Signály z vesmíru

26. WATSONOVO TAJEMSTVÍ

Minul rok, minul další. V práci a zábavě ubíhá čas rychle…

V Paprsku se celkem nic nezměnilo. Jen zprávy se Země přicházely se stále větším zpožděním.

Navrátil občas prohlížel kontrolní záznamy směrovaného astrogravimetru.

„Marnost nad marnost! Vypuštěné slovo nechytíš a světlo nepředhoníš… Obávám se, že se doktor Zajac dal do marného boje. Gravitace — to je takový stohlavý drak. Jednu hlavu mu usekneš a pět dalších mu naskočí. Spíše se oholíš sekyrou, než zmodeluješ gravitaci…“

Jediným příjemným vyrušením z klidného života byly paprsky zero. Brzy se ukázalo, že jsou velmi dobrým služebníkem v atomové fysice. Pomohly vědcům dokonaleji poznat pohyb v atomech a v laboratoři podstatně urychlovaly obtížný proces přeměny prvků.

Nerozlousklým oříškem zůstával nadále zdroj paprsků a stejně bezvýsledné byly i pokusy o jejich umělé vyrobení v laboratoři.

Zprávy se Země byly očekávány vždy s velkým zájmem.

První pokusy o ovládnutí počasí pomocí atomové energie vyvolaly na Paprsku vlnu nadšení. Méně radostné byly zprávy o oživování Amundsena. Operace postupovaly velice pomalu, protože tělo hrdiny bylo na několika místech poraněno. Tarabkin však — k velké radosti Seversona — stale neztrácel naději…

Paprsek je již pět let na cestě mezi Zemí a Proximou Centauri. Spojení se Zemí se opožďuje o dva a půl roku…

Ve službě zůstal jen nejnutnější počet vědců. Všichni ostatní jsou v klubovní místnosti na oslavě významného výročí.

Zpěv, recitace, hudba…

A slavnostní hostina.

„Pečená slepice, moje oblíbené jídlo!“ zvolala radostně Molodinová. A pirožky!“

„Plněná paprika!“ přidal se Madarász.

„Vepřová, knedlík — a zelí se škvarky,“ zaradoval se Navrátil.

„Ať jsem president na planetě X, jestli tohle lečo není ještě lepší, než jaké dělávala maminka!“ jásal Fratev.

„Vy jste kouzelník, Aleno. Všem jste nám kápla do noty. Jak se vám to mohlo tak dokonale podařit?“ divil se Čan-Su.

Alena se šťastně usmála.

„Copak jsme se za těch pět let nepoznali dokonale? Jak bych nevěděla, co kdo rád? Vždyť jste v klubu už tolikrát vzpomínali na oblíbená jídla. Když jsem dokončovala výkresy naší kuchyně, napadlo mi, že ji občas musíme obohatit o národní jídla každého z nás…“

„Ona tajně propašovala do Paprsku bednu konserv, aby se nám umělá jídla nepřejedla, že je to tak?“ dodal za ni Navrátil.

„Kdo by to do vás řekl, že jste tak dokonalou kuchařkou!“ řekl uznale Scheiner.

Severson stiskl dívce ruku a zašeptal:

„Povedlo se ti to dokonale — gratuluji…“

Sotva hostina skončila, Navrátil zanotoval:

Všichni se přidali a klubovnou znělo vesele dál:

Následovaly ruské národní písně, maďarské, polské, francouzské, anglické…

„Soudružko Molodinová, mám pro vás důležitou zprávu. Až budete mít chvíli čas, navštivte mne,“ ozval se Watsonův hlas v řídicí kabině.

„Nemůžete mi to říci hned? Nesmím se teď vzdálit. Právě jsme zpozorovali, že se Paprsek nepatrně vychýlil z dráhy. Jak jistě uznáte, je to vážná věc. Zjišťujeme příčinu.“

„Tedy stručně. Zachytil jsem další rozhlasovou stanici na planetě X. Hovoří jinou řečí než první a je o něco slabší. Ostatní vám povím později. Spěchám teď do observatoře — pomohu kolegům v průzkumu…“

Na obrazovce služebního televisoru se objevil Cahén: „Soudružko Molodinová, astrogravimetry hlásí větší těleso směrem k Penebole…“

„Další — o něco menší těleso směrem k Regulu,“ pokračoval za chvíli v hlášení.

Molodinová se spojila s radiolokační stanicí:

„Soudruhu Wroclawski, prozkoumejte prostor směrem k Regulu a Penebole.“

Asi za půl hodiny Wroclawski oznámil:

„Směr Regulus: temné těleso — velikost 0,3 — vzdálenost 26,7 minuty.

Směr Penebola: temné těleso — velikost 0,08 — vzdálenost 32,9 minuty.

Směrem ke středu souhvězdí Lva: temné těleso — velikost 0,04 — vzdálenost 39 minut.“

Molodinová zapnula rychle všechny televisní telefony na Paprsku.

„Pozor — pozor — připoutejte se. Spouštíme pohonné reaktory!“

Přesně za minutu vyšlehly z trysek letadla rudé plameny.

„Jak se u nás říká — měli jsme víc štestí než rozumu!“ poznamenal Navrátil. „Vyhaslá sluneční soustava — či co to vlastně bylo — mohla nám stejně tak dobře stát přímo v cestě…“

„To bych ji objevil už dávno,“ odporoval Madarász, který byl právě prvním pilotem. „S hlavního astrogravimetru nespouštím oči…“

S obrazovky nahlédla do místnosti věčně usměvavá tvář Frateva.

„Představte si — největší těleso u Regula je radiohvězdou,“ volal radostně. „A jak intensivně vysílá! To už není šum, to je přímo rachocení vodopádu!“

Navrátil si nasadil sluchátka a spojil se s radioteleskopem.

„Fratev měl pravdu, poslechněte si,“ nabídl sluchátka Molodinové. A s úsměvem dodal:

„Již jsem si myslel, že kapánek přehání — jako obvykle.“

„Není o tom pochyb, zdroj radiovln nemůže být daleko. Překontrolujte, prosím, zda radioteleskop je přesně zaměřen na největší temné těleso.“

Navrátil přistoupil k velké desce a přihmouřenýma očima sledoval několik obrazovek.

„Ano, hlášení astrogravimetru, radiolokátoru i teleskopu se shodují. Radiovlny vycházejí z tělesa velikosti 0,3.“

„Pak tedy stojíme na prahu tajemství radiohvězd!“ zaradovala se Molodinová.

„Jsou to bez pochyby uhasínající slunce, jejichž teplota klesla natolik, že nezáří viditelným světlem.“

„Máte pravdu,“ ukázal Madarász na promítací plochu astrotelevisoru.

„Podívejte se, uhasínající slunce vyzařuje ještě infračervené a ultrafialové paprsky…“

„Proxima má od této chvíle své jméno neprávem. Nejbližším sluncem je — jak je pojmenujeme?“ poškrábal se Navrátil za uchem.

„Radia Fratevi. Ať má Fratev radost, vždyť první uslyšel její hlas. navrhl Čan-su.

Severson se za chvíli posadil k mikrofonu a hlásil:

„Zvláštní zpráva pro Zemi. Předně: odhalili jsme tajemství radiohvězd. Jsou to temná tělesa, či lépe vyhasínající slunce. Jedno z nich je nedaleko nás. Nazvali jsme je — —

Probůh, co se děje?! Do kabiny mi zvenčí vnikla oslnivá záře. Okamžik…

Temné slunce se rozzářilo! Ba vybuchlo. Šíří se kolem něho ohnivý pruh. Vypínám — zavolám vás za chvíli…“

Náhlé vzplanutí nové oslnivé hvězdy vyvolalo v Paprsku zděšení.

„Nezasáhne náš žhavá hmota, kterou slunce odvrhlo?“ zeptal se ustrašeně Ditrichson.

„Pohonné reaktory na plný chod!“

Watson se vřítil do řídicí kabiny.

„Nedělejte to, nezvyšujte rychlost nad těch sto padesát tisic kilometrů! Může to špatné dopadnout, vždyť jste to ještě nevyzkoušeli!“

„Padni oko nebo zub, těžko teď vybírat — není na to čas. Daleko méně riskujeme zvýšenou rychlostí, než kdybychom se motali v dosahu novy — a uhořeli,“ mínil Gruber.

„Tak zlé by to snad nebylo. Ale křídla bychom si asi popálili — jako Ikaros,“ řekl Madarász.

Jediný Čan-su zůstal naprosto klidný.

„Souhlasím s akademikem Watsonem,“ prohlásil, jako by šlo o bezvýznamný spor. „Nezvyšujme rychlost zbytečně. Plýtváme tak pohonnými látkami — a budeme je ještě potřebovat. Nezapomínejme, že čím rychleji se rozjedeme, tím více pak musíme brzdit. A nova Radia Fratevi? Tu nechme klidně na pokoji. Vyvržená žhavá hmota neletí rychleji než dva tisíce kilometrů za vteřinu. Nemůže nás nikdy dohonit.“

„Za tři roky, až doletí k vám můj hlas, zazáří na vašem nebi nová hvězda,“ pokračoval Severson ve vysílání.

„Až ji spatříte, vzpomeňte si na nás a pojmenujme ji Radia Fratevi.“

Vznícení temného slunce ve vzdálenosti pěti světelných hodin není pro očitého svědka zjevem zrovna příjemným. Pro naše dobyvatele vesmíru to však byla přímo ideální příležitost ke studiu života hvězd.

Náhlé vzplanutí hvězdy pozorovali už hvězdáři několikrát. Dálo se to však v tak obrovských vzdálenostech, že výsledky bádání byly velmi skrovné. Teprve teď mohli vědci sledovat fysikální a chemické změny jak na slunci samotném, tak i v prstencích hmoty, kterou hvězda obrovskou silou odvrhla od sebe.

Po několika hodinách octl se Paprsek v zesíleném dešti roentgenových a kosmických paprsků. Také nově objevené paprsky zero zářily daleko intensivněji.

„Nakonec máme štěstí v neštěstí, jak se u nás říkává,“ usmál se spokojeně Navrátil. „Nezbývá než naší milé Radii Fratevě uctivě poděkovat za nesmírně cenná fakta, která poskytla naší vědě. Teď už není sporu o tom, že nám tato fakta pomohou rozluštit tajemství nov a ostatních hvězd a že nám konečně blíže osvětlí i záhadu kosmických paprsků. A nebojím se říci, že se o veliký skok přiblížíme také k rozřešení vzniku hvězd.“

„Ano, sklízíme bohatší úrodu, než jsme očekávali,“ přikývla Molodinová. „A kolik nových velkých objevů nás ještě čeká v sluneční soustavě Proximy Centauri a v soustavě Alfy Centauri!“

„A kdo může vyloučit možnost, že se nám podaří odhalit zákonitosti celé naši Galaxie?“ snila Alena.

Jasně žlutá barva Radii Fratevy se po několika dnech změnila v oranžovou, pak v rumělkově červenou. Viditelnost hvězdy se zmenšila tak, že ji bylo možno pozorovat jedině silnými dalekohledy nebo astrotelevisory.

„Měli jsme ji pojmenovat Prskavka Fratevi a ne Radia,“ smál se Fratev. „Také jenom zazářila, natropila trochu rozruchu — a zhasla.“

„Správně! Český básník Erben by řekl: prskla a zhasla docela…“

Život na Paprsku se vrátil opět do normálních kolejí. Vědci obrátili objektivy svých přístrojů k cíli cesty, k souhvězdí Proximy Centauri.

Severson v rušných událostech na Watsona téměř zapomněl. Připomněl mu ho teprve rozhovor s prasynovcem. Olaf si totiž stěžoval na neustálé bolesti hlavy, které ho někdy dohánějí až k šílenství.

— Kdyby ti raději praskl celý tvůj zločinný mozek — měl bych aspoň po starosti, — pomyslel si Severson. Když si však na okamžik uvědomil dosah svého tajného přání, zachvěl se.

— Kam až jsem se to dostal?! K takovému řešení sahá jenom zbabělec, rozčiloval se sám na sebe. — Čas letí a cíl cesty se blíží! Je třeba jednat…

A znovu se pustil do pátrání. Watsona sledoval teď v observatoři denně.

Po mnoha marných pokusech se mu konečně podařilo přistihnout ho při další zločinecké činnosti…

Zapnul televisní telefon a bez zvláštní pozornosti sledoval výjev na obrazovce. Nepoutal ho — byl příliš podobný těm předcházejícím. Vždyt znal už každý Watsonův pohyb. Ani na tom, že právě vytočil nějaké číslo na televisním telefonu, nebylo vůbec nic zvláštního.

Co se však dělo dál, Seversona nesmírně překvapilo. Na obrazovce Watsonova aparátu vyvstal záběr z řídicí kabiny. Čan-su hovořil s Navrátilem o nové objevené planetě v souhvězdí Alfy Centauri A. Žádný z vědců si však telefonu nevšímal.

„Copak jim tam nesvítí signální světlo?“

Když se Watson nabažil pohledu do řídicí kabiny, spojil se s klubovní místností. Právě tam bylo veselo. Wroclawski vyprávěl anekdoty a celá společnost se smála. Některým vtipným anekdotám se usmál i Watson.

Ani v klubu nikdo nezpozoroval, že je telefon v činnosti.

Severson se pojednou klepl do hlavy.

— Jsem to hlupák! Ze mně to nenapadlo hned! Watson dělá přece totéž co já: odposlouchává, co se děje v řídicí kabině a v klubu. Ale co chce vyzvědět? Pravděpodobně podává zprávy Bratrstvu silné ruky… Teď už je opravdu nejvyšší čas zakročit…

Severson se rozhodl, že hned po službě řekne všechno Aleně a požádá ji, aby o dvou spiklencích informovala Navrátila.

Sotva vstoupil do klubu, kde měl s Alenou sraz, zarazil se.

Sál byl těsně po střídání směn téměř prázdný, jen u okna s pokroucenou borovicí seděl — Watson. Byl tak zaměstnán rovnáním nějakých papírů, že si příchozího vůbec nevšiml.

Watson v klubu? Vždyť sem nikdy nechodí! Co zase má za lubem? honilo se Seversonovi hlavou. Sedl si na druhý konec sálu, vytáhl z kapsy blok a předstíral, že něco píše. Přitom pozorně sledoval záhadného návštěvníka.

Watson se tvářil spokojeně. Chvílemi se jeho oči dokonce usmály dvěma vějířky vrásek u spánků. Když všechny papíry urovnal do silné slohy, opřel se loktem o rám okna, několikrát si pohladil prošedivělé vlasy a zahleděl se do hvězdné oblohy.

Do sálu přicházeli další hosté — Navrátil, Molodinová, Čan-su, Scheiner, Fratev, Madarász, McHardy… Každý se při pohledu na Watsona zatvářil stejně udiveně jako Severson.

Alena přiběhla celá udýchaná. Omlouvala se, že se zdržela v kuchyni.

„Co říkáš tomuhle návštěvníku?“ zašeptal Severson a očima ukázal na Watsona.

„Mám z něho radost. Konečně dostal rozum…“

„Ty jsi věděla, že sem dnes přijde?“ divil se Severson.

„Věděla, říkal mi to Navrátil. Na jeho žádost jsem připravila čaj a zákusky.“

„Proč se tak náhle změnil? Nesleduje tím nějaký nekalý cíl?“

Alena se zasmála.

„Ty jsi přece jen nenapravitelný! Kdy se konečně začneš dívat na lidi s té lepší stránky? Ve všem vidíš nějakou záhadu. Vypadá to, jako bys trpěl nemoci imperialistů — špionážomanií. Ti také viděli v každém vyzvědače a záškodníka…“

„A ten přijímač — a šifrované poznámky — to není nic?“ řekl uraženě Severson.

Alena se již k odpovědi nedostala. Navrátil se postavil do středu sálu a na jeho znamení sál utichl.

„Drazí soudruzi, sedněte si, prosím, k společnému stolu, abychom byli pěkně pohromadě. Akademik Watson nám chce sdělit něco velmi důležitého…“

Severson se podíval na Alenu tázavým pohledem. Pokrčila pouze rameny, že nic neví.

„Dovolíte-li, budu hovořit vsedě,“ zahájil oficiálně Watson svůj projev. „Vím dobře, že mnozí z vás mne mají za nenapravitelného samotáře — a někteří dokonce za mrzouta, který nemá rád lidi. Rád bych vám proto dnes složil účty ze své samoty…“

Odmlčel se a očima přejel po všech přítomných. Usmál se.

„Na vás nyní záleží, jak mé účty zhodnotíte. Dnes tedy vám mohu prozradit, proč jsem mezi vás nechodil. Potřeboval jsem hodně času. Pokoušel jsem se totiž rozluštit smysl slov neznámé řeči obyvatelů planety X…“

Poslední slova působila jako bomba.

„Domnívám se, že se mně to podařilo — alespoň částečně…“

Alena strčila lehce do Seversona a významně na něho mrkla.

„Jak jsem již soudružce Molodinové oznámil, planeta X vysílá na dvou stanicích. Tu druhou jsem — žel — objevil teprve nedávno. Na neštěstí hovoří docela jiným jazykem než ta první. Celá moje práce se tedy zabývá pouze silnější stanicí, kterou posloucháme již mnoho let. A nyní důkazy…“

Watson přistoupil k magnetofonu a sklopil páčku vypínače.

Sálem se ozval skuhravý hlas.

„Tak hovoří obyvatelé planety X normálně. A nyní si to pusťme pomaleji. Dávejte pozor: nejčastěji zaslechnete tato slova: vhgt — svis — ohoghim — svln a gh. Zřejmě jsou to slova, kterých neznámí lidé nejčastěji používají. Zjistil jsem si, která slova jsou nejčastější v mnoha světových jazycích, a dospěl jsem k názoru, že mezi podivnými slovy musí být zájmena, slovesa ve významu býti — a tak dále.

Bylo by to příliš zdlouhavé, kdybych vám měl popisovat celý postup, jak jsem krůček za krůčkem odhaloval smysl slov. Kdo se o tento problém zajímá blíže, může si prostudovat tyto materiály,“ položil ruku na silnou slohu.

„Chtěl bych vás však ještě upozornit, že cesta k rozluštění je velmi složitá. Z počátku jsem to zkoušel pomocí nejrůznějších dešifrovacích systémů, které jsou známy z dob rozdělení lidstva. Nedařilo se mi to. Pak jsem prostudoval vědecké spisy akademika Hrozného a Lexy, kteří rozluštili neznámou řeč a neznámé písmo na nápisech z Orientu. Ani to mi příliš nepomohlo. Teprve po roce marného hledání jsem si povšiml, že některá slova mají sice stejná písmena, ale vyslovována jsou po každé jinak.

Rozdíly jsou ve výškách tónů jednotlivých slabik. Neznámí lidé vlastně nemluví, ale zpívají. Našemu sluchu to příliš nelahodí, ale pro ně to má velký význam. Jednotlivé tóny jim totiž nahrazují písmena…

A nyní vám přečtu překlad několika souvislých vět, které se mi podařilo sestavit:

,Matematický turnaj (souboj nebo olympiada) měl dobrý průběh a vysokou úroveň. Absolutním vítězem je — nesrozumitelné jméno.‘

,Nepřátelská země (nebo světadíl) usiluje o zničení naši civilisace (nebo náboženství). Bůh nám vložil do ruky meč (nebo zbraně), abychom ztrestali rouhače. Naše země (světadíl) je pro nás příliš malá. Nejúrodnější krajiny mají bezbožní — nesrozumitelný název národa — a my hladovíme. Musíme rozšířit svůj životni prostor. Naše trpělivost je už u konce. Vyhlásíme svatou válku…‘

Zdá se tedy, že návštěva na planetě X nebude pro nás nijak příjemná. Podle výsledků, ke kterým jsem dospěl dlouhou a trpělivou práci, schyluje se tam k bouři. Je docela možné, že se dostaneme přímo do válečné vřavy…“

Zmlkl.

V sále leželo těžké ticho.

„Přiznám se — a jistě mluvím za nás za všechny — že mne akademik Watson příjemně překvapil.“ ujal se slova Navrátil. „Za jeho gigantickou práci musíme mu vyslovit upřímný a vřelý dík…“

Všichni nadšeně souhlasili potleskem.

„V každém případě má pro nás tato práce velkou cenu. Usnadní nám první styk s obyvateli planety X.

Nezlobte se však, soudruhu Watsone, když poukážu i na stinné stránky problému. Jistě nepochybujeme o tom, že vám i nám přeji na této cestě mnoho úspěchů. Nechci také pochybovat o vaší poctivosti a pečlivosti. Obávám se však, že při vší důkladnosti v luštění, můžeme snadno podlehnout klamu. Nezapomínejte, že naše myšlení je příliš pozemské, abychom mohli proniknout do myšlení neznámých tvorů jen na základě zvukových záznamů. Připouštím sice možnost, že akademik Watson odhalil tajemství neznámé řeči, ale obávám se, že smysl slov je v mnoha případech jiný, než jim teď přikládáme…“

Rozproudila se živá diskuse. Jedni stáli na straně Watsona, druzí pochybovali s Navrátilem.

„Rozhodl jsem se právě, že prostuduji hudbu neznámých lidi,“ prohlásil Madarász, když se vědci rozcházeli do svých kabin. „K odhalení její zákonitosti nebude zapotřebí slovníků…“

Severson byl Watsonovou zprávou tak ohromen, že celou besedu sledoval jako ve snách.

— Zabýval se poctivou prací — a já ho podezříval — přemýšlel.

— Proč se však tak často stýká s Olafem? Proč odposlouchává rozhovory? A kdo mi tedy vstrčil do kapsy varovný dopis? Ne — není to všechno v pořádku! Neluštil záhadnou řeč jen pro vlastní potřebu? — napadlo mu náhle…