Bouře přichází

35 Černá aureola

Ve chvíli, kdy Rand projel bránou, ho ovanula chladná mořská bríza.

Jemný vítr s sebou nesl vůně tisíce ohnišť, rozptýlených po celém Falme, na nichž se vařily snídaně.

Rand, který nebyl připravený na vzpomínky, které s sebou ty vůně přinesou, zarazil Tai’daišara. Vzpomínky na dobu, kdy si stále nebyl jistý, jakou má na světě úlohu. Vzpomínky na dobu, kdy do něj Mat neustále rýpal kvůli tomu, že nosí pěkné kabáty, navzdory tomu, že se jim Rand snažil vyhýbat. Vzpomínky na dobu, kdy se styděl za prapory, které se za ním nyní třepotaly. Kdysi trval na tom, že budou ukryté, jako kdyby se tím mohl ukrýt před vlastním osudem.

Doprovod na něj čekal, přezky skřípaly, koně frkali. Rand jednou Falme krátce navštívil. Tehdy nikde nemohl zůstat dlouho. Celé měsíce strávil tím, že někoho pronásledoval nebo byl pronásledován. Fain, který měl u sebe Valerský roh a rubínovou dýku, k níž byl připoután Mat, ho zavedl do Falme. Když pomyslel na Mata, barvy opět zavířily, ale Rand sí jích nevšímal. Na okamžik byl někde jinde.

Falme představovalo v Randově životě stejný zlomový bod jako ten, který se později odehrál v pustých aielských zemích, kdy dokázal, že je Kar’a’karn. Po Falme už se neukrýval, nebojoval s tím, čím je. Bylo to místo, kde si poprvé přiznal, že je zabiják, místo, kde si poprvé uvědomil, jaké nebezpečí představuje pro lidi kolem sebe. Pokusil se je všechny opustit. Přišli za ním.

Ve Falme shořel mladý ovčák a jeho popel rozptýlil a rozfoukal oceánský vítr. Z toho popela povstal Drak Znovuzrozený.

Rand stiskem kolen pobídl Tai’daišara vpřed a průvod opět vyrazil. Nařídil otevřít průchod kousek cesty od města, mimo dohled damane, jak doufal. Samozřejmě ho nechal vytvořit aša’manem – a tím tkanivo před ženami ukryl – ale nechtěl jim poskytnout žádná vodítka ohledně cestování. Neschopnost Seančanů cestovat byla jednou z jeho největších výhod.

Samotné Falme stálo na malém kousku země – Tomově Hlavě – trčící do Arythského oceánu. Vlny se tříštily o vysoké útesy po obou stranách a vytvářely tiché vzdálené hřmění. Stavby z tmavého kamene pokrývaly poloostrov jako kameny dno řeky. Většinou šlo o přikrčené přízemní domy – postavené doširoka, jako by obyvatelé čekali, že se vlny převalí přes útesy a rozbijí se o jejich obydlí. Zdejší louky a pastviny nevykazovaly tak velké známky chřadnutí jako země na severu, ale nově rašící jarní tráva začínala být nažloutlá a nezdravě bledá, jako by stébla litovala, že vystrčila hlavu z hlíny.

Poloostrov klesal dolů do přírodního přístavu, kde kotvily četné seančanské lodě. Vlály zde seančanské vlajky, prohlašující město za součást jejich říše; prapor, který vlál nad městem nejvýše, zobrazoval letícího zlatého jestřába, svírajícího tři blesky. Byl lemovaný modrými třásněmi.

Vzdálenými ulicemi se pohybovali podivní tvorové, které si Seančané přivezli ze své strany oceánu, ale byli příliš daleko, než aby Rand rozeznal podrobnosti. Na obloze se vznášeli rakenové. Seančané jich tady zjevně měli mnoho. Tomova Hlava ležela jižně od Arad Domanu a toto město bylo nepochybně hlavní shromaždiště před tažením na sever.

To dobývání dnes skončí. Rand musel sjednat mír, musel přesvědčit Dceru Devíti měsíců, aby odvolala svá vojska. Mír bude klidem před bouří. Neuchrání své lidi před válkou; jen si je ušetří, aby pro něj mohli zemřít jinde. Ale udělá, co je nutné.

Cestou k Falme k němu dojela Nyneiva. Elegantní šaty v bílé a modré barvě měla střižené podle domanské módy, ale byly ušité ze silnější – a mnohem cudnější – látky. Zdálo se, že si osvojuje módu z celého světa a nosí šaty z míst, která navštívila, ale upravuje je tak, jak pokládá za patřičné. Kdysi by to Randa možná pobavilo. Vypadalo to, že takového citu už není schopen. V nitru cítil jen chladný klid, klid, který zakrýval fontánu zmrzlé zuřivosti.

Dokáže klid a nehybnost udržet v rovnováze dostatečně dlouho. Musí.

„Takže se vracíme,“ řekla Nyneiva. Její pestrobarevné ter’angrialy v podobě šperků trochu kazily vzhled jejích dokonale ušitých šatů.

„Ano,“ odpověděl Rand.

„Vzpomínám si, jak jsme tu byli naposled,“ řekla nedbale. „Takový chaos, takové šílenství. A na konci toho všeho jsme tě našli s tou ranou v boku.“

„Ano,“ zašeptal Rand. Tady si v boji s Išamaelem na obloze nad městem vysloužil první ze svých nezhojitelných zranění. Když na ránu pomyslel, pocítil v ní teplo. Teplo a bolest. Začínal tu bolest považovat za starého přítele, připomínku toho, že je naživu.

„Viděla jsem tě vysoko ve vzduchu,“ řekla Nyneiva. „Nevěřila jsem tomu. Já… pokusila jsem se to zranění vyléčit, ale tehdy jsem byla ještě zablokovaná a nedokázala jsem přivolat vztek. Min se od tebe odmítla hnout.“

Dnes s ním Min nepřijela. Zůstávala mu nablízku, ale něco se mezi nimi změnilo. Přesně jak se toho vždy obával. Když na něj pohlédla, věděl, že vidí, jak ji zabíjí.

Ještě před pár týdny by jí nedokázal zabránit, aby ho nedoprovodila, ať by se snažil, jak chtěl. Teď zůstala bez jediné námitky.

Chlad. Brzy bude po všem. Na lítost nebo smutek není čas.

Aielové běželi napřed zjistit, jestli je nečeká past. Mnozí z nich měli červené čelenky. Randovi léčka starosti nedělala. Seančané ho nezradí, ne pokud mezi nimi nebude další Zaprodanec.

Rand sáhl dolů a dotkl se meče, který nosil u pasu. Byl zakřivený, s černou pochvou pomalovanou vinoucím se drakem v červené a zlaté. Z nejednoho důvodu ho meč nutil myslet na to, jak byl ve Falme naposledy.

„V tomhle městě jsem poprvé zabil muže mečem,“ řekl Rand tiše. „Nikdy jsem o tom nemluvil. Byl to seančanský urozený pán, mistr šermíř. Verin mi řekla, abych ve městě neusměrňoval, takže jsem se mu postavil jen s mečem. Porazil jsem ho. Zabil ho.“

Nyneiva zvedla obočí. „Takže máš právo nosit meč s volavkou.“

Rand zavrtěl hlavou. „Nebyli u toho žádní svědci. Mat s Hurinem bojovali jinde. Viděli mě těsně po boji, ale nebyli svědky smrtící rány.“

„Co záleží na svědcích?“ vysmála se mu. „Porazil jsi mistra šermíře, takže jsi jím taky. Jestli to ostatní viděli nebo ne, není důležité.“

Podíval se na ni. „Proč nosit znamení volavky, když ne proto, aby ho viděli ostatní, Nyneivo?“

Neodpověděla. Před nimi, těsně u města, Seančané vztyčili velký černobíle pruhovaný stan. Zdálo se, že otevřený stan obklopují stovky dvojic sul’dam a damanei Damane byly oblečené v charakteristických šedých šatech, sul’dam \ červených a modrých šatech s bleskem na prsou. Rand si s sebou přivedl jen pár usměrňovačů: Nyneivu, tři moudré, Korele, Narišmu a Flinna. Pouze zlomek těch, které mohl mít, dokonce i aniž by se obrátil na své jednotky na východě.

Ale ne, lepší bylo přivést si jen symbolickou stráž a vypadat, že přichází v míru. Pokud se setkání změní v bitvu, Randovou jedinou nadějí bude rychlý únik průchodem. Buď to… nebo udělat něco, čím ten boj ukončí sám.

Figurka muže držícího zvednutou kouli visela na sedle před ním. S její pomocí by se mohl postavit stovce damane. Dvěma stovkám. Pamatoval si, jakou sílu držel, když čistil saidín. Byla to síla schopná srovnat se zemí města, zničit každého, kdo se mu postaví.

Ne. K tomu nedojde. Nemohl si dovolit, aby k tomu došlo. Seančané určitě věděli, že zaútočit na něj by znamenalo katastrofu. Rand se s nimi setkal znovu, vědomý si, že zrádce v jejich řadách se ho předtím pokusil zajmout či zabít. Musejí vidět, že to myslí upřímně.

Ale pokud ne… Sáhl dolů a sevřel přístupový klíč, jen pro jistotu, a strčil ho do velké vnější kapsy kabátu. Pak se zhluboka nadechl, uklidnil a vyhledal prázdnotu. Tam uchopil jedinou sílu.

Nevolnost a závrať ho málem shodily na zem. Zakymácel se, nohama stiskl Tai’daišara a rukou sevřel přístupový klič v kapse. Zaťal zuby. Někde vzadu v jeho mysli se probudil Luis Therin. Šílenec se pokusil probojovat k jediné síle. Byl to zoufalý boj, a když Rand nakonec zvítězil, zjistil, že se v sedle celý sesunul.

A zase si mumlal sám pro sebe.

„Rande?“ zeptala se Nyneiva.

Rand se narovnal. Byl přece Rand, ne? Občas měl po takovýchto bojích problém vzpomenout si, kdo je. Podařilo se mu konečně odsunout Randa, vetřelce, stranou a stát se Luisem Therinem? Včera se probudil uprostřed dne, schoulený v rohu svého pokoje, plakal a šeptal si o Ilieně. Cítil na rukou dotek jejích dlouhých zlatých vlasů a pamatoval si, jak ji k sobě tiskne. Vzpomínal si, jak ji vidí před sebou na zemi ležet mrtvou, zabitou jedinou silou.

Kdo je?

Copak na tom skutečně záleží?

„Jsi v pořádku?“ zeptala se znovu Nyneiva.

„Nic nám není.“ Dokud nevypustil ta slova z úst, neuvědomil si, že mluví v množném čísle. Zrak se mu vracel, přestože stále viděl trochu rozmazaně. Vše bylo lehce pokřivené tak jako od bitvy, v níž ho Semirhage připravila o ruku. Už si toho sotva všímal.

Napřímil se a pak skrz přístupový klíč přitáhl ještě trochu síly a naplnil se saidínem. Byl to tak příjemný pocit, navzdory nevolnosti, kterou mu to způsobovalo. Toužil načerpat víc, ale ovládl se. Už tak držel víc síly, než by kdokoli jiný bez pomoci dokázal. Bude to stačit.

Nyneiva pohlédla na figurku u jeho boku. Koule na vrcholku slabě zářila. „Rande…“

„Držím jen trochu navíc, pro jistotu.“ Čím víc jediné síly člověk držel, tím těžší bylo ho odstínit. Kdyby se ho damane pokusily polapit, ohromila by je jeho nezdolnost. Možná by dokázal odolat celému kruhu.

„Nenechám se znovu chytit,“ zašeptal. „Už nikdy. Nezastihnou mě nepřipraveného.“

„Možná bychom se měli vrátit,“ řekla Nyneiva. „Rande, nemusíme se s nimi sejít za jejich podmínek. To je…“

„Zůstaneme,“ řekl Rand tiše. „Vypořádáme se s nima tady a teď.“ Před sebou viděl sedět na pódiu ve stanu postavu v křesle. Naproti ní stálo na stejné úrovni další křeslo. To ho překvapilo; podle toho, co o Seančanech věděl, čekal, že se bude muset dohadovat, aby se k němu chovali stejně jako k urozenému.

Byla to Dcera Devíti měsíců? Tohle dítě? Jak se blížili, Rand svraštil čelo, ale uvědomil si, že to ve skutečnosti není dítě, ale velmi malá žena. Byla oblečená v černých šatech a měla tmavou kůži jako příslušnice Mořského národa. Na tvářích okrouhlého klidného obličeje měla nanesený šedobílý popel. Když si ji prohlédl blíže, připadala mu přibližně stejně stará jako on.

Rand se zhluboka nadechl a sesedl. Bylo načase ukončit válku.

Drak Znovuzrozený byl mladý muž. Tuon to říkali, ale stále ji na tom něco překvapovalo.

Proč by ji to mládí mělo překvapovat? Hrdinní dobyvatelé bývali často mladí. Sám Artuš Jestřábí křídlo, velký zakladatel říše, začínal své tažení jako mladý muž.

Ti, kdo dobývali, kdo vládli světu, sami rychle vyhořeli jako lampy s nezastiženým knotem. Na sobě měl černý kabát zdobený červeně a zlatě a s knoflíky, které se třpytily, když sesedal s velkého černého valacha a přicházel ke stanu. Černý kabát měl na manžetách červené a zlaté vyšívání – při pohledu na manžety byla chybějící ruka velmi výrazná – ale jinak neměl šaty nijak zdobené. Jako by necítil potřebu odvádět parádou pozornost od své tváře.

Jeho vlasy měly barvu západu slunce, tmavě rudou. Měl královské způsoby – pevný a sebevědomý krok, oči upřené přímo před sebe. Tuon vychovali, aby chodila tak sebevědomě. Uvažovala, kdo vycvičil jeho. Pravděpodobně měl ty nejlepší učitele, aby ho naučili způsoby králů a vůdců. Přesto hlášení tvrdila, že vyrůstal na vesnici jako sedlák. Snad je to pečlivě rozšiřovaná historka, která mu má dodat na důvěryhodnosti?

Kráčel ke stanu s marath’damane po boku. Žena na sobě měla šaty v barvě oblohy za jasného dne s oblačným lemováním. Vlasy měla spletené do jediného tmavého copu a ozdobila se sadou nevkusných šperků. Zdálo se, že se kvůli něčemu zlobí, čelo měla svraštěné a ústa stažená do tenké linky. Její přítomnost Tuon rozechvívala. Člověk by myslel, že si při cestování s Matrimem na marath’damane víc zvykla. Ale ne. Byly nepřirozené. Nebezpečné. Tuon se v přítomnosti nespoutané damane nemohla cítit o nic lépe, než by mohla snášet chřestýše, ovíjejícího se jí kolem kotníku a olizujícího jí kůži.

A ovšem, pokud byla marath’damane znepokojující, tak ti dva muži, kteří kráčeli napravo od Draka, ještě víc. Jeden, stěží víc než mladík, měl vlasy spletené do copánků se zvonečky. Druhý byl starší muž s bílými vlasy a osmahlou tváří. Navzdory rozdílnému věku se oba pohybovali s nenucenou pyšnou chůzí mužů uvyklých bitvám. A oba měli černé kabáty s třpytivými špendlíky na vysokých límcích. Aša’manové, tak jim říkali. Muži, kteří mohl usměrňovat. Ohavnost, kterou je nejlepší rychle zabít. V Seančanů bylo velice málo těch, kdo se – ve své touze po nečekané výhodě – pokusilo tyhle Corov’ande Doon, tyhle bouře s černou duší, vycvičit. Ti hlupáci rychle padli, často zničení právě těmi nástroji, které se snažili ovládnout.

Tuon se připravila. Karede a Smrtonosná garda kolem ní se napjali. Bylo to nepatrné – zaťaté pěsti u boků, pomalé nádechy a výdechy. Tuon se k nim neobrátila, přestože potají pokynula Selucii.

„Zachovejte klid,“ řekl její hlas mužům.

Poslechnou – byla to Smrtonosná garda. Tuon se vůbec nelíbilo, že musí něco takového říci, protože oni nad tím sklopí oči. Ale ona nedovolí žádnou nehodu. Setkání s Drakem Znovuzrozeným bude nebezpečné. Tomu se nedalo vyhnout. Dokonce i když na každé straně velkého stanu stálo dvacet damane a sul’dam. Dokonce i když jí záda kryje Karede a ze střechy těsně v dostřelu ji sleduje kapitán Musenge s oddílem lučištníků. Dokonce i se Selucii po boku, napjatou a připravenou skočit, jako panter na vysoké skále. Dokonce i s tím vším byla Tuon odkrytá. Drak Znovuzrozený byl jako oheň, nevysvětlitelně vzplanuvší uvnitř domu. Nemohli jste mu zabránit v poničení místnosti. Jen jste doufali, že zachráníte dům.

Zamířil přímo ke křeslu naproti Tuon a posadil se do něj, aniž jedinkrát zpochybnil, že ho považuje za sobě rovného. Věděla, že se ostatní diví, proč stále nosí popel na znamení smutku a neprohlásila se císařovnou. Období smutku skončilo, ale Tuon neusedla na trůn.

Důvodem byl tento muž. Císařovna se s nikým, dokonce ani s Drakem Znovuzrozeným, nemohla sejít jako se sobě rovným. Avšak Dcera Devíti měsíců… tento jediný muž se jí mohl rovnat. A proto váhala. Drak Znovuzrozený by pravděpodobně nereagoval dobře, kdyby se někdo vyvýšil nad něj, bez ohledu na to, jestli k tomu ten někdo má zcela oprávněný důvod.

Když se posadil, mezi dvěma mraky vzplanul oblouk blesku, přestože Malai -jedna z damane, která dokázala předpovídat počasí – trvala na tom, že se neblíží déšť. Blesk během dne a žádný déšť. Našlapuj velmi zlehka, pomyslela si, když četla znamení, a dávej si pozor, co říkáš. To nebylo právě nejjasnější znamení. Kdyby měla našlapovat ještě opatrněji, musela by se vznést do vzduchu!

„Ty jsi Dcera Devíti měsíců,“ řekl Drak Znovuzrozený. Bylo to prohlášení, ne otázka.

„Ty jsi Drak Znovuzrozený,“ odvětila. Když se mu zahleděla do očí, uvědomila si, že její první dojem byl mylný. Nebyl to mladý muž. Ano, jeho tělo mohlo patřit mladíkovi. Ale ty oči… byly to staré oči.

Lehce se předklonil. Její smrtonoši se napjali a zavrzala kůže. „Uzavřeme mír,“ řekl al’Thor. „Dnes. Tady.“

Selucia tiše zasykla. Jeho slova zněla do velké míry jako požadavek. Tuon mu prokázala velkou úctu tím, že ho posadila na svou úroveň, ale císařské rodině nikdo nerozkazoval.

Al’Thor zalétl k Selucii pohledem. „Můžeš své strážkyni říct, že se může uklidnit,“ prohlásil suše. „Tohle setkání se nepromění v boj. Nedovolím to.“

„Ona je můj hlas,“ řekla Tuon obezřetně, „a moje pravdomluvčí. Můj osobní strážce je muž za mým křeslem.“

Al’Thor si tiše odfrkl. Takže to byl všímavý muž. Nebo měl štěstí. Jen málokdo správně uhodl, čím Selucia je.

„Přeješ si mír,“ řekla Tuon. „Má tvá… nabídka nějaké podmínky?“

„Není to nabídka, ale nezbytnost,“ řekl al’Thor. Mluvil hebce. Všichni tito lidé mluvili tak ukvapeně, ale al’Thorova slova měla váhu. Připomínal jí její matku. „Poslední bitva se blíží. Tvůj lid si jistě pamatuje proroctví. Tím, že vedete tuhle svoji válku, nás všechny ohrožujete. Moje armáda – všechny armády – jsou třeba v boji se Stínem.“

Poslední bitva se odehraje mezi říší a vojsky Temného. To věděl každý. Proroctví jasně ukazovala, že císařovna porazí ty, kdo slouží Stínu, a pak pošle Draka Znovuzrozeného na souboj s Požíračem Světla.

Kolik toho naplnil? Ještě nevypadal oslepený, takže to se teprve musí stát. Essanický cyklus říkal, že bude stát na vlastním hrobě a plakat. Nebo proroctví naráželo na chodící mrtvé, jak se už dělo? Někteří z těch duchů určitě chodili po vlastních hrobech. Občas byly texty nejasné.

Zdálo se, že tito lidé zapomněli mnohá proroctví, stejně jako zapomněli na přísahy čekat na návrat. Nic ale neřekla. Dej si pozor, co říkáš…

„Takže věříš, že Poslední bitva je blízko?“ zeptala se.

„Blízko?“ zopakoval al’Thor. „Je tak blízko jako zabiják, který ti smrdutým dechem dýchá na krk, zatímco ti nožem přejíždí po kůži. Je tak blízko jako poslední půlnoční úder zvonu poté, co zaznělo předchozích jedenáct. Blízko? Ano, je blízko. Děsivě blízko.“

Už se ho šílenství zmocnilo? Pokud ano, bude všechno složitější. Pozorně si ho prohlížela a hledala známky šílenství. Vypadalo to, že má nad sebou kontrolu.

Stanem prolétla mořská bríza, zašustila plachtovinou a přinesla s sebou zápach hnijících ryb. V této době toho hnilo hodně.

Ti tvorové, pomyslela si. Trolloci. Co jejich příchod předpovídal? Tylee je zlikvidovala a zvědové další nenašli. Když viděla naléhavé vystupování tohoto muže, zaváhala. Ano, Poslední bitva byla blízko, možná tak blízko, jak říkal. Proto bylo ještě důležitější, aby tyto země sjednotila pod svým praporem.

„Musíš chápat, proč je to tak důležité,“ řekl Drak Znovuzrozený. „Proč se mnou bojuješ?“

„My jsme návrat,“ řekla Tuon. „Znamení ukazovala, že nadešel čas našeho příchodu, a my jsme čekali, že najdeme sjednocené království, připravené nás velebit a zapůjčit nám armádu pro Poslední bitvu. Místo toho jsme našli rozdělenou zemi, která zapomněla na své přísahy a nebyla na nic připravená. Jak to, že nechápeš, že musíme bojovat? Nečiní nám potěšení vás zabíjet, tak jako rodič nemá radost, když trestá dítě, které sešlo z cesty.“

Al’Thor se zatvářil nevěřícně. „Považujete nás za děti?“

„To byla jen metafora,“ řekla Tuon.

Okamžik se nehýbal a pak si promnul bradu rukou. Dával jí za vinu ztrátu té druhé? Falendre o tom mluvila.

„Metafora,“ řekl. „A snad výstižná. Ano, země nebyla jednotná. Ale já ji skoval dohromady. Pojidlo je slabé, ale vydrží dostatečně dlouho. Nebýt mne, byla by vaše válka za sjednocení chvályhodná. Ale v téhle situaci jen rušíte. Musíme uzavřít mír. Naše spojenectví musí vydržet jen do konce mého života.“ Pohlédl jí do očí. „Ujišťuju tě, že to nebude trvat příliš dlouho.“

Seděla u širokého stolu a ruce měla složené před sebou. Kdyby se al’Thor natáhl, nedosáhl by na ni. Udělala to schválně, přestože při zpětném pohledu bylo toto opatření k smíchu. Kdyby se ji rozhodl zabít, nepotřeboval by ruku. Raději na to nemyslet.

„Pokud chápeš, jak výhodné je sjednocení,“ řekla, „tak bys měl možná své země sjednotit pod seančanským praporem, nechat své lidi složit přísahy a…“ Žena, která stála za al’Thorem, ta marath’damane, při jejích slovech rozevřela oči.

„Ne,“ přerušil ji al’Thor.

„Ale jistě chápeš, že jediný vládce s…“

„Ne,“ řekl, tiše, ale rozhodněji. Nebezpečněji. „Už nechci vidět nikoho dalšího uvázaného na těch vašich ohavných vodítcích.“

„Ohavných? Je to jediný způsob, jak se vypořádat s těmi, kdo umějí usměrňovat!“

„My jsme bez nich přežili celá staletí.“

„A máte…“

„V téhle věci nehodlám ustoupit,“ řekl al’Thor.

Tuoniny stráže – včetně Selucie – zaťaly zuby a vojáci položili ruce na jílce mečů. Dvakrát za sebou ji přerušil. Dceru Devíti měsíců. Jak mohl být tak drzý?

Byl Drak Znovuzrozený, proto. Ale jeho slova byla pošetilá. Až bude císařovnou, on se před ní skloní. Proroctví to vyžadovala. To jistě znamenalo, že se jeho království připojí k říši.

Dovolila, aby se jí rozhovor vymkl z ruky. Marath’damane byly pro mnohé na této straně oceánu citlivé téma. Pravděpodobně rozuměli tomu, jakou logiku uvazování žen má, ale bylo těžké vzdát se svých tradic. To bylo nepochybně důvodem, proč je hovor o těchto věcech tak rozrušoval.

Potřebovala postrčit rozhovor jiným směrem. Někam, kde to Draka Znovuzrozeného vyvede z rovnováhy. Pozorně si ho prohlížela. „Bude celý náš rozhovor takový?“ zeptala se. „Budeme sedět proti sobě a mluvit jen o tom, v čem se lišíme?“

„A o čem jiném bychom mluvili?“ řekl al’Thor.

„Snad o něčem, co máme společné.“

„Pochybuju, že v tomto směru toho existuje moc, co by mělo význam.“

„Ano?“ řekla Tuon. „A co Matrim Cauthon?“

Ano, tohle ho šokovalo. Drak Znovuzrozený zamrkal a lehce pootevřel ústa. „Mat?“ řekl. „Ty znáš Mata? Jak…“

„Unesl mě,“ odvětila Tuon. „A odvlekl téměř přes celou Altaru.“

Drak Znovuzrozený na ni chvíli zíral a pak zavřel pusu. „Už si vzpomínám,“ řekl tiše. „Viděl jsem tě. S ním. Nespojil jsem si tě s tou tváří. Mate… cos to prováděl?“

Ty jsi nás viděl? pomyslela si Tuon pochybovačně. Takže se to šílenství přece jen projevilo. Bude s ním takto jednodušší manipulovat, nebo těžší? Nejspíš to druhé, bohužel.

„No,“ řekl nakonec al’Thor, „věřím, že Mat měl své důvody. Vždycky má. A v tu chvíli mu připadají tak logické…“

Takže Matrim Draka Znovuzrozeného skutečně znal; bude pro ni skvělým zdrojem informací. Možná proto ho k ní osud přivedl, aby měla možnost poučit se o Drakovi Znovuzrozeném. Než jí v této záležitosti bude schopen pomoci, bude ho muset znovu získat zpátky.

Matrimovi se to nebude líbit, ale bude to muset pochopit. Byl první princ krkavců. Musi být pozvednut mezi výše urozené, oholit si hlavu a osvojit správný způsob života. Všechno jí to připadalo jako škoda – z důvodů, které si nedokázala vysvětlit.

Nemohla si pomoct, aby se na něj ještě trochu nevyptávala. Částečně proto, že se zdálo, že toto téma al’Thora vyvádí z rovnováhy, a částečně ze zvědavosti. „Jaký je to muž, tenhle Matrim Cauthon? Musím přiznat, že mi připadá jako líný mizera, který je až příliš pohotový v nacházení výmluv, proč nedodržovat dané sliby.“

„Takhle o něm nemluv!“ Překvapivě ta slova pronesla marath’damane stojící vedle al’Thorova křesla.

„Nyneivo…“ začal al’Thor.

„Neokřikuj mě, Rande al’Thore,“ řekla ta žena a založila si ruce. „Je to i tvůj kamarád.“ Žena pohlédla zpátky na Tuon a podívala se jí do očí. Podívala se jí do očí. Marath’damane!

Žena pokračovala. „Matrim Cauthon je jeden z nejlepších mužů, kterého kdy poznáte, Vaše Výsosti, a já nebudu poslouchat, jak o něm někdo mluví špatně. Co je správné, to je správné.“

„Nyneiva má pravdu,“ řekl al’Thor zdráhavé. „Je to dobrý muž. Někdy možná působí příliš drsně, ale je to ten nejvěmější přítel, jakého si člověk může přát. Přestože brblá nad tím, co ho jeho svědomí nutí dělat.“

„Zachránil mi život,“ řekla marath’damane. „Zachránil mě za cenu velkých obětí a osobního ohrožení ve chvíli, kdy to nikoho jiného nenapadlo.“ Oči jí plály hněvem. „Ano, až moc pije a hraje. Ale nemluv o něm, jako když ho znáš, protože neznáš. Pod tím vším má zlaté srdce. Jestli jsi mu ublížila…“

„Ublížila mu?“ řekla Tuon. „On unesl mne!“

„Pokud to udělal, měl k tomu důvod,“ prohlásil Rand al’Thor.

Jaká věrnost! Opět byla nucena přehodnotit svůj názor na Matrima Cauthona.

„Ale tohle je nepodstatné,“ řekl al’Thor a nečekaně vstal. Jeden ze smrtonošů tasil meč. Al’Thor se do něj zabodl pohledem a Karede muži rychle pokynul a ten zahanbeně se sklopenýma očima meč zase zasunul.

Al’Thor položil ruku na stůl dlaní dolů. Předklonil se a polapil Tuonin pohled ve svém. Kdo mohl odvrátit pohled od těch vášnivých šedých očí, podobných oceli? „Nic z toho není důležité. Mat není důležitý. To, co máme společné a v čem se lišíme, není důležité. Vše, co je důležité, je potřeba. Ajá tě potřebuju.“

Ještě víc se předklonil, až se nad ní hrozivě tyčil. Jeho podoba se nezměnila, ale náhle jí připadal třicet kroků vysoký. Mluvil stále stejným klidným pronikavým hlasem, ale tentokrát v něm byla hrozba. Ostří.

„Musíš přestat s útoky,“ řekl téměř šeptem. „Musíš se mnou podepsat smlouvu. To nejsou požadavky. To je moje vůle.“

Tuon náhle zjistila, že jej touží poslechnout. Potěšit ho. Smlouva. Smlouva by byla skvělá, poskytla by jí možnost stabilizovat svou vládu nad zdejšími zeměmi. Mohla by naplánovat, jak znovu obnovit pořádek v Seančanu. Mohla verbovat a cvičit. Otevíralo sejí tolik možností, jako by její mysl byla náhle odhodlaná vidět všechny výhody tohoto spojenectví a žádnou z vad.

Natáhla se po těch vadách a snažila se rozpoznat problémy, které by vzešly ze spojenectví s tímto mužem. Ty se však v její mysli roztekly a vyklouzly jí mezi prsty. Nedokázala je zachytit a zformovat námitky. Velký stan ztichl a bríza přestala vát.

Co se to s ní dělo? Nemohla dýchat, jako by jí hruď drtilo závaží. Měla pocit, jako by si nemohla pomoct a musela se před vůlí tohoto muže sklonit!

Tvářil se pochmurně. Navzdory jasnému odpoledni měl tvář zahalenou stínem, mnohem hlubším než cokoli jiného ve stanu. Nemohla uhnout pohledem a dýchala mělce a rychle. Měla dojem, že kolem něj koutkem oka cosi vidí. Temný závoj, černou aureolu, která z něj vyzařovala. Křivila vzduch jako velké horko. Hrdlo se jí sevřelo a začala se vytvářet slova. Ano. Ano. Udělám, co žádáš. Ano. Musím. Musím.

„Ne,“ řekla stěží slyšitelným šepotem.

Jeho výraz ještě potemněl a v tom, jak tiskl ruku dolů, až se mu chvěly prsty, viděla zuřivost. V tom, jak zatínal zuby. V tom, jak pootevřel oči. Taková vášeň.

„Potřebuju…“ začal.

„Ne,“ zopakovala se sílící jistotou. „Ty se skloníš přede mnou, Rande al’Thore. Nebude to opačně.“ Taková temnota! Jak ji v sobě mohl ukrývat jediný člověk? Zdálo se, že vrhá stín velký jako hora.

S tímhle tvorem se nemohla spojit. Ta kypící nenávist ji děsila, a hrůza byla pocit, který jí byl neznámý. Tomuto muži nemohlo být dovoleno, aby činil, jak si přeje. Musel být ovládnut.

Ještě okamžik ji pozoroval. „Dobře,“ řekl. Hlasem jako led.

Obrátil se a bez ohlédnutí vyšel ze stanu. Jeho doprovod jej následoval; všichni, včetně marath’damane s copem, vypadali znepokojeně. Jako kdyby si sami nebyli jistí, co – nebo koho – v tomto muži následují.

Tuon sledovala, jak odchází, a při tom lapala po dechu. Nesměla dovolit, aby ostatní viděli, jak je otřesená. Nesměli vědět, že v tom posledním okamžiku z něj měla strach. Dívala se za ním, dokud jeho postava na koni nezmizela za kopci. A stále sej í třásly ruce. Neodvažovala se promluvit, aby se jí netřásl hlas.

Než se jí podařilo uklidnit, nikdo nepromluvil. Možná byli stejně otřesení jako ona. Možná vycítili její obavy. Konečně, dlouho poté, co al’Thor zmizel, Tuon vstala. Obrátila se a pozorně si prohlédla shromážděné urozené, generály, vojáky a stráže. „Jsem císařovna,“ řekla klidným hlasem.

Jako jeden muž padli na kolena a i výše urození se vrhli tváří k zemi.

Jiný obřad nebyl třeba. Ano, v Ebú Daru proběhne formální korunovace s průvody, přehlidkami a audiencemi. Přijme osobní přísahu věrnosti od každého z urozených a – podle tradice – bude mít možnost vlastnoručně, bez uvedení důvodu, popravit kteréhokoli z nich, o kom má dojem, že se vzpíral jejímu nástupu na trůn.

Všechno tohle bude, a mnohé další. Ale skutečnou korunovací bylo její prohlášení. Pronesené Dcerou Devíti měsíců po měsíci smutku. Slavnost začala ve chvíli, kdy jim všem pokynula, aby vstali. Proběhnou týden trvající oslavy. Nezbytné vyrušení. Svět ji potřeboval. Potřeboval císařovnu. Od této chvíle se vše změní.

Když da’covale vstali a začali zpěvem velebit její korunovaci, Tuon přistoupila ke generálu Galganovi. „Pošli zprávu generálu Yulanovi,“ řekla tiše. „Řekni mu, ať připraví útok proti tarvalonským marath’damane. Musíme udeřit na Draka Znovuzrozeného, a to rychle. Tomu muži nesmí být dovoleno získat o nic větší sílu, než už má.“