Bouře přichází

32 Řeky stínů

Nyneiva stála na široké hradbě kolem Bandar Ebanu a hleděla dolů na potemnělé město. Hradba se tyčila na vnitrozemské straně města, ale Bandar Eban byl postavený ve svahu, takže viděla přes ni a město až k oceánu. Nad vodou se přivalila večerní mlha a vznášela se nad jiskřivým černým zrcadlem moře. Vypadalo to jako odraz mraků vysoko nad nimi. Ty mraky žhnuly strašidelným perleťovým světlem, vrhaným měsícem, který neviděla.

Mlha nedosahovala až k městu; to dělávala jen zřídka. Visela a vířila nad oceánem. Jako duch lesního požáru, zastaveného nějakou neviditelnou překážkou.

Stále cítila bouři na severu. Vyzývalo ji to, aby projížděla ulicemi a křikem všechny varovala. Uprchněte do sklepů! Udělejte si zásoby jidla, protože se blíží katastrofa! Naneštěstí pytle s hlínou nebo posílené zdi proti téhle bouři nepomohou. Byl to zcela jiný druh bouře.

Mlha nad oceánem často ohlašovala vitr a tato noc nebyla výjimkou. Přitáhla si šátek blíž k tělu. Ve vzduchu cítila slanou vodu, která se mísila s nevyhnutelnými pachy přeplněného města. Odpadky, namačkaná těla, saze a kouř z ohňů a kamen. Stýskalo se jí po Dvouříčí. V zimě tam vály studené větry, ale vždy svěží. Vítr v Bandar Ebanu jí vždycky připadal mírně použitý.

V Dvouříčí už pro ni nikdy nebude místo. Věděla to, přestože ji to bolelo. Nyní byla Aes Sedai; stalo se to její součástí, bylo to pro ni důležitější, než kdysi být vědmou. S pomocí jediné síly mohla lidi léčit způsobem, který jí stále připadal jako zázrak. A s autoritou Bílé věže za zády byla jedním z nejmocnějších jedinců na světě, když se jí vyrovnaly jen jiné sestry a občas nějaký monarcha.

A pokud jde o monarchy, sama byla provdaná za krále. Lan možná neměl království, ale byl král. I kdyby pro nikoho jiného, pro ni ano. Život v Dvouříčí by nebyl pro něj. A po pravdě řečeno ani pro ni. Ten prostý život – kdysi vše, co si dokázala představit – by jí nyní připadal nudný a nenaplňující.

Přesto bylo těžké necítit stesk, zvlášť když sledovala noční mlhu.

„Támhle,“ řekla Merise napjatým hlasem. Společně s Kadsuane a Korele stála a hleděla opačným směrem – ne na jihozápad přes město a oceán, ale na východ. Nyneiva se málem rozhodla, že se k nim nepřipojí, neboť příliš nepochybovala, že ji Kadsuane částečně dává za vinu své vyhnanství. Avšak vyhlídka na to, že spatří zjevení, byla příliš lákavá.

Nyneiva se odvrátila od města, přešla přes hradbu a připojila se k ostatním. Korele na ni pohlédla, ale Merise a Kadsuane si jí nevšímaly. To Nyneivě vyhovovalo. Přestože ji rozčilovalo, že Korele – ze žlutého adžah – byla ohledně přijetí Nyneivy stále ostražitá. Korele byla milá a příjemná, ale stále odmítala uznat, že Nyneiva je také členkou žlutého adžah. No, až Egwain zajistí Bílou věž, nezbude té ženě než změnit názor.

Nyneiva vyhlédla skrz cimbuří na vrcholku hradby a zkoumala temnou krajinu za městem. Nejasně rozeznávala zbytky chatrčí, které se až donedávna mačkaly u hradeb. Nebezpečí – některá skutečná, jiná přehnaná – číhající venku většinu uprchlíků přiměla namačkat se do ulic města. Vypořádat se s nimi a s nemocemi a hladem, které s sebou přinesli, Randovi stále zabíralo mnoho času. Za pobořeným chudinským městečkem už bylo vidět jen křoví, zakrslé stromy a temný kus polámaného dřeva, které dřív možná bývalo kolem od vozu. Nedaleká pole byla holá. Zoraná, osetá, ale stále holá. Světlo! Proč už nic nerostlo? Kde letos v zimě seženou jídlo?

Nicméně v tuto chvíli hledala něco jiného. Co to Merise viděla? Kde…

Pak to Nyneiva uviděla. Jako chuchvalec oceánské mlhy plula po krajině malá skvrna žhnoucího světla. Rostla, nadouvala se jako maličký bouřkový mrak, a zářila perleťovým světlem ne nepodobným tomu z mraků nad nimi. Vytvarovala se do podoby kráčejícího člověka. Pak ze světélkující mlhy vyrašily další postavy. Za pár okamžiků kráčel po temné zemi celý zářící průvod, pohybující se pomalým, slavnostním krokem.

Nyneiva se zachvěla, ale pak se v duchu přísně napomenula. Možná jsou to duchové mrtvých, ale dosud nepředstavovali žádné nebezpečí. Ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se zbavit husí kůže na pažích.

Průvod byl příliš daleko, než aby rozeznala mnoho podrobností. V řadě kráčeli muži i ženy, odění ve světélkujících šatech, které se vlnily a mihotaly jako prapory ve městě. Přízraky neměly žádnou barvu, byly pouze bledé, na rozdíl od většiny duchů, kteří se poslední dobou objevovali.

Tito byli celí tvořeni podivným nezemským světlem. Několik postav ve skupině – která nyní čítala asi dvě stě lidí – neslo velký předmět. Nějaký palankýn? Nebo… ne. Byla to rakev. Byl to tedy nějaký dávný pohřební průvod? Co se těm lidem stalo a proč byli vtaženi zpět do světa živých?

Ve městě se povídalo, že průvod se poprvé objevil noc poté, co Rand dorazil do Bandar Ebanu. Stráže na hradbách, na něž se asi dalo spolehnout nejvíc, jí to znepokojeně potvrdily.

„Nevidím důvod pro takový povyk,“ řekla Merise svým tarabonským přízvukem a se založenýma rukama. „Duchové, na ty jsme teď už všichni zvyklí, ne? Alespoň nerozpouštějí nebo nezapalují lidi.“

Hlášení z města naznačovala, že „události“ jsou stále častější. Jen za posledních pár dnů Nyneiva prověřovala tři důvěryhodná hlášení o lidech, kterým z kůže vylezl hmyz a zabil je. Také zde byl muž, kterého jednou ráno našli v posteli zcela spáleného na uhel. Povlečení nebylo sežehlé. Sama jeho tělo viděla.

Tyto události nezpůsobovali duchové, ale lidé začali přízraky obviňovat. Nyneiva si myslela, že je to lepší, než kdyby obviňovali Randa.

„Tohle vyčkávání ve městě je frustrující,“ pokračovala Merise.

„Opravdu se zdá, že náš pobyt ve městě nepřináší ovoce,“ souhlasila Korele. „Měli bychom vyrazit dál. Slyšely jste, že tvrdí, že Poslední bitva brzy započne.“

Nyneivě se sevřelo srdce obavami o Lana a pak pocítila hněv vůči Randovi. Pořád si myslel, že kdyby se mu povedlo načasovat jeho útok na stejnou dobu jako Lanův v Tarwinově sedle, mohl by nepřátele zmást. Lanův útok by mohl dobře být začátkem Poslední bitvy. Proč mu tedy Rand nepošle na pomoc vojsko?

„Ano,“ řekla zadumaně Kadsuane, „nejspíš má pravdu.“ Proč měla stále nataženou kápi? Rand očividně nebyl nikde poblíž.

„Pak máme ještě větší důvod vyrazit,“ řekla Merise přísně. „Rand al’Thor je hlupák! A Arad Doman není důležitý. Král nebo ne? Co na tom záleží?“

„Seančané nejsou nedůležití’,“ nakrčila nos Nyneiva. „Co oni? Chtěla bys, abychom pochodovali k Momě a naše království nechali otevřená invazi?“

Merise nereagovala. Korele se usmála a pokrčila rameny a pak se podívala na Damera Flinna, který se se založenýma rukama opíral o hradbu za nimi. Uvolněný postoj starého muže naznačoval, že on nepovažuje průvod duchů za nic zvláštního. A v těchto dobách měl možná pravdu.

Nyneiva pohlédla zpátky na přízračné procesí, které kráčelo v oblouku a obcházelo městské hradby. Zbývající Aes Sedai pokračovaly v rozhovoru, v němž Merise s Korele využívaly příležitost každá zvlášť vyjádřit nespokojenost s Randem jedna byla zakaboněná, druhá vyjadřovala sympatie.

Nyneiva měla chuť ho bránit. Přestože byl v poslední době svéhlavý a nevyzpytatelný, v Arad Domanu měl důležitou práci. Do setkání se Seančany ve Falme nezbývalo mnoho času. Kromě toho si Rand správně dělal starosti s obsazením domanského trůnu. A jestli zde skutečně byla Graendal, jak si nejspíš myslí? Ostatní se domnívali, že se se Zaprodankyní musí mýlit, ale Rand Zaprodance našel téměř ve všech ostatních královstvích. Proč ne v Arad Domanu? Nezvěstný král, zem zmítaná zmatkem, hladomorem a sváry? Tyhle věci zněly přesně jako potíže, na něž by člověk poblíž některého ze Zaprodanců narazil.

Ostatní pokračovaly v hovoru. Nyneiva se obrátila k odchodu, ale právě v tu chvíli si všimla, že ji Kadsuane pozoruje. Nyneiva zaváhala a otočila se k ženě v plášti. Kadsuaninu tvář bylo ve světle pochodní stěží vidět, ale Nyneiva ve stínu zahlédla úšklebek, jako by se Kadsuane nelíbily Merisiny a Koreliny stížnosti. Nyneiva s Kadsuane si chvíli hleděly do očí; pak Kadsuane úsečně přikývla. Letitá Aes Sedai se obrátila a vyrazila pryč, přímo uprostřed jedné Merisiny tirády o Randovi.

Zbylé dvě Aes Sedai chvátaly za ní. Co měl ten pohled znamenat? Kadsuane měla ve zvyku se k jiným Aes Sedai chovat, jako by si zasloužily méně úcty než obyčejný soumar. Bylo to, jako by ostatní byly v jejích očích pouhými dětmi.

Nu, vzhledem k tomu, jak se mnoho Aes Sedai poslední dobou chová…

Nyneiva se pro sebe zamračila, kýla na stráže na hradbách a vydala se opačným směrem. Kadsuanino kývnutí nemohlo být známkou respektu. Na to byla Kadsuane až příliš upjatá a domýšlivá.

Co tedy dělat s Randem? Nestál o Nyneivinu pomoc – nebo číkoli pomoc – ale to nebylo nic nového. Byl stejně paličatý, jako když býval ovčákem v Dvouříčí, a jeho otec byl téměř stejně hrozný. Nyneivu vědmu to nikdy nezastavilo, takže to zaručeně nezastaví Nyneivu Aes Sedai. Hádala se s Copliny a Congary; pro Randa al’Thora může udělat totéž. Měla napůl chuť nakráčet do jeho nového „paláce“ a pořádně ho seřvat.

Až na to… Rand al’Thor nebyl nějaký Coplin nebo Congar. Kolem paličatých sedláků z Dvouříčí se nevznášela Randova podivně hrozivá aura.

Už měla co dělat s nebezpečnými muži. Její vlastní Lan byl nebezpečný jako vlk na číhané a uměl být stejně tak sršatý, ačkoli to před většinou lidí dokázal dobře skrýt. Ale jakkoli dokázal být Lan hrozivý a děsivý, raději by si usekl ruku, než aby jí ublížil.

Rand byl jiný. Nyneiva došla ke schodům vedoucím z hradeb do města a vydala se po nich dolů, přičemž mávnutím ruky odmítla návrh jednoho ze strážných, aby si někoho z nich vzala jako doprovod. Byla noc a kolem se nacházela spousta uprchlíků, ale ona byla stěží bezmocná. Nicméně od dalšího z vojáků si vzala lucernu. Používat jedinou sílu k vytvoření světla by kolemjdoucí znervózňovalo.

Rand. Kdysi ho považovala za stejně vlídného jako Lana. Jeho oddanost ochraně žen byla ve své nevinnosti téměř k smíchu. Ten Rand byl pryč. Nyneiva si opět vzpomněla na chvíli, kdy vypověděl Kadsuane. Věřila, že jestli ještě někdy uvidí Kadsuaninu tvář, zabije ji, a kdykoli si vzpomněla na tento okamžik, stále se ještě pokaždé zachvěla. Určitě to byla pouze její představivost, ale v tu chvíli jako by se v místnosti zřetelně setmělo, jako by slunce zakryl mrak.

Rand al’Thor byl stále nevypočitatelnější. Jeho výbuch hněvu vůči samotné Nyneivě před pár dny byl jen další příklad. Samozřejmě ji by nikdy nevyhostil ani by jí nevyhrožoval, navzdory tomu, co řekl. Nebyl tak tvrdý. Nebo ano?

Došla na konec kamenného schodiště a vešla na chodník umazaný blátem od večerních chodců. Přitáhla si šátek blíž k tělu. Schoulení lidé se shlukli na druhé straně ulice. Vchody krámků a uličky tam nabízely ochranu před větrem.

V hloučku kus od ní uslyšela zakašlat dítě. Nebyl to pěkný zvuk. S mumláním přešla ulici, protlačila se mezi uprchlíky a zvednutou lucernou si svítila na jednu skupinku netečných lidí po druhé. Mnozí měli měděnou domanskou kůži, ale byl zde také slušný počet Taraboňanů. A… byli to Saldejci? To bylo nečekané.

Většina uprchlíků ležela zabalená v otrhaných přikrývkách vedle svého majetku. Tady hrnec, tamhle deka. Jedna malá holčička držela malou hadrovou panenku, která nejspíš kdysi bývala hezká, ale teď jí chyběla jedna ruka. Rand si určitě dokázal podmaňovat země, ale jeho království potřebovala víc než jen příděly zrní. Lidé potřebovali stabilitu a něco – někoho — v co mohou věřit. Pokud šlo o tyto věci, Randovi se dařilo stále hůř.

Odkud se ozýval ten kašel? Moc uprchlíků s ní nemluvilo a odpovídali jen zdráhavé. Když chlapce konečně našla, byla víc než jen trochu rozmrzelá. Jeho rodiče si ustlali v mezeře mezi dvěma dřevěnými krámky, a když se k nim Nyneiva přiblížila, otec vstal, aby se jí postavil. Byl to ošumělý Domanec s tmavým rozcuchaným plnovousem a hustým knírem, který byl možná kdysi zastřižený podle domanské módy. Neměl kabát a jeho košile byla skoro na cáry.

Nyneiva ho usadila pohledem, který se naučila dávno předtím, než se stala Aes Sedai. Vážně, muži dokázali být tak hloupí! Jeho syn nejspíš umíral, a on se přesto postavil jedné z mála osob ve městě, která mu mohla pomoct. Jak tomu obvykle bývalo, měla žena víc rozumu. Položila manželovi ruku na nohu, což ho přimělo sklopit pohled. Nakonec se s tichým mručením odvrátil.

Ženiny rysy bylo přes vrstvu špíny na obličeji těžké rozeznat. Ve špíně na tvářích se klikatily cestičky po slzách; očividně za sebou měla pár těžkých nocí.

Nyneiva si klekla – otce, tyčícího se nad ní, si nevšímala – a odtáhla přikrývku z tváře dítěte, které žena držela v náručí. Opravdu, chlapec byl vychrtlý a bledý a oči se mu v deliriu třepotavě otevřely.

„Jak dlouho kašle?“ zeptala se Nyneiva, zatímco z váčku na boku vytáhla několik svazečků bylin. Neměla jich moc, ale budou muset stačit.

„Už týden, urozená paní,“ odpověděla žena.

Nyneiva podrážděně zamlaskala a ukázala na plecháček kousek od nich. „Naplň to,“ obořila se na otce. „Máte štěstí, že kluk s bílou horečkou vydržel tak dlouho; bez zásahu by nejspíš nepřežil další noc.“

Navzdory předchozí neochotě si otec pospíšil, aby ji poslechl, a naplnil hrnek z nedalekého sudu. Alespoň tady díky častým dešťům nebyl nedostatek vody.

Nyneiva si vzala hrnek a rozmíchala v něm sadec a řimbabu, pak spředla vlákno ohně a vodu zahřála. Začalo se z ní slabě kouřit a otec začal znovu něco mumlat. Nyneiva zavrtěla hlavou; vždycky slýchávala, že pokud jde o používání jediné síly, jsou Domanci věcní. Neklid ve městě na ně skutečně musí mít vliv.

„Napij se,“ řekla chlapci, klekla si a použila všech pět sil ve složitém tkanivu léčení, které používala zcela instinktivně. Její schopnost uváděla některé Aes Sedai v úžas, ale jiné se za to na ni mračily. V každém případě její způsob fungoval, i když nedokázala vysvětlit, jak dělá to, co dělá. To bylo jedno z požehnání i prokletí divoženek; mohla instinktivně dělat věci, které se jiné Aes Sedai namáhavě učily. Nicméně bylo pro Nyneivu těžké odnaučit se některé špatné návyky, které si vytvořila.

Chlapec, přestože byl omámený, zareagoval na hrnek přiložený ke rtům. Zatímco pil, sneslo se na něj tkanivo jejího léčení a on ztuhl a zprudka se nadechl. Byliny nebyly zapotřebí, ale pomohou mu po namáhavém léčení dodat sílu. Překonala zvyk při léčení vždy používat byliny, ale stále měla dojem, že mají své místo a význam.

Otec výhrůžně poklekl, ale Nyneiva mu přitiskla špičky prstů na hruď a přinutila ho couvnout. „Dopřej dítěti vzduch.“

Chlapec zamrkal a Nyneiva viděla, jak se mu do očí vrací rozum. Slabě se roztřásl. Nyneiva se do něj vnořila, aby zjistila, jak dobře léčení zabralo. „Horečka ustoupila,“ přikývla, vstala a uvolnila jedinou sílu. „Příštích pár dní se bude potřebovat pořádně najíst; dám vám připiš pro správce přístavu a dostanete příděly navíc. Neprodávejte to jídlo, protože to zjistím a rozzlobím se. Rozumíte?“

Žena zahanbeně sklopila oči. „Nikdy bychom…“

„Nic už nepokládám za samozřejmé,“ řekla Nyneiva. „Každopádně pokud uděláte, co říkám, měl by přežít. Dnes mu dejte zbytek toho odvaru, po doušcích, když to bude nutné. Pokud horečka znovu vypukne, přineste mi ho do Drakova paláce.“

„Ano, má paní,“ řekla žena, zatímco manžel si klekl a s úsměvem si chlapce vzal.

Nyneiva zvedla lucernu a vstala.

„Urozená paní,“ řekla žena. „Děkuju ti.“

Nyneiva se k ní obrátila. „Měli jste mi ho přinést už před několika dny. Je mi jedno, jaké pitomé pověry se mezi lidma šíří, Aes Sedai nejsou vaši nepřátelé. Jestli znáš někoho, kdo je nemocný, řekni mu, ať nás navštíví.“

Žena přikývla a manžel vypadal poděšeně. Nyneiva vykráčela z uličky na temnou ulici a lidé, které cestou míjela, ji sledovali se směsicí úcty a hrůzy. Bláhoví lidé! Nechají raději svoje děti umřít, než aby je dali vyléčit?

Když se ocitla zpátky na ulici, uklidnila se. Toto zdržení si ve skutečnosti nevyžádalo příliš mnoho času a – přinejmenším dnes večer – čas byl jednou z věcí, kterých měla dost. S Randem se jí moc nedařilo. Jedinou útěchou jí bylo, že Kadsuane si jako jeho poradce vedla ještě hůř.

Jak člověk zacházel s bytostí, jako je Drak Znovuzrozený? Nyneiva věděla, že někde v jeho nitru je ten starý Rand. Jenom ho prostě tolikrát zbili a zkopali, že zalezl do úkrytu a nechal vládnout svou drsnější verzi. Jakkoli ji mrzelo, že to musí přiznat, pouštění hrůzy nezabere. Ale jak ho má přinutit, aby udělal, co má, když byl příliš paličatý, než aby reagoval na běžné dorážení?

Nyneiva se zastavila na prázdné ulici, osvětlené září lucerny. Existovala jedna osoba, které se dařilo s Randem pracovat a zároveň ho učit a cvičit. Nebyla to Kadsuane ani žádná z Aes Sedai, které se ho pokoušely zajmout, obelstít nebo zastrašit.

Byla to Moirain.

Nyneiva kráčela dál. Během posledních měsíců svého života modrá Randovi téměř podlézala. Aby ho přiměla vzít si ji jako poradce, svolila, že bude poslouchat jeho rozkazy a radit mu jen tehdy, když o to bude stát. K čemu byla rada, kterou člověk dostal jen tehdy, když chtěl? Lidé nejvíc potřebují slyšet ty rady, o které nestojí!

Avšak Moirain byla úspěšná. Díky ní začal Rand překonávat svůj odpor k Aes Sedai. Kdo ví, jestli nebýt toho, že Rand nakonec Moirain přijal, by Kadsuane někdy dosáhla pokroku a stala se jeho rádkyní.

Nu, Nyneiva nebude pro Randa al’Thora dělat totéž, bez ohledu na to, kolik líbivých titulů má. Měla se však z Moirainina úspěchu o něčem poučit. Možná že Rand Moirain naslouchal, protože mu její podlézavost lichotila, nebo ho možná už jen unavovalo, jak ho lidé postrkovali sem a tam. Bylo mnoho lidí, kteří se Randa snažili ovládnout. To ho muselo rozčilovat a Nyneivě to značně ztěžovalo práci, neboť ona byla tou, které skutečně potřeboval naslouchat.

Třeba ji vnímal jako dalšího z těch bezvýznamných manipulátorů? Nepřekvapilo by ji to.

Musela mu ukázat, že usilují o stejné cíle. Nechtěla mu říkat, co má dělat; jen chtěla, aby se přestal chovat jako pitomec. A kromě toho prostě chtěla, aby byl v bezpečí. Také by si přála, aby byl vůdcem, kterého si lidé váží a ne se ho bojí. Zdálo se, že nedokáže poznat, že stezka, po níž kráčí, je stezkou tyrana.

Být králem se opravdu tak moc nelišilo od toho být starostou v Dvouříčí. Starosta měl být vážený a oblíbený. Vědma a ženský kroužek mohli vykonávat těžké úkoly, jako například trestat ty, kdo překročili hranice. Starostu však lidé museli mít rádi. To bylo základem civilizovaného a bezpečného města.

Ale jak to Randovi ukázat? Nemohla ho nutit; musela ho přimět naslouchat nějak jinak. V hlavě jí začínal klíčit plán. Když došla k sídlu, měla už představu, co dělat.

Bránu vedoucí na pozemky střežili Saldejci; Aielové se raději zdržovali v Randově blízkosti a střežili pokoje a chodby v samotném sídle. Hašteř Nalmat, důstojník ve službě, se Nyneivě při příchodu uklonil; někteří lidé stále ještě věděli, jak se k Aes Sedai chovat. Pozemky za branou byly okrasné a dobře opečovávané. Když světlo Nyneiviny lampy pronikalo skrz stromy vypěstované a upravené do podoby fantastických zvířat, vrhalo na trávu podivné stíny. Stíny se pohybovaly v souladu s lucernou a přízračné tvary se prodlužovaly a splývaly s větší temnotou noci kolem. Jako řeky stínu.

Před sídlem stál na stráži větší oddíl saldejských vojáků; mnohem větší, než bylo třeba. Vždy, když muži stáli na stráži, měli jejich kamarádi sklony se shlukovat, nepochybně kvůli drbům. Nyneiva k nim rázně vyrazila, takže se někteří z nich přestali líně opírat o sloupořadí.

„Kdo z vás není právě ve službě?“ zeptala se.

A samozřejmě, tři z devíti vojáků zvedli s mírně rozpačitým výrazem ruce.

„Výborně,“ řekla Nyneiva a podala jednomu z nich lucernu. „Vy tři pojďte se mnou.“ Vešla do domu se třemi vojáky v patách.

Bylo pozdě – přízračný průvod se objevoval jen o půlnoci – a dům pospával. Složitý lustr ve vstupní hale byl zhasnutý a chodby temné. Zapátrala v paměti, vybrala si směr a vyrazila. Nabílené stěny zde byly stejně neposkvrněné jako v jiných částech domu, ale nebyly zdobené. Její instinkt se ukázal správný, neboť brzy vešla do malé přípravny, kde sloužící chystali podnosy s jídlem, než je odnesli do jídelny. Chodba, kterou si vybrala, vedla k obývacím pokojům sídla; další chodba vzadu mířila ke kuchyním. Místnost byla vybavená velkým masivním dřevěným stolem a několika vysokými stoličkami. Na těch seděl hlouček mužů, kteří hráli kostky a na sobě měli zelené a bílé plátěné košile – livrej Milisaiřina rodu – a hrubé pracovní kalhoty.

Když Nyneiva nakráčela do místnosti, ohromeně vzhlédli; jeden z nich dokonce vyskočil na nohy, až se jeho stolička překotila. Sundal si klobouk – nesouměmou hnědou věc, kterou by se styděl nosit dokonce i Mat – a tvářil se jako dítě, které přistihli, jak před večeří šťourá prstem do koláče.

Nyneivě bylo jedno, co dělají; našla nějaké místní sloužící a na ničem jiném nezáleželo. „Musím vidět dosun,“ řekla a použila místní označení pro hlavní hospodyni. „Přiveďte mi ji.“

Její vojáci vstoupili do místnosti za ní. Všichni tři byli Saldejci, a i když byli trochu vrtáci, vykračovali si jako muži důvěrně obeznámení s bojem. Pochybovala, že tito prostí sloužící potřebují k zastrašení něco víc než Aes Sedai, ale vojáci jí nejspíš budou užiteční později.

„Dosun?“ zeptal se nakonec muž s kloboukem. „Víš určitě, že bys raději nemluvila se správcem nebo…“

„Dosun,“ řekla Nyneiva. „Přiveďte mi ji hned. Dejte jí čas přehodit si přes sebe župan, ale nic víc.“ Ukázala na jednoho z vojáků. „Ty, běž s ním. Ujisti se, že nebude mluvit s někým jiným nebo té ženě nedopřeje čas na útěk.“

„Útěk?“ vyjekl sluha. „Proč by to Loral dělala? Co provedla, má paní?“

„Doufám, že nic. Běž!“

Dva muži – jeden sluha, jeden voják – odspěchali a zbývající tři sluhové zůstali sedět u stolu a tvářili se znepokojeně. Nyneiva si založila ruce pod prsy a uvažovala o svém plánu. Rand usoudil, že jeho hon za domanským králem narazil na zeď, když posel zemřel. Nyneiva si tím nebyla tak jistá. Byli v tom zapletení i jiní a pár vhodně položených otázek by mohlo mnohé objasnit.

Nebylo pravděpodobné, že dosun provedla něco špatného. Nyneiva ale nechtěla, aby si sluha, který pro ni šel, pouštěl pusu na špacír před lidmi, které by snad cestou potkal; raději u něj vyvolat pocit ohrožení a vojáka použít, aby muž mlčel. A aby sebou hodil.

Její prozíravost se ukázala být účinná. Během pár minut vběhl sluha zpátky do místnosti a táhl postarší ženu v modrém večerním županu. Zpod narychlo uvázaného červeného šátku trčely šedé vlasy a letitá domanská tvář byla úplně bílá hrůzou. V Nyneivě zahlodal pocit viny. Jak se ta žena musela cítit, když ji uprostřed noci probudil vyděšený sluha s tím, že ji jedna z Aes Sedai chce okamžitě vidět!

Saldejský viják dorazil vzápětí a zůstal na stráži u dveří. Byl zavalitý a s křivýma nohama a měl jeden z těch dlouhých saldejských knírů. Zbývající dva vojáci postávali u dveří, kterými Nyneiva předtím přišla, a jejich nenucené chování v místnosti jen vyvolávalo další napětí. Zdálo se, že pochopili něco z toho, co má v úmyslu.

„Klid, dobrá ženo,“ řekla Nyneiva a kývla ke stolu. „Můžeš se posadit. Vy ostatní jděte k hlavnímu vchodu a zůstaňte tam. S nikým nemluvte.“

Čtveřice mužů nepotřebovala žádné další pobízení. Nyneiva jednomu z vojáků nařídila, aby šel za nimi a ujistil se, že ji poslechli. Pozdní hodina pro ni představovala výhodu; když tolik sloužících a Randových společníků spalo, mohla vést vyšetřování, aniž by vyplašila ty, kdo by mohli být vinni.

Odchod sluhů dosun jen ještě víc znervóznil. Nyneiva se posadila ke stolu na jednu z uvolněných stoliček. Muži tady ve spěchu zapomněli kostky, ale – samozřejmě – mince vzali s sebou. Místnost osvětlovala malá lampa, hořící otevřeným plamenem na okenním parapetu. Lucernu si s sebou odnesl Saldejec, když šel za sluhy.

„Jmenuješ se Loral, je to tak?“ zeptala se Nyneiva.

Dosun ostražitě přikývla.

„Víš, že Aes Sedai nelžou?“

Hospodyně opět přikývla. Většina Aes Sedai nemohla lhát, i když Nyneiva prakticky vzato ano, protože nedržela hůl přísahy. To byl jeden z důvodů, proč měla v očích ostatních nižší postavení. Nezaslouženě. Hůl přísahy byla jen formalita; lidé z Dvouříčí nepotřebovali žádný ter’angrial, aby byli čestní. „Pak mi budeš věřit, když ti povím, že tebe osobně nepodezřívám, žes provedla něco špatného. Jen potřebuju tvoji pomoc.“

Zdálo se, že se žena trochu uvolnila. „Jakou pomoc potřebuješ, Nyneivo Sedai?“

„Podle mých zkušeností toho hlavní hospodyně ví o záležitostech domu víc než správci nebo dokonce majitelé. Pracuješ tady dlouho?“

„Sloužila jsem rodině Čadmar po tři pokolení,“ řekla žena s nemalou dávkou pýchy. „A doufala jsem, že budu sloužit dalšímu, kdyby urozená paní…“ Hospodyně zmlkla. Rand „urozenou paní“ uvěznil v jejím vlastním vězení. To nedávalo příliš velkou naději na další generaci, které by bylo možno sloužit.

„Ano, dobře,“ řekla Nyneiva, aby přerušila nepříjemné ticho. „Nešťastné okolnosti, do kterých je zapletena i tvoje paní, tvoří jednu část mého dnešního úkolu.“

„Nyneivo Sedai,“ řekla stará žena dychtivějším hlasem, „myslíš, že bys ji mohla dostat na svobodu? Zase jí zařídit přízeň urozeného pána Draka?“

„Snad.“ Těžko, dodala Nyneiva v duchu, ale možné je všechno. „To, co dnes v noci dělám, by mohlo pomoct. Viděla jsi někdy toho posla, kterého tvoje paní uvěznila?“

„Toho, co ho poslal král?“ zeptala se Loral. „Nikdy jsem s ním nemluvila, Aes Sedai, ale viděla jsem ho. Vysoký, hezký chlapík, a co bylo u Domance zvláštní, hladce oholený. Minula jsem se s ním v chodbě. Myslím, že měl jednu z nejhezčích tváří, jakou jsem kdy u muže viděla.“

„A pak?“ zeptala se Nyneiva.

„No, šel si promluvit přímo s urozenou paní Čadmar, a pak…“ Loral se odmlčela. „Nyneivo Sedai, nechci svou paní dostat do ještě větších potíží a…“

„Poslali ho k výslechu,“ řekla úsečně Nyneiva. „Na hlouposti nemám čas, Loral. Nejsem tady, abych hledala důkazy proti tvé paní, a je mi jedno, komu jsi věrná. V sázce jsou mnohem důležitější věci. Odpověz na moji otázku.“

„Ano, urozená paní,“ zbledla Loral. „Samozřejmě jsme všichni věděli, co se stalo. Nezdálo se nám správné, poslat takhle k tazateli jednoho z králových mužů. Zvláště tohohle muže. Je škoda zohyzdit tak krásnou tvář, a vůbec.“

„Víš, kde je ten tazatel a žalář?“

Loral zaváhala a pak zdráhavé přikývla. Dobře. Neměla v úmyslu zadržovat informace.

„Tak tedy pojďme,“ řekla Nyneiva a vstala.

„Má paní?“

„Do žaláře,“ vysvětlila Nyneiva. „Předpokládám, že není nikde na těchto pozemcích, ne pokud byla Milisair Čadmar tak opatrná, jak si myslím.“

„Není to moc daleko, v Racčí Hostině,“ řekla Loral. „Chceš tam jít dneska v noci?“

„Ano,“ odpověděla Nyneiva, ale pak zaváhala. „Leda bych se místo toho rozhodla navštívit vyslýchajícího u něj doma.“

„To je na stejném místě, má paní.“

„Výborně. Pojďme.“

Loral neměla příliš na vybranou. Nyneiva jí dovolila vrátit se v doprovodu vojáka do pokoje pro šaty.

O chvíli později vyvedla Nyneiva s vojáky dosun – společně se čtyřmi sluhy, aby náhodou někoho nevarovali před tím, co se děje – z domu. Celá pětice vypadala nespokojeně. Pravděpodobně věřili těm pověrčivým povídačkám, že v noci není bezpečno. Nyneiva měla víc rozumu. Noc možná nebyla bezpečná, ale nebylo to o nic horší než jindy. Vlastně mohla být bezpečnější. Když se kolem pohybovalo méně lidí, zmenšovala se možnost, že někomu poblíž náhle z kůže vyraší tmy, zahalí ho plameny nebo umře nějakou jinou děsivou náhodou.

Opustili pozemky panského sídla a Nyneiva kráčela rázným krokem, doufajíc, že sej í podaří zabránit tomu, aby ostatní byli příliš nervózní. Kývla na vojáky u brány a vydala se směrem, který jí ukázala Loral. Jejich nohy bušily do dřevěných chodníků a zatažená noční obloha slabě zářila světlem měsíce nad hlavou.

Nyneiva si nedopřála luxus zpochybňovat svůj plán. Rozhodla se, jak postupovat, a zatím šlo všechno dobře. Pravda, Rand se na ni možná rozzlobí za to, že si přivlastnila vojáky a vyvolává potíže. Ale někdy, když jste chtěli vidět, co je na dně sudu s kalnou dešťovou vodou, museli jste vodu zamíchat, aby to, co je dole, vyplavalo na povrch. Byla to prostě příliš velká náhoda. Milisair Čadmar posla uvěznila před několika měsíci, ale zemřel jen krátce před tím, než ho chtěl Rand nechat předvést. Byl jedinou osobou ve městě, která měla klíč k tomu, kde král je.

Náhody se stávaly. Někdy, když měli dva sedláci spor a jedna z jejich krav v noci pošla, to byla jen náhoda. A někdy trocha pátrání odhalila přesný opak.

Loral jejich skupinku vedla k Racčí Hostině, také známé jako Racčí čtvrť, části města poblíž místa, kde rybáři vyhazovali odpad z úlovku. Jako většina rozumných lidí se i Nyneiva této čtvrti vyhýbala, a jak se blížili, její nos jí připomněl proč. Rybí vnitřnosti možná byly skvělé hnojivo, ale Nyneiva cítila hromady kompostu na vzdálenost několika ulic. Této temné části města se vyhýbali dokonce i uprchlíci.

Byla to docela dlouhá procházka – bohatá část města byla od Racčí Hostiny pochopitelně značně daleko. Nyneiva kráčela vpřed a šerým uličkám a budovám nevěnovala pozornost, přestože se její doprovod – s výjimkou vojáků – vyděšeně držel v hloučku kolem ní. Saldejci místo toho drželi ruce na svých křivolakých mečích a snažili se rozhlížet se do všech směrů najednou.

Kéž by měla zprávy z Bílé věže. Jak je to dlouho, co se od Egwain nebo ostatních něco doslechla? Připadala si slepá. Mohla si za to sama, protože trvala na tom, že půjde s Randem. Někdo na něj musel dohlížet, ale to znamenalo nemoct dohlížet na kohokoli jiného. Byla Věž stále rozpolcená? Byla Egwain stále amyrlin? Zprávy z ulic moc nepomáhaly. Jako vždy na každou, kterou zaslechla, existovaly další dvě, které ji popíraly. Bílá věž bojuje sama se sebou. Ne, bojuje s aša’many. Ne, Aes Sedai byly zničeny Seančany. Nebo Drakem Znovuzrozeným. Ne, jsou to všechno lži, rozšiřované Věží, aby nalákala nepřítele k útoku.

Přímo o Elaidě nebo Egwain se toho povídalo málo, přestože se šířily překroucené zvěsti o dvou amyrlin. To byl problém. Ani jedné skupině Aes Sedai by se nelíbilo šíření zpráv o druhé amyrlin. Historky o sporech mezi Aes Sedai nakonec ublíží jim všem.

Nakonec se Loral zastavila. Čtyři sluhové zůstali stát za ní a s ustaranými výrazy se shlukli blíž k sobě. Nyneiva pohlédla na Loral. „Takže?“

„Támhle, urozená paní.“ Žena ukázala kostnatým prstem na budovu na opačné straně ulice.

„Svíčkařův krámek?“ zeptala se Nyneiva.

Loral přikývla.

Nyneiva zavolala jednoho z křivonohých saldejských vojáků. „Ty, hlídej tuhle pětici a ujisti se, že se nedostanou do maléru. Vy dva, pojďte se mnou.“

Vyrazila přes ulici, ale když neuslyšela na chodníku kroky, zamračeně se obrátila. Tři strážní stáli pohromadě, hleděli na jedinou lucernu a nejspíš se proklínali, že je nenapadlo vzít si další.

„Ale pro Světlo,“ obořila se na ně Nyneiva, zvedla ruku a uchopila zdroj. Spředla nad prsty zářivou kouli, která kolem ní vrhala chladné rovnoměrné světlo. „Nechte lucernu tady.“

Dva Saldejci ji poslechli a pospíšili si za ní. Přistoupila ke svíčkařovým dveřím a pak spředla ochranu proti odposlouchávání a umístila ji do vzduchu kolem sebe, dveří a obou vojáků.

Podívala se na jednoho z vojáků. „Jak se jmenuješ?“

„Triben, má paní,“ řekl. Byl to muž s dravci tváří, krátkým zastřiženým knírem a jizvou na čele. „Tohle je Lurts,“ ukázal na druhého vojáka, rozložitého mohutného muže, u nějž Nyneivu překvapilo, že má na sobě jezdeckou uniformu.

„Dobrá, Tribene,“ řekla Nyneiva. „Vykopni dveře.“

Triben se s ní nedohadoval; prostě jen zvedl nohu v těžké botě a kopl. Zárubně bez problémů povolily a dveře se rozlétly, ale pokud Nyneiva správně umístila ochranu, nikdo v budově to neuslyší. Nakoukla dovnitř. Místnost voněla voskem a voňavkami a na dřevěné podlaze byla spousta skvrn. Skvrny po rozpuštěném vosku; vyčištěný vosk často zanechával skvrny.

„Rychle,“ nařídila vojákům a uvolnila ochranu, ale stále udržovala světelnou kouli. „Lurtsi, jdi dozadu a hlídej uličku; ujisti se, že nikdo neuteče. Tribene, se mnou.“

Mohutný Lurts se pohnul překvapivě rychle a zaujal postavení v zadní části krámu. Nyneivina koule osvětlovala sudy na svíčky a hromadu oharků v koutě, kupovaných za groše k novému roztavení. Napravo stoupalo schodiště. Malý výklenek v přední části dílny sloužil jako sklad a obsahoval svíčky nejrůznějších tvarů a velikostí, od obyčejných dlouhých bílých až po vonné zdobené cihly. Jestli se Loral ohledně tohohle místa mýlí…

Ale každá dobrá tajná operace by se ukrývala za něčím obyčejným. Nyneiva vyrazila do schodů, až pod její vahou praskalo dřevo. Dům byl úzký. V horním patře objevili s Tribenem dvě místnosti. Jedny dveře byly nepatrně pootevřené, takže Nyneiva utlumila světelnou kouli a utkala v místnosti ochranu proti odposlouchávání. Pak v patách s drsně vyhlížejícím Tribenem, který se skřípěním vytahoval meč z pochvy, vtrhla dovnitř.

V místnosti byla jen jedna osoba, tlustý muž spící na matraci na podlaze s pokrývkami zmuchlanými kolem nohou. Nyneiva spředla pár vláken vzduchu a jediným plynulým pohybem ho svázala. Vyvalil oči a otevřel ústa k zaječení, ale Nyneiva mu pusu ucpala roubíkem ze vzduchu.

Obrátila se k Tribenovi a kývla, zatímco uvazovala tkanivo. Spoutaného muže, který se zmítal v poutech, tam nechali a přešli ke druhým dveřím. Než vešli dovnitř, utkala v místnosti další ochranu proti odposlouchávání a dobře udělala – protože dva mladší muži v místnosti se probrali mnohem rychleji. Jeden se prudce posadil a vyjekl právě ve chvíli, kdy k němu Triben zamířil po prkenné podlaze. Triben ho praštil do břicha a vyrazil mu vzduch z plic.

Nyneiva ho spoutala vláknem vzduchu a pak udělala totéž s druhým mužem, který se rozespale probíral na lůžku. Přitáhla si oba k sobě, rozjasnila světelnou kouli a zvedla muže pár coulů do vzduchu. Oba to byli Domanci s tmavými vlasy, hrubými rysy a tenkými kníry. Oba na sobě měli jen spodky. Na učedníky vypadali příliš staří.

„Myslím, že jsme na správném místě, Nyneivo Sedai,“ řekl Triben, který obešel dvojici a postavil se vedle ní.

Tázavě zvedla obočí.

„Tohle nejsou svíčkařovi učedníci,“ pokračoval Triben. Zastrčil meč zpět do pochvy. „Mozoly na dlaních, ale na rukách žádné spáleniny? Svalnaté paže? A jsou moc staří. Tomu chlápkovi vlevo alespoň jednou zlomili nos.“

Prohlédla si je pozorněji; Triben měl pravdu. Měla jsem si toho všimnout. Ale věku si všimla. „Kterému myslíš, že bych měla vyndat roubík,“ zeptala se nenuceně, „a kterého bych měla zabít?“

Oba muži sebou s vytřeštěnýma očima začali mrskat. Měli by vědět, že Aes Sedai by nikdy nic takového neudělala. Vlastně by nejspíš neměla nic takového ani naznačit, ale takoví soukromí žalářníci ji rozčilovali.

„Ten vlevo vypadá, že by moc rád mluvil, urozená paní,“ řekl Triben. „Možná ti poví, co si přeješ vědět.“

Přikývla a uvolnila muži roubík. Okamžitě začal mluvit. „Udělám cokoli, co řekneš! Prosím, nestrkej mi do břicha hmyz! Neudělal jsem nic špatnýho, přísahám, já…“

Znovu ho ucpala vzduchem.

„Příliš si stěžuje,“ řekla. „Možná ten druhý bude mít rozum a zůstane zticha a bude mluvit jenom tehdy, když se ho zeptám.“ Uvolnila mu roubík.

Muž zůstal viset ve vzduchu, očividně vyděšený, ale nic neřekl. Jediná síla dokázala vystrašit i nejdrsnější zabijáky.

„Jak se dostanu do žaláře?“ zeptala se ho.

Vypadal, že je mu zle, ale nejspíš už předtím uhodl, že jí půjde o žalář. Nebylo pravděpodobné, že by Aes Sedai vrazila po půlnoci do krámu jen proto, že jí prodali nekvalitní svíčku.

„Padací dveře,“ řekl muž, „pod rohoží vpředu v krámu.“

„Výborně,“ řekla Nyneiva. Rozvázala tkanivo, které mužům svazovalo ruce, a opět nasadila roubík tomu, s nímž mluvila. Nenechala je viset ve vzduchu – nechtěla je za sebou tahat – a místo toho je nechala jít po svých.

Poslala Tribena do druhé místnosti pro tlustého muže a pak je všechny tři sehnala ze schodů. Dole narazili na svalnatého Lurtse, který bedlivě sledoval uličku za domem. Před ním seděl na podlaze mladík a Nyneivina světelná koule ozářila jeho vyděšenou domanskou tvář s neobvykle světlými vlasy a ruce poseté malými spáleninami.

„Tak tohle je svíčkařův učedník,“ řekl Triben a poškrábal se na zjizveném čele. „Nejspíš ho nechali dělat všechnu práci v dílně.“

„Spal támhle pod těma pokrývkama,“ kývl Lurts, který se k Nyneivě připojil, na tmavou hromadu v koutě. „Když jste vyšli po schodech, zkusil se vydrápat předníma dveřma ven.“

„Vezmi ho,“ řekla Nyneiva. V malé přední části krámu Triben odtáhl rohož a mečem šťáral v prknech, dokud nenarazil na něco pod nimi – Nyneiva předpokládala že na panty. Po chvíli opatrného páčení se mu podařilo padací dveře otevřít. Do tmy pod nimi vedl žebřík.

Nyneiva popošla vpřed, ale Triben zvedl ruku. „Urozený pán Bašere by mě pověsil za vlastní třmeny, kdybych tě nechal jít první, urozená paní,“ řekl. „Nedá se říct, co může dole čekat.“ Skočil do díry a sklouzl po žebříku, kterého se přidržoval jednou rukou, zatímco v druhé třímal meč. S žuchnutím dopadl na zem a Nyneiva obrátila oči v sloup. Muži! Pokynula Lurtsovi, aby hlídal žalářníky, a pak jim uvolnila pouta, aby mohli sešplhat dolů. Na každého se přísně podívala; pak slezla po žebříku, aniž se ovšem tak směšně předváděla jako Triben, a nechala Lurtse, ať za ní nažene žalářníky.

Zvedla kouli světla a prohlédla si sklep. Stěny byly z kamene, takže už byla mnohem méně nervózní, pokud šlo o váhu budovy nahoře. Podlahu tvořila ušlapaná hlína a do stěny před ní byly zabudovány dřevěné dveře. Triben u nich naslouchal.

Kývla na něj a on je otevřel a dychtivě vpadl dovnitř. Vypadalo to, že Saldejci přebírají některé aielské zvyky. Nyneiva šla za ním a jen pro jistotu si připravila tkanivo vzduchu. Za ní začali po žebříku slézat zasmušilí žalářníci, následovaní Lurtsem.

V druhé místnosti toho nebylo moc k vidění. Dvě cely se silnými dřevěnými dveřmi, stůl s několika stoličkami a velká dřevěná truhla. Nyneiva vyslala světelnou kouli do rohu, zatímco Triben zkoumal truhlu. Zvedl víko a pak vytáhl obočí a vyndal několik třpytících se nožů. Výslechové pomůcky. Nyneiva se zachvěla. Tvrdě se podívala na žalářníky, kteří stáli za ní.

Uvolnila roubík tomu, který předtím mluvil. „Klíče?“ zeptala se.

„Na dně truhly,“ řekl hrdlořez. Tlustý žalářník – nepochybně vůdce skupiny, protože měl samostatnou místnost – po něm vrhl zuřivý pohled. Nyneiva vůdcem trhla do vzduchu. „Neprovokuj mě,“ zavrčela. „Je už příliš pozdě, než aby rozumní lidi byli vzhůru.“

Kývla na Tribena, který vylovil klíče a otevřel dveře kobek. První cela byla prázdná; v druhé byla zavřená rozcuchaná žena, stále oblečená v honosných domanských šatech, třebaže ušpiněných. Urozená paní Čadmar byla špinavá a ošumělá a otupěle se choulila u zdi. Stěží si vůbec všimla, že se dveře otevřely. Nyneiva zachytila závan pachu, který byl až do této chvíle překrytý zápachem hnijících ryb. Lidské výkaly a nemyté tělo. Nejspíš to byl jeden z důvodů, proč žalář umístit tady v Racčí Hostině.

Při pohledu na to, jak se se ženou zachází, se Nyneiva prudce nadechla. Jak to mohl Rand dovolit? Sama žena dělala přesně totéž jiným, ale to ještě neznamenalo, že je správné, aby se snižoval na její úroveň.

Mávla na Tribena, aby zavřel dveře; pak se posadila na jednu ze stoliček v místnosti a přejížděla tři žalářníky pohledem. Za nimi Lurts hlídal cestu ven a dával pozor na učedníka. Tlustý žalářník stále visel ve vzduchu.

Potřebovala informace. Mohla Randa požádat o dovolení žalář ráno navštívit, ale kdyby to udělala, riskovala by, že tyto muže upozorní, že se chystá návštěva. Aby odhalila, co bylo skryto, spoléhala se na moment překvapení a zastrašování.

„A teď,“ řekla trojici, „vám položím několik otázek. Vy mi odpovíte. Ještě si nejsem jistá, co s várna udělám, takže si uvědomte, že je pro vás nejlepší říkat mi pravdu.“

Dva muži na zemi vzhlédli ke třetímu, který se vznášel v neviditelném tkanivu vzduchu. Přikývli.

„Muž, kterého vám přivedli,“ řekla. „Královský posel. Kdy dorazil?“

„Před dvěma měsíci,“ řekl jeden z rabiátů – ten s mohutnou bradou a zlomeným nosem. „Přivezli ho v pytli se zbytky svíček ze sídla urozené paní Čadmar, stejně jako všechny ostatní vězně.“

„A vaše rozkazy?“

„Držet ho pod zámkem,“ řekl druhý rabiát. „Udržet ho naživu. Moc jsme toho nevěděli, ehm, urozená paní Aes Sedai. Jorgin je ten, kdo vede všechny výslechy.“

Podívala se nahoru na tlusťocha. „Ty jsi Jorgin?“

Zdráhavé přikývl.

„A jaké příkazy jsi měl ty?“

Jorgin neodpověděl.

Nyneiva vzdychla. „Podívej,“ řekla mu. „Jsem Aes Sedai a moje slovo mě zavazuje. Když mi řekneš, co chci vědět, postarám se o to, že tě nebudou z jeho smrti podezírat. Vy tři Draka nezajímáte, jinak už bys téhle malé… zastávce nevelel.“

„Když budeme mluvit, necháš nás jít?“ upřel na ni muž oči. „Mám tvoje slovo?“

Nyneiva se nespokojeně rozhlédla po malinké místnosti. Nechali urozenou paní Čadmar ve tmě a dveře byly utěsněné hadry, aby ztlumily křik. Cela byla tmavá, nevětraná a stěsnaná. Muži, kteří byli ochotní pracovat na takovémhle místě, si stěží zasloužili život, natož svobodu.

Ale bylo třeba se vypořádat s něčím mnohem horším. „Ano,“ řekla Nyneiva a to slovo jí zhořklo v ústech. „A víš, že je to víc, než si zasloužíte.“

Jorgin zaváhal a pak přikývl. „Sundej mě, Aes Sedai, a já ti odpovím na tvý otázky.“

Udělala to. Ten muž to možná nevěděl, ale ona se neměla příliš o co opřít; k jeho způsobu získávání odpovědí by se neuchýlila a Rand o jejím jednání nevěděl. Kdyby se Drak dozvěděl, že slídila, nejspíš by nezareagoval dobře – leda by mu dokázala přednést něco, co objevila.

Jorgin se obrátil na chlapíka se zlomeným nosem. „Morde, přines mi stoličku.“

Mord tázavě zalétl pohledem k Nyneivě, která stroze kývla na souhlas. Když Jorgin složil mohutné tělo na stoličku, předklonil se a spojil ruce před tělem. Připomínal těžkého neohrabaného brouka, převráceného na bok.

„Nechápu, co ode mě chceš,“ řekl muž. „Vypadá to, že už všechno víš. Víš o mojem zařízení a o lidech, co v něm byli. Co víc ještě chceš vědět?“

Zařízení? Pěkné slovo. „To je moje věc,“ řekla Nyneiva a vrhla po něm pohled, který, jak doufala, naznačoval, že záležitosti Aes Sedai se nemají zpochybňovat. „Pověz mi, jak posel zemřel?“

„Nedůstojně,“ odvětil Jorgin. „Jako podle mejch zkušeností všichni lidi.“

„Řekni mi to konkrétně, nebo tě zase pověsím do vzduchu.“

„Před pár dny jsem otevřel dveře cely, abych mu dal najíst. Byl mrtvý.“

„A jak to bylo dlouho od té doby, cos mu dal naposledy najíst?“

Jorgin si odfrkl. „Já svý hosty nenechávám umírat hlady urozená paní Aes Sedai. Jenom je… povzbuzuju, aby se podělili o to, co vědí.“

„A jak moc jsi povzbudil toho posla?“

„Ne dost, abych ho zabil,“ bránil se žalářník.

„Ale no tak,“ řekla Nyneiva. „Měl jsi toho muže u sebe celé měsíce, podle všeho celou dobu zdravého. A pak, den před tim, než ho mají předvést před Draka Znovuzrozeného, najednou umře? Už jsem ti slíbila beztrestnost. Řekni mi, kdo tě podplatil, abys ho zabil, a já se postarám, aby se ti dostalo ochrany.“

Žalářník zavrtěl hlavou. „Tak to nebylo. Říkám ti, že prostě umřel. Občas se to stane.“

„Tvoje hry mě už unavují.“

„Ať shoříš, to není hra!“ zavrčel Jorgin. „Myslíš si, že by se v mý profesi mohl člověk dostat daleko, kdyby se o něm vědělo, že bere úplatky, aby zabíjel svý hosty? Nemohla bys mu věřit o nic víc než prolhanýmu Aielovi!“

Tu poslední poznámku přešla, přestože člověku, jako byl tenhle, se nikdy nedalo „věřit“.

„Podívej,“ řekl Jorgin, „tohle stejně nebyl typ vězně, jakýho zabiješ. Všichni chtějí vědět, kde je král. Kdo by zabil jedinýho člověka, který o tom má informaci? Ten chlap měl slušnou cenu.“

„Takže není mrtvý,“ domýšlela si Nyneiva. „Komu jsi ho prodal?“

„Ale je mrtvý,“ uchechtl se žalářník. „Kdybych ho opravdu prodal, dlouho bych nepřežil. Když děláš to, co já, tyhle věci se rychle naučíš.“

Obrátila se ke dvěma zbývajícím hrdlořezům. „Lže?“ zeptala se jich. „Sto zlatých marek tomu z vás, který mi dokáže, že lže.“

Mord pohlédl na svého šéfa a zašklebil se. „Za stovku ve zlatě bych ti prodal vlastní matku, urozená paní. Ať shořím, ale prodal. Jorgin ale říká pravdu. To tělo bylo mrtvý. Drakovi muži to zkontrolovali, když sem přivedli urozenou paní.“

Takže Randa ta možnost také napadla. Přesto stále neměla důkaz, že jí tihle muži říkají pravdu. Pokud bylo co skrývat, hodně by se snažili to pohřbít hluboko. Rozhodla se zkusit to jinak.

„Takže co jsi tedy zjistil o tom, kde se král nachází?“ zeptala se.

Jorgin si jenom povzdechl. „Jak jsem řekl mužům urozenýho pána Draka, a jak jsem řekl urozený paní Čadmar, než sama skončila tady v kobce. Ten chlap něco věděl, ale odmítal o tom mluvit.“

„Ale no tak,“ řekla Nyneiva a zalétla pohledem k truhle s ostrými nástroji. Musela odvrátit zrak dřív, než ji to rozzlobilo. „Tak… schopný muž jako ty? A nedokázal jsi z něj vypáčit jednoduchou odpověď?“

„Ať si mě vezme Temný, jestli lžu!“ Žalářníkova tvář zrudla, jako by to pro něj byla otázka hrdosti. „Nikdy jsem neviděl člověka, který by odolával jako on! Takový hezounek se měl zlomit skoro bez pobízení. Ale nezlomil. Mluvil o všem kromě toho, co jsme chtěli!“ Jorgin se předklonil. „Nevím, jak to dělal, urozená paní. Ať shořím, ale nevím! Bylo to, jako by mu nějaká… síla svazovala jazyk. Bylo to, jako by nemohl mluvit. Dokonce i kdyby chtěl!“

Dva rabiáti si pro sebe něco mumlali a tvářili se vyděšeně. Vypadalo to, že Nyneivin výslech zahrál na citlivou strunu.

„Takže jsi na něho zatlačil příliš,“ hádala Nyneiva. „A tak umřel.“

„Nech si to, ženská!“ zavrčel žalářník. „Krev a zatracenej popel! Nezabil jsem ho! Občas lidi prostě umřou.“

Naneštěstí mu začínala věřit. Jorgin byl darebák, kterému by prospělo deset let práce pod dohledem vědmy. Ale nelhal.

Tolik k jejím skvělým plánům. Vzdychla, vstala a uvědomila si, jak je unavená. Světlo! Tenhle plán Randa spíš pořádně rozčílí, než aby ho přesvědčil naslouchat jejím radám. Musí se vrátit do domu a trochu se vyspat. Možná zítra dokáže vymyslet lepší způsob, jak Randovi ukázat, že je na jeho straně.

Mávla na stráže, aby vzaly žalářníka a jeho pacholky zpátky nahoru. Poté utkala vzduch, aby zabouchla dveře do cely Milisair Čadmar. Nyneiva se postará o to, aby se podmínky, v nichž žena žije, zlepšily. Ať byla jakkoli opovrženíhodná, takhle by s ní zacházet neměli. Až to Randovi vysvětlí, bude to muset pochopit. Vždyť Milisair byla tak bledá, že klidně může mít horečku! Nyneiva zamyšleně došla ke škvíře nahoře na dveřích cely a spředla rytí ducha, aby se ujistila, že žena není nemocná.

Jakmile Nyneiva s rytím začala, ztuhla. Čekala, že zjistí, že je Milisaiřino tělo zmožené vyčerpáním. Čekala, že najde nemoc nebo možná hlad.

Nečekala, že najde jed.

Nyneiva, náhle ve střehu, zaklela, prudce otevřela dveře cely a vběhla dovnitř. Ano, prostřednictvím rytí to snadno spatřila. List tarchrotu. Nyneiva ho sama podávala psovi, kterého bylo třeba utratit. Byla to celkem běžná rostlina s velmi hořkou chutí. Ne právě nejlepší jed, protože měla nepříjemnou chuť, ale přesto ji bylo nutno polknout.

Ano, nebyl to dobrý jed – ledaže osoba, kterou jste chtěli otrávit, už byla uvězněná a neměla jinou možnost, než jíst jídlo, které jste jí dávali. Nyneiva začala s léčením, spředla všech pět sil, aby potlačila jed a posílila Milisaiřino tělo. Bylo to poměrně snadné léčení, neboť list tarchrotu nebyl příliš silný. Aby zaúčinkoval, buď jste ho museli použít hodně – jak to udělala se psem – nebo ho podat několikrát. Ale když jste to udělali takto pomalu, vypadalo to, jako by osoba, kterou jste jím zabili, zemřela přirozenou smrtí.

Jakmile už Milisair nehrozilo nebezpečí, Nyneiva vyrazila z kobky. „Stůjte!“ zařvala za muži. „Jorgine!“

Lurts, který šel poslední, se překvapeně obrátil. Popadl žalářníka Jorgina za paži a otočil ho.

„Kdo vězenkyni připravuje jídlo?“ naléhavě se vyptávala Nyneiva cestou k němu.

„Jídlo?“ zeptal se Jorgin se zmateným výrazem. „To je jeden z Kerbových úkolů. Proč?“

„Kerbových?“

„Ten kluk,“ řekl Jorgin. „Nikdo důležitý. Učedník, co jsme ho před pár měsíci našli mezi uprchlíkama. Měli jsme docela kliku – poslední učedník nám utekl a tenhle už uměl…“

Nyneiva ho zvednutou rukou zarazila a náhle pocítila úzkost. „Ten kluk! Kde je?“

„Byl hned tady..řekl Lurts a zvedl pohled. „Šel s…“

Shora se náhle ozval zvuk namáhavého drápání. Nyneiva zaklela a zakřičela na Tribena, ať kluka chytí. Protlačila se k žebříku a začala šplhat. Se světelnou koulí v patách se vymrštila do dílny nad nimi. Dva rabiáti se se zmatenými výrazy krčili uprostřed a saldejský voják na ně mířil taseným mečem. Tázavě se na ni podíval.

„Ten kluk!“ řekla.

Triben pohlédl ke dveřím krámu. Byly otevřené. Nyneiva si připravila tkanivo vzduchu a vyřítila se na ulici.

Tam našla chlapce Kerba, jak ho na rozbahněné ulici drží čtyři sluhové, které si přivedla z panského sídla. Když sestupovala z chodníku na ulici, zvedli zmítajícího se zoufalého mladíka na nohy. Poslední Saldejec stál s taseným mečem u dveří, jako by se běžel podívat, jestli je Nyneiva v pořádku.

„Vyběhl ze dveří, Aes Sedai,“ řekl jeden z mužů, Jako by ho honil sám Temný. Tvůj voják se utíkal podívat, jestli ti hrozí nebezpečí, ale my jsme si řekli, že nejlepší bude kluka chytit, než uteče. Jenom pro jistotu.“

Nyneiva dlouze vydechla, aby se uklidnila. „Dobrá práce,“ řekla. Mladík se slabě zmítal. „Opravdu dobrá práce.“