Bouře přichází

5 Příběh o krvi

Rand kráčel po podupaném trávníku u sídla, před ním pleskaly prapory, obklopovaly ho stany a koně ržáli u kolíků na západním konci. Ve vzduchu se vznášely pachy dobře vedeného válečného ležení: kouř a vůně z hrnců byly mnohem silnější než občasný závan koňského hnoje či nemytého těla.

Bašereho muži udržovali tábor v dobrém stavu a zabývali se stovkami malých prací, které umožňovaly armádě fungovat: broušení mečů, olejování kožené výstroje, opravování sedel, nošení vody z potoka. Někteří si vlevo, na opačném konci trávníku, v prostoru mezi řadami stanů a neudržovanými stromy podél potoka, nacvičovali útoky. Muži drželi skloněná zářící kopí, zatímco jejich koně v širokém pruhu udupávali rozbahněnou zem. Cvičením se udržovali v kondici nejen oni, ale procvičili se i koně.

Randa jako vždy doprovázelo hejno společníků. Děvy byly jeho stráž a Aielanky ostražitě sledovaly saldejské vojáky. Vedle něj kráčelo několik Aes Sedai. Nyní se neustále držely kolem něj. Ve vzoru nebylo místo na jeho dřívější požadavek, že se od něj všechny Aes Sedai budou držet dál. Tkal se podle své vůle a zkušenosti Randovi ukázaly, že tyhle Aes Sedai potřebuje. Na tom, co chtěl, už nezáleželo. Nyní to chápal.

Jen malou útěchou bylo, že mu mnoho z Aes Sedai v jeho táboře přísahalo věrnost. Každý věděl, že Aes Sedai plní své přísahy po svém a ony samy se rozhodnou, co jejich „věrnost“ k němu vyžaduje.

Elza Penfell – která ho dnes doprovázela – byla jednou z těch, které mu složily přísahu. Patřila k zelenému adžah a její tvář bylo možné považovat za hezkou, když člověk nepoznal bezvěkost, která označovala Aes Sedai. Na Aes Sedai byla milá, navzdory skutečnosti, že Randa pomáhala unést a na celé dny zavřít do truhly, z níž ho jen občas vytahovaly kvůli bití.

Někde vzadu v jeho mysli Luis Therin zavrčel.

To byla minulost. Elza přísahala. To Randovi stačilo, aby ji využil. Druhá žena, která dnes byla s ním, byla méně předvídatelná; byla členkou Kadsuaniny družiny. Korele Hovian – štíhlá žlutá s modrýma očima, bujnou černou kšticí a trvalým úsměvem – nepřísahala, že bude dělat, co Rand říká. Navzdory tomu byl v pokušení jí důvěřovat, protože se mu jednou pokusila zachránit život. Jedině díky ní, Samicu a Dameru Flinnovi Rand přežil. Jedna ze dvou ran v Randově boku, která se nehojila – dárek od prokleté dýky Padana Faina – stále zůstávala jako připomínka toho dne. Neustálá bolest podebírajícího se zla překrývala stejnou bolest ze starší rány pod ní, kterou Rand utrpěl, když tak dávno bojoval s Išamaelem.

Brzy z jednoho z těchto zranění – možná obou – vyteče Randova krev na skály v Šajol Ghúlu. Nebyl si jistý, jestli ho zabijí právě tato zranění nebo ne; vzhledem k tomu, kolik nejrůznějších okolností soutěžilo o to, která Randa připraví o život, by dokonce ani Mat nevěděl, na kterou z nich si vsadit.

Jakmile si Rand vzpomněl na Mata, před očima mu zavířily barvy a vytvarovaly se do obrazu šlachovitého muže s hnědýma očima a kloboukem se širokou krempou, jak před shlukem přihlížejících vojáků háže kostky. Mat se zubil a vypadalo to, že se předvádí, což nebylo neobvyklé, ačkoli to vypadalo, že při jeho hodech žádné mince nemění majitele.

Vize přicházely vždy, když myslel na Mata či Perrina, a Rand se je už přestal snažit zahánět. Nevěděl, proč se obrazy objevují; nejspíš díky tomu, jak se jeho povaha ta’veren vzájemně ovlivňuje s dalšími dvěma ta’veren z jeho vesnice. Ať šlo o cokoli, využíval to. Jen další nástroj. Zdálo se, že Mat je pořád s Bandou, ale už netáboří v zalesněné krajině. Z toho úhlu bylo těžké cokoliv říci, ale vypadalo to, že je někde u města. Přinejmenším byla poblíž široká cesta. Rand už s Matem nějakou dobu neviděl tu malou ženu s tmavou kůží. Co byla zač? Kam zmizela?

Obraz vybledl. Rand doufal, že se k němu Mat brzy vrátí. Bude v Šajol Ghúlu Mata a jeho taktické schopnosti potřebovat.

Jeden z Bašereho proviantmistrů – muž s hustým knírem, nohama do o a zavalitým tělem – Randa zahlédl a svižným krokem k němu zamířil. Rand Saldejce mávnutím ruky poslal pryč; v tuto chvíli neměl náladu na hlášení o zásobách. Proviantmistr okamžitě zasalutoval a stáhl se. Kdysi by Randa snad překvapilo, jak rychle ho poslechl, ale už ne. Bylo správné, že ho vojáci poslouchali. Rand byl král, přestože v tuto chvíli neměl Korunu z mečů nasazenou.

Rand procházel travnatou plání, nyní zaplněnou stany a úvazišti pro koně. Vyšel z ležení a minul nedokončený val. Tady rostly na mírném klesajícím svahu sosny. Mezi trsem stromů hned vpravo bylo místo určené pro cestování, čtvercová plocha ohraničená provazy, která sloužila jako bezpečné místo pro průchody.

V tuto chvíli se jeden vznášel ve vzduchu, otvor do jiného místa. Procházela jím skupinka lidí a vycházela na jehličím pokrytou zem. Rand viděl tkanivo, které průchod tvořilo; toto bylo stvořeno pomocí saidinu.

Většina lidí ve skupině na sobě měla barevné oblečení Mořského národa – muži byli do pasu nazí, dokonce i v mrazivém jarním vzduchu, ženy měly barevné volné blůzy. Všichni měli baňaté spodky a náušnice a kroužky v uších a nosech, přičemž složitost ozdob ukazovala na postavení každého jednotlivce.

Zatímco čekal na Mořský národ, přistoupil k němu jeden z mužů, který oblast průchodu hlídal, se zapečetěným dopisem. Předpokládal, že půjde o dopis poslaný přes aša’many z některého z Randových zájmových území na východě. A skutečně, když dopis otevřel, zjistil, že je od Darlina, tairenského krále. Rand ho opustil s příkazem sebrat armádu a připravit ji na pochod do Arad Domanu. Vojsko bylo shromážděno už před nějakou dobou a Darlin se – opět — vyptával na své rozkazy. Copak nikdo prostě nemohl dělat, co se mu řeklo?

„Vyšlete posla,“ řekl Rand vojákovi a netrpělivě si dopis zastrčil do kapsy. „Povězte Darlinovi, aby dál verboval. Chci, aby nabral každého Tairena, který udrží meč, a buď ho vycvičil k boji, nebo ho poslal pracovat do kováren. Poslední bitva je blízko. Velmi blízko.“

„Ano, můj pane Draku,“ odpověděl voják a zasalutoval.

„Řekni mu, že až budu chtít, aby vyrazil na pochod, pošlu za ním aša’mana,“ pokračoval Rand. „Pořád mám v úmyslu ho využít v Arad Domanu, ale nejdřív musím vědět, co zjistili Aielové.“

Voják se uklonil a ustoupil. Rand se obrátil zpátky k Mořskému národu. Jedna z žen k němu přistoupila.

„Koramoore,“ řekla a kývla hlavou. Harine byla hezká žena ve středních letech s bíle prokvetlými vlasy. Její blůza měla jasně modrou barvu, dost zářivou na to, aby udělala dojem i na cikána, a v každém uchu měla působivých pět zlatých náušnic a řetízek plný zlatých medailonků.

„Nečekala jsem, že nás přijdeš osobně přivítat,“ pokračovala Harine.

„Mám na tebe otázky, které nemůžou počkat.“

Harine se zatvářila zaraženě. Byla vyslankyni Mořského národa u Koramoora, což bylo jméno, kterým Randa nazývali. Hněvali se na Randa kvůli mnoha týdnům, které strávil bez pečovatelky z Mořského národa – slíbil, že bude mít neustále jednu u sebe – přesto ale Logain zmínil, že Mořský národ váhal poslat Harine zpátky. Proč? Dosáhla vyšší hodnosti a je příliš důležitá, než aby se o něj starala? Mohl být někdo příliš důležitý, než aby byl k ruce Koramoorovi? Mnoha věcem ohledně Mořského národa příliš nerozuměl.

„Odpovím, pokud mohu,“ řekla Harine obezřetně. Za ní pronášeli nosiči průchodem zbytek jejích věcí. Na druhé straně stál Flinn a držel bránu otevřenou.

„Dobře,“ řekl Rand a při řeči před ní chodil sem a tam. Občas se cítil tak unavený – vyčerpaný až do morku kostí – až věděl, že se nesmí přestat hýbat. Nesmí se zastavit. Kdyby to udělal, nepřátelé by ho našli. Buď to, nebo by jej dostalo vlastní duševní i fyzické vyčerpání.

„Pověz mi tohle,“ dožadoval se v chůzi. „Kde jsou lodě, které mi slíbili? Lidé z Domanu hladovějí, zatímco na výchově hnije zrní. Logain říkal, že jste souhlasili s mými požadavky, ale žádné vaše lodě jsem neviděl. Už jsou to týdny!“

„Naše lodě jsou rychlé,“ odpověděla Harine nedůtklivě, „ale je nutné překonat velkou vzdálenost – musíme proplout přes moře ovládané Seančany. Nájezdníci jsou při hlídkování velice horliví a naše lodě musely několikrát obrátit a prchnout. Čekal jsi, že budeme schopní dovézt ti jídlo okamžitě? Možná jsi kvůli výhodě, kterou ti poskytují průchody, netrpělivý, Koramoore. My se musíme vyrovnat s realitou lodní dopravy a války, dokonce i když ty nemusíš.“

Její tón naznačoval, že v tomto případě se bude muset s takovou realitou smířit. „Očekávám výsledky,“ zavrtěl Rand hlavou. „Očekávám, že se nebude otálet. Vím, že nemáte rádi, když vás do dodržování smluv nutí, ale nebudu trpět žádné loudání jen proto, abyste něco dokázali. Kvůli vaší pomalosti umírají lidé.“

Harine vypadala, jako by ji uhodil. „Určitě,“ řekla, „Koramoor nenaznačuje, že bychom snad nedodrželi dohodu.“

Mořský národ byl tvrdohlavý a pyšný, a paní vln ještě víc než ostatní. Byli jako celá rasa Aes Sedai. Zaváhal. Neměl bych ji tak urážet, ne proto, že jsem rozmrzelý kvůli jiným věcem. „Ne,“ řekl nakonec. „Ne, to nenaznačuju. Pověz mi, Harine, byla jsi přísně potrestána za svou roli v naší dohodě?“

„Pověsili mě nahou za kotníky a mrskali, až jsem už ani nemohla křičet.“ Jakmile dořekla, ohromeně vytřeštila oči. Často, když byli ovlivněni Randovou přirozeností ta’veren, lidé říkali věci, které neměli v úmyslu přiznat.

„Tak tvrdě?“ zeptal se upřímně překvapený Rand.

„Nebylo to tak zlé, jak mohlo. Zachovala jsem si pozici paní vln svého klanu.“

Očividně však silně ztratila tvář, nebo si přivodila velké toh, nebo jak ten zatracený Mořský národ říkal cti. Dokonce i za své nepřítomnosti působil bolest a utrpení!

„Jsem rád, že ses vrátila,“ přinutil se říct. Neusmál se na ni, ale mluvil měkčím tónem. Nic lepšího nesvedl. „Svou rozumností jsi na mě udělala velký dojem, Harine.“

Přikývla na znamení díků. „Dodržíme naši dohodu, Koramoore. Nemusíš se obávat.“

Napadlo ho něco jiného, jedna z otázek, které jí chtěl původně položit. „Harine. Chtěl bych ti položit poněkud choulostivou otázku, co se týká tvých lidí.“

„Můžeš se zeptat,“ řekla ostražitě.

„Jak Mořský národ zachází s muži, kteří můžou usměrňovat?“

Zaváhala. „To není záležitost pro suchozemce.“

Rand jí pohlédl do očí. „Pokud mi odpovíš, odpovím ti na oplátku i já.“ Nejlepší způsob, jak jednat s Atha’an Miere, bylo nenaléhat nebo vyhrožovat, ale nabídnout obchod.

Chvíli mlčela. „Když mi odpovíš na dvě otázky,“ řekla, „odpovím.“

„Odpovím ti na jednu otázku, Harine,“ řekl se zvednutým prstem. „Ale slibuju, že ti odpovím tak pravdivě, jak to půjde. Je to poctivá dohoda, a ty to víš. Zrovna teď nejsem příliš trpělivý.“

Harine si přitiskla prsty ke rtům. „Pak je tedy dohodnuto, pod Světlem.“

„Je dohodnuto,“ řekl Rand. „Pod Světlem. Moje otázka?“

„Muži, kteří mohou usměrňovat, dostanou na vybranou,“ řekla Harine. „Buď mohou skočit z přídě své lodi s kamenem, který mají přivázaný také k nohám, v rukou, nebo je mohou vysadit na pustém ostrově bez jídla a vody. Druhá možnost je považována za ostudnější, ale občas ji někdo využije, aby žil o kratičkou chvíli déle.“

Po pravdě řečeno to nebylo tak odlišné od krocení, které prováděli jeho vlastní lidé. „Saidín je nyní očištěn,“ řekl jí. „Tyhle praktiky musejí přestat.“

S našpulenými rty jej pozorovala. „Tvůj… muž o tom mluvil, Koramoore. Pro některé je těžké to přijmout.“

„Je to pravda,“ prohlásil pevně.

„Nepochybuji, že tomu věříš.“

Rand zaťal zuby a se zaťatou pěstí potlačil další hněvivý výbuch. On to poskvmění očistil! On, Rand al’Thor, dokázal něco, čemu podobné nespatřil svět už od věku pověstí. A jak se k tomu stavěli? S podezřením a pochybnostmi. Většina předpokládá, že začíná být šílený, a proto viděl „očištění“, k němuž ve skutečnosti nedošlo.

Mužům, kteří uměli usměrňovat, nikdy nevěřili. Přesto byli jediní, kdo mohli potvrdit, co Rand říká! Představoval si, že nad tím vítězstvím budou jásat a žasnout, ale měl být chytřejší. Přestože muži Aes Sedai bývali kdysi stejně respektování jako jejich ženské protějšky, bylo to už dávno. Dny Jorlena Korbesana zmizely v čase. Lidé si dnes pamatovali jen Rozbití a šílenství.

Usměrňující muže nenáviděli. Přesto tím, že Randa následovali, jednomu sloužili. Copak neviděli ten rozpor? Jak je mohl přesvědčit, že už neexistuje důvod, proč vraždit muže, kteří se dokázali dotknout jediné síly? Potřeboval je! Zrovna mezi těmi muži, které Mořský národ hází do oceánu, mohl být nový Jorlen Korbesan!

Ztuhl. Jorlen Korbesan byl jedním z nejnadanějších Aes Sedai před Rozbitím, muž, který vytvořil některé z nejúžasnějších ter’angrialů, jaké Rand kdy viděl. Až na to, že je Rand neviděl. Byly to vzpomínky Luise Therina, ne jeho. Jorlenovo výzkumné zařízení v Sarom bylo zničeno – a sám ten muž zabit – při zpětné reakci síly z Vrtu.

Světlo, pomyslel si zoufale Rand. Ztrácím se. Ztrácím se v něm.

Nejděsivější bylo, že Rand už se nedokázal přimět, aby toužil Luise Therina zapudit. Luis Therin znal způsob, jak zapečetit Vrt, třebaže nedokonale, ale Rand neměl ponětí, jak se k tomu úkolu postavit. Bezpečí světa mohlo záviset na vzpomínkách mrtvého muže.

Mnoho lidí kolem Randa vypadalo ohromeně a Harine měla v očích neklidný a trochu vyděšený výraz. Rand si uvědomil, že si zase mumlá sám pro sebe, a rychle toho nechal.

„Přijímám tvou odpověď,“ řekl škrobeně. „Jakou mi chceš položit otázku?“

„Položím ji později,“ řekla. „Až budu mít možnost ji zvážit.“

„Jak si přeješ.“ Odvrátil se a jeho doprovod složený z Aes Sedai, Děv a sloužících jej následoval. „Stráže z oblasti průchodu tě doprovodí do tvého pokoje a odnesou ti zavazadla.“ Těch byla opravdová hora. „Flinne, ke mně!“

Postarší aša’man proskočil průchodem a pokynul posledním nosičům, ať proběhnou zpět do přístavu na druhé straně. Nechal průchod zkroutit se v záblesku světla a zmizet, a pak si pospíšil za Randem. Věnoval pohled a úsměv Korele, která se s ním spojila jako se strážcem.

„Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho se vrátit, můj pane Draku.“ Flinn měl tvář jako z vyčiněné kůže a na hlavě jen pár chomáčků vlasů. Hodně se podobal některým sedlákům, které Rand znával v Emondově Roli, přestože byl po většinu života voják. Flinn přišel za Randem, protože se chtěl naučit léčení. Rand z něj místo toho udělal zbraň.

„Konal jsi podle rozkazů,“ řekl Rand cestou zpátky k trávníku. Chtěl Harine obviňovat za předsudky celého světa, ale nebylo to spravedlivé. Potřeboval něco lepšího, způsob, jakým všechny přesvědčí.

„Ve vytváření průchodů jsem nikdy nebyl nej lepší,“ pokračoval Flinn. „Nějako Androl. Musel jsem…“

„Flinne,“ přerušil ho Rand. „Dost.“

Aša’man se začervenal. „Omlouvám se, můj pane Draku.“

Vedle něj se Korele tiše zasmála a poplácala Flinna po rameni. „Nevšímej si ho, Damere,“ řekla se zpěvavým murandským přízvukem. „Celé ráno je mrzutý jako zimní bouřkový mrak.“

Rand se na ni zaškaredil, ale ona se jen dobromyslně usmála. Bez ohledu na to, co si Aes Sedai obecně myslely o mužich, kteří mohou usměrňovat, ty, které si vybraly asa’many za strážce, se k nim chovaly stejně ochranitelsky jako matky k dětem. Ona se spojila s jedním z jeho mužů, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že Flinn je jedním z jeho mužů. V první řadě aša’man, a teprve pak strážce.

„Co si myslíš ty, Elzo?“ zeptal se Rand, obraceje se od Korele ke druhé Aes Sedai. „O poskvrnění a o tom, co říkala Harine?“

Žena s kulatou tváři zaváhala. Kráčela s rukama složenýma za zády a její tmavě zelené šaty zdobila pouze jemná výšivka. Na Aes Sedai velmi prosté. „Když můj pán Drak říká, že poskvrnění bylo očištěno,“ řekla žena opatrně, „pak je zajisté nevhodné vyjadřovat o něm pochybnosti tam, kde to mohou slyšet jiní.“

Rand se ušklíbl. Tohle byla rozhodně odpověď hodná Aes Sedai. Přísaha nepřísahá, Elza si dělala, co chtěla.

„Obě jsme byly v Šadar Logotu,“ vyvrátila Korele oči. „Viděly jsme, co jsi udělal, Rande. Kromě toho cítím mužskou sílu tady skrz Damera, když se spojíme. Změnilo se to. Poskvrnění je pryč. Je to jasné jako slunce, přestože usměrňování mužské polovičky pořád vypadá jako zápas s letním tornádem.“

„Ano,“ řekla Elza, „ale i když to tak je, musíš si uvědomovat, jak těžké bude, aby tomu ostatní uvěřili, můj pane Draku. Během Času šílenství trvalo celá desetiletí, než někteří přijali, že muži Aes Sedai jsou odsouzeni k šílenství. Pravděpodobně bude trvat déle, než překonají svou nedůvěru, která jim byla tak dlouho vštěpována.“

Rand zaťal zuby. Došel na malý pahorek vedle ležení, těsně za válem. Šel dál vzhůru a Aes Sedai ho následovaly. Tady byla vztyčena krátká dřevěná plošina – věž pro střelbu šípů přes val.

Nahoře na pahorku se Rand zastavil a Děvy jej obklopily. Stěží vnímal vojáky, kteří mu salutovali, zatímco hleděl přes saldejské ležení s úhlednými řadami stanů. Bylo toto vše, co zanechá světu? Saidín očištěný od poskvrnění, a přesto budou muži stále zabíjeni nebo vyhánění pro něco, co nemohou ovlivnit? Většinu států si zavázal. Přesto věděl, že čím pevněji žok utáhnete, tím ostřeji provázek praskne, když ho přeříznou. Co se stane, až zemře? Války a zkáza podobné těm po Rozbití? Posledně nedokázal pomoct, neboť ho pohltil žal nad Ilieninou smrtí. Mohl tentokrát něčemu podobnému zabránit? Měl na vybranou?

Byl ta’veren. Vzor se kolem něj ohýbal a tvaroval. A přesto se o kralování rychle naučil jednu věc: čím více moci jste získali, tím menší kontrolu jste měli nad vlastním životem. Povinnost byla skutečně těžši než hora; nutila ho nějak konat stejně často jako proroctví. Povinnost a proroctví? Jeho povaha ta’veren a jeho místo v historii? Mohl změnit svůj život? Mohl po své smrti zanechat lepší svět, a ne vyděšené, roztrhané a krvácející země?

Sledoval tábor, muže plnící úkoly, koně se hlavami u země, jak hledají trsy zimní trávy, které už nebyly spaseny až po kořínky. Přestože Rand tomuto vojsku nařídil cestovat nalehko, přesto zde byli markytánky a markytáni. Ženy pomáhaly s vařením a prádlem, kováři a podkováři s koňmi a výstrojí, mladí chlapci dělali poslíčky a cvičili se zbraněmi. Saldeia patřila k Hraničním státům a boj byl pro tamní obyvatele způsob života.

„Občas jim závidím,“ zašeptal Rand.

„Můj pane?“ zeptal se Flinn a přistoupil k němu.

„Lidem z tábora,“ řekl Rand. „Dělají, co se jim řekne, každý den pracujou podle rozkazů. Občas přísných rozkazů. Ale rozkazy nerozkazy, tihle lidi mají víc svobody než já.“

„Ty, urozený pane?“ řekl Flinn a letitým prstem se poškrábal na tváři tuhé jako podešev. „Jsi nemocnější muž na světě! Jsi ta’veren\ Řekl bych, že i vzor poslouchá tvoji vůli!“

Rand zavrtěl hlavou. „Tak to nefunguje, Flinne. Každý z těch lidí támhle by se kdykoli mohl sebrat a odjet. Utéct, když bude chtít. Nechat boj jiným.“

„Během života jsem poznal pár Saldejců, můj pane,“ řekl Flinn. „Odpusť, ale pochybuju, že by někdo z nich něco takového udělal.“

„Ale mohli by,“ odpověděl Rand. „Je to možné. Přes všechny zákony a přísahy jsou svobodní. Já vypadám, že si můžu dělat, co se mi zachce, ale jsem tak pevně spoutaný, až se mi pouta zařezávají do masa. Moje moc a vliv jsou proti osudu bezmocné. Moje svoboda je všechno jen iluze, Flinne. A tak jim závidím. Občas.“

Flinn si založil ruce za zády, zjevně nejistý, jak odpovědět.

Všichni děláme, co musíme, vrátil se mu ve vzpomínkách z minulosti Moirainin hlas. Jak dopustí vzor. Někteří mají menší svobodu než jiní. Nezáleží na tom, jestli si vybereme sami, nebo jsme vybráni. Co se musí stát, to se stane.

„Můj pane Draku!“ zavolal nějaký hlas. Rand se obrátil za zvukem a spatřil jednoho z Bašereho zvědů, jak běží vzhůru po svahu. Děvy obezřetně dovolily tmavovlasému mladíkovi přistoupit.

„Můj pane,“ zasalutoval mu zvěd. „Na okraji tábora jsou Aielové. Viděli jsme dva z nich, jak se plíží mezi stromy asi půl míle dál po svahu.“

Děvy okamžitě začaly gestikulovat a rozmlouvat svou tajnou znakovou řečí.

„Mával na vás některý z těch Aielů, vojáku?“ zeptal se Rand suše.

„Můj pane?“ podivil se voják. „Proč by to dělali?“

„Jsou to Aielové. Jestli jste je viděli, znamená to, že to chtěli – a to znamená, že jsou spojenci a ne nepřátelé. Informuj Bašereho, že se brzy sejdeme s Rhuarkem a Baelem. Je načase zajistit Arad Doman.“

Nebo byl možná čas ho zničit. Občas bylo těžké rozpoznat rozdíl.

Merise promluvila. „Graendaliny plány. Znovu mi řekni, co o nich víš.“ Vysoká Aes Sedai – ze zeleného adžah stejně jako samotná Kadsuane – se tvářila přísně, ruce měla založené pod ňadry a ze strany v černých vlasech zasunutý stříbrný hřeben.

Nechat tuto Taraboňanku vést výslech byla dobrá volba. Nebo přinejmenším byla nej lepší volbou, jakou Kadsuane měla. Merise nedávala najevo sebemenší neklid, že je tak blízko jedné z nejvíce obávaných bytostí všeho stvoření, a při vyptávání byla neoblomná. Až příliš se snažila dokázat, jak je tvrdá. Například to, jak pevně mela vlasy stažené do drdolu nebo jak stavěla na odiv svého aša’manského strážce.

Místnost byla v druhém podlaží domanského sídla Randa al’Thora, jehož vnější stěna byla ze silných borových klád a vnitřní z dřevěných prken, namořených a v odpovídající tmavé barvě. Z pokoje, který dříve býval ložnicí, odnesli téměř všechen nábytek; na vybroušené dřevěné podlaze neležel dokonce ani kobereček. Jediným kusem nábytku v místnosti bylo vlastně jen masivní křeslo, v němž seděla Kadsuane.

Kadsuane usrkávala čaj a úmyslně dávala najevo klid. To bylo důležité, zvlášť, když člověk nebyl v nitru ani zdaleka klidný. V tu chvíli například Kadsuane toužila rozdrtit čajový šálek v dlaních a pak možná tak hodinu dupat po střepech.

Znovu upila.

Zdroj její frustrace – a objekt Merisina výslechu – visel ve vzduchu, udržovaný pomocí tkaniva vzduchu vzhůru nohama a s pažemi spoutanými za zády. Zajatkyně měla krátké vlnité vlasy a tmavou kůži. Pokud šlo o vyrovnaný výraz, její tvář se navzdory okolnostem vyrovnala Kadsuanině. Vězeňkyně v prostých hnědých šatech – jejichž lem měla tkanivem vzduchu obtočený kolem nohou, aby jí nespadly přes tvář – svázaná a odstíněná, přesto nějak dokázala vypadat, jako by všemu velela ona.

Merise stála před zajatkyní. Narišma, jediný další člověk v místnosti, se opíral o stěnu.

Kadsuane neřídila výslech sama, ještě ne. Když nechala výslech vést někoho jiného, představovalo to pro ni výhodu; umožnilo jí to přemýšlet a plánovat. Venku držely Erian, Sarene a Nesune nad zajatkyní štít, o dvě ženy víc, než se obvykle považovalo za nutné.

Šlo-li o Zaprodance, nikdo neriskoval.

Vězeňkyní byla Semirhage. Stvůra, o níž si mnozí mysleli, že jde prostě jen o legendu. Kadsuane nevěděla, kolik z příběhů o této ženě je pravdivých. Věděla, že Semirhage se nedá snadno zastrašit, vyvést z míry nebo zmanipulovat. A to byl problém.

„No?“ dožadovala se Merise. „Moje otázka: máš odpověď?“

Semirhage upírala na Merise pohled a promluvila ledovým hlasem plným opovržení. „Víš, co se stane s člověkem, když jeho krev nahradí něčím jiným?“

„Jájsem se…“

„Samozřejmě zemře,“ přerušila Semirhage Merise hlasem jako nůž. „Smrt často nastane okamžitě a rychlá úmrtí nejsou zajímavá. Při pokusech jsem objevila, že určité roztoky mohou nahradit krev účinněji a umožní subjektu žít ještě krátký čas po transfuzi…“

Zmlkla.

„Odpověz na otázku,“ řekla Merise, „nebo tě zase pověsíme ven z okna a…“

„Samotná transfuze samozřejmě vyžaduje použití síly,“ opět ji přerušila Semirhage. „Ostatní metody nejsou dost rychlé. Sama jsem vymyslela tkanivo. Dokáže náhle a okamžitě vytáhnout z těla krev a přelít ji do nádoby, zatímco současně vezme roztok a natlačí ho do žil.“

Merise zaťala zuby a ohlédla se na Narišmu. Aša’man měl na sobě jako obvykle černý kabát a kalhoty a černé vlasy spletené do cůpků se zvonečky na koncích. Pohodlně se opíral o stěnu z klád. Měl chlapeckou tvář, ale působil stále sílícím dojmem nebezpečí. Možná to bylo výsledkem výcviku s ostatními Merisinými strážci. Možná to bylo výsledkem toho, že se stýkal s lidmi, kteří nechali vyslýchat jednu ze Zaprodanců.

„Moje varování…“

„Jeden z mých subjektů přežil celou hodinu po transfuzi,“ řekla Semirhage klidným, konverzačním hlasem. „Pokládám to za jedno ze svých největších vítězství. Samozřejmě měl celou dobu bolesti. Skutečné bolesti, agónii, kterou cítil v každičké žilce v těle, až po ty téměř neviditelné v prstech. Neznám žádný jiný způsob, jak způsobit takové utrpení celému tělu najednou.“

Pohlédla Merise do očí. „Jednoho dne ti to tkanivo ukážu.“

Merise nepatrně zbledla.

Kadsuane jediným pohybem hlavy spředla Semirhage ze vzduchu štít kolem hlavy, aby jí zabránila poslouchat, pak spletla oheň a vzduch a vytvořila dvě malé koule světla, které zajatkyni umístila přímo před oči. Světlo nebylo tak jasné, aby ženu oslepilo nebojí poškodilo zrak, ale zabrání jí vidět. Toto byl Kadsuanin vlastní trik; až příliš mnoho sester by napadlo zajatce ohlušit, ale nechalo by je vše sledovat. Jeden nikdy neví, kdo se naučil odezírat, a Kadsuane rozhodně nehodlala svou současnou zajatkyni podcenit.

Merise pohlédla na Kadsuane a v očích sejí mrzutě zablesklo.

„Začínala jsi nad ní ztrácet kontrolu,“ prohlásila Kadsuane rozhodně a postavila šálek s čajem na podlahu vedle křesla.

Merise zaváhala, pak přikývla s výrazem skutečného hněvu. Pravděpodobně se zlobila na sebe. „S touhle ženskou nic nehne,“ řekla. „Pořád mluví stejným tónem, bez ohledu na to, co jí děláme. Každý trest, který si dokážu vymyslet, jen přivolá další hrozby. A každá je ohavnější než ta předchozí! Světlo!“ Znovu zaťala zuby, spustila paže a zhluboka dýchala nosem. Narišma se narovnal, jako by se k ní chtěl vydat, ale ona ho mávnutím ruky zarazila. Merise se ke svým strážcům chovala s patřičnou přísností, třebaže se obořila na každého jiného, kdo by se jim pokoušel ukázat, kde jej jejich místo.

„Můžeme ji zlomit,“ řekla Kadsuane.

„Opravdu, Kadsuane?“

„Pche! Samozřejmě že ano. Ona je člověk jako každý jiný.“

„Pravda,“ řekla Merise. „I když žila tři tisíce let. Tři tisíce, Kadsuane.“

„Většinu té doby strávila ve vězení,“ nakrčila Kadsuane přezíravě nos. „Staletí zamčená ve věznici Temného, nejspíš v transu nebo hibernaci. Odečti ty roky a není o nic starší než kterákoli z nás. A řekla bych, že o dost mladší než některé.“

Byla to jemná připomínka jejího vlastního věku, což se mezi Aes Sedai probíralo jen zřídka. Celý ten rozhovor o věku byl ve skutečnosti známkou toho, jak vězeňkyně Merise zneklidňuje. Aes Sedai měli zkušenosti s tím, jak předstírat klid, ale mělo to svůj důvod, že Kadsuane rozmístila ty, které držely štít, mimo místnost. Odhalovaly toho příliš mnoho. Dokonce i za běžných okolností vyrovnaná Merise se až příliš často přestávala během těchto výslechů ovládat.

Samozřejmě, že Merise a ostatní – jako všechny dnešní ženy ve Věži – neodpovídaly tomu, jaké by Aes Sedai měly být. Těmhle mladším Aes Sedai se dovolilo změknout a zeslábnout a měly sklony k hašteření. Některé se nechaly přinutit, aby přísahaly věrnost Randu al’Thorovi. Kadsuane si občas přála, aby jim prostě mohla všem na pár desítek let udělit pokání.

A nebo to možná jen promlouval Kadsuanin věk. Byla stará, což znamenalo, že byla stále méně ochotná tolerovat hloupost. Více než přede dvěma staletími si přísahala, že se dožije účasti v Poslední bitvě bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat. Používání jediné síly lidský věk prodlužovalo a ona zjistila, že odhodláni a kuráž mohou tu dobu ještě protáhnout. Byla jedním z nejstarších žijících lidí.

Naneštěstí ji stáří naučilo, že žádné plánování ani odhodlání nemůže přinutit život, aby se ubíral tak, jak chcete. To jí nijak nebránilo se rozčilovat, když se tak stalo. Člověk by si myslel, že ji ty roky také naučí trpělivosti, ale stal se přesný opak. Čím byla starší, tím méně sejí chtělo čekat, neboť věděla, že už jí mnoho let nezbývá.

Každý, kdo tvrdil, že ho stáří naučilo trpělivosti, buď lhal, nebo byl senilní.

„Může a zlomí se,“ zopakovala Kadsuane, „nedovolím osobě, která zná tkaniva z věku pověstí, prostě jen tak protančit k popravě. Dostaneme z mozku té ženské každičký útržek vědomostí, i kdybychom na ni měly vytáhnout některé z těch jejích ,nápaditých’ tkaniv.“

„A’dam. Kdyby nám jen pán Drak dovolil ho na ni použít…“ řekla Merise a zalétla pohledem k Semirhage.

Pokud kdy byla Kadsuane v pokušení porušit slovo, týkalo by se to tohoto. Nasadit té ženské a’dam… ale ne, abyste někoho s a’damem donutili mluvit, museli jste mu způsobit bolest. Bylo to stejné jako mučení, a to al’Thor zakázal.

Semirhage před Kadsuaninými světly zavřela oči, ale stále byla klidná a ovládala se. Co se té ženské honilo v hlavě? Čekala na záchranu? Myslela si, že je přinutí ji popravit, aby se tak vyhnula skutečnému mučení? Opravdu se domnívala, že dokáže uprchnout a pak vykonat pomstu na Aes Sedai, které ji vyslýchaly?

Pravděpodobně to poslední – a bylo těžké se alespoň náznakem nevyděsit. Ta žena věděla o jediné síle věci, které nepřežily ani v pověstech. Tři tisíce let byla dlouhá, dlouhá doba. Mohla Semirhage proniknout štítem nějakým neznámým způsobem? Pokud ano, proč to už neudělala? Kadsuane nebude úplně klidná, dokud se jí do ruky nedostane trocha ločidlového čaje.

„Můžeš svoje tkanivo uvolnit, Kadsuane,“ řekla Merise. „Už jsem se uklidnila. Obávám se, že ji budeme muset na nějakou dobu pověsit z okna, jak jsem říkala. Možná bychom jí mohly vyhrožovat bolestí. Nemůže vědět o al’Thorových bláhových požadavcích.“

Kadsuane se předklonila a uvolnila tkanivo, které zajatkyni drželo před očima světelné koule, ale štít vzduchu, jež jí bránil slyšet, neodstranila. Semirhage prudce otevřela oči a pak rychle vyhledala Kadsuane. Ano, věděla, kdo tady velí. Zahleděly se jedna druhé do očí.

Merise pokračovala ve výslechu vyptáváním na Graendal. Al’Thor si myslel, že by tato žena mohla být někde v Arad Domanu. Kadsuane mnohem víc zajímaly jiné otázky, ale Graendal představovala přijatelný výchozí bod.

Tentokrát Semirhage na Merisino vyptávání reagovala mlčením a Kadsuane zjistila, že přemýšlí o al’Thorovi. Ten kluk odolával její výuce stejně paličatě, jako Semirhage odolávala výslechu. Ano, pravda, naučil se pár menších věcí — jak se k ní chovat s určitým respektem, jak alespoň předstírat zdvořilost. Ale nic víc.

Kadsuane nesnášela, když musela přiznat neúspěch. A tohle nebyl neúspěch, ještě ne, ale už se tomu blížila. Klukovi bylo předurčeno, že zničí svět. A možná ho i zachrání. To první bylo nevyhnutelné; druhé nejisté. Mohla si přát, aby tomu bylo naopak, ale přání byla asi stejně tak užitečná jako mince vyřezané ze dřeva. Mohli jste je natírat, jak jste chtěli, i tak byly stále dřevěné.

Zaskřípala zuby a vyhnala kluka z mysli. Musí sledovat Semirhage. Vždy, když ta žena promluvila, mohla to být stopa. Semirhage její pohled opětovala, ignorujíc tázající se.

Jak zlomíte jednu z nejmocnějších žen, jaké kdy žily? Ženu, která během věku zázraků napáchala nesčetná zvěrstva dokonce ještě před vypuštěním Temného? Když se Kadsuane dívala do těch černých onyxových očí, něco si uvědomila. Al’Thorův zákaz Semirhage ublížit neměl význam. Tuhle ženu nemohly zlomit bolestí. Semirhage byla hlavním mučitelem Zaprodanců, žena fascinovaná smrtí a utrpením.

Ne, takto by se nezlomila, dokonce ani kdyby takové prostředky měly povoleny. Kadsuane hleděla do těch očí a s mrazením v zádech ji napadlo, že v té stvůře vidí kousek sebe samé. Stáří, prohnanost a neochotu ustupovat.

Pak jí tedy zůstávala jediná otázka. Kdyby to dostala za úkol, jak by Kadsuane postupovala, pokud by chtěla zlomit sama sebe?

Ta představa byla tak znepokojivá, že s úlevou přivítala, když o pár minut později výslech přerušila Korele. Štíhlá přívětivá Muranďanka byla věrná Kadsuane a dnes odpoledne měla za úkol dohlížet na al’Thora. Korelina zpráva, že al’Thor se brzy setká s aielskými náčelníky, výslech ukončila a tři sestry, které udržovaly štít, vešly dovnitř a odvlekly Semirhage do místnosti, kde ji pomocí vzduchu spoutají a nasadí roubík.

Kadsuane sledovala, jak Semirhage odplouvá, nesena tkanivem vzduchu, a pak zavrtěla hlavou. Semirhage byla jen počátkem dnešního dne. Bylo načase se vypořádat s klukem.