Signály z vesmíru

17. POKUS

Přiblížil se večer.

Zasedání bylo přerušeno a odročeno na příští den.

Akademik Navrátil s Alenou a Seversonem povečeřeli na terase hlavního paláce, rozloučili se s přáteli a na návrh Aleny Svozilové vyšli si na procházku městem.

„Jistě vás bude zajímat, jak vypadá přístav na umělé řece,“ obrátil se Navrátil k Seversonovi. „Není tak obrovský, jako přístav na moři, ale za podívanou stojí.“

Několik set metrů za akademickým městem spojovaly se dva široké průplavy v jeden a vytvářely tak společně velké písmeno Y. Po hladině, vysoko zvednuté nad úroveň rovinné krajiny, pluly lodě nejrůznějších druhů a tvarů — motorové čluny, výletní parníky a nákladní lodě s několika plně naloženými vleky.

Naši výletníci vystoupili po schodech na hráz a pokračovali v cestě na pěkném, květinami vroubeném chodníku.

Zanedlouho přišli k velké ocelové konstrukci, vedle které se hluboko dole krčila budova s širokými okny.

Těsně u konstrukce hráze končily a voda průplavu vtékala do široké nádrže, do které také vplouvaly lodě. Sotva zakotvily, průplav uzavřela mohutná ocelová vrata a nádrž s loděmi se spouštěla mezi rameny konstrukce dolů, kde průplav pokračoval.

„Kanál musí překonávat velké výškové rozdíly,“ vysvětloval Navrátil.

„Proto místy protéká ve výkopech a místy mezi hrázemi. Aby stupně nebránily lodní dopravě, jsou opatřeny těmito výtahy. Kanál má velký hospodářský význam nejen pro dopravu — spojuje naši zemi s třemi moři — ale také pro zemědělství, protože zároveň napájí zavlažovací zařízení v úrodných rovinách Moravy.“

„Velkolepá stavba,“ řekl uznale Severson. A zasněně dodal:

„Všechno, co děláte, je opravdu velkolepé…“

Alena pochopila příčiny jeho stesku. Vzpomněla si totiž na rozhovor o přestávce v hlavním sále Akademie.

„Proč stále říkáte — děláte, žijete? Proč raději neřeknete — žijeme? Vždyť všechno, co kolem sebe vidíte, je naše společné dílo a patří nám všem, tedy i vám. I vy jste přece prospěl vědě svou účastí na průzkumech Arktidy a Anarktidy. Tenkrát jste přece nenasazoval život pro vlastní zisk, ale ve prospěch všech.

Také dnes přispíváte vědě svou hřivnou. Akademik Welenski přece prohlásil, že vaše připomínky k historickému dílu o dobývání obou pólů byly velmi cenné.“

„Podle vašeho rozhovoru soudím, že trpíte nečinností, Seversone,“ usmál se Navrátil. „Dovedu to dobře pochopit. Nevydržel bych bez intensivní práce ani den. Ani o dovolené nemohu zapomenout na problémy, kterými se zabývám v laboratoři.

Na tuto nemoc je jen jeden lék: práce a starosti. A abyste si nemyslel, že vám chci dávat jenom neplodné rady, přejdu hned ke konkrétnímu návrhu. To víte, návrhy, to je moje specialita. Doufám však, že o tento návrh nevzniknou tak prudké spory, jako o ten na Akademii. Nanejvýš, že by proti němu protestovala naše Alenka,“ usmál se lišácky na dívku.

„Tedy — nabízím vám spolupráci na našem společném díle, na stavbě mezihvězdného letadla. Jste přece letec…“

Alena i Severson se podívali na akademika překvapeně. První se vzpamatovala Alena.

„Děkuju vám,“ zašeptala, „chtěla jsem vás o to požádat — a vy sám…“

„Vždyť vám rozumím. To jen vy, děvče, mne máte za nepřejícího bručouna…“

„Mám obavy, že na tuto práci nebudu stačit.“ řekl nejistě Severson.

Alena ho vzala pod paží.

„I jen se nebojte, všechno se brzy naučíte…“

„Začnete samozřejmě jednoduchými pracemi, a když vám to půjde a bude vás to bavit, můžete přejít na složitější. Možná, že nás v důvtipu brzy předhoníte… Pevně věřím, že zítra bude můj návrh přijat. Od zítřka jste tedy spolupracovníkem našeho ústavu.“

Druhý den zasedání byl zahájen za předsednictví presidia Světové akademie.

„Vážení přátelé,“ ujal se slova akademik Chotěnkov. „Presidium mne pověřilo, abych vám sdělil jeho názor na návrh akademika Navrátila. Především mi dovolte, abych akademiku Navrátilovi a všem jeho spolupracovníkům poděkoval za velké úsilí, které vynaložili na vypracování tohoto, opravdu pečlivě a do hloubky rozpracovaného návrhu. Všechny propočty jsou důkladně ověřeny a mnohé z nich doloženy protokoly o výsledcích pokusů a zkoušek.

Presidium proto doporučuje plenárnímu zasedání, aby Navrátilův návrh přijalo. Zároveň vyzývá vědce celého světa, aby ho prostudovali a eventuálně doplnili, a aby pomohli podle svých možností při jeho realisaci.

Světová akademie věd dává k disposici všechen potřebný materiál a laboratoře. Souhlasí také s provedením zkoušky na Měsíci.

Kdo souhlasí s názorem presidia, nechť zvedne ruku.“

Sálem se zavlnil les rukou.

Všichni povstali a nadšeně tleskali.

Nejnadšeněji Alena Svozilová. Navrátil se naklonil k jejímu uchu a zašeptal:

„Čeká vás tedy další cesta na Měsíc. Je třeba co nejrychleji dokončit přípravy k pokusu. Aby vám tam nahoře nebylo smutno, můžete si s sebou vzít našeho nového spolupracovníka. Zatím mu nic neříkejte. Je třeba vyžádat si k tomu svolení od Tarabkina…“

Severson vstupoval druhého dne do budovy fysikálního ústavu v Praze se stísněným pocitem v hrudníku. Neustále ho trápily obavy, jak se zapojí do kolektivu tak vyspělých pracovníků.

Akademik Navrátil ho pozval do své pracovny a rozvinul před ním velký výkres s řezem pokusnou raketou.

„Prohlédněte si to,“ řekl prostě a posadil se do křesla. „Rozumíte výkresům?“ zeptal se po chvíli.

„Rozumím. Jak vidím, nic se na výkresech celkem nezměnilo. Jsou vypracovány a kótovány stejným způsobem jako za dob mých studií.“

„Nu vidíte,“ usmál se akademik. „A je po strachu. A, teď poslyšte, jaký na vás čeká úkol: pomůžete nám při montáži vnitřního zařízení.

S nářadím jako letec zacházet jistě umíte — a kde si nebudete vědět rady, poradíme vám. Montáže se totiž zúčastníme všichni. Přes to, že máme většinu prací zmechanisovanou, manuální práci nepovažujeme za ponižující, — naopak, za velmi zdravý tělocvik…“

Severson byl svým úkolem nadšen. Dostal práci, s kterou si určitě bude vědět rady…

Montáž pokračovala opravdu rychle. Všichni pracovali s elánem, který u nich vzbudilo schválení návrhů: Střídali se ve třech směnách dnem i nocí.

Severson by nejraději pracoval nejméně dvě směny najednou, ale Alena to nedovolila.

„Nezapomínejte na odpočinek. Takhle byste to dlouho nevydržel. A kdo za vás bude studovat? Že vám přestanu být učitelkou!“ smála se.

Po několika dnech pilné práce přijal ústav vzácnou návštěvu z Moskvy. Přijela Nataša Orlovová.

Severson byl její návštěvou opravdu mile překvapen.

„To se divíte, kde mne nalézáte, viďte?“ řekl chlubivě. „Že jste nevěděla, že tu pracuji?“

„Musím vám pokazit radost, drahý příteli, ale věděla. Kvůli vám jsem totiž přijela do Prahy.“

„Kvůli mně?“ divil se teď opravdově Severson. „A proč, smím-li se zeptat?“

„Akademik Navrátil nás požádal o důkladné vyšetření vašeho zdraví.“

„Proč? Cítím se přece docela zdráv, nic mi nechybí a nic mne nebolí.“

„To ráda slyším. Zdravotní prohlídce však podrobujeme všechny, kteří se zúčastní letu na Měsíc…“

Severson přiběhl za Alenou celý udýchaný.

„Zdravotní prohlídka dopadla dobře,“ spustil hned ve dveřích místo pozdravu. „Je to skutečné pravda, že mne vezmete s sebou na Měsíc?“

„Bojíte se snad toho letu?“ odpověděla Alena otázkou.

Severson se začervenal.

„Nebojím — ani riskantního letu s Amundsenem jsem se nebál…“

„Pěkně přirovnání? Chcete tím snad říci, že let na Měsic může skončit stejně neblaze? Můžete být zcela klidný. Létáme tam pravidelně třikrát týdně — a dosud nedošlo k jedinému neštěstí. Vždyť Měsíc je nakonec na dosah ruky. Raketová letadla dobyla již daleko větších dálek — Merkur, Venuši, Mars, Jupiter, Saturn…“

„A kdy startujeme? Nezlobte se, že jsem tak nedočkavý…“

„Zítra ráno letíme do Moskvy. Odpoledne ve 14 hodin startuje meziplanetární letadlo Luna… Dnes odpoledne a večer bychom měli ještě užít živé přírody. Tam nahoře nám bude delší dobu chybět. Co byste řekl malému výletu po Vltavě?“

Severson ochotně souhlasil. Přes to, že ho práce na montáži pokusné rakety velmi zajímala, nemohl se dočkat skončení směny. Zdálo se mu, že hluboké dojmy posledních dnů a hodin se nevtěsnají do hrudníku, že se o ně musí s Alenou rozdělit.

Konečně práce skončila. Usměvavá, do sněda opálená dívka a ramenatý muž stanuli na břehu Vltavy.

Alena si v půjčovně loděk vypůjčila motorový člun a ujala se jeho řízení.

Zamířili na jih, proti proudu řeky. Minuli několik ostrovů proměněných v park kultury — a za krátkou chvíli opustili město.

Z jasně modré, bezoblačné oblohy se usmívalo slunce a tak mile hřálo, jako by zapomnělo, že je už podzim.

Před slapskou přehradou se řeka proměnila v široké jezero. Křížem krážem brázdily jeho hladinu klidné plachetnice s pestrými vlaječkami na stěžních.

Motorový člun vjel do velké nádrže lodního výtahu, který ho dopravil na dolní hladinu řeky pod přehradou. Severson s rozkoší bloudil očima po obou březích, kde se střídaly přírodní krásy s vkusnými budovami městeček, vesnic a rekreačních středisek.

Na dalším jezeře před orlickou přehradou opsal motorový člun velký oblouk a zamířil zpět ku Praze.

Slunce se již rychle klonilo k západu.

Před Prahou odbočila Alena do nevelkého průplavu, který spojoval Vltavu s uměle vytvořeným jezerem nedaleko Štěchovic. Rozžehla reflektory, neboť slunce již mezitím zapadlo. Hladina jezera se rozkmitala tisíci reflexy, které vymalovala světla loděk a na pobřeží. S protějšího břehu přinášel lehký větřík táhlé tóny večerního koncertu.

„Zůstaňme tu na chvíli, je tu opravdu krásně.“ požádal tiše Severson.

Alena vypnula motor. Člun ještě několikrát poskočil po hladině a zastavil se.

Nad korunami stromů pobřežní aleje se vyhoupl měsíc. Celá krajina kol dokola zjasněla v jeho studeném světle. Severson zaletěl zrakem k stříbrnému kotouči a zatajil dech.

Jak je teď jiný — zvláštní. Dnes to opravdu není stříbrný talíř na obloze, který svítil na cestu poutníkům v Arktidě. Dnes je to obrovská koule, plující v temných prostorách kolem Země… Chvílemi se zdá, že má lidskou tvář. Ty dvě skvrny nahoře — vždyť to jsou oči — a dole se usmívají ústa…

Tedy zítra — už zítra vstoupím na půdu tohoto záhadného světa…

Alena otevřela aktovku, vytáhla dalekohled a mlčky ho podala společníkovi.

Severson si ho přiložil k očím a zamířil na Měsíc. Zrak mu utkvěl na ostře osvětlených kráterech, které vystupovaly na přechodu mezi ozářenou a temnou polokoulí našeho souputníka.

„Žijí tam lidé?“ zeptal se zadumaně.

„Ano, žijí. Astronomové, astronautikové, pracovníci atomových elektráren a oceláren, geologové…“

„Četl jsem kdysi pojednání od hvězdáře Hansena, který tvrdil, že na měsíční polokouli, která je od nás stále odvrácena, existuje atmosféra, která umožňuje život na Měsíci. Dokonce jsem měl v ruce i román, který popisoval původní obyvatele Měsíce. Jmenují se prý Luňané. Žijí prý stále na opačné polokouli a vůbec ani netuší, že nedaleko od nich je zalidněná Země. Je na tom něco pravdy? Existuje vůbec na Měsíci nějaký život?“

„Musím vám odpovědět?“ usmála se Alena. „Nebylo by lépe, kdybyste se o tom přesvědčil na vlastní oči? Rozhodně vás pak bude prohlídka Měsíce více zajímat…“

Volného dopoledne v Moskvě využil Severson k návštěvám. Pozdravil se s Tarabkinem, Natašou Orlovovou, podíval se i k Zajcevovům. Míťa ho doprovodil až na letiště a trpělivě čekal, až meziplanetární letadlo odlétne. „Cestující na Měsíc mohou, prosím, nastupovat. Letadlo je připraveno k odletu,“ ozvalo se konečně z amplionů v čekárně. Každý z poutníků dostal kaučukový skafandr se skleněnou kuklou pro chránění hlavy — a gumovou ochrannou helmu po dobu pobytu v letadle.

Aleně a Seversonovi byla přidělena kabina číslo 3. U kulatého okna byla upevněna dvě sklápěcí křesla se vzduchem plněnými polštáři. Proti křeslům byl umístěn televisor.

„Připoutejte se, nekuřte prosím, za minutu startujeme,“ usmála se do kabiny dívka s obrazovky televisoru.

„Sklopte si křeslo a připoutejte se v leže.“ radila Seversonovi Nataša. „Lépe tak budete snášet první zrychlení.“

Na zádi letadla se ozval praskot, který se za chvíli proměnil v pravidelný šum.

„Startujeme!“

Severson zatajil dech a zavřel oči. Očekával totiž, že letadlo bude prudce vystřeleno, aby dosáhlo rychlosti 11 kilometrů za vteřinu, které je potřebí k překonání zemské přitažlivosti. Nic takového se však nestalo. Zapadl pouze hlouběji do podušek, které ho těsně objaly. Takto ležel nehnutě po několik minut. Alena se podívala na hodinky.

„Právě jsme se odpoutali od matičky Země. Teď si už klidně můžeme sednout.“

Za několik okamžiků utichl šum motorů.

„Nu, vše je v naprostém pořádku. Dosáhli jsme již rychlosti jedenácti kilometrů za vteřinu, takže přitažlivost zemská na nás už nepůsobí. Až téméř k Měsíci doletíme setrvačností.“

Severson se posadil a vyhlédl z okna.

Obloha již dávno nebyla modrá. Zahalila ji temná noc s tisíci hvězdami. Hluboko dole skrývala se pod mraky krajina zakončená viditelným zaobleným obzorem.

Zanedlouho se krajina proměnila v část obrovské koule, která se zdánlivě pomalu otáčela proti směru letu. O hodinu později byla již zeměkoule tak daleko, že ji bylo možno celou přehlédnout jediným pohledem.

Místy v mezerách mezi pásy mračen prokukovala hnědozelená země a indigově modrá moře. Severson byl tímto pohledem zklamán. Očekával, že uvidí něco podobného jako školní globus s jasně rozeznatelnými pevninami a moři…

Na velké měsíční rovině, upravené v letiště, bylo rušno. Přílet meziplanetárního letadla se Země byl obyvateli Měsíce vítán vždycky radostně, i když se opakoval třikrát týdně. Vždyť přinášelo po každé trochu „pozemského vzduchu“ a bylo jakýmsi přímým pojítkem s rodným domovem.

„Letadlo Luna přistává přesně podle jízdního řádu,“ hlásil hlas v reproduktoru uvnitř velké skleněné haly. Nedaleko sluncem ozářených kráterů dosedla raketa na rovnou plochu. Kus ještě jela na širokých podvozcích, až konečně zastavila u haly. Otevřela se velká vrata a letoun vjel dovnitř. Když se vrata opět zavřela, ozval se šum připomínající ventilátor. „Za chvilku můžeme vystoupit, jen co komoru naplní vzduchem.“ vysvětlovala Alena.

„Nebudeme si tedy navlékat skafandry?“ zeptal se udiveně Severson.

„Přistáváme na hlavním letišti a zde to není zapotřebí. Hangáry jsou zde vzorně vybaveny, takže se octneme přímo v pozemském prostředí.“

Cestující prošli hlavní chodbou k východu z letadla a pomalu sestupovali po přistavených schůdkách. Severson chtěl Aleně dokázat, že je po cestě docela svěží a s pátého schůdku od podlahy seskočil.

Údivem vykulil oči. Ačkoliv se octl volně ve vzduchu, klesal dolů tak pomalu, jako by byl zavěšen na padáku.

Alena se rozesmála.

„Nezapomínejte, že zde máme šestkrát menší přitažlivost, než je na Zemi. Musíte se tu pohybovat opatrněji, nebo se nečekaně octnete na vrcholku některého kráteru.“

Cestující se pozdravili se stálými osadníky Měsíce a každý se vydal za svou záležitostí. Alena se Seversonem posvačili v jídelně hlavní budovy letiště a na návrh dívky se rovněž vypravili na cestu po měsíčním povrchu. Oblékli si skafandry a nasedli do zvláštního traktoru, který připomínal válečný tank. Místo ocelové věže měl však velkou skleněnou kouli, z které bylo možno prohlédnout si krajinu kolem dokola.

„Prosíme ke kráteru Tycho,“ požádala dívka řidiče vozu. A obrátila se k Seversonovi.

„Nejprve vám ukážu, jaký je na Měsíci život a co je pravdy na dohadech starého hvězdáře Hansena.“

Vůz se rozjel velkou rychlostí po ploše letiště přímo k skalnatému pohoří. Brzy se naši poutníci octli v těsném údolí, vroubeném rozervanými stěnami fantastických tvarů. Ozubené pásy traktoru rozviřovaly kolem sebe jemný šedohnědý prach, který pomalu klesal dolů a zasypával stopy po vozu.

Údolí ústilo v nevelké rovině sevřené do menších kráterů.

„Na jeden z nich se podíváme blíže, souhlasíte?“ navrhla Alena. Otevřela dveře kabiny a seskočila dolů. Severson ji následoval, tentokrát daleko opatrněji, než při prvním vystupování v hale.

Výstup po skalnaté stráni nedělal potíží. Na vrcholku kráteru se před výletníky otevřela úzká hluboká propast. Její dno bylo pokryté podivnou sklovitou hmotou.

„Tento kráter je zřejmě sopečného původu, stejně jako ty ostatní zde kolem. Pohoří, které vidíte na obzoru, je naopak vytvořeno dopadem obrovského meteoru.“

Severson si při rozhovoru pohodlně sedl na velký balvan, který ležel nedaleko jícnu kráteru v malé prohlubni.

„Balvanům zde příliš nedůvěřujte,“ varovala ho dívka, když to zpozorovala. „Podívejte se…“ a nepříliš velkou silou strčila do jiného balvanu, který ležel nedaleko. Balvan se pohnul s místa a jako ve zpomaleném filmu se začal kutálet k jícnu. Cestou vzal s sebou ještě několik dalších kamenů, takže do nitra sopky se vřítila celá lavina. Severson marně napínal sluch. Celý výjev se odehrál bez nejmenšího zvukového doprovodu.

„Skafandry nepropouštějí zvuk?“ zeptal se naivně.

„Celkem nemají co propouštět,“ usmála se dívka. „Jak víte, zvuk se šíří jedině prostřednictvím vzduchu nebo nějaké jiné hmoty, a vzduchu na Měsíci není. My dva se můžeme domlouvat jedině díky malým přijímačkám a vysílačkám, které jsou vmontovány do skafandru.“

„Není-li tu žádný vzduch, jak tu tedy může existovat jakýkoliv život?“ uvažoval Severson, když sestupovali do údolí.

„Uvažujete celkem správně: kde není vzduch a voda, těžko může vzniknout život. To jen někteří vědci v minulosti se domnívali, že život je možný i bez kyslíku a bílkovin. Víte, oni si myslili, že na příklad uhlík může nahradit křemík a místo vody může téci v potocích kyselina sírová. Ale právě zde na Měsíci se přesvědčili, že v takovýchto podmínkách není o životě ani řeči. Když vědci po prvé vstoupili na půdu Měsíce, ověřovali si na místě i další domněnku, zda totiž nezůstalo trochu vzduchu uvnitř kráterů a zda tam tedy nerostou nějaké zvláštní lišejníky. Můžete však celý Měsíc projít křížem krážem a nic takového nikde nenaleznete. Ani předpověď, že zde nalezneme malinká živá tělíska podobná virům, která tlakem světla putují po vesmíru a rozsévají po něm život, se nesplnila.“

Při rozhovoru odbočili naši výletníci z původní cesty a vstoupili mezi lávovité vyvřelé skály.

Po několika krocích se před nimi otevřel temný otvor. Alena do něho vstoupila první a rozžehla elektrickou svítilnu, která byla upevněna na každém skafandru.

„Tato jeskyně vznikla při sopečném výbuchu někdy před padesáti tisíci lety. Říkáme jí Scheinerova jeskyně podle vědce, který ji prvně prozkoumal. Ve vědeckém světě je známá, protože zde právě padly poslední naděje těch, kteří se domnívali, že na Měsíci naleznou nějakou formu života. Jeskyně je totiž se všech stran — kromě vchodu — vzduchotěsně uzavřená — a přitom je naprosto vzduchoprázdná a bez nejmenší stopy po vodě.“

Na zpáteční cestě se výletníci dostali k překážce, která se Seversonovi zdála nepřekonatelnou. Podvědomě se proto obrátil, aby vyhledal jiný průchod. Stanuli totiž u hluboké trhliny v zemi, široké nejméně pět metrů.

„Tato překážka nás nemůže nijak zdržet,“ řekla Alena — a než se Severson vzpamatoval, rozběhla se a plavným skokem skočila na druhou stranu.

„Jedna z výhod menší přitažlivosti.“ dodala krátce.

Traktor se dal opět do pohybu. Fantastické tvary skal rychle měnily svoji tvář. Před výletníky vystoupila proti hvězdné obloze strmá stěna, dosti pravidelně zvrásněná. Traktor jel kousek podle ní, až zastavil u vchodu do širokého tunelu, který na první pohled podával svědectví o činnosti člověka na Měsíci.

Uvnitř široké chodby zářila světla.

„Tudy se dostaneme na druhou stranu pohoří, viďte?“ hádal Severson. Alena však zavrtěla hlavou.

„Tudy se dostaneme do rudných dolů, příteli. Dobýváme tu uran, wolfram, chrom, mangan, kobalt a železo.“

„Jak pozoruji, horský masiv je z velmi tvrdého kamene. Zdejší horníci se asi pořádně nadřou, zvláště když musí pracovat ve skafandrech.“

„Uvidíme…“ usmála se záhadně dívka a vykročila vpřed.

Výletníci se brzy dostali do širokého prostoru, se všech stran uzavřeného skleněnými stěnami. Uvítalo je zde několik lidí. Povstali od dlouhých desek s obrazovkami a vyšli jim vstříc.

Představuji vám zdejší horníky. Co myslíte, vypadají nějak udřeně?“ zeptala se Alena a s rozkoší sledovala údiv na Seversonově tváři.

„Jen si z nás nedělejte legraci, soudružko Svozilová — nebo vám na stavbu Paprsku nedáme ani gram kovu,“ zasmál se jeden z mužů. „Jaká v tom může být dřina — na dálku řídit vysokofrekvenční paprsky a na kontrolních obrazovkách sledovat, zda dobře pracují,“ obrátil se na Seversona. „V paprscích se totiž indukují tak mohutné proudy, že jsou schopny rozrušovat horniny. Podívejte se ostatně…“

Návštěvníci přistoupili k velké obrazovce, na které vyvstával podivný obraz. Na kolejích byl na nízké konstrukci upevněn kovový válec s několika trubicemi. Stěna před válcem se neviditelnou silou rozpadávala na drobné kameny, které padaly na běžící pás pod přístrojem.

Severson si připadal jako v pohádce. Maně si vzpomenul na práci v dolech za jeho mládí. Navštívil je jednou se školní výpravou. Tenkrát také sfáral dolů. Jaký podstatný rozdíl byl mezi horníkem staré Anglie a novým horníkem v hlubinách Měsíčního kráteru!

„Čeká nás ještě kus cesty s mnoha zajímavostmi,“ vytrhla dívka Seversona ze vzpomínek.

Vůz vjel do úzké temné soutěsky se strmými stěnami. Sluncem ozářené horské vrcholky odrážely dolů tak málo světla, že řidič si musel na cestu svítit, aby se mohl včas vyhnout trhlinám v zemi a velkým balvanům.

„Projíždíme právě pět tisíc metrů vysokým valem do kráteru Clavius,“ rozhovořila se opět dívku po krátké pomlce. „Celá tato soutěska je se Země viditelná pouze nejsilnějšími dalekohledy — a to ještě jenom jako nepatrná rýha. Za chvíli nás přivede do valové roviny kráteru.“

Vůz s dobře odpérovanou kabinou jel rychle. Obludné pohybující se stíny, vykreslené reflektory na zvlněných stěnách, působily na Seversona tísnivě. Ulehčeně si oddechl, když vůz vyjel z temné soutěsky do ozářené roviny, rozryté drobnými krátery.

Na obloze zářilo s hvězdné oblohy oslnivé Slunce, ověnčené zelenavou korunou. Nedaleko něho svítil mdlým světlem srpek Země. Stěny drobných kráterů, hvězdy, veliký globus na obloze, ba i samo Slunce — vše působilo svou nehybností tak hlubokým dojmem, že se Severson zachvěl. Teď teprve si všiml, že na obzoru končí mrtvá krajina širokou rovinou.

„Z vašich slov jsem vyrozuměl, že vjíždíme do nitra kráteru Clavius — a zatím jsme jen projeli jakýmsi pohořím.“ divil se. „Mám dojem, že jste se v tomto případě zmýlila a že jsme zabloudili. Nijak mne to nepřekvapuje. Já bych se v těchto podivných krajinách nevyznal nikdy.“ dodal rychle, aby společnici neurazil. „Stále si nemohu zvyknout na ten nezvyklý obraz: dole hory a roviny, ozářené Sluncem — nahoře černá obloha. A na ní hvězdy společně se Sluncem i se Zemí…“

Alenu potěšilo, že se Severson konečně rozpovídal. Seděl dosud vedle ní zamlkle, křečovitě se držel opěradla a stále se rozhlížel na všechny strany.

„Již jsem se obávala, že pobytem na Měsíci trpíte,“ řekla ulehčeně.

„Věděla jsem, že širokým rozhledem v této krajině budete překvapen. Prožila jsem totéž, když jsem tu jela po prvé. I když se to zdá sebeneuvěřitelnější, přece jen projíždíme teď kráterem.“

„A proč tedy nevidíme na protější straně jeho vnitřní stěny?“ namítal Severson.

„Těžko bychom jich mohli dohlédnout. Kráter Clavius je totiž jeden z největších na Měsíci. V průměru má přes 220 kilometrů.“

„Na takovou vzdálenost bychom museli vidět aspoň vrcholky hor, zvláště když jsou pět tisíc metrů vysoké, jak sama tvrdíte,“ pochyboval stále Severson.

Alena se neubránila smíchu.

„Líbí se mi, že tak důsledně hájíte svůj názor. Ale tentokrát ho přece jen musíte poopravit. Nejsem sice neomylná, ale v tomto případě jsem si naprosto jistá, že jsme nezabloudili. Jak víte, Měsíc je mnohem menší než Země. Jeho povrch je tedy více zaoblen. Proto hory, které jsou od nás vzdáleny více než sto kilometrů, schovávají se nám za obzor…“

„Vidíte, vidíte, jaký jsem zpozdilec. Teď vás asi mrzí, že jste mne vzala s sebou,“ usmál se trpce.

Alena se na svého společníka podívala překvapeně. V prvních okamžicích nevěděla, co má odpovědět. Teď teprve si uvědomila, že Severson stále ještě podléhá duševní depresi, že dosud trpí nezdravým sebepodceňováním. Vzala ho za ruku.

„Proč ve mně vidíte stále jenom učenou kantorku a ne přítelkyni?“ zašeptala. „Je to vlastně moje chyba. Jsem špatnou průvodkyní. Snažím se vysvětlovat — a zatím jenom poučuji…“

Vůz se pojednou nečekaně zastavil, prudce sebou trhl a otočil se téměř na místě. A již ujížděl zpět k horskému masivu.

Alena rychle přeladila vysílačku svého skafandru na kmitočet, na kterém přijímal řidič.

„Co se děje? Proč se tak rychle vracíte?“

„Radiová stanice na jižní observatoři hlásí skupinu menších meteorů. Měsíc se s nimi setká během pěti minut. Nejvíce je ohroženo právě území kolem Clavia.“

Vůz se velkými skoky řítil vpřed.

Několik kroků od něho se zvířil prach, jako by v něm vybuchl granát. A další kužel prachu se zvedl od země. Na nedaleké skále zablesklo krvavé světélko.

Konečně se vůz octl na úpatí vysokých hor. Rychle zabočil kolem rozervaných skal do úzké rokliny. Temnotu prorazila záře několika reflektorů. Vůz sebou znova trhl a zastavil se na pokraji soutěsky.

„Jeďte dál, bude tam bezpečněji.“ zvolala dívka, ale řidič zavrtěl hlavou. Mlčky ukázal nahoru kde mezi vrcholky skal prosvěcoval úzký pruh oblohy s Mléčnou drahou.

Aleně i Seversonovi se při pohledu nahoru hrůzou zatajil dech. V záři reflektorů vznášely se mezi skalnatými stěnami temné stíny. Čím více se blížily ke dnu rokle, tím více dostávaly podobu mohutných balvanů. Padaly pomalu, jako by to byly balony naplněné lehkým plynem. Odrážely se od výčnělků ve stěnách soutěsky a rozdělovaly se na menší balvany, které klesaly ještě pomaleji. Děsivé divadlo se odehrávalo za naprostého ticha. Balvany nehlučně dopadaly na dno rokle, ještě několikrát poskočily a ve víru prachu se ukládaly v nepravidelnou mohylu.

Ještě dlouho po tom, kdy dopadl poslední kámen, zůstali Severson i s Alenou jako zařezaní. Řidič však nijak nezahálel. Pohyblivým reflektorem upevněným na vrcholku kabiny neustále kontroloval skály nad vozem.

„Ještě štěstí, že takovýto cirkus nám meteory neuspořádají tak často,“ přerušil mlčení. Když si všichni tři naladili dorozumívací aparáty na stejný kmitočet, pokračoval:

„Pokud nebyly vybudovány,meteorologické‘ stanice na obou observatořích, byla jízda po měsíčním povrchu opravdu sázkou do loterie. Divím se, že dnes přišlo hlášení tak pozdě. To zas někdo u radiolokátoru zaspal. Takovéto krupobití létavic se dá přece zjistit daleko dřív. Můžeme opravdu mluvit jen o štěstí, že nás některý ten kamínek neprovrtal…“

„A co se stane když takovýto déšť meteorů pokropí hangáry na letišti?“ zeptal se Severson. „Meteory přece snadno prorazí skleněnou střechu…“

„Budovy na letišti — stejně jako observatoře — jsou před meteory chráněny dvojím způsobem,“ vysvětloval řidič. Předně, jak jsem už řekl, meteory nebombardují Měsíc tak často, jak se lidé domnívali, pokud se sem ještě nedostali. Dnes víme už dost přesně, kdy se Měsíc na své pouti vesmírem setká s roji létavic, poněvadž obíhají kolem Slunce stejně pravidelně jako Země. Měsíc nemá atmosféru a přitom má malou přitažlivost. Proto ho mnoho meteorů mine vysoko nad povrchem. Pohyb meteorů neustále sledují radarové stanice na obou pólech, takže nemůže dojít k žádnému překvapení. Když některý z rojů létavic míří na nekryté budovy, vytvoří osadníci nad budovou ochrannou clonu z vysokofrekvenčních paprsků, které již ve velké vzdálenosti roztříští meteory v jemný prach molekul. I když se některému prudce letícímu kamenu podaří prolétnout touto clonou, zadrží ho stěny budovy, neboť jsou složeny ze tří vrstev ze zvláštního pružného skla. Poslední, vnitřní vrstva, zadrží i nejprudší úder. Průbojnost meteoru mírní také vzduchem vyplněný prostor mezi stěnami. A nakonec — aby bezpečnost osadníků byla opravdu zajištěna — nebezpečí meteorů je předem ohlášeno poplachem, při kterém se všichni ukryjí do podzemních krytů.“

„A jak jsou před meteory chráněna meziplanetární letadla? V těch přece není možno schovat se pod zemí…“ zeptal se Severson.

„Řidiči letadel jsou neustále přesně informováni o pohybu meteorů a letadla řídí tak, aby se vyhnuly větším rojům. Proti ojedinělým menším meteorům jsou chráněna podobně jako budovy na Měsíci: trojitou stěnou a vysokofrekvenčními paprsky. Ostatně — s meteory se letadlo setká zřídka. Na tak obrovský prostor, jaký je mezi Zemí a Měsícem, je jich opravdu nepatrně málo…

Promiňte, později vám všechno vysvětlím podrobněji. Nebezpečí už minulo a je nejvyšší čas pokračovat v cestě…“

Řidič stiskl několik knoflíků na řídící desce, ale vůz se ani nepohnul.

Otevřel tedy dveře kabiny a vystoupil, aby si ho prohlédl zvenčí. Sklonil se nad zadní částí krytu a zoufale zamával rukama.

„Docestovali jsme. Motor je prostřelen v nejcitlivější části. Odnesl to zřejmě za nás — meteor nás minul o pouhých padesát centimetrů…“

Řidič se vrátil do kabiny a rukou si přejel po vrcholku skleněné kukly. Zřejmě si chtěl pročísnout vlasy a v roztržitosti na kuklu zapomněl.

„Pět set kilometrů, které nás dělí od kráteru Tycho, pěšky do večera neurazíme,“ zasmál se trpce.

„Nezbývá nic jiného než požádat o pomoc…“

Aniž čekal na odpověď, zapjal hlavní vysílačku ve voze a připojil k ní mikrofon svého skafandru.

„Zde traktor číslo 17. Volám z kráteru Clavius. Volám akademika Scheinera.“

„Zde akademik Scheiner. Zdravím vás, Peltone, i vzácné hosty. Čekáme na vás již netrpělivě. Jaké máte přání?“

„Vůz je prostřelen meteorem. Zůstali jsme trčet na pokraji Maretusské soutěsky. Prosíme o pomoc…“

„Ihned startujeme. Jste všichni zdrávi?“ zachvěl se Scheinerův hlas.

„Až na traktor — vše v nejlepším pořádku…“ Řidič se otočil k Aleně a Seversonovi.

„Nebudeme tu přece nečinně čekat. Zvu vás na malou procházku po okolí…“

Naši cestující vystoupili z vozu a následovali svého průvodce. Nedaleko ústí soutěsky odbočil do široké trhliny ve skále.

„Toto je nejkratší cesta k Jezeru vítězství. Jen se nebojte, nepotká nás tu žádné neštěstí, jsem tu jako doma,“ povzbuzoval své společníky.

Na konci trhliny se objevila nevelká rovina, sevřená do strmých skalních stěn.

„Jezero je sice bez vody,“ usmál se řidič, „ale zato má takovou zvláštnost, jakou se nemůže pochlubit ani celé obrovské Moře dešťů — Mare Imbrium. Podívejte se jen, soudruhu Seversone…“ Řidič ukázal na velkou mohylu uprostřed roviny. Překvapovala svými pravidelnými tvary. Také dlouhý temný stín, který vrhala na rovinu, měl téměř rovné okraje.

„Tuto pyramidu určitě postavili lidé. Je to snad památka na nějaké tvory, kteří kdysi v minulosti žili na Měsíci?“ zeptal se Severson, jehož fantasie pracovala v nezvyklém prostředí nejbujněji.

„Je to skutečně práce lidí,“ vysvětlovala Alena, která tato místa již jednou navštívila. „Pojďte jen blíž. Možná, že záhadný nápis na mohyle rozluštíte…“

Teprve několik desítek metrů od pyramidy si Severson všiml, že na vrcholku na malé plošince leží podivný předmět. A dokonce je to jakýsi stroj s podobnými pásy, jaké měl traktor číslo 17, kterým naši poutníci přijeli.

Severson se zastavil, sepjal ruce a sklonil hlavu.

„Proč ten smutek, Leife?“ zeptalo se udiveně Alena. „Nestojíme přece u hrobu, ale u pomníku slávy. Domníval jste se snad, že na tomto místě zahynula posádka traktoru, který stojí na pyramidě? Pojďte se jen podívat na mohylu s druhé strany, pochopíte sám i bez vysvětlování…“

Alena vzala Seversona za ruku a zavedla ho ke stěně jehlanu, která byla právě přímo ozářena Sluncem. Z velké černé desky svítila velká zlatá písmena.

„Vždyť je to ruská azbuka!“ zvolal překvapeně a rychle četl:

„Na tomto místě přistála první raketa, vystřelená se Země na Měsíc, sláva velkému Ciolkovskému, který nám ukázal cestu do vesmíru! Sláva vědě, která ověnčila lidstvo vavříny vítězství nad vesmírnými prostory?“

„Kdo byl tím šťastlivcem, který se tu po prvé postavil na měsíční půdu?“ zeptal se Severson dojatě.

„Automatický traktor, který vidíte na mohyle. Jeho jedinou posádkou byly přístroje, řízené radiem se Země. Sotva raketa přistála, otevřela se její stěna a traktor automaticky vyjel do této roviny. Televisní přijímací kamery, to byly první oči, které spatřily Měsíc zblízka. Pomocí nich jsme si ho prohlédli také my, na Zemi. Vzpomínám si na ten vzrušující okamžik tak živě, jak by to bylo včera. Chodila jsem tenkrát pravě do první třídy.

,Raketa šťastně přistála,‘ jako blesk letěla zpráva všemi třídami, ještě teď vidím stařičkého učitele, jak chvějící se rukou vylaďuje školní televisor a jak se slzami v očích sleduje první vysílání s Měsíce, které bylo zesilováno a přenášeno všemi televisními stanicemi na světě. Já ovšem ještě tenkrát ani dobře nechápala, jak velké to bylo vítězství, kterého dosáhli sovětští vědci…“

Na hvězdné obloze se objevila dvě pohybující se jasná světla — červené a zelené. Zakroužila nad Rovinou vítězství a opět se ztratila z dohledu.

„Scheiner je již zde, ten si ale pospíšil!“ zvolal radostně řidič. Když se světla opět přiblížila, odepjal si se skafandru elektrickou svítilnu a zamával jí nad hlavou.

Za několik okamžiků se v záři Slunce zaleskl lesklý trup raketového letadla, z kterého na několika stranách vyšlehávaly rudé plameny.

Z baňatého trupu se vysunuly podvozky a letadlo přistálo.

„To jsem rád, že vás všechny vidím zdravé a v dobré náladě,“ volal radostně muž menší postavy, sotva vyskočil z letadla.

„Nastupte jen, za okamžik jsme,doma‘ čekají vás tam netrpělivě — a také malé překvapení pro soudružku Svozilovou…“ Alena se na schůdcích zarazila.

„Počkejte na mne okamžik, zapomněla jsem ve voze důležité zavazadlo…“

„Jen nastupte, soudružko Svozilová, zaběhnu vám pro ně,“ nabídl se řidič, a než se Alena vzpamatovala, uháněl již dlouhými skoky po rovině k trhlině ve skalní stěně. Zůstal za ním jen rozvířený hnědě šedý prach…

Sotva se řidič vrátil s velkou aktovkou, letadlo se vzneslo do výše. Opsalo velký oblouk nad valovou rovinou Clavia a zamířilo na sever.

„Mám zde jmenovce,“ ukázal muž šedivých vlasů a drobné postavy na široký kráter, který trčel vlevo proti obzoru. „Je to také Scheiner, jenže ne akademik — a nezdědil jméno po mně. Dostal ho po jiném Scheinerovi daleko dřív, než první člověk vstoupil na Měsíc…“

Rovina pod letadlem ustoupila hornaté krajině, připomínající rozbouřené moře. Na mnoha místech byla provrtána kruhovými otvory nejrůznějších velikostí a hloubek. Velké kruhy byly rozrušeny menšími — a ty pak ještě menšími.

Po krátkém letu se před cestujícími otevřela hluboká kruhová propast. K jejímu okraji běžely po náhorní rovině úzké světlé pruhy, které jasně svítily světle šedou barvou z nahnědlé skalnaté plochy.

„Jsme již nad pohořím Tycho, u nás se cestuje rychle,“ slavnostně oznámil akademik Scheiner. „Ještě o pár tisíc metrů níže — a jsme doma…“

Letadlo dosedlo na dno širokého kráteru, na pečlivě vyrovnanou plochu.

Téměř polovina obrovské propasti tonula v temném stínu. Pouze na několika místech byl stín protkán světly reflektorů.

Za několik minut přijelo k letadlu několik vozů stejného typu, jakým byl traktor číslo 17. Cestující rychle přestoupili a vozy zamířily do neosvětlené části propasti. Projely několik kilometrů, aniž se ráz krajiny nějak změnil. Překvapení čekalo na hosty teprve ve stínu. Sotva objeli poslední Sluncem ozářenou skálu, která osaměle trčela z roviny, v záři reflektorů vystoupila před nimi spletitá konstrukce, připomínající železniční ocelový most. Konec konstrukce se ztrácel v temnotách.

„Jak jste daleko s rozjezdovou drahou?“ zeptala se Alena při pohledu na silné ocelové pilíře.

„Za dvě hodiny bude hotova,“ řekl s úsměvem akademik.

„Hotová? To přece není možné,“ podívala se dívka nedůvěřivě na Scheinera.

„Vždyť jste ve své zprávě tvrdil, že s drahou můžeme počítat nejdříve až za pět dnů — to je ve čtvrtek.“

Akademik pokrčil rameny a znovu se lišácky usmál.

„Co se dá dělat. Všechno je hotovo, je hotovo, je hotovo,“ zanotoval árii z Prodané nevěsty.

„To je naše překvapení číslo jedna. A jak jste daleko s montáží pokusné rakety?“

„Ve středu má být dokončena. Ve čtvrtek ji sem dopraví. Přiletí nejenom Navrátil se zástupci akademie, ale také Watson. Chce se na start rakety podívat zblízka — a pak se nám vysmát…“

„Nu, uvidíme, kdo se nejsrdečněji zasměje. Dost možná, že to budu právě já,“ řekl jakoby mimochodem Scheiner a poklepal řidiči vozu na rameno.

„Mistře, Sugare, čili paprsku podle vaší mateřštiny — zajeďte s námi, prosím, do televisní stanice. Rád bych si s Watsonem promluvil.“

Řidič zpomalil jízdu a počkal, až ho ostatní vozy předjely. Pak zahnul doleva a podjel pod konstrukcí na druhou stranu mostu. Zastavil u svítící skleněné budovy. Akademik otevřel dveře kabiny a pokynul Aleně a Seversonovi, aby ho následovali.

Proč chce mluvit s Watsonem — a zrovna teď, pomyslela si Alena. Věděla, že akademik Scheiner má něco za lubem, marně si však lámala hlavu, co by to mohlo být. Po rozhovoru s Watsonem byla ještě zmatenější.

Rozhovor byl totiž velmi krátký a podle jejího zdání neměl hlavy ani paty.

„Zítra máte dobré spojení na Měsíc, příteli,“ řekl Scheiner, když se Watsonova tvář objevila na obrazovce. „Letadlo startuje přesně ve čtrnáct hodin z Moskvy. Chcete-li vidět něco velmi důležitého a překvapujícího, použijte tohoto letadla a přileťte k nám.“

„Nevím, čím byste mne mohl překvapit. Jak víte, nerad létám na Měsíc. Docela mi postačí, když se tam podívám ve čtvrtek, na Navrátilův pokus. Těch zbývajících pět dnů prožiju raději na Zemi. Cítím se tu bezpečnější…“

Pak ještě několik zdvořilých slov — a celý rozhovor byl u konce.

„Ani mně neprozradíte, co se tu bude zítra dít?“ zeptala se Alena.

„Zvědavá jako všechny ženy.“ usmál se akademik. „Jen pěkně počkejte ještě několik hodin. Nudit se tu nebudete. Můžete zatím přítele Seversona provést našimi podzemními ocelárnami a projít se po rozjezdové dráze. Těch několik kilometrů procházky vám po dobrém obědě neuškodí…“

Když Alena se Seversonem opouštěli rozlehlé podzemní závody, Slunce ozařovalo již část rozjezdové dráhy. Několik jeho paprsků se oslnivě odráželo od lesklého předmětu, který ležel v korytě dráhy na dolním okraji šikmého mostu. Alena si rukou přiclonila oči, aby lépe viděla.

„Je to fata morgana nebo mám halucinace?“ zvolala pojednou a rozběhla se k rozjezdové dráze. Severson ve strachu, aby se dívce něco nestalo, utíkal za ní.

„Vidíte totéž co já?“ vyrazila ze sebe Alena udýchaně, sotva dorazila k mostu.

I Severson byl pohledem na počátek dráhy překvapen.

„To je přece — to je přece — pokusná raketa, kterou montujeme v Praze…“ zakoktal.

„Poněkud jiné konstrukce,“ prohlásil s usměvavou tváří Scheiner, který právě vystoupil z budovy postavené při okraji mostu.

„To je, prosím, moje překvapení číslo dvě. Snad se na mne kolega Navrátil nebude hněvat, že si dosažitelnou rychlost rakety ověřím o něco dřív než on a zástupci presidia akademie. Možná, že mu mé zkušenosti pomohou zdokonalit jeho pokusnou raketu…“

Kdyby se najednou před Alenou otevřela země a vyletěl z ní ohnivý čert, nebyla by více překvapena než teď.

„Neříkáte tak ani tak — a to znamená, že nemáte námitek. Nuže, dejme se do díla.“ řekl akademik a naznačil hostům, aby odstoupili od rozjezdové dráhy. Vstoupil do budovy a pokynul rukou. Za okamžik vyšlehl ze stříbrného trupu dlouhý rudý plamen a raketa přímo poskočila vzhůru po šikmém mostě. Nahoře ho již opouštěla rychlostí blesku. Na hvězdné obloze nakreslila dlouhou rudou čáru — a zmizela z dohledu…