Bouře přichází

10 Poslední tabák

Rodel Ituralde tiše bafal z dýmky, z níž stoupal dým jako svíjející se had. Pramínky kouře se vzájemně ovíjely a shromažďovaly u stropu nad ním, odkud pak unikaly škvírami ve střeše zchátralé boudy. Prkna tvořící stěny byla zkroucená stářím, takže bylo štěrbinami vidět ven, a šedé dřevo bylo popraskané a štípalo se. V rohu hořela pánev na žhavé uhlí a prasklinami ve stěnách šeptal vítr. Ituralde se trochu obával, že vítr sfoukne celou stavbu.

Seděl na stoličce a na stole před ním leželo několik map. Na rohu stolku ležel jeho váček s tabákem jako těžítko na zkrabaceném kusu papíru. Malý čtverec byl ošoupaný a poskládaný, jak ho nosil v kapse kabátu.

„Takže?“ zeptal se Rajabi. Muž s mohutnou šíjí a odhodlanou povahou měl hnědé oči, široký nos a baňatou bradu. Nyní už byl úplně plešatý a lehce připomínal velký balvan. Taky měl občas sklony se jako balvan chovat. Mohlo dát hodně práce uvést ho do pohybu, ale jakmile se vám to povedlo, bylo zatraceně těžké ho zastavit. Byl jedním z prvních, kteří se k Ituraldemu přidali, navzdory tomu, že ještě před nedávném byl připravený se vzbouřit proti králi.

Od Ituraldeho vítězství u Darluny uplynuly téměř dva týdny. Hodně se pro to vítězství nadřel. Možná až příliš. Alsalame, pomyslel si. Doufám, že to všechno stálo za to, starý příteli. Doufám, že jsi prostě jen nezešílel. Rajabi je možná balvan, ale Seančané jsou lavina, a my jsme na sebe tu hřmící lavinu strhli.

„Co teď?“ dorážel Rajabi.

„Počkáme,“ řekl Ituralde. Světlo, nesnášel čekání. „Pak budeme bojovat. Nebo možná zase utečeme. Ještě jsem se nerozhodl.“

„Taraboňané…“

„Nepřijdou,“ dořekl Ituralde.

„Slíbili to!“

„Slíbili.“ Ituralde jel za nimi osobně, burcoval je, požádal je, aby se Seančanům ještě jednou postavili. Ječeli a jásali, ale zrovna za ním nepospíchali. Dají si na čas. Už je přiměl Ještě naposledy“ bojovat v půltuctu různých případů. Bylo jim jasné, kam tahle válka směřuje, a on už se na ně nemohl spoléhat. Pokud vůbec kdy mohl.

„Zatracení zbabělci,“ zamumlal Rajabi. „Tak je Světlo spal! Uděláme to sami. Jako předtím.“

Ituralde dlouze a zamyšleně zabafal z dýmky. Nakonec se rozhodl použít tabák z Dvouříčí. Tahle fajfka byla z jeho posledních zásob; šetřil si ji celé měsíce. Dobrá chuť. Ta nej lepší.

Znovu se ponořil do map a jednu menší si zvedl. Rozhodně by se mu hodily lepší mapy. „Tenhle nový seančanský generál,“ řekl Ituralde, „velí více než třem stům tisícům mužů a dobrým dvěma stovkám damane.“

„Už jsme porazili i větší vojska. Podívej, co jsme dokázali u Darluny! Rozdrtil jsi je, Rodele!“

A to vyžadovalo veškerou mazanost, obratnost a štěstí, které Ituralde měl. A dokonce i tak ztratil víc než polovinu mužů. Nyní kulhavě utíkal před touhle druhou – a větší – seančanskou armádou.

Tentokrát nedělali chyby. Seaněané se nespoléhali jen na rakeny. Jeho muži chytili několik pěších zvědů, což znamenalo, že tucty jich nedostali. Tentokrát Seančané věděli, kolik mužů ve skutečnosti Ituralde má a kde přesně jsou.

Jeho nepřátelé už skoncovali s tím, aby se nechali pohánět a lákat; místo toho jej vytrvale štvali a vyhýbali se jeho pastem. Ituralde měl v plánu stahovat se hlouběji a hlouběji do Arad Domanu; to dá jeho vojsku výhodu a natáhne seančanské zásobovací linie. Předpokládal, že by to mohl vydržet další čtyři nebo pět měsíců. Tyto plány teď ale nebyly k ničemu; Ituralde je udělal předtím, než zjistil, že po Arad Domanu pobíhá celá zatracená aielská armáda. Pokud se hlášením dalo věřit – a zprávy o Aielech často přeháněly, takže si nebyl jistý, čemu všemu věřit – měli před sebou sto tisíc Aielů, kteří drželi velká území na severu včetně Bandar Ebanu.

Sto tisíc Aielů. To mělo cenu dvou set tisíc domanských vojáků. Možná více. Ituralde si dobře pamatoval na Krvavý sníh před dvaceti lety, kdy se zdálo, že za každého padlého Aiela ztratil deset mužů.

Byl v pasti, jako ořech mezi dvěma kameny. To nejlepší, co dokázal, bylo stáhnout se sem, do téhle opuštěné državy. To mu poskytne proti Seančanům výhodu. Ale jen malou. Seančané měli šestkrát větší armádu a i ten největší zelenáč mezi veliteli věděl, že bojovat proti takové přesile je sebevražda.

„Viděl jsi někdy mistra žongléra, Rajabi?“ zeptal se Ituralde, zatímco studoval mapu.

Koutkem oka Ituralde zahlédl, jak se muž s býčí říjí zmateně zamračil. „Viděl jsem kejklíře, který…“

„Ne, ne kejklíře. Mistra žongléra.“

Rajabi zavrtěl hlavou.

Než Ituralde odpověděl, potáhl z dýmky. „Já jednou ano. Byl to dvorní bard v Caemlynu. Čiperný chlapík, s důvtipem, který by možná spíš patřil do šenku, ať už byl jakkoli naparáděný. Bardové málokdy žonglují; ale tenhle chlapík se takovým žádostem nebránil. Jak jsem pochopil, rád žongloval, aby potěšil mladou dědičku.“

Vytáhl dýmku z úst a sklepal tabák.

„Rodele,“ řekl Rajabi. „Seančani…“

Rodei zvedl prst a přichystal si dýmku, než pokračoval. „Tenhle hard začal žonglovat se třemi míčky. Pak se nás zeptal, jestli si myslíme, že zvládne další. Povzbuzovali jsme ho. Pokračoval se čtyřmi, pak pěti, pak šesti. S každým míčkem, který přidal, se potlesk zvětšoval a on se pokaždé zeptal, jestli si myslíme, že zvládne další. Samozřejmě jsme říkali ano.“

„Sedm, osm, devět. Brzy ve vzduchu poletovalo devět míčků v tak složitém vzoru, že jsem je nedokázal sledovat. Musel se snažit ze všech sil, aby je udržel v pohybu; stále se musel natahovat dolů a chytat míčky, které málem minul. Byl tak soustředěný, že už se nás nedokázal zeptat, jestli má přidat další, ale dav to křikem vyžadoval. Jedenáct! Přidej jedenáctý! A tak mu jeho pomocník do té změti hodil další.

Ituralde zabafal.

„Upadly mu?“ zeptal se Rajabi.

Rodei zavrtěl hlavou. „Poslední ,míček’ vlastně vůbec nebyl míček. Byl to nějaký ohňostrůjcovský trik; v půli cesty k bardovi se zableskl a náhle z něj vyšlehlo světlo a vyvalil se kouř. Když jsme zase byli schopní vidět, byl bard pryč a na podlaze leželo seřazených deset míčků. Když jsem se rozhlédl, našel jsem ho sedět u jednoho ze stolů se zbytkem hodovníků, popíjet z poháru vína a flirtovat s manželkou urozeného pána Finndala.“

Chudák Rajabi vypadal úplně ohromeně. Měl rád jasné a přímé odpovědi. Ituralde to obvykle cítil stejně, ale v poslední době – s tou nepřirozeně zataženou oblohou a pocitem neustálé stísněnosti – se z něj stával filozof.

Natáhl se a zvedl vybledlý poskládaný list papíru ze stolu, kde ležel pod jeho váčkem s tabákem. Podal ho Rajabimu.

„Udeřte tvrdě na Seančany,“ přečetl Rajabi. „Vytlačte je pryč, přinuťte nasednout do lodí a odplout zpátky přes ten zatracený oceán. Spoléhám na tebe, starý příteli. Král Alsalam.“ Rajabi sklonil dopis. „Znám jeho rozkazy, Rodele. Nepustil jsem se do tohohle kvůli němu. Přišel jsem kvůli tobě.“

„Ano, ale já bojuju pro něj,“ řekl Ituralde. Byl králův muž; vždycky bude. Vstal, vyklepal tabák a rozdrtil uhlíky podpatkem boty. Odložil dýmku stranou, vzal si od Rajabiho dopis a vydal se ke dveřím.

Musel se rozhodnout. Zůstat a bojovat, nebo utéct na horší místo, ale získat trochu času?

Když Ituralde vycházel ven do kalného rána, bouda sténala a stromy se otřásaly pod náporem větru. Přístřešek samozřejmě nepostavili ogierové. Na to byl příliš chatrný. Tato država už byla dávno opuštěná. Jeho muži tábořili mezi stromy. Stěží to byla nej lepší poloha pro válečné ležení, ale člověk dával do polévky koření, které měl po ruce; država byla příliš užitečná, než aby se jí vzdal. Jiný muž by možná utekl do města a ukryl se za jeho hradbami, ale tady, mezi těmito stromy, bylajediná síla k ničemu. Zneškodnit seančanské damane bylo lepší než hradby, bez ohledu na to, jak byly vysoké.

Musíme zůstat, pomyslel si Ituralde, zatímco sledoval, jak jeho muži pracují, hloubí jámy a vztyčují palisádu. Protivila se mu představa, že kácejí stromy v državě. Kdysi znával pár ogierů a vážil si jich. V těchto mohutných dubech nejspíš přetrvávala část síly z dob, kdy zde ogierové ještě žili. Porážet je byl zločin. Avšak dělali jste, co jste museli. Útěk by mu možná získal víc času, ale stejně tak by při něm mohl o nějaký čas přijít. Tady měl pár dní, než na něj Seančané udeří. Kdyby se dokázal pořádně opevnit, mohl by je přinutit k obléhání. Država je přiměje váhat a lesy budou pro Ituraldeho menší vojsko představovat výhodu.

Vůbec se mu nelíbilo nechat se takhle zavřít. Proto si to nejspíš rozmýšlel tak dlouho, přestože někde hluboko uvnitř už věděl, že je načase přestat utíkat. Seančani ho konečně dohonili.

Kráčel dál kolem vojáků, kýval na pracující muže a snažil se, aby byl vidět. Zbývalo mu čtyřicet tisíc vojáků, což byl vzhledem k převaze, které čelili, zázrak. Tihle muži už měli dezertovat. Viděli jej však, jak vyhrává jednu nemožnou bitvu za druhou, vyhazuje za stále většího potlesku do vzduchu jeden míček za druhým. Mysleli si, že ho nelze zastavit. Nechápali, že když člověk vyhazuje do vzduchu víc míčků, není dramatičtější jen představení.

Pád na konci je také mnohem dramatičtější.

Nechával si pochmurné myšlenky pro sebe, zatímco se s Rajabim dál proplétal lesním ležením a kontroloval palisádu. Práce úspěšně pokračovaly, muži zasazovali silné kmeny do čerstvě vykopaného koryta. Po prohlídce si Ituralde sám pro sebe přikývl. „Zůstaneme, Rajabi. Dej to všem vědět.“

„Někteří říkají, že zůstat tady znamená určitě zemřít,“ odpověděl Rajabi.

„Mýlí se,“ řekl Ituralde.

„Ale…“

„Nic není jisté, Rajabi,“ řekl Ituralde. „Ty stromy uvnitř palisády obsaďte lukostřelci; budou téměř stejně účinné jako věže. Venku musíme vybudovat vražedné pole. Vykácejte tady kolem palisády co nejvíc stromů, pak kmeny zasaďte dovnitř jako bariéru, jako druhou ústupovou linii. Budeme se tvrdě bránit. Třeba se v těch Taraboňanech mýlím a přijedou nám na pomoc. Nebo má možná král někde schovanou armádu, která nás ubrání. Krev a popel, možná je tady odrazíme sami. Uvidíme, jak se jim bude líbit bojovat bez svých damane. Přežijeme.“

Rajabi se viditelně napřímil a zatvářil se sebevědoměji. Tohle byla řeč, o kterých Ituralde věděl, že je čeká. Tak jako ostatní, Rajabi Vlčkovi věřil. Nevěřili, že by mohl prohrát.

Ituralde byl chytřejší. Ale když máte zemřít, zemřete důstojně. Mladý Ituralde často snil o válkách, o slávě získané v bitvě. Starý Ituralde věděl, že v bitvě žádná sláva není. Ale byla v ní čest.

„Můj pane Ituralde!“ zavolala spojka, běžící vnitřkem nedokončené palisády. Byl to chlapec, tak mladý, že ho Seančané nejspíš nechají žít. Jinak by ho a jemu podobné Ituralde poslal pryč.

„Ano?“ zeptal se Ituralde a otočil se. Rajabi mu stál po boku jako malá hora.

„Muž,“ odfukoval chlapec. „Zvědové ho chytili, jak vstupuje do državy.’”

„Přišel za nás bojovat?“ řekl Ituralde. Nebylo neobvyklé, když vojsko přitahovalo rekruty. Vždy existovali tací, které vábila sláva nebo alespoň pravidelné jídlo.

„Ne, můj pane,“ funěl chlapec. „Říká, že přišel za tebou.“

„Seančan?“ vyštěkl Rajabi.

Kluk zavrtěl hlavou. „Ne. Ale má hezký šaty.“

Takže posel od nějakého urozeného pána. Domance, nebo možná nějakého tarabonského odpadlíka. Ať to byl kdokoli, stěží mohl jejich situaci zhoršit. „A přišel sám?“

„Ano, pane.“

Statečný muž. „Tak ho přiveďte,“ řekl Ituralde.

„Kde ho přijmeš, můj pane?“

„Cože?“ obořil se na něj Ituralde. „Myslíš, že jsem nějaký snobský obchodník s palácem? Tohle místo bude stačit. Jdi pro něj, ale cestou zpátky nespěchejte. A postarejte se, ať ho dobře střeží.“

Kluk přikývl a odběhl. Ituralde mávnutím přivolal pár vojáků a poslal je pro Wakedu a ostatní důstojníky. Simron byl mrtvý, spálený na popel ohnivou koulí nějaké damane. To byla vážně smůla. Ituralde by tu raději měl jeho než mnoho jiných.

Většina důstojníků dorazila dřív než cizinec. Vyčouhlý Ankaer. Jednooký Wakeda, který by jinak mohl být hezký muž. Podsaditý Melamed. Mladý Lidrin, který po smrti svého otce Ituraldeho dál následoval.

„Co to slyším?“ zeptal se Wakeda a cestou k němu si založil ruce. „Zůstáváme v téhle smrtící pasti? Rodele, nemáme dost vojáků, abychom se ubránili. Jestli přijdou, uvízneme tady.“

„Máš pravdu,“ řekl Ituralde prostě.

Wakeda se obrátil k ostatním, pak zpátky k Ituraldemu a část podráždění mu zmizela z tváře, když uslyšel Ituraldeho upřímnou odpověď. „No… proč teda neutečeme?“ Chvástal se mnohem méně než před pár měsíci, když Ituralde vyrazil na toto tažení.

„Nebudu vám to natírat na růžovo a lhát,“ řekl Ituralde a postupně se na každého podíval. „Jsme ve špatném stavu. Ale když utečeme, budeme v ještě horším. Už nemáme další díry, kam bychom mohli zalézt. Stromy nám poskytnou výhodu a můžeme se opevnit. Država zneškodní damane, a už jen proto stojí za to zůstat. Budeme bojovat tady.“

Ankaer přikývl a zdálo se, že chápe závažnost situace. „Musíme mu důvěřovat, Wakedo. Až doteď nás vedl správně.“

Wakeda přikývl. „Asi ano.“

Zatracení hlupáci. Před čtyřmi měsíci by ho polovina z nich při první příležitosti okamžitě zabila, protože zůstal věrný králi. Nyní si mysleli, že dokáže nemožné. Byla to škoda; začínal si myslet, že by je mohl přivést zpátky Alsalamovi jako loajální muže. „Dobře,“ řekl a ukázal na různá místa na opevnění. „Tohle uděláme, abychom podepřeli slabá místa. Chci…“

Jeho hlas se vytratil, když spatřil skupinu, blížící se po volném prostranství. Poslíček společně s oddílem vojáků doprovázeli muže v červené a zlaté.

Něco na nově příchozím přitahovalo Ituraldeho oči. Snad to byla jeho výška; mladík byl vysoký jako Aiel a také měl světlé vlasy jako oni. Ale Aielové se neoblékali do kvalitního červeného kabátu s výraznou zlatou výšivkou. U boku mu visel meč a podle toho, jak nově příchozí chodil, se Ituralde domníval, že ho umí použít. Kráčel pevným, odhodlaným krokem, jako by vojáky kolem sebe považoval za čestnou stráž. Takže urozený pán, a navíc takový, který je zvyklý velet. Proč přišel osobně, místo aby vyslal posla?

Mladý urozený pán se zastavil kousek před Ituraldem a jeho generály, postupně si je prohlédl, a pak se soustředil na Ituraldeho. „Rodei Ituralde?“ zeptal se. Co to bylo za přízvuk? Andorský?

„Ano,“ řekl Ituralde opatrně.

Mladík přikývl. „Bašereho popis byl přesný. Vypadá to, že se tady chystáte zakopat. Opravdu čekáš, že se proti seančanské armádě udržíte? Je několikrát větší než ta vaše a vaši tarabonští spojenci nevypadají, že by zrovna… dychtili se k vám při obraně připojit.“

Ať to byl kdokoli, měl dobrou výzvědnou síť. „Nemám ve zvyku probírat svoji obranu s cizinci.“ Ituralde si mladého urozeného pána pozorně prohlížel. Byl v dobré formě – štíhlý a svalnatý, přestože s kabátem, který na sobě měl, to nebylo snadné poznat. Upřednostňoval pravou ruku, a když se Ituralde podíval pozorněji, všiml si, že levá mu chybí. Na obou předloktích měl nějaké zvláštní rudé a zlaté tetování.

Ty oči. Byly to oči, které mnohokrát spatřily smrt. Nejen mladý urozený pán. Mladý generál. Ituralde zúžil oči. „Kdo jsi?“

Cizinec mu pohlédl do očí. „Jsem Rand al’Thor, Drak Znovuzrozený. A potřebuju tě. Tebe a tvoji armádu.“

Několik přítomných zaklelo a Ituralde se na ně ohlédl. Wakeda se tvářil nedůvěřivě, Rajabi překvapeně, mladý Lidrin nezakrytě přezíravě.

Ituralde se znovu podíval na nově příchozího. Drak Znovuzrozený? Tenhle mladík? Předpokládal, že to může být možné. Většina šeptandy se shodla, že Drak Znovuzrozený je mladý muž s rudými vlasy. Nicméně zvěsti taky tvrdily, že je přes tři kroky vysoký, a jiné zase, že mu oči v šeru září. A pak tu ještě byly ty historky o tom, že se objevil na obloze ve Falme. Krev a popel, Ituralde nevěděl, jestli vůbec věří tomu, že se Drak znovu zrodili

„Nemám čas se dohadovat,“ řekl cizinec s netečnou tváří. Zdál se být… starší, než vypadal. Vypadalo to, že ho nezajímá, že je obklopen ozbrojenými vojáky. Vlastně to, že přišel sám… mělo by to vypadat jako bláznovství. Místo toho to Ituraldeho donutilo přemýšlet. Pouze někdo jako Drak Znovuzrozený mohl takhle nakráčet do válečného ležení, zcela sám, a očekávat, že ho poslechnou.

Ať shoří, pokud už jen samotná tato skutečnost nenutila Ituraldeho chtít mu uvěřit. Buď byl tenhle chlap tím, kým tvrdil, nebo to byl naprostý šílenec.

„Když vyjdeme z državy, dokážu, že umím usměrňovat,“ řekl cizinec. „To by mělo něco znamenat. Dej mi svolení, a přivedu sem deset tisíc Aielů a několik Aes Sedai, kteří všichni odpřisáhnou, že jsem ten, kdo říkám.“

Zvěsti také tvrdily, že Aielové následují Draka Znovuzrozeného. Muži kolem Ituraldeho pokašlávali a znepokojeně se rozhlíželi. Mnozí z nich patřili před příchodem k Ituraldemu k Dračím spřísahancům. Se správně zvolenými slovy by tenhle Rand al’Thor – nebo co byl zač – mohl poštvat Ituraldeho ležení samo proti sobě.

„Dokonce i když budeme předpokládat, že ti věřím,“ řekl Ituralde opatrně, „nechápu, proč by na tom mělo záležet. Já tady mám válku, kterou musím vést. Předpokládám, že ty máš jiné záležitosti, o které se musíš postarat.“

„Starám se o tebe,” řekl al’Thor a oči měl tak tvrdé, až to vypadalo, že jsou připravené zavrtat se do Ituraldeho lebky a pátrat uvnitř po čemkoli užitečném. „Musíš se Seančany uzavřít mír. Tahle válka nám nic nepřinese. Chci tě mít nahoře v Hraničních státech; nemůžu postrádat lidi, kteří by střežili Momu, a samotní Hraničáři neplní své povinnosti.“

„Mám své rozkazy,“ zavrtěl Ituralde hlavou. Počkat. Kdyby neměl rozkazy, stejně by neudělal, oč ho tenhle mladík žádá. Až na… ty oči. Alsalam měl podobné, když byli oba mladší. Oči, které vyžadovaly poslušnost.

„Tvé rozkazy,“ řekl al’Thor. „Jsou od krále? To proto tak bojuješ proti Seančanům?“

Ituralde přikývl.

„Slyšel jsem o tobě, Rodele Ituralde,“ řekl al’Thor. „Muži, kterým věřím, muži, kterých si vážím, si váží a věří tobě. Místo abys utekl a schoval se, dřepíš tady, abys vybojoval bitvu, o které víš, že tě zabije. A to všechno pro loajalitu ke svému králi. To obdivuju. Ale nastal čas se obrátit a vybojovat bitvu, která něco znamená. Tu, která znamená všechno. Pojď se mnou, a já ti dám trůn Arad Domanu.“

Ituralde se prudce napřímil. Byl ve střehu. „Pochválíš mě za moji věrnost a pak čekáš, že sesadím vlastního krále!“

„Tvůj král je mrtvý,“ řekl al’Thor. „Buď to, nebo se jeho mysl roztekla jako vosk. Stále víc a víc si myslím, že ho má Graendal. Vidím v chaosu v této zemi její dotek. Jakékoli rozkazy máš, pravděpodobně pocházejí od ní. Proč chce, abys bojoval se Seančany, jsem ještě nedokázal zjistit.“

Ituralde si odfrkl. „Mluvíš o jedné ze Zaprodanců, jako by k tobě chodívala na večeři.“

Al’Thor se mu znovu podíval do očí. „Pamatuju si každého z nich – jejich tváře, jejich manýry, způsob, jakým mluví a jednají-jako bych je znal tisíc let. Občas si je pamatuju lip, než si pamatuju vlastní dětství. Jsem Drak Znovuzrozený.“

Ituralde zamrkal. Ať shořím, pomyslel si. Věřím mu. Krvavý popel! „Tak se… podívejme na ten tvůj důkaz.“

Samozřejmě se ozývaly námitky, především od Lidrina, který to považoval za příliš nebezpečné. Ostatní byli otřesení. Tady byl muž, kterému přísahali, aniž by ho kdy viděli. Zdálo se, že kolem al’Thora se vznáší nějaká… síla, která Ituraldeho přitahuje a nutí ho udělat, oč je žádán. Nu, nejdřív se podívá na ten důkaz.

Poslali pro koně, aby vyjeli z državy, ale al’Thor mluvil, jako kdyby už byl Ituralde jeho člověk. „Alsalam možná žije,“ řekl al’Thor, zatímco čekali. „Pokud ano, vidím, že nebudeš chtít jeho trůn. Líbila by se ti Amadicie? Budu potřebovat někoho, kdo tam bude vládnout a dávat pozor na Seančany. Teď tam bojují bělokabátníci; nejsem si jistý, jestli dokážu ten boj zastavit ještě před Poslední bitvou.“

Poslední bitva. Světlo! „Nepřijmu to, když tamního krále zabiješ,“ řekl Ituralde. „Jestli to bělokabátníci už udělali, nebo Seančané, pak možná.“

Král! Co to povídá? Ať shoříš! pomyslel si. Alespoň počkej, až uvidíš ten důkaz, než začneš přijímat trůny! Na tom muži něco bylo, způsob, jakým mluvil o událostech jako Poslední bitva – událostech, kterých se lidstvo obávalo po tisíce let – jako by to bylykaždodenní táborové záležitosti.

Dorazili vojáci s koňmi a Ituralde, nasedl, stejně jako al’Thor, Wakeda, Rajabi, Ankaer, Melamed, Lidrin a půl tuctu nižších důstojníků.

„Přivedl jsem do vaší země velké množství Aielů,“ promluvil Rand al’Thor, když vyrazili. „Doufal jsem, že je použiju k obnovení pořádku, ale trvá jim to déle, než jsem doufal. Chci zajistit členy kupecké rady; možná, až je budu mít v rukou, budu schopný zlepšit stabilitu celé oblasti. Co myslíš?“

Ituralde nevěděl, co si myslet. Zajistit kupeckou radu? To znělo jako únos. Do čeho se to Ituralde zapletl? „Mohlo by to fungovat,“ slyšel se, jak říká. „Světlo, když zvážím všechny okolnosti, je to nejspíš nejlepší plán.“

Al’Thor přikývl s pohledem upřeným před sebe, jak vyjížděli z palisády a vydali se po stezce k okraji državy. „Stejně budu muset zajistit Hraniční státy. O tvoji vlast se postarám. Světlo spal ty Hraničáře! Co mají za lubem? Ne. Ještě ne. Můžou počkat. Ne, on bude stačit. Udrží ji. Pošlu ho a asa’many.“ Náhle se al’Thor obrátil k Ituraldemu. „Co bys dokázal, kdybych ti dal stovku mužů, kteří umějí usměrňovat?“

„Šílence?“

„Ne, většina z nich je vyrovnaných,“ řekl al’Thor, kterého to zjevně neurazilo. „Šílenství, které se u nich projevilo předtím, než jsem očistil poskvrnění, tam stále je – odstranění skvrny je nevyléčilo – ale jen málo z nich zašlo příliš daleko. A teď, když je saidín čistý, se nebudou zhoršovat.“

Saidín? Čistý? Kdyby měl Ituralde muže, kteří dokáží usměrňovat… Svým způsobem vlastní damane. Ituralde se poškrábal na bradě. Valilo se to na něj rychle – ale konec konců, generál musel být schopen reagovat rychle. „Dokázal bych je dobře využít,“ řekl. „Velice dobře.“

„Výborně,“ řekl al’Thor. Vyjeli z državy, vzduch byl cítit jinak. „Musíš hlídat velké území, ale mnoho z usměrňovačů, které ti dám, dokáže tkát průchody.“

„Průchody?“ zeptal se Ituralde.

Al’Thor na něj pohlédl, pak to vypadalo, že zaťal zuby, zavřel oči a roztřásl se, jako by mu bylo špatně. Ituralde se prudce narovnal, náhle ve střehu a s rukou na jílci meče. Jed? Byl ten muž zraněný?

Ale ne, al’Thor otevřel oči a vypadalo to, že Ituralde v jejich hlubinách vidí extázi. Al’Thor se obrátil, mávl rukou a vzduch před ním rozčísla čára světla. Muži kolem Ituraldeho kleli a ustupovali. Jedna věc byla, když muž tvrdil, že umí usměrňovat, jiná, když jste ho viděli, jak to dělá přímo před vámi!

„Tohle je průchod,“ řekl al’Thor, když se čára světla převrátila a otevřela ve vzduchu velkou černou díru. „Podle toho, jakou má aša’man sílu, je možné udělat průchod dostatečně široký, aby jím projely vozy. Podle okolností můžete cestovat téměř kamkoli a rychle, někdy okamžitě. S pár vycvičenými aša’many by se tvoje vojsko mohlo ráno nasnídat v Caemlynu a pak si o pár hodin později dát oběd v Tančiku.“

Ituralde si promnul bradu. „No, tak tohle je něco. To je vážně něco.“ Pokud tenhle muž mluvil pravdu a tyhle brány opravdu fungovaly… „S tímhle bych mohl vyhnat Seančany z Tarabonu a možná z celé země!“

„Ne!“ obořil se na něj al’Thor. „Uzavřeme s nimi mír. Podle toho, co říkají moji zvědové, bude už tak dost těžké je přimět k dohodě, aniž bych jim slíbil tvoji hlavu. Nebudu je rozčilovat ještě víc. Na handrkování nemáme cos. Musíme se zabývat důležitějšími věcmi.“

„Nic není důležitější než moje země,“ řekl Ituralde. „Dokonce i jestli jsou ty rozkazy zfalšované, já Alsalama znám. Souhlasil by se mnou. Nebudeme na půdě Arad Domanu trpět cizí vojska.“

„Tak slibuju,“ řekl al’Thor, „že Seančany z Arad Domanu vyprovodím. To ti slibuju. Ale nebudeme je zahánět nikam dál. Na oplátku se vydáš do Hraničních států a tam je budeš chránit proti vpádu. Když přijdou trolloci, zadržíš je, a půjčíš část svých důstojníků, aby pomohli zajistit Arad Doman. Bude jednodušší obnovit pořádek, když lidé uvidí, že se mnou spolupracují jejich urození páni.“

Ituralde se nad tím zamyslel, přestože už věděl, jaká bude jeho odpověď. Průchod mohl jeho muže dostat z téhle smrtící pasti. S Aiely po boku – a Drakem Znovuzrozeným jako spojencem – opravdu měl šanci udržet Arad Doman v bezpečí. Čestná smrt byla dobrá věc. Ale schopnost dál čestně bojovat… to byla ještě drahocennější výhra.

„Platí,“ řekl Ituralde a natáhl ruku.

Al’Thor ji uchopil. „Běž zrušit tábor. Za soumraku musíte být v Saldeii.“