Bouře přichází

31 Slib Luisi Therinovi

Navzdory vlhkému dusnu, které kladlo velké nároky na její schopnost horko „ignorovat“, na sobě Kadsuane měla plášť se zvednutou kapucí. Neodvažovala seji nebo celý plášť sundat. Al’Thorova slova byla jasná; jestli zahlédne její tvář, necháji popravit. Nebude riskovat život jen proto, aby se vyhnula několika hodinám nepohodlí, dokonce i když měla za to, že al’Thor je bezpečně zpátky ve svém novém sídle, které si zabral. Ten kluk se často objevoval tam, kde ho nečekali nebo nechtěli.

Samozřejmě mu nehodlala dovolit, aby ji vypověděl. Čím víc moci muž držel, tím byla větší pravděpodobnost, že s ní bude zacházet jako pitomec. Dejte muži jednu krávu, a on o ni bude starostlivě pečovat a jejím mlékem krmit rodinu. Dejte mu deset krav, a on se nejspíš začne považovat za boháče – a pak všech deset nechá z nedostatku péče umřít hlady.

Dupala po dřevěném chodníku a míjela budovy s vlajícími prapory, jako krabice namačkané jedna na druhou. Zrovna ji netěšilo, že se vrátila do Bandar Ebanu. Proti Domancům nic neměla; prostě jen dávala přednost městům, která nebyla tak zalidněná. A vzhledem k problémům na venkově bylo město ještě přecpanější než obvykle. Navzdory zvěstem o al’Thorově příjezdu do města dovnitř stále proudili uprchlíci. Minula jich hlouček v uličce nalevo, rodinu s tvářemi umazanými špínou.

Al’Thor slíbil jídlo. To sem táhlo hladové krky, které příliš nedychtily vrátit se na statky dokonce ani poté, co jídlo dostaly. Na venkově stále vládl příliš velký zmatek a zdejší jídlo bylo příliš čerstvé. Uprchlíci si nemohli být jistí, že se obilí prostě nezkazí, jako v poslední době tak často. Ne, zůstávali a ucpávali město.

Kadsuane zavrtěla hlavou a dál kráčela po chodníku a ty její mizerné dřeváky rachotily o dřevo. Těmito dlouhými masivními chodníky, které pěším umožňovaly vyhnout se rozbláceným ulicím, bylo město proslavené. Kočičí hlavy by to spravily, ale Domanci se často pyšnili tím, že jsou jiní než zbytek světa. Nesnesitelně ostré jídlo a příšerné nádobí. Hlavní město plné nicotných praporů, posazené na obrovském přístavu. Skandální ženské šaty; dlouhé tenké mužské kníry a záliba v náušnicích, téměř se vyrovnávající Mořskému národu.

Při chůzi se kolem Kadsuane třepetaly stovky těch praporů a ona se se zaťatými zuby bránila pokušení stáhnout si kápi a cítit vítr na tváři. Světlem prokletý mořský vzduch. Obyčejně býval Bandar Eban studený a deštivý. Jen zřídka ho zažila takto teplý. Vlhkost byla každopádně hrozná. Rozumní lidé se drželi ve vnitrozemí!

Prošla několika ulicemi, kde se na křižovatkách brodila v blátě. To byla dle jejího názoru nenapravitelná chyba chodníků. Místní věděli, přes které ulice přecházet a které jsou rozbahněné, ale Kadsuane se přes ně musela prostě plahočit, kdykoli to šlo. Proto si sehnala dřeváky, vyrobené v tairenském stylu, a natáhla si je na boty. Bylo překvapivě těžké najít kupce, který je prodává; Domanci o ně očividně neměli velký zájem a většina lidí, které míjela, buď byla bosá, nebo věděla, kde přejít, aby si nezašpinila boty.

V polovině cesty k přístavu konečně dorazila k cíli. Pěkný prapor, který se třepotal před domem a narážel do vykládaného dřevěného průčelí, oznamoval, že jméno hostince je Příznivý vítr. Kadsuane vešla dovnitř a v zabahněném vchodu si sundala dřeváky, než vešla přímo do hostince. Tam si konečně dovolila stáhnout kápi. Jestli al’Thor náhodou navštíví právě tohle místo, prostě ji bude muset dát pověsit.

Lokál byl vyzdobený spíše jako královská jídelna než hostinec. Na stolech ležely ubrusy a nalakovaná podlaha byla nablýskaná. Na stěnách visela vkusná zátiší - mísa s ovocem na stěně za výčepním pultem, váza s květinami na zdi na opačné straně. Téměř ve všech lahvích na římse za pultem bylo víno a stálo zde jen několik lahví brandy nebo jiných likérů.

Štíhlý hostinský, Quillin Tasil, byl vysoký Andořan s oválným obličejem. Po stranách mu rostly krátké tmavé vlasy a měl krátce zastřižený plnovous, téměř prošedivělý. Jeho kvalitní kabát levandulové barvy měl bílé nabírané manžety, vykukující z rukávů, ale přes něj nosil hostinský zástěru. Obvykle míval dobré informace, ale také býval ochotný se pro ni vyptávat svých společníků. Skutečně užitečný muž.

Když Kadsuane vstoupila, usmál se na ni a utřel si ruce do utěrky. Pokynul jí ke stolu a pak se vrátil k baru, aby jí přinesl trochu vína. Zatímco Kadsuane se usazovala, dva muži na druhé straně místnosti se začali hlasitě hádat. Ostatní zákazníci - pouze čtyři, dvě ženy u zadního stolu a další dva muži u baru – si hádky nevšímali. Člověk nemohl v Arad Domanu strávit delší dobu, aniž by se naučil si častých výbuchů nevšímat. Domanští muži byli výbušní jako sopky a většina lidí se shodla, že důvodem jsou Domanky. Tihle dva muži neskončili v souboji, jak bylo běžné v Ebú Daru. Místo toho po sobě chvíli křičeli, pak si začali přikyvovat a nakonec trvali na tom, že si navzájem koupí víno. Hádky byly běžné; ke krveprolití došlo jen zřídka. Zranění byla špatná pro obchod.

Quillin k ní přistoupil s pohárem vína – bude to jeden z jeho nejlepších ročníků. Nikdy od něj nic takového nežádala, ale ani si nestěžovala.

„Paní Šore,“ oslovil ji přívětivým hlasem, „kéž bych věděl dřív, že jsi zpátky ve městě! Dozvěděl jsem se to až z tvého dopisu!“

Kadsuane přijala nabízený pohár. „Nejsem zvyklá dávat každému známému zprávy o svém pobytu, mistře Tasile.“

„Ovšemže ne, ovšemže ne,“ řekl a vypadalo to, že se ho její příkrá odpověď vůbec nedotkla. Nikdy ho nedokázala rozzlobit. To v ní vždy vzbuzovalo zvědavost.

„Vypadá to, že se hostinci daří,“ řekla zdvořile, takže obrátil hlavu a pohlédl na pár hostů. Zdálo se, že ti se u stolů bez jediné skvrnky a na nablýskané podlaze necítí dobře. Kadsuane si nebyla jistá, jestli se lidé Příznivému větru vyhýbají kvůli té strašidelné čistotě nebo proto, že Quillin trval na tom, že nebude najímat kejklíře nebo pěvce. Tvrdil, že kazí atmosféru. Zatímco se Kadsuane rozhlížela, všimla si, že vstoupil nový zákazník a nanesl dovnitř bláto. Viděla, jak Quillina úplně svrbí prsty, jak má chuť podlahu vydrhnout.

„Ty tam,“ zavolal Quillin na hosta. „Očisti si boty, než vejdeš dovnitř, buď tak laskav.“

Muž ztuhl a zamračil se, ale vrátil se a udělal, co mu Quillin nařídil. Quillin si povzdechl a popošel, aby se posadil k jejímu stolu. „Upřímně, paní Šore, v poslední době je tady na můj vkus trochu moc rušno. Někdy ani nedokážu sledovat všechny zákazníky! Lidi nemají co pít a musejí čekat, až se k nim dostanu.“

„Mohl by sis najmout pomocníka,“ poznamenala. „Jednu nebo dvě servírky.“

„Cože? A přenechat jim všechnu zábavu?“ Řekl to naprosto vážně.

Kadsuane vypila doušek vína. Vskutku skvělý ročník, možná příliš drahý na to, aby ho v hostinci – bez ohledu na to, jak přepychovém – měli připravený za výčepním pultem. Vzdychla. Quillinova domanská manželka byla jedna z nejuznávanějších obchodníků s hedvábím ve městě; mnoho lodí Mořského národa vyhledávalo ji osobně, aby s ní obchodovaly. Quillin nějakých dvacet let vedl své ženě účty, než odešel na odpočinek v době, kdy byli oba bohatí.

A co s tím bohatstvím udělal? Otevřel si hostinec. Zjevně to byl jeho dávný sen. Kadsuane se už dávno naučila nezpochybňovat divné záliby lidí, kteří měli příliš mnoho volného času.

„Co je ve městě nového, Quilline?“ zeptala se a posunula mu přes stůl malý váček s mincemi.

„Paní, urážíš mě,“ řekl a zvedl ruce. „Nemohl bych si od tebe vzít peníze!“

Zvedla obočí. „Dnes nemám na hry trpělivost, mistře Tasile. Jestli je nechceš pro sebe, rozdej je chudým. Světlo ví, že v téhle době je jich ve městě dost.“

Vzdychl, ale zdráhavé si měšec schoval do kapsy. Možná proto byl jeho lokál často prázdný; hostinský, kterého nezajímaly peníze, byl divný tvor. Mnoho obyčejných lidí by Quillin znervózňoval stejně jako nablýskaná podlaha a vkusná výzdoba.

Quillin byl nicméně velice dobrý, pokud šlo o informace. Vzhledem k její tváři zjevně věděl, že je Kadsuane Aes Sedai. Namine – jeho nejstarší dcera – odešla do Bílé věže, nakonec si vybrala hnědé a začala pracovat v knihovně. Potkat domanského knihovníka nebylo nic zvláštního – Terhanská knihovna v Bandar Ebanu byla jednou z největších na světě. Nicméně Naminino nenucené, ale přesto pronikavé chápání současných událostí bylo dostatečně zajímavé, aby Kadsuane to spojení sledovala v naději, že objeví rodiče na vhodném místě. Díky poutům, jako je dcera v Bílé věži, byli lidé Aes Sedai často příznivě naklonění. To ji dovedlo ke Quillinovi. Kadsuane mu úplně nedůvěřovala, ale měla ho ráda.

„Co je ve městě nového?“ zeptal se Quillin. Vážně, který hostinský nosil pod zástěrou hedvábnou vyšívanou vestu? Nebylo divu, že lidem připadal tenhle hostinec divný. „Kde bych měl začít? V poslední době je toho skoro moc, než aby to člověk stačil sledovat!“

„Začni s Alsalamem,“ řekla Kadsuane a upila vína. „Kdy ho naposledy viděli?“

„Podle důvěryhodných svědků nebo podle toho, co se povídá?“

„Pověz mi obojí.“

„Existují méně významní šlechtici a obchodníci, kteří tvrdí, že dostali od krále osobní zprávy sotva před týdnem, má paní, ale já na taková tvrzení hledím skepticky. Velmi brzy poté, co nastala králova… nepřítomnost, se daly najít padělané dopisy, které měly obsahovat jeho přání. Na vlastní oči jsem viděl několik souborů příkazů, kterým věřím – nebo alespoň věřím pečetím na nich – ale samotného krále? Řekl bych, že už je to téměř půl roku od té doby, co ho někdo, za koho ručím, viděl.“

„A kde tedy je?“

Hostinský s omluvným výrazem pokrčil rameny. „Chvíli jsme si byli jistí, že je za jeho zmizením kupecká rada. Málokdy pouštějí krále z dohledu a vzhledem k těm problémům na jihu jsme všichni měli za to, že odvedli Jeho Veličenstvo do bezpečí.“

„Ale?“

„Ale moje zdroje,“ což znamenalo jeho ženu, „už o tom nejsou přesvědčeny. Kupecká rada je v poslední době příliš rozložená a jednotliví členové se snaží uchránit svůj kus Arad Domanu před rozdělením. Kdyby měli krále oni, už by s ním vyšli ven.“

Kadsuane rozladěně poklepala nehtem o pohár. Mohlo být tedy přesvědčení toho al’Thorovic kluka, že Alsalama má některý ze Zaprodanců, správné? „Co dalšího?“

„Ve městě jsou Aielové, urozená paní,“ řekl Quillin a snažil se vydrhnout neviditelný flíček na stole.

Vrhla po něm bezvýrazný pohled. „Nevšimla jsem si.“

Zasmál se. „Ano, ano, asi je to zjevné. Ale přesný počet v oblasti je dvacet čtyři tisíc. Občas se povídá, že je tady Drak Znovuzrozený má jen proto, aby dokázal svou moc a vládu. Koneckonců, kdo kdy slyšel o tom, aby Aielové rozdávali jídlo? Polovina chudáků ve městě je příliš vyděšená, než aby si šla pro příděly, protože se bojí, že Aielové obilí otrávili některým ze svých jedů.“

„Aielské jedy!“ Tyhle konkrétní povídačky nikdy předtím neslyšela.

Quillin přikývl. „Někteří tvrdí, že kvůli tomu se kazí jídlo, má paní.“

„Ale jídlo se v zemi kazilo dávno před tím, než sem Aielové dorazili, ne?“

„Ano, ano, ovšem,“ řekl Quillin. „Ale tváří v tvář tolika zkaženému obilí se na takové věci snadno zapomíná. Kromě toho se to od chvíle příjezdu urozeného pána Draka zhoršilo.“

Kadsuane zakryla zamračení tím, že upila vína. Od al’Thorova příjezdu se to zhoršilo? Byly to jen řeči, nebo pravda? Položila pohár. „A další neobvyklé události ve městě?“ zeptala se opatrně, aby zjistila, co objeví.

„Takže jsi o nich slyšela?“ řekl Quillin a naklonil se k ní. „Lidé o nich samozřejmě neradi mluví, ale moje zdroje zaslechnou nejrůznější věci. Mrtvě narozené děti, lidé, kteří umírají při pádech, které měly způsobit stěží modřiny, kameny, které padají z domů a zabíjejí obchodující ženy. Nebezpečné časy, má paní. Nerad dávám dál, co jsem se jenom doslechl, ale sám jsem ta čísla viděl!“

Samotné události nebyly nečekané. „Samozřejmě je tu protiváha.“

„Protiváha?“

„Větší počet sňatků,“ mávla rukou, „děti, které narazily na divoká zvířata, ale nic se jim nestalo, nečekané poklady, nalezené pod podlahou v domě nějakého chudáka. Takové věci.“

„Tak to by určitě bylo příjemné,“ zasmál se Quillin. „Můžeme si to přát a doufat, má paní.“

„Nic takového jsi nezaslechl?“ zeptala se překvapeně Kadsuane.

„Ne, má paní. Ale jestli chceš, můžu se poptat.“

„Udělej to.“ Al’Thor byl taveren, ale vzor spočíval v rovnováze. Na každou náhodnou smrt, způsobenou Randovou přítomností ve městě, vždy bylo nějaké zázračné přežití.

Co znamenalo, jestliže se tento vzor narušuje?

Dál už kladla Quillinovi konkrétní otázky, přičemž nejvíc ji zajímal současný pobyt členů kupecké rady. Věděla, že je ten al’Thorovic kluk chce všechny dostat; kdyby se jí podařilo získat informaci o jejich pobytu, kterou nemá, mohlo by to být velmi užitečné. Také Quillina požádala, aby zjistil ekonomickou situaci dalších významných domanských měst a sehnal jí jakékoli nové informace o povstaleckých frakcích nebo Taraboňanech, útočících přes hranici.

Když vycházela z hostince – a neochotně si znovu v dusném odpoledni zvedala kápi – uvědomila si, že od Quillina odchází s více otázkami, než kolik jich měla při příchodu.

Vypadalo to na déšť. V poslední době to tak samozřejmě vypadalo stále. Zataženo a pošmourno, s šedou oblohou a mraky, které splývaly v uniformním kalném oparu. Alespoň že minulou noc doopravdy pršelo; z nějakého důvodu pak byla zatažená obloha snesitelnější. Jako kdyby to bylo přirozenější a dovolovalo jí to předstírat, že věčné šero není další známkou pohybu Temného. Vyčerpal lidi suchem, zmrazil je nečekanou zimou a nyní se zdál odhodlaný všechny je zničit čirou trudnomyslností.

Kadsuane zavrtěla hlavou, poklepala dřeváky, aby se ujistila, že dobře drží, a pak vešla na zablácený chodník a vydala se k přístavu. Podívá se, jak přesné ty zvěsti o kaženi jsou. Opravdu začaly ty podivné události, obklopující al’Thora, být ničivější, nebo si jen dovoluje najít to, čeho se obává?

Al’Thor. Musela se postavit pravdě: jednání s ním zpackala. S mužským a’damem se samozřejmě žádných chyb nedopustila, ať si al’Thor tvrdí, co chce. Ten, kdo obojek ukradl, byl neobyčejně mocný a prohnaný. Každý, kdo byl schopen takového činu, si mohl stejně snadno přinést jiný mužský a’dam od Seančanů. Nejspíš jich měli hromadu.

Ne, krádež a’dámu z jejího pokoje měla zasít nedůvěru; tím si byla jistá. Možná měla krádež dokonce zamaskovat něco jiného: vrácení figurky al’Thorovi. Jeho povaha se tak zhoršila, že se nedalo říct, jakou zkázu by s ní mohl způsobit.

Ten ubohý hloupý kluk. Nikdy neměl být přinucen snášet, aby mu jedna ze Zaprodanců nasadila obojek; to mu jenom připomnělo dobu, kdy byl týrán a vězněn Aes Sedai. Ztížilo jí to práci. Pokud úplně neznemožnilo.

Této otázce nyní musela čelit. Dal se ještě vůbec zachránit? Bylo už příliš pozdě ho změnit? A pokud ano, co – jestli vůbec něco – mohla ona udělat? Drak Znovuzrozený se musel setkat s Temným v Šajol Ghúlu. Pokud to neudělá, vse je ztraceno. Ale co když mu umožní se s Temným setkat a výsledek bude stejně katastrofální?

Ne. Odmítala věřit tomu, že svou bitvu už prohráli. Muselo být něco, co se dá udělat, aby změnili to, kam al’Thor směřuje. Ale co?

Al’Thor se nechoval jako většina obyčejných lidí, co se náhle dostali k moci; nezačal být sobecký nebo malicherný. Nehromadil bohatství, ani ho nepopadla dětinská pomstychtivost vůči těm, kdo ho v mládí znevažovali. Vskutku, mnohá jeho rozhodnutí byla vlastně moudrá – ta, která ho nedostávala do nebezpečí.

Kadsuane kráčela po chodníku dál a cestou míjela domanské uprchlíky v šatech v nevhodných zářivých barvách. Občas musela obcházet hloučky sedící na vlhkých kládách, improvizovaná tábořiště vyrůstající u ústí uličky nebo nepoužívaných zadních dveří. Nikdo jí neuhýbal z cesty. K čemu bylo mít tvář Aes Sedai, když jste si ji zakryly? Tohle město bylo prostě přecpané.

Kadsuane zpomalila u řady plamenců, které vytvářely jméno přístavního registrátora. Samotný přístav ležel přímo před ní, lemovaný dvojnásobným množstvím lodí Mořského národa než předtím, z nichž mnohé byli letci, jejich největší lodě. Nemálo z nich byly přestavěné seančanské lodě, nejspíš ukradené z Ebú Daru během nedávného hromadného útěku.

Přístav byl nacpaný lidmi, dychtícími po obilí. Dav do sebe strkal a ječel a zdálo se, že se lidé vůbec neobávají Jedů“, o nichž se zmínil Quillin. Hlad samozřejmě dokázal překonat mnoho různých obav. Přístavní dělníci drželi dav na uzdě; byli mezi nimi i Aielové v hnědých cadin’sorech, kteří drželi oštěpy a hleděli tak nasupeně, jak to umí jen Aielové. Také se zdálo, že je v přístavu slušný počet kupců, kteří nejspíš doufali, že se jim něco z rozdávaného jídla podaří zajistit k uskladnění a pozdějšímu prodeji.

Přístav vypadal v podstatě stejně jako každý den od al’Thorova příjezdu. Proč se zarazila? Na zádech cítila podivný svědivý pocit, jako by…

Prudce se obrátila a spatřila průvod jedoucí rozbahněnou ulicí. Al’Thor pyšně seděl na svém tmavém valachovi, oblečený v ladících, jen lehce červeně vyšívaných šatech. Jako obvykle ho doprovázel hlouček vojáků, poradců a stále větší množství domanských patolízalů.

Připadalo jí, že ho na ulici potkává velmi často. Přinutila se neustoupit a nestáhnout se do uličky, i když si stáhla kápi hlouběji, aby ji zakryla tvář. Al’Thor projel přímo před ní, ale nedal nijak najevo, že by ji poznal. Zdálo se, že ho trápí vlastní myšlenky, což se mu stávalo často. Chtěla na něj zaječet, že musí konat rychleji, zajistit korunu Arad Domanu a jít dál, ale udržela jazyk za zuby. Nedovolí, aby její téměř tři sta let dlouhý život skončil popravou z rukou Draka Znovuzrozeného!

Jeho suita projela kolem. Když se od něj Kadsuane odvracela, tak stejně jako dříve měla dojem, že kolem něj zahlédla… koutkem oka… temnotu, jako kdyby mraky nad ním vrhaly příliš hluboký stín. Kdykoli se na něj podívala přímo, ztratilo se to – ve skutečnosti nikdy, když se pokusila tmu zahlédnout, se jí to nepodařilo. Objevovala se jen tehdy, když ho Kadsuane pozorovala nepřímo a náhodou.

Za celý život nikdy o něčem takovém nečetla ani neslyšela. Vidět to kolem Draka Znovuzrozeného ji děsilo. Tohle už bylo větší než její pýcha, mnohem větší než její selhání. Ne. Vždy to bylo větší než ona. Vést al’Thora nebylo jako vést běžícího koně, bylo to jako pokoušet se vést samotnou bouři nad oceánem!

Nikdy nedokáže změnit jeho směr. Aes Sedai nedůvěřoval a měl k tomu dobrý důvod. Zdálo se, že nevěří nikomu snad s výjimkou Min – ale Min odolávala všem Kadsuaniným pokusům a to, aby ji zapojila. Ta holka byla skoro stejně hrozná jako al’Thor.

Návštěva přístavu nebyla k ničemu. Mluvit s informátory nebylo k ničemu. Jestli něco brzy neudělá, jsou všichni odsouzeni k záhubě. Ale co? Opřela se zády o dům za ní, jehož trojúhelníkové prapory se třepotaly před ní a ukazovaly na sever. K Momě a al’Thorovu konečnému osudu.

Něco ji napadlo. Chytla se toho jako žena topící se ve zpěněných vlnách. Nevěděla, na čem to drží, ale byla to její jediná naděje.

Obrátila se a se skloněnou hlavou spěchala zpátky cestou, kterou přišla. O svém plánu se téměř ani neodvažovala přemýšlet. Tak snadno mohl selhat. Jestli al’Thora skutečně tak ovládá jeho vztek, jak se bála, pak mu dokonce ani tohle nepomůže.

Jestliže však skutečně zašel tak daleko, neexistovalo nic, co by mu pomohlo. Což znamenalo, že Kadsuane nemá co ztratit. Nic než samotný svět.

Prodírala se davy lidí, občas sestoupila na rozbahněnou ulici, aby se jim vyhnula, až nakonec dorazila k panskému sídlu. Část Aielů rozbila tábor v místě, kde měli ležení Dobrainovi muži, než byl odvolán. Aielové tábořili všude kolem, někteří na pozemku, jiní v křídle domu, další v okolních staveních.

Kadsuane zamířila do křídla, které patřilo Aielům, a nikdo ji nezastavil. Mezi Aiely se těšila výsadám, jakých se nedostalo žádné jiné sestře. Sorileu a ostatní moudré našla, jak se radí v jedné z knihoven. Samozřejmě seděly na podlaze. Sorilea na vcházející Kadsuane kývla. Byla to kostnatá žena, hubená a s kůží jako podešev, ale nikdo by ji nepovažoval za křehkou. Ne s těma očima, zasazenýma do tváře, která navzdory působení slunce a větru byla na její věk příliš mladá. Jak bylo možné, že moudré mohly žít tak dlouho, a přesto nezískat aessedaiovskou bezvěkost? Na tuto otázku nedokázala Kadsuane odpovědět.

Stáhla si kápi a připojila se k moudrým. Jako ony se usadila na podlahu a zdržela se použití polštářů. Pohlédla Sorilee do očí. „Selhala jsem,“ řekla.

Moudrá přikývla, jako by si myslela totéž. Kadsuane se přinutila nedat najevo rozmrzelost.

„Selhání neznamená hanbu,“ řekla Bair, „když je to selhání vinou jiného.“

Amys přikývla. „Kar’a’karn je paličatější než kterýkoli jiný muž, Kadsuane Sedai. Nemáš vůči nám žádné toh.“

„Hanba nebo toh,“ řekla Kadsuane, „brzy to bude jedno. Ale mám plán. Pomůžete mi?“

Moudré si vyměnily pohledy.

„Co je to za plán?“ zeptala se Sorilea.

Kadsuane se usmála a začala vysvětlovat.

Rand se ohlížel přes rameno a sledoval Kadsuane, jak prchá pryč. Nejspíš si myslela, že si nevšiml, jak se ukrývá na kraji ulice. Plášť ji skrýval tvář, ale nic nedokázalo zakrýt to sebejisté držení těla, ani ta neohrabaná obuv ne. Dokonce i když pospíchala, zdálo se, že má vše v rukou, a ostatní ji instinktivně uhýbali z cesty.

Pokoušela jeho zákaz, když ho takto sledovala po městě. Nicméně tvář mu neukázala, tak ji nechal jít. Vykázat ji byl především nejspíš chybný tah, ale už to nešlo vzít zpátky. Příště se prostě bude muset lépe ovládat. Obalí hněv ledem a nechá ho vřít hluboko v hrudi a tepat jako druhé srdce.

Obrátil se zpátky k přístavu. Možná neměl žádný důvod, proč na rozdělování jídla přímo dohlížet. Nicméně zjistil, že když všichni vědí, že je sleduje, je výrazně větší šance, že se obilí dostane k těm, kdo ho potřebují. Tohle byl národ, kterému příliš dlouho scházel král; zasloužili si vidět, že má někdo věci pevně v rukou.

Jakmile dorazil na nábřeží, zabočil s Tai’daišarem podél zadní strany přístavu a volným krokem pokračoval dál. Zalétl pohledem k aša’manovi, který jel vedle něj. Naeff měl výraznou hranatou tvář a štíhlé tělo válečníka; býval vojákem v andorské královnině gardě, než za vlády „urozeného pána Gaebrila“ znechuceně rezignoval. Naeff si našel cestu do Černé věže a nyní nosil meč i draka.

Nakonec bude Rand nejspíš muset Naeffovi dovolit vrátit se k jeho Aes Sedai – byl mezi prvními, kdo se spojil – nebo mu ji přivést. Randovi se nelíbila představa, že má poblíž další Aes Sedai, přestože Nelavaire Demasiellin, zelená, byla na Aes Sedai docela milá.

„Pokračuj,“ pobídl Rand Naeffa. Aša’man nosil zprávy a společně s Bašerem se scházel se Seančany.

„No, můj pane,“ řekl Naeff, ,je to jenom takový můj pocit, ale nemyslím si, že budou souhlasit, že se sejdeme v Kataru. Vždycky, když to urozený pán Bašere nebo já zmíníme, začnou dělat potíže a tvrdit, že si budou muset od Dcery Devíti měsíců vyžádat další pokyny. Jejich tón naznačuje, že ,pokyny‘ budou znít, že místo je nepřijatelné.“

Rand promluvil tichým hlasem. „Katar je neutrální půda, není ani v Arad Domanu, ani hluboko na seančanském území.“

„Já vím, můj pane. Snažili jsme se. Přísahám že ano.“

„Dobře,“ řekl Rand. „Pokud v téhle věci budou dál tak umínění, vyberu jiné místo. Vraťte se k nim a vyřiďte, že se sejdeme ve Falme.“

Flinn zezadu tiše hvízdl.

„Můj pane,“ řekl Naeff. „To je pěkný kus uvnitř seančanského území.“

„Já vím,“ odpověděl Rand a ohlédl se na Flinna. „Ale má to… jistý historický význam. Nic nám nehrozí; tihle Seančané jsou pevně svázaní ctí. Když dorazíme pod vlajkou příměří, nezaútočí na nás.“

„Víš to jistě?“ zeptal se Naeff potichu. „Nelíbí se mi, jak se na mě dívají, můj pane. Mají v očích opovržení, všichni do jednoho. Opovržení a lítost, jako bych byl nějaký ztracený pes, který za hospodou hledá zbytky. Ať shořím, dělá se mi z toho špatně.“

„Mají po ruce ty svoje obojky, můj pane,“ řekl Flinn. „Vlajka příměří, nevlajka příměří, budou mít zálusk nás všechny spoutat.“

Rand zavřel oči, zadržoval v sobě zuřivost a cítil, jak kolem něj vane slaný mořský vítr. Otevřel oči a pohlédl na oblohu zataženou temnými mračny. Nebude myslet na obojek na krku, na svou ruku, škrtící Min. To byla minulost.

Byl tvrdší než ocel. Nedal se zlomit.

„Musíme se Seančany uzavřít mír,“ řekl. „Nehledě na neshody.“

„Neshody?“ zeptal se Flinn. „Nemyslím, že bych tomu říkal neshody, můj pane. Chtějí nás všechny zotročit, možná popravit. A myslí si, že je to laskavosti“

Rand se mu zahleděl do očí. Flinn nebyl vzpurný; byl tak věrný, jak to jen šlo. Ale Rand ho přiměl ztratit odvahu a svěsit hlavu. Nešváry nebylo možno tolerovat. Nešváry a lži ho přivedly do obojku. Už nikdy.

„Omlouvám se, můj pane,“ řekl Flinn nakonec. „Ať shořím, jestli není Falme dobrá volba! Budou se strachem hledět na oblohu, to teda budou.“

„Doruč tu zprávu hned, Naeffe,“ řekl Rand. „Chci to vyřešit.“

Naeff přikývl, obrátil koně a se skupinkou aielských stráží, která se k němu připojila, klusem opustil průvod. Člověk dokázal cestovat jen z místa, které dobře znal, takže nemohl jednoduše odejít přímo z přístavu. Rand pokračoval v jízdě a trápilo jej mlčení Luise Therina. Šílenec byl v poslední době neobvykle zdrženlivý. Randa by to mělo těšit, ale místo toho jej to znepokojovalo. Mělo to co dělat s bezejmennou silou, které se Rand dotkl. Stále často slýchal šílencův pláč a jak si pro sebe vyděšeně šeptá.

„Rande?“

Otočil se, neboť neslyšel Nyneivina koně přijíždět. Měla na sobě odvážné zelené šaty, podle domanských měřítek cudné, přesto však mnohem víc odhalující, než na jaké by pomyslela během života v Dvouříčí. Má právo se změnit, pomyslel si Rand. Co jsou odvážnější šaty ve srovnám se skutečností, že jsem nařizoval vyhnanství a popravy?

„Jak ses rozhodl?“ zeptala se.

„Sejdeme se s nimi ve Falme,“ řekl.

Něco potichu zamumlala.

„Cos říkala?“ zeptal se.

„Ale, jenom něco o zabedněném hlupákovi,“ řekla a upřela na něj vzdorovitý pohled.

„Falme pro ně bude přijatelné,“ řekl.

„Ano,“ přikývla. „Dostanou tě tak dokonale do rukou.“

„Nemůžu si dovolit čekat, Nyneivo,“ řekl. „Tohle riziko musíme podstoupit. Ale pochybuju, že zaútočí.“

„Minule jsi taky pochyboval?“ zeptala se. „Tenkrát, když tě připravili o ruku?“

Zalétl pohledem k pahýlu. „Je nepravděpodobné, že by tentokrát měli Zaprodance.“

„A víš to jistě?“

Pohlédl jí do očí a ona neuhnula, což bylo, jak se zdá, něco, co v poslední době dokázal jen málokdo. Nakonec zavrtěl hlavou. „Nevím to jistě.“

Místo odpovědi nakrčila nos, čímž naznačila, že diskusi vyhrála. „No, prostě budeme muset být zvlášť opatrní. Možná je vzpomínky na to, jak jsi Falme navštívil posledně, trochu znejistí.“

„To doufám,“ řekl.

Zamumlala si pro sebe něco dalšího, ale on nezachytil co. Z Nyneivy nikdy nebude dokonalá Aes Sedai; příliš dávalo najevo své emoce, zvlášť rozčilení. Rand to nepovažoval za chybu; s Nyneivou alespoň vždycky věděl, jak si stojí. Ve hrách byla mizerná, a to ji činilo cennou. Věřil jí. Byla jedna z mála.

Věříme jí, že ano? zeptal se Luis Therin. Můžeme?

Rand neodpověděl. Dokončil prohlídku přístavu. Nyneiva stála vedle něj. Vypadalo to, že má špatnou náladu, přestože Rand netušil proč. Když vykázal Kadsuane, Nyneiva mohla zaujmout postavení jako jeho hlavní poradce. Copak ji to netěšilo?

Možná si dělala starosti kvůli Lanoví. Když Rand obrátil průvod zpátky ke středu města, zeptal se: „Poslal ti zprávu?“

Nyneiva na něj pohlédla přivřenýma očima. „Kdo?“

„Ty víš kdo,“ řekl Rand, který právě míjel řadu zářivě červených praporů vlajících na řadě domů, které všechny nesly znaky potomků stejné rodiny.

„Jeho činy nejsou tvoje starost,“ řekla Nyneiva.

„Celý svět je moje starost, Nyneivo.“ Podíval se na ni. „Nesouhlasíš?“

Otevřela ústa, nepochybně proto, aby na něj vyštěkla, ale když se setkala s jeho pohledem, zaváhala. Světlo, pomyslel si při pohledu na zděšení v její tváři. Teď to dokážu udělat i Nyneivě. Co to vidí, když se na mě podívají? Ten pohled v jejích očích ho téměř přiměl bát se sebe sama.

„Lan bude v pořádku,“ prohlásila Nyneiva a odvrátila oči.

„Odjel do Malkieru, je to tak?“

Zrudla.

„Jak je to dlouho?“ zeptal se Rand. „Ještě se do Momy nedostal, že ne?“ Kdyby dostal volnost, aby konal to, co považoval za svou povinnost i osud, vydal by se Lan sám přímo do Malkieru. Království – jeho království – bylo pohlceno Momou už před desetiletími, když byl ještě malé dítě.

„Dva nebo tři měsíce,“ řekla. „Možná o něco dýl. Jede do Šajnaru, aby se postavil v Sedle, dokonce i kdyby to musel udělat sám.“

„Hledá odplatu,“ řekl Rand tiše. „Pomstít to, co nelze ubránit.“

„Koná svoji povinnost!“ prohlásila Nyneiva. „Ale… dělá mi starosti jeho drzost. Trval na tom, ať ho vezmu do Hraničních států, tak jsem to udělala, ale nechala jsem ho v Saldeii. Chtěla jsem ho mít tak daleko od Sedla, jak to půjde. Bude muset překonat náročný terén, aby se dostal, kam má namířeno.“

Randovi při pomyšlení na Lana, jedoucího k Sedlu, tedy v podstatě vstříc smrti, přejel mráz po zádech. Ale nedalo se s tím nic dělat. „Je mi to líto, Nyneivo,“ řekl, přestože to tak necítil. V poslední době měl problém cítit cokoli.

„Myslíš, že bych ho tam poslala samotného?“ obořila se na něj. „Oba jste stejní pitomci! Dohlídla jsem na to, že bude mít vlastní armádu, i když žádnou nechce.“

A byla toho dokonale schopná. Možná poslala zbývajícím Malkierům Lanovým jménem varování. V Lanoví se nezvykle svářily dva postoje; odmítal vztyčit prapor Malkieru nebo si nárokovat své postavení krále, neboť se bál vést zbytky svých krajanů na smrt. Přesto byl zcela ochotný jet ve jménu cti na stejnou smrt sám.

Dělám já totéž? napadlo Randa. Jedu ve jménu cti na smrt? Ale ne, to je jiné. Lan má na vybranou. Neexistovala žádná proroctví o tom, že Lan zemře, bez ohledu na to, co si o svém osudu sám myslel.

„Stejně by se mu hodila nějaká pomoc,“ řekla Nyneiva s nepříliš nadšeným výrázem. Žádat o pomoc jí vždy bylo nepříjemné. „Bude mít jenom malou armádu. Pochybuju že proti trollokům vydrží dlouho.“

„Zaútočí?“ zeptal se Rand.

Nyneiva zaváhala. „To neříkal,“ odpověděla. „Ale ano, řekla bych, že ano. Myslí si, že tady ztrácíš čas, Rande. Pokud dorazí, shromáždí vojsko a najde trolloky v Tarwinově sedle… ano, myslím si, že zaútočí.“

„Pak si zaslouží, co dostane, za to, že odjel bez nás,“ řekl Rand.

Nyneiva se na něj zamračila. „Jak to můžeš říct?“

„Musím,“ odvětil Rand potichu. „Poslední bitva je skoro tady. Možná k mému útoku na Mornu dojde ve stejnou dobu jako k Lanovu. Možná ne.“ Zamyšleně se odmlčel. Kdyby se Lan s armádou, kterou bude mít, pustil u Sedla do boje… to by možná přitáhlo pozornost. Kdyby tam Rand nezaútočil, vyvedlo by to Stín z rovnováhy. Mohl by na ně udeřit tam, kde to nečekají, zatímco oni by se soustředili na Lana.

„Ano,“ řekl Rand zadumaně. „Jeho smrt by mi opravdu mohla dobře posloužit.“

Nyneiva vztekle vytřeštila oči, ale Rand ši jí nevšímal. Někdo hluboko uvnitř, na velmi tichém místě, se všechno svíralo obavami o přítele. Musel tu starost ignorovat, umlčet ji. Ten hlas mu však šeptal dál.

Nazval tě přítelem. Neopouštěj ho…

Nyneiva svůj hněv ovládla, což na Randa udělalo dojem. „Ještě si o tom promluvíme,“ řekla mu úsečně. „Možná potom, až budeš mít čas se zamyslet nad tím, co přesně by opustit Lana znamenalo.“

Rád o Nyneivě přemýšlel jako o té bojechtivé vědmě, která ho zastrašovala doma v Dvouříčí. Vždycky vypadala, jako když se snaží příliš, jako by si dělala starosti, že lidé budou kvůli jejímu mládí přehlížet její postavení. Od té doby ale hodně vyrostla.

Dojeli k sídlu, kde na stráži před bránou stálo padesát Bašereho vojáků. Když Rand projížděl, zasalutovali jako jeden muž. Minul Aiely, kteří tábořili venku, u stájí sesedl a přendal si přístupový klíč ze smyčky na sedle do velké kapsy kabátu – spíš váčku, připnutému ke kabátu – určené pro sošku. Z hlubin vyčnívala ruka, která držela kouli ve vzduchu.

Zamířil do trůnního sálu. Nemohl mu říkat nijak jinak, když mu teď přinesli královský trůn. Byl přehnaně velký, pozlacený a s drahokamy zasazenými do dřeva na područkách a opěradle nad hlavou. Trčely jako vyvalené oči a trůn díky nim vypadal zdobeně a okázale, což se Randovi nelíbilo. Nestál v paláci. Jeden z místních obchodníků ho „chránil“ před nepokoji. Možná přemýšlel o tom, že si trůn přivlastní v přenesenějším slova smyslu.

Rand se posadil na trůnu, navzdory jeho nevkusnosti, a uvelebil se tak, aby ho přístupový klíč v kapse netlačil do boku. Mocní lidé ve městě si nebyli jistí, co si o něm myslet, a jemu to tak vyhovovalo. Neprohlásil se králem, přesto jeho vojska zajistila město. Mluvil o Alsalamově návratu, přesto seděl na trůnu, jako by na něj měl nárok. Nenastěhoval se do paláce. Chtěl, aby pochybovali.

Po pravdě se ještě nerozhodl. Hodně bude záležet na dnešních hlášeních. Kývl na vcházejícího Rhuarka; svalnatý Aiel mu gesto oplatil. Pak Rand sestoupil z trůnu a společně s Rhuarkem se posadili na kulatý koberec s barevným spirálovým vzorem, který ležel na podlaze před pódiem, pokrytým zeleným kobercem. Když to udělali poprvé, vyvolalo to mezi služebníky a úředníky Randova rozrůstajícího se dvora docela rozruch.

„Našli jsme a zadrželi další z nich, Rande al’Thore,“ řekl Rhuark. „Alamindra Cutren se ukrývala na pozemcích svého bratrance poblíž severní hranice; to, co jsme se dozvěděli na jejím panství, nás dovedlo přímo k ní.“

To znamenalo, že už má v opatrování čtyři členy kupecké rady. „A co Meašan Dubaris? Říkal jsi, že byste ji taky mohli najít.“

„Mrtvá,“ řekl Rhuark. „Minulý týden ji zabil dav.“

„Víš to jistě? Mohla by to být lež, která vás má svést ze stopy.“

„Sám jsem její tělo neviděl,“ odpověděl Rhuark, „ale muži, kterým věřím, ano. Tvrdili, že odpovídá popisu. Jsem si poměrně jistý, že to byla skutečná stopa.“

Takže čtyři chycení a dva mrtví. To znamenalo najít ještě čtyři další, než bude mít dost členů, aby nařídil novou volbu krále. Nebude to právě ta nejmorálnější volba v domanských dějinách; ale proč se vůbec stará? Mohl krále určit, nebo se za něj prohlásit sám. Proč se stará o to, co Domanci považují za správné?

Rhuark ho pozoroval; aielský náčelník měl v očích zamyšlený výraz. Nejspíš přemýšlel o tomtéž.

„Pátrejte dál,“ řekl Rand. „Nemám v úmyslu si Arad Doman zabrat pro sebe; najdeme právoplatného krále, nebo dáme dohromady kupeckou radu, aby mohla zvolit nového. Je mi jedno, kdo to bude, pokud to nebude temný druh.“

„Jak pravíš, Kar’a’karne, přikývl Rhuark a začal se zvedat.

„Řádje důležitý, Rhuarku,“ řekl Rand. „Nemám čas zajistit tohle království sám. Do Poslední bitvy nezbývá moc času.“ Ohlédl se na Nyneivu, která se vzadu v malé místnosti připojila k několika Děvám. „Na konci měsíce chci mít u sebe další čtyři členy kupecké rady.“

„Nasadil jsi náročné tempo, Rande al’Thore,“ řekl Rhuark.

Rand vstal. „Prostě mi ty kupce najděte. Tihle lidé si zaslouží vůdce.“

„A král?“

Rand pohlédl stranou, kde stála Milisair Čadmar, pečlivě střežená aielskými strážemi. Vypadala… přepadle. Kdysi bujné havraní vlasy měla stažené do drdolu, očividně proto, že tak bylo snazší o ně pečovat. Šaty měla stále drahocenné, ale nyní pomačkané, jako by je nosila příliš dlouho. Oči měla zarudlé. Stále byla krásná, ale způsobem, jakým by byl stále krásný obraz, který někdo zmačkal a pak vyhladil na stole.

„Kéž najdeš vodu a stín, Rhuarku,“ řekl Rand a tím Rhuarka propustil.

„Kéž najdeš vodu a stín, Rande al’Thore.“ vysoký Aiel odešel a někteří z jeho mužů jej následovali. Rand se zhluboka nadechl, pak vyšel ke křiklavému trůnu a posadil se. K Rhuarkovi se choval s úctou, jakou si zasloužil. Ostatní… nu, také se jim dostane úcty, jakou si zaslouží.

Předklonil se a pokynul Milisair, ať předstoupí. Jedna z Děv ji šťouchla do zad a přinutila popojít. Žena vypadala mnohem vyděšeněji, než když před Randa předstoupila posledně.

„Nuže?“ zeptal se.

„Můj pane Draku..začala a těkala pohledem kolem, jako by čekala pomoc od domanských správců a sloužících, kteří tam stáli. Nevšímali si jí; dokonce i švihácký urozený pán Ramšalan odvrátil zrak.

„Mluv, ženská,“ poručil Rand.

„Ten posel, na kterého ses ptal,“ řekla. „Je mrtvý.“

Rand se zhluboka nadechl. „A jak k tomu došlo?“

„Muži, které jsem mu určila jako stráže,“ řekla rychle. „Neuvědomila jsem si, jak špatně s poslem zacházejí! Několik dní mu nedali vodu a pak přišly horečky…“

„Jinak řečeno,“ řekl Rand, „nepodařilo se ti z něho dostat informace, takže jsi ho nechala hnít v kobce a vzpomněla sis na něj až tehdy, když jsem ho chtěl nechat předvést.“

„Kar’a’karne,“ řekla jedna z Děv – velice mladá žena jménem Jalani – a předstoupila. „Našly jsme ji, jak si balí věci, jako by měla v úmyslu utéct z města.“

Milisair viditelně zbledla. „Urozený pane Draku,“ řekla. „Byla to jen chvilková slabost! Já…“

Rand ji mávnutím ruky umlčel. „Co s tebou mám teď dělat?“

„Měla by být popravena, můj pane!“ řekl Ramšalan a dychtivě vykročil.

Rand zamračeně vzhlédl. Nežádal odpověď. Vychrtlý Ramšalan s jedním z těch tenkých černých domanských knírů měl výrazný nos, což mohlo naznačovat saldejské předky. Měl na sobě neskutečný kabát v modré, oranžové a žluté barvě, z něhož vykukovaly nabírané bílé manžety. Takovéto věci byly zjevně v určitých kruzích domanské vyšší vrstvy považovány za módní. Na náušnicích měl znak svého rodu a na tváři přilepené černé znaménko krásy ve tvaru letícího ptáka.

Rand znal mnohé jako on, dvořany s příliš mdlým rozumem, ale příliš mnoha známostmi. Zdálo se, že v urozených vrstvách si takové chovají, stejně jako v Dvouříčí chovají ovce. Ramšalan byl kvůli nosovému hlasu a dychtivosti, s jakou byl ochoten zradit ostatní, aby podlézal Randovi, obzvlášť nepříjemný.

Nicméně lidé jako on měli své využití. Občas. „Co myslíš, Milisair?“ prohlásil Rand zadumaně. „Měl bych tě nechat popravit za zradu, jak tenhle muž navrhuje?“

Nebrečela, ale očividně byla vyděšená, natažené ruce se jí třásly a vytřeštěné oči nemrkaly.

„Ne,“ řekl Rand nakonec. „Potřebuju tvoji pomoc při výběru nového krále. K čemu by bylo pátrat po celé zemi po tvých spolupracovnících, kdybych začal popravovat ty členy rady, které už jsem našel?“

Přestala tajit dech, vydechla a ramena se jí uvolnila.

„Zamkněte ji do stejného žaláře, kde věznila královského posla,“ řekl Rand Děvám. „Ujistěte se, že ji nepotká stejný osud – alespoň dokud s ní nebudu hotov.“

Milisair zoufale vykřikla. Děvy vyvlekly ječící ženu z místnosti, ale Rand už ji pustil z hlavy. Ramšalan její odchod sledoval s uspokojením; podle všeho jej několikrát veřejně urazila. To byl jeden bod v její prospěch.

„Ostatní členové kupecké rady,“ řekl Rand úředníkům. „Byl některý z nich v kontaktu s králem?“

„Všichni už přinejmenším před čtyřmi či pěti měsíci, můj pane,“ odpověděl jeden z nich, podsaditý obtloustlý Domanec jménem Noreladim. „I když u Alamindry nevíme, protože byla… objevena teprve nedávno.“

Třeba bude znát nějaké novinky, ačkoli si Rand nemyslel, že by mohla mít lepší stopy než posel, který tvrdil, že přichází od samotného Alsalama. Ať ta ženská shoří, že ho nechala umřít!

Pokud toho posla vyslala Graendal, ozval se náhle Luis Therin, nikdy bych ho nedokázal zlomit. Ona to s nátlakem umí příliš dobře. Je prohnaná, tak moc prohnaná.

Rand zaváhal. Byla to trefná poznámka. Pokud byl posel podroben Graendalinu nátlaku, byla by jen malá šance, že bude schopen prozradit její polohu. Ne dokud nebude síť nátlaku zvednuta, což by vyžadovalo úroveň léčení, které Rand nebyl schopen. Graendal své stopy vždy dobře maskovala.

Nebyl si však jistý, že je v zemi. Kdyby dokázal najít posla a na něm nátlak, stačilo by to. „Potřebuju mluvit s kýmkoli, kdo tvrdí, že má zprávu od krále,“ řekl. „S dalšími lidmi ve městě, kteří s ním mohli být ve spojení.“

„Najdeme je, urozený pane Draku,“ řekl škrobený Ramšalan.

Rand nepřítomně přikývl. Pokud Naeff zařídí setkání se Seančany, jak Rand doufal, pak by mohl z Arad Domanu odjet brzy poté. Doufal, že jim tady při odjezdu nechá krále, doufal, že najde a zabije Graendal. Ale spokojí se i s mírem se Seančany a jídlem pro lidi. Nemohl vyřešit problémy všech. Mohl je jen přinutit, aby byli v klidu dost dlouho, aby stihl zemřít v Šajol Ghúlu.

A tím dovolit světu, aby se po jeho smrti znovu rozbil. Zaťal zuby. Už vyplýtval příliš mnoho času tím, že si dělal starosti s věcmi, které nemůže spravit.

To proto se bráním jmenovat domanského krále? napadlo ho. Jakmile zemřu, ten muž ztratí autoritu a Arad Doman bude zase zpátky na začátku. Pokud tady nenechám krále, který má podporu kupců, pak v podstatě po své smrti nabízím království Seančanům.

Tolik věcí bylo třeba vyvážit. Tolik bylo problémů. Nemohl je napravit všechny. Nemohl.

„Já s tím nesouhlasím, Rande,“ řekla Nyneiva, stojící se založenýma rukama vedle dveří. „A o Lanoví jsme ještě taky nedomluvili.“

Rand nad tím mávl rukou.

„Je to tvůj přítel, Rande,“ řekla Nyneiva. „Světlo! A co Perrin a Mat? Víš, kde jsou? Co se s nima stalo?“

Před očima mu zavířily barvy a odhalily obraz Perrina, stojícího u stanu s Galadem. Proč byl Perrin ze všech lidí právě s Galadem! A kdy se Elainin nevlastní bratr přidal k bělokabátníkům? Barvy se změnily na Mata, jedoucího po ulicích povědomého města. Caemlyn? Tom tam byl s ním.

Rand se pro sebe zamračil. Od Perrina i Mata cítil vzdálený tah. Byla to jejich podstata ta’veren, která se je pokoušela svést dohromady. Oba musejí být při Poslední bitvě s ním.

„Rande?“ zeptala se Nyneiva. „Neodpovíš mi?“

„O Perrinovi a Matovi?“ zeptal se Rand. „Jsou naživu.“

„Jak to víš?“

„Prostě vím.“ Vzdychl a zavrtěl hlavou. „A raději by tak měli zůstat. Než tohle skončí, buduje oba potřebovat.“

„Rande!“ řekla. „Jsou to tvoji kamarádi!“

„Jsou vlákna ve vzoru, Nyneivo,“ řekl, vstávaje. „Už je sotva znám a myslím, že oni by o mně řekli totéž.“

„Nezajímají tě?“

„Zajímají?“ Rand sešel po schodech z vyvýšeného pódia, na němž stál jeho trůn. „Co mě zajímá, je Poslední bitva. Co mě zajímá, je uzavření míru s těmi Světlem prokletými Seančany, abych se mohl přestat starat o jejich třenice a dostat se ke skutečné bitvě. Mezi těmihle starostmi jsou dva kluci z mojí mrňavé vesnice bezvýznamní.“

Vyzývavě se na ni podíval. Ramšalan a ostatní společníci tiše couvli, neboť se nechtěli nechat polapit mezi jeho pohledem a Nyneivou.

Mlčela, i když její tvář získala výraz hlubokého smutku. „Ach, Rande,“ řekla nakonec. „Nemůžeš takhle pokračovat dál. Ta tvrdost, kterou v sobě máš, tě zlomí.“

„Dělám, co musím,“ odpověděl a vplížil se do něj hněv. Copak stížnostem na to, jak se rozhoduje, nebude nikdy konec?

„Tohle není to, co musíš dělat, Rande,“ řekla. „Zničíš se. Budeš…“

V Randovi se vzedmul vztek. Prudce se otočil a ukázal na ni prstem. „Chceš skončit ve vyhnanství jako Kadsuane, Nyneivo?“ zařval. „Nikdo si se mnou nebude hrát! S tím jsem skončil. Když tě požádám, poraď mi, a jinak se ke mně nechovej blahosklonně’.“

Odtáhla se a Rand zaťal zuby a ovládl zlost. Spustil ruku, ale zjistil, že se bezděčně natáhla pro přístupový klíč v boční kapse. Nyneiva na kapsu upřela vytřeštěné oči a Rand se pomalu přiměl ruku od sošky odtáhnout.

Výbuch ho překvapil. Myslel, že svůj hněv ovládá. Potlačil ho a dalo mu to překvapivě zabrat. Obrátil se a odkráčel z místnosti. Rozrazil dveře a Děvy ho následovaly. „Dnes už žádná slyšení nebudou,“ řekl přítomným, kteří se ho snažili následovat. „Běžte a udělejte, co jsem přikázal! Potřebuju ostatní členy kupecké rady. Jděte!“

Rozprchli se. Zůstali jen Aielové, kteří mu cestou do komnat, které si v sídle zabral, dělali stráž.

Ještě chvíli. Věci v rovnováze už musel udržovat jenom chvíli. Pak to mohlo skončit. A zjišťoval, že se na ten konec začíná těšit stejně jako Luis Therin.

Slíbil jsi, že můžeme zemřít, řekl Luis Therin mezi vzdálenými vzlyky.

Slíbil, odpověděl Rand. A zemřeme.