Bouře přichází

17 Otázky kontroly

„Měla bys být opatrnější,“ řekla Sarene zevnitř místnosti. „Máme velký vliv na amyrlinin stolec. Když budeš nápomocná, mohly bychom ji přesvědčit, ať zmírní tvé tresty.“

Kadsuane, která naslouchala z chodby před výslechovou místností, usazená v pohodlném křesle z klád, zřetelně zaslechla Semirhagino pohrdavé odfrknutí. Kadsuane popíjela z šálku teplého čaje. Chodba byla prostá, dřevěná s dlouhým kaštanově hnědým a bílým kobercem a hranolovitými lampami na stěnách, vydávajícími mihotavé světlo.

V chodbě s ní bylo několik dalších žen – Daigian, Erian, Elza – které byly na řadě s udržováním Semirhagina štítu. S výjimkou Kadsuane se všechny Aes Sedai v táboře střídaly. Bylo příliš nebezpečné snažit se tuto povinnost vnutit pouze níže postaveným Aes Sedai, kvůli obavám z únavy. Štít musel zůstávat silný. Jen Světlo vědělo, co by se stalo, kdyby se Semirhage vysvobodila.

Kadsuane usrkávala čaj otočená zády ke stěně. Al’Thor trval na tom, že příležitost vyslechnout Semirhage dostanou také Jeho“ Aes Sedai, a nejen ty, které vybrala Kadsuane. Nebyla si jistá, zda to je nějaký pokus prosazovat autoritu, nebo zda si skutečně upřímně myslí, že by mohly uspět tam, kde ona – až dosud — selhávala.

Každopádně to byl důvod, proč dnes vedla výslech Sarene. Tarabonská bílá byla přemýšlivá a naprosto si neuvědomovala, že je jednou z nejkrásnějších žen, které za celé roky získaly šátek. Její nenucenost nebyla nečekaná, neboť patřila k bílému adžah, jehož členky často uměly být stejně nevšímavé jako hnědé. Sarene také netušila, že Kadsuane venku pomocí tkaniva ze vzduchu a ohně poslouchá. Byl to jednoduchý trik, který se často naučily novicky. Když ho Kadsuane spojila s tím nově objeveným způsobem, jak obracet něčí tkanivo, mohla poslouchat, aniž by někdo uvnitř zjistil, že je tady.

Aes Sedai, které stály venku, pochopitelně viděly, co dělá, ale žádná nic neřekla. Dokonce i když dvě z nich – Elza a Erian – patřily k tomu hloučku hlupaček, které přisahaly věrnost al’Thorovic klukovi, kolem ní jen zlehka našlapovaly; věděly, co si o nich myslí. Pitomé ženské. Občas jí připadalo, jako kdyby půlka jejích spojenců byla rozhodnutá ji její práci jenom ztěžovat.

Uvnitř pokračovala Sarene s výslechem. Většina Aes Sedai v sídle už se o výslech pokusila. Hnědé, zelené, bílé i žluté – žádná neuspěla. Samotná Kadsuane ještě čekala, až Zaprodankyni sama položí otázky. Ostatní Aes Sedai na ni hleděly jako na téměř bájnou postavu, kteroužto pověst přiživovala. Zůstávala mimo Bílou věž po celá desetiletí, aby se ujistila, že ji mnohé budou považovat za mrtvou. Když se objevila, způsobilo to rozruch. Vyrážela pronásledovat falešné Draky, protože to bylo nezbytné i protože každý muž, kterého polapila, posiloval její pověst mezi ostatními Aes Sedai.

Všechna jeji práce směřovala k těmto posledním dnům. Světlo ji oslep, jestli tomu al’Thorovic klukovi dovolí to teď všechno zničit!

Zakryla zamračení tím, že se napila čaje. Pomalu ztrácela kontrolu, kousek po kousku. Kdysi by něco tak dramatického jako třenice v Bílé věži okamžitě přitáhlo její pozornost. Na tom problému však nemohla začít pracovat. Rozvolňovalo se samotné stvoření a jediný způsob, jak s tím mohla bojovat, byl věnovat veškeré úsilí al’Thorovi.

A on odolával všem jejím pokusům mu pomoci. Krok za krokem se z něj stával muž s vnitřnostmi jako z kamene, chladný a neschopný se přizpůsobit. Socha bez citů nemohla Temnému čelit.

Zatracený kluk! Ateď tu byla Semirhage, která jí neustále vzdorovala. Kadsuane měla sto chutí vrazit dovnitř a té ženě se postavit, ale Merise kladla přesně stejné otázky, jaké by kladla i Kadsuane, a neuspěla. Jak dlouho by Kadsuanina pověst zůstala nedotčená, kdyby se ukázala být stejně bezmocná jako ostatní?

Sarene opět začala mluvit.

„K Aes Sedai by ses neměla takhle chovat,“ řekla Sarene klidným hlasem.

„Aes Sedai?“ zeptala se s uchechtnutím Semirhage. „Nezahanbuje tě používat ten termín, když mluvíš o vás? Jako když si štěně říká vlk!“

„Přiznávám, že možná nevíme všechno, ale…“

„Nevíte nic,“ odvětila Semirhage. „Jste děti, co si hrají s hračkami svých rodičů.“

Kadsuane poklepala ukazováčkem o bok šálku. Opět ji ohromilo, jak jsou si se Semirhage podobné – a opět sejí z toho sevřely vnitřnosti.

Koutkem oka zahlédla štíhlou služebnou, jak stoupá po schodech s podnosem s fazolemi a dušenými ředkvičkami, které měla mít Semirhage k obědu. To už je tolik hodin? Sarene Zaprodankyni vyslýchala tři hodiny a celou dobu mluvila hezky v kruzích. Služka se přiblížila a Kadsuane jí pokynula, ať vstoupí.

Vzápětí tác dopadl s řinčením na podlahu. Kadsuane se vymrštila na nohy, uchopila saidar a téměř vběhla do pokoje. Hlas zajatkyně ji přiměl se zastavit.

„Tohle jíst nebudu,“ řekla Zaprodankyně, která se jako vždy dokonale ovládala. „Už mě ty vaše splašky unavují. Donesete mi něco přiměřeného.“

„A pokud ano,“ ozvala se Sarene, očividně se chytající jakékoli příležitosti, „odpovíš na naše otázky?“

„Možná,“ odpověděla Semirhage. „Uvidíme, jestli budu mít náladu.“

Bylo ticho. Kadsuane pohlédla na ostatní ženy v chodbě, které všechny při té ráně vyskočily na nohy, ačkoli hlasy neslyšely. Pokynula jim, ať se posadí.

„Běž a přines jí něco jiného,“ řekla Sarene uvnitř místnosti služebné. „A pošli někoho, ať to tu vytře.“ Dveře se otevřely a pak rychle zavřely, jak služka chvátala pryč.

Sarene pokračovala. „Příští otázka rozhodne, jestli to jídlo opravdu dostaneš, nebo ne.“ Navzdory rozhodnému hlasu Kadsuane slyšela v Sareniných slovech spěch. Nečekaný pád tácu s jídlem ji polekal. Všechny byly kolem Zaprodankyně tak nervózní. Nechovaly se podřízeně, ale jednaly s ní s určitým respektem. Jak by mohly jinak? Byla legenda. Nikdo se neocitl v přítomnosti takového stvoření – jednoho z nejzlověstnějších, jaké kdy žilo – aniž by necítil alespoň trochu bázně.

Trochu bázně…

„Je to naše chyba,“ zašeptala Kadsuane. Zamrkala, pak se obrátila a otevřela dveře do místnosti.

Semirhage stála uprostřed malého pokoje. Znovu byla svázaná vzduchem, když tkanivo bylo pravděpodobně spleteno v okamžiku, kdy upustila tác. Mosazný podnos ležel odhozený a šťáva z fazolí se vsakovala do letité dřevěné podlahy. V místnosti nebyla okna; bývalo to skladiště, proměněné v „celu“, v níž měla být Zaprodankyně zadržována. Sarene – s tmavými vlasy spletenými do copů, ozdobených korálky, a výrazem překvapení v nádherné tváři nad tím nenadálým vniknutím – seděla v křesle před Semirhage. Její strážce Vitalien, muž se širokými rameny a popelavým obličejem, stál v rohu.

Semirhage neměla spoutanou hlavu a očima zalétla ke Kadsuane.

Kadsuane se do toho zapojila; nyní se té ženě musela postavit. Naštěstí to, co plánovala, nevyžadovalo vybrané chování. Všechno se to vracelo k jediné otázce. Jak by Kadsuane zlomila sama sebe? Teď, když ji to napadlo, bylo řešení prosté.

„Vida,“ řekla Kadsuane vážně. „Vidím, že to dítě odmítlo jídlo. Sarene, uvolni tkanivo.“

Semirhage zvedla obočí a otevřela pusu, aby pronesla něco posměšného, ale jakmile Sarene uvolnila tkanivo vzduchu, Kadsuane popadla Semirhage za vlasy a – nenuceným mávnutím chodidla – podrazila ženě nohy a pustila ji na podlahu.

Možná mohla použít sílu, ale připadalo jí správné použít ruce. Připravila si několik tkaniv, třebaže je pravděpodobně nebude potřebovat. Semirhage, ač vysoká, měla štíhlou postavu a Kadsuane byla vždy spíše statná než štíhlá. Navíc zajatkyně vypadala naprosto ohromená tím, jak se s ní zachází.

Kadsuane si jedním kolenem klekla ženě na záda a přistrčila jí obličej k rozlitému jídlu. „Jez,“ řekla. „Nemám ráda, když se plýtvá jídlem, dítě, zvláště v těchhle dobách.“

Semirhage zaprskala několik slov, které Kadsuane pokládala za kletby, přestože žádné z nich nepoznala. Jejich význam se nejspíš ztratil v čase. Nadávky brzy ustaly a Semirhage znehybněla. Nebránila se. Kadsuane by to také neudělala; to by jen ublížilo její pověsti. Moc Semirhage jakožto zajatkyně pramenila ze strachu a respektu, které k ní Aes Sedai cítily. Kadsuane to musela změnit.

„Tvoje křeslo, prosím,“ požádala Sarene.

Bílá, která vypadala ohromeně, vstala. Vyzkoušely všechny druhy mučení, které vyhovovaly al’Thorovým podmínkám, ale ze všech byla vidět úcta. Zacházely se Semirhage jako s nebezpečnou silou a důstojným protivníkem. To jen posílilo její sebevědomí.

„Budeš jíst?“ zeptala se Kadsuane.

„Zabiju tě,“ řekla Semirhage klidně. „Jako prvni, dřiv než všechny ostatní. Přinutím je poslouchat tvůj vřískot.“

„Aha,“ odvětila Kadsuane. „Sarene, běž říct těm třem sestrám venku, ať jdou dovnitř.“ Kadsuane se odmlčela. „Taky jsem na druhé straně chodby viděla nějaké služky uklízet pokoje. Ty mi taky zavolej.“

Sarene přikývla a vyběhla z pokoje. Kadsuane se usadila v křesle, spředla vlákna vzduchu a zvedla Semirhage na nohy. Elza a Erian velice zvědavě nahlédly do místnosti. Pak vstoupily a Sarene vzápětí za nimi. O chvilku později vešla Daigian s pěti sloužícími: třemi domanskými ženami v zástěrách, vytáhlým mužem, jenž měl hnědé prsty od natírání dřeva, a jedním klukem. Výborně.

Když vstoupili, Kadsuane použila prameny vzduchu, aby si Semirhage přehnula přes kolena. A pak začala Zaprodankyni uštědřovat výprask.

Semirhage nejprve odolávala. Pak začala nadávat. Pak začala chrlit výhrůžky. Kadsuane pokračovala a začínala ji bolet ruka. Semirhaginy výhrůžky se změnily na vzteklé a bolestivé vytí. Uprostřed se vrátila služka s jídlem a Semirhage ještě víc zahanbila. Aes Sedai to sledovaly s pokleslými bradami.

„A teď,“ řekla Kadsuane po chvíli a přerušila tak jedno ze zajatčiných zakvílení. „Budeš jíst?“

„Najdu si každého, koho jsi kdy milovala,“ řekla Zaprodankyně se slzami v očích. „Nakrmím je jimi navzájem, zatímco ty se budeš divat. Já…!

Kadsuane zamlaskala a začala nanovo. Hlouček v místnosti to sledoval s užaslým tichem. Semirhage začala brečet – ne bolestí, ale ponížením. To byl klíč. Semirhage nebylo možno porazit bolestí nebo přesvědčováním – ale zničit její obraz, to bude v její mysli mnohem strašlivější než jakýkoli jiný trest. Stejně jako by to bylo pro Kadsuane.

Po dalších pár minutách Kadsuane přestala a uvolnila tkanivo, které Semirhage drželo znehybněnou. „Budeš jíst?“ zeptala se.

„Já…“

Kadsuane zvedla ruku a Semirhage jí prakticky seskočila z klína, lezla po podlaze a jedla fazole.

„Je to člověk,“ řekla Kadsuane s pohledem upřeným na ostatní. „Jenom člověk, jako každý z nás. Má tajemství, ale každý malý kluk může mít tajemství, které nechce nikomu říct. Pamatujte si to.“

Kadsuane vstala a vyrazila ke dveřím. Vedle Sarene, která fascinovaně sledovala, jak Zaprodankyně pojídá fazole z podlahy, se zarazila. „Možná s sebou budeš chtít začít nosit kartáč na vlasy,“ dodala Kadsuane. „Docela z toho bolí ruce.“

Sarene se usmála. „Ano, Kadsuane Sedai.“

A teď, pomyslela si Kadsuane, když vycházela z místnosti, co udělat s al’Thorem?

„Můj pane,“ řekl Grady a promnul si ošlehanou tvář. „Myslím, že to nechápeš.“

„Tak mi to vysvětli,“ řekl Perrin. Stál na úbočí kopce a hleděl dolů na obrovské shromáždění uprchlíků a vojáků. Všude se zvedaly neladící stany nejrůznějších podob – hnědé aielské s jedinou špicí; barevné velké cairhienské; běžně používané stany se dvěma vrcholky – jak se lidé připravovali na noc.

Jak doufal, Šaido Aielové je nepronásledovali. Nechali Perrinovu armádu se stáhnout, ačkoli jeho zvědové hlásili, že se nyní přiblížili, aby prozkoumali město. Každopádně to znamenalo, že má Perrin čas. Čas odpočívat, čas odbelhat se pryč, čas – jak doufal – použít průchody, aby odsud dostal většinu uprchlíků.

Světlo, byla to ale velká skupina. Tisíce a tisíce lidí… a zkoordinovat je a řídit je bylo jako noční můra. Několik posledních dní se nezabýval ničím jiným než nekonečným proudem stížností, námitek, rozsudků a papírování. Odkud Balwer pořád bral tolik papírů? Zdálo se, že to mnohé z lidí, kteří přišli s Perrinem, uspokojuje. Rozsudky a rozhodování sporů jim připadaly o tolik úřednější, když byly na papíře. Balwer tvrdil, že Perrin bude potřebovat pečeť.

Práce ho rozptylovala, což bylo dobře. Perrin však věděl, že své problémy nemůže odkládat příliš dlouho. Rand ho přitahoval na sever. Perrin musel táhnout do Poslední bitvy. Na ničem jiném nezáleželo.

A přesto mu při pátrání po Faile právě toto zaměření na jediný cíl, kdy si nevšímal ničeho jiného, působilo velké problémy. Nějak musel najít rovnováhu. Musel se rozhodnout, jestli chce tyto lidi vést. Musel se usmířit s vlkem ve svém nitru, s tou šelmou, která běsnila, když šel do bitvy.

Ale než toto všechno udělá, musel dostat uprchlíky domů. To se ukazovalo jako problém. „Už jsi měl čas odpočívat, Grady,“ řekl Perrin.

„Únava je jen část toho, můj pane,“ řekl Grady. „I když, po pravdě, pořád mám pocit, že bych prospal celej tejden.“

Vypadal unaveně. Byl to statný muž s tváří a povahou sedláka. Perrin by tomuto muži věřil, že splní svou povinnost, víc než většině urozených pánů, co znal. Ale i na Gradyho bylo možné tlačit jen do určité míry. Co to s mužem dělalo, když musel tak moc usměrňovat? Grady měl pytle pod očima a navzdory opálení bledou tvář. Přestože byl ještě mladý, začínal šedivět.

Světlo, využíval jsem ho tvrdě, napadlo Perrina. Jeho a Nealda. Začínal chápat, že je to další výsledek jeho zarputilosti. To, co provedl Aramovi, jak dovolil lidem kolem sebe zůstat bez vůdce… Musím to napravit. Musím najít způsob, jak se s tím vším vypořádat.

Když to neudělá, možná se k Poslední bitvě vůbec nedostane.

„Jde o tohle, můj pane.“ Grady si znovu promnul bradu, prohlížeje si tábor. Různé skupiny – Mayenerové, Alliandřina garda, muži z Dvouříčí, Aielové, uprchlíci z různých měst – tábořily odděleně ve vlastních kruzích. „Máme asi sto tisíc lidí, který potřebujeme dostat domů. Teda ty, kteří půjdou. Spousta jich říká, že se cítí bezpečněji tady s tebou.“

„S tím můžou dát pokoj,“ prohlásil Perrin. „Patří k rodinám.“

„A ti, co mají rodiny na území Seančanů?“ Grady pokrčil rameny. „Než dorazili nájezdníci, spousta z těchhle lidí by se s radostí vrátila. Ale teď… No, pořád mluví a tom, že zůstanou tam, kde je jídlo a ochrana.“

„I tak můžeme poslat ty, kteří chtějí jít,“ řekl Perrin. „Bez nich se nám bude cestovat lépe.“

Grady zavrtěl hlavou. „O to jde, můj pane. Tvůj muž Balwer nám to spočítal. Dokážu udělat dost velký průchod, aby jím prošli dva lidé najednou. Pokud počítáš, že jim bude trvat vteřinu, než projdou skrz… No, poslat je všechny by trvalo hodiny a hodiny. Přesné číslo nevím, ale on tvrdil, že by to byly celé dny práce. A říkal, že jeho odhady jsou nejspíš příliš optimistické. Můj pane, jsem tak unavený, že bránu udržím otevřenou sotva hodinu.“

Perrin zaťal zuby. Bude si muset ta čísla od Balwera vyžádat, ale měl skličující pocit, že Balwer bude mít pravdu.

„Tak budeme pokračovat v pochodu,“ řekl Perrin. „Na sever. Každý den s Nealdem otevřete průchody a část lidí vrátíme domů. Ale neunavujte se.“

Grady přikývl, oči prázdné vyčerpáním. Možná by bylo nejlepší pár dní počkat, než s tím vším začnou. Perrin zasvěceného kývnutím propustil a Grady seběhl zpátky do tábora. Perrin zůstal na svahu, odkud si prohlížel různé části ležení, kde se lidé připravovali k večeři. Vozy stály uprostřed tábora, naložené jídlem, které -jak se obával – jim dojde dřív, než dorazí do Andoru. Nebo by měl vyrazit do Cairhienu? Tam viděl Randa naposledy, přestože jeho vidění ukazovala, že Rand není ani v jedné z těchto zemí. Pochyboval, že by ho andorská královna přivítala s otevřenou náručí, po těch řečech, které kolují o něm a o tom zatraceném praporu s rudým orlem.

Pro tuto chvíli se Perrin přestal problémem zabývat. Vypadalo to, že se tábor zabydluje. Každý kruh stanů poslal své zástupce do ústřední zásobárny, aby si tam vyžádali večerní příděly. Každá skupina měla na starosti vlastní jídlo; Perrin jen dohlížel na rozdílení surovin. Rozeznával zásobovacího důstojníka – Cairhieňana jménem Bavin Rockshaw-jak stojí na jednom z vozů a postupně jedná s jednotlivými zástupci.

Spokojený s inspekcí sešel Perrin dolů do ležení a cestou k vlastním stanům, které stály u dvouříčských, prošel cairhienskou částí tábora.

Už své vylepšené smysly považoval za samozřejmost. Objevily se společně se zežloutnutím očí. Zdálo se, že těch už si většina lidí kolem něj nevšímá, ale když potkal někoho nového, silně si uvědomoval rozdíl. Například mnozí z cairhienských uprchlíků přestávali stavět stany. Sledovali ho, když procházel kolem, a šeptali: „Zlatooký.“

Neměl to jméno moc rád. Jméno jeho rodiny bylo Aybara a on ho nosil s hrdostí. Byl jeden z mála, kdo jej mohli předat dál. Trolloci se o to postarali.

Zalétl pohledem k nedalekému hloučku uprchlíků a ti se rychle vrátili zpátky k zatloukání stanových kolíků. Zatímco pracovali, Perrin minul dvojici mužů z Dvouříčí – Toda al’Caara a Joriho Congara. Zahlédli ho a pozdravili pěstí zvednutou k srdci. Oni Perrina Zlatookého nepovažovali za osobu, které je nutno se bát, ale za někoho, koho respektují, i když si pořád šeptali o noci, kterou strávil v Berelainině stanu. Perrin si přál, aby stínu této události dokázal uniknout. Muži byli stále ještě nadšení a nabuzení z vítězství nad Šaidy, ale nebylo to tak dávno, co Perrin cítil, že mezi nimi není vítán.

Nicméně se zdálo, že oba na okamžik odložili nelibost. Místo toho mu zasalutovali. Zapomněli, že s nimi Perrin vyrůstal? Co ty časy, kdy se Jori Perrinovi posmíval kvůli nepříliš hbitému jazyku nebo kdy se stavoval v kovárně, aby se chvástal tím, které dívce se mu podařilo ukrást hubičku?

Perrin jim kývnutí prostě oplatil. Nemělo smysl hrabat se v minulosti, ne když jejich věrnost vůči „Perrinovi Zlatookému“ pomohla zachránit Faile. Nicméně když odcházel, díky až příliš ostrému sluchu zaslechl, jak klábosí o nedávné bitvě a své úloze v ní. Jeden z nich stále páchl krví; nevyčistil si boty. Pravděpodobně si krvavého bláta ani nevšiml.

Občas Perrin uvažoval, zda jsou jeho smysly opravdu lepší než jiných. Dával si tu práci a všímal si věcí, které ostatní přehlíželi. Jak si mohli nevšimnout toho pachu krve? Nebo svěžího horského vzduchu na severu? Voněl domovem, přestože se nacházeli mnoho lig od Dvouříčí. Kdyby jiní lidé chvíli postáli, zavřeli oči a dávali pozor, dokázali by cítit totéž co on? Kdyby otevřeli oči a pozorněji se podívali na okolní svět, říkali by o nich jiní, že mají „pronikavý“ zrak, jako to říkali o Perrinovi?

Ne. To byla jen představivost. Jeho smysly byly lepší; jeho spřízněnost s vlky ho změnila. Už nějakou dobu na to příbuzenství nemyslel – příliš se soustředil na Faile. Ale přestal si své oči tak uvědomovat. Byly jeho součástí. Nemá smysl nad nimi reptat.

A přesto, ta zuřivost, kterou při boji cítil… ztráta sebeovládání. Dělalo mu to stále větší starosti. Poprvé to cítil oné tak vzdálené noci, kdy bojoval s bělokabátníky. Perrin nějakou dobu nevěděl, jestli je vlk nebo člověk.

A nyní – během jedné ze svých nedávných návštěv ve vlčím snu – se pokusil zabít Hopsala. Ve vlčím snu byla smrt konečná. Perrin toho dne málem ztratil sám sebe. Toto pomyšlení probudilo starý strach, který odsunul stranou. Strach související s mužem, chovajícím se jako vlk a zamčeným v kleci.

Kráčel po stezce ke svému stanu a rozhodoval se. Odhodlaně pátral po Faile a vyhýbal se vlčímu snu, jako se vyhýbal vší své odpovědnosti. Tvrdil, že na ničem jiném nezáleží. Avšak věděl, že pravda je mnohem složitější. Soustředil se na Faile, protože ji tak moc miloval, ale navíc to dělal proto, že se mu to hodilo. Její záchrana představovala výmluvu, proč se vyhýbat věcem jako neklid, pramenící z jeho role vůdce, a nejasné příměří s vlkem v jeho nitru.

Zachránil Faile, ale spousta věcí stále nebyla v pořádku. Odpovědi možná leží v jeho snech.

Nastal čas se vrátit.