Bouře přichází

46 Být znovu skovány

Poté, co jako vítězka překročila most do Tar Valonu, měla Egwain zbytek dne téměř rozmazaný. Spěchala do Bílé věže tak, že jí Siuan s Gawynem stěží stačili. U Věže ji přivítal hlouček sloužících; samotné přísedící čekaly na Egwain ve sněmovně.

Sloužící ji odvedli do nezdobené, dřevem obložené místnosti, vybavené dvěma kůží čalouněnými křesly. Egwain zde nikdy předtím nebyla; zdálo se, že se jedná o jakousi čekárnu poblíž sněmovny. Voněla po kůži a v rohu v malé pánvi žhnulo uhlí.

Brzy vstoupila malá, žábě podobná hnědá sestra jménem Lairain a vydala Egwain pokyny ohledně řádného průběhu obřadu. Vypadalo to, že na malou kudrnatou ženu význam okamžiku vůbec nepůsobí. Egwain ji nikdy předtím neviděla. Pravděpodobně byla jednou z hnědých, které tráví celý život potulováním mezi zadními policemi v knihovně a vynořují se asi tak jednou za století, aby budoucím amyrlin předaly pokyny. Egwain pozorně poslouchala; už jednou ten obřad podstoupila, ale byl velice složitý.

Stále si pamatovala, jak byla toho dne před mnoha měsíci, kdy ji pozvedly v Salidaru, nervózní. Tehdy byla stále ještě zmatená z toho, co se děje. Ona? Amyrlin?

Ta nejistota zmizela. Ve skutečnosti si vůbec nedělala starosti s tím, že obřad neproběhne správně. Byl to jenom obřad a důležitá rozhodnutí už padla. Zatímco Egwain naslouchala Lairain, slyšela Siuan, jak se za dveřmi dohaduje s jednou ze sester a tvrdí, že Egwain už byla pozvednuta a tento obřad už není nutný. Egwain zvednutím ruky Lairain umlčela a zavolala na Siuan.

Siuan nakoukla do dveří.

„Byla jsem pozvednuta vzbouřenkyněmi, Siuan,“ řekla Egwain přísně. „Tyto ženy si také zaslouží příležitost se za mne postavit. Jinak nebudu mít nikdy právo na jejich věrnost. Obřad musí proběhnout znovu.“

Siuan se zamračila, ale přikývla. „Tak dobrá.“

Lairain otevřela pusu, aby pokračovala v pokynech, ale Egwain ji dalším mávnutím ruky zarazila, a vysloužila si tak rozmrzelé zasupění. „Co je nového, Siuan?“

„Nu,“ řekla Siuan a trochu víc pootevřela dveře. „Bryne přesunul většinu svých jednotek přes mosty, uvolnil věžovou gardu z pozic na opevněních a poslal je – se spoustou vlastních lidí – pomáhat hasit požáry ve městě. Seančané při útěku podpálili nějaké domy, aby kryli svůj ústup.“

To vysvětlovalo, proč na barikádách bylo tak málo vojáků – to a skutečnost, že sněmovna měla plné ruce práce s debatou, zda Egwain pozvednout, či ne. Pravděpodobně si vůbec neuvědomily, jak blízko válce se ocitly.

„Co chceš dělat se sestrami ze svého tábora?“ zeptala se Siuan. „Začínají se vyptávat.“

Řekni jim, ať se shromáždí u brány Západu slunce,“ řekla Egwain. „Ať se seřadí podle adžah, s přísedícími v čele. Jakmile dokončím obřad, pozdravím je a formálně přijmu jejich omluvu za vzpouru a přivítám je zpět do Věže.“

„Přijmeš jejich omluvu?’ zeptala se nevěřícně Siuan.

„Vzbouřily se proti Věži, Siuan,“ upřela na ni Egwain pohled. „Jakkoli to bylo nutné, mají důvod k omluvě.“

„Ale ty jsi byla s nima!“

„Už nezastupuju jenom je, Siuan,“ prohlásila Egwain pevně. „Představuji Věž. Celou Věž. A Věž musí vědět, že vzbouřenkyně rozkolu litují. Nemusejí lhát a tvrdit, že by si bývaly přály zůstat, ale myslím, že je vhodné, aby vyjádřily lítost nad utrpením, které rozdělení způsobilo. Já omluvu přijmu, a můžeme pokračovat v uzdravování.“

„Ano, matko,“ řekla Siuan rezignovaně. Egwain zahlédla za ní stojící Tesán a žena při Egwaininých slovech přikyvovala hlavou s vlasy spletenými po tarabonském způsobu.

Egwain dovolila Lairain pokračovat v instrukcích a pak jí zopakovala slova, která bude muset říct, a co bude muset udělat. Když byla hnědá spokojená, Egwain vstala, otevřela dveře a zjistila, že Siuan odešla předat její rozkazy. Tesán stála se založenýma rukama v chodbě před dveřmi a pohledem si měřila Gawyna. Opíral se o zeď kousek od nich a ruku měl položenou na hlavici meče, zasunutého v pochvě.

„Tvůj strážce?“ zeptala se Tesán Egwain.

Zahleděla se na Gawyna a musela potlačit celou změť citů. Hněv, lásku, vášeň a lítost. Jaká zvláštní směsice. „Ne,“ řekla. Pohlédla Gawynovi do očí. „Toho, co teď hodlám udělat, nemůžeš být součástí, Gawyne. Počkej tady.“

Otevřel ústa, aby něco namítl, pak si to rozmyslel, topomě se narovnal a uklonil se. To gesto působilo ještě drzeji než případné dohady.

Egwain tiše popotáhla – právě tak hlasitě, aby to slyšel – a pak se nechala Tesán odvést k věžové sněmovně. Sněmovna: místo i skupina lidí. Neboť byly jedno, stejně jako amyrlinin stolec byl osoba, a přesto i křeslo, v němž ona osoba seděla.

Zastavila se před dveřmi do sněmovny, jejichž tmavé dřevo bylo vyloženo stříbrným plamenem Tar Valonu, a cítila, jak se jí nepoddajné chvěje srdce. Náhle se objevila Siuan s lehkými střevíci. Ukázala na Egwaininy jezdecké boty. Ovšem; podlaha sněmovny byla pokrytá jemnou malbou. Přezula se a Siuan její boty odnesla. Není důvod být nervózní! Už jsem tady byla, napadlo ji náhle. Nejen v Salidaru. Když jsem skládala zkoušku. Hleděla jsem na tyto dveře, čelila ženám za nimi. Při zkoušce…

Náhle zazněl gong; zdál se být dost hlasitý na to, aby otřásal celou Věží, a jeho hlas upozorňoval na to, že bude pozvednuta nová amyrlin. Gong zazněl znovu a znovu a zdobené dveře se otevřely. Ano, byla to zcela jiná zkušenost než tehdy v tom skromném dřevěném stavení, kde byla pozvednuta salidarskými Aes Sedai. V mnoha směrech byl její výstup v Salidaru jako generálka.

Dveře se zcela otevřely a Egwain potlačila zajíknutí. Přímo proti vstupu zela ve velkolepé místnosti s klenutým stropem proražená díra. Skrz ni bylo vidět na Dračí horu. Místnost nebyla při útoku Seančanů poškozená tolik jako jiné; trosek bylo minimum a zkáza stěží pronikla přes vnější zeď. Kolem místnosti se stále táhlo zvednuté pódium a křesla na něm nebyla poškozená. Osmnáct křesel, seskupených po třech, každé namalované a polstrované tak, aby ohlašovalo adžah osoby, která na něm sedí.

Amyrlinin stolec stál u protější stěny, přímo před proraženou zdí, zády k prostírající se krajině a vzdálené Dračí hoře. Kdyby seančanský výbuch pronikl o pár dlaní hlouběji, stolec by byl zničen. Byl neporušený, Světlu diky.

Egwain ve vzduchu slabě cítila barvu. Nechaly stolec spěšně přemalovat, aby opět nesl všech sedm barev? Pokud ano, byla to rychlá práce. Neměly však čas nechat znovu přinést křesla modrého adžah.

Egwain si všimla Saerin, Yukiri a Doesine, sedících se svými adžah. Byla zde i Seaine, která Egwain sledovala těma chladně uvažujícíma modrýma očima. Jak velký vliv tyto čtyři ženy měly na probíhající události? Suana, žlutá sestra s hranatou tváří, se při pohledu na Egwain s nezastíraným uspokojením usmívala, a i když ve většině obličejů bylo vidět poklidný nevzrušený výraz Aes Sedai, z držení těla Egwain vycítila souhlas. Nebo přinejmenším chybějící nepřátelství. Za tímto rozhodnutím stálo víc žen než jen lovkyně černých adžah.

Saerin vstala ze svého křesla mezi hnědými. „Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“ zeptala se zvučným hlasem.

Egwain zaváhala s pohledem stále přejíždějícím přísedící, jejichž křesla byla v pravidelných odstupech rozestavěná kolem vnějšího pódia. Příliš mnoho křesel bylo prázdných. Byly zde jen dvě zelené přísedící; Talene uprchla už před mnoha týdny. Šedým chyběla Evanellein, která zmizela dnes časněji ráno. Velina a Sedore zde také nebyly. To nevěstilo nic dobrého; ty dvě byly na Verinině seznamu černých adžah. Varoval je někdo? Znamenalo Evanelleinino zmizení, že se o ní Verin nedozvěděla?

Také zde nebyly žádné červené sestry. Egwain sebou škubla, když si vzpomněla, že Duhara z Věže odešla před několika týdny – nikdo nevěděl proč, ale některé tvrdily, že plní úkol pro Elaidu. Možná šlo o záležitost s černými adžah. Další dvě červené přísedící, Javindhra a Pevara, záhadně zmizely.

Tím zbývalo jedenáct přísedících. Podle starých zákonů Věže to nebylo dost k pozvednutí nové amyrlin – ale tyto zákony byly změněny, když Elaida rozpustila modré. Méně přísedících znamenalo méně žen nutných k volbě amyrlin, a nyní bylo vyžadováno pouze jedenáct. Bude to muset stačit. Alespoň o tom, co se děje, věděly všechny přísedící, v současné době přítomné ve Věži; nebylo to tajemství jako v případě Elaidiny volby. A Egwain si mohla být poměrně jistá, že pro ni nebude hlasovat žádná černá přísedící.

Saerin si odkašlala, nejistě pohlédla na Egwain, a znovu zvolala: „Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“

Tesán se k ní z boku naklonila, jako by chtěla Egwain napovědět správnou odpověď. Egwain ji však zarazila zvednutím ruky.

Egwain něco zvažovala, cosi troufalého. Přesto to bylo vhodné. Věděla, že ano. Cítila to. „Červené adžah je v nemilosti?“ zeptala se tiše Tesán.

Bílá přikývla, až jí vlasy spletené do copů pohladily po tváři. „S červenými si nemusíš dělat starosti,“ řekla se slabým tarabonským přízvukem. „Po Elaidině zmizení se stáhly zpátky do svých obydlí. Přítomné přísedící se obávaly, že si červené rychle zvolí nové přísedící a vyšlou je na tento obřad. Myslím, že pár… strohých dopisů od sněmovny stačilo, aby je zastrašilo.“

„A Silviana Brehon? Stále v žaláři?“

„Pokud vím, tak ano, matko,“ řekla Tesán, které uklouzl její titul, ačkoli Egwain ještě nebyla řádně pozvednuta sněmovnou. „Nedělej si starosti, Leana byla propuštěna. Nechaly jsme ji odvést za ostatními vzbouřenkyněmi, kde čeká na tvé odpuštění.“

Egwain zamyšleně přikývla. „Okamžitě dej Silvianu předvést sem do sněmovny.“

Tesán svraštila čelo. „Matko, nemyslím si, že je vhodná doba na…“

„Prostě to udělej,“ zasyčela Egwain a pak se obrátila ke sněmovně. „Ta, která přichází poslušně ve Světle,“ pronesla pevným hlasem.

Saerin se uvolnila. „Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“

„Ta, která přichází pokorně ve Světle,“ odpověděla Egwain. Upírala pohled na všechny přísedící. Pevná ruka. Bude muset být pevná. Potřebují vedení.

„Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“ dokončila Saerin.

„Ta, která přichází na povolání sněmovny,“ řekla Egwain, „poslušně a pokorně ve Světle, a žádá pouze o možnost přijmout vůli sněmovny.“

Obřad pokračoval a každá z přísedících se do pasu svlékla, aby dokázala, že je žena. Egwain učinila totéž a jen nepatrně se začervenala při pomyšlení na Gawyna, který se zjevně domníval, že by ho měla na obřad vzít sebou.

„Kdo stojí za touto ženou?“ zeptala se Saerin poté, co se přísedící znovu oblékly. Egwain musela zatím zůstávat do pasu nahá a chladný větřík, profukující rozbořenou zdí, ji studil na kůži. „A zavazuje se za ni, srdce za srdce, duši za duši, život za život?“

Yukiri, Seaine a Suana rychle vstaly. „Já se tak zavazuji,“ oznámila každá z nich.

Když Egwain prožívala tento obřad poprvé, byla v šoku. Při každém kroku se děsila, že udělá nějakou chybu. A co hůř, děsila se toho, že se ukáže, že to všechno je jenom úskok nebo chyba.

Ten strach zmizel. Zatímco byly pokládány rituální otázky – a zatímco Egwain popošla o tři kroky vpřed a poklekla na hladkou podlahu, na Elaidin příkaz přemalovanou tak, aby ze znaku plamene Tar Valonu vycházelo ve spirálách jen šest barev – prohlédla Egwain okázalost a spatřila jádro dění. Tyhle ženy byly vyděšené. Stejně jako byly ženy v Salidaru. Amyrlinin stolec představoval stabilitu, a ony k ní vztahovaly ruce.

Proč si zvolily ji? Zdálo se, že odpověď je v obou případech stejná. Protože byla jediná, na níž se dokázaly shodnout. Některé z přísedících se usmívaly. Ale byly to úsměvy žen, kterým se podařilo zabránit v získání stolce svým soupeřkám. Buď to, nebo to byly úsměvy žen, kterým se ulevilo, že se někdo ujme vedení. A možná zde byly některé, které se usmívaly, protože to nejsou ony, kdo musí usednout na stolec. Jeho nedávná historie byla plná nebezpečí, rozbrojů a dvou dramatických tragédií.

Původně, v Salidaru, si Egwain myslela, že jsou ty ženy pitomé. Nyní byla zkušenější, a snad i moudřejší. Už chápala, že nebyly hloupé. Byly Aes Sedai – zakrývaly svůj strach přehnanou opatrností a zároveň drzostí. Vybraly někoho, jehož pád jim nebude vadit. Riskovaly, ale samy se nevystavily přímému nebezpečí.

Tyto ženy dělaly totéž. Svůj strach zakrývaly hladkými tvářemi a autoritativním chováním. Když přišla chvíle, kdy se přísedící měly postavit na znamení své podpory, Egwain nepřekvapilo, že jich vstalo všech jedenáct. Ani jediný nesouhlas. Při tomto obřadu k umývání nohou nedojde.

Ne, nebyla překvapená. Věděly, že není jiná možnost, ne když jim na prahu stojí armáda, ne když Elaida jako by už byla mrtvá. Aessedaiovské chování bylo tvářit se, jako kdyby nikdy k žádným sporům nedošlo. Muselo být dosaženo shody.

Saerin vypadala překvapeně, že se žádná z přísedících nerozhodla zůstat sedět, i kdyby jen proto, aby dokázala, že se nenechá zastrašit. Ve skutečnosti vlastně nejedna přísedící vypadala překvapeně a Egwain měla podezření, že litují svého rozhodnutí se tak rychle postavit. Aes Sedai mohla získat určitou moc tím, že byla jediná, kdo zůstal sedět, a přinutila Egwain umýt jí nohy a požádat, aby jí dovolila sloužit. Samozřejmě to také mohlo ženu vyčlenit a vysloužit jí nelibost nové amyrlin.

Ženy si pomalu sedaly. Egwain nepotřebovala žádnou radu, a žádnou jí ani nenabídly. Vstala a vydala se přes sněmovnu. Nohy obuté ve střevících tiše dopadaly na malovaný kámen, zpodobňující plamen. Místností se prohnal závan větru, načechral šátky a pohladil Egwaininu holou kůži. Skutečnost, že se sněmovna rozhodla sejít zde, navzdory závrať vyvolávajícímu výhledu z rozbořené stěny, něco vypovídalo o její síle.

Saerin se s Egwain setkala u stolce. Altařanka s olivovou kůží začala pečlivými prsty zapínat Egwain živůtek a pak uctivě zvedla ze stolce štolu amyrlin. Byla to štola se všemi sedmi barvami, zachráněná z místa, na které ji Elaida odhodila. Saerin si Egwain na okamžik prohlížela, potěžkávajíc štolu, jako by Egwain posuzovala.

„Víš jistě, že chceš nést toto břímě, dítě?“ zeptala se Saerin velmi tichým hlasem. To nebyla součást obřadu.

„Už ho nesu, Saerin.“ Egwain odpověděla téměř šeptem. „Elaida ho zahodila, když se ho pokusila nasekat a rozdělit dle svého přání. Já jsem ho zvedla a od té doby nesu. Nesla bych jej až do své smrti. A udělám to.“

Saerin přikývla. „Myslím, že asi proto si štolu zasloužíš,“ řekla. „Pochybuji, že cokoliv v dějinách snese srovnání s nadcházejícími dny. Myslím, že v budoucnu se učenci ohlédnou zpátky k našim časům a posoudí je jako těžší – namáhavější pro mysl, tělo a duši – než čas šílenství nebo samotné Rozbití.“

„Pak je dobře, že nás svět má, ne?“ zeptala se Egwain.

Saerin zaváhala a pak přikývla. „Asi ano.“ Zvedla štólu a položila ji Egwain na ramena. „Jsi pozvednuta na amyrlinin stolec!“ ohlásila a připojily se k ní hlasy ostatních přísedících, „ve slávě Světla, kéž Bílá věž přetrvá navěky. Egwain al’Vere, strážkyně zámků, plameni Tar Valonu, amyrlin.“

Egwain se otočila, rozhlédla se po skupině žen a pak se posadila do křesla. Měla pocit, jako by se po velmi dlouhé cestě vrátila domů. Svět se ohýbal pod tlakem doteku Temného, ale ve chvíli, kdy zaujala své místo, jí připadal o trochu víc v pořádku, trochu bezpečnější.

Ženy se před ní seřadily podle věku se Saerin až úplně na konci. Jedna po druhé se jí hluboce uklonily, požádaly ji o dovolení sloužit, pak políbily její prsten s Velkým hadem a ustoupily stranou. Zatímco tak činily, všimla si Egwain, že se Tesán konečně vrátila. Nakoukla dovnitř, aby se ujistila, že jsou všechny oblečené, a pak se vzápětí vrátila se čtyřmi strážnými s bíle planoucím plamenem Tar Valonu na hrudích. Egwain potlačila povzdech. Jak se zdálo, přivedli Silvianu v řetězech.

Poté, co jí přísedící políbily prsten, se vrátily na svá místa. Obřad ještě nebyl úplně u konce, ale důležitou část už měly za sebou. Egwain konečně byla skutečná a plnoprávná amyrlin. Tak dlouho na tuto chvíli čekala.

Nyní nastal čas na pár překvapení.

„Sundejte vězenkyni pouta,“ řekla Egwain.

Ozvalo se cinkání kovu, jakji vojáci přede dveřmi zdráhavé poslechli. Přísedící se se zmatenými výrazy ve tvářích obrátily.

„Silviano Brehon!“ pronesla Egwain, vstávajíc. „Můžeš předstoupit před amyrlinin stolec.“

Vojáci ustoupili stranou a nechali Silvianu vejit. Její červené šaty byly kdysi vybrané, ale v Elaidině vězení s ní nezacházeli dobře. Černé vlasy – obvykle stažené v drdolu – měla zapletené do hrubého copu. Šaty měla zmačkané a kolena špinavá. A přesto měla v poctivé tváři klid.

Prošla místností a k překvapení všech před Egwain poklekla. Egwain natáhla ruku a nechala ženu, ať jí políbí prsten.

Přísedící vše pozorovaly, zmatené z toho, že Egwain narušila obřad. „Matko, ozvala se nakonec Yukiri. „Je toto vhodná chvíle k vynesení rozsudku?“

Egwain stáhla ruku od klečící Silviany, pohlédla přímo na Yukiri a pak přejela pohledem čekající přísedící. „Všechny byste se měly pořádně stydět,“ řekla.

Strnule se tvářící Aes Sedai zvedly obočí a doširoka otevřely oči. Vypadaly rozzlobeně. K tomu neměly důvod! Jejich hněv nebyl ve srovnání s jejím ničím.

„Tohle,“ řekla Egwain a ukázala na rozbořenou zeď. „Za tohle nesete odpovědnost.“ Ukázala na klečící Silvianu. „Nesete odpovědnost za tohle. Nesete odpovědnost za to, jak se k sobě naše sestry na chodbách chovají, a nesete odpovědnost za to, že jste nechaly Věž tak dlouho rozdělenou. Mnohé z vás nesou odpovědnost za to, že k tomu rozdělení vůbec došlo!

Styďte se. Bílá věž – pýcha Světla a od věku pověstí zdroj jistoty a pravdy – se kvůli vám málem zhroutila.“

Ženy valily oči a několik z nich ohromeně sípalo. „Elaida…“ začala jedna z nich.

„Elaida byla šílená, a vy jste to všechny věděly!“ řekla Egwain přísně, tyčila se nad nimi a srážela je pohledem. „Věděly jste to těch několik posledních měsíců, kdy bezděky pracovala na našem zničení. Světlo, mnohé z vás to nejspíš věděly už ve chvíli, kdy jste ji pozvedly!

Už před tím existovaly pošetilé amyrlin, ale žádná z nich málem nestrhla celou Věž! Vy máte na amyrlin dohlížet. Vy ji máte bránit v tom, aby dělala takovéhle věci! Vy jste jí dovolily rozpustit celé adžah? Co jste si myslely! Jak je možné, že jste nechaly Věž padnout tak hluboko? A to ještě ve chvíli, kdy po zemi kráčí Drak Znovuzrozený’.

Měly jste Elaidu sesadit ve chvíli, kdy jste se dozvěděly o jejím katastrofickém pokusu uvěznit Randa al’Thora. Měly jste ji sesadit, když jste viděly, jak její hašteřeni a malichernost obrací jedno adžah proti druhému. A rozhodně jste ji měly sesadit, když odmítla udělat, co bylo nutné, aby Věž opět spojila a zcelila!“

Egwain hleděla dolů na řady sester a na každou z nich postupně upřela pohled, dokud dotyčná neodvrátila zrak. Žádná se neodvážila snášet její pohled dlouho. Konečně zahlédla, jak jejich maskami začíná pronikat hanba. A to by rozhodně měla!

„Žádná z vás se jí nepostavila,“ obořila se na ně Egwain. „Vy si troufáte říkat věžová sněmovna? Vy, které zastrašila? Vy, které jste byly příliš vyděšené, než abyste udělaly, co je nutné? Vy, které jste byly tak zaujaté svým hašteřenim a politikařením, že jste ani neviděly, co je třeba?“

Egwain pohlédla na Silvianu. „Pouze jediná žena v této místnosti byla ochotná postavit se za to, co věděla, že je správné. Pouze jediná žena se odvážila vzdorovat Elaidě a byla ochotná za to zaplatit. A vy si myslíte, že jsem sem tu ženu přivedla, abych se jí mstila! Jste opravdu tak zaslepené, že si myslíte, že bych potrestala jedinou osobu v celé Věži, která se v posledních měsících zachovala slušně?“

Nyní všechny klopily pohled k zemi. Dokonce ani Saerin se jí nepodívala do očí.

Silviana k ní vzhlédla.

„Konala jsi svou povinnost, Silviano,“ řekla Egwain. „A konala jsi ji dobře. Vstaň.“

Žena vstala. Vypadala vyčerpaně, oči nateklé z nedostatku spánku, a Egwain měla podezření, že má problémy udržet se na nohou. Postaral se někdo o to, aby jí ve zmatku posledních dní donesli něco k jídlu nebo vodu?

„Silviano,“ řekla Egwain, „byla pozvednuta nová amyrlin. A stydím se to říct, ale bylo to provedeno úskokem, podobně jako pozvednutí Elaidy. Ze sedmi adžah bylo zastoupeno jen pět. Vím, že kdyby zde byly modré, podpořily by mě. Ale červené nedostaly možnost vyjádřit svůj nesouhlas či souhlas.“

„Jsou k tomu dobré důvody, matko,“ odpověděla Silviana.

„To je možná pravda,“ řekla Egwain, „ale jen to téměř zajišťuje, že má vláda bude poznamenána napětím mezi mnou a červenými. Uvidí zlý úmysl tam, kde není, a já ztratím sílu stovek žen. Žen, které budeme zoufale potřebovat.“

„Já… nevím, jak se tomu vyhnout, matko,“ řekla Silviana upřímně.

„Já ano,“ odvětila Egwain. „Silviano Brehon, chci, aby ses stala mou kronikářkou. Ať nikdo neříká, že jsem červené zavrhla.“

Silviana překvapeně zamrkala. Mezi přísedícími se ozvalo pár zajíknutí, ačkoli Egwain nepostřehla, od kterých.

Hleděla Silvianě do očí. Nebylo to tak dávno, co ta žena měla Egwain přehnutou přes stůl a na Elaidin rozkaz ji řezala. Nyní však Silviana poklekla; udělala to, aniž by jí to musela poručit. Přijala oprávnění sněmovny Egwain pozvednout. Přijímala i Egwain samotnou?

Egwainina nabídka ji zavede na namáhavou a nebezpečnou cestu. Červené to mohou vidět jako zradu. Jaká bude Silvianina odpověď? Egwain žehnala triku, který jí bránil se potit, neboť věděla, že jinak by jí po tvářích stékaly kapky potu.

„Byla bych poctěna, matko,“ řekla Silviana a opět poklekla. „Skutečně poctěna.“

Egwain vydechla. Její úkol sjednotit roztříštěná adžah bude těžký – ale kdyby ji červené vnímaly jako nepřítele, byl by téměř nemožný. Se Silvianou po boku bude mít mezi červenými vyslance, kterého neodmítnou. Doufejme.

„Toto budou pro červené adžah těžké časy, dcero,“ řekla Egwain. „Jejich přirozeností vždy bylo chytat muže, kteří dokáží usměrňovat, ale zprávy hlásí, že saidín je očištěn.“

„Pořád budou existovat ničemní usměrňovači, matko,“ řekla Silviana. „A mužům se nedá věřit.“

Jednou budeme muset ten poslední názor překonat, pomyslela si Egwain. Ale prozatím je dost pravdivý, abych ho nechala být. „Neřekla jsem, že váš účel zmizí, jen že se změní. V budoucnu vidím pro červené adžah skvělé věci – rozšíření obzoru, obnovenou povinnost. Těší mě, že mi stojíš po boku, abys mi pomohla je vést.“

Egwain pohlédla na přísedící, které to v ohromeném tichu sledovaly. „Všem bych vám nařídila činit pokání,“ pokračovala Egwain, „ale vím, že alespoň některé z vás potají pracovaly na tom, aby rozpad Bílé věže zastavily. Neudělaly jste dost, ale udělaly jste alespoň něco. Kromě toho si myslím, že pokání, které od sebe často vyžadujeme, je směšné. Co je pro Aes Sedai fyzická bolest?“

Egwain se zhluboka nadechla. „A ani já nejsem bez viny. Částečně sdílím vaši hanbu, neboť k těmto katastrofám došlo za trvání mého úřadu. Postavila jsem se na stranu vzbouřenkyň, nechala se jimi pozvednout, protože to byla jediná možnost. Ale ta volba je i tak mým proviněním.

Neste svou hanbu, přísedící, ale neste ji odhodlaně. Nenechte se jí zlomit. Čas uzdravování začal, a už nemá cenu ukazovat prstem. Selhaly jste. Ale jste všechno, co máme. My jsme všechno, co svět má.“

Ženy začaly zvedat oči.

„Pojďte,“ vyzvala je Egwain a vydala se sněmovnou. Silviana s ní hladce srovnala krok. „Přivítejme vzbouřence.“

Procházely chodbami Věže, které stále páchly kouřem a místy byly poseté troskami. Egwain se snažila nedívat na krvavé skvrny. Přísedící ji následovaly, shluknuté podle adžah, navzdory tomu, že je Egwain před chvílí pokárala. Vyléčit je dá ještě hodně práce.

„Matko,“ řekla Silviana tiše, zatímco kráčely vpřed. „Můžu se jen dohadovat, že už jsi mezi vzbouřenkyněmi měla kronikářku. Máš v úmyslu mít nás dvě?“ Její napjatý hlas prozrazoval, co si o takovém neobvyklém uspořádání myslí.

„Ne,“ odpověděla Egwain. „Moje předchozí kronikářka byla popravena jako černá adžah.“

Silviana zbledla. „Chápu.“

„Nemůžeme kolem těchto věcí tancovat, Silviano,“ řekla Egwain. „Těsně před svou… záchranou jsem měla důležitou návštěvu. Patřila k černým a prozradila mi jména dalších černých sester. Pomocí hole přísahy jsem potvrdila všechny, které byly mezi vzbouřenými Aes Sedai.“

„Hůl přísahy?“ vyhrkla Silviana.

„Ano,“ řekla Egwain, když vcházely na schodiště. „Včera v noci mi ji dala spojenkyně ve Věži. I když mě teď napadá, že budeme muset přesunout místnost s ter’angrialy. A držet její umístění v tajnosti a neustále ji střežit. Zanedlouho budou všechny sestry s dostatkem síly znát tkanivo pro cestování, a já bych u mnoha z nich – včetně těch, kterým věřím – nepochybovala, že si čas od času nějaký angrial ,půjčí’.“

„Ano, matko,“ řekla Silviana. Pak tišším hlasem dodala: „Asi si budu muset zvyknout na to, že se mnoho věcí změní.“

„Obávám se, že ano,“ odvětila Egwain. „Z nichž ta nejmenší nebude nutnost vybrat řádnou správkyni novicek, takovou, která si poradi se stovkami nových novicek – z nichž mnohé jsou starší, než je běžné. Už jsem začala s procesem přijímání všech žen, bez ohledu na věk, které prokazují určitou míru schopnosti usměrňovat. Věřím, že nebude dlouho trvat, a Bílá věž bude novickami praskat ve švech.“

„Pak si tedy návrhy na novou správkyni promyslím rychle, matko,“ řekla Silviana.

Egwain pochvalně přikývla. Romanda s Lelaine budou nepochybně zuřit, až zjistí, že si Egwain vybrala Silvianu, ale čím víc o tom přemýšlela, tím spokojenější byla. Nejen proto, že Silviana byla červená, ale protože byla tak schopná. Saerin by byla dobrá volba, ale mnohé by ji považovaly za Egwaininu rádkyni a možná za skutečnou moc za stolcem. Vybrat si modrou by při současném stavu Věže bylo příliš rozvratnické. A kromě toho, když sama amyrlin patřila ke vzbouřencům – a na to nikdo tak rychle nezapomene, bez ohledu na to, co Egwain řekne či udělá – uzdravení vztahů velice pomůže mít kronikářku, která patřila k loajalistům.

Zanedlouho došly na Velké náměstí u Věže, na východní straně budovy. Náměstí bylo zaplněno – podle jejích rozkazů – ženami seřazenými podle adžah. Egwain toto místo vybrala kvůli vysokým schodům, vedoucím do Věže, zakončeným prostornou podestou. Tam zůstala stát, zády k velkolepě vyřezávaným dveřím. Bylo to dokonalé místo, odkud oslovit zástup.

Také bylo umístěno mezi křídly, která během útoku předchozí noci utrpěla největší škody. Z východního křídla stále stoupal kouř; kupole se zhroutila; jedna ze zdí se zřítila dovnitř. Z tohoto místa však samotná Věž vypadala poměrně nezraněně a žádná ze zejících děr nebyla přímo vidět.

Egwain viděla tváře, lemující okna na nižších podlažích. Sledovaly ji Aes Sedai i novicky. Jak se zdálo, kromě vzbouřenkyň měla Egwain příležitost oslovit většinu zbývajících obyvatel Věže. Vytvořila tkanivo na zesílení hlasu. Ne tak, aby duněl, ale dost na to, aby ji bylo slyšet zdola i zezadu.

„Sestry,“ řekla, „dcery. Byla jsem řádně pozvednuta na amyrlinin stolec. Vybraly si mne obě strany konfliktu. Obě postupovaly předepsaným způsobem a obě mne nyní přijímají jako svou amyrlin. Nastal čas se opět spojit.

Nebudu předstírat, že k tomuto rozkolu nedošlo. My z Bílé věže občas příliš dychtíme zapomenout skutečnosti, které si nechceme přiznat. Tuto nelze utajit, ne před námi, které jsme ji zažily. Byly jsme rozděleny. Ocitly jsme se na prahu války. Zneuctily jsme se.

Vy vzbouřenkyně, které přede mnou stojíte, jste udělaly něco strašlivého. Roztříštily jste Věž a pozvedly vzdoroamyrlin. Poprvé jedny Aes Sedai shromažďovaly vojska proti jiným Aes Sedai. Já ta vojska vedla. Znám tu hanbu.

Nutná či ne,ýe to hanba. A proto požaduji vaše přiznání viny. Musíte přijmout odpovědnost za své zločiny, dokonce i ty, spáchané ve jménu většího dobra.“

Zahleděla se na Aes Sedai pod sebou. Jestliže z toho, že je přinutila se seřadit – a pak je přiměla na ni čekat – nepochopily, jak se k tomu staví, pak snad z jejích slov ano.

„Nepřišly jste sem ve slávě,“ řekla jim Egwain. „Nepřišly jste sem jako vítězky. Protože není žádné vítězství, a ani žádné vítězství být nemohlo, když by sestra bojovala proti sestře a strážce umíral rukou strážce.“ Všimla si Siuan, která stála poblíž přední řady, a na tu dálku jí pohlédla do očí. Leana zde byla také, po dlouhém věznění neupravená, ale vzpřímená.

„Obě strany chybovaly,“ řekla Egwain. „A všechny budeme muset tvrdě pracovat, abychom napravily to, co jsme napáchaly. Kováři říkají, že když se jednou meč roztříští, nedá se už nikdy spravit. Musí být znovu ukován, kov roztaven, znovu zpracován a vytvarován.

Příštích pár měsíců bude naším znovuvytvořením. Byly jsme zlomeny a strženy téměř až ke kořenům. Poslední bitva se blíží, a než přijde, chci se postarat o to, abychom opět byly mocným mečem, celým a nezlomeným! Budu toho od vás žádat hodně. Budou to náročné požadavky. Dostanou vás až na hranici toho, co si myslíte, že dokážete vydržet. Vezmu tyto vypálené díry a zaplním je! Budeme se muset přizpůsobit, neboť máme příliš mnoho přísedících do sněmovny, nemluvě o pěti hlavách adžah navíc. Některé z vás budou muset ustoupit a pokorně se sklonit před těmi, které nemají rády.

Tato dny budou vaší zkouškou! Přinutím vás spolupracovat s těmi, které jste před hodinou považovaly za nepřítele. Budete kráčet bok po boku s těmi, které vás zavrhly, ublížily vám nebo vás nenáviděly.

Ale my jsme silnější než naše slabosti. Bílá věž stojí a my budeme stát s ní! Znovu se sjednotíme. Staneme se shromážděním, o němž se budou vyprávět příběhy! Až s vámi skončím, nebude zapsáno, že Bílá věž byla slabá. Naše rozdělení bude zapomenuto ve světle našich vítězství. Nebudou na nás vzpomínat jako na Bílou věž, která se obrátila proti sobě, ale jako na Bílou věž, která pevně stále tváří v tvář Stínu. Tyto dny se stanou legendou’.“

Vypukl jásot, převážně ze strany novicek a vojáků, neboť Aes Sedai byly na tento způsob chování příliš zdrženlivé. Obecně. Některé mladší křičely také, polapené kouzlem okamžiku. Jásot se ozýval na obou stranách, Světlu díky. Egwain je nechala na okamžik bouřit, pak zvedla paže a utišila je.

„Ať se to roznese po celé zemi!“ vykřikla. „Ať se o tom mluví, ať se na to spoléhá a ať si to každý pamatuje. Bílá věž je celá a sjednocená. A nikdo – muž, žena či stvoření Stínu – už nás nikdy neuvidí rozdělené!“

Tentokrát byl jásot téměř ohlušující, a kupodivu se k němu připojilo víc Aes Sedai. Egwain spustila ruce.

Doufala, že jí budou provolávat slávu i za pár měsíců. Čekala je spousta práce.