Bouře přichází

37 Síla Světla

Min tiše seděla a sledovala, jak se Rand obléká. Pohyboval se napjatě a opatrně, jako akrobat, kráčející po laně vysoko nad manéží. Pomalými promyšlenými pohyby prstů si zapnul levou manžetu na nažehlené bílé košili. Pravá už byla zapnutá; o to se jeho sloužící postarali.

Venku se schylovalo k večeru. Ještě nebyla úplná tma, přestože okenice už byly zavřené. Rand se natáhl pro zlatočemý kabát, vsunul ruku do jednoho rukávu a pak do druhého. Pak si postupně zapnul knoflíky. Nedělalo mu to potíže; stále víc si zvykal, že dělá věci jen jednou rukou. Knoflík po knoflíku. První, druhý, třetí, čtvrtý…

Min se chtělo ječet.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se.

Rand se neotočil od zrcadla. „O čem?“

„O Seančanech.“

„Žádný mír nebude,“ řekl, zatímco si narovnával límec kabátu. „Neuspěl jsem.“ Mluvil hlasem prostým jakéhokoli citu, přesto však nějak napjatým.

„Není nic špatného na tom být zklamaný, Rande.“

„Zklamání není k ničemu,“ řekl. „Hněv není k ničemu. Žádná emoce nezmění skutečnost, a skutečnost je, že už nemůžu ztrácet se Seančany čas. Budeme muset vyjet do Poslední bitvy i s nestabilním Arad Domanem a riskovat útok zezadu. Není to ideální, ale musí to tak být.“

Vzduch nad Randem se rozechvěl a objevila se tam hora. Vidění byla kolem Randa tak běžná, že se Min obvykle přiměla je ignorovat, ledaže byla nová – přestože občas trávila čas tím, že se je pokoušela všechny dát dohromady a roztřídit. Toto bylo nové, takže upoutalo její pozornost. Tyčící se hora byla na jedné straně vyhloubená a tvořila ve svahu rozeklanou díru. Dračí hora? Byla zahalená temnými stíny, jako by jí stínily mraky vysoko na obloze. To bylo zvláštní; kdykoli horu spatřila, sahala výš než samotné mraky.

Dračí hora ve stínech. Pro Randa to bude v budoucnu důležité. Viděla droboučkou jehličku světla, zářící z oblohy dolů na určité místo na hoře?

Vidění zmizelo. Přestože Min věděla, co některá z nich znamenají, tohle jí bylo záhadou. Vzdychla a opřela se o opěradlo červeně polstrovaného křesla. Její knihy ležely rozházené na podlaze; věnovala svému průzkumu stále víc a víc času, částečně proto, že z Randa cítila pocit naléhavosti, částečně proto, že nevěděla, co jiného dělat. Ráda si myslívala, že se o sebe dokáže postarat. A začínala o sobě uvažovat jako o Randově poslední obraně.

Min zjistila, jak užitečná jako „poslední obrana“ je. Byla užitečná jako malé děcko! Ve skutečnosti překážela, byla nástrojem, který proti němu Semirhage použila. Když Rand navrhl, že ji pošle pryč, rozhořčilo ji to a seřvala ho, že si vůbec dovolil to navrhnout. Poslat ji pryč! Aby byla v bezpečí? To byla pošetilost! Uměla se o sebe postarat.

To si myslela. Teď chápala, že měl pravdu.

Bylo jí z toho zle. Takže studovala a snažila se mu neplést do cesty. Toho dne se změnil, jako by v jeho nitru vyhaslo cosi jasného. Zhasnutá lampa, v níž došel olej a zůstal jen plášť. Nyní se na ni díval jinak. Když si ji jeho oči prohlížely, viděly jen přítěž?

Zachvěla se a pokusila tu myšlenku vytěsnit z hlavy.

Rand si obul boty a zapnul na nich přezky.

Vstal a natáhl se pro meč, který se opíral o jeho truhlu s oblečením. Černá pochva s lakovaným červeným a zlatým drakem se ve světle zatřpytila. Ti učenci našli pod potopenou sochou tak zvláštní zbraň. Ten meč jí připadal tak starý. Bral si ho dnes Rand jako nějaký symbol? Snad jako znamení, že vyjíždí do bitvy?

„Jdeš po ní, že jo?“ slyšela se Min ptát. „Graendal.“

„Musím vyřešit ty problémy, které můžu,“ řekl Rand, vytáhl starobylý meč z pochvy a zkontroloval čepel. Nebylo na ní znamení volavky, ale skvělá ocel se ve světle lampy blyštěla a ukazovala zvlněné linie vrstveného kovu. Rand tvrdil, že meč byl vykovaný pomocí síly. Zdálo se, že o něm ví věci, které s ní nesdílí.

Rand prudce zastrčil meč zpátky do černé pochvy a podíval se na Min. „Vyřeš problémy, které můžeš, a netrap se s těmi, které nemůžeš. To mi kdysi řekl Tam. Arad Doman si proti Seančanům bude muset poradit sám. To poslední, co pro zdejší lidi můžu udělat, je zbavit jejich zemi jedné ze Zaprodanců.“

„Může na tebe čekat. Rande,“ řekla Min. „Napadlo tě, že ten kluk, kterého Nyneiva našla, byl návnada? Někdo, koho jsi měl najít a on tě měl zavést do pasti?“

Zaváhal a pak zavrtěl hlavou. „Bylo to skutečné, Min. Moghedien by možná podobný trik zkusila, ale Graendal ne. Příliš by se bála toho, že ji vystopuju. Musíme jednat rychle, než se dozví, že byla prozrazena. Musím udeřit hned.“

Min vstala.

„Takže jdeš?“ zeptal se Rand a vypadal překvapeně.

Zrudla. Co když to s Graendal půjde stejně špatně jako se Semirhage? Co když zase posloužím jako nástroj proti němu?

„Ano,“ řekla, jen aby si dokázala, že se nevzdává. „Jasně že jdu. Nemysli si, že mě tady můžeš nechat!“

„O tom by se mi ani nesnilo,“ řekl rozhodně. „Pojď.“

Čekala nějaké námitky.

Z nočního stolku vzal sošku muže, držícího kouli. Obrátil ter’angrial \ rukách, prohlédl si ho a pak se jakoby vyzývavě podíval na Min. Nic neřekla.

Zastrčil si sošku do velké kapsy pláště a se starodávným, silou vykovaným mečem připásaným u boku vykráčel z místnosti.

Min si pospíšila za ním. Rand pohlédl na dvojici Děv, střežících dveře. „Jdu do bitvy,“ řekl jim. „Přiveďte jich nanejvýš dvacet.“

Děvy se chvíli domlouvaly znakovou řečí; pak jedna dlouhými kroky odběhla pryč, zatímco druhá následovala Randa, kráčejícího dál chodbou. Min si pospíšila za ním a s bušícím srdcem a botami hlasitě dunícími na dřevěné podlaze se zařadila vedle něj. Nebylo to poprvé, kdy se tak hnal do boje se Zaprodancem, ale obvykle věnoval více času přípravám. Se Sammaelem manévroval celé měsíce, než na něj v Illianu udeřil. Na rozhodnutí co udělat s Graendal měl sotva den!

Min si zkontrolovala nože a ujistila se, že jsou bezpečně zasunuté v rukávech, ale byl to jen nervózní zvyk. Rand dokráčel na konec chodby a sešel ze schodů. Stále se tvářil klidně a kráčel rychle, ale ne uspěchaně. Přesto vypadal jako bouře, zadržovaná a zabalená, nějak spoutaná a zaměřená na jediný cíl. Jak si přála, aby prostě vybuchl a přestal se ovládat, tak jako to dělával dřív! Tenkrát ji to popuzovalo, ale nikdy se ho nebála. Ne jako teď, s těma ledovýma očima, v nichž nedokázala číst, a aurou nebezpečí. Od incidentu se Semirhage mluvil o tom, že udělá „všechno, co musí“ bez ohledu na cenu, a ona věděla, že musí zuřit nad tím, že se mu nepodařilo Seančany přimět, aby se s ním spojili. Co ho ta kombinace selhání a odhodlání přiměje udělat?

Dole pod širokým schodištěm oslovil Rand sluhu. „Sežeň mi Nyneivu Sedai a urozeného pána Ramšalana. Přiveď je do salónu.“

Urozený pán Ramšalan? Ten nadutec, co předtím patřil k okruhu urozené paní Čadmar? „Rande,“ řekla Min tiše, když došla na konec schodiště, „co máš v plánu?“

Neodpověděl. Prošel bílým mramorovým vchodem a vstoupil do salónu, vytapetovaném v tmavě rudé, aby kontrastovala s bílou podlahou. Neposadil se, ale zůstal stát s rukama založenýma za zády a studoval mapu Arad Domanu, kterou nařídil pověsit na zeď. Stará mapa visela na místě, kde předtím bývala skvělá olejomalba, a vůbec se do pokoje nehodila.

Na mapě byla černým atramentem udělaná značka na okraji malého jezera na jihovýchodě. Rand ji tam zakreslil ráno poté, co zemřel Kerb. Označovala Natrinovu mohylu.

„Kdysi to bývala pevnost,“ řekl Rand nepřítomně.

„To město, kde se Graendal ukrývá?“ zeptala se Min a popošla k němu.

Zavrtěl hlavou. „Není to město. Vyslal jsem zvědy. Je to osamocená stavba, postavená velmi dávno, aby hlídala pohoří Oparů a střežila zemi před vpádem z Manetherenu skrz průsmyky. Pro vojenské účely se nevyužívá už od trollockých válek; sotva je třeba dělat si starosti s invazí lidí z Dvouříčí, kteří si jméno Manetheren ani nepamatují.“

Min přikývla. „I když do Arad Domanu vpadl ovčák z Dvouříčí.“

Kdysi by se tomu usmál. Stále zapomínala, že už to nedělá.

„Před několika staletími,“ řekl Rand a zamyšleně mhouřil oči, „král Arad Domanu ukořistil jménem trůnu Natrinovu mohylu zpátky. Předtím ji nějaký čas obýval méně významný šlechtický rod z Tomovy hlavy, který se pokoušel založit vlastní království. To se na Almothské pláni občas stává. Domanskému králi se to místo zalíbilo a místo toho využil pevnost jako palác.

Trávil tam spoustu času, vlastně tolik, že několik jeho nepřátel z řad obchodníků získalo v Bandar Ebanu příliš velkou moc. Král padl, ale jeho následovníci pevnost také používali a stalo se z ní oblíbené královské útočiště, když si panovník potřeboval odpočinout. Ta tradice zhruba v průběhu posledních sto let ustupovala, až asi před padesáti lety dostal sídlo nějaký králův vzdálený bratranec. Od té doby ho využívá jeho rodina. Běžní Domanci na Natrinovu mohylu převážně zapomněli.“

„Až na Alsalama?“ zeptala se Min.

Rand zavrtěl hlavou. „Ne. Pochybuju, že o ní vůbec věděl. Já se o její historii dozvěděl od královského archiváře, který musel pátrat celé hodiny, aby zjistil jméno rodiny, která to místo využívá. Už měsíce s nimi nebyl nikdo v kontaktu, přestože občas navštěvovali různá města. Pár sedláků, kteří hospodaří v okolí, říká, že podle všeho žije v paláci někdo nový, ačkoli nikdo neví, kam se poděl předchozí vlastník. Zdáli se překvapení, že je nikdy nenapadlo, jak je to divné.“

Pohlédl na ni. „Je to přesně ten typ místa, jaké by si Graendal vybrala za své centrum moci. Je to klenot – zapomenutá, nádherná a mocná pevnost, prastará a královská. Dostatečně blízko Bandar Ebanu, aby Graendal mohla zasahovat do vlády Arad Domanu, ale dost daleko, aby byla odloučená a dala se dobře bránit. Když jsem po ní pátral, udělal jsem chybu – předpokládal jsem, že bude chtít nádherné sídlo se zahradami a pozemky. Mělo mi to dojít; nesbírá jen krásu, ale i proslulost. Velkolepá královská pevnost se k ní hodí stejně jako elegantní panské sídlo. Zvlášť když tahle je v současnosti už spíš palác než pevnost.“

Mininu pozornost upoutaly kroky ve vchodu a o pár vteřin později sloužící uvedl Nyneivu a nafintěného Ramšalana se špičatou bradkou a tenkým knírem. Dnes měl na konci bradky maličké zvonečky a na tváři černé sametové znamínko krásy rovněž ve tvaru zvonku. Oblečený byl ve volných hedvábných šatech v zelené a modré barvě se splývavými rukávy a v košili s volány, která zpod nich vyčuhovala. Min bylo jedno, že tak velí móda, ten chlap vypadal směšně. Jako rozcuchaný páv.

„Můj pán pro mě poslal?“ řekl Ramšalan a přehnaně se Randovi uklonil.

Rand se neotočil od mapy. „Mám pro tebe hlavolam, Ramšalane,“ řekl. „Chci vědět, co si o tom myslíš.“

„Prosím, neváhej, můj pane!“

„Pak mi odpověz na tohle: Jak přechytračím nepřítele, o němž vím, že je chytřejší než já?“

„Můj pane.“ Ramšalan se znovu uklonil, jako by měl obavy, že si toho Rand poprvé nevšiml. „Určitě mě chceš nachytat! Nikdo není chytřejší než ty.“

„Kéž by to byla pravda,“ řekl Rand klidně. „Čelím jednomu z nejmazanějších lidí, jaký kdy žil. Moje současná protivnice rozumí myslím ostatních způsobem, kterému se nemám šanci vyrovnat. Tak jak ji porazím? Ve chvíli, kdy se pro ni stanu hrozbou, zmizí a uprchne do jednoho z tuctu dalších úkrytů, které si určitě přichystala. Nebude se mnou bojovat přímo, ale přesto, pokud její pevnost zničím nečekaným útokem, riskuju, že mi uklouzne a já se nikdy nedozvím, jestli jsem s ní skoncoval.“

„To je vskutku problém, můj pane,“ řekl Ramšalan. Tvářil se zmateně.

Rand přikývl, jakoby sám pro sebe. „Musím sejí podívat do očí, pohlédnout do duše a vědět, že čelím ji a ne nějaké návnadě. Musím to udělat, aniž bych ji vyplašil a zahnal na útěk. Jak? Jak zabít nepřítele, který je chytřejší než já, nepřítele, kterého nelze překvapit, ale který se mi zároveň není ochotný postavit?“

Zdálo se, že Ramšalan je těmito požadavky úplně zavalen. „Já… můj pane, pokud je tvůj nepřítel tak chytrý, tak by možná nejlepší bylo požádat o pomoc někoho ještě chytřejšího?“

Rand se k němu obrátil. „Skvělý návrh, Ramšalane. Možná už jsem právě to udělal.“

Muž se nadmul. On si myslí, že proto ho sem Rand zavolal! uvědomila si Min. Musela odvrátit hlavu a zvednout ruku, aby zakryla úsměv.

„Kdybys ty měl takového nepřítele, Ramšalane, co bys udělal?“ zeptal se Rand. „Začínám ztrácet trpělivost. Odpověz mi.“

„Uzavřel bych spojenectví, můj pane,“ řekl Ramšalan bez jediného zaváhání. „Tvrdím, že někdo tak mocný by byl lepším přítelem než nepřítelem.“

Pitomče, pomyslela si Min. Kdyžje tvůj protivník tak prohnaný a nelítostný, spojenectví povede jen k dýce, kterou ti vrah vrazí do zad.

„Další skvělý návrh,“ řekl Rand tiše. „Ale stále mě zajímá ta tvoje první poznámka. Říkal jsi, že potřebuji spojence, kteří jsou chytřejší než já, a to je pravda. Takže je naěase, abys vyrazil.“

„Můj pane?“ řekl Ramšalan.

„Budeš můj vyslanec,“ pokračoval Rand a mávl rukou. Na opačné straně místnosti se ve vzduchu náhle otevřel průchod, který se prořízl vybraným kobercem na podlaze. „Příliš mnoho urozených Domanců se schovává různě po celé zemi. Chci je mít za spojence, ale bylo by plýtvání časem, abych každého vyhledal osobně. Pošlu tě svým jménem.“

Zdálo se, že Ramšalana ta představa nadchla. Průchodem Min viděla vysoké mohutné borovice a vzduch na druhé straně byl chladný a svěží. Min se obrátila a pohlédla na Nyneivu – opět oblečenou v modré a bílé. Aes Sedai sledovala rozhovor zamyšlenýma očima a Min v jejím výrazu viděla své vlastní emoce. O co Randovi šlo?

„Za tím průchodem,“ řekl Rand, „najdeš kopec, který se svažuje ke starobylému paláci, obývanému méně významnou domanskou obchodnickou rodinou. Je to první z mnoha míst, kam tě pošlu. Jdi mým jménem a vyhledej toho, kdo pevnosti vládne. Zjisti, zda jsou ochotní mě podporovat nebo jestli o mně vůbec vědí. Nabídni jim odměnu za spojenectví; protože ses ukázal jako chytrý muž, nechám podmínky na tobě. Sám nemám na tyhle jednání hlavu.“

„Ano, můj pane!“ řekl muž a ještě víc se nafoukl, přestože – jako většina lidí – pozoroval průchod s obavami a nedůvěrou vůči jediné síle, zvláště když jí vládl muž. Kdyby to bylo výhodné, ten muž by vyměnil strany stejně rychle jako po pádu urozené paní Čadmar. Co si Rand myslel, posílat na setkání s Graendal takového hejska?

„Běž,“ řekl Rand.

Ramšalan udělal několik váhavých kroků k průchodu. „Ehm, můj pane Draku, možná bych mohl mít něco jako doprovod?“

„Není třeba ty lidi vyděsit nebo znepokojit,“ řekl Rand, aniž se obrátil od mapy. Průchodem k nim dál vanul chladný vzduch. „Běž rychle a vrať se, Ramšalane. Nechám průchod otevřený, dokud nepřijdeš. Moje trpělivost není nekonečná a je mnoho lidí, které bych tím úkolem mohl pověřit.“

„Já…“ Zdálo se, že muž zvažuje možná rizika. „Samozřejmě, urozený pane Draku.“ Zhluboka se nadechl a prošel portálem, nejistě, jako když se kočka odváží vstoupit do louže. Min zjistila, že je jí toho muže líto.

Ramšalan se vydal do lesa a při chůzi mu pod nohama praskalo spadané jehličí. Mezi stromy zašelestil vítr; bylo to zvláštní, slyšet takový zvuk, zatímco jste stáli v pohodlí domu. Rand nechal průchod otevřený a nespouštěl oči z mapy.

„Tak dobře, Rande,“ ozvala se po pár minutách Nyneiva, stojící se založenýma rukama. „Co je to za hru?“

„Jak bys ji porazila ty, Nyneivo?“ zeptal se Rand. „Nenechá se dohnat k boji se mnou, jako Rahvin nebo Sammael. Taky se nenechá snadno chytit do pasti. Graendal lidem rozumí lépe než kdokoli jiný. Možná je zvrácená, ale je prohnaná a neměli bychom ji podceňovat. Pokud si vzpomínám, Torhs Margin tu chybu udělal a víte, jak dopadl.“

Min svraštila čelo. „Kdo?“ zeptala se a pohlédla na Nyneivu. Aes Sedai pokrčila rameny.

Rand se na ně podíval. „Myslím, že historie ho zná jako Zlomeného Torhse.“

Min znovu zavrtěla hlavou. Nyneiva se k ní přidala. Pravda, ani jedna z nich nebyla v historii příliš zběhlá, ale Rand se choval, jako by to jméno měly znát. Randův výraz ztvrdl, lehce zrudl a odvrátil se. „Otázka stále platí,“ řekl tichým, ale napjatým hlasem. „Jak bys s ní bojovala ty, Nyneivo?“

„Nemám zájem hrát tvoje hry, Rande al’Thore,“ zasupěla Nyneiva rozmrzele. „Zjevně ses už rozhodl, co uděláš. Tak proč se ptát mě?“

„Protože to, co se chystám udělat, by mě mělo děsit,“ řekl. „Neděsí.“

Min se zachvěla. Rand kývl na Děvy stojící ve dveřích. Zlehka přešly pokoj, proskočily průchodem a rychle se rozptýlily v borovém lese a zmizely z dohledu. Všech dvacet jich dohromady nadělalo menší hluk než předtím Ramšalan.

Min čekala. Na druhé straně průchodu nebylo vzdálené slunce v dohledu a pozdně odpoledním světlem ozařovalo šerou lesní zem. Po chvíli se v jejich zorném poli objevila bělovlasá Nerilea a kývla na Randa. Všude čisto.

„Pojďte,“ řekl Rand a zamiřil k průchodu. Min jej následovala, i když Nyneiva – která se rozběhla – byla u průchodu dřív než ona.

Vyšli na koberec hnědého borového jehličí, špinavého po dlouhém spánku pod roztátým zimním sněhem. Větve se ve větru navzájem pošťuchovaly a horský vzduch byl mrazivější, než větřík naznačoval. Min zatoužila po plášti, ale nebyl čas si pro nějaký dojít. Rand kráčel přímo skrz les, Nyneiva ho doběhla a tlumeně něco říkala.

Nyneiva z Randa nedostane nic užitečného, ne když má takovouhle náladu. Budou prostě muset počkat, co jim prozradí. Min v lese zahlédla Děvy, ale jen občas, když se zjevně nenamáhaly skrývat. Aielové se životu v mokřiňanských zemích rozhodně přizpůsobili. Jak bylo možné, že lidé, kteří vyrostli v Pustině, tak instinktivně věděli, jak se ukrýt v lese?

Před nimi stromy řídly. Min si pospíšila za Randem a Nyneivou, kteří se zastavili na vrcholku mírně se svažujícího hřebene. Odtud měli výhled na les a stromy se táhly dál dolů jako zelené a hnědé moře. Na březích malého horského jezera, ležícího v trojúhelníkové prohlubni, se borovice rozestupovaly.

Na vrcholku svého vlastního hřebene vysoko nad hladinou stála působivá budova z bílého kamene. Pravoúhlá a vysoká stavba byla postavená v podobě několika věží, naskládaných jedna na druhé, každá vždy o něco tenčí než ta pod ní. To paláci dávalo elegantní podobu – opevněnou, přesto však honosnou. „Je nádherný,“ vydechla.

„Postavili ho v jiných časech,“ řekl Rand. „V časech, kdy si lidi ještě mysleli, že majestátnost stavby jí propůjčuje sílu.“

Palác stál daleko, ale ne tak daleko, aby Min nedokázala rozeznat lidské postavy chodící na stráži po cimbuří, s halapartnami na ramenou a hrudními pláty, odrážejícími světlo pozdního slunce. Bránou projížděla vracející se lovecká výprava s pěkným jelenem přivázaným na soumarovi a skupinka mužů nedaleko rozřezávala padlý strom, snad na palivové dříví. Dvě služky v bílých šatech nesly od jezera tyče se džbery na koncích a po celé délce stavby blikalo v oknech světlo. Bylo to živé fungující sídlo, zabalené do jediné mohutné budovy.

„Myslíš, že Ramšalan našel cestu?“ zeptala se Nyneiva, která tam stála se založenýma rukama a očividně se snažila nevypadat, že to na ni udělalo dojem.

„Dokonce ani hlupák jako on tohle nemohl přehlídnout,“ odvětil Rand s přimhouřenýma očima. Stále měl v kapse sošku. Min si přála, aby tu věc býval nechal v sídle. Byla nervózní z toho, jak se sošky dotýkal. Hladil ji.

„Takže jsi Ramšalana poslal na smrt,“ řekla Nyneiva. „Čeho tím dosáhneš?“

„Ona ho nezabije,“ řekl Rand.

„Jak si tím můžeš být jistý?“

„Není to její styl,“ odpověděl Rand. „Ne když ho proti mně může využít.“

„Nečekáš, že ona bude věřit té historce, cos mu navykládal?“ řekla Min. „O tom, žes ho poslal vyzkoušet věrnost domanských urozených pánů?“

Rand pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Doufám, že něčemu z toho uvěří, ale nečekám to. Co jsem o ní říkal, Min, jsem myslel vážně – že je prohnanější než já. A bojím se, že mě zná mnohem lip než já ji. Ramšalana donutí a dostane z něj celý náš rozhovor. Pak najde způsob, jak ten rozhovor použít proti mně.“

„Jak?“ zeptala se Min.

„To nevím. Kéž by ano. Vymyslí něco chytrého, pak Ramšalana zamoří velice obratným nátlakem, který nedokážu předjímat. Nezůstane mi jiná možnost, než ho držet u sebe a sledovat, co udělá, nebo ho poslat pryč. Ale na to samozřejmě bude Graendal myslet taky, a cokoli udělám, uvede to do pohybu její další plány.“

„Když to říkáš, zní to, jako když nemůžeš vyhrát,“ zamračila se Nyneiva. Zdálo se, že si mrazu vůbec nevšímá. Rand ve skutečnosti také ne. Ať byl ten „trik“ s ignorováním zimy a horka jakýkoli, Min na něj nikdy nedokázala přijít. Tvrdili, že to nemá nic společného se silou, ale pokud to byla pravda, proč byli Rand a Aes Sedai jediní, kdo to dokázal? Vypadalo to, že Aielům zima také nedělá starosti, ale ti se nepočítali. Vždy se zdálo, že si s běžnými lidskými starostmi nelámou hlavu, ačkoli dokázali být velmi citliví na nejrůznější náhodné a naprosto bezvýznamné věci.

„Nemůžeme vyhrát, říkáš?“ zeptal se Rand. „To se snažíme udělat? Vyhrát?“

Nyneiva zvedla obočí. „Ty už neodpovídáš na otázky?“

Rand se obrátil a podíval se na ni. Protože Min stála na opačné straně, neviděla mu do tváře, ale viděla, jak Nyneiva zbledla. Mohla si za to sama. Copak necítila, jak nervózní Rand je? Možná, že mrazení, které Min cítila, nebylo jen důsledkem chladu. Popošla blíž k němu, ale on ji neobjal, jak by to možná udělal dřív. Když se od Nyneivy konečně odvrátil, Aes Sedai celá poklesla, jako by ji předtím držel vzpřímenou jeho pohled.

Rand nějakou dobu nepromluvil, takže mlčky vyčkávali na hřebeni, zatimco slunce v dálce klesalo k obzoru. Stíny se dloužily, jako prsty natahující se od slunce. Dole pod nimi u hradeb pevnosti začalo několik pacholků provádět koně, aby jim dopřáli trochu pohybu. V oknech pevnosti se rozsvítila další světla. Kolik lidí tam Graendal má? Desítky, ne-li stovky.

Mininu pozornost náhle upoutalo praskající křoví; zvuk byl doprovázen klením. Vyskočila, když zvuk náhle umlkl.

O pár okamžiků později se objevila malá skupinka Aielanek, vedoucích rozcuchaného Ramšalana, jehož vybrané oblečení bylo plné jehličí a poškrábané od větví. Oprášil se a udělal krok k Randovi.

Děvy ho zadržely. Ohlédl se na ně a naklonil hlavu. „Můj pane Draku?“

„Je nakažený?“ obrátil se na Nyneivu Rand.

„Čím?“ zeptala se.

„Graendaliným dotekem.“

Nyneiva přistoupila k Ramšalanovi a na chvilku se na něj zahleděla. Zasyčela a řekla: „Ano, Rande, je pod vlivem silného nátlaku. Je tady spousta tkaniva. Není to tak zlé jako se svíčkařovým učedníkem, nebo možná jenom jemnější.“

„Povídám,“ řekl Ramšalan, „můj pane Draku, co se to děje? Urozená paní z hradu tam dole je docela přátelská – je to spojenkyně, můj pane. Nemusíš se od ní ničeho bát! Musím říct, že je velmi kultivovaná.“

„Vážně?“ zeptal se Rand tiše. Stmívalo se a slunce zapadalo za vzdálené pohoří. Kromě paprsků kalného večerního slunce osvětlovalo celou scénu pouze světlo vycházející ze stále otevřeného průchodu za nimi. Ten zářil světlem lampy a nabízel lákavou cestu zpátky do tepla, pryč z tohoto místa stínů a chladu.

Randův hlas zněl tak tvrdě. Hůře, než Min slyšela kdy předtím.

„Rande,“ řekla a dotkla se jeho paže. „Vraťme se.“

„Musím něco udělat,“ odpověděl, aniž se na ni podíval.

„Ještě si to promysli,“ řekla Min. „Alespoň si nech poradit. Můžeme se zeptat Kadsuane nebo…“

„Kadsuane mě držela v truhle, Min,“ řekl velice tiše. Tvář mu halil stín, ale když se k ní obrátil, v očích se mu odráželo světlo z otevřeného průchodu. Oranžové a rudé. V jeho hlase se ozývalo hněvivé ostří. Neměla jsem zmiňovat Kadsuane, uvědomila si. Jméno té ženy bylo jednou z mála věcí, které v něm stále ještě dokázaly vyvolat nějaký cit.

„V truhle, Min,“ zašeptal Rand. „Ačkoli ta Kadsuanina měla neviditelné stěny, byla stejně svazující jako každá, do které mě kdy zavřeli. Její jazyk byl mnohem bolestivější hůl než všechny, které na mě kdy vzali. Teď to chápu.“

Rand se odtáhl před Mininým dotykem.

„Jaký to má všechno smysl?“ dožadovala se odpovědi Nyneiva. „Poslal jsi toho muže, aby podstoupil nátlak, i kdyžyisz’ věděl, co mu to udělá? Nebudu se dívat, jak se kvůli tomu další člověk svíjí a umírá! Ať ho nutí dělat cokoli, já to neodstraním! Když to zaviní tvoji smrt, můžeš si za to sám!“

„Můj pane?“ zeptal se Ramšalan. Narůstající děs v jeho hlase Min rozčiloval.

Slunce zapadlo; Rand byl nyní jen silueta. Pevnost jen černý obrys s lucernami osvětlujícími díry ve zdech. Rand popošel na okraj hřebene a vytáhl z kapsy přístupový klíč. Ten začal slabě zářit rudým světlem, vycházejícím přímo z jeho středu. Nyneiva se prudce nadechla.

„Ani jedna z vás nebyla u toho, když mě Callandor zklamal,“ řekl do noci. „Stalo se to dvakrát. Jednou jsem se pokusil s jeho pomocí vrátit mrtvého, ale získal jsem jen loutku v podobě těla. Jednou jsem se ho pokusil použít ke zničení Seančanů, ale způsobil jsem ve vlastních řadách stejnou smrt jako u nich.

Kadsuane mi řekla, že druhé selhání způsobil kaz v samotném Callandoru. Nemůže ho totiž ovládat jediný muž. Funguje to jenom tehdy, když je ten člověk v truhle. Callandor je pečlivě vytvořené svůdné vodítko, které mě má přimět se dobrovolně podvolit.“

Koule na přístupovém klíči se rozzářila jasněji a vypadala až křišťálově čirá. Světlo uvnitř bylo šarlatové, jeho jádro třpytivé a jasné. Jako by někdo hodil rozžhavený kámen do krvavé louže.

„Já mám na svoje problémy jinou odpověď,“ řekl Rand stále téměř šeptem. „V obou případech, kdy mě Callandor zklamal, jsem lehkomyslně zacházel s emocemi. Dovolil jsem, aby mě poháněl hněv. Nesmím zabíjet v hněvu, Min. Musím ho držet vevnitř; musím ho usměrňovat, stejně jako usměrňuju jedinou sílu. Každá smrt musí být promyšlená. Záměrná.“

Min nedokázala promluvit. Nedokázala zformulovat své obavy, nedokázala najít slova, která by ho zastavila. Navzdory jasnému světlu, které před sebou držel, zůstávaly jeho oči nějak v temnotě. To světlo vrhalo od jeho postavy stíny, jako by byl centrem tichého výbuchu. Min se obrátila k Nyneivě; Aes Sedai to sledovala s vytřeštěnýma očima a lehce pootevřenými ústy. Také nedokázala najít slova.

Min se obrátila zpátky k Randovi. Když měl blízko k tomu, aby ji vlastní rukou zabil, nebála se ho. Tehdy ale věděla, že jí neubližuje Rand, ale Semirhage.

Ale tento Rand – s planoucí rukou a tak soustředěnýma, přesto však chladnýma očima-ji děsil.

„Už jsem to udělal,“ zašeptal. „Kdysi jsem tvrdil, že nezabíjím ženy, ale byla to lež. Zavraždil jsem ženu dávno předtím, než jsem se střetl se Semirhage. Jmenovala se Liah. Zabil jsem ji v Šadar Logotu. Srazil jsem ji a nazval to milosrdenstvím.“

Obrátil se k opevněnému paláci dole pod nimi.

„Odpusť mi,“ řekl, ale nezdálo se, že mluví s Min, „že i tohle nazývám milosrdenstvím.“

‘Ve vzduchu před ním se zformovalo něco nemožně jasného a Min vykřikla a ucouvla. Jako by se ohýbal samotný vzduch, jako by se od Randa vyděšeně odtahoval. Ze země se vznesl prach a kroužil kolem něj, stromy sténaly, zalité oslnivým bílým světlem, a jehličí rachotilo, jako když po sobě leze sto tisíc brouků. Min už nedokázala Randa rozeznat, jen planoucí zářivou světelnou sílu. Nahromaděná čirá moc, z jejíž nejasné síly vstávaly Min chloupky na pažích. V tu chvíli měla pocit, jako by chápala, co jediná síla představuje. Byla zde, před ní, ztělesněná v osobě Randa al’Thora.

A pak, jako kdyby s povzdechem, tu moc uvolnil. Vyrazil z něj sloup neposkvrněné běloby, propálil se noční oblohou a cestou ozařoval stromy pod sebou. Pohyboval se rychle jak lusknutí prsty a narazil do zdi vzdálené pevnosti. Kameny vzplanuly, jako by vdechovaly moc té energie. Celá pevnost žhnula, proměněná v živé světlo, úžasný, dech beroucí palác ryzí energie. Bylo to překrásné.

A pak zmizel. Vypálený z krajiny – a ze vzoru – jako by tam nikdy předtím nebyl. Celá pevnost, desítky sáhů kamene a všichni, kdo v ní žili.

Do Min něco narazilo, něco jako ochromující vlna ve vzduchu. Nebyl to fyzický úder a nezapotácela se, ale převrátilo jí to vnitřnosti. Okolní les – stále osvětlený zářícím přístupovým klíčem v Randových rukách – jako by se kroutil a třásl. Bylo to, jako by samotný svět sténal v agónii.

Odrazilo se to zpátky, ale Min stále cítila to napětí. V tu chvíli to bylo, jako by se téměř lámala i samotná podstata světa.

„Cos to udělal?“ zašeptala Nyneiva.

Rand neodpověděl. Teď, když obrovský sloup odřivousu zmizel a nechal za sebou jen žhnoucí přístupový klíč, Min opět rozeznávala Randovu tvář. Byl v extázi, pusu měl dokořán a před sebou držel zvednutý přístupový klíč v jakémsi vítězném gestu. Nebo uctivém.

Pak zaťal zuby, vytřeštil oči a roztáhl rty, jako by byl pod velkým tlakem. Světlo krátce zablesklo a okamžitě zmizelo. Obklopila je tma. Min v náhlé temnotě zamrkala ve snaze přizpůsobit zrak. Jako by se jí mocný obraz Randa vypálil do očí. Opravdu udělal to, co si myslela? Vypálil celou pevnost odřivousem?

Všichni ti lidé. Muži, vracející se z lovu… ženy, které nesly vodu… vojáci na hradbách… pacholci venku…

Byli pryč. Vypálení ze vzoru. Zabití. Navždy mrtví. Min před tou hrůzou klopýtavě ucouvla a přitiskla se zády ke stromu, aby se udržela na nohou.

Tolik životů, ukončených v jediném okamžiku. Mrtví. Zničení. Randem.

Od Nyneivy se rozšířilo světlo a Min se obrátila a spatřila Aes Sedai, ozářenou teplým měkkým svitem z koule nad její rukou. Zdálo se, že její oči téměř hoří vlastním ohněm. „Ty ses vymkl kontrole, Rande al’Thore,“ prohlásila.

„Dělám, co je nutné udělat,“ řekl ze stínů. Zněl vyčerpaně. „Vyzkoušej ho, Nyneivo.“

„Cože?“

„Toho pitomce,“ řekl Rand. „Pořád tam je její nátlak? Ztratil se Graendalin dotek?“

„To, cos právě udělal, je strašné, Rande,“ zavrčela Nyneiva. „Ne. ,Strašné’ není dost silné slovo. To, cos udělal, se mi hnusí. Co se to s tebou děje?“

„Vyzkoušej ho!“ zašeptal Rand nebezpečným hlasem. „Než mě odsoudíme, nejprve zjistěme, jestli jsem svými hříchy dosáhl něčeho víc než vlastního zatracení.“

Nyneiva se zhluboka nadechla a pak se podívala na Ramšalana, kterého stále svíralo několik aielských Děv. Nyneiva se natáhla a soustředěně se dotkla jeho čela. „Je to pryč,“ řekla. „Vymazané.“

„Pak je mrtvá,“ promluvil Rand ze tmy.

Světlo! pomyslela si Min, neboť si uvědomila, co udělal. Nepoužil Ramšalana jako posla nebo návnadu. Použil toho muže jako způsob, jak si dokázat, že je Graendal mrtvá. Odřivous osobu zcela vypálil ze vzoru, takže se jejich poslední činy nikdy nestaly. Ramšalan si na návštěvu u Graendal bude pamatovat, ale její nátlak už neexistoval. Jistým způsobem byla zabita dříve, než ji Ramšalan navštívil.

Min se dotkla krku v místě, kde modřiny po Randově sevření ještě nevybledly.

„Nechápu to,“ téměř zakvičel Ramšalan.

„Jak bojuješ s někým chytřejším, než jsi sám?“ zašeptal Rand. „Odpověď je prostá. Přinutíš ji myslet si, že sedíš u stolu naproti ní a jsi připravený hrát její hru. Pak ji co nejsilněji praštíš do obličeje. Posloužil jsi mi dobře, Ramšalane. Odpustím ti, že ses před urozenými pány Vivianem a Callswellem chvástal, že se mnou můžeš podle chuti manipulovat.“

Ramšalan se ohromeně zhroutil a Děvy ho nechaly padnout na kolena. „Můj pane!“ řekl. „Ten večer jsem vypil příliš mnoho vína a…“

„Mlč,“ zarazil ho Rand. „Jak jsem řekl, dnes jsi mi dobře posloužil. Nepopravím tě. Dva dny chůze na jih najdeš vesnici.“

S těmi slovy se Rand obrátil; Min to připadalo, jako by byl jen stín, šelestící v lese. Zamířil k průchodu a prošel jím. Min si pospišila za ním a Nyneiva udělala totéž. Děvy, které zanechaly omráčeného Ramšalana klečet mezi stromy, šly jako poslední. Když poslední z nich prošla průchodem, portál se zavřel, a tím přerušil zvuky Ramšalanova fňukání v lese.

„To, co jsi udělal, je hnus, Rande al’Thore,“ řekla Nyneiva, jakmile se průchod uzavřel. „Vypadalo to, že v tom paláci žijou tucty, možná stovky lidí.“

„A všichni do jednoho proměnění Graendaliným nátlakem na idioty,“ odvětil Rand. „Nikdy si nikoho nepustí k tělu, aniž by mu předtím nezničila mysl. Ten kluk, kterého poslala pracovat do žaláře, zažil sotva zlomek mučení, kterému většinu svých mazlíčků podrobuje. Vůbec už nejsou schopní myslet nebo jednat – dokážou jen klečet a uctívat ji, a možná podle jejích pokynů vyřizovat pochůzky. Udělal jsem jim laskavost.“

„Laskavost?“ zeptala se Nyneiva. „Rande, použil jsi odřivous! Vypálilo je to z existence!“

„Jak jsem řekl,“ odvětil klidně Rand. „Laskavost. Občas si přeju, aby se mi dostalo stejného požehnání. Dobrou noc, Nyneivo. Vyspi se co nejlíp, protože náš čas v Arad Domanu je u konce.“

Min sledovala, jak odchází, a přála se za ním rozběhnout, ale ovládla se. Jakmile z pokoje odešel, Nyneiva se sesunula do jednoho z kaštanových křesel v místnosti, vzdychla a podepřela si rukou hlavu.

Min měla chuť udělat totéž. Až do tohoto okamžiku si neuvědomila, jak je vyčerpaná. Poslední dobou na ni pobyt v Randově blízkosti takto působil, dokonce i když se neúčastnila tak strašlivých věcí, jako byly ty dnes večer.

„Kéž by tu byla Moirain,“ zamumlala tiše Nyneiva a pak ztuhla, jako by ji překvapilo, že se slyší říkat něco takového.

„Musíme něco udělat, Nyneivo,“ řekla Min s pohledem upřeným na Aes Sedai.

Nyneiva nepřítomně přikývla. „Snad.“

„Co tím myslíš?“

„No, co když má pravdu?“ zeptala se Nyneiva. „I když je to tupohlavý hlupák, co když opravdu musí být takový, aby vyhrál? Starý Rand by nikdy nedokázal zničit pevnost plnou lidí, aby zabil jednu ze Zaprodanců.“

„Jasně že nedokázal,“ řekla Min. „Protože tehdy mu ještě zabíjení nebylo lhostejněl Nyneivo, všechny ty životy…“

„A kolik lidí by bylo stále naživu, kdyby byl tak nelítostný už od začátku?“ zeptala se Nyneiva a odvrátila oči. „Kdyby tehdy dokázal posílat svoje stoupence do nebezpečí, jako to udělal s Ramšalanem? Kdyby dokázal udeřit, aniž by si dělal starosti s tím, koho bude muset zabít? Kdyby svým vojákům nařídil proniknout do Graendaliny pevnosti, její stoupenci by se fanaticky bránili, a nakonec by stejně skončili mrtví. A ona by unikla.

Možná takový musí být. Poslední bitva je skoro za dveřmi, Min. Poslední bitva! Můžeme si troufnout poslat do boje s Temným muže, který není ochoten činit oběti pro to, co je třeba udělat?“

Min zavrtěla hlavou. „Troufneme si ho poslat v takovémhle stavu, s tím pohledem v očích? Nyneivo, přestal se starat. Už mu nezáleží na ničem kromě porážky Temného.“

„A není to to, co po něm chceme?“

„Já…“ Zarazila se. „Vítězství vůbec nebude vítězstvím, když se z Randa stane něco stejně hrozného jako Zaprodanci. My…“

„Chápu,“ řekla Nyneiva náhle. „Světlo mě spal, ale chápu a ty máš pravdu. Jen se mi nelíbí odpovědi, které z těchhle závěrů vyplývají.“

„Z jakých závěrů?“

Nyneiva si povzdechla. „Že Kadsuane měla pravdu,“ řekla. Téměř neslyšně dodala: „Nesnesitelná ženská.“ Vstala. „Pojď. Musíme ji najít a zjistit, jaké má plány.“

Min vstala a připojila se k Nyneivě. „Víš jistě, že má plány? Rand se k ní zachoval dost drsně. Možná s náma zůstává jen proto, aby se podívala, jak bez ní dělá chybu za chybou a selhává.“

„Má plány,“ řekla Nyneiva. „Jestli se u té ženské můžeme na něco spolehnout, tak na to, že kuje pikle. Jenom ji musíme přesvědčit, ať nás k tomu přibere.“

„A když ne?“ zeptala se Min.

„Přibere,“ řekla Nyneiva s pohledem upřeným na místo, kde Randův průchod rozčísl koberec. „Až jí povíme, co se dneska večer stalo, tak přibere. Nemám tu ženskou ráda a mám pocit, že ona ty city opětuje, ale ani jedna z nás Randa sama nezvládne.“ Sešpulila rty. „Bojim se, že ho nezvládneme ani společně. Jdeme.“

Min ji následovala. „Zvládnout“ Randa? To byl další problém. Nyneiva a Kadsuane se tak moc staraly o zvládám, neviděly, že nej lepší by možná bylo mu místo toho pomoct. Nyneivě na Randovi záleželo, ale považovala ho za problém, který je třeba vyřešit, spíše než za člověka, který potřebuje pomoc.

A tak se Min společně s Aes Sedai vydala ven z domu. Vyšly na temný dvůr – Nyneiva vytvořila světelnou koulí – a pospíšily si dozadu, kolem stáje a k domku strážného brány. Cestou minuly Alivii; bývalá damane vypadala zklamaně. Pravděpodobně ji Kadsuane a ostatní opět odmítly – Alivia trávila spoustu času tím, že se snažila Aes Sedai přesvědčit, aby ji naučily nová tkaniva.

Konečně došly k domku strážného – nebo to přinejmenším býval jeho domek, dokud jej Kadsuane nepřesvědčila, aby se vystěhoval. Bylo to přízemní stavení s doškovou střechou, postavené ze dřeva natřeného na žluto. Mezi okenicemi pronikalo světlo.

Nyneiva přistoupila a zaklepala na masivní dubové dveře; brzy jí otevřela Merise. „Ano, dítě?“ zeptala se zelená, jako by se Nyneivu záměrně pokoušela popíchnout.

„Musím mluvit s Kadsuane,“ zavrčela Nyneiva.

„Kadsuane Sedai na tebe právě teď nemá čas,“ řekla Merise a chystala se zavřít dveře domku. „Vrať se zítra a možná tě přijme.“

„Rand al’Thor právě vypálil odřivousem z existence palác plný lidí,“ pronesla Nyneiva dost nahlas, aby ji slyšeli ti uvnitř domku. „Byla jsem s ním.“

Merise ztuhla.

„Pusť ji dál,“ ozval se zevnitř Kadsuanin hlas. Merise zdráhavé otevřela dveře. Uvnitř Min spatřila Kadsuane, jak sedí na polštářích na zemi s Amys, Bair, Melain a Sorileou. Přední – hlavní – místnost domku byla vybavená prostým hnědým kobercem na podlaze, většinou schovaným pod sedícími ženami. Vzadu plál v krbu ze šedého kamene klidný malý oheň, neboť dřevo už téměř shořelo. V rohu stála stolička a na ní konvice s čajem.

Nyneiva moudrým stěží věnovala pohled. Protlačila se do domku a Min ji váhavěji následovala.

„Pověz nám, co se stalo, dítě,“ řekla Sorilea. „Až odtud jsme cítily, jak se svět ohýbá, ale nevěděly jsme, co to způsobuje. Předpokládaly jsme, že to musí být dílo Temného.“

„Povím vám to,“ řekla Nyneiva a zhluboka se nadechla, „ale chci se k vám přidat.“

„Uvidíme,“ odvětila Kadsuane. „Popiš svůj zážitek.“

Min se usadila na dřevěné stoličce u stěny místnosti, zatímco Nyneiva líčila, co se stalo u Natrinovy mohyly. Moudré se sevřenými rty naslouchaly. Kadsuane jen občas přikývla. Merise, s tváří plnou hrůzy, dolila čaj z konvice na stoličce – podle vůně to byl černý čaj z Tremalkingu – a konvici pak pověsila k ohni. Nyneiva, která se neposadila, dokončila své vyprávění.

Ach, Rande, napadlo Min. Tohle tě musí rvát zevnitř na kusy. Skrz pouto jej však cítila; jeho emoce jí připadaly velice chladné.

„To bylo moudré, že jsi s tím za námi přišla, dítě,“ řekla Sorilea Nyneivě. „Můžeš jít.“

Nyneiva rozhořčeně otevřela oči. „Ale…“

„Sorileo,“ skočila Kadsuane Nyneivě klidně do řeči. „Tohle dítě může být našim plánům k užitku. Stále je tomu al’Thorovic klukovi blízká; věřil jí natolik, že ji dnes večer vzal s sebou.“

Sorilea se podívala na ostatní moudré. Stará Bair a sluncovlasá Melain přikývly. Amys vypadala zamyšleně, ale nic nenamítla.

„Snad,“ řekla Sorilea. „Ale umí být poslušná?“

„Co ty na to?“ zeptala se Kadsuane Nyneivy. Vypadalo to, že Min všechny ignorují. „Umíš?“

Nyneiva měla stále oči rozevřené vzteky. Světlo, pomyslela si Min. Nyneiva? Poslouchat Kadsuane a ostatní? Vybuchne vzteky!

Nyneiva si zatahala za cop rukou, sevřenou tak pevně, až jí zbělaly klouby. „Ano, Kadsuane Sedai,“ procedila zaťatými zuby. „Umím.“

Moudré se nad těmi slovy zatvářily překvapeně, ale Kadsuane opět přikývla, jako by tu odpověď čekala. Kdo by čekal, že Nyneiva bude tak… nu, rozumná?

„Posaď se, dítě,“ mávla rukou Kadsuane. „Uvidíme, jestli umíš poslouchat rozkazy. Možná jsi jediná z celého současného hejna, která se dá zachránit.“ Merise zrudla.

„Ne, Kadsuane,“ řekla Amys. „Ne jediná. Egwain má velkou čest.“

Zbývající dvě moudré přikývly.

„Jaký je plán?“ zeptala se Nyneiva.

„Tvůj úkol je…“ začala Kadsuane.

„Počkej,“ řekla Nyneiva. „Můj úkol? Chci slyšet všechno.“

„Uslyšíš to, až budeme připravené ti to říct,“ řekla stroze Kadsuane. „A nenuť mě, abych litovala, že jsem se rozhodla za tebe přimluvit.“

Nyneiva se přinutila zavřít pusu, ale oěi jí plály. Ale neobořila se na ně.

„Tvůj úkol,“ pokračovala Kadsuane„ je najít Perrina Aybaru.“

„K čemu to bude dobré?“ zeptala se Nyneiva a pak dodala: „Kadsuane Sedai?“

„To je naše věc,“ řekla Kadsuane. „Nedávno se pohyboval na jihu, ale nedokážeme zjistit, kde přesně. Al’Thorovic kluk by to mohl vědět. Zjisti nám to, a já ti možná vysvětlím proč.“

Nyneiva zdráhavé přikývla a ostatní se pustily do hovoru o tom, jak velkou zátěž odřivousu vzor snese, než se úplně rozvolní. Nyneiva mlčky naslouchala, očividně ve snaze zjistit o Kadsuanině plánu něco víc, ačkoli se nezdálo, že by jí poskytly mnoho stop.

Min poslouchala jen na půl ucha. Ať byl plán jakýkoli, někdo bude muset dávat pozor na Randa. To, co dnes udělal, ho bude ničit zevnitř, bez ohledu na to, co tvrdí. Těch, co si dělali starosti s tím, co udělá v Poslední bitvě, byla spousta. Jejím úkolem bylo ho k Poslední bitvě dostat živého, příčetného a s nerozbitou duší.

Nějak.