Signály z vesmíru

20. POZDRAVUJTE OBYVATELE PLANETY X!

V kopuli hlavní věže nádherného paláce, ve kterém bydlí Zajcev s rodinou, je umístěna observatoř. Večer co večer — i za špatného počasí, kdy je obloha zahalena závojem mlhy nebo mračen — scházejí se zde mladí členové astronomických kroužků.

Dnes, v předvečer odvážného letu do vesmíru, je observatoř zaplněna do posledního místečka. Starší pionýři zaostřují dalekohledy na vycházející Měsíc — a ostatní děti trpělivě čekají, až na ně přijde řada.

Míťa Zajcev je obklopen hloučkem chlapců a děvčat a se zápalem vypráví o hrdinech letu, s kterými se osobně zná: o příteli Seversonovi, o Naděždě Molodinové, dispečerce v tatínkově atomové elektrárně, a o Aleně Svozilové, s kterou se jednou procházel po parku kultury a oddechu.

„Všichni tři mně před odletem na Měsíc slíbili, že mi z planety X pošlou pozdrav.“ chlubil se. „To se jim to poletí, když jim tatínek vymyslil tak úžasný atomový pohon! Tatínek chtěl letět s Paprskem také, ale maminka říkala, že ho napustí, tak tatínek zase říkal, že tedy ne, ale že potom musí poslat Naděždu — a že bez ní se mu bude v elektrárně špatně ohánět…“

Na okuláry dalekohledů přitiskly své zvědavé oči první dvě malé pionýrky. Rozhovor ztichl. Pozorování vesmíru je přece vážná práce — potřebuje naprostý klid…

Širokým otvorem v kopuli profoukává májový větřík. Ze zahrad a sadů přináší sem vůni rozkvetlého jara.

Míťa chvíli sleduje reflexy na širokém tubusu zrcadlového dalekohledu — a pak pozvedá zrak k hvězdné obloze.

„Jaká to musí být krása — letět kolem zářících hvězd a prohlížet si je zblízka,“ myslí si. „Škoda, že jsem teprve chlapec a ne dospělý muž jako Severson. To by mne maminka určitě pustila. Klidně by mne mohla pustit i teď, určitě bych se nebál! To by mně kluci ve škole záviděli…“

Míťovi se tato představa začíná líbit. Okrouhlá místnost observatoře se mu pojednou mění v kabinu mezihvězdného letadla a právě on se ujímá jeho řízení. Rychle otáčí volantem a přehazuje páky. Hvězdy na obloze se rychle přibližují — a než bys napočítal do pěti, mění se v oslnivá slunce. Vždyť na křídlech fantasie se letí daleko rychleji než v Paprsku! Uprostřed oblohy září veliké červené slunce Proxima. Kolem něho obíhá několik planet. Hle — na jedné planetě blikají světla. Jsou to zřejmě znamení, která nám dávají obyvatelé neznámého světa. Ano — jsou to telegrafické značky:

. — . /. —. /. — / —. /. / — /. — // —. –

Planeta X! Jsme tedy u cíle! Nedaleko velikého krásného města se rozsvěcují reflektory a ozařují letiště. Paprsek přistává. Hudba hraje veselý pochod a tisíce lidí na letišti volají radostně: Hurrrá! Ať žijí obyvatelé Země! Vítáme vás!

Míťa vystupuje z letadla jako první. Davem zašumí údiv. Třináctiletý chlapec se neohroženě pustil do vesmíru — šeptají mnozí. Pionýrky přinášejí veliké kytice a chlapci zase velké modely letadel a lodi. Rozjásaní lidé odnášejí slavné cestovatele na ramenou do hlavního sálu akademie planety X. — Nejprve malé občerstvení — říká akademik, hodně podobný Tarabkinovi. — Na naší planetě nemusí chlapci jíst polévku, příteli Zajceve. Můžete začít hned zákuskem… Pozor, právě přichází president akademie… Míťa se podívá ke dveřím — a co nevidí: president je stejně mladý chlapec jako on sám. — Dobře, že vás vzali s sebou, příteli Zajceve — říká president. U nás jsou chlapci na nejvyšších místech. Takhle se alespoň lépe dohovoříme…

— Musíme se brzy vrátit, čeká nás ještě moc práce — upozorňuje Míťa a rychle zakončuje besedu. Nastává dojemné loučení. Obyvatelé planety přinášejí tolik darů, že je musí do Paprsku nakládat pět silných jeřábů. Za chvíli je letadlo opět doma. Míťu vítá na letišti celá škola. Všichni se zatajeným dechem naslouchají jeho vyprávění. „Poslouchejte dobře,“ říká soudružka učitelka — „budete o tom psát slohový úkol…“

„Ty se nechceš podívat na Měsíc?“ vytrhl Míťu ze snění jeden z pionýrů. „Ti malí šli už domů, můžeš se dívat i pět minut…“

Teprve pohled na Měsíc vrátil Míťu skutečnosti. Bloudil očima po ostře osvětlených kráterech, až se zastavil u malinkého světélka, které blikalo v neozářené části Měsíce. Tam asi čeká Severson na start Paprsku…

Jak smutno je člověku u srdce… Slíbili sice, že mi z planety X pošlou pozdrav, ale co z toho, když tam nemohu letět s nimi…

Severson sedí v hlavní hale letiště a čeká na znamení k nástupu. Navrátil, Molodinová, Scheiner i Alena jsou již v Paprsku, kde řídí poslední přípravné práce ke startu.

Ramena jeřábů jako ocelové ruce vkládají do nitra kolosu velké bedny, vyplněné nejrůznějšími přístroji, náhradními součástkami strojů a kasetami s filmy. V jedné z beden je uložena i helikoptéra, určená pro průzkum neznámé planety.

Slunce se pomalu blíží k obzoru. Krátery, které vroubí letiště, vrhají už dlouhé, temné stíny po celé startovací ploše.

Severson je tak zaujat pohledem z okna, že si ani nevšiml Cahéna, který si sedl přímo proti němu a kreslí si něco do náčrtníku.

Půlměsíc Země nahlíží přes ostré vrcholky skal do údolí a svým namodrale bílým svitem se snaží nahradit záři odcházejícího Slunce. V tomto podivném osvětlení působí mohutné letadlo téměř strašidelně. Svými tvary připomíná obra, který s hlavou hrdě vztyčenou k hvězdné obloze čeká na okamžik, kdy se opře o konstrukci, svírající jeho tělo, odrazí se a skočí přímo do nekonečného vesmíru. Jak nepatrnými jsou proti němu lidé ve skafandrech, kteří obsluhují jeřáby! Jak malá se nyní zdá i celá Země!

Vždyť v Paprsku má naše zeměkoule svého velkého konkurenta — myslí si Severson. Stejně jako ona poletí osamocen temným prostorem, stejně jako ona musí být životním prostorem a ochráncem lidí. Člověk, který se prochází večer za městem, ani netuší, že společně se zeměkoulí uhání i on třicetikilometrovou rychlostí za vteřinu kolem Slunce — a desetkrát větší rychlostí kolem naší Galaxie. Vůbec mu možná nepřijde na mysl, že vzdušný obal kolem Země ho chrání před ničivými účinky Roentgenových, ultrafialových a kosmických paprsků, že pevnou půdu pod nohama mu umožňuje zemská gravitace, že samotný vzduch a voda jsou vymožeností, která v mezihvězdném prostoru není. Jak důmyslně musel být Paprsek postaven, aby čtrnáctičlenné posádce poskytl stejné podmínky k životu, jaké jí dávala rodná Země!

V několika oknech válcovitého trupu se objevilo světlo. Severson se zachvěl. Teď teprve si plně uvědomil vážnost situace. Vždyť kovový dům, stojící před jeho zraky, bude po mnoho let jeho jediným světem. Za několik hodin se ztratí z dohledu milá tvář Země a on se s Alenou i s přáteli octne uprostřed nekonečné temné noci. Stačí malá chybička v propočtech — a všichni se zřítí do propasti, odkud není návratu… Po prvé v životě pocítil statečný syn severu opravdový strach…

Cahén, který nespouštěl se svého společníka oči, vstal z křesla a lehce mu položil ruku na rameno.

„Poznáváte se?“ zeplal se, když mu ukázal náčrtník s karikaturou. „Čelo jsem vám nakreslil poněkud hranatější, nepatrně jsem vám zvedl nos a také rty jsem vám kapánek zvětšil. Jinak jsem se — doufám — věrně držel skutečnosti,“ usmál se.

Severson se chvíli mlčky díval na kresbu. Pak zvedl hlavu a pohlédl Cahénovi do očí.

„Ani jsem netušil, že vám tu sedím modelem,“ pokoušel se rovněž o úsměv.

„Kreslení mne uklidňuje. Zaujme celou moji pozornost, takže mi nezbude čas na přílišné vzrušení… Až poletíme, tak to bude docela jiné. Budeme mít tolik práce, že brzy zapomeneme na stesk po domově…“

Severson se podíval na Cahéna vděčně. Dobře pochopil, že touto nevtíravou formou mu chce dodat odvahy…

Když byla naložena poslední bedna, velké kovové dveře kolosu se zavřely a na jeho vrcholku zazářilo červené světlo. Členové posádky čekali na toto znamení již ve skafandrech. Rychle se ještě jednou objali se všemi, kteří se s nimi přišli rozloučit, připevnili si kukly a pospíchali k letadlu.

Na schůdcích k hlavnímu vchodu se Severson střetl se svým prasynovcem.

„Nuže — vzhůru k nebesům, drahý strýčku,“ řekl vesele Olaf a vzal svého příbuzného pod paždí. „Velmi mne mrzí, že vás Navrátil nepřidělil ke mně do elektrárny. Mohlo se nám veseleji pracovat. Takhle se uvidíme málokdy…“

„Jaká škoda, milý prasynovče,“ poznamenal ironicky Severson, a aniž se ohlédl, vystupoval hlavní chodbou do řídicí kabiny, kde ho čekala Alena.

V kabině se živě hovořilo.

„Spojte mne, prosím, se všemi pracovnami, rád bych se přesvědčil, zda je všechno v pořádku,“ požádal Navrátil Madarásze, který seděl v pohodlném křesle u řízení letadla.

Na řadě obrazovek se postupně objevovaly tváře všech členů posádky, kteří již zaujali v Paprsku svá předem určená místa.

„Nebude na škodu, když si zopakujeme obsazení první směny: Tedy — kapitánem bude Molodinová, hlavním pilotem Madarász, hlavním pozorovatelem Cahén, u kontroly pohonu Scheiner. Spojení se Zemí bude udržovat McHardy. Nezapomeňte, že po šesti hodinách je mají vystřídat Čan-su, Wroclawski, Gruber, Fratev a Watson. Pokud neopustíme naši sluneční soustavu, je třeba, aby byli ve střehu všichni…“

Navrátil se podíval na hodinky.

„Za čtyřicet pět minut startujeme. To máme ještě dosti času, abychom si mohli v klidu přezkoušet všechny přístroje. Dvakrát měř, jednou řež, říká naše staré přísloví,“ usmál se. „My tři máme zatím volno,“ obrátil se k Aleně a Seversonovi. „Prohlédněme si zatím celé letadlo, zda jsme na něco nezapomněli. Za hodinu bychom už pozdě honili bycha…“

Hlavní chodbou sestoupili do vědeckých pracoven, umístěných ve velké kouli — v hlavě kolosu. V observatoři zastihli akademika Watsona v plné práci. Zkoušel právě, jak fungují radioteleskopy a zda se s nimi dá dobře manipulovat. Když spatřil příchozí, vstal a vyšel jim vstříc.

„Nu — dodržel jsem slovo?“ zeptal se bez dlouhých úvodů. „Přiznejte se, soudruhu Navrátile — že jste do poslední chvíle nevěřil, že poletím s vámi?“

„Abych pravdu řekl — nevěřil,“ usmál se Navrátil. „Věděl jsem, že umíte hájit svůj názor důsledně — ale že ve svém sporu půjdete tak daleko…“

„…to mě ani ve snu nenapadlo, není-liž pravda?“ skočil mu Watson do řeči. „Mýlíte se. Alespoň v tomto případě se určitě mýlíte. Mně nikdy nešlo — ani teď nejde — o nějaký spor. Prostě hájím to, o čem jsem skálopevně přesvědčen. Zatím jste vyvrátil mé názory jenom v jednom — dokázal jste mi, že raketa snese poloviční rychlost světla. Budiž — přiznávám svůj omyl. Jsem však zvědav, jak tuto rychlost budeme snášet my — lidé, a ještě více mne zajímá, jaké tvory najdeme na planetě X. Obávám se, že budeme zklamáni oba. Kromě toho nás ovšem čekají mnohá překvapení, o kterých ani nesníme…“

„To je risiko každé vědecké práce,“ pokrčil Navrátil rameny.

„Obávám se, že příliš velké risiko. Cožpak nám nestačí skvělé výsledky, kterých už věda dosáhla? Ovládli jsme atomovou energii, prodloužili jsme lidský život na 150 let, naučili jsme se předpovídat a zneškodňovat živelní pohromy, uměle vyrábět potraviny a měnit prvky, vypěstovávat nové druhy zvířat… Pronikli jsme do hlubin moře a do vesmíru. Zanedlouho ovládneme i počasí. Copak to všechno nestačí k tomu, abychom žili na Zemi spokojeně a v blahobytu? Co chcete víc?“

„Proniknout hlouběji do vesmíru a odhalit konečně tajemství vzniku sluncí a galaxií, poznat další zákony hmoty a energie. Chci se naučit ovládat nejen povrch Země, ale celou zeměkouli, abych ji mohl v kritický okamžik přestěhovat do výhodnějšího místa ve vesmíru…“

Watson se shovívavě usmál.

„Nu dobrá, uvidíme… Zatím jsme na jedné lodi, a spojuje nás stejný osud. Doufám, že vás to nemrzí…“

„Proč by mne to mělo mrzet?“ divil se Navrátil. „Naopak, vážím si vás a přes rozdílnost našich názorů jsem pevně přesvědčen, že jdeme stále stejnou cestou…“

Navrátil s Alenou a Seversonem se rozloučili a pokračovali v prohlídce Paprsku. Pozdravili se s pracovníky v radiolokační stanici, u televisního vysílače, u gravimetrů a astrotelevisorů.

Prohlédli si kabinu kapitána a sestoupili do hlavního trupu letadla. Horní dvě poschodí byla rozdělena na malé místnosti, sloužící jako ložnice. Účelné uspořádání potřebného nábytku prozrazovalo, že se tu počítalo s každým centimetrem. Stěny i jednotlivé předměty byly obloženy měkkou pěnovitou hmotou, aby bylo zabráněno zbytečným úrazům při nepředvídaných pohybech letadla.

Nižší poschodí bylo proměněno v prostorný sál s půdorysem v podobě mezikruží. Televisory, knihovna a květinová výzdoba prozrazovaly, že v těchto místech budou členové posádky trávit po službě svůj volný čas.

Pod klubovní místností byly umístěny kuchyně a chemické laboratoře. Za několik dnů se tu ujme velení Alena…

Další prostory letadla již tolik Seversona nezajímaly. Věděl sice, čemu budou sloužit — že jsou to zásobárny kyslíku, které budou zajišťovat jeho plynulý koloběh a obnovu, a zásobárny pohonné hmoty — ale vcelku bylo v těchto místech příliš mnoho přístrojů, kterým nerozuměl a kterých se téměř bál. Zato atomovou elektrárnu si zamiloval již při montáži. Vždyť na ní spolupracoval a je tedy také jeho dílem. Přítomnost prasynovce Ditrichsona mu však krátkou návštěvu elektrárny pořádně znepříjemnila. Zdálo se mu, že za každým ochotným slovem zákeřného Olafa slyší hadí zasyčení. Oddechl si, když prohlídka letadla skončila a octl se opět v řídicí kabině.

Zde se zatím hodně změnilo. Molodinová, Cahén i Scheiner seděli již společně s Madarászem na svých místech.

„Připoutejte se, za šest minut startujeme,“ upozornila Molodinová, aniž odvrátila zrak od kontrolních přístrojů.

Severson si sedl do křesla vedle Aleny a pomalu přitahoval zajišťovací pásy. Ruka mu pojednou zavadila o nějakou kuličku, kterou měl zastrčenu v kapse.

„Co to může být — vždyť jsem si nic do kapsy nedával,“ blesklo mu pojednou hlavou. Sáhl dovnitř a vytáhl záhadný předmět na světlo. Byl to do kuličky smotaný papír.

Podíval se tázavě na Alenu. Ta však měla právě hlavu odvrácenu opačným směrem, takže objev nezpozorovala. Rozbalil tedy papír a ke svému velkému překvapení četl:

„Bratrstvo silné ruky je proti vaší účasti na letu. Varují vás. Raději se vraťte!“

Severson rychle zastrčil dopis opět do kapsy. Byl nejvyšší čas, neboť Alena za okamžik otočila hlavu a tiše se zeptala:

„Máte radost, že cestujeme spolu?“

„Mám — velkou,“ přikývl Severson a usmál se. Sám však cítil, že jeho slova nezněla dost přesvědčivě. Proto hned dodal:

„Ani nevíte, jak jsem rád, ze jsme se nemusili rozloučit. Bál bych se o vás…

„Přejeme vám hodně zdaru na vaší cestě a opravdu štastný návrat,“ ozvalo se v reproduktoru. „Přijměte pozdrav od celého lidstva — a pozdravujte naším jménem vzdálené sousedy na planetě X!“

Na pokyn Molodinové stáhl Madarász jednu z pák.

Lehké chvění prozradilo, že raketový pohon se už rozezpíval.

„Start!“

Severson se zabořil do měkkých podušek.

„Kdo mi dal dopis do kapsy?“ přemýšlel. „Olaf to určitě nebyl, vždyť mi ani mrknutím nenaznačil, že mne vidí nerad v letadle. Sám mne přece požádal o to, abych letěl s ním. Či snad má kromě mne v Paprsku ještě jednoho společníka? Kdo by to mohl být? Jedině… Watson. Ano určitě je to Watson. Proto tedy letí s námi! Proto ten překvapivý obrat v poměru k Navrátilovi! Že mě to nenapadlo hned…“

Skryt za opěradlem křesla, povytáhl dopis z kapsy a znova do něho nahlédl.

„Ano — je to Watson — není o tom nejmenších pochyb. Olaf by mi psal norsky — a tento dopis je napsán v angličtině…