Signály z vesmíru

7. DOPISY DO MINULOSTI

Čas letěl a Seversonových dopisů známým v Norsku přibývalo. Dovolme si malou nediskretnost a do jednoho z nich nahlédněme.

„…Mám se čím dále tím lépe, drahý Alberte. Nataša je skvělé děvče. Má velmi dobrou povahu a je opravdu přátelská a milá. Již delší dobu mne učí ruštině. Dělám rychlé pokroky — jak víš, mám pro řeči buňky. Nataša z toho má radost.

,Dnes večer mluvte se soudruhem Tarabkinem již jenom rusky,‘ navrhla mi včera. Šlo to dobře. Dnes jsem se musel Twardovskému pochlubit, že znám i kus Puškina nazpaměť.

Když Nataša zpozoruje, že mne přepadá smutek a touha po domově, vymýšlí si nejrůznější texty, nosí mi obrázkové knížky a vyhledává zajímavý program v televisi.

Jak jsem Ti psal v posledním dopise, mohu již chodit. Zvykl jsem si již i na sluneční světlo. Nejraději sedávám na terase. Je odtud nádherný rozhled na všechny strany a dobře se odtud dá pozorovat bohatý život nádherného města. Tu nádheru si jistě nedovedeš ani představit. Nataša mi slíbila fotografii, pošlu Ti ji. Obyvatelé Moskvy zřejmě vůbec nepoužívají aut. Téměř všechnu dopravu lidí obstarávají helikoptéry, které mohou přistát kdekoliv — na sebemenší ploše.

Nataša mi právě oznámila, že akademik Tarabkin mne zve na prohlídku…

…Teď jsem se vrátil právě z prohlídky. Představ si tu úžasnou věc: mám povolenu první vycházku do města! Ani nevíš, jak se na ni těším. Jsem tak zvědav! Hned po návratu Ti o ní napíši.

Čekám netrpělivě na Tvůj dopis. Zatím buď zdráv…“

Do pokoje proniklo krásné letní ráno. Severson je sotva dospal.

Rychle se oblekl a podle zvyku z vojenské služby si vzorně ustlal postel. Netrpělivě čekal na příchod Nataši.

Severson po prvé uviděl dívku v „civilu“. Málem ji ani nepoznal. Prohlížel si ji překvapeně. Měla slušivý, světlounce zelený kostým a baret posazený poněkud do týla. Přes ruku měla přehozený pánský oblek ze zvláštní jemné látky.

„Převlečte se, prosím, do vycházkového, a přijďte k hlavnímu výtahu. Počkám tam na vás.“

Za chvíli byl Severson u výtahu.

Na stisknutí knoflíku přijela kabina, dveře se samy otevřely a oba vstoupili.

„Proč jedeme nahoru?“ zeptal se Severson udiveně.

„Uvidíte, jen se nebojte,“ odpověděla Nataša s úsměvem.

Výtah zastavil a dívka vystoupila na širokou plošinu.

Stála zde dlouhá řada nejrůznějších vrtulníků.

Severson se při pohledu na ně zarazil.

„Snad nechcete, abych vlezl do takové podezřelé mašiny? Ani nápad. Jsem přece letec a jsem zvyklý na křídla. Co kdyby vrtule selhaly? To by bylo pěkné bum — a abych se pak kurýroval znovu,“ zasmál se, ale s místa se nehnul.

„Nezlobte se, Natašo, ale raději bych šel pěšky.“

„Vaše přání je mi rozkazem, Seversone,“ usmála se dívka a vrátila se do kabiny. Tentokrát se výtah rozjel opravdu dolů. Vystoupili v dlouhé, krásně vyzdobené chodbě.

„Jsme na stanici podzemní dráhy — metra,“ vysvětlovala Nataša. „Když jste se nedal dopravit vzduchem, pojedeme pod zemí.“

Severson si se zájmem prohlížel mramorem vykládanou stěnu, reliéfy a sochy.

„Vkus máte v Moskvě opravdu dobrý,“ řekl s uznáním.

Za sloupovím chodby se najednou — opravdu jako v pohádce — neslyšně objevil elegantní vagon v podobě doutníku. Sotva naši poutníci vstoupili do vozu, dveře se samy zavřely a vůz se rozjel. Když se opět zastavil, Nataša vzala Seversona za ruku a vyběhla s ním na nástupiště. Prošli chodbou a pohyblivými schody vyjeli nahoru k východu z metra. Venku si na zeleném trávníku hrály děti. Zpívaly, houpaly se na houpačkách, smály se…

„To se mi na vás, Natašo, nelíbí, že jste dráhu ošidila,“ prohodil nečekaně Severson, polo v žertu, polo vážně.

Nataša se na něho podívala nechápavě. Hned nato se však zasmála a ťukla se prstem do čela. „Ach tak, promiňte, já zapomněla…“

„Snad se nic nestalo,“ chlácholil ji rychle Severson, kterého teď mrzelo, že se zachoval tak netaktně „Až pojedeme zpátky, kupte jízdenky dvakrát. Nic vám nezůstanu dlužen. Jen co se vrátím domů, ihned vám vše vyrovnám.“

„To ne, Seversone. Já vám totiž zapomněla vysvětlit, že doprava se v Moskvě neplatí. A kam byste se teď chtěl podívat nejdříve?“

„Rád bych se chtěl trošku porozhlédnout po městě — a prohlédnout si zařízení některého paláce. Pustí nás tam?“

„Proč ne?“ divila se Nataša. „Jsou to běžné obytné domy.“

„Pojďme se tedy podívat do tohoto,“ ukázal Severson prstem na palác z narůžovělého mramoru.

Návštěvníci vystoupili po obloukovém schodišti, vroubeném sochami, a vešli dovnitř.

Severson se vrátil z první prohlídky města nadšen. Sedl si k oknu, vytáhl roletu a znova si zasněně prohlížel nádherné paláce. Nad jedním z nich se pomalu vyhoupl měsíc…

Prostorná místnost zešeřela, ale neztemněla. Vnikala sem záře tisíců světel krásného velkoměsta. Jedno se rozžehlo i nad psacím stolem. Vesele ozářilo blok dopisních papírů, nad které se pacient právě sklonil. Pln dojmů z prožitého dne vzal pero do ruky a psal…

„Skutečnost překonala všechno mé očekávání, drahý Alberte, dokonce vůbec všechno, co si člověk může přát pouze ve snu! Lidé zde v Moskvě bydlí tak nádherně a přepychově, že se jim nemohou vyrovnat ani naši milionáři, ba ani králové.

Navštívil jsem jeden z paláců a věř nebo nevěř, nic podobného jsem dosud v životě neviděl. Hned u vstupního schodiště do paláce jsou bělostné mramorové sochy — a jedna krásnější než druhá: zamyšlený muž sedící nad svitkem papíru, mladá maminka s baculatým dítětem v náručí, chlapec s modelem podivného letadla, stařec hledící někam ke hvězdám… Sochami jsou ostatně vyzdobena schodiště všech paláců, které jsem dosud viděl.

Hlavní chodba obrovského domu je vyzdobena ještě bohatěji než schodiště. Zřejmě tu soutěžili malíři se sochaři o dosažení nejvyšší krásy. Teď si teprve uvědomuji, co to muselo stát peněz a jak drahá musí být činže v tomto domě. Zapomněl jsem Ti totiž říci, že palác, který jsme s Natašou navštívili, je podle slov mé milé průvodkyně „obyčejným obytným domem“ a stejně prý bydlí ostatní obyvatelé města. Jestli je tomu skutečně tak, pak tedy tu lidé opravdu bydlí jako v ráji. Skutečně nevím, jak si to mám všechno srovnat s našimi novinami, které nás straší komunistickým Ruskem a bolševismem — a které tvrdí, že v Rusku jedí lidé děti a žijí bez kultury a bez radosti ze života…

V domě jsou velmi zajímavě zařízeny dveře na chodbách. Sotva k nim přistoupíš, otevřou se samy — jako v pohádce o kouzelném zámku.

Prohlédli jsme si také několik bytů. Jejich přepychové zařízení se nedá ani vylíčit. Jedni z obyvatel domu nás pozvali na oběd.

„Vždyť sami říkáte, že v bytech není kuchyň.“ divil jsem se.

„Kuchyň máme společnou, kdo by se doma lopotil s vařením,“ odpověděla mi paní domu a s milým úsměvem se nás zeptala, co máme kdo nejraději. Když jsme se oba shodli na tom, že volbu přenecháme na vůli hostitelky, sklonila se k malé skřínce na stole a stiskla knoflík. Na skřínce se rozsvítilo malé okénko a v něm vyvstal obraz dívčí tváře. Ve všech bytech a kancelářích tu mají totiž zvláštní telefon, ve kterém toho, s kým mluvíš — vidíš před sebou — a on tebe.

„Přejete si, Naděždo?“ promluvila dívka v okénku.

„Máme tu dnes vzácné hosty, Olgo,“ řekla paní. „Navštívila nás Nataša Orlovová s kapitánem Seversonem. Výběr prý ponechávají na tobě.“ Dívka se zatvářila šelmovsky.

„Mohla bych, prosím, soudruha Seversona pozdravit?“ zažadonila.

Hostitelka mne vzala lehce pod paží a zasmála se.

„Zvědavé ženy, viďte? Nezlobte se na ni, je to naše skvělá organisátorka stravování. Chcete-li s ní mluvit, sedněte si proti aparátu.“ Sedl jsem si tedy, ale koukal jsem asi velmi udiveně, protože dívka se mne žertem zeptala:

„Což se vám nelíbím? Srdečně vás vítám v Růžovém domě a přeji vám příjemnou zábavu a dobrou chuť…“

Zakoktal jsem díky a zdvořile jsem povstal. (Nataša byla na mne jistě hrdá, že jsem se tak slušně domluvil rusky.)

Netrvalo dlouho a přišlo další překvapení, Pojednou se otevřela jakási dvířka ve zdi a na lesklou poličku vyjel velký podnos s nejrůznějšími jídly.

„Oznamte mi laskavě, jak našemu milému hostu chutnala moje specialita… a ještě jednou dobrou chuť,“ ozval se znova dívčí hlas ve skřínce.

Samozřejmě jsem se nejprve zajímal o tu specialitu. Bylo to skvěle upravené jídlo podobné puddingu. Když jsem je však ochutnal, byl jsem příjemně překvapen. Záhadný pudding chutnal jako nejlépe upravený biftek s vejcem. To mi pochopitelně nešlo do hlavy.

„Jak se to, prosím vás, upravuje, můžete mi dát recept?“ zeptal jsem se. „Rád bych si to totiž nechal vařit od naší bytné.“

A jako duše zvídavá snažil jsem se tajemství jídla uhodnout sám.

„Nejdříve se maso umele, není-liž pravda?“ klábosil jsem naivně a rychle dával dohromady své skrovné kuchařské vědomosti, které jsem získal na vojně.

„Ne tak docela,“ pravila se smíchem hostitelka. „To jídlo nikdy maso nevidělo.“

Samozřejmě jsem tomu nechtěl věřit, stejně jako teď asi nevěříš ani Ty. Ale nakonec mne hostitelé přece jen přesvědčili. Jídlo bylo totiž vyrobeno uměle. Zdejším vědcům se podařilo uměle vyrobit bílkoviny i chlorofyl — zeleň listovou. A jak víš, chlorofyl je právě tou chemickou továrnou, která v rostlině předělává anorganické látky na organické, stravitelné.

Požádal jsem ještě o jednu porci puddingového bifteku, abych mohl umělé jídlo znovu prozkoumat. Přání bylo ve chviličce splněno — a já se teď dal do jídla s rozvahou, jako nejpřísnější vědec. Ale marné — chutnalo mi to stejně jako prve.

Podle posudků zdejších lékařů působí prý toto umělé jídlo na lidský organismus ještě lépe než přirozená strava, protože obsahuje všechny důležité výživné látky. A přitom má tak skvělou chuť!

Nataša mi pak vyprávěla, kolik tato novinka dala práce a přemýšlení nejrůznějším vědcům, než se dílo podařilo. Umělé jídlo je prý dosud opravdu jen specialitou a mnozí ho tu ještě ani neochutnali, poněvadž k němu mají nedůvěru.

Jak pozoruješ, pustil jsem se tu do biologie, ačkoliv jsem výhradně technik. Řeknu Ti však, že tato věda o životě mne začíná úžasně zajímat a hned — jakmile mi to jen akademik Tarabkin dovolí — vrhnu se do jejího studia.

Kolik úžasných věcí člověk ještě nezná!

A nezná je ani západní Evropa! Znova se tomu divím a netrpělivě čekám na Tvoji první odpověď. Píši Ti totiž už šestý dopis — a Ty pořád nic. Či snad mé dopisy zabavuje vaše censura, která chce tak zamlčet pravdu o Sovětském svazu? Poprosím Natašu, aby mi to nějak zjistila. Jistě mi vyhoví…

Nu — a teď se zase vrátím k mým dobrodružstvím v nádherném paláci. Když jsme se rozloučili s milými hostiteli, navštívili jsme společenské a zábavní místnosti. Lidé v tomto domě žijí družně a ve svorném přátelství. Za celý den jsem tu nenašel ani náznak toho, že by se tu někdo sebeméně poškorpil, jak je to běžné u obyvatelů v našich činžácích.

Prohlédl jsem si zasedací sál, herny, plovárnu — a také biograf, který je zřízen speciálně pro obyvatele domu.

Velmi dobře je tu postaráno o děti. Mají tu prostorné jesle s východem na širokou terasu, která je zařízena jako zahrada. Děti jsou stále pod lékařským dohledem a všechny jsou tak milé a krásné, jako Jezulátko Matky Boží.

Větší děti tu mají přepychově zařízené dílny a laboratoře, kde vyrábějí různé věci a dělají pokusy. Byl jsem překvapen, co všechno zde takový desetiletý chlapec zná. Jsem přece pilot a navigátor, ale na vědomosti mnohého zdejšího chlapce prostě nestačím.

Několik mladičkých nadšenců si tu ustavilo astronomický kroužek a scházejí se v malé observatoři, v kupoli paláce. Mají tam nejrůznější přístroje, z nichž mnohé jsem nikdy neviděl ani na obrázku. To bys však měl vidět, jak tihle človíčkové umějí s nimi zacházet!

Prostě — byl jsem jako v Jiříkově vidění a nikdy na tyhle chvíle nezapomenu!“

Severson psal tak rychle, že pero se téměř neodtrhlo od papíru. Bál se, aby mu některý dojem nevymizel z paměti. Poněvadž ho již začínala bolet ruka, zvedl na chvíli hlavu od dopisu a zahleděl se do tmavě modré oblohy nad městem. Na obzoru ji protínalo několik kuželů světla, které chvílemi měnily svou polohu, jako by nějaký kouzelník zavíral a rozevíral veliký vějíř.

A nad tím vším se dobrotivě usmíval Měsíc — starý kamarád z pouti po nekonečných bílých pláních Arktidy.

O tom, co se právě na stříbrném Měsíci odehrávalo, neměl ovšem náš host z minulosti ani tušení…