Signály z vesmíru

13. NÁVRAT

Nastaly chvíle loučení. Tarabkin objal Seversona jako poslední.

„Buď hodně zdráv, synu můj,“ zašeptal. „A napiš mi brzo. Nezapomínej na svého nového — starého tátu. A brzy nás navštiv — budeme se na tebe těšit. Počkej — málem bych zapomněl… Až si najdeš chviličku času, odevzdej tyto dopisy. Jsou to pozdravy mým norským přátelům — spolubojovníkům…“

Teprve teď si Severson uvědomil, že mu všichni přirostli k srdci — Tarabkin, Míťa, Zajcev… A jak ho mají opravdově rádi. Vždyť při loučení nezazněl z dojatých hlasů jediný falešný tón, ani odstín společenské přetvářky. Tak se loučí opravdu jenom bratři…

Se slzami v očích vystoupil do letadla. Ještě naposledy zamával — a na pokyn Nataši, která ho už čekala uvnitř, sedl si do vedlejšího křesla k oknu.

Dveře se zavřely a letadlo se rozjelo po dlouhé silnici. Za několik okamžiků se již vznášelo ve vzduchu. Otočilo se a ještě jednou přelétlo nad letištěm.

Hluboko dole se zatřepetaly bílé šátky přátel…

Letadlo zamířilo šikmo nahoru.

Paláce se vůčihledně zmenšovaly.

Výhled na město zastřela záclona mraků.

Blankytná modř oblohy se rychle proměňovala v indigovou — až konečně úplně ztemněla. Na obloze se objevily hvězdy. A řadou oken se do kabiny usmívalo zlaté slunce…

Severson nevycházel z údivu.

„Copak jsme už vlétli do polární noci?“

„Ne, tak rychle přece jen neletíme,“ zasmála se Nataša. „V těchto výškách je obloha černá všude. Vzduch je tu tak řídký, že sluneční paprsky se nemají od čeho odrážet. Pohleďte jen na obzor. Zpozoroval jste, jak se nám odtud horizont zakulatil? Zde by už i ten největší nedůvěřivec přestal pochybovat, že naše Země je kulatá…“

Severson se snažil proniknout zrakem pásmo mraků, které plulo hluboko dole. Zdálo se mu, že mračna se válejí přímo po zemi.

Letadlo začalo opět klesat.

„Stavíme se někde cestou?“ zeptal se.

„Ne. Za chvíli přistaneme na letišti v Oslo.“

„Už?“ divil se Severson. „Tedy Míťa měl zase pravdu… Ale vždyť tohle přece není Oslo, znám ho jak staré boty.“ zvolal, když se přiblížili k městu.

„Je to skutečně Oslo, můžete mi klidně věřit. Jen se kapánek změnilo,“ usmívala se Nataša. „Nedivte se. Ani tady nechtěli žít lidé v nezdravých, začouzených uličkách…“

Na letišti přesedli naši cestující do vrtulníku a pokračovali v další cestě. Neubíhala už tak rychle jako v raketovém letadle, ale za to byl odtud lepší výhled na zemi. Letěli nevysoko nad pobřežím, rozervaným mnoha fjordy.

„Kde chcete přistat?“ přerušila Nataša mlčení. „Nejlépe bude, když si pak sedneme k pilotovi a místo si určíte sám. Stále si myslím, zda jsme přece jen neměli raději upozornit obyvatele Jarlsbergu, že přiletíte. Přivítáni mohlo být radostnější…“

„Naopak, Natašo. Jsem rád, že do rodného kraje vstoupím nikým nepozorován. Nemám rád slavnostní řeči — a nakonec, nevracím se přece domů jako vítěz, ale jako poražený…“

Vrtulník se vznesl do výše a zamířil do vnitrozemí.

Severson rychle přecházel od okna k oknu a dychtivýma očima sledoval rodnou zemi, ubíhající hluboko pod ním. Městečka a vísky mu dnes připadaly pestřejší a veselejší, pustá tundra zelenější…

Jehličnaté lesy, vroubící rozervané skály, lákaly svými tajemstvími k návratu zpět — do dětství…

Zdálo se mu, že až sem, do sluncem prohřátých výšek, proniká hukot horských říček, které na své cestě k moři roztáčejí turbiny v malých přehradách.

Nad holé vrcholky skandinávských hor vystoupila na obzoru bělostná špička Galdhöpiggenu.

V dálce se stříbřitě zaleskla hladina Severního moře.

„Vidíte — tam vlevo, Natašo — tam je Bergen!“ chlapecky radostně zvolal Severson, uchopil dívku za ruku a vedl ji do kabiny pilota. „Je na čase, abychom se řízení letadla ujali sami.“

„Chcete, prosím, mapu?“ zeptal se pilot.

„Ne, děkuji, nepotřebuji. Znám tu každý vrcholek — ba i každý ostrůvek — a to je už co říci,“ zasmál se Severson.

„Tak třeba — záliv, který právě přelétáme, je jedním z ramen Sognefjordu. Po pravici teď máme Gaupne a Leikanger. Leťte přímo na Gulen a pak podél pobřeží k ústí Sognefjordu…“

Za půl hodiny se již vrtulník vznášel nad skupinou malých ostrůvků.

„Můžete letět o něco níž?“ požádal Severson pilota. „Zdá se mi, že naše ostrůvky dostaly nový kabát…“

Ostrůvky se opravdu změnily. V době, kdy je Severson viděl naposledy, byly posety pouze chudými chatrčemi rybářů. Jenom na dvou ostrovech vévodily tenkrát přepychové vily fabrikantů z Gulenu. Dnes skupina ostrovů připomíná spíše moskevský park kultury a oddechu. Několik je jich spojeno dlouhým mostem. Ze svěží zeleně svítí krásné vily a bohatě zdobené domy s velkými verandami.

„Kam se poděli rybáři?“ divil se Severson. „I odtud je už vytlačili boháči? Naši rybolovci byli dobří lidé — a poctiví. Právě na tomto ostrůvku žil starý Fridjof Elvestad. Často jsme ho s chlapci navštěvovali. Byl to takový lidový filosof. Mnoho toho nenamluvil; rozpovídal se jenom mezi námi… A já se teď také rozpovídal,“ vzpamatoval se najednou Severson a ukázal do dálky. „Můžete, prosím, přistát na protějším břehu? Vidíte tu rovinku pod skalami? Ano, tam.“

Letadlo pomalu klesalo ke skalnatému břehu.

„Odtud k nám je již jen hodinu pohodlné cesty. Mohli bychom tu vystoupit a projít se pěšky, Natašo?“ požádal Severson.

„Ráda bych šla s vámi, příteli, ale čeká mne ještě malá návštěva v nemocnici ve Farnesu. Doktor Gasborg nás požádal o pomoc při řešení nějakého problému — a já Tarabkinovi slíbila, že se tam dostavím hned po příchodu k vám. Prohlédněte si zatím svůj rodný kraj — a večer se můžeme sejít u profesora Hallströma. Najdete ho snadno — všichni ho ve vašem rodišti znají. Odevzdejte mu, prosím, Tarabkinův dopis. Je to jeden z těch, které vám dal akademik při loučení. Na obálce je přesná adresa. Dovolíte-li, vezmu vaše zavazadla s sebou, aby se vám šlo lépe…“

Sotva vrtulník zmizel za skalnatou stěnou nad fjordem, Severson se obrátil k moři a sedl si na mechem porostlý balvan. Při pohledu na věčně běžící bílé hřebeny vln se srdce pomalu uklidňovalo. Vlny se odrážely od skal, poskakovaly přes přicházející — až se ztrácely kdesi v hlubinách.

Nad skalami vévodily pokroucené borovice, němí svědkové všech změn na ostrůvcích…

Soutěska mezi skalami se však nijak nezměnila. Je stejně krásná a romantická, jak bývala v minulosti, kdy se tu mladý Leif toulával s chlapci. Jen cesta, vedoucí nahoru — domů — se za ta léta zbavila kamení a vyrovnala v pěknou silnici.

Severson po ní vykročil rázně. Nejraději by se rozběhl s větrem o závod…

Za prvním zákrutem se objeví „trpasličí“ skály… Ano, jsou na starém místě — a nezměněny. Podivně seskupené balvany stále ještě připomínají hodokvas drobných pidimužíčků. Jen se lépe podívej, návštěvníku, a poznáš, že jejich obličeje se šklebí, smějí — a dokonce pohybují. Ten nejmenší dodnes hledí mrzutě k moři, kde mu podle staré pověsti Vikingové sebrali člun…

Ani o kousek dál nejsou skály němé. Ostré stíny odpoledního slunce jim vdechly život…

Severson se zasněně dívá na kolmou skalní stěnu. Zdá se mu, že ze hry světel a stínů vystoupila drahá, ledovými větry ošlehaná Amundsenova tvář…

Tato představa ho opět vrátila do přítomnosti.

Co je nového u nás?

Přidal do kroku.

Cesta se teď vine strmým údolím. Doprovází ji šumící divoký potok. Bublá a víří, zuřivě bije do žulového břehu a přes balvany se řítí k moři. Přináší první pozdrav z rodné vísky…

Ještě jeden zákrut — a jsem u prvního stavení, u chatrče starého podivína, nešťastného malíře Abildgaarda. Jeho obydlí, skryté v divoce rostoucím křoví, lákalo chlapce svou tajemností. Přihrblý stařík chodíval po okolí a nabízel své výrobky. Lidé ho už znali. Nekupovali, ale dávali mu almužnu jako žebrákovi. Přijímal ji s dětinským úsměvem. — Děkuju, děkuju, — volal radostně. — Teď mám alespoň peníze na barvy… — Všichni však věděli, že dávno nic nemaluje, že za těch několik grošů si kupuje chléb, sůl a slaninu — svou jedinou potravu…

V průhledu mezi staletými sosnami se však neobjevila chatrč s kamennou podezdívkou, ale velká moderní vila se skleněnou střechou. Severson se před ní zastavil a dlouze si ji prohlížel.

V okně se objevil usměvavý starší muž s malou kozí bradkou.

„Mohu vás pozvat na malé občerstvení? Do vsi je ještě daleko,“ pokynul ha chodce. To nebyl starý Abildgaard — to byl někdo cizí. Nový obyvatel samoty v nádherném údolí.

Severson zmateně sklopil zrak.

„Ne, děkuji, příliš pospíchám,“ odmítl pozvání a rychle pokračoval v cestě.

Údolí se pomalu rozevřelo.

Severson se při pohledu na náhorní rovinu zarazil. Kde se tu vzaly vilky a krásné domy? Kam se poděla stará poctivá stavení?

Nespletl jsem si cestu?

Nesměle vstoupil mezi první stavení.

Ano, je doma. Na této stráni sedával po večerech s mládeží. A v lese nad ní šplhával po borovicích a vybíral soví hnízda. Kolik z toho bylo doma nepříjemností…

V těchto místech stával přece docela jiný dům! V dřevěné chatrči trávili tu své neradostné stáří chudáci z vesnice, kteří zůstali na světě sami, bez příbuzných a bez majetku. Někteří z nich měli sice syna nebo dceru v Americe, kde se jim prý dařilo dobře. Ale listonoš chodil kolem chudobince bez povšimnutí. A starcům zůstávala jen jediná útěcha — naděje, s kterou odcházeli do hrobu…

Ani tato chatrč už chudákům nezůstala, pomyslel si Severson a sevřelo se mu srdce. Odbočil s hlavní cesty a dal se křovinatým úvozem k malému háječku mezi skalami.

Tady zná již každý kámen. Vždyť tato cesta vede k rodnému domu.

Naposledy ho navštívil v roce 1927…

Když se mezi stromy objevil starý, typicky severský dům s velkým pecovitým komínem, Seversonovi zazářily oči.

Jaký zázrak! Rodný dům — můj drahý rodný dům — je zubem času ušetřen! Tak jako před lety vlídně kyne vstříc: Pojď, hochu, ať tě obejmu! Jak rád tě opět vidím ve své náruči!

Severson stojí u zídky a staré stavení hladí zaslzenýma očima. Pak — jako před lety, kdy byl ještě chlapec — rozrazí vrátka, až zavrzají, a vběhne do zahrádky. Je stále stejně pečlivě ošetřena, jako by v ní dosud pracoval starostlivý otec. I v bedničkách pod okny se smějí květiny.

Kdo tu teď bydlí?

Teď teprve mu padla do oka mramorová deska, upevněná nade dveřmi. Zlatým písmem, ale prostými slovy oznamuje, že v tomto domě se narodil a prožil své mládí věrný spolubojovník Amundsena, statečný bojovník s ledovými pláněmi, který ve službách lidstvu a vědě položil život. Až na samém okraji desky je čerstvě připsáno: „…a který byl vědou lidstvu opět vrácen.“

Severson znova a znova čte stručný nápis.

Konečně se rozhodl a vystupuje po kamenných schůdkách ke dveřím.

Klepe.

„Už jdu — už jdu,“ ozval se uvnitř příjemně znějící hlas. Dveře se otevřely a na práh vstoupil stařec s šedivým plnovousem.

„Hochu drahý!“ zvolal, sotva návštěvníka spatřil. „Konečně přicházíš! Pojď dál, pojď jen dál, Leife! Čekám tě už dlouho.“

Stařec vzal vzácného hosta za ruku a vedl ho dovnitř.

„Všechno zůstalo při starém. Podívej se jen — tvůj pokojík…“

Severson vstoupil do místnosti.

„Kdo vám oznámil, že přijedu?“ otočil se pojednou k starci.

„I nikdo, nikdo. Kam jinam by vedla tvá první cesta, než domů? Odpočiň si teď po cestě. Já zatím skočím dolů do městečka pro něco k snědku.“

„Děkuji vám mnohokrát, stařečku,“ řekl dojatě Severson. „Ale — pěkně vás prosím — dole ani muk. Nikomu o mém příchodu neříkejte. Stejně mne tu už nikdo nezná…“

Stařečkova bílá hlava se ztratila mezi stromy rozkvetlé zahrady. Severson se rozhlížel po místnosti. Starý příborník stojí tam, kde stával před lety. Jen sošky a dřevené figurky na něm jsou poněkud jinak seřazeny.

I v prosté jídelně dýchá všechno minulostí. Jen stěna proti oknu je bohatěji vyzdobena. Změnila se v galerii rodinných fotografií. Uprostřed visí tři velké obrazy otce, matky a mladého Leifa z dob studií.

Severson si sedl k těžkému dubovému stolu a přelétl očima po vyřezávaných židlích. Zde sedával v rodinném kruhu.

Vzpomínky ovládla najednou ta nejživější. Zdálo se mu, že stůl je opět bohatě prostřen. Otec zvedá číši a povstává: — Tož — na to další povýšení, vzácní přátelé… — Po řadě si přiťukává s hosty.

— Vale, vale, léta podúřednická — volá vesele kantor z jednotřídky a chápe se houslí. Otec není zvyklý pít; po třetí sklenici mu již září oči. — Jen jezte a pijte, nastávají nám lepší časy, volá radostně. Maminka se však tváři starostlivě. Naklání se k manželovi a šeptá — žel — příliš hlasitě: — Dnes tu hodujeme a možná už zítra utáhneme opasek. Vždyť plat se o mnoho nezvýšil — právě o tolik, že už nemusíme kupovat stále na dluh…

Několik hostů maminčinu poznámku zaslechlo. Úsměv jim ztrpknul na rtech. Chvíli se ještě naoko baví — a pak se jeden po druhém nečekaně loučí. Musí domů, čeká ještě mnoho práce… Otec probodává matku očima. — Proklatý život — i tuto malou radost mi musíš překazit svými věčnými starostmi, Angelo! zvolal zoufale a praštil plnou číší o zeď…

Severson se snaží rychle zapudit trudné vzpomínky. Vstává a jde k oknu.

— Copak asi dělá můj doubek? — napadá mu při pohledu na lesík. — Nezahynul ještě?

Vychází z domu a vystupuje k lesu.

U skupiny balvanů rozkládá svoji korunu mohutný košatý strom.

— Ty že jsi můj doubek? Jak je to dávno, co jsem tě tu — útloučkého — zasadil jako památník radostného života ve škole — a pak starostlivě pěstoval! My dva tu zůstali — a kolem nás se všechno změnilo…

Koruna stromu tiše šuměla, jako by se chtěla rozpovídat se svým starým známým. Posvátné ticho letního dne přerušilo štěbetání vrabců, zápasících v malé neškodné šarvátce.

Severson si sedl do trávy a opřel se o kmen. V těchto místech sedával za letních večerů s otcem. Často se po celé hodiny mlčky dívali na chudou vesničku a na krajinu za ní. Mladému Leifovi se zdála příliš chudičká, příliš těsná pro bujného orla s mohutnými křídly. Toužil vzlétnout vysoko a do neznámých dálek, bojovat a dobývat. Jenom v cizině čeká na nás štěstí…

Otec, ten snad snil spíše o tom, jak by to bylo krásné, kdyby on i všichni jeho sousedé zbohatli a mohli žít alespoň tak spokojeně a beze strachu jako farmář Vestersen. Z čeho by však mohli zbohatnout? Kraj je tak chudý — a oni příliš lpěli na rodné půdě…

A přece! Na místech, kde kdysi stála chudičká vesnice, rozkládá se nyní městečko s přepychovými vilkami. Jarlsberg se proměnil v město…

Na asfaltové cestě, vedoucí ze středu vesnice na stráň, objevilo se podivné auto. Mělo elegantní zaoblené tvary a jelo zcela tiše, jako by ani nemělo motor. Za chvíli se zastavilo u rodného domu.

Z auta vystoupil stařeček. Pod paží nesl velkou krabici.

Zamával na Seversona a vstoupil do domku. Za chvíli se objevil na stráni.

„Tak už jsem opět zde,“ řekl dobromyslně a sedl si vedle hosta. „Nu — jak se ti, synku, líbí domov? Zkrásněl jako panenka, viď?“ Rukou něžně přejel panorama pod stráni.

„Opravdu zkrásněl, dědečku… Málem jsem ho ani nepoznal. Čípak je ten nádherný dům uprostřed vesnice? Ano, ten největší.“

„Nu, čípak by byl? Je náš.“

„Váš? Vaší rodiny? Promiňte, jaké je vaše ctěné jméno?“

Dědeček se srdečně rozesmál.

„Vidíš — ani jsem se ti nepředstavil. Každý mne tu tak dobře zná, že mi to ani nepřišlo… Po otci se jmenuji Kolfsen, ale říkají mi jen Olafsene.“

„Kolfsenovi jsem dobře znal,“ vzpomínal Severson. „Bydleli na kraji vesnice u potoka. S Albertem Kolfsenem jsem studoval v Oslo. Ale Kolfsenovi — ti přece nebyli nijak bohatí. Měli hodně dětí a otec jim toho mnoho dát nemohl. Byl jenom dřevorubcem…“

„Jedním z těch dětí jsem právě já,“ usmál se stařeček, „A vidíš, jsem bohatý, a to nejenom já, ale všichni v naší obci… Jak vidím, s tím domem jsme si však špatně rozuměli. Nepatří jenom mně nebo mé rodině, ale všem v obci. Je to totiž náš kulturní dům.“

„Před chvílí jsem o tom přemýšlel,“ řekl zadumaně Severson. „Jak je možné, že naše vesnice tak nečekaně zbohatla? Našli jste snad někde v horách zakopaný poklad?“

Dědeček přikývl.

„Ano, synku, našli jsme veliký poklad. A je vzácnější a cennější, než zlato. Víš-li pak, jak se jmenuje? Já ti to prozradím. Říkáme mu svorná společná práce bez vykořisťování člověka člověkem. Podívej se jen, kolik štěstí nám tento poklad přinesl. Ta bělostná budova se slunečnými okny tam na protější stráni — to je náš dům zdraví čili — jak se dříve říkalo — nemocnice. A ta narůžovělá budova u vchodu do Björnsonovy rokle — to je pionýrský palác pro naši drobotinu. A teď se podívej na Jotunsky vrch. Co tam vidíš?“

„Zdá se, že tam stojí hvězdárna. Ani jsem si jí dosud nevšiml.“

„Správně, to je naše lidová hvězdárna. To víš, lidé se dnes do astronomie přímo zamilovali. Moji vnukové a vnučky tam chodí každou sobotu večer. Kdybychom seděli o kousek výše, uviděl bys i naše sportovní hřiště s koupalištěm. Odtud je nevidíme, jsou skryta mezi stromy.“

„A na co máte tu velkou skleněnou halu?“

„Je to náš nový textilní závod. Až vstoupíš dovnitř, podivíš se, jak málo lidi tam pracuje. Všechno je automatisováno — prostě — dřou se tam za nás stroje.“

Severson utrhl stéblo trávy a ukousl koneček.

„Stále jsem ještě nepochopil, odkud jste vzali peníze na tak nákladné stavby. Vypůjčili jste je snad z banky nebo od některého milionáře z Oslo?“

„Kdepak synku! Na banku ani na milionáře nebylo nikdy spolehnutí. Pokud byli pány v naší zemi, pšenice nám mnoho nekvetla. Boháčům šlo vždycky o to, aby se měli dobře především oni sami. Co jim na tom záleželo, že starý Kolfsen umíral s dětmi hlady? Že velký a talentovaný umělec Abildgaard musel žebrat? Že na přestárlého chudáka čekalo už jen bídné živobytí v chudobinci, z milosti dobrotivých sousedů, kteří sami neměli o mnoho více? S milionáři bychom, milý Leife naši vesnici nikdy nezvelebili. Odjakživa se bratřili s anglickými boháči a do Anglie také vyváželi svůj kapitál, vyssátý na našem lidu. A lid — co jim na něm záleželo! Hlavně, když jejich kapsa byla plná.

Tajemství našeho bohatství je jinde. Brzy je poznáš na vlastni oči. Dovol, abych tě pozval na malou svačinu…“

Starý dubový stůl v jídelně byl pokryt řadou talířů s vkusně upravenými studenými pokrmy, zákusky a ovocem.

Severson se nenechal dlouho pobízet…