Bouře přichází

12 Nečekaná setkání

Egwain kráčela prostornými chodbami Bílé věže, ztracená v myšlenkách. Její dvě červené strážkyně se táhly za ni. V posledni době vypadaly trochu mrzutě. Elaida jim nařizovala zůstávat s Egwain stále častěji; přestože se jednotlivé sestry střídaly, téměř vždy s ní dvě byly. A přesto to vypadalo, že cítí, že je Egwain považuje spíš za sloužící než stráže.

Už uplynul víc než měsíc od chvíle, co jí Siuan v Tel’aran’rhiodu sdělila ty znepokojivé zprávy, ale Egwain na ně stále musela myslet. Tyto události byly připomínkou, že se svět rozpadá. Toto byl čas, kdy měla Bilá věž být zdrojem stability. Místo toho se rozštěpila, zatímco muži Randa al’Thora se spojovali se sestrami. Jak mohl Rand něco takového dovolit? Z mladíka, s nímž vyrůstala, toho zjevně moc nezbývalo. Samozřejmě že ani z malé Egwain toho moc nezbylo. Pryč byly doby, kdy se zdálo, že je jim souzeno se vzít a žít na malém statku v Dvouříčí.

To ji kupodivu přivedlo k myšlenkám na Gawyna. Jak je to dlouho, co ho naposledy viděla, když jí v Cairhienu kradl polibky? Kde je teď? Je v bezpečí?

Soustřeď se, napomenula se. Nejdřív umyj kus podlahy, na kterém pracuješ, a pak se vrhni na zbytek domu. Gawyn se o sebe dokázal postarat; v minulosti to zvládal dobře. V některých případech až příliš dobře.

Siuan s ostatními si s tou aša’manskou záležitostí poradí. Ty ostatní zprávy byly znepokojivější. Jedna ze Zaprodanců v táboře? Žena, která ale usměrňuje saidín místo saidaru? Kdysi by to Egwain prohlásila za nemožné. Nicméně viděla v síních Bílé věže duchy a vypadalo to, že chodby denně mění uspořádání. Tohle bylo jen další znamení.

Zachvěla se. Halima se Egwain dotýkala, údajně proto, aby jí masáží rozehnala bolesti hlavy. Bolesti hlavy zmizely vzápětí poté, co byla Egwain zajata; proč ji nenapadlo, že Halima může být jejich původcem? Jaké další pikle ta ženská kula? O jaké skryté smyčky budou Aes Sedai zakopávat, jaké pasti položila?

Jednu část podlahy po druhé. Umyjte, na co dosáhnete, a pak se přesuňte dál. Siuan s ostatními si budou muset poradit i s Haliminými intrikami.

Egwain bolel zadek, ale ta bolest jí připadala stále méně důležitá. Někdy se při výprasku smála, jindy ne. Řemen nebyl podstatný. Větší bolest – z toho, co se stalo Tar Valonu – si žádala mnohem větší pozornost. Egwain kývla na hlouček novicek v bílém a ony předvedly pukrle. Egwain se zamračila, ale nepokárala je -jen doufala, že jim červené, která ji sledují, neudělí pokání za to, že Egwain prokázaly úctu.

Jejím cílem byla obydlí hnědého adžah, ta část, která se nyní nacházela dole v křídle. Meidani si dala načas, než se nabídla, že bude Egwain učit. Dnes konečně dorazil příkaz, týdny po první večeři s Elaidou. Zvláštní však bylo, že Bennae Nalsad se dnes také nabídla, že ji bude vyučovat. Egwain se šajnarskou hnědou nemluvila od prvního rozhovoru před několika týdny. Nikdy neměla s žádnou ženou hodinu dvakrát. A přesto toto jméno dostala ráno jako první, které má ten den navštívit.

Když došla do východního křídla, kde nyní sídlilo hnědé adžah, její červené pečovatelky zdráhavé zaujaly postavení v chodbě před ním, aby zde vyčkaly jejího návratu. Elaidě by se pravděpodobně líbilo, kdyby zůstaly s Egwain, ale samotné červené byly při ochraně svých hranic tak neústupné, že existovala jen velmi malá šance, že by jiné adžah – dokonce i mírné hnědé – dovolilo dvojici červených vstoupit do svých prostor. Jakmile Egwain vstoupila do oblasti s podlahou z hnědých dlaždic, zrychlila krok a míjela chvátající ženy v nevýrazných šatech tlumených barev. Dnes nebude mít chvíli volna, se všemi těmi schůzkami se sestrami, plánovanými výprasky a pravidelnými domácími povinnostmi novicek, jako je například drhnutí podlah.

Dorazila k Bennaeiným dveřím, ale tam zaváhala. Většina sester souhlasila, že bude Egwain vyučovat, jen když jim byla tato povinnost vnucena, a často to byl nepříjemný zážitek. Některé z Egwaininých učitelek ji neměly rády kvůli jejímu spojení se vzbouřenkyněmi, jiné rozčilovalo, jak snadno dokáže tkát tkanivo, a další se rozzuřily, když zjistily, že jim nehodlá prokazovat úctu jako řádná novicka.

Tyto „lekce“ však Egwain poskytovaly jednu z nejlepších možností, jak zasévat semínka nespokojenosti proti Elaidě. Jedno z nich zasadila při první návštěvě u Bennae. Začalo klíčit?

Egwain zaklepala a pak na vyzvání vstoupila. Obývací pokoj byl posetý badatelským nepořádkem. Jako miniaturní věže se o sebe opíraly hromady a hromady knih. Byly zde zbudované kostry nejrůznějších zvířat v rozličných stupních zhotovení; ta žena vlastnila tolik kostí, že by si mohla zřídit zvěřinec. Egwain se zachvěla, když si v rohu všimla kompletní lidské kostry, vzpřímené a pospojované vlákny, která měla přímo na kostech podrobné poznámky psané černým inkoustem.

Bylo tu sotva dost místa, kudy projít, a pouze jediné místo, kam se dalo sednout – Bennaeino vlastní polstrované křeslo, na jehož opěradlech byla dvojice vytlačených míst, nepochybně tam, kam si hnědá sestra během nesčetných večerů při čtení pokládala paže. Nízký strop působil ještě nižší díky několika mumifikovaným ptákům a astronomickým vynálezům, které z něj visely. Egwain musela sklonit hlavu pod modelem slunce, aby se dostala na místo, kde stála Bennae a prohledávala hromadu svazků vázaných v kůži.

„Vida,“ řekla, když si všimla Egwain. „Dobře.“ Štíhlá až kostnatá žena měla tmavé vlasy s šedivými prameny, získanými věkem. Vlasy měla svázané v drdolu a na sobě – jako mnoho hnědých – prosté šaty, které vyšly z módy už před jedním či dvěma staletími.

Bennae přešla k polstrovanému křeslu a bez povšimnutí minula dvě tvrdší křesílka u krbu – na obou se od Egwaininy poslední návštěvy nahromadily papíry. Egwain si uklidila jednu stoličku a postavila zaprášenou krysí kostru na podlahu mezi dvě hromádky knih o vládě Artuše Jestřábí křídlo.

„Nu, myslím, že bychom tedy měly pokračovat ve tvé výuce,“ řekla Bennae a opřela se v křesle.

Egwain se tvářila klidně. Požádala Bennae o možnost Egwain opět učit? Nebo ji k tomu přinutily? Egwain si dovedla představit nezkušenou hnědou sestru, na kterou opakovaně hodí povinnost, do níž se nikomu jinému nechce.

Na Bennaeinu žádost Egwain předvedla řadu tkaniv, která zdaleka přesahovala možnosti většiny novicek, ale pro Egwain byla snadná, dokonce i když byla její síla utlumena ločidlem. Pokusila se z hnědé vymámit, co cítí po přesunutí jejich obydlí, ale Bennae – jako většina hnědých, s nimiž Egwain mluvila – se tomuto tématu raději vyhýbala.

Egwain utkala několik dalších tkaniv. Po nějaké době začínala uvažovat, jaký má toto setkání význam. Nežádala ji Bennae, ať většinu naprosto stejných tkaniv předvede během její minulé návštěvy?

„Velmi dobře,“ řekla Bennae a nalila si šálek čaje z konvice, nahřívající se v malé pánvi se žhavým uhlím. Egwain žádný čaj nenabídla. „V tom jsi dost obratná. Ale jsem zvědavá. Máš také důvtip, schopnost vypořádat se se složitými situacemi, jak se od Aes Sedai vyžaduje?“

Egwain nic neřekla, ačkoli si okázale nalila čaj. Bennae nic nenamítala.

„Řekněme…“ uvažovala Bennae. „Řekněme, že ses dostala do situace, kdy ses ocitla ve sporu s několika členkami svého adžah. Náhodou jsi narazila na informaci, kterou jsi neměla vědět, a vůdkyně tvého adžah jsou na tebe rozčilené. Náhle zjistíš, že tě odsuzují k velmi nepříjemným povinnostem, jako by se tě snažily zamést pod koberec a zapomenout na tebe. Pověz mi, v takové situaci, jak bys reagovala?“

Egwain se málem zakuckala vlastním čajem. Hnědá nebyla právě delikátní. Začala se vyptávat na třináctý depozitář, že? A to ji dostalo do potíží? Jen málokdo měl vědět o tajných dějinách, které Egwain tak nenuceně zmínila při poslední návštěvě zde.

„Nu,“ řekla Egwain a usrkla čaj, „dovol, ať k tomu přistoupím s čistou myslí. Řekla bych, že nejlepší bude podívat se na to z pohledu vůdců adžah.“

Bennae se lehce zamračila. „Asi ano.“

„Takže, v situaci, kterou popisuješ, můžeme předpokládat, že adžah tyto informace dostalo, aby je chránilo? Dobře. Takže z jejich pohledu přišly důležité a pečlivé plány vniveč. Někdo se dozvěděl tajemství, které neměl. To našeptává, že někde mezi vašimi nej důvěryhodnějšími členkami existuje únik informací.“

Bennae zbledla. „Myslím, že to chápu.“

„Nejlepší způsob, jak celou situaci vyřešit, bude dvojitý,“ řekla Egwain a znovu upila čaj. Chutnal příšerně. „Za prvé, bude třeba uklidnit vůdce adžah. Musejí vědět, že informace nepronikla ven jejich vinou. Kdybych já byla ta předpokládaná sestra v nesnázích – a kdybych neudělala nic špatného – šla bych za nimi a vysvětlila jim to. Tak by mohly přestat hledat tu, která informaci pustila.“

„Ale,“ namítla Bennae, „to té sestře – té předpokládané v nesnázích – nepomůže vyhnout se trestům.“

„To ničemu neuškodí,“ řekla Egwain. „Nejspíš ji,trestají“, aby ji udržely z cesty, zatímco budou vůdcové adžah hledat zrádce. Až budou vědět, že žádný není, pravděpodobněji budou na sestru v nemilosti pohlížet s větším pochopením — zvlášť poté, co jim nabídla řešení.“

„Řešení?“ zeptala se Bennae. Šálek s čajem držela v prstech, jako by na něj zapomněla. „A jaké řešení bys nabídla?“

„To nejlepší: způsobilost. Některé sestry očividně ta tajemství znají. Takže kdyby tato sestra prokázala svou důvěryhodnost a schopnosti, možná by si vůdkyně adžah uvědomily, že nejlepší by bylo udělat z ní jednu ze strážkyň tajemství. Snadné řešení, když se nad tím zamyslíš.“

Bennae zamyšleně seděla a přímo nad ní se na provázku otáčela malá mumifikovaná pěnkava. „Ano, ale bude to fungovat?“

„Je to určitě lepší než sloužit v nějakém zapomenutém skladišti a pořizovat tam seznam svitků,“ řekla Egwain. „Nespravedlivému trestu se někdy nelze vyhnout, ale nejlepší je nedovolit ostatním zapomenout, že je nespravedlivý. Pokud prostě jen přijme způsob, jakým s ní zacházejí, nebude trvat dlouho, než usoudí, že si postavení, které na ni uvalily, zaslouží.“ A za tuhle malou radu ti, Silviano, děkuju.

„Ano,“ přikývla Bennae. „Ano, myslím, že máš pravdu.“

„Ráda kdykoli pomůžu, Bennae,“ řekla Egwain tišším hlasem a obrátila se zpět k čaji. „V hypotetických situacích, samozřejmě.“

Na okamžik se Egwain obávala, že tím, že hnědou oslovila jménem, zašla příliš daleko. Nicméně Bennae jí pohlédla do očí a pak dokonce zašla tak daleko, že nepatrně sklonila hlavu na znamení díků.

Kdyby ta hodina, kterou s Bennae strávila, byla jedinečná, Egwain by to i tak připadalo pozoruhodné. Nicméně ji ohromilo, když našla – poté, co odešla z Bennaeina doupěte – novicku, která na ni čekala se zprávou, přikazující, že má navštívit Nagoru, bílou sestru. Egwain měla před schůzkou s Meidani ještě čas, a tak šla. Nemohla ignorovat povolání od sestry, přestože nepochybně bude muset dělat práci navíc za to, že se vyhnula drhnutí podlahy.

Při setkání s Nagorou se Egwain dostalo lekce v logice – a ty „logické hlavolamy“, které jí byly předestřeny, se velice podobaly žádosti o pomoc se strážcem, který je stále zoufalejší z toho, jak stárne a ztrácí schopnost bojovat. Egwain pomohla, jak se dalo, a Nagora to předtím, než ji propustila, nazvala „bezchybnou logikou“. Pak přišla další zpráva, tentokrát od Suany, jedné z přísedících za žluté adžah.

Přísedící! Bylo to poprvé, kdy Egwain dostala příkaz navštívit některou z nich. Egwain odspěchala na schůzku a dovnitř ji uvedla mladá služebná. Suanino apartmá vypadalo spíš jako zahrada než normální pokoje. Jako přísedící mohla Suana požadovat pokoje s okny a svůj balkón plně využila jako bylinkovou zahradu. Navíc ale měla rozmístěná zrcadla tak, aby odrážela světlo do pokoje, který byl zarostlý malými stromky v květináčích, keři ve velkých nádobách s hlínou, a dokonce i malou zahrádkou s mrkví a ředkvičkami. Egwain si s nelibostí všimla v jedné z beden malé hromádky shnilých hlíz, které Suana pravděpodobně sotva sklidila, a ony už se zkazily.

Pokoj prostupovala silná vůně bazalky, tymiánu a tuctu dalších bylin. Navzdory problémům ve věži, navzdory shnilým rostlinám, ji rozveselila vůně života v místnosti – čerstvě rozrytá hlína a rostoucí rostliny. A Nyneiva si stěžovala, že sestry v Bílé věži ignorují, jak jsou bylinky užitečné! Kéž by jen mohla s hřmotnou Suanou s hranatou tváří strávit nějaký čas.

Egwain zjistila, že žena je pozoruhodně milá. Suana ji provedla řadou tkaniv, z nichž mnohé souvisely s léčením, v němž Egwain nikdy zvlášť nevynikala. Přesto musela její zručnost na přisedící zapůsobit, neboť uprostřed lekce – Egwain seděla na polstrované stoličce mezi dvěma stromky v květináčích, Suana vhodněji v kůží potaženém křesle – se tón hovoru změnil.

„Myslím, že bychom tě moc rády měly mezi žlutými,“ řekla žena.

Egwain sebou škubla. „Nikdy jsem nebyla příliš zručná v léčení.“

„Patřit ke žlutým není o zručnosti, dítě,“ řekla Suana. „Je to o vášni. Pokud ráda zlepšuješ věci, spravuješ, co bylo rozbito, pak bys zde našla smysl.“

„Děkuji,“ řekla Egwain. „Ale amyrlin nepatří k žádnému adžah.“

„Ano, aleje z jednoho pozvednuta. Zvaž to, Egwain. Myslím, že bys tady našla dobrý domov.“

Byl to šokující rozhovor. Suana očividně nepovažovala Egwain za amyrlin, ale už jen sama skutečnost, že verbovala Egwain do svého adžah, o něčem vypovídala. Znamenalo to, že alespoň do určité míry přijímá Egwaininu legitimitu jakožto sestry.

„Suano,“ zkusila Egwain, jak moc může na ten pocit legitimity zatlačit, „mluvily přísedící o tom, co udělat s napětím mezi adžah?“

„Nevím, co by se dalo dělat,“ odvětila Suana a zalétla pohledem k zarostlému balkónu. „Pokud se ostatní adžah rozhodla považovat žluté za své nepřátele, nemůžu je přesvědčit, aby se chovala méně pošetile.“

Ostatní nejspíš říkají totéž o vás, pomyslela si Egwain, ale nahlas řekla: „Někdo musí udělat první krok. Ta skořápka nedůvěry začíná být tak silná, že brzo bude těžké ji rozbít. Možná že kdyby přísedící z různých adžah začaly jíst spolu, nebo je bylo vidět, jak spolu chodí po chodbách, představovalo by to pro zbytek Věže poučení.“

„Možná…“ řekla Suana.

„Ony nejsou tví nepřátelé, Suano,“ řekla Egwain silnějším hlasem.

Žena se na Egwain zamračila, jako by si náhle uvědomila, od koho si nechává radit. „Nu, myslim, že už bys měla běžet. Určitě toho máš dnes spoustu na práci.“

Egwain vyšla ven a cestou se pečlivě vyhýbala svěšeným větvím a nahromaděným květináčům. Jakmile vyšla ze žluté části Věže a vyzvedla svůj červený doprovod, něco si uvědomila. Přečkala všechny tři schůzky, aniž by si vysloužila jediný trest. Nebyla si jistá, co si o tom myslet. Dokonce dvě z nich oslovila jménem!

Začínaly ji akceptovat. Naneštěstí to byla jen malá část bitvy. Větší částí bylo zajistit, že Bílá věž přežije tlak, který na ni Elaida vyvíjí.

Meidaniny pokoje byly překvapivě pohodlné a útulné. Egwain vždycky pokládala šedé za podobné bílým, bez vášně, dokonalé diplomatky, které neměly čas na osobní emoce nebo nicotnosti.

Tyto pokoje však ukazovaly ženu, které milovala cestování. Uprostřed stěn zde visely mapy v jemných rámech jako drahocenné umělecké kousky. Po obou stranách jedné z map visela dvojice aielských oštěpů; další mapa zobrazovala ostrovy Mořského národa. Zatímco mnozí by se rozhodli pro upomínky z porcelánu, který se běžně spojoval s Mořským národem, Meidani měla malou sbírku náušnic a malovaných lastur, pečlivě zarámovaných a vystavených, společně s destičkou umístěnou pod nimi s daty pořízení.

Obývací pokoj byl jako muzeum, věnované cestám jeho obyvatelky. Altarský svatební nůž, posázený čtyřmi třpytivými rubíny, visel vedle malého cairhienského praporu a šajnarského meče. U každého předmětu byla malá tabulka, která vysvětlovala jeho význam. Například svatební nůž Meidani dostala za pomoc při urovnání sporu mezi dvěma rody, který se týkal smrti zvlášť významného statkáře. Jeho žena jí nůž věnovala na znamení díků.

Kdo by si byl pomyslel, že ta krčící se žena, kterou viděla při večeři před pár týdny, bude mít tak pyšnou sbírku? I samotný koberec měl cedulku, byl to dar obchodníka, který ho koupil v uzavřeném šarském přístavišti a pak věnoval Meidani jako dík za vyléčení své dcery. Měl zvláštní vzor, byl utkaný z něčeho, co vypadalo jako drobné nabarvené kousky rákosu, a na okrajích ho lemovaly střapce z cizokrajné šedé kožešiny. Vzor představoval exotické tvory s dlouhými krky.

Samotná Meidani seděla v neobvyklém křesle vyrobeném z propleteného silného proutí, vytvarovaného tak, aby vypadalo jako rostoucí svazek větví, který jen náhodou získal tvar křesla. Do jakékoli jiné místnosti ve Věži by se příšerně nehodil, ale do těchto pokojů, kde všechny předměty vypadaly různě a nijak spolu nesouvisely, ale zároveň všechny zapadaly do společného tématu dárků získaných na cestách, se hodil.

Šedá vypadala překvapivě jinak než při večeři s Elaidou. Místo barevných šatů s hlubokým výstřihem měla bílou rozšiřující se róbu s vysokým límečkem střiženou tak, jako by měla potlačit její poprsí. Tmavě zlaté vlasy měla stažené do drdolu a neměla jediný šperk. Byl to záměrný kontrast?

„Dala sis na čas, než sis mě zavolala,“ řekla Egwain.

„Nechtěla jsem před amyrlin vypadat podezřele,“ řekla Meidani, zatímco Egwain přecházela po exotickém šarském koberci. „Kromě toho si stále nejsem jistá, jak na tebe pohlížím.“

„Je mi jedno, jak na mě pohlížíš,“ řekla Egwain klidně, zatímco se usazovala do nadměrného dubového křesla, jehož cedulka uváděla, že je to dar od bankéře z Tearu. „Amyrlin nepotřebuje ocenění těch, kdo ji následují, dokud ji poslouchají.“

„Zajaly tě a svrhly.“

Egwain pozvedla obočí a zahleděla se Meidani do očí. „Zajaly, to ano.“

„Sněmovna vzbouřenců už určitě vybrala novou amyrlin.“

„Náhodou vím, že nevybrala.“

Meidani zaváhala. Bylo riskantní odhalit, že Egwain má kontakty se vzbouřenými Aes Sedai, ale pokud si nedokáže zajistit loajalitu Meidani a špehů, pak sejí opravdu třese zem pod nohama. Egwain předpokládala, že bude snadné získat podporu této ženy, vzhledem k tomu, jak vyděšená byla Meidani při večeři. Vypadalo to však, že se tato žena nedá tak snadno zastrašit, jak se předtím zdálo.

„Dobře,“ řekla Meidani. „Dokonce i pokud je to pravda, musíš vědět, že si tě vybraly jen jako loutku. Loutku, s níž mohou manipulovat.“

Egwain jí stále hleděla do očí.

„Nemáš žádnou skutečnou autoritu,“ řekla Meidani a hlas sejí slabě zachvěl.

Egwain neodvrátila zrak. Meidani si ji s lehce svraštěným čelem pozorně prohlížela a jedna za druhou se na její bezvěké aessedaiovské tváři objevovaly vrásky. Zkoumala Egwaininy oči, stejně jako kameník zkoumá před usazením kus kamene, zda na něm nejsou pukliny. Zdálo se, že to, co nalezla, ji ještě víc zmátlo.

„A teď,“ řekla Egwain, jako by ji Meidani právě nezpochybňovala, „mi přesně vysvětlíš, proč jsi z Věže neutekla. Přestože věřím, že tvé špehování Elaidy je nesmírně cenné, musíš vědět, v jak velkém nebezpečí ses ocitla, teď, když Elaida ví, komu jsi ve skutečnosti věrná. Proč neodejdeš?“

„To… nemůžu říct,“ odpověděla Meidani a odvrátila oči.

„Přikazuju ti to jako tvoje amyrlin.“

„To nemůžu říct.“ Meidani hleděla na podlahu, jako by se styděla.

Zvláštní, pomyslela si Egwain a zakryla nespokojenost. „Je zjevné, že nechápeš vážnost naší situace. Buď přijmeš mou autoritu, nebo přijmeš tu Elaidinu. Není nic mezi tím, Meidani. A já ti slibuju tohle: jestliže si Elaida udrží amyrlinin stolec, bude její zacházení s těmi, které považuje za zrádce, nanejvýš nepříjemné.“

Meidani stále klopila oči. Navzdory počátečnímu odporu se zdálo, že už jí moc silné vůle nezbývá.

„Chápu.“ Egwain vstala. „Zradila jsi nás, že? Přešla jsi na Elaidinu stranu před tím, než tě odhalili, nebo až po Beoninině přiznání?“

Meidani okamžitě vzhlédla. „Cože? Ne! Nikdy jsem naši věc nezradila!“ Vypadala, že je jí špatně, měla bledou tvář a ústa sevřená do tenké čárky. „Jak sis mohla myslet, it bych podporovala tu ohavnou ženskou? Nenávidím to, co provedla Věži.“

Nu, tohle bylo dost přímé; tato prohlášení dávala jen málo prostoru, jak obejít tři přísahy. Buď Meidani mluvila pravdu, nebo byla černá – ačkoli Egwain mohla jen stěží uvěřit, že by se černá sestra ohrozila tím, že řekne lež, která mohla být tak snadno odhalena.

„Tak proč neutečeš?“ zeptala se Egwain. „Proč zůstáváš?“

Meidani zavrtěla hlavou. „To nemůžu říct.“

Egwain se zhluboka nadechla. Celá ten rozhovor ji něčím rozčiloval. „Řekneš mi aspoň, proč tak často večeříš s Elaidou? Určitě to není proto, že se ti líbí takové zacházení.“

Meidani zrudla. „Elaida a já jsme v době noviciátu byly postelové přítelkyně. Ostatní se rozhodly, že kdybych obnovila náš vztah, možná bych získala cenné informace.“

Egwain si založila ruce. „Vypadá unáhleně předpokládat, že ti bude věřit. Nicméně Elaidina žízeň po moci způsobuje, že sama podniká neuvážené kroky, takže ten plán možná nebyl úplně nerozumný. Ale teď, když už ví, komu jsi skutečně věrná, ti už stejně nikdy nebude důvěřovat.“

„Já vím. Ale bylo rozhodnuto, že bych neměla dávat najevo, že vím, co zjistila. Kdybych teď vycouvala, prozradilo by se, že jsme byly varovány – a to je jedna z mála vzácných výhod, které teď máme.“

Tak malá výhoda, že prostě měla z Věže rovnou utéct. Tím, že zůstane, nic nezíská. Tak proč? Zdálo se, že tu ženu něco zadržuje. Něco silného. Slib?

„Meidani,“ řekla Egwain. „Musím vědět, co mi neříkáš.“

Zavrtěla hlavou; vypadala téměř vyděšeně. Světlo! pomyslela si Egwain. Já ji neudělám to, co jí dělává Elaida při večeřích.

Egwain se znovu posadila. „Narovnej se, Meidani. Nejsi nějaká culící se novicka. Jsi Aes Sedai. Začni se podle toho chovat.“

Žena vzhlédla a v očích se jí při tom výsměchu zablesklo. Egwain pochvalně přikývla. „My napravíme škodu, kterou Elaida způsobila, a já usednu na svém právoplatném místě jako amyrlin. Ale máme práci.“

„Já nemůžu…“

„Ano,“ řekla Egwain. „Nemůžeš mi říct, co se děje. Mám dojem, že jsou v tom zapletené tři přísahy, i když Světlo ví jak. Můžeme ten problém obejít. Nemůžeš mi říct, proč zůstáváš ve Věži. Ale můžeš mi to ukázat?“

Meidani naklonila hlavu. „Nejsem si jistá. Mohla bych tě vzít za…“ Prudce zmlkla. Ano, jedna z přísah ji násilím bránila pokračovat. „Možná bych ti to mohla ukázat,“ dokončila Meidani nešikovně. „Nejsem si jistá.“

„Tak to zjistěme. Jak nebezpečné bude, když ty moje dvě červené přisluhovačky půjdou za námi?“

Meidani zbledla. „Nebezpečné.“

„Pak je budeme muset nechat tady,“ řekla Egwain, nepřítomně při přemýšlení poklepávajíc jedním nehtem na područku svého velkého dubového křesla. „Mohly bychom z šedé části věže vyjít jinudy, ale když nás uvidí, mohlo by to vyvolat nepříjemné otázky.“

„Kolem vchodů a východů z našich prostor číhá spousta červených,“ řekla Meidani. „Mám dojem, že všechna adžah se navzájem takhle sledují. Bude velice těžké dostat se pryč, aniž by si nás někdo všiml. Samotnou by mě nesledovaly, ale když uvidí tebe…“

Špehové, kteří sledují pokoje jiných adžah? Světlo! Zašlo to až tak daleko? To bylo, jako když posíláte zvědy, aby sledovali nepřátelské ležení. Nemohla riskovat, že ji uvidí odcházet s Meidani, ale jít sama by také znamenalo přitahovat pozornost – červené věděly, že Egwain má doprovázet stráž.

Tím vznikal problém a Egwain napadalo pouze jediné řešení. Pozorně si Meidani prohlédla. Jak moc jí může věřit? „Přísaháš, že nepodporuješ Elaidu a že přijímáš mé vedení?“

Žena zaváhala, a pak přikývla. „Ano.“

„Když ti něco ukážu, přísaháš, že to bez mého předchozího souhlasu nikomu neprozradíš?“

Zamračila se. „Ano.“

Egwain se rozhodla. Zhluboka se nadechla a uchopila zdroj. „Pozorně sleduj,“ řekla a spředla vlákna ducha. Utlumená ločidlem neměla dost síly, aby průchod otevřela, ale i tak mohla Meidani ukázat tkanivo.

„A to bylo co?“ zeptala se Meidani.

„Říká se tomu průchod,“ řekla Egwain. „Používá se pro cestování.“

„To není možné!“ prohlásila okamžitě Meidani. „Tahle schopnost je ztracená už…“ Její hlas se vytratil a oči rozevřely.

Egwain nechala tkanivo rozpadnout. Meidani s odhodlaným výrazem okamžitě uchopila zdroj.

„Mysli na místo, kam chceš jít,“ řekla Egwain. „Aby to fungovalo, musíš velmi dobře znát místo, z něhož vyrážíš. Předpokládám, že své vlastní komnaty znáš dostatečně dobře. Vyber si cíl, kde pravděpodobně nikdo nebude; průchody můžou být nebezpečné, když se otevřou na nesprávném místě.“

Meidani přikývla, až jí zlatý drdol poskočil, a soustředila se. Obdivuhodným způsobem napodobila Egwainino tkanivo a přímo mezi nimi se otevřel průchod, bílá čára, která rozt’ala vzduch a ohnula se sama do sebe. Otvor byl na Meidanině straně; Egwain viděla pouze mihotající se plochu, jako když závan horka ohýbá vzduch. Obešla průchod a podívala se skrz otvor na temnou kamennou chodbu za ním. Dlaždice na podlaze měly tlumenou bílou a hnědou barvu a v dohledu nebyla žádná okna. Egwain odhadovala, že se chodba nachází v hlubinách Věže.

„Rychle,“ řekla Egwain. „Když se z tvých pokojů asi tak do hodiny nevrátím, moje červené pečovatelky by se mohly začít zajímat, co mi trvá tak dlouho. Už tak je podezřelé, že ze všech lidi jsi pro mě poslala právě ty. Můžeme jen doufat, že Elaida není tak opatrná, aby se nad tou náhodou zamyslela.“

„Ano, matko,“ řekla Meidani a pospíšila si ke stolu a zvedla z něj bronzovou lampu s mihotavým plamenem. Pak zaváhala.

„Co je?“ zeptala se Egwain.

„Jenom jsem překvapená.“

Egwain se málem zeptala, co ji tak překvapilo, ale pak to v Meidaniných očích spatřila. Meidani překvapilo, jak rychle poslechla. Překvapilo ji, jak přirozené bylo o Egwain přemýšlet jako o amyrlin. Tuto ženu ještě zcela nezískala, ještě ne, ale už byla blízko.

„Rychle,“ řekla Egwain.

Meidani přikývla, prošla průchodem a Egwain ji následovala. Přestože na podlaze za ním neležel prach, v chodbě se vznášel zatuchlý vzduch dlouho nevětraného vzduchu. Zdi postrádaly zdobení, které bylo možno příležitostně zahlédnout v horních chodbách, a jediným zvukem bylo vzdálené škrábání několika krys. Krysy. V Bílé věži. Kdysi by to bylo nemožné. Selhání ochran bylo jen další nemožností na stále se zvyšující hromadě.

Toto nebylo místo, kterému by sloužící ve Věži často věnovali pozornost. Zřejmě proto si ho Meidani vybrala k otevření průchodu. To bylo dobré, ale nejspíš byla až příliš opatrná. Když jsou tak hluboko ve Věži, zabere jim cenné minuty, než se vrátí do hlavních chodeb a najdou to, co jí Meidani chce ukázat. A to bude představovat další problém. Co se stane, když si ostatní sestry všimnou, že se Egwain pohybuje po chodbách bez obvyklého doprovodu stráží z červeného adžah?

Než mohla Egwain tuto obavu vyslovit nahlas, Meidani vyrazila pryč. Ne vzhůru chodbou směrem ke schodištím, ale dolů, hlouběji do Věže. Egwain svraštila čelo, ale následovala ji.

„Nejsem si jistá, že mi dovolí ti to ukázat,“ řekla Meidani tiše a její sukně svištěly, což byl zvuk, který nebyl nepodobný slabému škrábání vzdálených krys. „Musím tě ale varovat, že možná budeš překvapená, do čeho se zaplétáš. Mohlo by to být nebezpečné.“

Měla Meidani na mysli fyzické nebo politické nebezpečí? Zdálo se, že v tom druhém je Egwain už tak až po uši. Přesto přikývla a vážně varování přijala. „Rozumím. Ale pokud se ve Věži děje něco nebezpečného, musím o tom vědět. Není to jen mé právo, ale i moje povinnost.“

Meidani už nic neřekla. Vedla Egwain klikatou chodbou a mumlala si, že by si sebou byla ráda vzala strážce. Očividně něco vyřizoval někde ve městě. Chodba se stáčela, ne nepodobná smyčkám samotného Velkého hada. Právě když Egwain začínala ztrácet trpělivost, zastavila se Meidani u zavřených dveří. Na pohled se nijak nelišily od tuctů dalších téměř zapomenutých skladišť, která vedla z hlavní chodby. Meidani váhavě zvedla ruku a pak ostře zaklepala.

Dveře se okamžitě otevřely a odhalily strážce s bystrýma očima, zrzavými vlasy a hranatou čelistí. Podíval se na Meidani, pak se obrátil k Egwain a jeho výraz potemněl. Trhl paží, jako by se stěží ubránil sáhnutí po meči, který mu visel u boku.

„To bude Meidani,“ ozval se zevnitř místnosti ženský hlas, „přišla nám podat hlášení o schůzce s tou holkou. Adsalane?“

Strážce ustoupil stranou a odhalil malou místnost s krabicemi místo křesel. Seděly na nich čtyři ženy, všechny Aes Sedai. Ašokující bylo, že každá patřila k jinému adžah! Egwain neviděla ženy ze čtyř různých adžah ani společně kráčet chodbou, natož aby měly nějakou poradu. Žádná z nich nebyla červená a všechno to byly přísedící.

Seaine byla důstojná žena v bílých šatech se stříbrným lemováním. Přísedící z bílého adžah měla husté černé vlasy a obočí a vodnaté modré oči, které Egwain klidně pozorovaly. Vedle ní seděla Doesine, přísedící za žluté adžah. Byla štíhlá a na Cairhieňanku vysoká; drahocenné růžové šaty měla vyšívané zlatém. Vlasy jí zdobily safíry, odpovídající drahokamu, který měla na čele.

Sedá sestra, sedící vedle Doesine, byla Yukiri. Yukiri byla jednou z nejmenších žen, které kdy Egwain potkala, ale uměla se k ostatním chovat tak, že vždy vypadala jako pán situace, dokonce i ve společnosti velice vysokých Aes Sedai. Poslední z žen byla Saerin, altarská přísedící za hnědé. Stejně jako mnoho hnědých i ona měla nezdobené šaty, v tomto případě nepopsatelné hnědé barvy. Olivovou kůži jí hyzdila jizva na levé tváři. Egwain toho o ní moc nevěděla. Ze všech sester v místnosti se zdála být Egwaininou přítomností nejméně ohromená.

„Cos to udělala?“ zeptala se Seaine zděšeně Meidani.

„Adsalane, vezmi je dovnitř,“ řekla Doesine, která vstala a naléhavě mávala rukou. „Kdyby šel někdo kolem a tu al’Vereovic holku by tu zahlédl…“

Meidani se pod těmito přísnými slovy celá přikrčila – ano, bude s ní spousta práce, než se zase bude chovat jako Aes Sedai. Egwain vešla do místnosti dřív, než ji tam hrubý strážce mohl vtáhnout. Meidani ji následovala a Adsalan dveře s bouchnutím zavřel. Skladiště bylo osvětleno dvojicí lamp, které neposkytovaly dost světla, jako by doplňovaly spikleneckou povahu této schůzky.

Podle toho, jak na nich čtyři přísedící seděly, by bedny mohly stejně tak být trůny, a tak se Egwain také na jednu posadila. „Nedostala jsi svolení se posadit, holka,“ řekla Saerin chladně. „Meidani, co má tahle ohavnost znamenat? Tvoje přísaha měla takovýmhle chybám zabránit!“

„Přísaha?“ zeptala se Egwain. „A jakápak přísaha to má být?“

„Zmlkni, holka,“ obořila se na ni Yukiri a udeřila Egwain přes záda proutkem ze vzduchu. Byl to tak mírný trest, že se Egwain skoro zasmála.

„Neporušila jsem přísahu!“ řekla Meidani rychle a přistoupila k Egwain. „Nařídily jste mi o těchto schůzkách nikomu neříkat. No, poslechla jsem – neřekla jsem jí to. Ukázal jsem jí to.“ Ta žena v sobě měla vzdorovitou jiskru. To bylo dobré.

Egwain si nebyla jistá, co se v místnosti děje, ale čtyři přísedící pohromadě jí poskytovaly nevídanou příležitost. Nikdy by si nepomyslela, že bude mít možnost mluvit s tolika najednou, a když byly tyhle ochotné se sejít, možná se jich netýkaly praskliny, podkopávající zbytek Věže.

Nebo jejich setkání naznačovalo něco temnějšího? Přísahy, o nichž Egwain nic nevěděla, schůzky mimo horní chodby, strážce, který hlídá dveře… patřily tyto ženy ke čtyřem adžah, nebo k jednomu? Přivedly ji její řeči nevědomky přímo do hnízda černých?

S bušícím srdcem se Egwain přinutila nedělat předčasné závěry. Jestliže to jsou černé, pak je v pasti. Pokud nejsou, pak má práci.

„Toto je velice nečekané,“ říkala klidná Seaine Meidani. „Příště tvé rozkazy zformulujeme mimořádně pečlivě, Meidani.“

Yukiri přikývla. „Nenapadlo mě, že budeš tak dětinská, abys nás ze zlomyslnosti odhalila. Měly jsme si uvědomit, že stejně jako my všechny, i ty máš zkušenosti s ohýbáním přísah tak, aby to vyhovovalo tvým potřebám.“

Počkat, pomyslela se Egwain. To zní jako…

„Vskutku,“ říkala Yukiri. „Myslím, že za tenhle přestupek si zasloužíš pokání. Ale co uděláme s tou holkou, co přivedla? Ona nepřísahala na hůl, takže by bylo…

„Vy jste ji přinutily složit čtvrtou přísahu, je to tak?“ přerušila ji Egwain. „Co jste si, pod Světlem, myslely?“

Yukiri na ni pohlédla a Egwain ucítila další švihnutí vzduchu. „Nedostalas svolení promluvit.“

„Amyrlin nepotřebuje svolení, aby mohla promluvit,“ opáčila Egwain a upřela na ženu dlouhý pohled. „Co to tady děláte, Yukiri? Zrazujete všechno, co jsme! Tři přísahy nemají být nástrojem k rozdělení. Copak celá Věž zešílela stejně jako Elaida?“

„To není šílenství,“ skočila jim náhle do řeči Saerin. Hnědá zavrtěla hlavou, více velitelsky, než by Egwain od někoho z jejího adžah čekala. „Udělaly jsme to jen z nutnosti. Téhle se nedalo věřit, ne poté, co se spolčila se vzbouřenci.“

„Nemysli si, že nevíme o tom, jak ses s tou skupinou zapletla ty, Egwain al’Vere,“ řekla Yukiri. Nafoukaná šedá stěží ovládala hněv. „Kdyby bylo po našem, nerozmazlovaly bychom tě tak jako Elaida.“

Egwain lhostejně mávla rukou. „Utište mě, popravte mě nebo mě zbijte, Yukiri, a Věž bude stále v troskách. Ty, které tak pohodlně označujete jako vzbouřenkyně, za to nemůžou. Tajné schůzky ve sklepě, neoprávněně vynucené přísahy – to jsou zločiny přinejmenším stejně závažné jako Elaidin rozkol.“

„Neměla bys nás zpochybňovat,“ řekla Seaine tišším hlasem. Vypadala nesměleji než ostatní. „Někdy je třeba provést složitá rozhodnutí. Nemůžeme mít mezi Aes Sedai temné družky a byla podniknuta určitá opatření, abychom je vypátraly. Všechny, co jsme tady, jsme Meidani prokázaly, že nejsme přátelé Stínu. Takže jí nemůže ublížit, když nám složí přísahu. Bylo to rozumné opatření, abychom se ujistily, že všechny máme stejný cíl.“

Egwain zachovala klidnou tvář. Seaine skoro přiznala existenci černého adžah! Egwain by nikdy nečekala, že to uslyší z úst přísedící, zvláště ne před tolika svědky. Takže tyto ženy používaly hůl přísahy, aby vypátraly černé sestry. Zoufalá metoda, ale — jak Egwain usoudila – vzhledem k okolnostem oprávněná.

„Připouštím, že je to rozumný plán,“ řekla Egwain. „Ale nechat tuto ženu složit novou přísahu nebylo nutné!“

„A když se ví, že věrnost té ženy leží jinde?“ dožadovala se Saerin. „Jen to, že ta žena není temná družka, neznamená, že nás nezradí nějak jinak.“

A přísaha poslušnosti byla nejspíš důvodem, proč Meidani nemohla z Věže utéct. Egwain pocítila s nebohou ženou soucit. Salidarské Aes Sedai ji poslaly, aby se vrátila a špehovala Věž, tyto ženy ji odhalily – pravděpodobně – během pátrání po černých, potom její skutečné záměry zjistila Elaida. Tři různé frakce a všechny na ni tlačí.

„I tak je to nepatřičné,“ řekla Egwain. „Ale to teď můžeme odložit stranou. Co samotná Elaida? Už jste vyšetřily, jestli patří k černým? Kdo vás tímhle pověřil a jakjste se daly dohromady?“

„Pche! Proč se s ní bavíme?“ zeptala se rázně Yukiri, která stala a dala si ruce v bok. „Měly bychom se rozhodovat, co s ní uděláme, ne odpovídat na její otázky!“

„Pokud vám mám pomoct,“ řekla Egwain, „musím znát fakta.“

„Ty tady nejsi, abys nám pomohla, dítě,“ řekla Doesine. Štíhlá cairhienská žlutá mluvila pevným hlasem. „Meidani tě sem očividně přivedla, aby dokázala, že ji nemáme úplně pod palcem. Jako když má dítě záchvat vzteku.“

„A co ostatní?“ zeptala se Seaine. „Musíme je sehnat a ujistit se, že jsou jejich příkazy lépe formulovány. Nechtěly bychom, aby některá z nich zašla za amyrlin, než budeme vědět, komu je věrná.“

Ostatní? pomyslela si Egwain. Takže přinutily kpřísaze všechny špehy? Dávalo to smysl. Objev jednoho, a bude snadné získat jména ostatních. „Našly jste tedy nějaké skutečné členky černých?“ zeptala se. „Kdo je to?“

„Ty zůstaneš zticha, dítě,“ řekla Yukiri, upírajíc zelené oči na Egwain. „Ještě jedno slovo a postarám se o to, že podstoupíš takové pokání, až ti dojdou slzy.“

„Pochybuju, že bys mi ho mohla nařídit ještě víc, než už mám, Yukiri,“ odvětila Egwain klidně. „Pokud nemám v pracovně správkyně novicek trávit každodenně celý den. Kromě toho, když mě za ní pošleš, co jí řeknu? Že jsi mi pokání uložila ty osobně? Bude vědět, že jsem se s tebou dnes neměla sejít. To by mohlo vyvolat otázky.“

„Mohly bychom prostě nechat Meidani, ať ti nařídí pokání,“ řekla bílá Seaine.

„Ona nic takového neudělá,“ prohlásila Egwain. „Uznává mou autoritu amyrlin.“

Ostatní sestry se na Meidani podívaly. Egwain zatajila dech. Meidani se podařilo přikývnout, přestože vypadala vyděšeně, že se ostatním staví na odpor. Egwain tiše vděčně vydechla.

Saerin se zatvářila překvapeně, ale zvědavě. Yukiri, stále stojící se založenýma rukama, se nedala odradit tak snadno. „To je jedno. Prostě jí nařídíme, ať ti uloží pokání.“

„Vážně?“ řekla Egwain. „Myslela jsem, že jste mi tvrdily, že účelem čtvrté přísahy je nastolit jednotu, zabránit jí běžet s vašimi tajemstvími za Elaidou. A teď bys tu čtvrtou přísahu použila jako palici a donutila Meidani stát se vaším nástrojem?“

V místnosti nastalo ticho.

„Proto je přísaha poslušnosti strašlivý nápad,“ řekla Egwain. „Žádná žena by neměla mít nad jinou takovou moc. To, co jste provedly těm ostatním, je jen nepatrný krůček od nátlaku. Pořád se snažím rozhodnout, jestli je tahle ohavnost vůbec nějak ospravedlnitelná; to, jak se k Meidani a ostatním chováte, nejspíš rozhodne.“

„Musím se opakovat?“ vyštěkla Yukiri a obrátila se k ostatním. „Proč ztrácíme čas kvokáním s touhle holkou jako slepice na hřadu? Musíme se rozhodnout!“

„Mluvíme s ním, protože se zdá odhodlaná dělat potíže,“ řekla Saerin úsečně s pohledem upřeným na Egwain. „Posaď se, Yukiri. Já se o to dítě postarám.“

Egwain se s bušícím srdcem zahleděla Saerin do očí. Yukiri si odfrkla, posadila se a nejspíš si konečně vzpomněla, že je Aes Sedai, protože se zatvářila klidněji. Tahle skupinka byla pod velkým tlakem. Kdyby se rozneslo, co dělají…

Egwain nespouštěla ze Saerin oči. Předpokládala, že skupině velí Yukiri – ona a Saerin si byly v síle přibližně rovny a mnohé z hnědých byly poddajné. Ale byl to omyl; bylo příliš snadné učinit si o někom předčasně úsudek v závislosti na jejím adžah.

Saerin se předklonila a promluvila pevným hlasem. „Dítě, ty nás musíš poslechnout. Nemůžeme tě nechat přísahat na hůl přísahy a stejně pochybuju, že bys odpřisáhla poslušnost. Ale nemůžeš pokračovat s touhle komedií, že jsi amyrlinin stolec. Všechny víme, jak často podstupuješ pokání, a všechny víme, jak malý to má účinek. Takže mě nech zkusit něco, co s tebou předpokládám nikdo jiný nezkusil: rozum.“

„Můžeš říct, co máš na srdci,“ řekla Egwain.

Hnědá ohrnula nos. „Dobře. Tak za prvé, ty nemůžeš být amyrlin. S tím ločidlem sotva dokážeš usměrňovat!“

„Spočívá tedy autorita amyrlinina stolce v její síle usměrňovat?“ zeptala se Egwain. „Není nic víc než násilnice, kterou ostatní poslouchají, protože je může přinutit dělat to, co chce?“

„No, ne,“ odpověděla Saerin.

„Pak nechápu, co má to, že mi dávají ločidlo, společného s mou autoritou.“

„Bylas degradována na novicku.“

„Jenom Elaida je tak hloupá, aby se domnívala, že někdo může Aes Sedai odebrat její postavení,“ řekla Egwain. „Především se jí nikdy nemělo dovolit, aby si myslela, že takovou moc vůbec má.“

„Kdyby si to nemyslela,“ řekla Saerin, „byla bys mrtvá, holka.“

Egwain sejí opět podívala do očí. „Někdy mám pocit, že by bylo lepší být mrtvá, než vidět, co Elaida udělala ženám v této Věži.“

Celá místnost opět utichla.

„Musím říct,“ ozvala se Seaine tuše, „že tvá tvrzení jsou zcela nesmyslná. Elaida je amyrlin, protože ji řádně pozvedla sněmovna. Proto ty nemůžeš být amyrlin.“

Egwain zavrtěla hlavou. „Byla ,pozvednuta’ po ostudném a nanejvýš neobvyklém sesazení Siuan Sanče. Jak tváří v tvář něčemu takovému můžete nazývat Elaidino postavení řádným?“ Něco ji napadlo, byl to risk, ale připadalo jí to správné. „Povězte mi toto. Vyslýchaly jste nějaké ženy, které jsou v současné době přísedící? Našly jste mezi nimi černé?“ Zatímco Saerin se tvářila stále stejně, Seaine znepokojeně odvrátila pohled. Vida! pomyslela si Egwain.

„Našly,“ řekla Egwain. „Dává to smysl. Kdybych patřila k černým, hodně bych se snažila dostat některou ze svých temných družek na pozici přísedící. Odtamtud se dá s Věží manipulovat nejlépe. A teď mi povězte tohle. Byly některé z těch černých přísedících mezi těmi, které zvolily Elaidu? Podpořila některá z nich sesazení Siuan?“

Zavládlo ticho.

„Odpovězte mi, “ řekla Egwain.

„Našly jsme mezi přísedícími černou,“ přiznala nakonec Doesine. „A… ano, byla jednou z těch, které sesadily Siuan Sanče.“ Mluvila zachmuřeně. Uvědomila si, kam Egwain míří.

„Siuan byla sesazena naprostým minimem přísedících, které je vyžadováno,“ řekla Egwain. „Jedna z nich byla černá, což její hlas činí neplatným. Utišily jste a sesadily svou amyrlin, zavraždily jejího strážce, a to všechno jste udělaly protiprávně.”

„Při Světle,“ zašeptala Seaine. „Ona má pravdu.“

„To je k ničemu,“ řekla Yukiri a opět vstala. „Jestli začneme zpochybňovat a snažit se potvrdit, která amyrlin mohla být pozvednuta členkami černých, pak bychom mohly podezřívat každou amyrlin, která kdy na stolci seděla!“

„Ano?“ zeptala se Egwain. „A kolik z nich bylo zvoleno sněmovnou, v níž seděl jen přesně nejmenší požadovaný počet stávajících přísedících? A to je jen jeden důvod, proč byla vážná chyba takto Siuan sesadit. Když pozvedaly mě, ujistily jsme se, že každá přísedící ve městě ví, co se děje.“

„Falešné přísedící,“ ukázala Yukiri prstem. „Které svá místa získaly nezákonně!“

Egwain se k ní obrátila, vděčná, že nemohou slyšet, jak jí nervózně buší srdce. Musela se ovládat. Musela. „Ty říkáš, že jsme falešné, Yukiri? Kterou amyrlin bys raději následovala? Tu, která dělá z Aes Sedai novicky a přijaté, ruší celé adžah a způsobuje rozkol ve Věži, který je nebezpečnější než kterákoli armáda, která na ni kdy zaútočila? Ženu, která byla částečně pozvednuta za pomoci černého adžah? Nebo bys raději sloužila amyrlin, která se to všechno snaží napravit?“

„Určitě netvrdíš, že si myslíš, že jsme černým pomohly pozvednout Elaidu,“ řekla Doesine.

„Myslím, že my všechny sloužíme zájmům Stínu,“ řekla ostře Egwain, „dokud se necháváme rozdělit. Jak si představujete, že černé reagovaly na téměř tajné svržení amyrlinina stolce, následované roztržkou mezi Aes Sedai? Nepřekvapilo by mě, kdyby se po dalším vyšetřování ukázalo, že ta bezejmenná černá sestra, kterou jste objevily, není v té skupině, která se zasloužila o sesazení právoplatné amyrlin, jediná temná družka.“

To vyvolalo další vlnu ticha.

Saerin se opřela a vzdychla. „Nemůžeme změnit minulost. Jakkoli jsou tvá tvrzeni poučná, Egwain al’Vere, jsou v konečném důsledku mamá.“

„Souhlasím, že nemůžeme změnit, co se stalo,“ přikývla Egwain. „Ale můžeme hledět k budoucnosti. Ačkoli shledávám vaši snahu o odhalení černých adžah obdivuhodnou, mnohem víc mě povzbuzuje vaše ochota na tom spolupracovat. V současné Věži je spolupráce mezi adžah vzácná. Vyzývám vás, abyste si za svůj hlavní cíl vzaly toto, přinést Bílé věži jednotu. Ať to stojí cokoli.“

Vstala napůl s očekáváním, že ji některá sestra pokárá, ale skoro to vypadalo, jako by zapomněly, že mluví s „novickou“ a vzbouřenkyní. „Meidani,“ řekla Egwain. „Ty mne uznáváš jako amyrlin.“

„Ano, matko,“ řekla žena a sklopila hlavu.

„Ukládám ti tedy dál spolupracovat s těmito ženami. Nejsou naši nepřátelé a nikdy nebyly. Poslat tě zpátky jako špeha byla chyba, kterou bych si bývala přála zastavit. Avšak když jsi teď tady, můžeš být užitečná. Je mi líto, že musíš pokračovat ve svém představení před Elaidou, ale chválím tvou odvahu v té věci.“

„Budu sloužit, jak je třeba, matko,“ odpověděla, i když vypadala, že je jí zle.

Egwain pohlédla na ostatní. „Je lepší si věrnost zasloužit než vynutit. Máte tady hůl přísahy?“

„Ne,“ řekla Yukiri. „Je těžké ji tajně odnést. Můžeme ji vzít jen občas.“

„Škoda,“ řekla Egwain. „Ráda bych složila přísahy. Nicméně ji rychle seženete a osvobodíte Meidani od čtvrté přísahy.“

„Zvážíme to,“ řekla Saerin.

Egwain vyklenula obočí. „Jak si přejete. Ale vězte, že jakmile bude Bílá věž opět celá, sněmovna se dozví o tom, co jste tady udělaly. Ráda bych je informovala o tom, že jste byly opatrné a ne že jste svévolně toužily po moci. Pokud mě budete v příštích pár dnech potřebovat, můžete pro mě poslat – ale buďte tak hodné a najděte způsob, jak se vypořádat s těmi dvěma červenými sestrami, které mě hlídají. Raději bych už ve Věži znovu nepoužívala cestování, abych nevědomky neodhalila příliš mnoho těm, kdo by raději měli zůstat nevědomí.“

Nechala to prohlášení viset ve vzduchu a vyrazila ke dveřím. Strážce ji nezastavil, přestože ji sledoval těma svýma podezíravýma očima. Přemýšlela, čí strážce to je – měla dojem, že žádná ze sester v místnosti strážce nemá, ačkoli si tím nebyla jistá. Možná patřil k některé z dalších vyzvědaček, vyslaných ze Salidaru, a Saerin a ostatní ho povolaly. To by vysvětlovalo jeho náladu.

Meidani rychle vyšla za Egwain, ohlížejíc se přes rameno, jako by očekávala námitky nebo výtky, že za ní běží. Strážce jednoduše zavřel dveře.

„Nemůžu uvěřit, že jsi uspěla,“ řekla šedá. „Měly by tě pověsit za paty a nechat výt!“

„Na to jsou příliš moudré,“ odpověděla Egwain. „Jsou jediné v téhle zatracené Věži – možná kromě Silviany – komu sedí na krku něco podobného hlavě.“

„Silviany?“ zeptala se Meidani překvapeně. „Copak tě každý den nebije?“

„Několikrát denně,“ řekla Egwain nepřítomně. „Je velmi svědomitá, nemluvě o hloubavosti. Kdybychom měly víc takových jako ona, Věž by se do tohohle stavu především vůbec nedostala.“

Meidani si Egwain s nezvyklým výrazem ve tváři pozorně prohlédla. „Ty skutečně jsi amyrlin,“ řekla nakonec. Byla to zvláštní poznámka. Copak právě nepřísahala, že uznává Egwaininu autoritu?

„Pojď,“ řekla Egwain a zrychlila krok. „Musím se vrátit dřív, než ty červené začnou mít podezření.“