Bouře přichází

42 Před Tearským Kamenem

Neznáme jména žen, které byly v Graendalině paláci, řekl Luis Therin. Nemůžeme je přidat na seznam.

Rand se pokoušel šílence si nevšímat. Ukázalo se, že je to nemožné. Luis Therin pokračoval.

Jak můžeme dál vést seznam, když neznáme jména! Ve válce jsme vyhledali Děvy, které padly. Našli jsme všechny do poslední. Seznam je chybný! Nemůžu pokračovat!

Není to tvůj seznam! zavrčel Rand. Je můj, Luisi Therine. MŮJ!

Ne! zaprskal šílenec. Kdo jsi ty? Je můj! Já ho vytvořil. Teď, když jsou mrtvé, nemůžu pokračovat. Ach, Světlo! Odřivous? Proč jsme použili odřivous! Přísahal jsem, že už to nikdy neudělám…

Rand pevně zavřel oči a svíral Tai’daišarovy otěže. Válečný kůň procházel ulicí; kopyta dopadala na udusanou zem, jedno po druhém.

Co se to z nás stalo? zašeptal Luis Therin. Uděláme to znovu, že ano? Všechny je zabijeme. Všechny, které jsme milovali. Znovu, znovu, znovu…

„Znovu a znovu,“ zašeptal Rand. „Na tom nezáleží, pokud svět přežije. Už dřív mě prokleli, proklínali Dračí horu i mé jméno, ale přežili. Jsme tady, připravení bojovat. Znovu a znovu.“

„Rande?“ zeptala se Min.

Otevřel oči. Jela na své hnědé klisně vedle Tai’daišara. Nemohl dovolit, aby ona nebo kdokoli jiný viděl jeho uklouznutí. Nesměli vědět, jak blízko má ke zhroucení.

Tolik jmen, která neznáme, zašeptal Luis Therin. Tolik mrtvých, kteří padli naší rukou.

A to byl pouze začátek.

„Jsem v pořádku. Min,“ řekl. „Přemýšlel jsem.“

„O lidech?“ zeptala se Min. Dřevěné chodníky v Bandar Ebanu byly plné lidí. Rand už neviděl barvy jejich oblečení; viděl, jak je to oblečení obnošené. Viděl trhliny ve skvělých látkách, prodřená místa, špínu a skvrny. Prakticky všichni v Bandar Ebanu byli tak či onak uprchlíci. Sledovali ho uštvanýma očima.

Pokaždé, když před tím dobyl království, zanechal ho při odjezdu v lepším stavu, než když tam dorazil. Rand odstranil tyrany z řad Zaprodanců, ukončil války a obléháni. Vyhnal šaidské vetřelce, dovezl jídlo, vytvořil stabilitu. Každá země, kterou zničil, byla v tu chvíli vlastně i zachráněna.

Arad Doman byl jiný. Přivezl jídlo – ale to jídlo přilákalo další uprchlíky a zásoby se tenčily. Nejen, že se mu nepodařilo uzavřít pro ně mír se Seančany, ale přivlastnil si jejich jediné vojenské jednotky a poslal je střežit Hraniční státy. Na mořích stále nebylo bezpečno. Drobná seančanská císařovna mu nedůvěřovala. Bude pokračovat v útocích, a možná i s dvojnásobnou intenzitou.

Domanci budou udupáni pod kopyty války, rozdrceni mezi postupujícími trolloky na severu a Seančany na jihu. A Rand je opouští.

Lidé si to nějak uvědomili a pro Randa bylo těžké se na ně dívat. Hladové oči jej obviňovaly: Proč přinášíš naději a pak ji necháš vyschnout jako nově vykopanou studnu během sucha? Proč nás nutíš, abychom tě přijali jako vládce, a pak nás opustíš?

Flinn s Naeffem jeli před ním; viděl před sebou jejich černé kabáty, jak muži seděli na koních a sledovali Randův průvod přijíždět k náměstí. Na vysokých límcích se jim třpytily špendlíky. Z fontány na náměstí stále tryskala voda mezi třpytivými měděnými koňmi, vyskakujícími z měděných vln. Který z těch tichých Domanců dál leštil fontánu, když zde nevládl žádný král a polovina kupecké rady se ztratila?

Randovi Aielové nedokázali vystopovat dost členů rady, aby měli většinu; Rand měl podezření, že Graendal jich zabila nebo zajala dost na to, aby nebylo možné zvolit nového krále. Jestli byli někteří z členů kupecké rady dostatečně hezcí, připojili by se k řadám jejích mazlíčků – což znamenalo, že je Rand zabil.

Ach, řekl Luis Therin. Jména, která můžu přidat na seznam. Ano…

Bašere dojel k Randovi, kotníky prstů si hladil knír a vypadal zamyšleně. „Tvé rozkazy jsou splněny,“ řekl.

„Urozená paní Čadmar?“ zeptal se Rand.

„Vrátila se do svého sídla,“ řekl Bašere. „S dalšími čtyřmi členy kupecké rady, které Aielové zadržovali poblíž města, jsme udělali totéž.“

„Chápou, co mají dělat?“

„Ano,“ povzdechl si Bašere. „Ale nemyslím si, že to udělají. Pokud chceš znát můj názor, ve chvíli, kdy odjedeme, z města utečou jako zloději ze žaláře, když odejdou stráže.“

Rand na to nic neřekl. Kupecké radě přikázal vybrat si nové členy a pak zvolit krále. Ale Bašere měl nejspíš pravdu. Rand už měl hlášení z jiných měst podél pobřeží, kde svým Aielům nařídil se stáhnout. Vůdci jednotlivých měst mizeli a prchali před očekávaným seančanským útokem.

Arad Doman jako království skončil. Zhroutí se jako stůl, na který jste naskládali příliš mnoho těžkých věcí. To není můj problém, pomyslel si Rand, nedívaje se na lidi. Udělal jsem všechno, co jsem mohl.

To nebyla pravda. Přestože chtěl Domancům pomoci, skutečným důvodem jeho příchodu byla snaha vypořádat se se Seančany, zjistit, co se stalo s králem, a vystopovat Graendal. Nemluvě o co nejlepším zajištění Hraničních států.

„Jaké zprávy posílá Ituralde?“ zeptal se Rand.

„Bojím se, že nijak dobré,“ řekl Bašere zachmuřeně. „Dostal se do šarvátek s trolioky, ale o tom už víš. Zplozenci Stínu se vždycky rychle stáhnou, ale Ituralde nás varuje, že se něco chystá. Jeho zvědové zahlédli vojska dost velká na to, aby ho porazila. Jestli se tam shromažďují trolloci, pak se nejspíš houfují i jinde. Zvláště v Sedle.“

Zatracení Hraničáři! pomyslel si Rand. Budu s nimi muset něco udělat. Brzo. Dojel na náměstí, zastavil Tai’daišara a kývl na Flinna a Naeffa.

Na jeho znamení oba na náměstí otevřeli velký průchod. Rand chtěl odejít přímo ze sídla urozené paní Čadmar, ale to by znamenalo vypařit se jako zloděj, jeden den tady a druhý pryč. Alespoň lidem dovolí, aby ho viděli odcházet, a tak věděli, že zůstali sami. Lidé lemovali chodníky, podobně jako když Rand poprvé přijel do města. Bylo-li to vůbec možné, byli ještě tišší než předtím. Ženy v přiléhavých šatech, muži v barevných kabátech a košilích s volány. Stálo zde mnoho lidí, kteří neměli domanskou měděnou kůži. Rand příslibem jídla nalákal do města tolik lidí.

Bylo načase jít. Popojel k jednomu z průchodů, ale nějaký hlas zavolal: „Urozený pane Draku!“

Bylo snadné ten hlas slyšet, jelikož zástupy byly tak tiché. Rand se obrátil v sedle a pátral po zdroji zvuku. Štíhlý muž v červeném domanském kabátě – u pasu zapnutém a vepředu otevřeném do „V“ – a nabírané košili pod ním. Prodíral se davem a jeho zlaté náušnice se třpytily. Aielové se mu postavili do cesty, ale Rand v něm poznal jednoho ze správců přístavu. Kývl na Aiely, aby muže – jmenoval se Iralin – pustili k němu.

Iralin si pospíšil k Tai’daišarovi. Na Domance byl nezvykle hladce oholen a pod očima měl černé kruhy z nedostatku spánku.

„Můj pane Draku,“ řekl muž tiše, když se zastavil u Randova koně. „Jídlo! Zkazilo se.“

„Jaké jídlo“ zeptal se Rand.

„Všechno?“ řekl muž napjatým hlasem. „Každý sud, každý pytel, každý kousek jídla v našich skladištích a na lodích Mořského národa. Můj pane! Není jenom prolezlé červy. Zčernalo a zhořklo a lidem je z něho špatně!“

„ Všechno?“ zopakoval Rand ohromeně.

„Všechno,“ potvrdil Iralin tiše. „Stovky a stovky sudů. Stalo se to najednou, během jediného okamžiku. V jednu chvíli bylo v pořádku, vzápětí… Můj pane, do města přišlo tolik lidí, protože se doslechli, že máme jídlo! Teď nemáme nic. Co budeme dělat?“

Rand zavřel oči.

„Můj pane?“ zeptal se Iralin.

Rand otevřel oči a pobídl Tai’daišara k pohybu. Nechal správce přístavu s otevřenou pusou za sebou a projel průchodem. Nic víc Rand nemohl dělat. Nic víc neudělá.

Pustil nadcházející hladomor z hlavy. Ohromilo ho, jak to bylo snadné.

Bandar Eban zmizel, ti příliš tiší lidé zmizeli. Ve chvíli, kdy prošel průchodem, ho čekající davy přivítaly jásotem. Ten kontrast byl tak šokující, že ohromený Rand Tai’daišara zarazil.

Před ním ležel Tear. Toto bylo jedno z velkých měst, rozlehlé a mohutné, a průchody se otevřely přímo na Hodovní rynek, jedno z důležitých náměstí. Krátká řada aša’manů jej pozdravila pěstmi přitisknutými k hrudi. Rand je sem poslal zrána, aby město připravili na jeho příjezd a uvolnili náměstí pro průchody.

Lidé dál jásali. Shromáždily se jich zde tisíce a na tuctech žerdí nad hlavami davu vlály praporce Světla. Obdiv davů Randa zasáhl jako vlna výčitek. Takovou chválu si nezasloužil. Ne po tom, co udělal v Arad Domanu.

Musím jít dál, pomyslel si a opět Tai’daišara pobídl do pohybu. Tady koňská kopyta klapala o dlažební kameny, a ne o deštěm zvlhlou hlínu. Bandar Eban byl velké město, ale Tear byl něco zcela jiného. Vinoucí se ulice byly lemovány stavbami, které by většina vesničanů označila za stěsnané, ale Tairenové na ně byli zvyklí. Na okrajích většiny špičatých střech pokrytých taškami seděli muži nebo chlapci v naději, že budou mít lepší výhled na urozeného pána Draka. Stavební kameny domů měly světlejší odstín než ty v Bandar Ebanu a při stavbě jim zde dávali přednost. Snad to bylo kvůli pevnosti, která se tyčila nad městem. Jmenovala se Tearský Kámen. Pozůstatek předchozího věku, přesto působivý.

Rand klusal vpřed. Min a Bašere se drželi poblíž. Davy řvaly. Tak hlasitě. Nedaleko se dva třepotající se plamence zachytily ve větru a nevysvětlitelně zamotaly. Muži kteří stáli téměř v čele davu a drželi je nahoře, je sklopili a pokusili se je rozmotat, ale větru se nějak podařilo je pevně zauzlovat. Rand je minul téměř bez povšimnutí. Už ho přestalo překvapovat, co jeho povaha taveren dokáže.

Překvapilo jej však, že v davu vidí tolik cizinců. To nebylo tak neobvyklé; v Tearu se vždy pohybovalo hodně cizinců – vítal ty, kdo obchodovali s kořením a hedvábím z východu, porcelánem z moře, obilím nebo tabákem ze severu a příběhy odkudkoli, kde se daly nasbírat. Nicméně Rand zjistil, že mu cizinci – bez ohledu na město – věnují při jeho návštěvách menší pozornost. Tak to bývalo dokonce i tehdy, když to byli cizinci z jiných zemí, které dobyl. Když byl v Cairhienu, Cairhieňané se mu vlichocovali – ale když byl v Illianu, vyhýbali se mu. Možná se jim nelíbilo, když jim někdo připomínal, že jejich pán a pán jejich nepřátel je tentýž muž.

Tady mu však nečinilo potíže cizince rozeznat: lidé Mořského národa s tmavou kůží a volným zářivým oblečením; Muranďané v dlouhých kabátech a s navoskovanými kníry; vousatí Illiánci s vysokými límci; bledí Cairhieňané s pruhy na oblečení. Také zde byli muži a ženy v prosté andorské vlně. Cizinců jásalo méně než místních, ale byli zde a pozorně ho sledovali.

Bašere bedlivě zkoumal dav.

„Lidé vypadají překvapeně,“ uslyšel se Rand říkat.

„Byl jsi pryč dost dlouho.“ Bašere si zamyšleně přejel kotníky prstů knír. „Zprávy jsou nepochybně rychlejší než šípy a nejeden hospodský si vymýšlel historky o tvé smrti nebo zmizení, aby si zákazníci dali další rundu.“

„Světlo! Připadá mi, že půlku života trávím tím, že udupávám jednu povídačku za druhou. Kdy to skončí?“

Bašere se zasmál. „Až dokážeš zastavit šeptandu, slezu z koně a začnu jezdit na koze! Cha! A taky se přidám k Mořskému národu.“

Rand mlčel. Jeho následovníci se dál valili průchodem. Jak Saldejci vstupovali do Tearu, téměř do posledního muže zvedali kopí a jejich koně se vzpínali. Aes Sedai nebylo možno přistihnout, jak se nafukují, ale vypadaly méně povadle a jejich bezvěké tváře se bystře rozhlížely po davu. A zdálo se, že Aielům – kteří se neplížili tak obezřetně a netvářili se tak ostražitě jako obvykle – jásající dav vyhovuje víc než tiché obviňující domanské oči.

Bašere s Randem zamířili stranou a Min je mlčky následovala. Vypadala roztržitě. Když Rand ohlásil svůj odjezd, Nyneiva s Kadsuane v sídle nebyly. Co mohly mít za lubem? Pochyboval, že jsou spolu; ty ženy spolu stěží dokázaly být ve stejné místnosti. V každém případě se doslechnou, kam odešel, a najdou si ho. Od této chvíle nebude Randa těžké najít. Už se nebude skrývat v lesích. Už nebude cestovat sám. Ne když Lan a jeho Malkierové jedou k Sedlu. Už mu nezbývalo dost času.

Bašere sledoval otevřené průchody a tiše procházející Aiely. Už si na ten způsob cestování začínali zvykat.

„Povíš to Ituraldemu?“ zeptal se nakonec Bašere. „Že se stahuješ?“

„Doslechne se to,“ řekl Rand. „Jeho poslové měli rozkazy nosit zprávy do Bandar Ebanu. Brzy zjistí, že už tam nejsem.“

„A když odejde z Hraničních států, aby pokračoval ve válce proti Seančanům?“

„Pak Seančany zpomalí,“ řekl Rand. „A zabrání jim šlapat mi na paty. To bude stejně užitečné jako cokoli jiného, co by mohl dělat.“

Bašere na něj upíral pohled.

„Co čekáš, že udělám, Bašere?“ zeptal se Rand tiše. V tom pohledu byla výzva, jakkoli jemná, ale Rand ji nepřijme. Jeho hněv zůstával uložen v ledu.

Bašere si povzdechl. „Nevím,“ přiznal. „Tohle je pěkný zmatek a já z něho nevidím cestu ven, chlapče. Jít do války se Seančany v zádech je ta nejhorší situace, která mě napadá.“

„Já vím,“ řekl Rand s pohledem upřeným na město. „Než tohle skončí, bude Tear jejich, a nejspíš i Illian. Ať shořím, budeme mít kliku, když nedobudou všechno až po Andor, zatímco my budeme hledět na druhou stranu.“

„Ale…“

„Musíme předpokládat, že až se Ituralde doslechne o mém neúspěchu, opustí své pozice. To znamená, že naše příští kroky musí vést k hraničářské armádě. Ať mají tvoji lidé vůči mně jakékoli námitky, je třeba je rychle vyřešit. S lidmi, kteří neplní své povinnosti, nemám trpělivost.“

Udělali jsme to? zeptal se Luis Therin. Koho jsme opustili?

Zmlkni! zavrčel Rand. Vrať se zpátky k brekotu, šílenče, a nech mě na pokoji!

Bašere se zamyšleně zapřel v sedle. Pokud přemýšlel o tom, jak Rand opustil Domance, nic neřekl. Nakonec zavrtěl hlavou. „Netuším, k čemu se Tenobie chystá. Mohlo by to být něco tak prostého, jako že se na mě hněvá, protože jsem odešel, abych tě následoval; mohlo by to být něco tak složitého, jako že bude žádat, aby ses podrobil vůli monarchů z Hraničních států. Nedokážu si představit, co by ji a ostatní v takovýchto časech odlákalo od Momy.“

„Brzo to zjistíme,“ řekl Rand. „Chci, aby sis vzal pár aša’manů a zjistil, kde Tenobie s ostatními táboří. Možná zjistíme, že s touhle hloupou šaškámou přestali a vracejí se zpátky tam, kam patří.“

„Tak dobře,“ řekl Bašere. „Postarám se o své muže a půjdu.“

Rand rázně přikývl, pak obrátil svého koně a klusem vyrazil po cestě. Tu po obou stranách lemovali lidé, kteří ohlašovali jeho příchod. Když Tear navštívil naposledy, pokusil se přijít v přestrojení – ne že by mu to k něčemu bylo. Každý, kdo znal znamení, by věděl, že je ve městě. Neobvyklé události – prapory, které se zauzlují, lidé, co padají z domů a nic se jim nestane – byly jen začátek. Zdálo se, že jeho působení ta’veren sílí a působí stále větší pokřivení. A nebezpečnější.

Během poslední návštěvy obléhali Tear vzbouřenci, ale město nijak neutrpělo. V Tearu se příliš živě obchodovalo, než aby si dělal starosti s něčím tak obyčejným, jako je obležení. Většina lidí žila běžným životem a rebelů si stěží všímala. Šlechta ať si klidně hraje svoje hry, dokud tím nenarušuje životy počestnějších občanů.

Kromě toho každý věděl, že Kámen vydrží, jako téměř vždy. Díky cestování byl možná překonaný, ale pro nájezdníky, kteří nemají přístup k jediné síle, bylo prakticky nemožné Kámen dobýt. Sám byl mohutnější než mnohá města – obrovská masa zdí, věží a strmých opevnění bez jediné spáry mezi kameny. Jeho součástí byly kovárny, skladiště, tisíce obránců a vlastní opevněný přístav.

Nic z toho by proti seančanské armádě s damane a rakeny nebylo příliš k užitku.

Davy lemovaly ulici až k Okraji Kamene, velkému otevřenému prostranství, které Kámen ze tří stran obklopovalo. Je to vražedné pole, poznamenal Luis Therin.

Tady Randa jásotem zdravil další dav. Brány Kamene byly otevřené a čekala na něj uvítací delegace. Darlin – kdysi vznešený pán, nyní král Tearu – seděl na zářivě bílém hřebci. Tairen, alespoň o hlavu menší než Rand, měl krátký černý plnovous a krátce zastřižené vlasy. Kvůli výraznému nosu se o něm nedalo říci, že je hezký, ale Rand jej považoval za velice chytrého a čestného muže. Koneckonců, Darlin stál nejdřív proti Randovi, místo aby se připojil k těm, kteří ho hned začali uctívat. Muž, jehož věrnost bylo těžké získat, byl často zároveň ten, na jehož věrnost bude možné se spolehnout, když ho nebudete mít na očích.

Darlin se Randovi uklonil. Bledý Dobraine, oblečený v modrém kabátě a bílých kalhotách, seděl na grošovaném valachovi vedle krále. Ve tváři měl nečitelný výraz, i když se Rand domníval, že je stále ještě zklamaný, že ho z Arad Domanu poslal tak rychle pryč.

Před hradbou stály řady obránců Kamene se zdviženými meči a hrudními pláty a přilbami, nablýskanými tak, až téměř zářily. Nabírané rukávy měli černozlatě pruhované a nad hlavou jim vlál prapor Tearu, napůl červené, napůl zlaté pole se znakem tří stříbrných měsíčních srpků. Rand viděl, že nádvoří za hradbou je přecpané vojáky, z nichž mnozí na sobě měli uniformu obránců, ale řada z nich neměla žádnou uniformu kromě červenozlatého pruhu omotaného kolem paže. To budou noví rekruti, muži, které Rand Darlinovi nařídil shromáždit.

Tato přehlídka měla člověka naplnit úctou. Nebo možná zapůsobit na jeho pýchu. Rand zastavil Tai’daišara před Darlinem. Krále naneštěstí doprovázel ten kohout Weiramon, který seděl na koni hned za Darlinem. Weiramon byl tak mdlého rozumu, že by ho Rand stěží nechal pracovat bez dozoru na poli, natož aby mu svěřil velení vojenské jednotky. Ano, malý muž byl statečný, ale to nejspíš jen proto, že mu to myslelo příliš pomalu, než aby zvážil většinu nebezpečí. Jako vždy se Weiramon snažil nevypadat jako tatrman, ale právě proto tak vypadal ještě víc; plnovous měl navoskovaný, vlasy pečlivě načesané tak, aby to zakrylo stále větší pleš, a na sobě honosný oděv – kabát a spodky střižené jako polní uniforma, ale nikdo by do bitvy nevyrazil v tak vybraném oblečení. Nikdo kromě Weiramona.

Líbí se mi, pomyslel si Luis Therin.

Rand sebou trhl. Tobě se nelíbí nikdo!

Je čestný, odvětil Luis Therin a pak se zasmál. Určitě víc než já! Člověk se nerozhodne být pitomec, ale rozhodne se být věrný. Mohlo nás potkat i něco horšího, než mít tohohle chlapa za stoupence.

Rand zůstal zticha. Dohadovat se s tím šílencem k ničemu nevedlo. Luis Therin se rozhodoval bez důvodu. Alespoň si zase nepobrukoval o nějaké hezké ženě. To dokázalo docela rušit.

Darlin a Dobraine se Randovi poklonili a Weiramon je napodobil. Za králem samozřejmě čekali i další. Ovšemže nechyběla urozená paní Caraline; štíhlá Cairhieňanka byla stejně krásná, jak si Rand pamatoval. Na čele jí visel bílý opál a zlatý řetízek měla vpletený do černých vlasů. Rand se přiměl odvrátit pohled. Tolik se podobala své sestřence Moirain. A Luis Therin samozřejmě začal vyjmenovávat jména na seznamu, Moirainino jako první.

Rand se zatvrdil, a zatímco si prohlížel zbytek skupiny, naslouchal mrtvému muži vzadu ve své mysli. Byli zde všichni zbývající vznešení páni a paní z Tearu - na vlastních koních. Samolibě se culící Anaijella seděla na svém hnědákovi vedle Weiramona. A… měla kapesníček v jeho barvách? Rand ji považoval za trochu vybíravější. Torean měl na neforemné tváři úsměv. Skoda, že je stále naživu, když mnohem lepší ze vznešených pánů zemřeli. Simaan, Estanda, Tedosian, Heame - všichni čtyři stáli proti Randovi a vedli obléhání Kamene. Nyní se mu klaněli.

Alanna zde byla také. Rand se na ni nepodíval. Skrz jejich pouto cítil, že je zarmoucená. To by měla.

„Můj pane Draku,“ řekl Darlin a napřímil se v sedle, „děkuji ti, že jsi dal po Dobrainovi vědět, co si přeješ.“ V jeho hlase zaznívala nevole. Spěchal, aby na Randův naléhavý rozkaz shromáždil vojsko, a pak ho Rand nutil po celé týdny nečinně vysedávat. Nu, muži budou za týdny výcviku navíc brzy vděční.

„Armáda je připravená,“ pokračoval váhavě Darlin. „Jsme připravení vyrazit do Arad Domanu.“

Rand přikývl. Původně měl v úmyslu poslat Darlina do Arad Domanu, aby mohl stáhnout Aiely a aša’many a použít je jinde. Obrátil se, pohlédl na zástupy lidí a nepřítomně si uvědomil, proč je mezi nimi tolik cizinců. Většina tuzemců narukovala do vojska a nyní stála v řadách uvnitř Kamene.

Možná tu lidé na náměstí a v ulicích nebyli proto, aby uvítali přicházejícího Randa. Možná si mysleli, že se loučí s armádou, mířící vstříc vítězství.

„Odvedl jsi dobrou práci, králi Darline,“ řekl Rand. „Je načase, že se někdo v Tearu naučil poslouchat rozkazy. Vím, že jsou tví muži netrpěliví, ale budou muset čekat ještě o něco déle. Zařiďte mi v Kameni pokoje a dohlédněte na ubytování Bašereho vojáků a Aielů.“

Darlin byl čím dál zmatenější. „Dobře. Takže nás není v Arad Domanu třeba?“

„To, co Arad Doman potřebuje, mu nikdo nemůže dát,“ odpověděl Rand. „Tvoje vojsko půjde se mnou.“

„Samozřejmě, můj pane. A… kam potáhneme?“

„K Šajol Ghúlu.“