Bouře přichází

20 Na rozbité cestě

„Ženské,“ prohlásil Mat, který jel na Okovi po prašné málo užívané cestě, Jsou jako mezci.“ Zamračil se. „Počkat. Ne. Kozy. Ženské jsou jako kozy. Akorát, že si každá zatracená ženská myslí, že je kůň; jedinečném, dostihovej kůň. Chápeš mě, Talmanesi?“

„Čistá poezie, Mate,“ řekl Talmanes a přitom si nacpával dýmku tabákem.

Mat trhl otěžemi a Oko se plahočil dál. Kamennou cestu lemovaly vysoké borovice. Měli štěstí, že starodávnou silnici, kterou museli postavit ještě před Rozbitím, objevili. Byla převážně zarostlá, kameny na mnoha místech roztříštěné a velké kusy byly… nu, prostě pryč.

Kolem cesty a mezi kameny začínaly rašit mladé výhonky borovic, miniaturní verze svých otců, tyčících se nad nimi. Cesta byla široká, i když hrbolatá, což bylo dobře. Mat s sebou měl sedm tisíc mužů, všechny na koních, a ten necelý týden, který strávili na cestě poté, co poslal Tuon zpátky do Ebú Daru, jeli rychle.

„Pokoušet se s ženskou o rozumnou domluvu nemá smysl,“ pokračoval Mat s očima upřenýma před sebe. „Je to jako… no, je to jako když si s ní chceš dát přátelskou partičku kostek. Jenže ta ženská odmítá uznat i ty základní zatracený pravidla. Chlap, ten tě ošidí – ale udělá to čestně. Použije zatíženou kostku, aby sis myslel, žes prohrál náhodou. A když nejsi dost chytrej, aby sis všiml, co dělá, tak si možná tvoje peníze zaslouží. Tak to je.

Ale ženská se posadí k tý samý hře, usmívá se a tváří se, jako že chce hrát. Jenomže když je na řadě, hodí vlastníma kostkama, co jsou na všech stranách prázdný. Nikde jediná tečka. Prohlídne si svůj hod, pak se na tebe podívá a prohlásí: ,Zjevně jsem vyhrála?

Ty se podrbeš na hlavě a podíváš se na kostky. Pak se podíváš na ni a pak zase dolů na kostky. ,Ale na těch kostkách nejsou žádné oka? řekneš.

,Ale ano, jsou? na to ona. ,Ana obou padla jednička?

,To je přesně to číslo, který potřebuješ k výhře? řekneš.

,To je mi ale náhoda? odpoví a začne shrabávat tvoje peníze. A ty tam sedíš a snažíš se přijít na to, co se zrovna stalo. A něco ti dojde. Dvě jedničky nejsou vítězná kombinace! Ne když ty jsi hodil šest. To znamená, že potřebovala pár dvojek! Vzrušeněji vysvětlíš, co jsi zjistil. A víš, co ona pak udělá?“

„Nemám ponětí, Mate,“ odpověděl Talmanes s dýmkou v zubech, z jejíž hlavičky stoupal tenký proužek kouře.

„Ona se natáhne,“ řekl Mat, „a promne prázdné strany kostek. A pak ani nemrkne a prohlásí:,Omlouvám se. Na kostkách byla nějaká špína. Jasně vidíš, že vlastně padly dvojky!’ A bude tomu věřit. Bude tomu zatraceně věřit!“

„Neuvěřitelné,“ řekl Talmanes.

„Jenže to ještě není konec!“

„Myslel jsem si, že nebude, Mate.“

„Sebere ti všecky peníze,“ mávl Mat jednou rukou, zatímco druhou přidržel ašandarei na sedle. „A pak za ní přijde půlka ženských v místnosti a poblahopřejou jí, že hodila pár dvojek! Čím víc si budeš stěžovat, tím víc těch ženských se zapojí do hádky. Během chvilky jsou v přesile a každá z nich ti vysvětlí, že jsou na těch kostkách jasné dvojky a ty by ses měl opravdu přestat chovat jako dítě. Všechny ty zatracený ženský do poslední uvidí dvojky! Dokonce i ta prudérní ženská, která tu tvoji od narození nesnášela – protože babička tvý ženy ukradla její babičce recept na medové koláče, když ještě byly holky – se postaví na její stranu.“

„Jsou to opravdu ohavná stvoření,“ řekl Talmanes nevzrušeně. Talmanes se málokdy usmíval.

„A když skončí,“ pokračoval Mat téměř spíš sám pro sebe, „budeš mít prázdný měšec, hromadu úkolů k vyřízení, seznam oblečení, co máš nosit, a příšerný bolehlav. Budeš tam sedět, zírat na stůl a zaěneš uvažovat, jestli na těch kostkách přece jenom nepadly dvojky. I kdyby jenom proto, aby sis zachoval zbytky příčetnosti. Říkám ti, tak to vypadá, když se snažíš s ženskou rozumně domluvit.“

„A tos udělal. Obšírně.“

„Neděláš si ze mě legraci že ne?“

„Ale Mate!“ prohlásil Cairhieňan. „Víš, že bych nikdy nic takového neudělal.“

„Škoda,“ zamumlal Mat a podezřívavě se na něj podíval. „Rád bych se zasmál.“ Ohlédl se. „Vanine! Kde to u Temného zpráskaného zadku jsme?“

Tlustý bývalý zloděj koní zvedl hlavu. Jel kousek za Matem a vezl rozvinutou mapu oblasti, kterou měl přehnutou přes desku, aby ji mohl číst v sedle. Zíral na tu zatracenou věc půlku rána. Mat ho požádal, aby je nenápadně dostal přes Murandy, a ne se s nimi na měsíce ztratil v horách!

„To je Oslepitelův vrch,“ řekl Vanin a tlustým prstem ukázal na horu s rovným vrcholem, stěží viditelnou nad korunami sosen. „Alespoň si to myslím. Mohla by to být hora Sarlden.“

Přikrčený kopec se hoře příliš nepodobal; na vrcholku byla stěží trocha sněhu. Samozřejmě že jen pár „hor“ v této oblasti dělalo dojem, nedaly se srovnat s pohořím Oparů poblíž Dvouříěí. Tady, severovýchodně od Damonského pohoří, se krajina změnila na nízké předhůří. Byl to složitý terén, ale průchodný, když jste byli odhodlaní. A Mat byl odhodlaný. Odhodlaný nenechat se zase sevřít Seančany, odhodlaný nenechat se vidět nikým, kdo o jeho přítomnosti nemusel vědět. Už bylo té řezničiny příliš. Chtěl z téhle země, tak podobné oprátce, pryč.

„Fajn,“ řekl Mat a přitáhl Okovi uzdu a zařadil se vedle Vanina, „která z těch hor to je? Možná bychom se zase měli zeptat mistra Roidelleho.“

Mapa patřila kresliči map; jen díky jeho přítomnosti byli vůbec schopni tuhle cestu najít. Vanin ale trval na tom, že vojsko povede on — kreslič map nebyl totéž co zvěd. Nenecháte zaprášeného kartografa jet vepředu a vést vás, trval na svém Vanin.

Po pravdě řečeno, mistr Roidelle neměl jako průvodce příliš mnoho zkušeností. Byl to učenec, vědec. Dokázal vám dokonale vysvětlit mapu, ale zjistit, kde jsou, mu dělalo stejné potíže jako Vaninovi, protože tahle cesta byla tak rozkouskovaná a rozbitá a borovice dost vysoké, aby zakrývaly význačné body, a vršky kopců všechny skoro stejné.

Samozřejmě zde byla také skutečnost, že to vypadalo, že se Vanin kartografovou přítomností cítí ohrožen, jako by si dělal starosti, že ho sesadí z pozice průvodce Mata a Bandy. Mat by od obtloustlého zloděje nikdy takové pocity neočekával. Kdyby neztratili tolik zatraceného času, možná by ho to i pobavilo.

Vanin se zamračil. „Myslím, že to musí být hora Sarlden. Ano. Musí to tak být.“

„Což znamená…?“

„Což znamená, že pojedem dál po cestě,“ řekl Vanin. „Totéž, co jsem ti říkal před hodinou. Nemůžeme pochodovat se zatracenou armádou takhle hustým lesem, ne? Což znamená zůstat na šutrech.“

„Jenom se ptám,“ řekl Mat a stáhl si krempu klobouku na ochranu před sluncem. „Velitel se na takové věci musí ptát.“

„Měl bych jet napřed,“ zamračil se znovu Vanin. Mračil se rád. „Pokud to je hora Sarlden, měla by být asi hodinu nebo dvě daleko slušně velká vesnice. Z dalšího pahorku bych ji mohl vidět.“

„Tak jeď,“ přikývl Mat. Samozřejmě vyslali napřed zvědy, ale žádný z nich nebyl tak dobrý jako Vanin. Navzdory své velikosti se ten chlap dokázal k nepřátelskému opevnění dostat tak blízko, že mohl strážným spočítat vousy, a přitom ho nikdo ani nezahlédl. Nejspíš by zmizel i s jejich večeří.

Vanin si znovu prohlížel mapu a potřásal hlavou. „Vlastně,“ zamumlal, „Teď když o tom přemejšlím, možná je to hora Favlend…“ Než mohl Mat něco namítnout, odklusal pryč.

Mat si povzdechl a pobídla Oka, aby dohnal Talmanese. Cairhieňan zavrtěl hlavou. Talmanes uměl být vášnivý. Ze začátku jejich známosti se Mat domníval, že je přísný a neumí se bavit. Talmanes nebyl přísný, byl jen zdrženlivý. Občas však jako by se v šlechticových očích zablesklo, jako by se smál světu, navzdory rozhodně sevřené čelisti a neusmívajícím se rtům.

Dnes měl na sobě červený kabát lemovaný zlatém a čelo měl vyholené a napudrované podle cairhienské módy. Vypadalo to proklatě směšně, ale kdo byl Mat, aby to soudil? Talmanes měl možná příšerný vkus, ale byl to věrný důstojník a dobrý chlap. Kromě toho se skvěle vyznal ve víně.

„Netvař se tak mrzutě, Mate,“ řekl Talmanes a přitom potahoval z dýmky se zlatým okrajem. Kde ji vůbec sebral? Mat si nevzpomínal, že by ji měl už předtím. „Tvoji chlapi mají plné břicha, nacpané kapsy a právě slavně zvítězili. Voják nemůže žádat o moc víc.“

„Pochovali jsme tisíc mužů,“ řekl Mat. „To není žádný vítězství.“ Vzpomínky v jeho hlavě-ty, které nepatřily jemu-říkaly, že by měl být pyšný. Bitva proběhla dobře. Ale stále zde byli ti mrtví, kteří na něj spoléhali.

„Vždycky jsou nějaké ztráty,“ řekl Talmanes. „Nemůžeš se jimi užírat, Mate. Stává se to.“

„Když nebojuješ, nedochází ke ztrátám.“

„Tak proč tak často vyjíždět do bitvy?“

„Bojuju jenom tehdy, když není vyhnutí!“ obořil se na něj Mat. Krev a zatracenej popel, bojoval jenom tehdy, když musel. Když ho chytili do pasti! Proč to vypadalo, jako že se to stane pokaždé, když se otočí?

„Jak myslíš, Mate,“ řekl Talmanes, vyndal z úst dýmku a vědoucně jí na Mata ukázal. „Ale něco tě žere. A nejsou to ti chlapi, co jsme ztratili.“

Zpropadení šlechtici. Dokonce i ti, které jste dokázali snést, jako Talmanes, si vždycky mysleli, že toho tolik vědí.

Samozřejmě byl Mat teď taky šlechtic. Nemysli na to, řekl si. Talmanes Mata pár dní oslovoval „Vaše Výsosti“, dokud Matovi nepovolily nervy a neseřval ho – Cairhieňané dokázali být takoví pedanti, když šlo o postavení.

Když si Mat poprvé uvědomil, co jeho sňatek s Tuon znamená, zasmál se, ale byl to smích nevěřícné bolesti. A chlapi říkali, že má štěstí. Tak proč mu to jeho štěstí nepomohlo se tomuhle osudu vyhnout! Zatracený princ krkavců! Co mělo znamenat tohle!

Nu, právě teď se musel postarat o své muže. Ohlédl se na řady jezdců a kušiníků, jedoucích za nimi. Obojích byly tisíce, i když Mat nařídil svinout korouhve. Nebylo pravděpodobné, že na téhle zapomenuté cestě potkají moc kolemjdoucích, ale kdyby je někdo přece jen viděl, nechtěl, aby si pouštěli pusu na špacír.

Budou ho Seančané pronásledovat? On i Tuon věděli, že teď stojí na opačných stranách, a ona viděla, co jeho armáda dokáže.

Milovala ho? Oženil se s ní, ale Seančané neuvažovali jako běžní lidé. Zůstala v jeho zajetí, snášela ho a nikdy se nepokusila o útěk. Ale moc nepochyboval o tom, že by se mu postavila, kdyby to pokládala za nejlepší pro svou říši.

Ano, pošle za ním muže, i když ho možné pronásledování netrápilo zdaleka tolik jako obava, že by se nemusela dostat bezpečně zpátky do Ebú Daru. Někdo za Tuoninu hlavu nabídl nesmírně velkou hromadu peněz. Seančanský zrádce, vůdce armády, kterou Mat zničil. Pracoval sám? Byli i jiní? Do čeho to Mat Tuon pustil?

Ty otázkyjej neustále pronásledovaly. „Co myslíš, měl jsem ji vůbec nechat jít?“ slyšel Mat sám sebe, jak se ptá.

Talmanes pokrčil rameny. „Dal jsi své slovo, Mate, a já myslím, že ten docela velký seančanský chlapík s odhodlanýma očima a černou zbrojí by nereagoval dobře, kdybys ji zkusil zadržet.“

„Ale pořád by mohla být v nebezpečí,“ řekl Mat téměř pro sebe a stále otočenou hlavou. „Neměl jsem ji spouštět z očí. Bláznivá ženská.“

„Mate,“ ozval se Talmanes a znovu na něj ukázal fajfkou. „Překapuješ mě. Už začínáš znít úplně jako ženáč.“

To s Matem trhlo. Obrátil se v Okově sedle. „Cože? Co to má znamenat?“

„Nic, Mate,“ řekl Talmanes rychle. „Jenom, že jak o ní fantazíruješ, tak jsem…“

„Já nefantazíruju,“ štěkl po něm Mat, stáhl si krempu klobouku a upravil šálu. Jeho medailon ho příjemně tížil na krku. „Jenom si dělám starosti. To je všechno. Ví toho o Bandě hodně a mohla by prozradit naše silný stránky.“

Talmanes pokrčil rameny a zabafal z dýmky. Nějakou dobu jeli mlčky. Borovicové jehličí šumělo ve větru a Mat občas zezadu, kde v malém hloučku jely Aes Sedai, zaslechl ženský smích. Navzdory skutečnosti, že se navzájem neměly rády, spolu obvykle bez problémů vycházely, když je někdo mohl vidět. Ale jak říkal Talmanesovi, ženy se k sobě chovaly nepřátelsky jen tak dlouho, než se objevil muž, proti kterému se mohly spojit.

Slunce bylo zakryté planoucím závojem mraků; Mat už celé dny neviděl čisté sluneční světlo. Stejně dlouho neviděl ani Tuon. Tyto dvě věci jako by se v jeho hlavě spojily. Byly nějak propojené?

Zatracený pitomče, pomyslel si. Za chvilku začneš uvažovat jako ona, vidět znamení v každé maličkosti a hledat symboly a významy pokaždé, když ti přes cestu přeběhne králík nebo si uprdne kůň!

Takové věštění bylo jeden velký nesmysl. I když musel přiznat, že se teď přikrčí pokaždé, když slyší dvakrát zahoukat sovu.

„Miloval jsi někdy nějakou ženu, Talmanesi?“ uslyšel se Mat ptát.

„Několik,“ odvětil malý muž, za nímž se při jízdě vznášely spirály dýmu.

„A uvažoval jsi někdy, že si některou z nich vezmeš?“

„Ne, Světlo chraň,“ řekl Talmanes. Pak se zjevně zamyslel nad tím, co řekl. „Chci říct, v tu chvíli to pro mě nebylo to pravé. Mate. Ale jsem si jistý, že tobě se to vydaří.“

Mat se zamračil. Když se Tuon konečně zatraceně rozhodla uzavřít manželství, nemohla si vybrat chvíli, kdy ostatní nemohli nic slyšet?

Ale ne. Ona šla a řekla to přede všemi včetně Aes Sedai. To znamenalo, že Mat je odsouzen k záhubě. Aes Sedai uměly skvěle udržet tajemství, ledaže ta tajemství mohla jakkoli uvést do rozpaků nebo být nepříjemná Matrimu Cauthonovi. ZV/Á jste si mohli být jistí, že se novinka za jediný den rozšíří po celém táboře a nejspíš ji zaslechnou i o tři vesnice dál. Jeho vlastní zatracená matka - ligy a ligy daleko – se už ty zprávy nejspíš doslechla.

„S hazardem neskončím,“ zamumlal Mat. „Ani s pitím.“

„Myslím, že to už jsi mi říkal,“ řekl Talmanes. „Zatím třikrát nebo čtyřikrát. Napůl věřím, že kdybych v noci nakoukl k tobě do stanu, zastihl bych tě, jak to mumláš ze spánku. ,Dál budu zatraceně hrát! Zatraceně, zatraceně hrát a pít! Kde je moje zpropadený pití? Chce si o něj někdo zahrát?’“ Všechno pronášel s dokonale nehybnou tváří, ale opět měl v očích náznak úsměvu, když jste věděli, kam se podívat.

„Jenom jsem se chtěl ujistit, že to všichni vědí,“ řekl Mat. „Nechci, aby si někdo začal myslet, že měknu, jenom proto, že… však víš.“

Talmanes po něm střelil chlácholivým pohledem. „Nezměkneš jenom proto, že ses oženil, Mate. Vždyť i někteří ze samotných hlavních kapitánů jsou myslím ženatí. Davram Bašere určitě, a Rodei Ituralde. Ne, nezměkneš, protože ses oženil.“

Mat rázně přikývl. Dobře, že je v tom jasno.

„Ale možná budeš nudný,”’ poznamenal Talmanes.

„Tak a dost,“ prohlásil Mat. „V příští vesnici, na kterou narazíme, si zajdeme do hospody zahrát kostky. Ty a já.“

Talmanes se ušklíbl. „Co za třetiřadá vína v těchhle mrňavých horských vesnicích mají? Prosím, Mate. Příště budeš chtít, abych pil pivo.“

„Žádné debaty.“ Mat se ohlédl, když zaslechl povědomé hlasy. Olver – s ušima trčícíma do stran a nejošklivější drobnou tváří, co kdy Mat viděl – seděl obkročmo na Vichroví a klábosil s Noalem, který jel vedle něj na kostnatém valachovi. Větrem ošlehaný stařec pochvalně přikyvoval tomu, co Olver říkal. Malý chlapec vypadal překvapivě vážně a nepochybně vysvětloval další ze svých teorií, jak se nejlépe vplížit do věže Gendžei.

„Hej,“ ozval se Talmanes. „Támhle je Vanin.“

Mat se obrátil a spatřil jezdce blížícího se po kamenité cestě před nimi. Vanin vždycky vypadal tak směšně, usazený na koni jako meloun a s nohama trčícíma do stran. Ale ten chlap uměl jezdit, o tom nebylo pochyb.

„Je to hora Sarlden,“ prohlásil Vanin, když dojel k nim a otíral si zpocené vysoké čelo. „Vesnice leží přímo před námi; na mapě se jmenuje Zadní Úhor. Jsou to zatraceně dobrý mapy,“ dodal zdráhavé.

Mat vydechl úlevou. Začínal si myslet, že by mohli bloudit v těchhle horách tak dlouho, až Poslední bitva přijde a skončí. „Skvěle,“ začal, „můžeme…“

„Vesnice?“ otázal se strohý ženský hlas.

Mat se s povzdechem otočil, zatímco se tři jezdkyně protlačily dopředu kolony. Talmanes neochotně zvedl ruku k vojákům za nimi a zastavil pochod, zatímco se Aes Sedai vrhly na chudáka Vanina. Tlustý muž se přikrčil v sedle a tvářil se, jako by se raději nechal přistihnout při krádeži koní – a tudíž mířil na popraviště – než aby tady musel sedět a nechat se vyslýchat Aes Sedai.

Smečku vedla Joline. Kdysi by ji Mat možná popsal jako hezkou holku se štíhlou postavou a velkýma svůdnýma hnědýma očima. Avšak ona bezvěká aessedaiovská tvář pro něj nyní představovala okamžité varování. Ne, teď by si na zelenou nedovolil myslet jako na hezkou. Začněte tím, že budete na Aes Sedai myslet jako na hezkou, a stačí dvě mlasknutí jejího jazyka a zjistíte, že vás má omotané kolem prstu a skáčete, jak píská. Vždyť Joline už naznačila, že by sejí líbilo mít Mata jako strážce!

Byla na něj pořád naštvaná, protože jí nasekal? Samozřejmě mu nemohla ublížit pomocí síly – dokonce i bez jeho medailonu, protože Aes Sedai skládaly přísahu nepoužívat sílu k zabíjení, pokud nešlo o velmi přesně určené okolnosti. Ale nebyl pitomec. Všiml si, že ty jejich přísahy se nijak nezmiňují o používání nožů.

S Joline byla Edesina ze žlutého adžah a Teslyn z červeného. Až na tu bezvěkou tvář se na Edesinu docela pěkně dívalo, ale Teslyn byla přitažlivá asi stejně jako klacek. Illiánská žena s přísnou tváří byla kostnatá a odrbaná jako stará kočka, která se příliš dlouho starala sama o sebe. Ale podle toho, co Mat viděl, měla dobrou hlavu, a občas se k němu chovala s určitým respektem. Respekt od červené. Představte si to.

Nicméně podle toho, jak se tyhle Aes Sedai na Mata střídavě dívaly, když dorazily dopředu, byste nikdy nepoznali, že mu dlužily život. Tak to s ženami chodilo. Zachraňte jim život, a ony nevyhnutelně prohlásí, že se právě chystaly samy utéct, a tudíž vám nic nedluží. Půlku času vás budou peskovat, že jim kazíte jejich údajné plány.

Proč se staral? Ať shoří, jednoho dne dostane rozum a další partu nechá brečet v řetězech.

„Co to mělo znamenat?“ naléhala Joline na Vanina. „Konečně jsi zjistil, kde jsme?“

„To teda zatraceně jo,“ řekl Vanin a nestydatě se podrbal. Dobrý chlap, ten Vanin. Mat se usmál. Vanin se ke všem lidem choval stejně. K Aes Sedai i všem ostatním.

Joline hleděla Vaninovi přímo do očí a tyčila se jako chrlič na sídle nějakého urozeného pána. Vanin se skutečně přikrčil, pak ochabl a nakonec v rozpacích sklopil pohled. „Chci říct, ano, Joline Sedai.“

Mat cítil, jak mu vadne úsměv. Všechno to Světlo tě spal, Vanine!

„Výborně,“ řekla Joline. „A zaslechla jsem, že před námi leží vesnice? Snad konečně najdeme slušný hostinec. Dala bych si něco jiného než tu ,stravu’, které tihle Cauthonovi darebáci říkají jídlo.“

„Tak počkat,“ ozval se Mat, „to není..

„Jak daleko jsme od Caemlynu, pane Cauthone?“ přerušila ho Teslyn. Ze všech sil se snažila Joline ignorovat. Vypadalo to, že si ty dvě jdou v poslední době po krku – samozřejmě tím nanejvýš chladnokrevným a navenek přívětivým způsobem. Aes Sedai se nehašteří. Jednou ho za to, že jejich „debaty“ nazval „hašteřením“, vyplísnily. Ale Mat měl sestry a moc dobře věděl, jak takové hašteření vypadá.

„Cos to předtím říkal, Vanine?“ zeptal se Mat a podíval se na něj. „Že jsme asi dvě stě lig od Caemlynu?“

Vanin přikývl. Plán byl zamířit nejdřív do Caemlynu, protože se potřeboval sejít s Esteanem a Daeridem a zajistit potřebné informace a zásoby. Poté mohl dostát svému slibu Tomovi. Věž Gendžei bude muset dalších pár týdnů počkat.

„Dvě stě lig,“ řekla Teslyn. „Takže jak dlouho nám potrvá tam dorazit?“

„No, to záleží, řekl bych,“ odpověděl Vanin. „Kdybych jel sám a měl dva dobré koně, které bych střídal, a jel bych známým terénem, nejspíš bych dvě stě lig zvládl za něco dýl než týden. Ale celá armáda, přes tyhle kopce a po rozbité cestě? Řek bych dvacet dnů. Možná dýl.“

Joline pohlédla na Mata.

„Bandu neopustíme,“ prohlásil Mat. „Takováhle varianta není, Joline.“

S nespokojeným výrazem odvrátila pohled.

„Můžete vyrazit samy,“ řekl Mat. „To platí pro vás všechny. Vy Aes Sedai nejste moji vězni; můžete kdykoli odejít, pokud se vydáte na sever. Nebudu ale riskovat, že se vypravíte zpátky a zajmou vás Seančani.“

Jaké by to bylo, zase cestovat jen s Bandou a nemít kolem žádnou Aes Sedai? Kéž by.

Teslyn vypadala zamyšleně. Joline na ni pohlédla, ale červená nijak nenaznačila, zda by byla ochotná odejít, či ne. Edesina nicméně zaváhala a pak na Joline kývla. Byla ochotná.

„Dobře tedy,“ řekla Joline Matoví povýšeně. „Bylo by dobré už nemuset snášet tvoji neotesanost, Cauthone. Připravte nám, řekněme, čtyřiadvacet koní a my odjedeme.“

„Dvacet čtyři? “ zeptal se Mat.

„Ano,“ řekla Joline. „Tady tvůj muž zmínil, že aby tu cestu vykonal v rozumném čase, potřeboval by dva koně. Patrně proto, aby mohl zvířata střídat, když se unaví.“

„Jste dvě,“ řekl Mat a cítil, jak se v něm vzmáhá hněv. „To znamená čtyři koně. Myslel jsem, že na takové počty jsi dost chytrá, Joline.“ A tišeji dodal: „I když jen tak tak.“

Joline vytřeštila oči a v Edesinině výraze bylo vidět ohromení. Teslyn po něm vrhla šokovaný pohled a vypadala zklamaně. Vedle něj Talmanes jenom sklonil dýmku a tiše hvízdl.

„Kvůli tomu svému medailonu jsi pěkně drzý, Matrime Cauthone,“ řekla Joline chladně.

„To kvůli svojí puse jsem drzý, Joline,“ odvětil Mat s povzdechem a dotkl se medailonu, ukrytého pod volně zašněrovanou košilí. „Díky medailonu jenom mluvím pravdu. Myslím, žes mi chtěla vysvětlit, proč potřebuješ čtyřiadvacet mejch koní, když jich mám sotva dost pro svý muže?“

„Po dvou pro Edesinu, mě a moje strážce,“ řekla Joline ztuha. „Dva pro každou bývalou sul’dam. Nečekáš, že je nechám tady, aby je ta tvoje banda zkazila?“

„Dva strážci a dvě sul’dam,“ řekl Mat. „To je dvanáct koní.“

„Dva pro Setalle. Předpokládám, že se bude s námi chtít dostat od tohohle všeho.“

„Čtrnáct.“

„Další dva pro Teslyn,“ řekla Joline. „Nepochybně bude chtít jít s námi, přestože momentálně nemá v této záležitosti co říct. A budeme potřebovat asi čtyři nákladní zvířata, aby vezla naše věci. Taky se budou muset při vezení nákladu střídat, to znamená další čtyři. Dvacet čtyři.“

„Které budete krmit čím?“ zeptal se Mat. „Jestli pojedete tak rychle, nebudete mít čas nechat koně se napást. Navíc v týhle době sotva najdou něco k jídlu.“ To se ukázalo jako velký problém; jarní tráva nerašila. Louky, které míjeli, byly pokryté hnědým spadaným listím, uschlá zimní tráva rozpláclá sněhem a stěží sem tam rostly trsy zelené trávy nebo plevele. Koně se samozřejmě mohli krmit uschlým listím a zimní trávou, ale divoká vysoká zvěř a další zvířata se činila a snědla vše, co dokázala najít.

Jestli se země nerozhodne brzy vykvést… nu, čeká je těžké léto. Ale to byl úplně jiný problém.

„Samozřejmě budeme potřebovat, abyste nám dali krmení,“ řekla Joline. „A nějaké peníze na hostinec..

„A kdo se o všechny ty koně bude starat? Budete je každý večer hřebelcovat, kontrolovat jim kopyta, dohlédnete na řádné odměřování krmení?“

„Asi bychom s sebou mohli vzít pár tvých vojáků,“ řekla Joline a zněla nespokojeně. „Nutná nepříjemnost.“

„Jediné, co je nutné,“ řekl Mat rozhodně, ,je, aby moji chlapi zůstali tam, kde o ně stojí, ne kde jsou nepříjemnost. Ne, zůstanou tady – a žádné peníze ode mě nedostanete. Jestli chcete jít, můžete si každá vzít jednoho koně a k tomu jednoho koně jako nákladního. Dám vám pro ty ubohý zvířata nějaké žrádlo, a už to je ode mě velkorysé.“

„Ale když budeme mít jenom jednoho koně pro každého, budeme stěží rychlejší než armáda!“ namítla Joline.

„No to si představ,“ řekl Mat. „Vanine, běž a řekni Mandevwinovi, ať to rozhlásí. Brzo se utáboříme. Vím, že je sotva odpoledne, ale chci, aby Banda zůstala tak daleko od vesnice, aby nepůsobila jako hrozba, ale zároveň dost blízko, aby se pár z nás mohlo vydat na průzkum.“

„Dobře,“ odpověděl Vanin a v hlase neměl ani trochu respektu, který projevoval těm zatraceným Aes Sedai. Obrátil koně a rozjel se kolem kolony.

„A Vanine,“ zavolal na něj Mat. „Ujisti se, že když říkám ,pár z nás se vydá’, myslím tím malou skupinku, vedenou mnou a Talmanesem. Nechci, aby tam vpadlo sedm tisíc vojáků, co hledají nějakou zábavu! Koupím tam dvoukolák a všechno pivo, co seženu, a pošlu ho zpátky chlapům. V táboře povládne přísný pořádek a nikdo se do vesnice náhodou nezatoulá na návštěvu. Rozuměno?“

Vanin se zachmuřeným výrazem přikývl. Nikdy nebylo veselé být ten, kdo mužům oznámí, že nedostanou volno. Mat se obrátil zpátky k Aes Sedai. „No?“ zeptal se. „Přijímáte moji laskavou nabídku, nebo ne?“

Joline jen nakrčila nos a pak na koni odklusala zpátky dozadu zástupu – zjevně odmítla možnost odjet sama. Škoda. Při takové představě by se celou cestu usmíval. I když Joline by pravděpodobně trvalo nanejvýš tři dny, než by někde ve vesnici sehnala nějakého naivku, který by jí dal svoje koně, takže by se svými společníky mohla jet rychleji.

Edesina odjela a Teslyn se odvlekla za ní, sledujíc Mata zvláštním pohledem. Také se stále tvářila zklamaně. Odvrátil oči a pak se naštval sám na sebe. Proč se on staral o to, co si ona myslí?

Talmanes na něj hleděl. „To na tebe bylo zvláštní, Mate,“ řekl.

„Co?“ zeptal se Mat. „To omezení vojáků? Banda je dobrá cháska, ale nikdy jsem nepotkal skupinu vojáků, kteří by se čas od času nedostali do potíží, zvlášť když je po ruce pivo.“

„Nemluvil jsem o mužích, Mate,“ řekl Talmanes a ohnul se, aby si vyklepal fajfku o třmen, až zbytky tabáku padaly na kamennou cestu za koněm. „Mluvím o tom, jak jsi jednal s Aes Sedai. Světlo, Mate, mohli jsme se jich zbavit! Dvacet čtyři koní a trochu peněz za to, že se zbavíme dvou Aes Sedai, bych považoval za výhodný obchod.“

„Nenechám se postrkovat,“ prohlásil Mat paličatě a mávl na Bandu, aby opět vyrazila na pochod. „Dokonce ani proto, abych se zbavil Joline. Jestli ode mě něco chce, ať o to požádá alespoň s chloupkem zdvořilosti místo toho, aby se mě snažila donutit, ať jí dám, co chce. Nejsem žádný domácí psík.“ Světlo ho spal, nebyl! A taky se nechoval jako ženáč, ať už to znamenalo cokoli.

„Ona ti opravdu chybí,“ řekl mírně překvapeně Talmanes, zatímco se jejich koně zařadili vedle sebe.

„A o čem to blábolíš teď?“

„Mate, přiznávám, že vždycky nepatříš k těm nejuhlazenějším mužům. Občas je tvůj humor vskutku uleželý a tvůj tón poněkud drsný. Ale zřídkakdy jsi vysloveně hrubý nebo úmyslně urážlivý. Opravdu máš nervy na pochodu, že ano?“

Mat nic neřekl, jen si opět stáhl krempu klobouku.

„Jsem si jistý, že bude v pořádku,“ řekl Talmanes jemněji. „Patří ke královské rodině. Ti vědí, jak se o sebe postarat. A má ty vojáky, co na ni dávají pozor. Nemluvě o ogierech. Ogierští válečníci! Koho by něco takového napadlo? Bude v pořádku.“

„S tímhle rozhovorem jsme skončili,“ řekl Mat a posunul si oštěp, aby ho držel vzpřímeně, zakřivenou čepelí směrem k neviditelnému slunci nad nimi a s koncem zasunutým do popruhu na boku sedla.

„Já jenom…“

„Dost,“ řekl Mat. „Už nemáš další tabák, že?“

Talmanes vzdychl. „Byl to poslední ždibec. Dobrý tabák – z Dvouříčí. Jediný váček, který jsem už nějakou dobu viděl. Byl to dárek od krále Roedrana, společně s dýmkou.“

„Musel si tě cenit.“

„Byla to dobrá, poctivá práce,“ řekl Talmanes. „A příšerně nudná. Ne jako jezdit s tebou, Mate. Je dobré mít tě zpátky, i s tou drsnou slupkou a tak. Ale to, jak jsi s Aes Sedai mluvil o píci, mi dělá starosti.“

Mat přikývl. „Jak jsme na tom se zásobami?“

„Jejich málo,“ řekl Talmanes.

„Ve vesnici nakoupíme, kolik toho půjde,“ řekl Mat. „Po tom, co ti dal Roedran, nám peníze tečou z uši.“

Malá vesnice nejspíš nebude mít dost zásob, aby zásobila celé vojsko. Ale podle map se brzy ocitnou v zalidněnějších oblastech. Když jste cestovali s tak pohyblivým vojskem, jako je Banda, každý den v této oblasti projedete kolem jedné či dvou vesnic. Abyste se udrželi nad vodou, sháněli jste jídlo a kupovali všechno, co bylo k sehnání… a to v každé vesnici, kterou jste minuli. Tady vůz plný zásob, támhle dvoukolák, vědro či dvě jablek z hospodářství, kolem kterého projíždíte. Sedm tisíc mužů bylo hodně, ale dobrý velitel věděl, že nemá odmítat ani hrstku zrní. Všechno se sčítalo.

„Ano, ale prodají nám vesničani něco?“ zeptal se Talmanes. „Když jsme jeli za tebou, měli jsme vážně problémy přimět někoho, aby nám jídlo prodal. Vypadá to, že v téhle době se toho nedá moc sehnat. Jídla začíná být nedostatek bez ohledu na to, kam se vydáš a kolik peněz máš.“

Zatraceně dokonalé. Mat zaskřípal zuby a pak se dopálil sám na sebe, že to udělal. No, možná byl trochu nervózní. Ale ne kvůli Tuon.

Každopádně se musel uvolnit. A ta vesnice před nimi – jak jí to Vanin říkal? Zadní Úhor? „Kolik máš u sebe peněz?“

Talmanes svraštil čelo. „Pár zlatých marek a měšec plný stříbrných korun. Proč?“

„To nestačí,“ řekl Mat a mnul si bradu. „Nejdřív budeme muset vyhrabat něco z mojí osobní truhly. Možná ji vzít celou.“ Obrátil Oka. „Pojď.“

„Počkej, Mate,“ řekl Talmanes, přitáhl uzdu a vydal se za ním. „Co to děláme?“

„Laskavě využiješ moji nabídku jít se pobavit do hospody,“ odpověděl Mat. „A když už budeme u toho, doplníme zásoby. Když budu mít štěstí, bude to zadarmo.“

Kdyby tady byly Egwain či Nyneiva, zpohlavkovaly by ho a řekly mu, že nic takového neudělá. Tuon by se na něj pravděpodobně zvláštně podívala a pak řekla něco, z čeho by cítil hanbu až v botách.

Na Talmanesovi ale bylo dobré to, že prostě jen ostruhami pobídl koně vpřed, s klidnou tváří a jen náznakem pobavení v očích. „No, tak to musím vidět.“