Bouře přichází

6 Když taje železo

Rodel Ituralde viděl mnoho bojišť. Některé věci se neměnily. Mrtví muži jako nakupené hromady ležících hadrů. Krkavci dychtící se navečeřet. Sténání, nářek, fňukání a mumlání těch, kteří měli smůlu a umírali dlouho.

Každé bojiště mělo také svůj jedinečný otisk. Mohli jste si bitvu přečíst stejně jako stopu procházející zvěře. Mrtvoly ležící ve znepokojivě rovných řadách naznačovaly útok pěšáků, kteří byli nahnáni proti salvám šípů. Roztroušená a podupaná těla byla výsledkem pěchoty, která se rozpadla pod útokem těžké kavalerie. Po této bitvě zůstalo velké množství Seančanů rozmačkaných u hradeb Darluny, kde zoufale bojovali. Přitlučených na kameny. Část hradby byla v místě, kde se některé damane pokusily utéct do města, zcela odtržená. Boj na ulicích a mezi domy by poskytl Seančanům výhodu. Nestihli to včas.

Ituralde projížděl vším tím svinstvem na svém grošovaném valachovi. Úhledné bitvy se odehrávaly pouze v pověstech nebo knihách o historii. Ty byly umyty a vydrhnuty drsnýma rukama učenců, snažících se o stručnost. „Útočník zvítězil, zabity padesát tři tisíce“ nebo „obránce vydržel, dvacet tisíc padlých“.

Co se napíše o této bitvě? Bude záležet na tom, kdo bude psát. Opomenou se zmínit o krvi, zadupané do země tak, až se proměnila v bláto. O tělech, rozlámaných, probodených a zmrzačených. O zemi, v celých pásech roztrhané rozzuřenými damane. Možná si zapamatují čísla; připadalo mu, že ta písaři často považují za důležitá. Polovina z Ituraldových sta tisíc je mrtvá. Na kterémkoli jiném bitevním poli by jej padesátitisícové ztráty zahanbily a rozzuřily. On však zastavil armádu třikrát tak velkou, než jakou měl sám, a k tomu s damane.

Následoval mladého posla, který pro něj přišel, asi dvanáctiletého chlapce v seančanské uniformě v červené a zelené barvě. Minuli padlou korouhev, jež visela ze zlomené násady a špičku měla namočenou v blátě. Nesla znak slunce, přes nějž přelétá šest racků. Ituralde nesnášel, když neznal rody a jména lidí, s nimiž bojuje, ale u seančanských cizinců neměl jak je zjistit.

Stíny vrhané zapadajícím večerním sluncem vykreslovaly na bojišti dlouhé pruhy. Brzy jejich těla zahalí pokrývka temnoty a přeživší budou moct předstírat, že se pastvina neproměnila ve hřbitov jejich kamarádů. A lidí, které jejich kamarádi zabili. Objel malé návrší a dorazil k roztroušeným tělům padlé seančanské elity. Většina z těl měla nasazené ty hmyzí přilby. Zprohýbané, prasklé nebo promáčknuté. Z otvorů za zkroucenými kusadly hleděly prázdné mrtvé oěi.

Seančanský generál byl naživu, i když jen stěží. Přilbu měl sundanou a na rtech krev. Opíral se o velký, mechem zarostlý balvan, se zády podepřenými srolovaným pláštěm, jako by čekal, až mu přinesou jídlo. Tu představu samozřejmě kazila jeho zkroucená noha a zlomená násada oštěpu, která mu trčela z břicha.

Ituralde sesedl. Jako většina jeho mužů měl také Ituralde na sobě šaty pracujícího člověka – jednoduché hnědé kalhoty a kabát, vypůjčené od muže, který si jako součást pasti oblékl Ituraldeho uniformu.

Bylo zvláštní nemít na sobě uniformu. Muž jako tenhle generál Turan si nezasloužil vojáka v hadrech. Ituralde mávl na poslíčka, ať se drží z doslechu, a pak k Seančanovi přistoupil sám.

„Takže to jsi ty?“ zvedl Seančan oči k Ituraldemu, promlouvaje tím pomalým, protahovaným způsobem. Byl to statný, zdaleka ne vysoký muž se špičatým nosem. Krátce zastřižené vlasy měl po obou stranách hlavy na šířku dvou prstů vyholené a jeho přilba se třemi bílými chocholy ležela na zemi vedle něj. Nejistě zvedl ruku v černé rukavici a vytřel si krev z koutku úst.

„Jsem,“ řekl Ituralde.

„V Tarabonu ti říkají hlavní kapitán.“

„Ano.“

„Zasloužíš si to,“ řekl kašlavě Turan. „Jak jsi to udělal? Naši zvědové…“ Kašel ho umlčel.

„Rakenové, “ odpověděl Ituralde, když se kašel uklidnil. Dřepl si ke svému protivníkovi. Na západě bylo ještě vidět zbyteček slunce, který zaléval bojiště zlatorudým světlem. „Vaši zvědové pozorují ze vzduchu a na dálku je snadné pravdu zakrýt.“

„To vojsko za námi?“

„Převážně ženy a mládež,“ řekl Ituralde. „Taky docela dost sedláků. V uniformách, které si vypůjčili od vojáků, které mám tady.“

„A kdybychom se obrátili a zaútočili?“

„To byste neudělali. Vaši rakeni vám řekli, že nepřítel má početní převahu. Lepší je hnát se za menším vojskem, které je před vámi. Lepší je zamířit k městu, o němž vám zvědové řekli, že v něm nejsou téměř žádní obránci, dokonce i když to znamená dohnat své muže až na pokraj vyčerpání.“

Turan se znovu rozkašlal a přikývl. „Ano. Ano… ale město bylo prázdné. Jak jsi tam dostal svoje vojáky?“

„Zvědové ve vzduchu,“ řekl Ituralde, „nevidí dovnitř domů.“

„Nařídil jsi vojákům, aby se uvnitř ukrývali tak dlouho?“

„Ano,“ odpověděl Ituralde. „A střídali se tak, aby každý den mohla malá část z nich pracovat na polích.“

Turan nevěřícně zavrtěl hlavou. „Uvědomuješ si, co jsi provedl?“ řekl. V hlase mu nezněla žádná hrozba. Ve skutečnosti tam byla značná dávka obdivu. „Vznešená paní Suroth tento neúspěch nikdy nepřijme. Teď tě bude muset zlomit, i kdyby jen proto, aby si zachovala tvář.“

„Já vím,“ řekl Ituralde a vstal. „Ale nemůžu vás vyhnat tím, že na vás zaútočím v pevnosti. Potřebuju, abyste přišli za mnou.“

„Nechápeš, kolik vojáků máme…“ řekl Turan. „To, co jste dnes zničili, je jen vánek ve srovnání s bouří, kterou jsi rozpoutal. Dnes uniklo dost mých lidí, aby všem pověděli o tvých lstích. Znovu to nezabere.“

Měl pravdu. Seančané se učili rychle. Ituralde byl kvůli pohotové reakci Seančanů nucen přerušit nájezdy v Tarabonu.

„Víš, že nás nemůžete porazit,“ řekl Ituralde tiše. „Vidím ti to v očích, hlavní kapitáne.“

Ituralde přikývl.

„Tak proč?“ zeptal se Turan.

„Proč vrána létá?“ zeptal se Ituralde.

Turan chabě zakašlal.

Ituralde věděl, že válku proti Seančanům nemůže vyhrát. Každé z jeho vítězství ho kupodivu stále více přesvědčovalo, že nakonec prohraje. Seančané byli chytří, dobře vybavení a ukáznění. Víc než to, byli houževnatí.

Sám Turan musel od chvíle, kdy se otevřely brány, vědět, že je s ním konec. Ale nevzdal se; bojoval, dokud se jeho armáda nerozpadla a nerozptýlila do tolika stran, že je Ituraldeho vyčerpaní vojáci nemohli dohonit. Turan to chápal. Kapitulace někdy nestála za to. Nikdo nevítal smrt, ale voják mohl skončit i mnohem hůř. Opustit rodnou zemi a přenechat ji vetřelcům… nu, tohle Ituralde nemohl udělat. Dokonce ani když nebylo možné boj vyhrát.

Dělal, co bylo nutné a kdy to bylo nutné. A právě teď Arad Doman musel bojovat. Prohrají, ale jejich děti budou vždy vědět, že se jejich otcové postavili na odpor. Ten odpor bude důležitý za sto let, až přijde povstání. Pokud přijde.

Ituralde vstal s úmyslem vrátit se ke svým vojákům, kteří na něj čekají.

Turan se namáhavě natáhl po svém meči. Ituralde zaváhal a obrátil se zpátky k němu.

„Uděláš to?“ zeptal se Turan.

Ituralde přikývl a tasil meč.

„Bylo mi ctí,“ řekl Turan a zavřel oči. Vzápětí Ituraldeho meč – s volavkou – muži usekl hlavu. I vlastní Turanův meč měl znamení volavky, stěží viditelné na té zářící části čepele, kterou se Seančanovi povedlo vytáhnout. Skoda, že spolu oni dva nezkřížili meče – ačkoli svým způsobem byly uplynulé týdny přesně totéž, jen v jiném měřítku.

Ituralde si očistil meč a zasunul ho zpátky do pochvy. Jako poslední gesto tasil Turanův meč a zarazil ho do země vedle padlého generála. Pak Ituralde zase nasedl, kývnutím se rozloučil s poslem a vydal se zpátky šerým polem mrtvých.

Krkavci se pustili do práce.

„Pokoušela jsem se povzbudit některé z mužských sloužících a věžové gardy,“ řekla tiše Leana, sedící u mříží své cely. „Ale je to těžké.“ Usmála se a podívala se na Egwain, která seděla na stoličce před celou. „Teď si zrovna nepřipadám moc svůdná.“

Egwain jí odpověděla ironickým úsměvem a zdálo se, že to chápe. Leana na sobě měla tytéž šaty, ve kterých ji chytili, a ještě je nikdo nevypral. Každé třetí ráno si je svlékla a použila ranní vědro s vodou – poté, co se umyla vlhkým hadříkem – aby si šaty vyprala. Ale bez mýdla byly její možnosti omezené. Spletla si vlasy, aby jim dodala zdání úhlednosti, ale s polámanými nehty nemohla udělat nic.

Leana vzdychla, jak si vzpomněla na ta rána, kdy nahá stála z dohledu v rohu cely a čekala, až jí šaty a spodní košile uschnou. Jen proto, že je Domanka, sejí nemuselo líbit předvádět se jen tak bez ničeho. Řádné svádění vyžadovalo obratnost a důvtip; nahota nevyužívala ani jedno z toho.

Její vězení nebylo tak hrozné, jak vězení bývají – měla úzkou postel, jídlo, dostatek vody a denně jí vynášeli nočník. Nikdy jí však nedovolili vyjít ven a neustále ji střežily dvě sestry, které ji odstiňovaly. Jediný, kdo ji navštěvoval – kromě těch, které se z ní snažily vypáčit informace o cestování – byla Egwain.

Amyrlin seděla na stoličce a tvářila se zamyšleně. A byla amyrlin. Bylo nemožné smýšlet o ní jinak. Jak se tak mladé dítě mohlo učit tak rychle? Ta rovná záda, ten vyrovnaný výraz. Mít vše pod kontrolou nebylo ani tak o moci, kterou jste měly, ale o moci, kterou jste tvrdily, že máte. Vlastně se to velmi podobalo jednání s muži.

„Zaslechla… zaslechla jsi něco?“ zeptala se Leana. „O tom, co se mnou hodlají udělat?“

Egwain zavrtěla hlavou. Dvě žluté sestry seděly na lavičce kousek od nich, osvětlené lampou na stolku vedle, a povídaly si. Leana neodpověděla na žádnou z otázek, které jí její věznitelky položily, a zákon Věže byl ve věci vyslýchání sester velice přísný. Nemohly jí ublížit, zvláště ne pomocí síly. Ale mohly ji prostě nechat o samotě shnít.

„Díky, že mě po večerech chodíš navštěvovat,“ řekla Leana a natáhla se skrz mříž, aby vzala Egwain za ruku. „Myslím, že ti dlužím zdravý rozum.“

„Je to pro mě potěšení,“ řekla Egwain, třebaže jí očima proběhl záblesk vyčerpání, které nepochybně cítila. Některé ze sester, které za Leanou chodily, zmínily výprasky, které Egwain podstupuje jako „pokání“ za svou neposlušnost. Zvláštní, že je možné novicku bít, aby ji to poučilo, ale vězně kvůli výslechu ne. A navzdory bolesti navštěvovala Egwain Leanu v cele prakticky denně. „Já tě osvobodím, Leano,“ slíbila Egwain s její rukou stále ve své. „Elaidina tyranie nemůže vydržet. Jsem si jistá, že už to nebude trvat dlouho.“

Leana přikývla, pustila ji a vstala. Egwain se chytila mříže a vytáhla se na nohy. Při pohybu se nepatrně přikrčila. Kývnutím se s Leanou rozloučila, ale pak zaváhala a svraštila čelo.

„Co se děje?“ zeptala se Leana.

Egwain pustila mříže a podívala se na dlaně. Vypadaly, jako by je pokrývala vrstva reflexivní voskovité látky. Leana se zamračeně podívala na mříže a ohromilo ji, když na nich nalezla Egwaininy otisky.

„Co to u Světla…“ řekla Leana, dloubajíc do jedné z tyčí. Ta se pod dotekem jejího prstu prohnula jako teplý vosk na okraji misky se svíčkou.

Náhle se kameny pod Leaninýma nohama pohnuly a Leana ucítila, jak klesá. Vykřikla. Ze stropu začaly pršet krůpěje rozteklého vosku a rozstřikovaly se jí na tváři. Nebyly horké, ale nějak tekuté. Měly barvu kamene!

Vyděšeně zalapala po dechu, klopýtla a uklouzla, jak se její nohy ponořily hlouběji do až příliš lesklé podlahy. Nějaká ruka chytila tu její; zvedla oči a uviděla Egwain, která ji popadla. Zatímco se dívala, mříž se roztekla, železo kapalo a rozpouštělo se.

„Pomoc!“ zaječela Egwain na dvě žluté venku. „Světlo vás spal! Přestaňte zírat!“

Vyděšená Leana se snažila něčeho zachytit a přitáhnout kolem mříže k Egwain. Sevřela pouze vosk. Hroudovitý kus tyče jí zůstal v ruce, protekl jí mezi prsty a podlaha kolem ní se zbortila a vtáhla ji dolů.

Apakji sevřely prameny vzduchu a s trhnutím ji uvolnily. Místnost se zakymácela a prameny Leanu prudce přitáhly dopředu na Egwain, až mladší ženu srazila dozadu. Obě žluté – bělovlasá Musarin a malá Gelama – vyskočily na nohy a obklopovala je záře saidaru. Musarin volala o pomoc a s vytřeštěnýma očima pozorovala rozpouštějící se celu.

Leana, s šaty a nohama pokrytýma podivným voskem, se narovnala, slezla z Egwain a odpotácela se pryč od cely. Podlaha tady v chodbě jí připadala pevná. Světlo, kéž by mohla sama uchopit zdroj! Ale měla v sobě příliš mnoho ločidla, o štítu nemluvě.

Egwain se vyškrábala na nohy s pomocí Leany, která jí podala ruku. V místnosti nastal klid, lampy mihotavě svítily a všechny ženy zíraly na celu. Tání přestalo, mříž byla rozštěpená, horní poloviny tyčí ztuhly s kapkami oceli na konci, dolní konce byly ohnuté dovnitř. Mnoho jich bylo při Leanině útěku ohnuto až na kameny. Podlaha uvnitř se prohnula dolů jako trychtýř a kameny se protáhly. Na kamenech byly šrámy v místech, kde je poškodilo Leanino úsilí se vyškrábat.

Leana stála, srdce jí bušilo a uvědomila si, že uplynuly jen vteřiny. Co by měly udělat? Vyděšeně utéct? Rozpustí se i zbytek chodby?

Egwain popošla vpřed a palcem u nohy se dotkla jedné z mříží. Nepoddala se. Leana udělala krok a jeji šaty zakřupaly, jak z nich odpadávaly kousky kamene, podobné maltě. Sáhla dolů, aby si oprášila suknici, a ucítila, že ji pokrývá kámen místo vosku.

„Tyhle věci se dějí stále častěji,“ řekla Egwain klidně a ohlédla se na obě žluté. „Temný sílí. Poslední bitva se blíží. Co s tím vaše amyrlin dělá?“

Musarin se na ni podívala; vysoká stárnoucí Aes Sedai vypadala hluboce znepokojeně. Leana si vzala z Egwain příklad, přinutila se ke klidu a postavila se vedle amyrlin, přičemž jí při chůzi se šatů odpadávaly úlomky kamene.

„Ano, nuže…“ řekla Musarin. „Vrátíš se do svého pokoje, novicko. A ty…“ Ohlédla se na Leanu a pak na zbytky cely. „Budeme tě… muset přemístit.“

„A předpokládám, že také sehnat nové šaty,“ založila si Leana ruce.

Musarin zatékala očima k Egwain. „Jdi. Tohle už se tě netýká, dítě. My se o vězeňkyni postaráme.“

Egwain zaťala zuby, ale pak se obrátila k Leaně. „Zůstaň silná,“ řekla a odspěchala chodbou pryč.

Egwain, vyčerpaná a znepokojená bublinou zla, která bortila kámen, za šustění sukní kráčela ke křídlu Věže, kde byly ubytovány novicky. Co by bylo třeba, aby ty hloupé ženské pochopily, že není čas se handrkovat!

Bylo už pozdě a po chodbách chodilo jen málo žen, z nichž žádná nepatřila k novickám. Egwain minula několik sloužících, kteří chvátali za svými pozdně večerními povinnostmi a nohama v trepkách tiše došlapovali na dlažbu. V těchto částech Věže žilo poměrně dost lidí, takže na zdech hořely lampy se zastřihnutými knoty, vydávající oranžové světlo. Mihotavé plameny se odrážely ve stovce různých naleštěných dlaždic, které tak vypadaly jako oči, které přecházející Egwain sledují.

Bylo těžké pochopit, že se tento klidný večer změnil v past, která málem zabila Leanu. Když už se nedalo věřit ani samotné zemi, tak čemu? Egwain potřásla hlavou, neboť byla příliš unavená a rozbolavělá, než aby teď přemýšlela o řešení. Sotva si všimla, když dlaždice na podlaze změnily barvu z šedé na tmavě hnědou. Prostě kráčela dál do křídla Věže a počítala dveře, které minula. Její byly sedmé…

Ztuhla a se svraštěným čelem se zahleděla na dvojici hnědých sester: Maenadrin - Saldejku – a Negaine. Rozmlouvaly spolu tlumeným šepotem, a když kolem nich Egwain procházela, zamračily se na ni. Proč by byly v obydlí novicek?

Ale moment. Ubikace novicek neměly na podlaze hnědé dlaždice. V téhle části by měla být nevýrazná šedá dlažba. A dveře v chodbě byly příliš daleko od sebe. Tohle vůbec nevypadalo jako pokoje novicek! Byla tak unavená, že se vydala úplně špatným směrem?

Vrátila se stejnou cestou a opět minula dvě hnědé. Našla okno a vyhlédla ven. Kolem ní se táhla bílá obdélníková masa věžního křídla přesně tak, jak měla. Egwain se neztratila.

Zmateně se ohlédla zpátky do chodby. Maenadrin si založila ruce a změřila si Egwain tmavýma očima. Negaine, vysoká a vytáhlá, se vydala přímo k Egwain. „Co tady máš takhle v noci na práci, dítě?“ zeptala se rázně. „Poslala pro tebe některá sestra? Měla bys být ve svém pokoji a spát.“

Egwain beze slova ukázala z okna. Negaine podmračeně vyhlédla ven. Ztuhla a tiše zalapala po dechu. Pohlédla zpátky na chodbu, pak znovu ven, jako by nedokázala uvěřit, kde to je.

Během několika minut zavládla v celé Věži horečná činnost. Egwain, na kterou všechny zapomněly, stála u stěny chodby společně s hloučkem novicek s ospalýma očima, zatímco sestry se napjatými hlasy dohadovaly a snažily se rozhodnout, co dělat. Vypadalo to, že se dvě části Věže prohodily a podřimující hnědé sestry se přesunuly ze svých pokojů v horních podlažích dolů do křídla. Pokoje novicek – nedotčené – se ocitly na místě, kde bývala obydlí hnědých sester. Nikdo si nevzpomínal, že by během výměny cítil nějaký pohyb nebo vibrace, a zdálo se, že vyměněné části hladce zapadly na svá místa. Řada dlaždic na podlaze byla rozříznuta přesně uprostřed, a poté se spojila s dlaždicemi z části, která se přesunula.

Je to pořád horší a horší, pomyslela si Egwain, když se hnědé sestry rozhodly - prozatím – že se budou muset s výměnou smířit. Nemohly dost dobře přestěhovat sestry do pokojů velikosti, jaké užívaly novicky.

Tak budou hnědé rozdělené – polovina v křídle, polovina na původním místě - a uprostřed nich hlouček novicek. Rozdělení, které trefně představuje méně viditelná rozdělení, jakými trpí adžah.

Nakonec vyčerpanou Egwain a ostatní poslaly spát – ačkoli nyní se musela plahočit vzhůru po mnoha schodištích, než se dostala do postele.