Signály z vesmíru

2. O ŽIVOT NEANDERTÁLCE

Světlo, které vycházelo z neviditelných zdrojů a rovnoměrně zaplavovalo celý obrovský sál, pohaslo. Šum v sále utichl.

Na velké promítací ploše se objevila pestrobarevná mapa.

„Byl jsem pozván, abych vám podal přehlednou zprávu o postupu prací v Arktidě,“ promluvil řečník a ukázal na promítací plochu.

„Takový byl stav věčného ledu v době, kdy Světová akademie věd zahájila práce na velkém plánu oteplení Arktidy.

Jak víte, měli jsme tenkrát k disposici mnoho cenného vědeckého materiálu, který obětavě nasbírali badatelé v minulosti — jako na příklad hrdinní papaninci a krasinci — a mnoho dalších vědců až po naše dny.

S pracemi bylo započato v oblasti mezi Gronskem a Norskem — a klín našeho útoku byl namířen přes Špicberky směrem k severnímu pólu. Naším hlavním úmyslem bylo především prodloužit působnost Golfského proudu, aby roztříštěný led za námi znovu nezamrzal.

Brzy potom — po úspěšných pokusech s využitím tepla atomové energie a po Chatanganově objevu polarisování, filtrování a přehodnocování radioaktivního záření — jsme omezili na minimum používání atomových výbušnin, neboť nám zbytečně ničily vzácný život v Arktidě, a za pomoci tepelné energie a záření jsme současně zahájili dva další útoky proti věčnému ledu.“

Řečník stiskl jeden z knoflíků před sebou.

Na velké mapě se objevily dvě široké červené šipky. První opustila svou základnu v ostrovech Severní Ameriky, rozšiřovala se a postupovala pomalu přímo k severnímu pólu. Druhá pramenila v Beringově úžině a svým ostrým hrotem se dotýkala osmdesáté rovnoběžky.

„Celkově jsme věčný led trvale zatlačili za polární kruh, místy blízko k pólu,“ pokračoval řečník. „Tím se otevřela po celý rok volná lodní doprava mezi asijským, evropským i americkým kontinentem.

Před týdnem zahájil své odvážné pokusy akademik Hálek, který chce svými umělými slunci zasáhnout ledy v jejich srdci, přímo na pólu. Na hodnocení výsledků je ovšem příliš brzy.

Jak jsme všichni zjistili, zatlačení ledů za 80. rovnoběžku má blahodárný význam pro počasí v severní Asii i Americe — a nakonec na celé severní polokouli. Předpověď některých vědců o zvrácení počasí v neprospěch lidstva se tedy nesplnila.“

Sálem se ozval potlesk.

„O blahodárném vlivu oteplené Arktidy na naše zemědělství a o dalším postupu flory k pólu zde budou hovořit jiní,“ pokračoval řečník, když se sál opět utišil.

„Mým úkolem je nyní seznámit vás s výsledky činnosti průzkumných oddílů. Na první místo je třeba postavit objevy, které velmi obohatily naši vědu o životě — biologii.

Průzkumné čety našly pomocí ultrazvuku a několika druhů radiových vln řadu drobnohledných i velkých zvířat, z nichž některá se v ledu uchovala až z doby pravěké.

O oživování těchto zvířat bude hovořit akademik Tarabkin, úspěšný pokračovatel Lepešinské, Brjuchonenka a Něgovského.

Podívejme se nyní pomocí přímého televisního přenosu na zajímavý nález Bergerovy šestnácté průzkumné čety.“

Řečník sáhnul na řadu knoflíků. Na plátně i na malé obrazovce před ním se objevil úchvatný barevný obraz:

Na břehu, do kterého bijí vlny, stojí velký vrtulník a u něho živě hovoří skupina lidí. Na obzoru se táhnou do dálky věčné ledy.

„Prosím soudruha Bergera,“ promluvil řečník směrem k obrazovce.

Lidé na plátně zmlkli a podívali se směrem k vrtulníku. Jeden z mužů otevřel dveře letadla a vstoupil dovnitř.

Za okamžik se obraz na plátně změnil.

Do sálu se usmíval příjemný podlouhlý obličej v kaučukové kukle se sluchátky na uších.

„Zde průzkumný oddíl,Špicberky — Země Františka Josefa‘, pracující nyní na Bílém ostrově. U aparátu Berger. Přejete si, Michale Vladimiroviči?“

„Předveďte, prosím, účastníkům dnešního zasedání svůj zajímavý objev.“

„Jsme připraveni. Jen okamžik strpení…“ A muž v kaučukové kukle se naklonil stranou k široké desce s mnoha otočnými knoflíky a kulatou obrazovkou.

„Hned vám vysílání přepnu na přístroje, abyste se mohli podívat do nitra Země. Zjistili jsme totiž, že Bílý ostrov skrývá v sobě devět metrů silnou vrstvu ledu, na jejímž dně jsou zajímavé zbytky lidské kultury.

Přesvědčte se ostatně sami…“

Na plátně se nejprve objevily nejasné čmouhy, které však rychle dostávaly přesnější tvar.

„Pronikáme do hloubky šesti metrů. Zde začíná vrstva ledu,“ doprovázel obraz hlas Bergerův. „Popojíždím letadlem ke středu ostrova. Pozorně prohlížejte kamennou drť pod ledovcem…“

Na plátně se objevil neostrý obraz kamenů, složených do kruhů. Kol dokola byly rozházeny kosti. O kus dál objevily oči přístrojů velkou medvědí hlavu. A blízko ní huňatou kůži, nataženou na hole. Obraz na plátně se pojednou začal rychle měnit.

„Ještě okamžik strpení. Jen co přesně zaměřím místo, kde jsou ukryty podivné nástroje,“ ozval se Bergerův hlas.

„Stůj, stůj, Bergere, zastav se!“ ozval se pojednou vzrušený hlas v sále.

Všichni se otočili k rušiteli přednášky, ale ten toho nedbal.

„Vrať se, Bergere, s kamerou o kousek zpět, přesně po dráze, kterou jsi šel,“ zvolal muž téměř rozkazovačně. Povstal z křesla a utíkal blíž k promítacímu plátnu, aby lépe viděl.

„Nemohl jsem se přece mýlit. Zahlédl jsem nejasný obraz mrtvoly člověka!“

Vzrušení zachvátilo sál.

Tisíce očí napjatě pozorovaly pomalu se nyní šinoucí obraz na plátně.

„Dost! Stůj! Zkrať délku vlny a lépe zaostři!“

Před očima překvapených diváků se objevil podivný obraz. Jako by z šera vystoupila silueta člověka. Ležel na boku se skrčenýma nohama a rukou pod hlavou. K plátnu přispěchalo několik dalších lidí.

„Prosím o snímky ve dvouvteřinových intervalech,“ zvolal jeden z nich.

„Bergere, použijte roentgenových vln,“ žádal další.

Na plátně se objevil roentgenový snímek mrtvoly. „Podle lebeční kosti a celkové stavby kostry soudím, že jde o člověka velmi starého, dá se říci pravěkého. Přesnější údaje sdělím po prostudování snímků.“

Šum v sále přehlušil pojednou zvučný hlas dívky, která seděla uprostřed sálu.

„Soudruzi, navrhuji, aby Berger přesně označil místo nálezu a ihned přerušil průzkum…“

Nový šum v sále.

„Hned vám vysvětlím proč,“ neohroženě pokračovala dívka. „Tento nález má nedozírnou cenu pro lidstvo a je nebezpečí, že další pronikání vln by mohlo rozrušit nejjemnější tkáně zmrzlé mrtvoly, jako je třeba mozek. My, kolektiv akademika Tarabkina — vás chceme totiž požádat o svolení, abychom se mohli pokusit mrtvolu oživit.“

Na plátně se opět objevila podlouhlá tvář Bergera.

„Je třeba jednat rychle, soudruzi! Plně souhlasím se soudružkou, která nás právě varovala. Nezlobte se, ale pro nebezpečí z prodlení vypínám přístroje i bez hlasování,“ usmál se. „Dovolte mi, abych pro naléhavá opatření přerušil spojení…“

Obraz z plátna zmizel úplně a na okamžik diváci utonuli ve tmě.

Když se opět v celém sále rozzářilo světlo, ozval se bouřlivý potlesk.

Jedni tleskali Bergerovi, druzí muži, který po prvé zahlédl na plátně mrtvolu člověka — a další pohotové dívce a Tarabkinovu kolektivu.

Zasedání bylo na chvíli přerušeno, aby si přítomní mohli nerušeně vyměnit názory.

Do sálu vešel muž, který si nechal pořídit přesné snímky. Tvářil se vítězoslavně.

„Moje domněnka je bez výhrad potvrzena. Zde vidíte roentgenový snímek kostry ledového muže — a zde je snímek rekonstruované kostry pravěkého člověka, kterého věda pojmenovala Neandertálec čili Homo primigenius, nebo také Homo neanderthalensis.

V obou případech vidíme stejné znaky: primitivní stavba lebky s nízkým, dozadu ubíhajícím čelem, nízká mozkovna a silné jařmové oblouky, spodní čelist s nevyvinutou bradou… Také ostatní části obou koster se shodují a společně ukazují na nižší organisaci, než je u dnešního člověka.

Jde tedy i v tomto případě o Neandertálce.

Na druhé straně již tato předběžná zjištění plně potvrzují názory vědy o vývoji člověka v době před 70.000 lety, kdy podle našich odhadů tento primitivní člověk — Neandertálec — žil.

Vždyť kameny, složené do kruhu, které jsme viděli na obraze, byly zřejmě ohništěm nešťastníka — a medvědí hlava je zbytek jeho potravy. Kůže, natažená na hole, byla pravděpodobně jeho dočasným obydlím v době stěhování, kdy neměl k disposici jeskyni.

Dovedete si, soudruzi, představit, o kolik bude zvětšena cena nálezu, jestli se akademiku Tarabkinovi podaří mrtvolu Neadertálce oživit? A vy všichni jistě věříte se mnou, že se mu to podaří, stejně jako se mu to podařilo u mamutího mláděte a u některých dalších zvířat, nalezených v Arktidě.

Navrhuji, aby oživený pravěký pračlověk byl z počátku ponechán ve volné přírodě, kde bychom mohli dobře pozorovat jeho život a zvyky. Stejné cennou zkušeností bude jeho výchova…“

V obrovské laboratoři je hrobové ticho. Jen chvílemi se ozvou tiché kroky akademika Tarabkina.

Přistupuje k širokým průhledným nádržím a dívá se do přístrojů, které jsou vmontovány do jejich stěn. A opět se vrací ke stolu, jehož čelní deska je jakoby vyzdobena složitým ornamentem malých obrazovek.

Mne si ruce a usmívá se.

Nad malou skřínkou bliklo červené světýlko. Na obrazovce skřínky se objevila do hněda opálená tvář Bergera.

„Věděl jsem, že nespíte, Alexandře Ivanoviči. Nevyrušuji?“

„Přicházíte mi právě vhod, Bergere,“ odpověděl Tarabkin a sedl si do křesla.

„Jste první, s kým se podělím o svou radost. Práce dostala obrat k lepšímu. Z mrtvého místa nám pomohl kolektiv profesora Musila. Podrobně jsem prostudoval jeho zprávu o umělé regeneraci lidského organismu — a to mi ukázalo cestu dál. Abychom mohli totiž organismus našeho ledového hrdiny oživit, bylo třeba obnovit poškozené části tkaniva. A to se nám podařilo teprve teď.

Organismus už žije, buňky se probouzejí k životu. Podle poslední kontroly jsou všechny citlivé tkáně — i mozek — v pořádku. Výživný roztok protéká již i nejjemnějšími žilkami. Soudruzi právě připravují poslední — rozhodující operaci. Přesně za půl hodiny vpustíme do žil směrem proti srdci pravou lidskou krev…“

„Gratuluji vám, Alexandře Ivanoviči, mám z toho velkou radost a držím palce. Vždyť vám chci právě oznámit — a proto volám i v noci — že na malém ostrůvku, 342 km severně od Špicberk, jsme v ledovci nalezli dalšího zmrzlého člověka. Podle oděvu soudíme, že pochází z počátku dvacátého století, a že je to letec…“

Tarabkin sebou trhl a zamával pravicí.

„Nechte ho ještě tam, kde jste ho nalezl. A zastavte pochopitelně hned práce na tomto úseku. Nevím, jak se mi podaří dnešní operace. Možná, že nám něco selže — těžko předvídat — a pak by bylo třeba opět počkat…“

Do laboratoře vstoupila dívka v bílém plášti a s kuklou na ústech:

„Soudruhu Tarabkine, vše je připraveno.“

Tarabkin se rychle rozloučil s Bergerem a za pomoci dívky si rovněž navlekl plášť.

Ti, kteří čekali v modře ozářeném sále, byli vzrušeni. Pozorně sledovali kmitající se paprsky v okénkách přístrojů a kontrolovali měřidla, upevněná na velkém, se všech stran uzavřeném skleněném hranolu, ve kterém zdánlivě spal zarostlý pravěký muž. Barvu jeho pleti pro modré osvětlení nebylo možno dobře odhadnout.

„Všechny přístroje překontrolovány?“

„Ano.“

„Teplota plynu?“

„37,4.“

„Všechny přívody krve jsou v pořádku?“

„Ano.“

Oči přítomných visely na krásné tváři akademika Tarabkina.

„Nemusím vám snad, děti, zdůrazňovat, že jdeme do rozhodného boje. Vždyť celé lidstvo od nás očekává, že splníme dávný sen mnoha odvážných bojovníků se smrtí, kteří nám ukazovali cestu.

O tomto okamžiku, který teď prožíváme, snil již v první polovině dvacátého století Kaptějev, když po prvé oživil řasy, prvoky a korýše, kteří po deset tisíc let leželi zmrazeni ve věčném ledu Jakutska.

O tomto okamžiku snil ruský vědec Bachmetěv, který jako první počátkem dvacátého století vyslovil naději, že pokusy s anabiosou se podaří rozšířit i na obratlovce a že bude možno mluvit i o oživování zmrzlých lidí.

O tomto okamžiku snil moskevský lékař Brjuchonenko, když se mu podařilo oživit useknutou psí hlavu čtyřicet minut po smrti a když tento pokus u téhož psa s úspěchem opakoval po třetí.

O vítězství, které teď stojí před námi, snil i slavný lékař Něgovský, který v době Velké vlastenecké války v letech 1941 až 1945 překonal klinickou smrt i u člověka a vrátil tak život rudoarmějci Čerepanovovi — a pak mnoha dalším bojovníkům za dnešní šťastný život na Zemi.

Proč vám to všechno, drahé děti, připomínám právě teď? Jen proto, abyste si tím plněji uvědomili odpovědnost každého z nás. Všechno záleží na naprosté přesnosti v každé desetině vteřiny, na přesném plnění úkolů, které jsme si předem určili. Naděje na vítězství je veliká. Všechny předběžné pokusy s pravěkými zvířaty se podařily.

Jde tedy opravdu jenom o přesnost. Zvláště vy, Natašo, dávejte dobrý pozor na mozek — na něm záleží nejvíce. Sebemenší zvýšení tlaku krve v přívodu by mohlo znamenat konec — neúprosný konec…

Tož — děti — začneme?“

Členové kolektivu mlčky přikývli.

„Jonesi, rovnoměrně vpouštějte do inkubátoru kyslík a odčerpávejte plyn!“

„Provedeno!“

„Bastiene, zvyšte tlak podle směrnic a zapněte pumpy!“

„Natašo, tlak v přívodu k mozku ještě snižte!“

Hrudník pravěkého člověka se sotva znatelně pohnul.

„Srdce ožívá! Umělé srdce však ještě nezastavujte!“

Tarabkin se upřeně zahleděl do obličeje Neandertálce.

„Umělé dýchání,“ zašeptal po chvíli.

Hrudník se pomalu zvedl, klesl — a opět zvedl.

„Zkontrolujte mozek, Natašo!“

Dívka se sklonila nad aparát a pozorně sledovala obrazovku. Křečovitě sevřela otáčecí knoflík.

Mlčela.

Na čele jí vystoupily krůpěje studeného potu.

„Pracuje?“ zašeptal úzkostlivě Tarabkin.

„Ne, je konec, Alexandře Ivanoviči. Mozek je zalit krví…“

„To není možné!“ zvolal akademik a přiskočil ke kontrolnímu přístroji. Rychle přitiskl oči k okulárům.

„Zalit krví… Ale vždyť to není možné,“ vydechl. Očima přejel několikrát po přístroji.

„Zalit krví…“ opakoval. „Ale vždyť tlak do mozku je naprosto správný!“ Znova nahlížel do okulárů — a znova kontroloval tlak.

Do napjatého ticha zpívaly jen pumpy, ženoucí krev do těla pračlověka.

Tarabkin sklonil hlavu.

„Marné — vše v pořádku — a přece je opravdu konec. Mozek je úplně zničen… — Bastiene, zastavte umělé srdce…“

Tělo Neandertálce opět znehybnělo.

„Nezastavujte, nezastavujte,“ zvolala pojednou Nataša. „Tolik jsme toho už dokázali! I krev z mozku odstraníme!“

Tarabkin se trpce usmál.

„Nechtějte nemožné, drahé děvče. Mozek je příliš složitý organismus, nedá se vyrobit uměle. Je opravdu konec, musíme se s tím smířit. A přece nemohu pochopit, jak se to mohlo stát…“

Nataša zavzlykala.

„Neplač, Nataško, nekladu ti žádnou vinu. Zoufalství by nám, děti, nijak nepomohlo. Dnes ještě musíme před biologickou smrtí ustoupit. Ale nevzdáme se. Znova zkontrolujeme celý postup, abychom přišli na chyby, kterých jsme se dopustili.

Dokázali jsme prodloužit život.

Dokázali jsme oživit zvířata, po staletí konservovaná v ledu. A oživíme i člověka. Musíme. Vždyť v Arktidě čeká další nešťastník. Na nás teď záleží, jak dlouho ještě bude čekat.“