Bouře přichází

36 Tuonina smrt

„Na cestu jsem se vydala v Tearu,“ řekla Verin, když se usazovala v Matově nejlepším křesle, vyřezaném z tmavého ořechového dřeva a s měkkým hnědým polštářem. Tomas zůstal stát za ní s rukou na hlavici meče. „Mým cílem bylo dostat se do Tar Valonu.“

„Tak jak jsi skončila tady?” zeptal se Mat stále ještě podezíravě, zatímco se usazoval na lavici s polštářem. Tu věc nesnášel; bylo zhola nemožné usadit se na ni nějak pohodlně. Polštáře nepomáhaly. Naopak se jim nějak dařilo dělat lavici ještě nešikovnější. Tu příšernou věc museli vymyslet šílení šilhaví trolloci a postavit ji z kostí zatracených. To bylo jediné rozumné vysvětleni.

Zavrtěl se a málem si nechal přinést další křeslo, ale Verin pokračovala. Mandevwin s Talmanesem zůstali hned u vchodu do stanu, ten první stál se založenýma rukama, ten druhý se posadil na podlahu. Tom seděl na zemi na opačné straně místnosti a sledoval Verin chladně zamyšleným pohledem. Všichni byli v Matově menším audienčním stanu, který měl sloužit jen ke kratším poradám důstojníků. Mat nechtěl vzít Verin do stanu, ve kterém běžně úřadoval, protože tam byly rozloženy jeho plány na útok na Věmov.

„Sama sebe se ptám na totéž, mistře Cauthone,“ řekla Verin s úsměvem, zatímco její postarší strážce stále stál vedle jejího křesla. „Jak jsem tady skončila? Rozhodně jsem to neměla v úmyslu. A přesto jsem tady.“

„Skoro to říkáš to, jako by to byla nehoda, Verin Sedai,“ ozval se Mandevwin. „Ale mluvíme o vzdálenosti několika set lig!“

„A navíc,“ dodal Mat, „umíš cestovat. Takže pokud jsi měla v úmyslu vydat se do Bílé věže, tak proč jsi tam prostě zatraceně neodcestovala a šmytec?“

„Dobré otázky,“ řekla Verin. „Mohla bych dostat trochu čaje?“

Mat vzdychl, znovu se zavrtěl na té ďábelské lavici a mávl na Talmanese, aby vydal příkaz. Talmanes vstal a na okamžik vyklouzl ven, aby rozkaz předal, a pak se vrátil a znovu posadil.

„Děkuji ti,“ řekla Verin. „Jsem docela vyprahlá.“ Působila známým, duchem nepřítomným dojmem, který byl mezi sestrami z hnědého adžah tak běžný. Kvůli dírám v paměti si Mat na první setkání s Verin vzpomínal jen rozmazaně. Vlastně všechny jeho vzpomínky na ni byly rozmazané. Ale zdálo se, že si vzpomíná, jak si o ní myslí, že má povahu učence.

Když ji tentokrát pozoroval, přišlo mu její chování zveličené. Jako by se opírala o předsudky o hnědých a využívala je. Balamutila lidi, jako pouliční hráč šidí vesnické balíky při skořápkách.

Prohlížela si ho. Ten úsměv v koutcích rtů? Byl to úsměv šejdíře, který se nestará, že jste ho prokoukli. Teď když jste věděli, o co jde, mohli jste si hru užít oba, a možná společně napálit někoho jiného.

„Uvědomuješ si, jak silný ta’veren jsi, mladý muži?“ zeptala se Verin.

Mat pokrčil rameny. „Na takové věci chceš Randa. Vážně, ve srovnání s ním nejsem skoro nic.“ Zatracené barvy!

„Ach ne, nechtěla bych podceňovat Drakovu důležitost,“ zasmála se Verin. „Ale ty nemůžeš skrýt své světlo v jeho stínu, Matrime Cauthone. „Přinejmenším ne v přítomnosti někoho, kdo není úplně slepý. V jakékoli jiné době bys byl nepochybně nejsilnější žijící ta’veren. Možná nejsilnější, co žil za celá staletí.“

Mat se zavrtěl. Zatracenej popel, nesnášel, jak to vypadá, jako by se ošíval. Možná by měl prostě vstát. „O čem to mluvíš, Verin?“ řekl místo toho. Založil si ruce a pokusil se alespoň předstírat, že se cítí pohodlně.

„Mluvím o tom, jak jsi mě odtáhl přes půl světadílu.“ Její úsměv se rozšířil, když vstoupil voják s kouřícím šálkem mátového čaje. Vděčně si ho vzala a voják vycouval.

„Odvlekl tě?“ zeptal se Mat. „Ty jsi hledala mě.“

„Ale až poté, co jsem usoudila, že mě vzor někam táhne.“ Verin pofoukala čaj. „Což znamenalo tebe nebo Perrina. Nemohla to být Randova vina, protože toho jsem dokázala snadno opustit.“

„Randa?“ zeptal se Mat a dalšího záblesku barev si nevšímal. „Ty jsi byla s ním?“

Verin přikývla.

„Jak… vypadal?“ řekl Mat. „Je… víš…“

„Šílený?“ zeptala se Verin.

Mat přikývl.

„Obávám se, že ano,“ řekla Verin a koutky úst jí lehce poklesly. „Ale domnívám se, že se stále ovládá.“

„Zatracená jediná síla,“ řekl Mat a sáhl si pod košili, aby se uklidnil dotekem medailónu s liščí hlavou.

Verin vzhlédla. „Kdepak, nejsem přesvědčená, že za všechny potíže mladého al’Thora může jen síla, Matrime. Mnozí by jeho povahu rádi svedli na saidín, ale to by znamenalo naprosto přehlížet neuvěřitelné tlaky, která jsme na ramena toho ubohého chlapce vložili.“

Mat zvedl obočí a zalétl pohledem k Tomovi.

„Každopádně,“ usrkla Verin čaj, „není možné to příliš svádět na poskvrnění, protože to už na něj nebude působit.“

„Nebude?“ zeptal se Mat. „Rozhodl se přestat usměrňovat?“

Zasmála se. „To by spíš ryba přestala plavat. Ne, poskvrnění na něj už nebude působit, protože už není. Al’Thor saidín očistil.“

„Cože?“ vyhrkl prudce Mat a narovnal se.

Verin se napila čaje.

„Mluvíš vážně?“ zeptal se Mat.

„Naprosto,“ odvětila.

Mat znovu pohlédl na Torna. Pak si popotáhl kabát a prohrábl vlasy.

„Co to děláš?“ zeptala se Verin pobaveně.

„Nevím,“ řekl Mat a cítil se nemotorně. „Asi jsem si prostě myslel, že bych se měl cítit nějak jinak, nebo tak něco. Celý svět kolem nás se změnil, ne?“

„Dalo by se to tak říct,“ přikývla Verin, „i když bych namítla, že samotné očištění je spíš jako oblázek, vhozený do rybníka. Bude chvíli trvat, než se vlnky dostanou ke břehu.“

„Oblázek?“ zeptal se Mat. „ Oblázek? “

„Nu, možná spíš balvan.“

„Zatracená hora, jestli chceš znát můj názor,“ zamumlal Mat. Znovu se usadil na tu děsnou lavici.

Verin se zasmála. Zatracené Aes Sedai. Musely být takové? Nejspíš to byla další přísaha, kterou skládaly a nikomu o ní neříkaly, něco o tom, že se mají chovat tajemně. Upřel na ni pohled. „Čemu ses to smála?“ zeptal se nakonec důrazně.

„Ničemu,“ řekla. „Jenom jsem si říkala, že brzy pocítíš něco z toho, co jsem tento uplynulý měsíc dělala já.“

„Což bylo?“

„Nu,“ řekla. „Myslím, že jsem o tom mluvila předtím, než jsem se nechala odvést k nepodstatným tématům.“

„K zatracenýmu očištění prcrvýho zdroje,“ zamumlal Mat. „Vážně.“

„Měla jsem nanejvýš zajímavé zážitky,“ pokračovala Verin. Mata si samozřejmě nevšímala. „Možná si to neuvědomuješ, ale abys mohl odněkud cestovat, musíš tam strávit nějaký čas. Obvykle stačí pobýt na tom místě večer. Proto jsem se po rozchodu s Drakem vydala do nedaleké vesnice a pronajala si pokoj v hostinci. Zabydlela jsem se, naučila se, jak pokoj vypadá, a připravila se ráno otevřít bránu.

Jenže uprostřed noci se objevil hostinský. S lítostí mi oznámil, že se musím přestěhovat do jiného pokoje. Jak se zdálo, ve střeše nad mým pokojem našli prasklinu a brzy mi začne prosakovat strop. Nechtěla jsem se stěhovat, ale on trval na svém.

Takže jsem se přestěhovala na opačnou stranu chodby a začala se učit ten pokoj. Zrovna když jsem začínala mít dojem, že ho znám dost na to, abych otevřela průchod, znovu mě vyrušili. Tentokrát mi hostinský rozpačitě oznámil, že jeho manželka ráno při úklidu ztratila v pokoji náušnici. Ta žena se probudila uprostřed noci a byla hodně rozrušená. Hostinský, který vypadal dost unaveně, mě omluvně požádal, abych se znovu přestěhovala.“

„No a?“ zeptal se Mat. „Jenom náhoda, Verin.“

Zvedla obočí a pak se usmála, když se na lavici znovu zavrtěl. Ať to všechno shoří, on se neošíval!

„Odmítla jsem se přestěhovat, Matrime,“ pokračovala. „Hostinskému jsem řekla, že poté, co odejdu, může pokoj klidně prohledat, a slíbila mu, že si sebou žádnou nalezenou náušnici neodnesu. Pak jsem mu rázně zabouchla dveře před nosem.“ Upila čaj. „Za pár minut začal hostinec hořet – uhlík z krbu se překulil na podlahu a skončilo to tím, že celé to místo shořela do základů. Naštěstí se všem podařilo utéct, ale o hostinec přišli. Unavení a nevyspalí jsme se s Tomášem museli přesunout do vedlejší vesnice a najít si ubytování tam.“

„A dál?“ řekl Mat. „Pořád to zní jako shoda okolností.“

„Takhle to pokračovalo tři dny,“ řekla Verin. „Byla jsem vyrušena dokonce i tehdy, když jsem se pokusila naučit nějaké místo mimo stavení. Náhodný kolemjdoucí chtěl oheň, do tábora spadl strom, kolem prošlo stádo ovcí, rozpoutala se místní bouřka. Nejrůznější náhodné události mi vždycky zabránily se místo naučit.“

Talmanes tiše hvízdl. Verin přikývla. „Pokaždé, když jsem se pokusila naučit místo, něco se pokazilo. Z nějakého důvodu jsem se musela přemístit. Nicméně když jsem se rozhodla, že se nic učit nehodlám, a neplánovala jsem průchod otevřít, nic se nestalo. Někdo jiný by možná jel dál a cestování by pro tu chvíli vzdal, ale projevila se moje povaha a já jsem začala ten jev studovat. Bylo to velmi pravidelné.“

Zatracenej popel. Takové věci měl lidem provádět Rand. Ne Mat. „Podle toho, co říkáš, bys pořád měla být v Tearu.“

„Ano,“ řekla, „ale brzy jsem začala cítit, že mě něco táhne. Škube mnou. Jako když…“

Mat se opět zavrtěl. „Jako když do tebe někdo zasekne zatracenej háček? A stojí daleko a jemně – ale vytrvale – potahuje?“

„Ano,“ odvětila Verin. Usmála se. „Jak chytrý popis.“

Mat neodpověděl.

„Rozhodla jsem se k cestě použít světštější prostředky. Myslela jsem si, že má možná moje neschopnost cestovat co dělat s al’Thorovou blízkostí nebo snad s postupným rozvolňováním vzoru pod vlivem Temného. Zajistila jsem si místo v obchodní karavaně, která mířila na sever do Cairhienu. Měli prázdný vůz, který byli ochotní za rozumnou cenu pronajmout. Po všech těch dnech, kdy jsem byla stále vzhůru kvůli požárům, plačícím dětem a neustálému stěhování z jednoho pokoje do druhého, jsem už byla docela unavená. Takže se obávám, že jsem spala mnohem déle, než jsem měla. I Tomas si zdříml.

Když jsme se probudili, překvapilo nás zjištění, že karavana místo do Cairhienu zamířila na severozápad. Promluvila jsem si s vůdcem karavany a ten mi vysvětlil, že na poslední chvíli dostal tip, že v Murandy prodá zboží za mnohem lepší cenu než v Cairhienu. Zmínil se, že mi o té změně opravdu měl říct, ale vyklouzlo mu to z hlavy.“

Znovu upila čaj. „V tu chvíli jsem s jistotou pochopila, že mě to někam směřuje. Myslím, že většina by si to neuvědomila, ale já jsem studovala povahu ta’veren. Karavana neujela tak daleko k Murandy – jen den cesty – ale společně s tím taháním to stačilo. Promluvila jsem si s Tomášem a rozhodli jsme se nejít tam, kam nás to táhne. Klouzání není plnohodnotnou náhražkou cestování, ale nemá stejné omezení ohledně znalosti oblasti. Otevřela jsem průchod, ale když jsme dorazili na konec cesty, nevyšli jsme do Tar Valonu, ale do vesničky v severním Murandy!

To by nemělo být možné. Ale když jsme to probírali, Tomas a já jsme si uvědomili, že se zalíbením mluvil o lovecké výpravě, které se jednou účastnil ve Věmově, a já v tu chvíli otevřela průchod. Musela jsem se soustředit na špatné místo.“

„A tak jsme tady,“ ozval se Tomas, stojící se založenýma rukama a nespokojeným výrazem za křeslem své Aes Sedai.

„Vskutku,“ řekla Verin. „Zajímavé, neřekl bys, mladý Matrime? Omylem jsem skončila tady a připletla se ti do cesty právě ve chvíli, kdy velice potřebuješ někoho, kdo by tvému vojsku otevřel průchod?“

„Pořád to může být náhoda.“

„A to tahání?“

Nevěděl, co na to říct.

„Náhody jsou to, jak ta’veren fungují,“ řekla Verin. „Najdeš odhozenou věc, která se ti strašně hodí, nebo náhodou někoho potkáš přesně v ten správný okamžik. Náhodná možnost náhodně pracuje ve tvůj prospěch. Nebo sis toho nevšiml?“ Usmála se. „Chceš si na to hodit kostkami?“

„Ne,“ odpověděl zdráhavé.

„Jedna věc mi ale dělá starosti,“ řekla Verin. „Copak nebyla žádná jiná osoba, která se ti mohla připlést do cesty? Al’Thor má ty svoje aša’many, kteří prohledávají zemi a hledají muže, kteří dokážou usměrňovat, a předpokládám, že takovéto venkovské oblasti jsou na čelných místech seznamu, neboť je pravděpodobnější, že si tam usměrňovačů nevšimnou. Mohli jste narazit na některého z nich a on vám mohl průchod otevřít.“

„Tak to určitě ne,“ otřásl se Mat. „Někomu takovýmu Bandu nesvěřím.“

„Ani kdyby tě to mělo během mrknutí oka dostat do Andoru?“ zeptala se Verin.

Mat zaváhal. No, možná.

.Já jsem tu musela být z nějakého důvodu,“ řekla zamyšleně.

„Pořád si myslím, že v tom hledáš něco, co tam není,“ odvětil a znovu se na pálící lavici zavrtěl.

„Možná. Možná ne. Nejdřív bychom měli vyjednat mou cenu za to, že vás vezmu do Andoru. Předpokládám, že se chceš dostat do Caemlynu?“

„Cenu?“ řekl Mat. „Ale ty si myslíš, že tě sem vzor přinutil přijít! Proč bys ode mě měla něco chtít?“

„Protože,“ zvedla prst, „zatímco jsem čekala, až tě najdu – opravdu jsem nevěděla, jestli to budeš ty nebo mladý Perrin – uvědomila jsem si, že existuje několik věcí, které ti můžu poskytnout pouze já a nikdo jiný.“ Sáhla do kapsy šatů a vytáhla několik listů papíru. Jeden byl Matův obrázek. „Nezeptal ses, odkud to mám.“

„Ty jsi Aes Sedai,“ pokrčil Mat rameny. „Myslel jsem si, že… no, žes to zesaidarovala.“

„ Zesaidarovala? “ zeptala se bezvýrazně.

Pokrčil rameny.

„Dostala jsem tenhle papír, Matrime…“

„Říkej mi Mat,“ ozval se.

„Dostala jsem tenhle papír, Matrime, od temného druha,“ řekla, „který mi pověděl – protože mě považoval za služebnici Stínu – že jeden ze Zaprodanců rozkázal, že muži na obrázcích musí být zabiti. Ty a Perrin jste ve vážném nebezpečí.“

„To mě nepřekvapuje,“ řekl a nedal najevo, jak ho z jejích slov zamrazilo. „Verin, temní druzi se mě snaží zabít od chvíle, kdy jsem odešel z Dvouříčí.“ Na chvilku se odmlčel. „Ať shořím. Ode dne předtím, než jsem opustil Dvouříčí. Co se tím změní?“

„Tohle je něco jiného,“ řekla a hlas jí zpřísněl. „Úroveň nebezpečí, ve kterém jste… Já… Nu, prostě se shodněme, že jsi ve velkém, velkém nebezpečí. Navrhuji, abys byl příštích pár týdnů velmi opatrný.“

„Vždycky jsem opatrný,“ řekl Mat.

„Tak buď ještě víc,“ řekla. „Schovej se. Neriskuj. Než tohle skončí, budeš nepostradatelný.“

Pokrčil rameny. Schovat se? To mohl udělat. S Tornovou pomocí by se nejspíš dokázal zamaskovat tak, že by ho nepoznaly ani vlastní sestry. „To můžu udělat,“ řekl. „To je jednoduchá odměna. Jak dlouho ti bude trvat dostat nás do Caemlynu?“

„To nebyla moje odměna, Matrime,“ řekla pobaveně. „To byl návrh. O kterém si myslím, že bys měl opravdu velmi vážně přemýšlet.“ Zpod obrázku vytáhla malý složený kus papíru. Byl zapečetěný kapkou krvavě rudého vosku.

Mat si ho váhavě vzal. „Co je to?“

„Pokyny,“ řekla Verin. „Které vykonáš desátý den poté, co tě v Caemlynu opustím.“

Zamračeně se poškrábal na krku a pak se chystal rozlomit pečeť.

„Otevřeš ho až ten den,“ řekla Verin.

„Cože?“ zeptal se Mat. „Ale…“

„To je má cena,“ řekla Verin prostě.

„Zatracená ženská,“ zabručel s pohledem upřeným na papír. „Neslíbím ti něco dřív, než zjistím, o co jde.“

„Pochybuji, že ti mé pokyny budou připadat náročné, Matrime,“ poznamenala.

Mat se chvíli mračil na pečeť a pak vstal. „Nemám zájem.“

Sevřela rty. „Matrime, ty…“

„Říkej mi Mate,“ prohlásil a popadl svůj klobouk, ležící na polštáři. „A řekl jsem, že žádná dohoda nebude. Za dvacet dní stejně do Caemlynu dopochodujeme.“ Rozhrnul chlopeň stanu a ukázal ven. „Nedovolím ti, abys mě omotala provázkama, ženská.“

Zamračila se, ale nepohnula. „Zapomněla jsem, jaké dokážeš dělat potíže.“

„A jsem na to hrdý,“ dodal Mat.

„A kdybychom se dohodli na kompromisu?“ zeptala se Verin.

„Řekneš mi, co je na tom zatraceném papíru?“

„Ne,“ řekla Verin. „Protože možná nebude třeba, abys ho četl. Doufám, že se mi podaří k tobě vrátit, zbavit tě dopisu a poslat na cestu. Ale když to nebude možné…“

„Tak jaký kompromis?“ zeptal se Mat.

„Můžeš se rozhodnout, že dopis neotevřeš,“ řekla Verin. „Spálíš ho. Ale když to uděláš, počkáš v Caemlynu padesát dní, jen pro případ, že mi návrat bude trvat déle, než jsem předpokládala.“

To ho zastavilo. Padesát dní čekání byla dlouhá doba. Ale kdyby je mohl strávit v Caemlynu místo na cestě…

Byla Elain ve městě? Od jejího útěku z Ebú Daru si o ni dělal starosti. Jestli tam je, mohl by alespoň rychle začít s výrobou Aludřiných draků.

Ale padesát dní? Čekat? Buď to, nebo otevřít ten proklatý dopis a udělat, co se v něm říká? Ani jedna možnost se mu nelíbila. „Dvacet dní,“ řekl.

„Třicet,“ odpověděla, vstávajíc, a pak zvednutým prstem zarazila jeho námitky. „Kompromis, Mate. Myslím, že zjistíš, že mezi Aes Sedai jsem kompromisům mnohem přístupnější než většina ostatních.“ Natáhla ruku.

Třicet dní. Třicet dní by zvládl. Podíval se na dopis, který držel v rukou. Nemusel by ho otevřít a třicet dní čekání by pro něj ve skutečnosti neznamenalo žádnou ztrátu času. Bylo to jen o málo déle, než by mu trvalo dostat se do Caemlynu po svých. Vlastně to byla zatraceně výhodná dohoda! Potřeboval pár týdnů, než uvede draky do provozu, a chtěl nějaký čas, aby zjistil víc o věži Gendžei a hadech a liškách. Tom si nemohl stěžovat – když by jim stejně trvalo dva týdny, než by se do Caemlynu dostali.

Verin jej pozorovala s náznakem starostí ve tváři. Nesměl ji dát najevo, jakou má radost. Dejte to ženě najevo a ona si najde nějaký způsob, jak vás přinutit zaplatit.

„Třicet dní,“ řekl Mat zdráhavé a stiskl jí ruku, „ale až uplynou, můžu jít.“

„Nebo můžeš dopis po deseti dnech otevřít,“ řekla Verin, „a udělat, co se v něm říká. Jedno z toho, Matrime. Mám tvé slovo?“

„Ano,“ řekl. „Ale já ten zatracený dopis neotevřu. Počkám třicet dní a půjdu si po svém.“

„Uvidíme,“ řekla, usmála se pro sebe a pustila mu ruku. Složila jeho obrázek a pak vytáhla z kapsy malý váček svázaný koženou šňůrkou. Otevřela ho, vsunula obrázek dovnitř, a když to dělala, všiml si, že má uvnitř malý svazek složených kusů papíru, stejných jako ten, který drží v ruce. Co bylo jejich účelem?

Jakmile měla dopisy bezpečně uložené v kapse, vytáhla vyřezávaný kus průhledného kamene – brož ve tvaru lilie. „Začni bourat tábor, Matrime. Potřebuji otevřít váš průchod co nejdřív. Sama brzy potřebuji cestovat.“

„Dobře.“ Mat pohlédl na zapečetěný složený papír, který držel v rukou. Proč je Verin tak tajemná?

Ať shoří! pomyslel si. Já to neotevřu. Neotevřu. „Mandevwine,“ řekl. „Sežeň Verin Sedai vlastní stan, ve kterém může počkat, než zrušíme tábor, a dva vojáky, kteří jí přinesou všechno, co potřebuje. Taky informuj ostatní Aes Sedai, že je tady. Jsou to Aes Sedai, takže je nejspíš zpráva o jejím příjezdu bude zajímat.“

Mat zastrčil složený papír do opasku a chystal se k odchodu. „A ať někdo spálí tuhle zatracenou lavici. Nevěřím, že jsme se s tím krámem táhli takhle daleko.“

Tuon byla mrtvá. Pryč, odhozená stranou, zapomenutá. Tuon bývala Dcerou Devíti měsíců. Nyní byla jen záznamem v historii.

Fortuona byla císařovna.

Fortuona Athaem Devi Paendrag zlehka políbila na čelo vojáka, který se sklopenou hlavou klečel na krátké trávě. Dusné a vlhké altarské horko vyvolávalo dojem, jako by léto už dorazilo, ale tráva – která jen před pár týdny vypadala svěží a plná života – zakrněla a začínala žloutnout. Kde jsou plevel a bodláčí? V poslední době semena nepučela, jak měla. Stejně jako obilí se kazila a umírala dřív, než mohla skutečně ožít.

Voják před Fortuonou byl jeden z pěti. Za touto pěticí stály dvě stovky příslušníků Nebeských pěstí – nejelitnější z jejích útočných jednotek. Na sobě měli hrudní pláty z tmavé kůže a přilby z lehkého dřeva a kůže tvarované jako hmyzí. Přilby a hrudní pláty byly zdobené znakem zaťaté pěsti. Padesát dvojic sul’dam a damane, včetně Dali a její sul’dam Malahavany, které Fortuona k tomuto úkolu poskytla. Cítila potřebu obětovat této nejdůležitější misi něco osobního.

V ohradách za nimi se mlely stovky to’raken a chodily se svými ošetřovateli, kteří je připravovali na nadcházející let. Nad nimi už elegantně kroužilo hejno rakenů.

Fortuona hleděla na vojáka před sebou a položila prsty na místo na jeho čele, které předtím políbila. „Kéž tvá smrt přinese vítězství,“ pronesla tiše obřadní slova. „Kéž tvůj nůž prolije krev. Kéž tě tvé děti velebí až do posledního jitra.“

Ještě víc sklonil hlavu. Stejně jako ostatní čtyři v řadě byl oblečený v černé kůži. Na opasku mu visely tři nože a neměl plášť ani přilbu. Byl to malý muž – všichni příslušníci Nebeských pěstí byli malí a podsadití a víc než polovina v této skupině byly ženy. Pro ty, kdo při misích využívali to’raken byla váha vždy důležitá. Při nájezdu dávali přednost dvěma malým, dobře vycvičeným vojákům, než jednomu nemotornému hromotlukovi v těžké zbroji.

Bylo časně večer a slunce právě zapadalo. Generálporučík Yulan – který útočnou jednotku osobně povede – měl pocit, že nejlepší bude letět k večeru. Jejich útok začne za tmy, která je skryje před těmi, kdo by snad v Ebú Daru sledovali obzor. Dřív by opatrnost nebyla nutná. Co na tom, když lidé v Ebú Daru viděli stovky to’raken stoupat k obloze? Zprávy nedokázaly cestovat tak rychle jako křídla rakenů.

Jejich nepřátelé se však dokázali přemísťovat mnohem rychleji, než by měli. Ať už šlo o ter’angrial, tkanivo nebo něco jiného, co jim poskytovalo tu moc, představovalo to významné nebezpečí. Lepší bude zachovat nejvyšší utajení. Let do Tar Valonu zabere několik dnů.

Fortuona přešla k dalšímu z pětice vojáků v řadě. Žena měla černé vlasy svázané do copu. Fortuona ji polibila na čelo a pronesla tatáž obřadni slova. Těchto pět byli Krvavé nože. Černý kamenný prsten, který každý z nich měl, byl speciální ter’angrial, který jim propůjčí sílu a rychlost a zahalí je temnotou, a tak umožní splynout se stíny.

Za tyto neuvěřitelné schopnosti však bylo třeba zaplatit, neboť prsteny ze svých nositelů vysávaly život a během několika dnů je zabily. Sundat si prsten znamenalo proces mírně zpomalit, ale jakmile byl spuštěn – což se provádělo tím, že na nasazený kamenný prsten ukápli kapku nositelovy krve – byl nevratný.

Tato pětice se nevrátí. Bez ohledu na výsledky útoku zůstanou na místě, aby zabili tolik marath’damane, kolik půjde. Bylo to strašlivé plýtvání – ty damane by měly být uvázány – ale raději je zabít, než je nechat v rukou Draka Znovuzrozeného.

Fortuona popošla k dalšímu vojákovi v krátké řadě a dala mu polibek a požehnání.

Od chvíle jejího setkání s Drakem Znovuzrozeným se toho tolik změnilo. Její nové jméno bylo jen jedním z projevů. Teď před ní často padali na tvář dokonce i výše urození. Její só’džin - včetně Selucie – si vyholili hlavy. Od této chvíle si ponechají pravou stranu hlavy oholenou a na levé dorůst vlasy, které si spletou do copů. Prozatím nosili nalevo čapky.

Obyčejní lidé se pohybovali sebevědoměji a pyšněji. Zase měli císařovnu. Přes to všechno, co bylo na světě špatně, tahle věc byla zase v pořádku.

Fortuona políbila posledního z Krvavých nožů a pronesla slova, která je odsuzovala k smrti, ale také k hrdinství. Se Selucii po boku ustoupila dozadu. Generál Yulan vystoupil a hluboce se poklonil. „Ať je císařovně, kéž žije věčně, známo, že ji nezklameme T

„Je jí známo,“ řekla Selucia. „Světlo vás následuj. Vězte, že Její Veličenstvo, kéž žije věčně, vidělo dnes v zahradě, jak se z čerstvé jarní růže snesly tři okvětní plátky. Bylo zjeveno znamení vašeho vítězství. Naplň jej, generále, a tvá odměna bude velká.“

Yulan vstal, pozdravil ji pěstí přitisknutou k hrudnímu plátu, až kov zařinčel o kov. Odvedl vojáky k ohradám to raken, Krvavé nože jako první. Během několika okamžiků první stvoření proběhlo dolů po dlouhé pastvině vzadu za ohradami, označené tyčemi a fábory, a vzneslo se do vzduchu. Další ho následovala, celá flotila, víc, než kdy Fortuona najednou na obloze spatřila. Zatímco poslední sluneční paprsky bledly, letka zamířila na sever.

Rakeni a to’raken se obvykle takto nepoužívali. Většina útoků proběhla tak, že vojáky vysadili na shromaždišti, kde pak to’raken čekali, zatímco vojáci zaútočili a vrátili se. Tento nájezd byl však životně důležitý. Yulanův plán si žádal troufalejší útok, jaké bývaly zvažovány jen zřídka. To’raken nesoucí na hřbetech damane a sul’dam a útočící ze vzduchu. Mohl by to být začátek nové odvážné taktiky. Nebo to mohlo vést ke katastrofě.

„Všechno jsme změnili,“ řekla Fortuona tiše. „Generál Galgan se mýlí; tohle Draka Znovuzrozeného nezatlačí do horší vyjednávači pozice. To ho obrátí proti nám.“

„A nebyl proti nám už předtím?“ zeptala se Selucia.

„Ne,“ odpověděla Fortuona. „My jsme byli proti němu.“

„A v tom je nějaký rozdíl?“

„Ano,“ řekla Fortuona, sledující mračno to’raken, na obloze stěží viditelné. „Je. Bojím se, že brzy zjistíme, jak velký rozdíl to je.“