Bouře přichází

47 Ta, kterou ztratil

Rand se do svých komnat nevrátil hned. Neúspěšná schůzka s Hraničáři jej vyvedla z rovnováhy. Ne kvůli jejich prohnanému pokusu nalákat ho do Far Maddingu – to bylo rozčilující, ale ne nečekané. Lidé se ho neustále snažili ovládat a manipulovat jím. Hraničáři nebyli jiní.

Ne, zneklidňovalo ho něco jiného, něco, co nedokázal přesně popsat. A tak procházel Tearským Kamenem se dvěma aielskými Děvami v patách a svou přítomností strašil sloužící a znervózňoval obránce.

Chodby se kroutily a stáčely. Stěny – tam, kde je nezdobily nástěnné koberce – měly barvu vlhkého písku, ale byly mnohem pevnější než jakýkoli kámen, který Rand znal, cizí a zvláštní; každý hladký sáh mu připomínal, že toto místo není přirozené.

Rand se cítil stejně. Měl lidskou podobu. Vskutku, měl lidské chování a minulost. Ale byl něčím, čemu žádný člověk – dokonce ani on sám – nedokázal rozumět. Postava z pověstí, výtvor jediné síly, stejně nepřirozený jako ter’angrial nebo úlomek cuendillaru. Vystrojili ho jako krále, stejně jako ozdobili tyto chodby zlatými a červenými koberci se střapci. A jako na stěny pověsili tapisérie, zpodobňující slavné tairenské generály. Tyto ozdoby zde byly na okrasu, ale také měly něco zakrývat. Plochy holých zdí zdůrazňovaly, jak je toto místo cizí. Koberce a tapisérie tomu dávaly… lidštější nádech. Stejně jako dát Randovi korunu a přepychový kabát jim umožnilo jej přijmout. Od králů se čekalo, že budou trochu jiní. Nezáleželo na tom, že se pod korunou skrývá mnohem cizejší podstata. Nezáleželo na tom, že měl srdce dávno mrtvého muže a jeho bedra byla stvořena proto, aby nesla břímě proroctví, a jeho duše rozdrcena potřebami, přáními a nadějemi milionů lidí.

Dvě ruce. Jedna k ničení, druhá k zachraňování. Kterou ztratil?

V Kameni bylo snadné se ztratit. Už dávno předtím, než se vzor začal rozpadat, byly tyto kličkující chodby z hnědého kamene zavádějící. Byly vybudovány tak, aby zmátly útočníky. Křižovatky se vynořovaly zcela nečekaně; bylo zde jen málo orientačních bodů a vnitřní chodby pevnosti neměly okna. Aielové mluvili o tom, jaký dojem na ně udělalo, jak složité bylo se Kamene zmocnit. Neudělali na ně dojem obránci, ale velikost a rozložení obrovské stavby.

Naštěstí Rand nemířil k žádnému určitému cíli. Prostě chtěl jít.

Přijal to, čím musí být. Tak proč ho to tak trápilo? Hlas hluboko v jeho nitru – ne v hlavě, ale v srdci — začal vyjadřovat nesouhlas s tím, co Rand dělá. Nebyl hlasitý nebo agresivní jako hlas Luise Therina; jen šeptal, jako zapomenutá touha. Něco není v pořádku. Něco není v pořádku…

Ne! pomyslel si. Musím být silný. Konečně jsem se stal tím, čím musím být!

Se zaťatými zuby se zastavil v chodbě. V hluboké kapse kabátu nesl přístupový klíč. Přejel ho prstem a ucítil jeho chladné a hladké obrysy. Neodvážil se nechat klíč na starosti nějakému sloužícímu, bez ohledu na to jak důvěryhodnému.

Hurin, uvědomil si. To mi dělá starosti. Setkání s Hurinem.

Napřímil se a znovu vykročil. Musel být neustále silný – nebo tak alespoň vypadat.

Hurin byl pozůstatek z předchozího života. Ze dnů, kdy se Mat posmíval Randovým kabátům, kdy Rand doufal, že se ožení s Egwain a nějak se vrátí do Dvouříčí. Putoval s Hurinem a Loialem, odhodlaný zastavit Faina a získat zpátky Matovu dýku, dokázat, že je přítel. To byly mnohem jednodušší časy, ačkoli to Randovi tehdy tak nepřipadalo. Přemýšlel, jestli může být něco složitější, než když si myslíte, že vás vaši přátelé nenávidí.

Před očima se mu zavlnily barvy. Perrin procházející temným ležením, kamenný meč, hrozivě se tyčící ve vzduchu nad ním. Vidění se změnilo na Mata, který byl stále v tom městě. Byl to Caemlyn? Proč mohl být blízko Elain, zatímco Rand musel zůstávat tak daleko? Její emoce skrz pouto stěží cítil. Tak moc mu chyběla. Kdysi si právě v chodbách této pevnosti navzájem kradli polibky.

Ne, řekl si v duchu. Jsem silný. Touha byla cit, který si nesmí dovolit. Stesk ho nikam nedostane. Pokusil se obojí potlačit, zabočil na schodiště a rozběhl se po schodech dolů, aby namáhal tělo a přinutil se zadýchat.

Takže před minulostí utíkáme? zeptal se Luis Therin tiše. Ano. To je dobře. Raději utíkat, než jí čelit.

Doba, kterou Rand strávil s Hurinem, skončila ve Falme. Ty dny si vybavoval jen nezřetelně. Změny, které u něj pak nastaly – když si uvědomil, že musí zabíjet, že se nikdy nemůže vrátit k životu, který miloval – představovaly něco, o čem nemohl stále přemýšlet. Téměř jako v horečce vyrazil do Tearu, oddělený od přátel a s Išamaelem, který se mu zjevoval ve snech.

To poslední se opět dělo.

Rand vrazil do jednoho z nižších pater pevnosti a zhluboka oddychoval. Jeho Děvy, které nebyly ani zadýchané, jej následovaly. Rázoval chodbou a do velké komnaty s řadami sloupů, masivních a širokých, tak širokých, že by je člověk nedokázal obejmout. Srdce Kamene. Několik obránců se postavilo do pozoru, a když je Rand míjel, salutovali mu.

Zamířil do středu Srdce. Kdysi zde visel Callandor, třpytící se světlem. Křišťálový meč měla nyní v držení Kadsuane. Rand doufal, že to nezpackala a neztratila ho jako předtím mužský a’dam. Ve skutečnosti to Randovi bylo jedno. Callandor byl podřadný; aby ho muž mohl použít, musel se podřídit vůli ženy. A navíc, byl sice mocný ale ne tak mocný jako Choedan Kal. Přístupový klíč byl mnohem užitečnější nástroj. Rand ho mlčky pohladil, zatímco pozoroval místo, kde se kdysi vznášel Callandor.

To mu vždy dělalo starosti. Callandor byl zbraň, o níž mluvila proroctví. Karaethonský cyklus pravil, že Kámen nepadne, dokud Callandor nebude držet Drak Znovuzrozený. Podle některých učenců tato pasáž naznačovala, že meč nebude nikdy držen. Ale proroctví takto nefungovala – byla pronesena, aby se splnila.

Rand Karaethonská proroctví studoval. Snažit se rozluštit jejich význam bylo naneštěstí stejné, jako se snažit rozvázat padesát sáhů zašmodrchaného provazu. Jednou rukou.

Získání meče, jehož se nelze dotknout, bylo jedním z prvních důležitých proroctví, která naplnil. Bylo však získání Callandoru jen bezvýznamné znamení, nebo krok dál? Všichni proroctví znali, ale jen pár si jich položilo nevyhnutelnou otázku Proč? Proč musel Rand získat meč? Měl ho použít v Poslední bitvě?

Jako sa’angrial byl meč podřadný a Rand pochyboval, že má být prostě použit jako meč. Proč proroctví nehovořila o Choedan Kal? Ten použil, aby očistil poskvrnění. Přístupový klíč poskytoval Randovi sílu mnohem větší, než by mohl Callandor, a navíc jí nebyl nijak svázaný. Soška znamenala svobodu, ale Callandor jen další vězení. Přesto se však v proroctvích o Choedan Kal a jejich klíčích nemluvilo.

Randa to rozčilovalo, protože proroctví byla – svým způsobem – tou nejtěsnější truhlou ze všech. Byl v nich polapený. Nakonec ho zadusí.

Říkal jsem jim… zašeptal Luis Therin.

Říkal jsi jim co? zeptal se Rand.

Že ten plán nebude fungovat, řekl Luis Therin velmi tichým hlasem. Ta surová síla ho neuvězní. Tvrdili, že je můj plán ukvapený, ale zbraně, které stvořili, byly příliš nebezpečné. Příliš děsivé. Žádný člověk by neměl třímat tolik síly…

Rand zápolil s myšlenkami, s hlasem, se vzpomínkami. Moc si na plán Luise Therina na uzavření věznice Temného nevzpomínal. Choedan Kal – postavili je za tím účelem?

Byla toto odpověď? Rozhodl se Luis Therin špatně? Tak proč o nich nebyla v proroctvích ani zmínka?

Rand se obrátil a chystal se z prázdné komnaty odejít. „Už tohle místo nehlídejte,“ řekl obráncům. „Není tu nic, co by mělo cenu. Nejsem si jistý, jestli kdy bylo.“

Muži se zatvářili ohromeně a pokořeně, jako děti, které právě pokáral milující otec. Ale blížila se válka a on tady nenechá vojáky, aby bránili prázdnou místnost.

Rand se zaťatými zuby vyšel do chodby. Callandor. Kam ho Kadsuane schovala? Věděl, že si v Kameni zabrala pokoje, čímž opět pokoušela jeho zákaz. Bude s tím muset něco udělat. Možná ji z Kamene vyhodit. Pospíchal vzhůru po kamenných schodech, pak na náhodně zvoleném podlaží opustil schodiště a pokračoval v pohybu. Kdyby se teď posadil, zešílel by.

Tak moc se snažil nenechat svázat, ale proroctví se nakonec postarají o to, že udělá to, co má. Byla mnohem víc manipulující a nevyzpytatelnější než kterákoli Aes Sedai.

Vzedmul se v něm hněv, běsnící v řetězech. Tichý hlas hluboko v jeho nitru se před tou bouří chvěl. Rand se levou rukou opřel o stěnu, sklopil hlavu a zatnul zuby.

„Budu silný,“ zašeptal. Ale hněv přesto neustoupil. A proč by měl? Hraničáři mu vzdorovali. Seančané mu vzdorovali. Aes Sedai předstíraly, že ho poslouchají, ale přesto za jeho zády večeřely s Kadsuane a tancovaly, jak pískala.

Kadsuane mu vzdorovala nejvíc ze všech. Držela se poblíž něj, vysmívala se jeho příkazům a překrucovala jeho záměry. Vytáhl přístupový klíč a pohladil ho. Hrozila Posledni bitva a on tu trochu zbývajícího času trávil tím, že jezdil na setkání s lidmi, kteří ho uráželi. Temný každým dnem stále více rozvolňoval vzor, a ti, kteří přísahali chránit hranice, se schovávali ve Far Maddingu.

Zhluboka oddechoval a rozhlížel se. Něco mu na téhle konkrétní chodbě bylo povědomého. Nebyl si jistý proč; vypadala stejně jako všechny ostatní. Zlaté a červené koberce. Před ním křižovatka.

Možná neměl vzpurné Hraničáře nechat naživu. Možná by se měl vrátit a postarat se o to, aby se ho naučili bát. Ale ne. Nepotřeboval je. Mohl je nechat Seančanům. Hraničářská armáda mu poslouží, aby zpomalila jeho nepřátele tady na jihu. Možná Seančanům zabrání, aby ho napadli z boku, zatímco bude bojovat s Temným.

Ale… existoval snad nějaký způsob, jak Seančany zastavit nadobro? Sklopil pohled k přístupovému klíči. Jednou se k boji proti cizím vetřelcům pokusil použít Callandor. Tehdy ještě nechápal, proč je tak těžké meč ovládat: teprve po katastrofálním útoku mu Kadsuane vysvětlila, co o meči ví. Rand musel vytvořit kruh se dvěma ženami, a teprve pak bezpečně vládnout mečem, který nebyl meč.

Bylo to jeho první větší selhání jakožto velitele.

Nyní měl však lepší nástroj. Nejmocnější nástroj, jaký byl kdy vytvořen; žádný člověk nemohl rozhodně držet víc jediné síly než on, když očistil saidín. Vypálit Graendal a Natrinovu mohylu vyžadovalo jen zlomek toho, co byl Rand schopen přivolat.

Kdyby tohle obrátil proti Seančanům, pak by mohl do Poslední bitvy vyrazit s potřebnou jistotou a už si nemuset dělat starosti, kdo se mu plíží v zádech. Dal jim šanci. Několikrát. Varoval Kadsuane, řekl jí, že k sobě Dceru Devíti měsíců připoutá. Tak… či onak.

Netrvalo by to dlouho.

Támhle, ozval se Luis Therin. Stáli jsme támhle.

Rand se zamračil. O čem to ten šílenec blábolí? Rozhlédl se. Podlaha široké chodby byla vydlážděná v červenočerném vzoru. Na stěnách povlávalo několik nástěnných koberců. Rand si ohromeně uvědomil, že několik z nich znázorňuje jeho, jak se zmocňuje Kamene, drží Callandor, zabíjí trolioky.

Boj se Seančany nebyl naše první selhání, zašeptal Luis Therin. Ne, poprvé jsme selhali tady. V téhle chodbě.

Vyčerpaný po boji s trolioky a myrddraaly. V boku mu tepala bolest. Kamenem se stále rozléhal nářek raněných. Měl pocit, že dokáže cokoli. Cokoli.

Stál nad mrtvým tělem malé dívky, ještě dítěte. Callandor mu žhnul v prstech. Tělo s sebou náhle škublo.

Moirain ho zastavila. Řekla mu, že nemůže probouzet mrtvé k životu.

Kéž by tu tak stále byla, pomyslel si Rand. Často ho rozčilovala, ale zdálo se, že ona – víc než kdokoli jiný – chápe, co se od něj očekává. Přiměla ho, aby byl v tom směru ochotnější, dokonce i když byl na ni naštvaný.

Odvrátil se. Moirain měla pravdu. Nemohl mrtvé probouzet k životu. Ale velmi dobře uměl přinášet smrt živým. „Sežeňte svoje sestry oštěpu,“ zavolal Rand přes rameno na své aielské stráže. „Jdeme do bitvy.“

„Teď?“ zeptala se jedna z nich. „Vždyť už se stmívá!“

To jsem chodil tak dlouho? napadlo překvapeného Randa. „Ano,“ řekl. „Na tmě nezáleží; vytvořím dost světla.“ Dotkl se přístupového klíče a pocítil naráz nadšení i hrůzu. Už jednou Seančany zahnal zpátky na oceán. Udělá to znovu. Sám.

Ano, zažene je zpět – alespoň ty, kteří zůstanou naživu.

„Běžte!“ zakřičel na Děvy. Nechaly ho tam a odběhly chodbou. Co se stalo s jeho sebeovládáním? V posledni době se led ztenčil.

Došel zpátky ke schodišti a vyšel pár pater ke svým komnatám. Seančané pocítí jeho zuřivost. Dovolili si provokovat Draka Znovuzrozeného? Nabídl jim mír, a oni se mu vysmáli?

Prudkým zvednutím ruky utišil dychtivé obránce, kteří stáli na stráži u jeho pokojů, a rozrazil dveře. Neměl náladu na jejich žvanění.

Vrazil dovnitř a rozčílilo ho, když zjistil, že stráže někoho pustily dovnitř. Nepovědomá postava stála zády k němu a hleděla ven otevřenými dveřmi balkónu. „Co to…“ začal Rand.

Muž se otočil. Nebyl to nikdo cizí. Ani náhodou.

Byl to Tam. Jeho otec.

Rand klopýtavě ucouvl. Bylo to nějaké zjevení? Nějaký pokřivený trik Temného? Ale ne, byl to Tam. Mužovy laskavé oči si nebylo možné splést. Přestože byl o hlavu menší než Rand, Tam vždy vypadal pevnější než okolní svět. S jeho širokou hrudí a mohutnýma nohama nešlo hnout, ne proto, že byl silný – Rand na cestách potkal mnoho silnějších mužů. Síla byla pomíjivá. Tam byl skutečný. Jistý a stálý. Už jen pohled na něj přinášel útěchu.

Ale útěcha se bila s tím, čím se Rand stal. Jeho světy se střetly – osoba, jíž býval, osoba, jíž se stal – jako proud vody na doběla rozpáleném kameni. Jeden se roztříštil, druhý změnil v páru.

Tam váhavě stál ve dveřích balkónu, osvětlený mihotavým světlem dvou lamp a na stojanech v místnosti. Rand Tamovo váhání chápal. Nebyli pokrevní otec a syn. Randův pokrevní otec byl Janduin, kmenový náčelník Taardad Aielů. Tam byl jen muž, který Randa našel na svazích Dračí hory.

Jen muž, který ho vychoval. Jen muž, který jej naučil všechno, co znal. Jen muž, kterého Rand miloval a ctil, a vždy bude, bez ohledu na pokrevní spřízněnost.

„Rande.“ Tamův hlas zněl nemotorně.

„Prosím,“ probral se Rand z ohromení. „Prosím, posaď se.“

Tam přikývl. Zavřel balkónové dveře, přešel pokoj a usedl na jedno z křesel. Rand se také posadil. Přes místnost zírali jeden na druhého. Kamenné stěny byly holé; Rand dával přednost tomu, když nebyly zdobeny nástěnnými koberci ani malbami. Koberec byl žlutočervený a tak velký, že sahal ke všem čtyřem stěnám.

Pokoj byl až příliš dokonalý. Stála zde váza s čerstvě natrhanými liliemi a hledíky, přesně na tom správném místě. Křesla uprostřed byla až příliš správně rozestavěná. Nevypadalo to, jako by v pokoji někdo bydlel. Stejně jako mnoho jiných míst, kde zůstával, to nebyl domov. Od chvíle, kdy odešel z Dvouříčí, skutečný domov neměl.

Tam seděl v jednom křesle, Rand v druhém. Rand si uvědomil, že v ruce stále drží přístupový klíč, takže ho odložil na kobereček se vzorem sluncí, který měl před sebou. Tam zalétl pohledem k Randově pahýlu, ale nic neřekl. Svíral si ruce a nejspíš si přál, aby měl něco na práci. Když měl mluvit o nepříjemných věcech, byl Tam vždycky radši, když mohl rukama něco dělat, ať už kontrolovat popruhy na postroji nebo stříhat ovci.

Světlo, pomyslel si Rand, který náhle pocítil silnou touhu Tama obejmout. Do mysli mu proudily známé vzpomínky. Tam, jak o Bel Tinu dováží pálenku do hostince U Vinného střiku. To, jak si Tam užíval svou dýmku. Jeho trpělivost a laskavost. Jeho nečekaný meč s volavkou. Znám ho tak dobře. A přesto jsem na něj v poslední době myslel tak zřídka.

„Jak…“ řekl Rand. „Tame, jak ses sem dostal? Jak jsi mě našel?“

Tam se tiše uchechtl. „V poslední době neustále posíláš posly do všech velkých měst a říkáš jim, aby sebrala vojska do války. Myslím, že by člověk musel být slepý, hluchý a ožralý, aby nevěděl, kde tě najít.“

„Ale do Dvouříčí jsem nikoho neposlal!“

„Nebyl jsem v Dvouříčí,“ řekl Tam. „Někteří z nás bojují s Perrinem.“

No ovšem, napadlo Randa. Nyneiva se musela spojit s Perrinem – barvy zavířily – měla o něj a Mata takový strach. Tam se mohl snadno vrátit společně s ní.

Opravdu Rand vedl tento rozhovor? Vzdal se naděje na to, že se někdy vrátí do Dvouříčí nebo se opět setká s otcem. Navzdory rozpakům to bylo tak příjemné. Tamovi přibyly vrásky ve tváři a pár odhodlaných černých pramenů ve vlasech to konečně vzdalo a zestříbřilo, ale jinak byl stejný.

Tolik lidí kolem Randa se změnilo – Mat, Perrin, Egwain, Nyneiva – že byl zázrak najít někoho ze starého života, který zůstal stejný. Tam, muž, který Randa naučil najít prázdnotu. Tam byl skála, která Randovi připadala pevnější než samotný Kámen.

Nálada se mu trochu zhoršila. „Počkat. Perrin využívá lidi z Dvouříčí?“

Tam přikývl. „Potřeboval nás. Ten chlapec balancuje tak, že by tím udělal dojem na každého principála. Seančané a prorokovi lidi, nemluvě o bělokabátnících a královně…“

„Královně?“ řekl Rand.

„Jo,“ řekl Tam. „I když tvrdí, že už královna není. Elainina matka.“

„Takže ona žije?“ zeptal se Rand.

„Žije, i když ne díky bělokabátníkům,“ řekl znechuceně Tam.

„Viděla Elain?“ zeptal se Rand. „Zmínil ses o bělokabátnících – jak narazil na bělokabátníky?“ Tam začal odpovídat, ale Rand zvedl ruku. „Ne. Počkej. Až budu chtít, můžu si od Perrina vyžádat hlášení. Nestrávíme společný čas tím, že budeš dělat posla.“

Tam se pousmál.

„Co je?“ zeptal se Rand.

„Ach, synu,“ řekl a s širokýma rukama sevřenýma před sebou zavrtěl hlavou, „oni to vážně udělali. Šli a udělali z tebe krále. Co se stalo s tím vytáhlým klukem, který tak okouzleně sledoval Bel Tin? Kde je ten nejistý chlapec, kterého jsem celé ty roky vychovával?“

„Je mrtvý,“ odpověděl okamžitě Rand.

Tam pomalu přikývl. „To vidím. Takže… musíš vědět… že…“

„Že nejsi můj otec?“ domyslel si Rand.

S pohledem sklopeným k zemi Tam přikývl.

„Věděl jsem to od toho dne, kdy jsem odešel z Emondovy Role,“ odvětil Rand. „Mluvil jsi o tom v horečce. Nějakou dobu jsem tomu odmítal věřit, ale nakonec mě přesvědčili.“

„Ano,“ řekl Tam. „Chápu jak. Já…“ Pevněji sevřel ruce. „Nikdy jsem ti nechtěl lhát, synu. Aha, no, asi bych ti tak neměl říkat, že?“

Můžeš mi říkat synu, pomyslel si Rand. Jsi můj otec. Bez ohledu na to, co někdo tvrdí. Ale nedokázal ta slova vyslovit.

Drak Znovuzrozený nemohl mít otce. Otec by představoval slabost, která by se dala využít, dokonce ještě větší než žena jako Min. Milenky se čekaly. Avšak Drak Znovuzrozený musel být postavou z mýtů, tvor téměř stejně velký jako samotný vzor. Už tak měl problém přinutit lidi poslouchat. Co by se stalo, kdyby se rozneslo, že u sebe má otce? Kdyby vešlo ve známost, že se Drak Znovuzrozený spoléhá na sílu ovčáka?

Tichý hlásek v jeho srdci vřískal.

„Udělal jsi dobře, Tame,“ slyšel se Rand říkat. „Tím, že jsi mi zatajil pravdu, jsi mi nejspíš zachránil život. Kdyby lidi věděli, že jsem nalezenec, a navíc zjistili, že od Dračí hory – no, to by se rozneslo. Klidně mě mohli zabít jako dítě.“

„Aha,“ řekl Tam. „No, takto jsem rád, že jsem to udělal.“

Rand zvedl přístupový klíč – ten ho také uklidňoval – a pak vstal. Tam se k němu spěšně připojil a stále víc si počínal jako další poddaný nebo sluha.

„Udělal jsi světu velkou službu, Tame al’Thore,“ řekl Rand. „Tím, že jsi mě chránil a vychoval, jsi ohlásil nový věk. Svět je tvým dlužníkem. Postarám se o to, aby se o tebe postarali až do konce života.“

„Oceňuju to, můj pane,“ řekl Tam. „Ale není to nutné. Mám všechno, co potřebuju.“

Zakrýval úsměv? Možná to byl nabubřelý proslov. Pokoj působil stísněně a Rand se obrátil, přešel po nádherném koberci a opět rozevřel balkónové dveře. Slunce už skutečně zapadlo a na město se snesla tma. Když přešel do noci k zábradlí, opřela se do něj svěží mořská bríza.

Tam se postavil vedle něj.

„Obávám se, že jsem ztratil tvůj meč,“ slyšel se Rand říkat. Připadalo mu to bláhové.

„To je v pořádku,“ řekl Tam. „Stejně si nejsem jistý, jestli jsem si tu věc vůbec zasloužil.“

„Opravdu jsi byl mistr šermíř?“

Tam přikývl. „Asi ano. Zabil jsem muže, který jím byl, a měl jsem na to svědky, ale nikdy jsem si to neodpustil. I když to bylo nutné.“

„To, co je třeba udělat, často vypadá jako něco, co chceme udělat ze všeho nejmíň.“

„To je nejpravdivější věc, co jsem kdy slyšel,“ řekl Tam, tiše si povzdechl a opřel se o zábradlí balkónu. V temnotě pod nimi začínala zářit rozsvícená okna. „Je to tak divné. Můj chlapec, Drak Znovuzrozený. Jsem součást všech těch příběhů, které jsem na cestách světem slýchával.“

„A představ si, jaké je to pro mě,“ řekl Rand.

Tam se zasmál. „Ano. Ano, myslím, že ty přesně chápeš, co myslím, že? Není to legrační?“

„Legrační?“ Rand zavrtěl hlavou. „Ne. Není. Můj život mi nepatří. Jsem loutka vzoru a proroctví, přinucená tančit světu, než jí přeříznou provázky.“

Tam se zamračil. „To není pravda, synu. Totiž, můj pane.“

„Nijak jinak to nevidím.“

Tam překřížil ruce na hladkém kamenném zábradlí. „Myslím, že ti rozumím. Pamatuju si, že když jsem byl voják, míval jsem podobné pocity. Víš, že jsem válčil proti Tearu? Myslel bys, že přijít sem vyvolá bolestné vzpomínky. Ale často se člověku zdá jeden nepřítel jako druhý. Necítím žádnou zášť.“

Rand položil přístupový klíč na zábradlí, ale stále jej pevně držel. Neopřel se; zůstával stát vzpřímeně.

„Ani voják si svůj osud nemůže příliš vybírat,“ řekl Tam a líně poklepával na zábradlí prstem. „Všechny rozhodnutí dělají důležitější lidi. Lidi, no, myslím lidi jako ty.“

„Ale moje volby mi určuje samotný vzor,“ řekl Rand. „Mám míň svobody než vojáci. Mohl jsi utéct, zběhnout. Nebo se z toho alespoň dostat zákonnou cestou.“

„A ty nemůžeš utéct?“ zeptal se Tam.

Rand neodpověděl.

„Mohl jsem z těch válek odejít. Ale zároveň nemohl. Ne, aniž bych zradil sám sebe. Myslím, že s tebou je to stejné. Záleží na tom, jestli můžeš utéct, když víš, že to neuděláš?“

„Na konci toho všeho umřu,“ řekl Rand. „A nemám na vybranou.“

Tam se zamračeně narovnal. Na okamžik si Rand připadal, jako by mu zase bylo dvanáct. „Nic takovýho nebudu poslouchat,“ prohlásil Tam. „Nebudu to poslouchat, dokonce ani když jsi Drak Znovuzrozený. Vždycky máš na výběr. Možná si nemůžeš vybrat, kam musíš jít, ale pořád máš na výběr.“

„Ale jak?“

Tam položil Randovi ruku na rameno. „Volba není vždycky o tom, co uděláš, synu, ale proč to uděláš. Když jsem byl voják, byli tam muži, kteří bojovali prostě pro peníze. Jiní bojovali, protože byli věrní – věrní svým kamarádům nebo koruně… nebo kdoví čemu. Voják, který umře pro peníze, a voják, který umře za svou věrnost, jsou oba mrtví, ale je mezi nimi rozdíl. Jedna smrt něco znamenala. Druhá ne.

Nevím, jestli je pravda, že budeš muset umřít, aby tohle všechno vyšlo. Ale oba víme, že před tím nebudeš utíkat. 1 když ses změnil, vidím, že některé věci zůstaly stejné. Takže v téhle věci nebudu poslouchat žádný kňourání.“

„Já jsem nekňoural…“ začal Rand.

„Já vím,“ řekl Tam. „Králové nekňourají, oni přemítají.“ Zdálo se, že někoho cituje, ačkoli Rand neměl ponětí koho. Tam se kupodivu uchechtl. „Na tom nezáleží,“ pokračoval. „Rande, myslím, že to můžeš přežít. Když vezmu v úvahu, jakou službu nám všem prokazuješ, nedokážu si představit, že by ti vzor nedopřál trochu klidu. Ale jsi voják, co jde do války, a první věc, kterou se voják naučí, je, že může umřít. Možná si nemůžeš vybírat svoje povinnosti. Ale můžeš si vybrat, proč je plniš. Proč jdeš do bitvy, Rande?“

„Protože musím.“

„To nestačí,“ řekl Tam. „K vránám s tou ženskou! Kéž by za mnou přišla dřív. Kdybych věděl…“

„Jakou ženskou?“

„Kadsuane Sedai,“ řekl Tam. „Přivedla mě sem a tvrdila, že si s tebou musím promluvit. Předtím jsem se ti držel z cesty, protože jsem si myslel, že to poslední, co potřebuješ, je aby ti otec šlapal po poli!“

Tam pokračoval, ale Rand přestal poslouchat.

Kadsuane. Tam přišel kvůli Kadsuane. Nebylo to proto, že si všiml Nyneivy a využil příležitosti. Ne proto, že chtěl prostě jen zkontrolovat svého syna. Ale protože ho zmanipulovali, aby přišel.

Copak ta ženská nenechá Randa nikdy na pokoji!

Jeho city při setkání s Tamem byly tak silné, že rozpustily led. Příliš velká láska byla stejná jako příliš velká nenávist. Obojí ho nutilo cítit, což bylo něco, co nemohl riskovat.

Ale udělal to. A náhle ho pocity téměř zavalily. Zachvěl se a odvrátil od Tama. Byl jejich rozhovor další z Kadsuaniných her? Jakou v tom hrál Tam úlohu?

„Rande?“ zeptal se Tam. „Omlouvám se. Neměl jsem do toho tu Aes Sedai zatáhnout. Říkala, že když se o ní zmíním, mohl by ses rozzlobit.“

„A co dalšího ještě říkala?“ zeptal se tvrdě Rand a prudce se k Tamovi obrátil. Statný muž váhavě o krok ustoupil. Kolem nich vál noční větřík a světla ve městě byly jako tečky hluboko pod nimi.

„No,“ začal Tam, „řekla mi, že bych si s tebou měl promluvit o tvým mládí, připomenout ti lepší časy. Myslela si…“

„Manipuluje se mnou!“ řekl Rand tiše a pohlédl Tamovi do očí. „A manipuluje s tebou. Všichni si mě chtějí vodit na provázku!“

V jeho nitru to vřelo. Pokusil se hněv potlačit, ale bylo to tak těžké. Kde byl led, kde byl klid? Zoufale vyhledal prázdnotu. Pokusil se všechny své city vlít do plamene svíčky, jak ho to Tam tak dávno učil.

Čekal tam saidín. Rand ho bezmyšlenkovitě sevřel, a když to udělal, zaplavily ho emoce, které si myslel, že už nechal za sebou. Prázdnota se roztříštila, ale saidínu se nějak podařilo zůstat a bojovat s ním. Když se ho zmocnila nevolnost. Rand zaječel a vzdorovitě proti němu vrhl svůj hněv.

„Rande,“ řekl zamračeně Tam, „měl bys mít víc rozumu, než…“

„ZMLKNI!“ zařval Rand a proudem vzduchu srazil Tama na zem. Rand zápasil se svou zuřivostí na jedné a saidínem na druhé straně. Hrozilo, že ho mezi sebou rozdrtí.

Proto potřeboval být silný. Copak to nedokázali pochopit? Jak se mohl člověk smát, když musel čelit takovým silám?

„Já jsem Drak Znovuzrozený!“ zahřměl Rand na saidín, na Tama, na Kadsuane, na samotného Stvořitele. „Nebudu vaše figurka!“ Ukázal na Tama přístupovým klíčem. Jeho otec ležel na kamenné podlaze balkónu. „Přišel jsi od Kadsuane a předstíral, že mě máš rád. Ale rozmotáváš další z jejích vodítek, které mi chce omotat kolem krku! Nemůžu mít od vás všech pokoj?“

Přestal se ovládat. Ale bylo mu to jedno. Chtěli, aby něco cítil. Tak bude cítit! Chtěli, aby se smál? Bude se smát, až budou hořet!

Zatímco na ně na všechny vřískal, spředl vlákna vzduchu a ohně. Luis Therin v jeho hlavě vyl, saidín se je pokoušel oba zničit, a tichý hlas v Randově srdci umlkl.

Před Randem sílil kotouč světla, který vyrašil ze středu přístupového klíče. Před ním se otáčelo tkanivo pro odřivous a přístupový klíč zářil stále jasněji, jak Rand natahoval víc a víc síly.

Světlo. Rand spatřil otcovu tvář, jak k němu zdola vzhlíží.

Vyděšená.

Co to dělám?

Rand se začal třást a odřivous se rozpadl dřív, než ho stačil uvolnit. V hrůze klopýtavě couvl.

Co to DĚLÁM? pomyslel si Rand znovu.

Nic víc, než co už jsi udělal, zašeptal Luis Therin.

Tam na něj dál zíral, tvář zastíněnou nocí.

Světlo, pomyslel si Rand s hrůzou, šokem a zuřivostí. Dělám to znovu. Jsem stvůra.

Stále nejasně svírající saidín, Rand vytvořil průchod do Ebú Daru a pak jím se sklopenou hlavou prošel a uprchl před děsem v Tamových očích.