Bouře přichází

PROLOG Co značí bouře

Renald Fanwar seděl na verandě a zahříval masivní křeslo ze dřeva černého dubu, které mu před dvěma roky vyrobil vnuk. Zíral na sever. Na černé a stříbrné mraky.

I Nikdy předtím takové neviděl. Pokrývaly oblohu vysoko nad celým severním obzorem. Nebyly šedé. Byly černé a stříbrné. Temná, dunící bouřková mračna, temná jako dno sklepení o půlnoci. Mezi nimi pronikalo stříbrné světlo, blesky, které nevydávaly jediný zvuk.

Vzduch byl těžký. Plný pachu hlíny a prachu. Suchého listí a deště, který nechtěl padat. Přišlo jaro. Na polích však nic nerostlo. Půdou se neodvážil prorazit jediný výhonek.

Renald se pomalu zvedl z křesla, které zapraskalo a zvolna se zahoupalo, a došel na okraj verandy. Žmoulal v zubech dýmku, přestože už dávno vyhasla. Nenamáhal seji znovu zapálit. Pohled na mraky jej přikoval k zemi. Byly tak černé. Jako kouř ze stepniho požáru, jenže takový kouř nikdy nestoupal tak vysoko k nebi. A co mají znamenat ta stříbrná mračna? Dmula se mezi černými, jako když nablýskaná ocel září z kovu pokrytého škraloupem sazí.

Promnul si bradu a rozhlédl se po dvoře. Nízký nabílený plot obklopoval pás trávy a keřů. Keře už do posledního uschly. Nepřežily tu zimu. Brzy je bude muset vykopat. A tráva… nu, stále to byly jen zbytky po zimě. Nevyrašil dokonce ani plevel.

Otřáslo jím zahřmění. Čisté, ostré, jako hrozitánský třesk kovu o kov. Zalomcovalo okenicemi, zatřáslo prkny verandy a zdálo se, jako by ho rozechvělo až do morku kostí.

Uskočil dozadu. Udeřilo někde velmi blízko – možná dokonce na jeho pozemcích. Měl chuť jít zkontrolovat škody. Oheň z blesku dokázal člověka zabít a na místě spálit. Tady v Hraničních státech bylo tolik věcí, které mohly nechtěně posloužit jako troud – suchá tráva, suché šindele, suché osivo.

Mraky však byly stále daleko. Nemohlo udeřit na jeho pozemcích. Stříbrná a černá bouřková mračna se valila a vřela, pohlcovala a krmila se sama na sobě.

Zavřel oči, uklidnil se a zhluboka se nadechl. Copak si to zahřmění jen představoval? Začínalo mu hrabat, jak si z něj Gaffin vždycky dělal legraci? Otevřel oči. A mraky byly přímo tam, přímo nad jeho domem.

Bylo to, jako by se náhle vyvalily vpřed s úmyslem udeřit, zatímco odvracel pohled. Nyní vládly obloze, táhly se daleko všemi směry, mohutné a ohromující. Téměř cítil, jak jejich váha tlačí vzduch kolem něj k zemi. Nadechl se náhle vlhkého vzduchu a na čele mu vyrazil pot.

Mraky se čeřily a pěnily, tmavými černými a stříbrnými mračny otřásaly bílé záblesky. Najednou mraky vyvřely dolů jako vířící tornádo a vrhly se na něj. Vykřikl a zvedl ruku, jako když si člověk cloní oči před zářivým světlem. Ta temnota. Ta nekonečná, dusivá černota. Pohltí ho. Věděl to.

A pak mraky zmizely.

Jeho fajfka s tichým cvaknutím dopadla na podlahu verandy a spálený tabák se z ní rozlétl na schody. Nevšiml si, že mu vyklouzla. Renald váhavě zvedl pohled k čisté modré obloze a uvědomil si, že se nemá před čím krčit.

Mračna opět pokrývala obzor asi čtyřicet mil daleko. Ozývalo se z nich tiché hřmění.

Třesoucí se rukou, pokrytou stařeckými skvrnami a opálenou léty strávenými na slunci, zvedl dýmku. To si s tebou jenom zahrává mysl, Renalde, řekl si. Začíná ti hrabat, tak jistě, jako že jsou vajíčka vajíčka.

Měl napjaté nervy kvůli úrodě. Tím to bylo. Přestože před chlapci mluvil optimisticky, prostě to nebylo přirozené. Touhle dobou už mělo něco vyrašit. Obdělával tuhle půdu čtyřicet let! Ječmenu to netrvá tak dlouho. Ať shoří, ale netrvá! Co se to teď se světem děje? Nedalo se spolehnout na to, že rostliny vyraší, a mraky nezůstávaly tam, kde měly.

Přinutil se znovu usednout do křesla a nohy se mu třásly. Stárnu… pomyslel si.

Celý život pracoval na statku. Hospodařit v Hraničních státech nebylo snadné, ale když jste tvrdě pracovali, mohli jste vypěstovat bohatou úrodu a zajistit si dobrý život. „Člověk má tolik štěstí, kolik toho zaseje na poli,“ říkával vždy jeho otec.

Nu, Renald byl jeden z nejúspěšnějších sedláků v okolí. Dařilo se mu tak dobře, že mohl vykoupit dvě sousední usedlosti a každý podzim odvézt na trh třicet vozů. V současnosti pro něj pracovalo šest dobrých chlapů, kteří orali pole a objížděli ohrady. Ne že by každý den nemusel hrabat v hnoji a ukazovat jim, o čem to skutečné sedlačení je. Nesměli jste dovolit, aby vás malý úspěch zničil.

Ano, obdělával zemi a žil jí, jak vždy říkával jeho otec. Rozuměl počasí tak dobře, jak to jen šlo. Tyhle mraky nebyly přirozené. Tiše hřměly, jako zvíře, které vrčí v temné noci. Vyčkává. Číhá v nedalekém lese.

Ozvalo se další zahřmění, které se zdálo být až příliš blízko, a Renald nadskočil. Byly ty mraky čtyřicet lig daleko? Tohle si myslel? Když šije teď prohlížel, připadaly mu vzdálené spíš deset lig.

„Nezačínej s tím,“ zabručel si pro sebe. Zvuk vlastního hlasu se mu líbil. Byl skutečný. Bylo hezké slyšet něco jiného než to hřmění a občasné zaskřípání okenic ve větru. Neměl by zevnitř slyšet Auaine, jak připravuje večeři?

„Jsem unavenej. To je to. Unavenej.“ Zalovil v kapse vesty a vytáhl váček na tabák.

Zprava se ozvalo slabé rachocení. Nejprve si myslel, že je to hrom. Toto rachocení však bylo příliš skřípavé, příliš pravidelné. To nebyl hrom. Byla to otáčející se kola.

A skutečně, na vršek Mallardova kopce na východ od něj právě vyjel povoz tažený voly. Renald kopec pojmenoval sám. Každý pořádný kopec potřebuje jméno. Cesta se jmenovala Mallardova cesta. Tak proč stejně nepojmenovat i kopec?

Předklonil se v křesle a ostentativně přehlížel mraky, zatímco si přimhouřenýma očima prohlížel vůz a pokoušel se rozeznat vozkovu tvář. Thulin? Kovář? Co tady dělá s vozem naloženým skoro až k nebesům? Má pracovat na Renaldově novém pluhu!

Thulin, na kováře štíhlý, měl přesto dvakrát víc svalů než většina čeledínů. Měl šajnarské tmavé vlasy a snědou kůži, ale nenosil uzel na temeni. Thulinova rodina dokázala vystopovat svůj původ až k válečníkům z Hraničních států, ale on sám byl jen prostý venkovan jako všichni v okolí. Vlastnil kovárnu v Dubové Vodě, pět mil na východ. Renald si za zimních večerů nejednou s kovářem zahrál dámu.

Thulin stárnul – nebyl tak starý jako Renald, ale několik posledních zim ho přimělo začít mluvit o odchodu na odpočinek. Kovařina nebyla práce pro starce. Sedlačení samozřejmě také ne. Byla vůbec nějaká práce pro staré lidi?

Thulinův vůz přijížděl po udusané cestě a blížil se k Renardovu dvorku, obehnanému bílým plotem. Tak tohle je divné, pomyslel si Renald. Za vozem kráčela úhledná řada zvířat: pět koz a dvě dojnice. Z vnější strany vozu byly přivázané bedny s černými slepicemi a samotný vůz byl až po vrch naložený nábytkem, pytli a sudy. Thulinova mladá dcera Mirala seděla s otcem na kozlíku vedle jeho manželky, zlatovlasé jižanky. Gallanha byla Thulinovou ženou již pětadvacet let, přesto o ní Renald stále přemýšlel jako o „tom jižanském děvčeti“.

Celá rodina seděla na voze a vedla s sebou svá nejlepší zvířata. Očividně někam cestovali. Ale kam? Snad na návštěvu k příbuzným? S Thulinem si nezahráli dámu už… ano, už jsou to tři týdny. S blížícím se jarem a chvatnou sadbou nebylo na návštěvy moc času. Někdo bude muset opravit pluhy a naostřit kosy. Kdo to udělá, když Thulinova výheň vychladne?

Renald si nacpal do dýmky ždibec tabáku, zatímco Thulin zastavil vůz vedle jeho dvorku. Hubený šedovlasý kovář předal otěže dceři, slezl z vozu a od nohou mu při dopadu na zem odlétaly obláčky prachu. V dálce za ním stále vřela bouře.

Thulin otevřel branku v plotě a zamířil k verandě. Vypadal duchem nepřítomně. Renald otevřel ústa k pozdravu, ale Thulin promluvil první.

„Svoji nejlepší kovadlinu jsem zakopal na Gallanžině starém jahodovém záhonku, Renalde,“ řekl velký kovář. „Pamatuješ si, kde to je, že jo? Taky jsem tam uložil nejlepší sadu nářadí. Všechno je promazané a uložené v mojí nej lepší truhle a zabalené tak, aby to zůstalo v suchu. Tak by neměly zrezavět. Alespoň nějakou dobu.“

Renald zavřel ústa a podržel napůl plnou fajfku. Pokud Thulin zakopal kovadlinu… no, to znamenalo, že se hned tak nehodlá vrátit. „Thuline, co se…“

„Pokud se nevrátím,“ řekl Thulin a zalétl pohledem k severu, „vykopal bys moje věci a postaral se o ně? Prodej je někomu, kdo s nimi bude dobře zacházet, Renalde. Nechtěl bych, aby do tý kovadliny bušil jen tak někdo. Víš, trvalo mi dvacet let, než jsem dal ty nástroje dohromady.“

„Ale Thuline!“ vybreptl Renald. „Kam jedete?“

Thulin se obrátil zpátky k němu, jednou rukou se opřel o zábradlí verandy a vážně na něj pohlédl svýma hnědýma očima. „Přichází bouře,“ řekl. „A tak jsem usoudil, že musím vyrazit na sever.“

„Bouře?“ zeptal se Renald. „Myslíš tu na obzoru? Thuline, vypadá zle — Světlo spal moje kosti, jestli ne – ale nemá smysl před ní utíkat. Už jsme nějaký ty špatný bouře zažili.“

„Takovouhle ne, kamaráde,“ řekl Thulin. „Todle není bouře, který by sis mohl nevšímat.“

„Thuline?“ zeptal se Renald. „O čem to mluvíš?“

Než mohl odpovědět, zavolala na ně z kozlíku Gallanha. „Řekls mu o hrncích?“

„Aha,“ řekl Thulin. „Gallanha vyleštila tu sadu hrnců s měděným dnem, která se tvojí ženě vždycky líbila. Stojí na kuchyňském stole a čekají na Auaine, pokud si pro ně chce zajít.“ S těmi slovy Thulin na Renalda kývl a vydal se zpátky k vozu.

Renald omráčeně seděl. Thulin byl vždycky otevřený; pokládal za lepší říct, co si myslí, a jít dál. To byla jedna z věcí, které na něm měl Renald rád. Kovář však také dokázal vést rozhovor, jako když se balvan valí stádem ovcí, a zanechával za sebou omámené lidi.

Renald se vyškrábal na nohy, nechal fajfku na křesle a zamířil za Thulinem na dvůr a k vozu. Ať shoří, pomyslel si Renald, když se rozhlédl kolem a opět zaznamenal hnědou trávu a uschlé keře. Na téhle zahrádce tvrdě pracoval.

Kovář kontroloval bedny se slepicemi, přivázané k postranicím vozu. Renald ho dohonil a natáhl ruku, ale Gallanha ho vyrušila.

„Tady, Renalde,“ řekla z kozlíku. „Vezmi si tohle.“ Podávala mu košík vajec a z drdolu jí vyklouzl pramen vlasů. Renald se natáhl, aby si košík vzal. „Dej to Auaine. Vím, že kvůli těm liškám loni na podzim máte málo slepic.“

Renald si vzal košík s vejci. Některá byla bílá, některá hnědá. „Ano, ale kam jedete, Gallanho?“

„Na sever, kamaráde,“ řekl Thulin. Prošel kolem a položil Renaldovi ruku na rameno. „Řekl bych, že se tam bude sbírat vojsko. Budou potřebovat kováře.“

„Prosím,“ řekl Renald a pokynul mu košíkem vajec. „Počkejte aspoň pár minut. Auaine právě dala do pece chleba, jeden z těch hutných medových bochníků, co máš rád. Můžem to probrat nad partií dámy.“

Thulin zaváhal.

„Raději bychom měli jet,“ ozvala se tiše Gallanha. „Bouře se blíží.“

Thulin přikývl a pak se vyšplhal zpátky na vůz. „Možná bys taky chtěl vyrazit na sever, Renalde. Pokud ano, vezměte s sebou všechno, co půjde.“ Odmlčel se. „S nářadím, co tady máš, dokážeš trochu opracovávat kovy, takže vem nejlepší kosy a uprav je na bojové. Dvě nejlepší kosy, co máš; nespokoj se s ničím druhořadým nebo třetiřadým. Vezmi ty nejlepší, protože to je zbraň, se kterou budeš bojovat.“

Renald se zamračil. „Jak víš, že tam bude armáda? Thuline, ať shořím, nejsem žádný voják!“

Thulin pokračoval, jako by jeho poznámky neslyšel. „S takovou zbraní můžeš někoho strhnout s koně a probodnout. A když o tom tak přemýšlím, možná můžeš vzít třetí nej lepší a vyrobit si dva meče.“

„Co já vím o výrobě mečů? A když už je o tom řeč, o jejich používání?“

„Můžeš se to naučit,“ řekl Thulin a obrátil se k severu. „Bude třeba každého, Renalde. Každého. Jdou si pro nás.“ Ohlédl se zpátky na Renalda. „Vyrobit meč opravdu není tak těžké. Vezmeš čepel kosy a narovnáš ji, pak si najdeš kus dřeva na záštitu, aby protivníkova čepel nesjela dolů a nepořezala ti ruku. Většinou budeš prostě používat věci, které už máš.“

Renald zamrkal. Přestal klást otázky, ale nedokázal na ně přestat myslet. Shlukovaly se mu v mysli jako dobytčata, která se pokoušejí protlačit jedinými vraty.

„Vezmi všechen svůj dobytek, Renalde,“ řekl Thulin. „Sníte ho – nebo ho snědí tvoji muži – a budete chtít mlíko. A kdyby ne, budou tam lidi, se kterýma ho můžete vyměnit za hovězí nebo skopové. Jídla bude málo, vzhledem k tomu, jak se všechno kazí a zimní zásoby docházejí. Vezměte všechno, co máte. Sušený hrách, sušené ovoce, všechno.“

Renald se opřel o vrata dvora. Cítil se slabý a skleslý. Nakonec se přinutil položit jedinou otázku. „Proč?“

Thulin zaváhal, pak poodešel od vozu a opět Renaldovi položil ruku na rameno. „Mrzí mě, že jsem tak strohý. Já… no, víš, jak to neumím se slovy, Renalde. Nevím, co je to za bouři. Ale vím, co znamená. Nikdy jsem nedržel v ruce meč, ale můj otec bojoval v aielské válce. Jsem Hraničář. A ta bouře znamená, že se blíží konec, Renalde. Až přijde, musíme tam být.“ Zmlkl, pak se obrátil, zahleděl se na sever a sledoval sbírající se mračna stejně, jako by čeledín sledoval jedovatého hada, na kterého narazil na poli. „Světlo nás ochraňuj, kamaráde. Musíme tam být.“

A s těmi slovy sundal ruku a vyšplhal zpátky na vůz. Renald sledoval, jak vyrážejí a pobízejí voly do kroku směrem na sever. Velmi dlouho je otupěle sledoval.

Ozvalo se vzdálené zahřmění, jako zvuk biče narážejícího do kopců.

Dveře statku se otevřely a zavřely. Auaine vyšla ven za ním, šedé vlasy stažené do drdolu. Už celé roky měly tuto barvu; zešedla brzy a Renald měl tu barvu vždy rád. Spíše stříbrná než šedá. Jako ty mraky.

„Byl to Thulin?“ zeptala se Auaine, zatímco sledovala, jak se v dálce zvedá pod koly vozu prach. Přes cestu přelétlo osamělé černé slepičí pírko.

„Ano.“

„A on se nezdržel ani na kus řeči?“

Renald zavrtěl hlavou.

„Ale Gallanha poslala vajíčka!“ Popadla košík a začala si skládat vejce do zástěry, aby je odnesla dovnitř. „Ona je drahoušek. Nech košík tady na zemi; určitě si pro něj někoho pošle.“

Renald jenom civěl na sever.

„Renalde?“ zeptala se Auaine. „Co to do tebe vjelo, ty starý pařeze?“

„Naleštila pro tebe hrnce,“ řekl. „Ty s měděným dnem. Leží u ní v kuchyni na stole. Jestli je chceš, jsou tvoje.“

Auaine zmlkla. Pak zaslechl ostrý praskavý zvuk a ohlédl se. Povolila zástěru a vejce klouzala ven, pleskala o zem a rozbíjela se.

Velice klidným hlasem se Auaine zeptala; „Říkala ještě něco?“

Podrbal se na hlavě, na které už nebylo vlasů, ani co by stálo za řeč. „Říkala, že se blíží bouře a oni musejí jet na sever. Thulin tvrdil, že bychom měli jet taky.“

Ještě chvíli tam tak stáli. Auaine si nadzvedla okraj zástěry a zachránila většinu vajec. Těm, která spadla, nevěnovala jediný pohled. Prostě jen zírala na sever.

Renald se otočil. Bouře opět poskočila vpřed. A vypadalo to, že ještě nějak potemněla.

„Myslím, že bychom je měli poslechnout, Renalde,“ řekla Auaine. „Půjdu… půjdu dát do pořádku to, co si budeme muset vzít z domu. Ty to můžeš obejít a shromáždit chlapy. Říkali, jak dlouho budeme pryč?“

„Ne,“ odpověděl. „Vlastně ani pořádně neřekli proč. Jen že musíme jít na sever za bouří. A… že tohle je konec.“

Auaine se prudce nadechla. „No, tak prostě připrav muže. Já se postarám o dům.“

Odchvátala dovnitř a Renald se přinutil odvrátit od bouře. Obešel dům a vstoupil na dvůr, kde svolal čeledíny. Byla to houževnatá cháska, dobří chlapi, všichni. Jeho vlastní synové vyrazili hledat štěstí jinde, ale se svými šesti dělníky si byli téměř tak blízcí jako synové s otcem. Merk, Favidan, Rinnin, Vešir a Adamad se shlukli kolem. Stále ještě omámený Renald dva z nich poslal, aby sehnali zvířata, další dva sbalit zrní a zbývající zimní zásoby a posledního, aby zašel pro Geleniho, který se vydal do vesnice pro nové osivo čistě pro případ, že by se jim setba z vlastních zásob nevydařila.

Pět mužů se rozprchlo. Renald chvíli zůstal stát na dvoře hospodářství a pak zašel do stáje pro svou lehkou kovámičku a vytáhl ji ven na světlo. Nebyla to jen kovadlina, ale kompletní výheň, určená pro převoz. Byla na kolech; nemohli jste zapálit výheň ve stodole. Všechen ten prach mohl snadno vzplanout. Zvedl držadla a odvezl ji do cihlového výklenku vybudovaného na straně dvora, kde mohl v případě potřeby provádět menší opravy.

O hodinu později měl připravený oheň. Nebyl tak zručný jako Thulin, ale od svého otce se naučil, že umět a neumět si poradit s trochou kovařiny je významný rozdíl. Někdy jste nemohli promrhat hodiny, které vám trvalo dojet do města a zpátky jen kvůli opravě zlomeného pantu.

Mraky tam stále byly. Když odešel od výhně a zamířil do stodoly, snažil se na ně nedívat. Byly jako oči, které mu nahlížejí přes rameno.

Mezerami ve stěnách pronikalo do stodoly světlo a dopadalo na prach a seno. Před nějakými dvaceti lety budovu sám postavil. Stále plánoval některá z vyschlých prken na střeše vyměnit, ale teď na to nebude čas.

U stěny s nástroji se natáhl pro třetí nejlepší kosu, ale zarazil se. Zhluboka se nadechl a místo toho sňal ze stěny tu nejlepší. Vrátil se k výhni a odstranil z kosy násadu.

Zatímco odhazoval dřevo stranou, přiblížil se k němu Vešir, nejstarší z jeho pomocníků, který za sebou táhl dvě kozy. Když Vešir uviděl ve výhni čepel kosy, jeho výraz potemněl. Přivázal kozy ke kolíku a rozběhl se k Renaldovi, ale nic neřekl.

Jak ji upravit k boji? Thulin říkal, že jsou dobré pro stržení jezdce z koně. Nuže, bude muset nahradit kosiště delší rovnou násadou z jasanového dřeva. Jeden konec bude přečnívat přes konec čepele, bude hrubě zašpičatěný do hrotu a pro zesílení pokrytý kusem plechu. A pak bude muset rozpálit čepel a částečně ohnout špičku a vytvořit hák, kterým strhne jezdce z koně a snad ho i zároveň pořeže. Vsunul čepel do žhavých uhlíků, aby ji zahřál, a začal si uvazovat zástěru.

Vešir tam chvíli postával a pozoroval to. Nakonec přistoupil a vzal Renalda za ruku. „Renalde, co to děláme?“

Renald jeho ruku setřásl. „Vyrážíme na sever. Blíží se bouře a my vyrážíme na sever.“

„Jedeme na sever jenom kvůli nějaký bouři? To je šílený!“

Bylo to téměř totéž, co Renald řekl Thulinovi. Ozvalo se vzdálené zahřmění.

Thulin měl pravdu. Úroda… obloha… jídlo, které se bez varování kazilo. Renald to věděl dokonce ještě dřív, než s Thulinem mluvil. Někde hluboko v nitru to věděl. Bouře jim neprolétne nad hlavou a nezmizí. Bylo třeba jí čelit.

„Vešire,“ řekl Renald a obrátil se zpět k práci, „pracuješ na tomhle statku… jak dlouho, patnáct let? Najal jsem tě jako prvního. Jak jsem se k tobě a ostatním choval?“

„Zacházels se mnou dobře,“ řekl Vešir. „Ale ať shořím, Renalde, ještě nikdy ses nerozhodl ze statku odejiti Když ji necháme, úroda uschne na prach. Tohle není jižanská úrodná půda. Jak můžeme jen tak odejít?“

„Protože,“ odpověděl Renald, „když neodejdeme, nebude záležet na tom, jestli jsme zaseli nebo ne.“

Vešir se zamračil.

„Synu,“ řekl Renald, „uděláš, co říkám, a víc se o tom nebudeme bavit. Běž sehnat zbytek zvířat.“

Vešir rozzlobeně odkráčel, ale udělal, co mu bylo řečeno. Byl to dobrý muž, třebaže prchlivý.

Renald vytáhl čepel, jejíž kov bíle zářil, z žáru. Položil ji na malou kovadlinu a začal bušit do vyboulené části, kde se ostří setkávalo s patou, aby ji narovnal. Zvuk kladiva dopadajícího na kov se zdál být hlasitější, než měl. Zvonil jako burácející hrom a všechny zvuky se smísily. Jako by byl každý úder kladiva součástí bouře.

Zatímco pracoval, ze zvonění začala vystupovat slova. Jako by mu někdo mumlal vzadu v hlavě. Stejná věta stále dokola.

Bouře přichází. Bouře přichází…

Pokračoval v bušení tak, aby ponechal ostří kosy, ale narovnal čepel a vytvořil na konci hák. Stále nevěděl proč. Na tom ale nezáleželo.

Bouře přicházela a on musel být připravený.

Zatímco sledovala, jak křivonozí vojáci přivazují Taneřino v pokrývce zamotané tělo přes sedlo, bojovala Falendre s touhou se opět rozbrečet a zvracet. Byla nadřízená a musela zachovávat klid, pokud čekala, že to další čtyři přeživší sul’dam také udělají. Snažila se sama sebe přesvědčit, že viděla horší věci, bitvy, kde zemřela víc než jedna sul’dam, víc než jedna damane. To ji však přivedlo příliš blízko k úvahám o tom, jak přesně Tanera a její Miri zemřely, a její mysl se před něčím takovým stáhla.

Nenci, která se choulila po jejím boku, zafňukala, zatímco ji Falendre hladila po hlavě a pokoušela se skrz a’dam vysílat uklidňující pocity. Často se zdálo, že to účinkuje, ale dnes ne tak dobře. Její vlastní emoce byly příliš rozbouřené. Kéž by jen dokázala zapomenout na to, že je damane odstíněná, a kým. Čím. Nenci opět zafňukala.

„Doručíš zprávu, jak jsem nařídil?“ ozval se za ní nějaký muž.

Ne, nejen tak nějaký muž. Zvuk jeho hlasu rozvířil v jejím žaludku kyselinu. Přinutila se obrátit čelem k němu, přinutila se podívat se do těch chladných, tvrdých očí. Měnily se podle toho, jak otáčel hlavu, jednou modré, jindy šedé, ale vždy jako vyleštěné drahokamy. Znala mnoho tvrdých mužů, ale znala někdy nějakého tak drsného, aby přišel o ruku a vzápětí ji zvedl, jako by ztratil rukavici? Zdvořile se uklonila a škubla a’damem, aby Nenci udělala totéž. Dosud s nimi za těchto okolností a na to, že byly vězni, zacházeli dobře, dokonce jim poskytli i vodu na umytí, a pravděpodobně už nezůstanou vězni dlouho. Avšak když šlo o tohoto muže, kdo mohl říci, co mohlo způsobit změnu? Příslib svobody mohl být součástí nějakého plánu.

„Doručím tvou zprávu s péčí, jakou si zaslouží,“ začala a pak sejí zamotal jazyk. Jaké zdvořilé oslovení by u něj měla používat? „Můj pane Draku,“ dodala spěšně. Z těch slov jí vyschlo v ústech, ale on přikývl, takže to muselo stačit.

Z té nemožné díry ve vzduchu se vynořila jedna z marath’damane, mladá žena s vlasy spletenými do dlouhého copu. Nosila dost šperků, aby mohla patřit k urozeným, a k tomu všemu ještě červenou tečku uprostřed čela. „Jak dlouho tady hodláš zůstat, Rande?“ vyptávala se, jako by muž s tvrdýma očima byl spíš sluha než to, čím je. „Jak blízko k Ebú Daru tady jsme? Víš, to místo je plné Seančanů, a oni nejspíš poletují na rakenech všude kolem.“

„Kadsuane tě poslala, aby ses zeptala?“ řekl a jí lehce zčervenaly tváře. „Už ne moc dlouho, Nyneivo. Pár minut.“

Mladá žena se zadívala na ostatní sul dam a damane, které se všechny řídily Falendřiným příkladem a předstíraly, že je nesleduje žádná marath damane, a zvláště ne žádní muži v černých kabátech. Ostatní se narovnaly, co to jen šlo. Surya si smyla krev ze své i z Tabiiny tváře a Malian jim udělala velký obvaz, takže to vypadalo, jako by nosily podivné klobouky. Ciar se podařilo vyčistit většinu zvratků, kterými si zašpinila přední díl šatů.

„Pořád si myslím, že jsem je měla vyléčit,“ řekla nečekaně Nyneiva. „Rány do hlavy můžou způsobit divné věci, které se hned neukážou.“

Surya nasadila tvrdý výraz a zatlačila Tabi za sebe, jako by damane chtěla chránit. Jako by mohla. Tabi vytřeštila bledé oči hrůzou.

Falendre zvedla k vysokému mladému muži prosebně ruku. K Drakovi Znovuzrozenému, jak se zdálo. „Prosím. Dostane se jim lékařské pomoci, jakmile dorazíme do Ebú Daru.“

„Vzdej to, Nyneivo,“ řekl mladík. „Když léčení nechtějí, tak ho nechtějí.“ Marath’damane se na něj zamračila a sevřela si cop tak pevně, až jí zbělely klouby na rukou. Obrátil pozornost zpátky k Falendre. „Cesta do Ebú Daru leží asi hodinu cesty na východ odtud. Když si pospíšíte, můžete být ve městě do západu slunce. Štíty na damane vyprchají asi za půl hodiny. Je to tak u štítů spletených ze saidaru, Nyneivo?“ Žena se na něj mlčky škaredila. „Je to tak, Nyneivo?“

„Půl hodiny,“ odpověděla nakonec. „Ale nic z tohohle není správné, Rande al’Thore. Poslat tyhle damane zpátky. Není to správné a ty to víš.“

Na okamžik měl v očích ještě chladnější pohled. Ne tvrdší. To by bylo nemožné. Ale během té dlouhé chvíle jako by se změnily v ledové jeskyně. „Bylo snadné poznat, co je správné, když jsem měl na starosti jen pár ovcí,“ řekl tiše. „Dneska je někdy těžší na to přijít.“ Odvrátil se a zvýšil hlas. „Logaine, odveď všechny zpátky průchodem. Ano, ano, Merise. Nesnažím se ti poroučet. Ale kdyby ses ráčila k nám přidat? Brzy se zavře.“

Marath’damane, ty které si říkaly Aes Sedai, začaly procházet tím šíleným otvorem ve vzduchu, stejně jako muži v černých kabátech, aša’manové, a všichni společně se mísili s vojáky se skobovitými nosy. Několik z nich dokončilo uvazování Tanery ke koňskému sedlu. Zvířata poskytl Drak Znovuzrozený. Jak zvláštní, že jim dával dary po tom, co se stalo.

Mladý muž s tvrdýma očima se obrátil zpátky k ní. „Opakuj instrukce.“

„Mám se vrátit do Ebú Daru se zprávou pro naše tamní vůdce.“

„Dcera Devíti měsíců,“ řekl Drak Znovuzrozený stroze. „Předáš moji zprávu jí.“

Falendre se zarazila. V žádném případě nebyla hodna toho, aby mluvila s někým urozeným, natož se vznešenou paní, dcerou císařovny, kéž žije věčně! Výraz toho muže však nedával prostor k námitkám. Falendre najde nějaký způsob. „Předám tvou zprávu jí,“ pokračovala Falendre. „Řeknu jí, že… že k ní kvůli tomuto útoku nechováš žádnou zášť a přeješ si s ní setkat.“

„Stále si přeju se s ní setkat,“ řekl Drak Znovuzrozený.

Pokud Falendre věděla, Dcera Devíti měsíců o původní schůzce vůbec nevěděla. Tu potají zorganizovala Anath. A proto Falendre s jistotou věděla, že tento muž musí být Drak Znovuzrozený. Neboť pouze samotný Drak Znovuzrozený mohl čelit jedné ze Zaprodanců a nejen přežít, ale vyjít z toho jako vítěz.

Byla opravdu tímto? Jednou ze Zaprodanců? Falendre se při té představě točila hlava. Nemožné. A přesto zde stál Drak Znovuzrozený. Pokud žil, pokud kráčel po zemi, pak Zaprodanci také. Věděla, že je zmatená a její myšlenky se točí v kruzích. Potlačila hrůzu – s tím se vypořádá později. Musela se ovládat.

Přinutila se pohlédnout do těch ledových drahokamů, které měl muž místo očí. Musela si zachovat jistou důstojnost, i kdyby jen proto, aby uklidnila čtyři další přeživší sul’dam. A damane, samozřejmě. Pokud sul’dam opět ztratí klid, nebude možné damane pomoci.

„Řeknu jí,“ přikývla Falendre a podařilo sejí udržet klidný hlas, „že si stále přeješ se s ní setkat. Že věříš, že mezi našimi národy musí zavládnout mír. A povím jí, že urozená paní Anath byla… byla jednou ze Zaprodanců.“

Při pohledu stranou viděla jednu z marath’damane prostrčit Anath, která si navzdory zajetí zachovávala okázalost, dírou ve vzduchu. Vždycky se snažila vyčnívat nad své postavení. Opravdu mohla být tím, čím tvrdí tento muž?

Jak se má Falendre postavit der’sul dam a vysvětlit tuto tragédii, tenhle strašlivý zmatek? Toužila před tím zmizet, najít si nějaké místo, kde se ukrýt.

„Musíme uzavřít mír,“ řekl Drak Znovuzrozený. „Postarám se, aby k tomu došlo. Pověz své paní, že mě najde v Arad Domanu; uklidním tam boj proti vašim jednotkám. Řekni jí, že tím ukazuju dobré úmysly, stejně jako když vás odsud pouštím. Není hanba nechat se zmanipulovat jedním ze Zaprodanců, zvláště ne… touhle stvůrou. Určitým způsobem se mi teď lip spí. Bál jsem se, že některý z nich pronikne mezi seančanskou šlechtu. Měl jsem uhodnout, že to bude Semirhage. Vždycky měla ráda výzvy.“

Mluvil o Zaprodanci s neuvěřitelným nádechem důvěrnosti a Falendre z toho mrazilo.

Pohlédl na ni. „Můžeš jít,“ řekl a pak se vydal na druhou stranu a prošel trhlinou ve vzduchu. Co by dala za to, kdyby Nenci tenhle trik s cestováním znala. Poslední z marath damane prošla otvorem, ten se uzavřel a Falendre s ostatními zůstaly samy. Tvořily ubohou skupinku. Talha stále brečela a Malian vypadala, že se každou chvíli chystá zvracet. Některé z ostatních měly předtím, než se umyly, zakrvácené obličeje, a kůži jim dosud hyzdily slabé červené šmouhy a šupinky zaschlé krve. Falendre byla ráda, že sejí podařilo odmítnout jejich léčení. Viděla jednoho z těch mužů, který byl léčitelem mezi Drakovými společníky. Kdo ví, jaké poskvrnění by na někom ty zkažené ruce zanechaly?

„Buďte silné,“ přikázala ostatním a cítila při tom mnohem větší nejistotu, než jak zněla. Opravdu jí dal svobodu! Stěží se v to odvažovala doufat. Nejlepší bude rychle zmizet. Hodně rychle. Nahnala ostatní na koně, které jim dal, a během několika minut jely na jih směrem k Ebú Daru a každá sul’dam jela se svou damane po boku.

Dnešní události mohly vést k tomu, že jí její damane vezmou a navždy jí zakážou se dotknout a’dámu. Když je Anath pryč, budou žádat něčí potrestání. Co na to řekne vznešená paní Suroth? Damane mrtvá, Drak Znovuzrozený potupen.

Přijít o přístup k a‘dámu bylo určitě to nejhorší, co by sejí mohlo stát. Z někoho, jako je Falendre, by přece neudělali da’covale, že ne? Z toho pomyšlení sejí opět udělalo zle.

Bude muset události toho dne vysvětlit velice opatrně. Musí existovat způsob, jak tyto záležitosti předložit tak, aby si zachránila život.

Dala Drakovi slovo, že bude mluvit přímo s Dcerou Devíti měsíců. A bude. Ale nemusela by to udělat hned. Bude to muset pečlivě zvážit. Velmi pečlivě.

Naklonila se ke koňské šíji a pobídla koně vpřed, před ostatní. Tak nezahlédnou slzy zmaru, bolesti a hrůzy, které má v očích.

Tylee Chirgan, generálporučík Vždyvítězného vojska, seděla na koni na zarostlém vršku kopce a hleděla na sever. Tato země byla tak jiná. Její domov, Maram Kašor, byl suchý ostrov na jihovýchodním konci Seančanu. Stromy lumma, které tam rostly, byly rovné a obrovské a z vrcholků jim vyrůstaly vějířovité listy jako hřeben vlasů příslušníků urozeného stavu.

Ty věci, které v tomhle světě považovali za stromy, byly ve srovnání s nimi sukovité zkroucené keře s větvemi. Ty byly jako prsty starých vojáků, artritické po letech svírání meče. Jak místní těm rostlinám říkají? Zederachy? Jak podivné. Když si pomyslí, že někteří z jejích předků mohli pocházet z tohoto místa a přijet s Luthairem Paendragem do Seančanu… Její vojsko pochodovalo dole po cestě a zvedalo do vzduchu mračna prachu. Tisíce a tisíce mužů. Méně, než měla předtím, ale ne o moc. Od prvního boje s Aiely, kde plán Perrina Aybary působivě zafungoval, uplynuly dva týdny. Bojovat po boku muže jak on byla vždy hořkosladká zkušenost. Sladká pro tu čirou genialitu. Hořká kvůli obavě, že jednoho dne budou stát na bitevním poli proti sobě. Tylee nebyla z těch, kdo by měl rád, když byl boj výzvou. Raději vítězila přímo.

Někteří generálové tvrdili, že nemuset se namáhat znamená nemuset se zlepšovat. Tylee usoudila, že ona a její muži se budou zlepšovat na cvičišti a námahu přenechají svým nepřátelům.

Nerada by čelila Perrinovi. Ne, to by opravdu nerada. A nejen proto, že ho má ráda.

Do země pomalu zabušily údery kopyt. Zalétla pohledem vedle sebe, zatímco Mišima dojel na svém světlém valachovi až k ní. Přilbu měl přivázanou k sedlu a zjizvenou tvář zamyšlenou. Oni dva byli stejní. Rovněž Tyleeina tvář nesla staré jizvy.

Mišima jí zasalutoval, nyní, když byla Tylee pozvednuta mezi urozené, uctivěji. Konkrétně tato zpráva, kterou jí doručil raken, byla neočekávaná. Byla to pocta, pocta, na kterou si stále ještě nezvykla.

„Pořád dumáš nad bitvou?“ zeptal se Mišima.

„Ano,“ odpověděla Tylee. Uplynuly už dva týdny a stále myslela hlavně na bitvu. „Co si myslíš?“

„Mluvíš o Aybarovi?“ zeptal se Mišima. Stále s ní mluvil jako s přítelkyní, ačkoli se jí nedíval do očí. „Je to dobrý voják. Možná příliš soustředěný, příliš se žene vpřed. Ale spolehlivý.“

„Ano,“ řekla Tylee a pak zavrtěla hlavou. „Svět se mění, Mišimo. Způsobem, který nedokážeme předvídat. Nejdřív Aybara, pak ty podivnosti.“

Mišima zamyšleně přikývl. „Muži o nich nechtějí mluvit.“

„Děje se to příliš často, než aby to byl jen klam,“ řekla Tylee. „Zvědové něco vidí.“

„Lidé jen tak nemizí,“ řekl Mišima. „Myslíš, že je to jediná síla?“

„Nevím, co to je,“ odpověděla. Přejela pohledem stromy kolem. Některé z těch, které dříve minuli, už vypustily jarní výhonky, ale z těchto žádný. Vypadaly jako kostry, přestože byl vzduch dost teplý, aby už nastala doba setí. „Máte v Halamaku takové stromy?“

„Ne přesně takové,“ řekl Mišima. „Ale už jsem podobné viděl.“

„Neměly by už nasazovat pupeny?“

Pokrčil rameny. „Jsem voják, generálporučíku Tylee.“

„Nevšimla jsem si,“ řekla suše.

Zabručel. „Chci tím, říct, že stromům nevěnuju pozornost. Stromy nekrvácejí. Možná už měly nasadit pupeny, ale možná ne. Na téhle straně oceánu dává smysl málo věcí. Stromy na jaře nekvetou, to je jen další zvláštnost. Je to lepší než další marath’damane, co se chovají, jako by patřily k urozeným, a všichni se před nimi klanějí a posluhují jim.“ Viditelně se otřásl.

Tylee přikývla, ale jeho odpor nesdílela. Ne zcela. Nebyla si jistá, co si má o Perrinu Aybarovi a jeho Aes Sedai myslet, nemluvě o jeho asa’manech. A o stromech toho nevěděla o moc víc než Mišima. Měla ale pocit, že už měly začít nasazovat pupeny. A ti lidé, co je zvědové stále vídali na polích, jak mohli mizet tak rychle, dokonce i s pomocí jediné síly?

Proviantní důstojník dnes otevřel jeden z jejich žoků s cestovními zásobami a našel jen prach. Tylee by vyhlásila pátrání po zloději nebo vtipálkovi, kdyby důstojník netrval na tom, že ten žok jen chvilku před tím kontroloval. Karm byl spolehlivý muž; sloužil jako jeji proviantní důstojník už roky. Nedělal chyby.

Jídlo se tady často kazilo. Karm to dával za vinu horku, které v této cizí zemi panovalo. Cestovní zásoby však nemohly hnít nebo se kazit, alespoň ne tak nepředvídatelně. V této době byla všude samá špatná znamení. Časněji toho dne zahlédla dvě mrtvé krysy, ležící na zádech, a jedna měla ocas v tlamě druhé. Bylo to nejhorší znamení, jaké v životě viděla, a při pomyšlení na ně ji stále mrazilo.

Něco se dělo. Perrin o tom nechtěl moc mluvit, ale viděla, jak ho to tíží. Věděl toho mnohem víc, než řekl.

Nemůžeme si dovolit s těmihle lidmi bojovat, pomyslela si. Byla to odbojná myšlenka, taková, kterou by před Mišimou neřekla. Neodvažovala se o tom přemýšlet. Císařovna, kéž žije věčně, rozkázala, že tuto zemi musejí získat zpět. Císařovna si jako vůdce tohoto podniku vybrala Suroth a Galgana, dokud se neobjevila Dcera Devíti měsíců. Zatímco myšlenky vznešené paní Tuon Tylee nemohla znát, Suroth a Galgan měli společnou touhu vidět tuto zem podrobenou. Bylo to prakticky to jediné, na čem se shodli.

Žádný z nich by nenaslouchal návrhům, že by měli mezi lidmi z této země hledat spíš spojence než nepřátele. Myslet na to se blížilo zradě. Přinejmenším neposlušnosti. Vzdychla a obrátila se k Mišimovi, připravená vydat rozkaz, aby začali hledat místo, kde na noc rozbijí tábor.

Ztuhla. Mišima měl krk probodnutý šípem, ohavným a se zpětnými háčky. Zásah neslyšela. Ohromeně sejí podíval do očí a pokusil se promluvit, ale z úst mu jen vytekla krev. Sklouzl ze sedla a zhroutil se na hromádku, zatímco podrostem vedle Tylee se prohnalo cosi obrovského, co lámalo pokroucené větve, a vrhlo se na ni. Stěží měla čas tasit meč a vykřiknout, než se Kartáč – dobrý a spolehlivý válečný kůň, který ji v bitvě nikdy nezklamal – v panice vzepjal a shodil ji na zem.

To jí pravděpodobně zachránilo život, protože útočník se ohnal mečem se širokou čepelí a sekl do sedla, kde Tylee chvíli předtím seděla. Za řinčení zbroje se vyškrábala na nohy a zaječela na poplach. „Do zbraně! Útok!“

Její hlas se připojil ke stovkám jiných, které prakticky ve stejnou chvíli křičely totéž. Muži ječeli. Koně ržáli.

Léčka, pomyslela si, když zvedala čepel. A my jsme nakráčeli přímo do ní! Kde jsou zvědové? Co se stalo? Vrhla se na muže, který seji pokusil zabít. Ten se s odfrknutím prudce otočil.

A ona poprvé uviděla, co je zač. Nebyl to tak úplně muž – ale nějaká stvůra se zvrácenými rysy a hlavou pokrytou drsnou hnědou srstí, s příliš širokým čelem a svraštělou tlustou kůží. Oči byly znepokojivě lidské, ale nos pod nimi byl zploštělý jako kančí a z úst vyčnívaly dva výrazné kly. Tvor na ni zařval, až mu od téměř lidských rtů odlétla sprška slin.

Krev mých zapomenutých otců, pomyslela si. Do čeho jsme to spadli? Ten tvor byl jako noční můra, která dostala tělo a vypustili ji zabíjet. Byla to věc, kterou vždy zavrhovala jako pověru.

Zaútočila na netvora a srazila jeho silný meč, když seji pokusil napadnout. Otočila se ve figuře Rozsekání křoví a uťala bestii paži v rameni. Udeřila znovu a netvorova useknutá hlava následovala paži na zem. Netvor klopýtl a nějak se mu ještě podařilo udělat tři kroky, než se svalil.

Stromy zašustily a lámaly se další větve. Kus pod sebou Tylee spatřila stovky tvorů, kteří vyrazili z křoví a zaútočili na řadu mužů téměř uprostřed a vyvolali chaos. Mezi stromy proudili stále další a další netvoři.

Jak se to stalo? Jak se tyhle věci dostaly tak blízku Ebú Daru! Byli hodný kus uvnitř seančanského obranného perimetru, jen jeden den pochodu od hlavního města.

Tylee zaútočila dolů po úbočí kopce a křikem přivolávala čestnou stráž, zatímco za ní s řevem vyrazily z lesa další stvůry.

Graendal lenošila v kamenné komnatě, podél jejíchž stěn stála řada mužů a žen, všichni dokonalí, všichni oblečení pouze v průsvitném bílém rouchu a všichni ji zbožňovali. V krbu plápolal teplý oheň a ozařoval vybraný koberec krvavě rudé barvy. Tkaný koberec zdobil vzor ženských a mužských těl propletených způsobem, nad nímž by se začervenala i zkušená kurtizána. Otevřenými okny dovnitř pronikalo odpolední světlo a ze svého paláce, tyčícího se do výše, měla Graendal výhled na borovice a třpytící se jezero pod ním.

Usrkávala trpkou, přesto sladkou šťávu, oblečená ve světle modrých šatech domanského střihu – měla jejich módu stále víc v oblibě, ačkoli její šaty byly mnohem průsvitnější, než jaké se nosily tam. Tihle Domanci příliš rádi šeptali, zatímco Graendal dávala přednost pěkně pronikavému jekotu. Vypila další doušek šťávy. Jak zajímavou trpkou příchuť měla! V tomto věku byla exotická, neboť stromy, z nichž byla, nyní rostly jen na dalekých ostrovech.

Uprostřed pokoje se bez varování otevřel průchod. Tiše zaklela, když kvůli tomu jedna z jejích nejcennějších trofejí, šťavnatá mladá žena jménem Thurasa, členka domanské kupecké rady, málem přišla o ruku. Z průchodu se vyvalilo omračující horko a zmařilo dokonalou směsici mrazivého horského vzduchu a tepla z krbu, kterou zde vytvořila.

Graendal zachovala klid a přinutila se rozvalit se v naducaném sametovém křesle. Průchodem prošel posel v černém, a ještě než promluvil, věděla, co chce. Teď, když byl Sammael mrtvý, pouze Moridin věděl, kde ji najít.

„Má paní, vaši přítomnost požaduje…“

„Ano, ano,“ řekla. „Stůj rovně a nech mě, ať se na tebe podívám.“

Mladík zůstal po dvou krocích do místnosti nehybně stát. Ach ano, ten byl ale přitažlivý! Světle zlaté vlasy, v mnoha částech světa tak vzácné, zelené oči, které se třpytily jako mechem zarostlé tůně, pružná a pevná postava s tím správným množstvím svalů. Graendal mlaskla. Snažil seji Moridin zlákat tím, že poslal toho nejhezčího ze svých mužů, nebo to byl jen náhodný výběr?

Ne. Když šlo o Vyvolené, žádné náhody neexistovaly. Graendal téměř použila tkanivo nátlaku, aby si chlapce přisvojila. Nakonec se však ovládla. Jakmile jednou člověk zakusil takovou úroveň nátlaku, nebylo možné ho dát zase dohromady, a Moridina by to mohlo rozhněvat. Na jeho rozmary si musela dávat pozor. Ten muž nikdy nebyl vyrovnaný, dokonce ani v prvních letech ne. Pokud se ona chce jednoho dne stát Nae’blisem, je důležité nedráždit ho, dokud nenadejde čas udeřit.

Přestala poslovi věnovat pozornost – když ho nemohla mít, nezajímal ji – a podívala se otevřeným průchodem. Nesnášela, když byla nucena setkat se s jiným Vyvoleným za jeho podmínek. Nesnášela, když musela opustit svou pevnost a mazlíčky. A ze všeho nejvíc nesnášela, když byla přinucena se plazit před někým, kdo by měl být její podřízený.

Nedalo se s tím nic dělat. Moridin byl Nae’blis. Zatím. A to znamenalo, že ať se jí to líbí nebo ne, Graendal nemá jinou možnost než poslechnout jeho předvolání. Odložila tedy nápoj, pak vstala a prošla průchodem. Na světle modré průsvitné róbě se jí třpytila zlatá výšivka.

Horko na druhé straně průchodu ji rozptylovalo. Okamžitě spletla vzduch a vodu a ochladila okolí. Stála v černé kamenné budově, do níž okny proudilo načervenalé světlo. V oknech nebylo sklo. Červený nádech ukazoval, že zapadá slunce, ale u ní v Arad Domanu byli sotva uprostřed odpoledne. Tak daleko přece necestovala, že ne?

Místnost byla zařízená jen tvrdými křesly z nejčemějšího dřeva. Moridinovi rozhodně v poslední době chyběla představivost. Všechno v černé a červené a všechno zaměřené na zabití těch hloupých kluků z vesnice Randa al’Thora. Byla ona ta jediná, kdo viděl, že skutečnou hrozbou je sám al’Thor? Proč ho prostě nezabít a hotovo?

Nejočividnější odpověď na tuto otázku – že se až dosud žádný z nich neukázal být dost silný na to, aby ho porazil – nebyla z těch, o nichž by přemýšlela ráda.

Přešla k oknu a objevila příčinu načervenalého světla. Jílovitá zem venku byla posetá rudými skvrnami od železa obsaženého v půdě. Stála v prvním patře černé věže, jejíž kameny nasávaly spalující žár oblohy. Venku toho rostlo jen velmi málo a to, co ano, mělo na sobě černé skvrny. Byli tedy hluboko na severovýchodě Morny. Už uplynula nějaká doba od chvíle, co zde byla naposledy. Vypadalo to, že se Moridinovi podařilo najít zrovna pevnost.

Ve stínu pevnosti stál shluk sešlých chatrčí a v dálce bylo na polích vidět skvrny nákazou sužované úrody. Nejspíš zkoušeli nějaký nový druh a snažili se ho tady pěstovat. Možná několik různých druhů; to by vysvětlovalo jednotlivá políčka. Všude se potulovaly stráže, navzdory horku oblečené v černých uniformách. Bylo nezbytné mít zde vojáky, aby odráželi útoky nejrůznějších zplozenců Stínu, kteří obývali území tak hluboko uvnitř Momy. Tito tvorové neposlouchali žádného pána kromě samotného Velikého pána. Co dělal Moridin takhle daleko?

Její úvahy přerušily zvuky kroků, oznamující další příchozí. Jižním vchodem sem vstoupil Demandred, doprovázený Mesaanou. Přijeli tedy společně? Předpokládali, že Graendal neví o jejich malém spojenectví, dohodě, jež zahrnovala i Semirhage. Ale upřímně, nechápou, že pokud to chtějí uchovat v tajnosti, neměli by na předvolání odpovídat společně?

Graendal skryla úsměv, kývla jim na pozdrav a pak si vybrala největší a nejpohodlněji vypadající křeslo v místnosti a posadila se. Prstem přejela po hladkém tmavém dřevě a ucítila texturu pod vrstvou laku. Demandred s Mesaanou ji chladně pozorovali a ona je znala dost na to, aby postřehla náznaky překvapení, že ji tady vidí. Takže takhle je to. Oni tu schůzku očekávali, že ano? Ale už ne to, že se jí zúčastní i Graendal? Nejlepší bude předstírat, že ona sama není zmatená. Vědoucně se na oba usmála a v Demandredových očích zachytila záblesk hněvu.

Ten muž ji rozčiloval, i když by to nikdy nepřiznala nahlas. Mesaana byla v Bílé věži, kde předstírala, že je jednou z Aes Sedai tohoto věku. Byla jasně a snadno čitelná; Graendalini lidé v Bílé věži ji podrobně informovali o Mesaaniných aktivitách. A Greandalino nově vytvořené spojení s Aran’gar bylo samozřejmě také užitečné. Aran’gar si pohrávala se vzbouřenými Aes Sedai, těmi, které obléhaly Bílou věž.

Ano, Mesaana ji nemátla, a ostatní bylo stejně snadné sledovat. Moridin shromažďoval síly Velikého pána pro Poslední bitvu a válečné přípravy mu ponechávaly jen velmi málo času pro záležitosti na jihu – třebaže jeho dvě přisluhovačky, Cyndane a Moghedien, se tam příležitostně ukazovaly. Trávily čas shromažďováním temných druhu a občas se snažily splnit Moridinovy rozkazy, že dva ta‘veren - Perrin Aybara a Matrim Cauthon – mají být zabiti.

Byla si jistá, že Sammael podlehl Randu al’Thorovi během boje o Illian. Vlastně - teď když měla Graendal vodítka k tomu, že Semirhage tahá za nitky ohledně Seančanů – si byla jistá, že zná plány všech zbývajících Vyvolených.

Kromě Demandreda.

Co má ten zatracený chlap za lubem? Vyměnila by všechny své informace o tom, co dělá Mesaana a Aran’gar, za byť i jen náznak Demandredových plánů. Stál tady, hezký muž s orlím nosem a rty staženými v neustálém hněvu. Demandred se nikdy neusmíval a jako by se nikdy z ničeho netěšil. Přestože byl jedním z nej přednějších vojevůdců mezi Vyvolenými, nezdálo se, že by mu vedení války někdy dělalo radost. Jednou ho slyšela říkat, že se zasměje toho dne, kdy bude moct zlomit Luisi Therinovi vaz. A jen tehdy.

Byl to blázen, že v srdci chová tuhle zášť. Představila si, že mohl stát na opačné straně – kdyby se události vyvinuly jinak, mohl se sám stát Drakem. Přesto, blázen či ne, byl mimořádně nebezpečný a Graendal se nelíbilo, že o jeho plánech nemá nejmenší ponětí. Co chystal? Demandred měl rád k dispozici vojska, ale po světě se už žádná volná nepohybovala.

Snad až na ty Hraničáře. Mohlo se mu podařit proniknout mezi né? To by byl rozhodně bravurní kousek. Ale to by určitě něco zaslechla; měla v tom ležení špehy.

Zavrtěla hlavou a zatoužila po pití, kterým by svlažila rty. Tenhle severský vzduch byl příliš suchý; mnohem raději měla domanskou vlhkost. Demandred si založil ruce a zůstal stát, zatímco Mesaana se posadila. Měla tmavé vlasy sahající po bradu a vodnaté modré oči. Její bílé šaty, dlouhé až na zem, nezdobilo žádné vyšívání, ani neměla šperky. Učenec až do morku kostí. Graendal si někdy myslela, že Mesaana přešla ke Stínu, protože jí to nabízelo zajímavější příležitosti k výzkumu.

Mesaana byla nyní plně oddána Velikému pánovi, stejně jako všichni ostatní, ale zdálo se, že je mezi Vyvolenými druhořadým členem. Chvástala se tím, co nemohla splnit, a spojovala se se silnějšími stranami, ale chyběly jí schopnosti k tomu, aby je zmanipulovala. Ve jménu Velikého pána napáchala spoustu zla, ale nikdy sejí nepodařilo dosáhnout ničeho velkého jako Semirhage nebo Demandredovi. Natož Moridinovi.

A zatímco Graendal začala přemýšlet o Moridinovi, ten muž vešel dovnitř. No, tak tohle byla nádherná bytost. Demandred ve srovnání s ním vypadal jako nanicovatý venkovský balík. Ano, tohle tělo bylo mnohem lepší než jeho předchozí. Byl téměř dost hezký na to, aby se stal jedním z jejích mazlíčků, i když mu tvář kazila ta brada. Příliš vystupující, příliš silná. Ale i tak, ty uhlově černé vlasy na vrcholku ramenaté postavy… Usmála se, když si ho představila, jak klečí v průsvitném oděvu a sleduje ji zbožňujícím pohledem, s myslí ovlivněnou nátlakem do té míry, že kromě Graendal nevidí nikoho a nic.

Jakmile Moridin vešel, Mesaana vstala, a Graendal neochotně učinila totéž. Nebyl její mazlíček, ještě ne. Byl Nae’blis a poslední dobou od nich stále častěji a častěji vyžadoval ukázky poslušnosti. Veliký pán mu dal pravomoc. Všichni tři zbývající Vyvolení před ním zdráhavé sklonili hlavu; pouze jemu ze všech lidí dávali najevo úctu. Přísným pohledem vzal jejich poslušnost na vědomí, zatímco kráčel k přední stěně místnosti, kde byla ve stěně z uhlově černých kamenů zasazená římsa. Co to koho popadlo, postavit v žáru Morny pevnost z černého kamene?

Graendal se znovu posadila. Přijdou i ostatní Vyvolení? A jestli ne, co to znamená?

Mesaana promluvila dřív, než mohl Moridin něco říct. „Moridine,“ řekla a vykročila vpřed, „musíme ji zachránit.“

„Budeš mluvit, až ti to dovolím, Mesaano,“ odvětil chladně. „Ještě ti nebylo odpuštěno.“

Přikrčila se a pak se za to na sebe zjevně rozhněvala. Moridin si jí nevšímal a s přimhouřenýma očima zalétl pohledem ke Graendal. Proč se na ni tak podíval?

„Můžeš pokračovat,“ řekl nakonec Mesaaně, „ale pamatuj na své místo.“

Mesaana sevřela rty do úzké čárky, ale nic nenamítla. „Moridine,“ řekla méně dožadujícím se tónem. „Moudřejší souhlasil, že se s námi sejdeš. Jistě je to proto, žejsi stejně šokovaný jako my. Nemáme prostředky, abychom jí pomohli sami; Aes Sedai a ti aša’mani ji určitě dobře střeží. Musíš nám pomoct ji osvobodit.“

„Semirhage si to uvěznění zaslouží,“ řekl Moridin a položil si ruku na římsu, stále odvrácený od Mesaany.

Semirhage uvěznili? Graendal se sotva právě dozvěděla, že se ta ženská vydává za důležitou Seančanku! Co provedla, že se nechala chytit? Když tam jsou aša’mani, pak to vypadá, že sejí povedlo nechat se zajmout samotným al’Thorem!

Navzdory překvapení si Graendal udržela svůj vědoucí úsměv. Demandred na ni krátce pohlédl. Pokud on a Mesaana požádali o toto setkání, proč Moridin poslal pro Graendal?

„Ale pomysli na to, co může Semirhage prozradit!“ řekla Mesaana, nevšímajíc si Graendal. „A kromě toho, je to jedna z Vyvolených. Je naší povinností jí pomoct.“

A kromě toho, pomyslela si Graendal, je to členka toho malého spolku, který jste vy dva vytvořili. Možná nejsilnější členka. Přijít o ni bude rána pro vaše úsilí o ovládnutí Vyvolených.

„Neposlechla,“ prohlásil Moridin. „Neměla se pokoušet zabít al’Thora.“

„Neměla to v úmyslu,“ řekla Mesaana rychle. „Žena, kterou tam máme, si myslí, že ohnivým bleskem jen reagovala na překvapení, neměl zabíjet.“

„A co na to říkáš ty, Demandrede?“ zeptal se Moridin a pohlédl na menšího muže.

„Chci Luise Therina,“ řekl Demandred hlubokým hlasem a jako vždy se tvářil ponuře. „Semirhage to ví. Taky ví, že kdyby ho zabila, našel bych šiji a vyžádal si náhradou její život. Nikdo al’Thora nezabije. Jenom já.“

„Ty nebo Veliký pán, Demandrede,“ řekl Moridin nebezpečným tónem. „Jeho vůle vládne nám všem.“

„Ano, ano, ovšem,“ přerušila ho Mesaana, popošla vpřed a její prosté šaty se letmo dotýkaly černé mramorové podlahy, lesklé jako sklo. „Moridine, zůstává skutečností, že neměla v úmyslu ho zabít, jenom ho zajmout. Já…“

„Samozřejmě že se ho pokoušela zajmout!“ zařval Moridin, až sebou Mesaana trhla. „Takové byly její rozkazy. A neuspěla, Mesaano. Velkolepě neuspěla a zranila ho, navzdory mému výslovnému příkazu, že se mu nemá ublížit! A za tu neschopnost bude trpět. Při její záchraně ti nepomůžu. Vlastně ti zakazuju poslat jí pomoc. Rozumíš?“

Mesaana sebou znovu škubla. Demandred ne; podíval se Moridinovi do očí a přikývl. Ano, byl chladný. Možná ho Graendal podcenila. Klidně mohl být nejmocnější z té trojice, nebezpečnější než Semirhage. Ano, byla bezcitná a uměla se ovládat, ale někdy byly emoce vhodné. Člověka jako Demandred mohly pohnout k činům, o nichž by rozvážnější osoba ani neuvažovala.

Moridin pohlédl k zemi a protáhl si levou ruku, jako by ji měl ztuhlou. Graendal v jeho tváři zahlédla záblesk bolesti.

„Ať si tam Semirhage shnije,“ zavrčel Moridin. „Jen ať vidí, jaké to je, když ji někdo vyslýchá. Možná pro ni Veliký pán v nadcházejících týdnech najde nějaké využití, ale o tom rozhodne on. A teď mi řekněte o svých přípravách.“

Mesaana nepatrně zbledla a zalétla očima ke Graendal. Demandred zrudl, jako by nemohl uvěřit tomu, že se jich bude vyptávat před jiným Vyvoleným. Graendal se na ně usmála.

„Jsem naprosto připravená,“ řekla Mesaana a obrátila hlavu zpět k Moridinovi. „Bílá věž a ty hlupačky, co jí velí, budou brzo moje. Přinesu našemu Velikému pánovi nejen zlomenou Bílou věž, ale celé hnízdo usměrňovaček, které poslouží – ať tak či onak – naší věci v Poslední bitvě. Tentokrát budou Aes Sedai bojovat pro nás!“

„Odvážné tvrzení,“ prohlásil Moridin.

„Postarám se o to,“ řekla Mesaana vyrovnaně. „Moji stoupenci zamořují Věž jako neviditelná nákaza, hnisající uvnitř zdravě vyhlížejícího trhovce. Stále víc a víc se jich připojuje k nám. Někteří záměrně, jiní nevědomky. Obojí znamená totéž.“

Graendal ji zamyšleně poslouchala. Aran’gar tvrdila, že vzbouřené Aes Sedai nakonec Věž získají, třebaže sama Graendal si tím nebyla jistá. Kdo vyhraje, dítě nebo hlupačka? Záleželo na tom?

„A ty?“ zeptal se Moridin Demandreda.

„Moje vláda je zajištěná,“ odpověděl Demandred jednoduše. „Sbírám vojsko. Budeme připravení.“

Graendal toužila po tom, aby řekl víc, ale Moridin nenaléhal. Přesto to i tak bylo mnohem víc, než dokázala pozjišťovat sama. Demandred zjevně seděl na trůnu a měl armády. Které shromažďoval. Představa, jak Hraničáři pochodují východem, se zdála stále pravděpodobnější.

„Vy dva můžete jít,“ řekl Moridin.

Mesaana nad tím propuštěním prskala, ale Demandred se prostě jen otočil a odkráčel. Graendal v duchu přikývla; bude ho muset sledovat. Veliký pán dával přednost boji a často ti, kdo dokázali v jeho jménu pozvednout armády, byli nejlépe odměněni. Demandred by mohl být klidně její nejvážnější soupeř – samozřejmě až po samotném Moridinovi.

Ji nepropustil, takže dál seděla, zatímco ostatní dva odcházeli. Moridin zůstal stát tam, kde byl, a jednou rukou se opíral o římsu. Nějakou dobu vládlo až příliš černému pokoji ticho, pak se objevil sloužící v nažehlené červené livreji a přinesl dva poháry. Byl ošklivý, s plochou tváří a huňatým obočím, a nezasloužil si víc než jen letmý pohled.

Usrkla svého nápoje a ochutnala nové víno, lehounce trpké, ale docela dobré. Bylo stále těžší sehnat dobré víno; dotek Velikého pána na světě vše poskvrnil, kazil jídlo a ničil dokonce i to, co by se nikdy zkazit nemělo.

Moridin mávnutím ruky poslal sloužícího pryč a vlastní pohár si nevzal. Graendal se samozřejmě obávala jedu. To vždy, když pila z cizího poháru. Nicméně Moridin neměl žádný důvod ji trávit; byl Nae’blis. Zatímco většina z nich se bránila dávat mu najevo podřízenost, on na ně stále víc a víc uplatňoval svou vůli a tlačil je do méně významného postavení. Měla tušení, že kdyby se mu zachtělo, mohl by ji nechat jakýmkoli způsobem popravit a Veliký pán by mu vyhověl. Proto pila a vyčkávala.

„Získalas z toho, co jsi slyšela, hodně, Graendal?“ zeptal se Moridin.

„Tolik, kolik šlo,“ odpověděla obezřetně.

„Vím, jak toužíš po informacích. Moghedien vždycky považovali za pavouka, který z dálky tahá za nitky, ale ty jsi v mnoha směrech lepší než ona. Ona spřádá tolik sítí, že se do nich sama lapí. Ty jsi opatrnější. Udeříš jen tehdy, je-li to moudré, ale nebojíš se boje. Veliký pán tvou iniciativu schvaluje.“

„Můj drahý Moridine,“ řekla a v duchu se usmála, „lichotíš mi.“

„Nehraj si se mnou, Graendal,“ řekl drsným hlasem. „Přijmi poklonu a mlč.“

Odtáhla se, jako by ji udeřil, ale už nic neřekla.

„Dovolil jsem ti poslouchat ty dva za odměnu,“ řekl Moridin. „Nae’blis byl vybrán, ale v říši Velikého pána budou další skvělé a významné pozice. Některé mnohem významnější než jiné. Dnešek byl ochutnávkou privilegií, kterých by sis mohla užívat.“

„Žiju jen proto, abych sloužila Velikému pánovi.“

„Pak mu posluž tímhle,“ řekl Moridin a upřel na ni pohled. „Al’Thor míří do Arad Domanu. Zůstane naživu a nezraněný, dokud mi nebude moct čelit o posledním dni. Ale nesmí mu být dovoleno v tvých zemích uzavřít mír. Pokusí se nastolit pořádek. Musíš najít způsob, jak tomu zabránit.“

„Udělám to.“

„Pak tedy jdi,“ řekl Moridin a prudce mávl rukou.

Zamyšleně vstala a vyrazila k východu.

„A Graendal,“ řekl.

Zarazila se a pohlédla na něj. Opíral se o římsu a ke Graendal byl téměř otočený zády. Vypadalo to, že nehledí na nic konkrétního, prostě jen zírá na černé kameny na vzdálené stěně. Zvláštní bylo, že když tam stál, velmi se podobal al’Thorovi – měla od svých špehů mnoho náčrtků jeho podoby.

„Konec je blízko,“ řekl Moridin. „Kolo se se skřípáním naposledy otočilo, hodinové péro prasklo, had naposledy lapá po dechu. Musí poznat bolest v srdci, musí poznat pocit zmaru a musí poznat trýzeň. Přines mu je. A budeš odměněna.“

Přikývla, pak prošla otevřeným průchodem zpátky do své pevnosti v horách Arad Domanu.

Strojit úklady.

Matka Rodela Ituraldeho, nyní již třicet let pohřbená v jilovitých kopcích jeho domanské vlasti, měla oblíbené rčení: „Věci se vždy musí zhoršit, než se můžou zlepšit.“ Řekla ho, když mu jako chlapci trhala podebraný zub, ke kterému přišel, když si s vesnickými chlapci hrál na válku. Řekla ho, když ztratil svou první lásku kvůli princátku, které nosilo klobouk s peřím a jehož měkké ruce a drahokamy zdobený meč dokazovaly, že nikdy nebyl ve skutečné bitvě. A řekla by ho i teď, kdyby s ním stála na hřebeni a sledovala Seančany, jak pochodují na město choulící se v mělkém údolí pod ním.

Prohlížel si to město, Darlunu, dalekohledem, jehož konec si levou rukou stínil, a jeho valach pod ním klidně stál ve večerním světle. Společně s několika svými Domanci zůstával v tomhle malém hájku; Seančané by potřebovali Temného štěstí, aby si ho všimli, dokonce i kdyby sami měli dalekohledy.

Věci se vždy musely zhoršit, než se mohly zlepšit. Zapálil Seančanům půdu pod nohama, když jim zničil sklady se zásobami po celé Almothské pláni a v Tarabonu. Nemělo by jej tedy překvapovat, když vidí přicházet takhle obrovskou armádu - přinejmenším sto padesát tisíc vojáků – aby oheň uhasila. Ukazovalo to jejich respekt. Tihle seančanští vetřelci ho nepodceňovali. Přál si, aby ano.

Ituralde pohnul dalekohledem a prohlédl si skupinu jezdců uvnitř seančanského vojska. Jeli po dvojicích, jedna žena z každé dvojice byla oblečená v šedé, druhá v červené nebo modré. Dokonce i s dalekohledem byly příliš daleko, než aby rozeznal vyšité blesky na šatech žen v červené a modré, ani neviděl vodítka, která každou dvojici spojovala. Přesto věděl. Damane a suťdam.

Ve vojsku bylo přinejmenším sto takových dvojic, možná víc. A kdyby to nestačilo, viděl nad sebou jednu z těch létajících nestvůr, která se přiblížila tak, aby její jezdec mohl shodit generálovi zprávu. Díky těmto tvorům, kteří nosili jejich zvědy, měla seančanská armáda neslýchanou výhodu. Ituralde by vyměnil deset tisíc vojáků za jednu z těch potvor. Jiní velitelé možná chtěli damane a jejich schopnost metat blesky a vzdouvat zemi, ale informace vyhrávaly bitvy – stejně jako války - stejně často jako zbraně.

Samozřejmě, že Seančané měli lepší zbraně, stejně jako lepší zvědy. Taky měli lepší vojáky. Přestože byl Ituralde na své Domance pyšný, mnozí z jeho mužů byli špatně vycvičení nebo příliš staří na boj. Do druhé skupiny řadil málem i sebe, neboť na něj začaly doléhat roky stejně těžce jako cihly na paletu. O odchodu na odpočinek však neuvažoval. Jako chlapec měl často pocit naléhavosti – obavu, že než vyroste, budou všechny velké bitvy vybojovány a všechna sláva získána.

Někdy chlapcům jejich pošetilost záviděl.

„Pochodují rychle, Rodele,“ řekl Lidrin. Byl to mladík s jizvou na levé straně obličeje a nosil elegantní tenký černý knírek. „Opravdu touží město dobýt.“ Než tažení začalo, neměl Lidrin jako důstojník žádné zkušenosti. Teď z něho byl veterán. Přestože Ituralde a jeho vojsko zvítězili téměř ve všech bojích se Seančany, do nichž se dostali, Lidrin viděl padnout tři ze svých druhů důstojníků, včetně chudáka Jaalama Nišura. Jejich smrt Lidrinovi udělila jednu z hořkých lekcí válečnictvi: zvítězit nezbytně neznamená žít. A poslouchat rozkazy často neznamenalo zvítězit ani žít.

Lidrin na sobě neměl obvyklou uniformu. Stejně tak ani Ituralde a nikdo z mužů, kteří byli s ním. Jejich uniformy byly třeba jinde, takže jim zbývaly prosté obnošené kabáty a hnědé kalhoty, často půjčené nebo koupené od místních.

Ituralde opět zvedl dalekohled a uvažoval o tom, co Lidrin řekl. Seančané skutečně pochodovali svižně; měli v plánu obsadit Darlunu rychle. Chápali, jakou výhodu by jim to poskytlo, protože to byli chytří protivníci, a vrátili Ituraldemu vzrušení, o němž si myslel, že už ho dávno nechal za sebou.

„Ano, mají pěkně naspěch,“ řekl. „Ale co bys udělal ty, Lidrine? Za sebou máš nepřátelské vojsko o síle dvou set tisíc mužů, před sebou další stopadesátitisícové. Kdybys byl obklopen nepřáteli, nepoháněl bys své muže možná až příliš rychle, kdybys věděl, že na konci nalezneš útočiště?“

Lidrin neodpověděl. Ituralde obrátil dalekohled a zkoumal jarní pole plná rolníků, kteří právě seli. Darluna byla na tuto oblast velké město. Nic tady na západě se samozřejmě nemohlo rovnat velkým městům východu a jihu, bez ohledu na to, co by chtěli tvrdit obyvatelé Tančika či Falme. I tak ale měla Darluna mohutnou žulovou hradbu vysokou téměř sedm kroků. Nebylo to nijak hezké opevnění, ale bylo pevné a obklopovalo město dost velké na to, aby každý kluk z venkova zůstal stát s otevřenou pusou. V mládí by ho Ituralde nazval velkolepým. To bylo předtím, než odešel bojovat s Aiely k Tar Valonu.

Každopádně to bylo nej lepší opevnění, které se v této oblasti dalo najít, a seančanští velitelé to nepochybně věděli. Mohli se rozhodnout zůstat dřepět na vrcholku kopce; v boji v obklíčení by plně využili ty damane. Nicméně by tak nejen neměli možnost ustoupit, ale také by měli jen minimální možnosti zásobování. Ve městě za hradbami budou studny a možná i zbytky zimních zásob. A Darluna, jejíž vojenská posádka byla nucena účastnit se bojů jinde, byla příliš malá, než aby se zmohla na významnější odpor…

Ituralde sklonil dalekohled. Nepotřeboval ho, aby věděl, co se děje, když seančanští zvědové dorazili k městu a požadovali, aby byly uchvatitelské armádě otevřeny brány. Zavřel oči a čekal.

Lidrin vedle něj tiše vydechl. „Nevšimli si toho,“ zašeptal. „Přesouvají vojsko k hradbám a čekají, až je pustí dovnitř!“

„Vydej rozkaz,“ řekl Ituralde a otevřel oči. S dokonalými zvědy, jako jsou rakeni, je jeden problém. Když máte přístup k tak užitečnému nástroji, máte sklony se na něj spoléhat. A taková závislost se dá využít.

„Sedláci“ v dálce na polích odhodili náčiní a ze skrytých puklin v zemi vytáhli luky. Městské brány se otevřely a odhalily vojáky, kteří se skrývali uvnitř – vojáky, o nichž seančanští zvědové na rakenech tvrdili, že jsou čtyři dny jízdy daleko.

Ituralde zvedl dalekohled. Bitva začala.

Prorokovy prsty se zatínaly do hlíny a vyrývaly do půdy rýhy, jak se škrábal vzhůru po zalesněném úbočí. Jeho stoupenci se táhli za ním. Tak málo. Tak málo! Ale on vše vybuduje znovu. Sláva Draka Znovuzrozeného jej následovala, a ať šel kamkoli, nacházel ochotné duše. Ty, jejichž srdce byla čistá, ty, jejichž ruce toužily zničit Stín.

Ano! Nemyslet na minulost, myslet na budoucnost, kdy pán Drak povládne celé zemi! Kdy lidé budou podřízeni pouze jemu a jeho prorokovi, který stojí pod ním. To budou skutečně nádherné časy, časy, kdy se nikdo neodváží prorokovi vysmívat nebo odporovat jeho vůli. Časy, kdy prorok nebude muset strpět takové pokoření, jako je žít poblíž ležení – přesně toho ležení – jako zplozenci Stínu jako ten tvor Aybara. Nádherné časy. Nádherné časy přicházejí.

Bylo těžké myslet na tu budoucí nádheru. Svět kolem něj byl nečistý. Lidé Draka odmítali a vyhledávali Stín. Dokonce i jeho vlastní stoupenci. Ano! To musel být důvod, proč padli. To musel být důvod, proč jich tolik zemřelo při útoku na Malden a jeho aielské temné druhy.

Prorok si byl tak jistý. Předpokládal, že Drak bude jeho lidi chránit a povede je ke slavnému vítězství. Pak by se prorokovi konečně splnilo jeho přání. Mohl by vlastníma rukama zabít Perrina Aybaru! Prsty sevřít tu příliš silnou býčí šíji, zakroutit jí, stisknout, cítit, jak praskají kosti, maso se kroutí, dech zastavuje.

Prorok došplhal na vrchol hřebene a setřel si hlínu z prstů. Nadechoval se a vydechoval, rozhlížel se kolem a podrost za ním šustil, jak k němu stoupalo pár jeho zbývajících stoupenců. Klenba listí nad hlavou byla hustá a pronikalo jí jen velmi málo slunečního světla. Světlo. Zářící světlo.

Drak se mu zjevil noc před útokem. Zjevil se ve své slávě! Postava ze světla, zářící ve vzduchu ve třpytivém rouchu. Zabij Perrina Aybaru! přikázal mu Drak. Zabij ho! A tak prorok poslal svůj nejlepší nástroj, Aybarova vlastního drahého přítele.

Ten kluk, ten nástroj, neuspěl. Aram byl mrtvý. Prorokovi muži to potvrdili. Tragédie! Tak proto se jim nedařilo? Byl to ten důvod, proč měl ze svých tisíců stoupenců nyní sotva hrstku? Ne. Ne! Museli se obrátit proti němu, potají uctívat Stín. Aram! Temný druh! Proto selhal.

První z jeho následovníků – potlučení, špinaví, zakrvácení, vyčerpaní – došplhali na vrchol hřebene. Na sobě měli obnošené šaty. Šaty, které je nevyvyšovaly nad ostatní. Prosté a dobré šaty.

Prorok je spočítal. Méně než stovka. Tak málo. Tenhle prokletý les byl navzdory dennímu světlu tak temný. Tlusté kmeny se tiskly k sobě a obloha nad hlavou se zastřela mračny. Keře s tenkými větvemi, tvořící podrost, se proplétaly dohromady a vytvářely téměř nepřirozenou překážku. Škrábaly ho na kůži jako drápy.

Kvůli těm keřům a prudkému jílovitému svahu sem armáda za nimi nemohla. Ačkoli prorok unikl z Aybarova ležení sotva před hodinou, už se cítil v bezpečí. Vydají se na sever, kde je Aybara a jeho temní druzi nenajdou. Tam může prorok znovu vše vybudovat. Zůstával s Aybarou jen proto, že jeho stoupenci byli dost silní na to, aby Aybarovy temné druhy udrželi opodál.

Jeho drazí stoupenci. Stateční muži, a věrní, do jednoho. Pobití temnými druhy. Se skloněnou hlavou pro ně truchlil a mumlal modlitbu. Jeho následovníci se k němu připojili. Byli vyčerpaní, ale oči jim zářily nadšením. Všichni, kdo byli slabí nebo postrádali oddanost, už dávno uprchli nebo byli zabiti. Tohle byli ti nejlepší, nejmocnější, nejvěmější. Každý z nich zabil ve jménu Draka Znovuzrozeného mnoho temných druhů.

S nimi mohl vše znovu vybudovat. Nejprve ale musí uniknout Aybarovi. Nyní byl prorok příliš slabý, než aby mu čelil. Ale později ho zabije. Ano… Prsty na tom krku… Ano…

Prorok si vzpomínal na dobu, kdy mu říkali jinak. Masema. Ty časy byly v jeho paměti stále zastřenější, jako vzpomínky z předchozího života. Vskutku, jako se všichni lidé znovu zrodili ve vzoru, tak se znovu zrodil i Masema – odhodil starý, nečistý život a stal se prorokem.

Na vrcholku útesu se k němu připojili poslední z jeho stoupenců. Plivl jim pod nohy. Zklamali ho. Zbabělci. Měli bojovat lépe! Mělo se mu podařit to město získat.

Obrátil se k severu a razil si cestu dál. Krajina mu připadala stále známější, ačkoli nahoře v Hraničních státech podobnou neměli. Vyšplhají do hor, překročí je a vstoupí na Almothskou pláň. Tam jsou Dračí spřísahanci, prorokovi stoupenci, třebaže o něm mnozí nevědí. Tam se může zase dát rychle dohromady.

Prodral se trsem tmavého křoví a vstoupil na mýtinku. Jeho muži ho rychle následovali. Brzy budou potřebovat jídlo a on je bude muset poslat na lov. Žádný oheň. Nemohli si dovolit upozornit…

„Zdravím, Masemo,“ ozval se tichý hlas.

Se zasyčením se prudce otočil, jeho stoupenci se shlukli kolem něj a tasili zbraně. Někteří měli meče, jiní nože, obušky a občas tyčové zbraně. Prorok si pátravě prohlížel šerou odpolední mýtinu a hledal toho, kdo promluvil. Našel ji stát na malém skalním výběžku kousek od nich, ženu s výrazným saldejským nosem, mírně sešikmenýma očima a černými vlasy sahajícími po ramena.

Faile Aybara, žena toho zplozence stínu Perrina Aybary. „Chopte sejí!“ zavřeštěl prorok a ukázal na ni. Několik jeho stoupenců se dralo vpřed, ale většina váhala. Viděli to, co on ne. Stíny v lese za Aybarovou manželkou, stojící v půlkruhu. Byly to lidské obrysy, s luky namířenými na mýtinu.

Faile prudce mávla rukou a vylétly šípy. Ti z jeho lidí, kteří poslechli jeho příkaz a vyběhli, padli první a jejich křik se rozlehl tichým lesem před tím, než se zhroutili najílovitou zem. Prorok zařval, jako by ho každý z šípů zasáhl do srdce. Jeho milovaní stoupenci! Jeho přátelé! Jeho drazí bratři!

Jeden z šípů do něj narazil a srazil ho pozpátku na zem. Kolem něj umírali jeho muži, stejně jako předtím. Proč, proč je Drak neochránil? Proč? Náhle se mu všechna ta hrůza vrátila, děs při pohledu na vlny padajících mužů a na to, jak umírají rukou těch aielských temných druhů.

Byla to vina Perrina Aybary. Kéž by jen prorok prohlédl dříve, tehdy na začátku, než vůbec poznal, že pán Drak je tím, čím je!

„Je to moje vina,“ zašeptal prorok, když umírali poslední z jeho následovníků. Některé z nich zastavilo až několik šípů. Byl na ně pyšný.

Pomalu se přinutil znovu vstát a ruku si tiskl k rameni, z něhož trčel šíp. Ztratil příliš mnoho krve. Zatočila se mu hlava a padl na kolena.

Faile sestoupila z kamene a vešla na mýtinu. Za ní šly dvě ženy v kalhotách. Vypadaly ustaraně, ale Faile si jejich námitek, že se má držet vzadu, nevšímala.

Zamířila přímo k prorokovi a pak vytáhla z opasku nůž. Byla to pěkná zbraň, s litou rukojetí s vlčí hlavou. To bylo dobré. Při pohledu na ni si prorok vzpomněl na den, kdy si vysloužil vlastní čepel. Na den, kdy mu ji otec dal.

„Dík, že jsi nám pomohl s útokem na Malden, Masemo,“ řekla Faile, když se zastavila přímo před ním. Pak se natáhla a vrazila mu ten nůž přímo do srdce. Spadl dozadu a na hrudi cítil svou horkou krev.

„Někdy musí žena udělat to, co manžel nemůže,“ slyšel Faile říkat svým ženám, zatímco jemu se chvěla víčka a pokoušela se zavřít. „To, co jsme dnes udělali, bylo pochmurné, ale nutné. Ať o tom nikdo s mým manželem nemluví. Nikdy se to nesmí dozvědět.“

Její hlas se vzdaloval. Prorok padl.

Masema. Tak se dřív jmenoval. Vysloužil si meč o patnáctých narozeninách. Jeho otec byl tak pyšný.

Je tedy po všem, pomyslel si, neschopný udržet oči otevřené. Zavřel je a jako by padal nekonečnou prázdnotou. Vedl jsem si dobře, otče, nebo jsem zklamal?

Odpověď nepřišla. A on se sjednotil s prázdnotou a zřítil se do nekonečného moře temnoty.