Bouře přichází

48 Výklad komentáře

Min seděla v Kadsuanině malém pokoji a čekala – společně s ostatními – na výsledky Randova setkám s otcem. V krbu hořel nízký oheň a lampy ve všech rozích místnosti svítily ženám, které se snažily všelijak zabavit – vyšíváním, spravováním a pletením – aby nemusely myslet na to, nač čekají.

Min už nelitovala, že se spojila s Kadsuane. Lítost se objevovala dřív, ze začátku, kdy si Kadsuane držela Min u sebe a vyptávala se jí na všechna vidění, která Min o Randovi kdy měla. Ta ženská byla puntičkářská jako hnědá a zapisovala si každé vidění a odpověď. Bylo to jako ocitnout se znovu v Bílé věži!

Min si nebyla jistá, proč to, že se Nyneiva Kadsuane podřídila, dávalo Kadsuane právo Min vyslýchat, ale zdálo se, že právě tak si to Kadsuane vykládá. Když se k tomu přidružilo to, jak se v poslední době Min v Randově společnosti cítila neklidně, a její vlastní touha zjistit, co mají Kadsuane a moudré za lubem, vypadalo to, že ve společnosti té ženy tráví prakticky všechen svůj čas.

Ano, lítost přišla a odešla. Min přešla k odevzdanosti s nádechem nespokojenosti. O věcech, které Min studovala ve svých knihách, toho Kadsuane věděla docela hodně, ale ta ženská rozdělovala své znalosti jako moruškovou zavařeninu, jako malou odměnu za dobré chování, vždy s náznakem toho, že je jí víc. To Min bránilo utéct.

Musela najít odpovědi. Rand je potřeboval.

S tou myšlenkou se Min opět pohodlně usadila na polstrované lavici a znovu otevřela knihu, kterou měla právě rozečtenou, Sajiův Komentář k Drakovi. Jedna věta, autory komentáře převážně opomíjená, se jí neustále vracela na mysl. Bude v rukou držet čepel světla, a tři se stanou jedním.

Autoři měli pocit, že ve srovnání s jinými pasážemi, jako o tom, že Rand dobude Kámen nebo že se jeho krev rozlije po kamenech Šajol Ghúlu, je to příliš neurčité.

Na to poslední se snažila příliš nemyslet. Důležité bylo, že příliš mnoho proroctví – s trochou přemýšlení – obecně dávalo smysl. Při zpětném pohledu dávaly smysl dokonce i ty části o tom, že bude Rand poznačen draky a volavkami.

Ale co tahle věta? Čepel světla téměř jistě znamenala Callandor. Ale co „tři se stanou jedním“? Pár učenců tvrdilo, že „tři“ jsou tři velká města – Tear, Illian a Caemlyn. Nebo, když šlo náhodou o učence z Cairhienu, mělo jít o Tear, Illian a Cairhien. Problém byl, že Rand sjednotil mnohem víc než jen tři města. Dobyl také Bandar Eban, nemluvě o skutečnosti, že bude muset pod svou zástavu přivést Hraničáře.

Ale byl vládcem – nebo téměř vládcem – ve třech královstvích. Andoru se vzdal, ale Cairhien, Illian a Tear přímo ovládal, i když sám nosil jen jednu korunu. Možná ta pasáž znamenala přesně to, co tvrdí učenci, a Min se jen honila za přeludem.

Bylo její studium stejně k ničemu jako ochrana, kterou chtěla Randovi nabídnout? Min, řekla si, sebelítost tě nikam nedostane. Nezbývalo jí než studovat, myslet a doufat.

„Tohle je špatně,“ slyšela se říkat nahlas.

Zaslechla, jak si Beldeine na opačné straně pokoje posměšně odfřkla. Min zamračeně vzhlédla.

Ženy, které Randovi složily přísahu – Erian, Nesune, Sarene a Beldeine – už nebyly v jeho společnosti tak vítány, neboť Aes Sedai stále méně důvěřoval. Jediná, které umožňoval se s ním pravidelně stýkat, byla Nyneiva. Nebylo tedy nic divného na tom, že si ty zbývající našly cestu do Kadsuanina „tábora“.

A co Minin vlastní vztah s Randem? Stále ji měl u sebe rád; na tom se nic nezměnilo. Ale něco nebylo v pořádku, něco bylo jinak. Když byla nablízku, stavěl kolem sebe zdi – ne aby ji udržel venku, ale aby své skutečné já udržel uvnitř. Jako by se bál, co jeho skutečné já udělá, nebo by mohlo udělat, těm, které miluje…

Zase má bolesti, pomyslela si, neboť ho cítila skrz pouto. Takový hněv. Co se to dělo? Pocítila bodnutí strachu, ale potlačila ho. Musela věřit Kadsuaninu plánu. Byl to dobrý plán.

Korele a Merise – které se od Kadsuane v poslední době téměř nehnuly – pokračovaly ve vyšívání, sedíce ve stejných křeslech u krbu. Kadsuane jim tu práci navrhla, aby si při čekání zaměstnaly ruce. Vypadalo to, že letitá Aes Sedai jen málokdy něco dělá bez toho, aniž by někomu nechtěla udělit lekci.

Z Aes Sedai, které přísahaly Randovi, tady v tuto chvíli byla pouze Beldeine. Kadsuane seděla poblíž Min a četla vlastní knihu. Nyneiva přecházela sem a tam, tam a sem, a občas se zatahala za cop. Nikdo nemluvil o napětí, které v místnosti vládlo.

O čem se spolu Rand s Tamem baví? Dokáže ho Randův otec obrátit?

Pokoj byl stěsnaný. Když tady na koberci vedle krbu stála tři křesla, u stěny lavice a Nyneiva chodila přede dveřmi sem a tam jako hlídací pes, nebylo tu téměř k hnutí. Kvůli hladkým kamenným stěnám celé místo působilo jako krabice, a bylo zde jen jedno okno, za Kadsuane, otevřené, aby dovnitř pronikal noční vzduch. Uhlíky v krbu a lampy vydávaly světlo. Ve vedlejším pokoji tlumeně rozmlouvali strážci.

Ano, bylo to tu stěsnané, ale vzhledem ke Kadsuanině vypovězení měla Aes Sedai štěstí, že v Kameni vůbec nějaké pokoje má.

Min si povzdechla a vrátila se zpět ke Komentáři k Drakovi. Vykoukla na ní stejná věta. Bude v rukou držet čepel světla, a tři se stanou jedním. Co to znamenalo?

„Kadsuane,“ promluvila Min a zvedla knihu. „Myslím, že tuhle větu interpretují špatně.“

Beldeine opět tiše — téměř nepostřehnutelně — pohrdavě popotáhla.

„Chceš něco říct, Beldeine?“ zeptala se Kadsuane, aniž zvedla oči od vlastní knihy, dějepisné knihy s názvem Řádné krocení síly.

„Ani ne, Kadsuane Sedai,“ odvětila Beldeine zlehka. Tvář zelené sestry, na níž byl znát její saldejský původ, by někteří mohli nazvat hezkou. Byla dost mladá, aby ještě neměla bezvěkou tvář, a často se zdálo, že se až příliš snaží předvádět.

„Když Min promluvila, něco sis očividně pomyslela, Beldeine,“ odvětila Kadsuane a obrátila stránku. „Ven s tím.“

Beldeine lehce zrudla – když člověk trávil hodně času s Aes Sedai, tak si takových věcí všiml. Projevovaly citové reakce, jen byly nenápadné. Samozřejmě pokud tou Aes Sedai nebyla Nyneiva. Třebaže se v ovládání svých pocitů zlepšila, stále… no, stále to byla Nyneiva.

Beldeine řekla: „Jenom si myslím, že je to dítě zábavné, jak se probírá těmi svazky, jako by bylo učenec.“

Od většiny lidí by to Min považovala za výzvu, ale od Beldeine ta slova zněla věcně.

Kadsuane obrátila další stránku. „Aha. Min, cos mi to říkala?“

„Nic důležitého, Kadsuane Sedai.“

„Neptala jsem se, jestli to bylo důležité, děvče,“ odvětila Kadsuane rázně. „Řekla jsem, ať mi to zopakuješ. Ven s tím.“

Min si povzdechla. Nikdo nedokázal člověka ponížit víc než Aes Sedai, protože ty to dělaly bez zlé vůle. Moirain to Min kdysi jednoduše vysvětlila: většina Aes Sedai měla pocit, že je důležité získat kontrolu ve chvíli, kdy nedochází k žádnému velkému střetu, aby když krize nastane, lidé věděli, na koho se obrátit.

Bylo to opravdu rozčilující.

„Říkala jsem,“ zopakovala Min, „že ta pasáž není správně. Čtu komentář ke Karaethonskému cyklu. Sajius tvrdí, že ta věta o tom, že se tři stanou jedním, mluví o sjednocení tří království pod Drakovou zástavou. Ale já myslím, že se mýlí.“

„A proč,“ řekla Kadsuane, „si myslíš, že proroctvím rozumíš víc než uznávaný učenec?“

„Protože,“ pokračovala naježeně Min, „ta teorie nedává smysl. Rand má ve skutečnosti pouze jednu korunu. Mohl by to být dobrý argument, kdyby Tear nepřenechal Darlinovi. Ale ta teorie už neobstojí. Myslím, že ta část se týká nějakého způsobu, jak musí použít Callandor.“

„Chápu,“ řekla Kadsuane, obracejíc další stranu ve své knize. „To je velice neobvyklá interpretace.“ Beldeine se slabě usmála a vrátila se ke své výšivce. „Samozřejmě,“ dodala Kadsuane, „máš úplnou pravdu.“

Min zvedla oči.

„Přesně tahle pasáž mě přiměla ke zkoumání Callandoru,“ pokračovala Kadsuane. „Po dlouhém pátrání jsem objevila, že meč se dá řádně použít jen v tříčlenném kruhu. To je pravděpodobně opravdový význam té věty.“

„Ale to by naznačovalo,“ že Rand musí někdy Callandor použít v kruhu,“ řekla Min s pohledem upřeným na onu větu. Pokud věděla, ještě nikdy to neudělal.

„Ano,“ přikývla Kadsuane.

Min náhle pocítila vzrušení. Třeba je to nápověda. Něco, co Rand neví, co by mu mohlo pomoct! Až na to… Kadsuane to už věděla. Takže Min nakonec neobjevila nic skutečně důležitého.

„Řekla bych,“ ozvala se Kadsuane, „že je na místě uznání. Konec konců, špatné chování se nemá tolerovat.“

Beldeine zachmuřeně vzhlédla od vyšívání. Pak nečekaně vstala a vyšla z pokoje. Její strážce, mladý asa’man Karldin, ji z postranní místnosti rychle následoval, prošel pokojem Aes Sedai a vyšel za Beldeine do chodby. Kadsuane zafuněla a vrátila se ke své knize.

Dveře se zavřely a Nyneiva si Min přeměřila, než se vrátila ke svému přecházení. Min z toho pohledu dokázala vyčíst mnoho. Nyneivu rozčilovalo, že nikdo jiný nevypadá nervózně. Byla naštvaná, že se jim nepodařilo vymyslet nějaký způsob, jak odposlouchávat Randův a Tamův rozhovor. A očividně měla hrozný strach o Lana. Min to chápala. Cítila to s Randem podobně.

A… co to bylo za vidění, které se náhle vznášelo nad Nyneivinou hlavou? Klečela nad něčím mrtvým tělem a vyzařoval z ní žal. Vzápětí vidění zmizelo.

Min potřásla hlavou. Tohle vidění nedokázala vyložit, a tak ho nechala být. Nemohla plýtvat časem na pokusy všechna rozluštit. Například ten černý nůž, který se Beldeine poslední dobou vznášel kolem hlavy, mohl znamenat cokoli.

Soustředila se na knihu. Takže… Rand musí Callandor použít zapojený v kruhu? Tři se stanou jedním? Ale proč a s kým? Pokud má bojovat s Temným, tak přece nedávalo smysl, aby byl v kruhu s někým dalším, kdo by měl kontrolu, ne?

„Kadsuane,“ řekla. „Pořád to není správně. Je tu ještě něco. Něco, co jsme neobjevily.“

„O Callandoru!“ zeptala se žena.

Min přikývla.

„Taky si to myslím,“ odvětila Kadsuane. Bylo vážně zvláštní, slyšet ji mluvit otevřeně! „Ale nedokázala jsem zjistit co. Kdyby ten hloupý kluk jenom odvolal moje vypovězení, mohli bychom pokračovat s důležitějšími…“

Dveře do Kadsuanina pokoje se rozletěly, až Merise nadskočila leknutím. Nyneiva uskočila od dveří – málem ji praštily.

Ve dveřích stál velice rozzlobený Tam al’Thor. Zabodl se pohledem do Kadsuane. „Co jsi mu udělala?“ zeptal se ostře.

Kadsuane sklonila knihu. „Tomu klukovi jsem neudělala nic, kromě toho, že jsem mu doporučovala, aby se choval slušně. Což, jak se zdá, je něco, co by se mohli naučit i jeho další příbuzní.“

„Dávej si pozor na jazyk, Aes Sedai,“ zavrčel Tam. „Vidělas ho? Když vešel, jako by celá místnost potemněla. A ta tvář – viděl jsem víc emocí v očích mrtvoly! Co se stalo s mým synem?“

„Chápu to tak,“ řekla Kadsuane, „že vaše shledání neproběhlo tak, jak jsme doufali?“

Tam se zhluboka nadechl a hněv z něj náhle jako kdyby odplynul. Stále byl odhodlaný a v očích měl nevoli, ale vztek zmizel. Min viděla Randa, jak se takto rychle dokázal ovládnout, než se věci začaly v Bandar Ebanu měnit k horšímu.

„Pokusil se mě zabít,“ řekl Tam bezvýrazně. „Můj vlastní syn. Kdysi to býval ten nejmímější a nejspolehlivější chlapec, jakého si otec může přát. Dneska večer usměrnil jedinou sílu a obrátil ji proti mně.“

Min zvedla ruku k puse a pocítila nával hrůzy. Ta slova vyvolala vzpomínky na to, jak se nad ní Rand tyčí a snaží se ji zabít.

Ale to nebyl on! Byla to Semirhage. Nebo ne? Ach, Rande, pomyslela si, jak pochopila bolest, kterou cítila skrz pouto. Co jsi to udělal?

„Zajímavé,“ řekla Kadsuane chladným hlasem. „A řekl jsi mu to, co jsem připravila?“

„Začal jsem,“ odpověděl Tam, „ale uvědomil jsem si, že to nezabírá. Neotevřel se mi, a ani neměl. Muž, který při rozhovoru s vlastním synem používá slova Aes Sedai! Nevím, co jsi mu udělala, ženská, ale poznám nenávist, když ji vidím. Máš toho hodně co vysvětlovat…“

Tam zmlkl, když ho neviditelné ruce náhle zvedly do vzduchu. „Možná si vzpomínáš, co jsem říkala o slušném chování, kluku?“ zeptala se Kadsuane.

„Kadsuane!“ ozvala se Nyneiva. „Není třeba…“

„To je v pořádku, vědmo,“ řekl Tam. Podíval se na Kadsuane. Min už viděla, jak Kadsuane s ostatními takhle zachází, včetně Randa. Jeho to vždycky rozčílilo a ostatní, kterým to provedla, měli sklony hulákat.

Tam jí zíral do očí. „Znám chlapy, kteří se, když se jim někdo postaví, vždycky uchýlí k pěstem. Nikdy jsem neměl Aes Sedai rád; byl jsem spokojený, když jsem se jich po návratu na svůj statek zbavil. Surovec je surovec, ať už používá silné ruce nebo něco jiného.“

Kadsuane si odfřkla, ale nejspíš ji ta slova naštvala, protože Tama postavila na zem.

„Ateď,“ řekla Nyneiva, jako by jejich spor uklidnila ona, „bychom se snad mohli vrátit k důležitým věcem. Tame al’Thore, čekala bych, že právě ty to zvládneš lip. Copak jsme tě nevarovaly, že Rand začal být labilní?“

„Labilní?“ zeptal se Tam. „Nyneivo, ten chlapec je skoro šílený. Co se mu to stalo? Vím, co dokáže bitva s člověkem udělat, ale…“

„To je vedlejší,“ řekla Kadsuane. „Uvědomuješ si, dítě, že to mohla být naše poslední příležitost, jak tvého syna zachránit?“

„Kdybys mi vysvětlila, jak na tebe hledí,“ řekl Tam, „mohlo to proběhnout jinak. Ať shořím! To mám za to, že poslouchám Aes Sedai.“

„To máš za to, že máš v hlavě vlnu a neposloucháš, co se ti říká!“ vložila se do toho Nyneiva.

„To máme všichni za to,“ prohlásila Min, „že si myslíme, že ho můžeme donutit udělat to, co chceme.“

V místnosti zavládlo ticho.

A Min si náhle uvědomila, že Randa skrz své pouto cítí. Daleko, na západě. „Je pryč,“ zašeptala.

„Ano,“ řekl s povzdechem Tam. „Přímo na balkóně otevřel jeden z těch průchodů. Nechal mě naživu, i když bych mohl přísahat – když jsem se mu koukl do očí – že mě chtěl zabít. Už jsem v očích jiných tenhle pohled viděl, a vždycky jeden z nás dvou skončil v krvi na zemi.“

„Tak co se stalo?“ zeptala se Nyneiva.

„Zdálo se… že ho najednou něco vyrušilo,“ řekl Tam. „Vzal si tu sošku a proběhl průchodem.“

Kadsuane zvedla obočí. „A neviděl jsi náhodou, kam ten průchod vedl?“

Na západ, pomyslela si Min. Daleko na západ.

„Nejsem si jistý,“ přiznal Tam. „Byla tma, i když jsem měl dojem…“

„Jaký dojem?“ pobídla ho Nyneiva.

„Ebú Dar,“ řekla k překvapení všech Min. „Odešel zničit Seančany. Přesně jak řekl svým Děvám.“

„O tom posledním nic nevím,“ řekl Tam. „Ale vypadalo to jako Ebú Dar.“ „Světlo nás ochraňuj,“ zašeptala Korele.