Bouře přichází

21 Uhlíky a popel

Perrin otevřel oči a zjistil, že visí ve vzduchu. Pocítil bodnutí hrůzy, jak se zmítal na obloze. Nad hlavou mu vířily černé mraky, temné a zlověstné. Dole se ve větru vlnila pláň divoké hnědé trávy a po lidech nebylo ani památky. Žádné stany, žádné cesty, dokonce ani otisky nohou.

Perrin nepadal. Prostě tam jen visel. V panice reflexivně zamával rukama, jako by chtěl plavat, jak se jeho mysl snažila najít v tom zmatku smysl.

Vlčí sen, napadlo ho. Jsem ve vlčím snu. Sel jsem spát s nadějí, že se sem dostanu.

Přinutil se dýchat a přestal sebou tlouct, přestože bylo těžké zůstat klidný, zatímco visel desítky sáhů ve vzduchu. Náhle kolem něj prolétla postava se šedou srstí, která skákala vzduchem. Vlk slétl na pole pod nimi a lehce přistál.

„Hopsale!“

Seskoč dolů, Mladý býku. Seskoč. Je to bezpečné. Jako vždy přicházela vlkova slova v podobě směsice pachů a obrazů. Perrin se v jejich výkladu neustále zlepšoval – měkká hlína jako znázornění země, ženoucí se vítr jako zpodobnění skoku, vůně uvolnění a klidu naznačující, že není třeba se bát.

„Ale jak?“

Mnohokrát předtím ses vždycky vrhal vpřed, jako čerstvě odstavené štěně. Seskoč. Seskoč dolů! Hluboko pod ním seděl Hopsal na zadku na poli a zubil se na Perrina.

Perrin zaskřípal zuby a zamumlal pár nadávek o paličatých vlcích. Připadalo mu, že ti mrtví jsou obzvlášť umínění. Nicméně Hopsal měl pravdu. Perrin už na tomto místě dřív skákal, i když nikdy ne ze samotného nebe.

Zhluboka se nadechl, pak zavřel oči a představil si, jak skáče. Kolem něj zahvízdal náhlý poryv větru, ale pak jeho nohy dopadly na měkkou půdu. Otevřel oči. Vedle něj seděl na zemi velký šedý vlk, pokrytý jizvami z mnoha bojů, a na rozlehlé pláni kolem rostlo divoké proso, hustě promísené trsy dlouhé tenké trávy, trčícími vysoko do vzduchu. Kousavá stébla se ve větru otírala Perrinovi o ruce a svědila ho. Dle pachu byla tráva příliš suchá, jako seno, ponechané přes zimu ve stodole.

Některé věci byly zde ve vlčím snu pomíjivé; v jednu chvíli mu u nohou ležela hromada listí, a vzápětí byla pryč. Všechno bylo cítit mírně zvětrale, jako by to tam tak úplně nebylo.

Vzhlédl. Obloha věštila bouři. Obvykle byly na tomto místě mraky stejně pomíjivé jako vše ostatní. Mohlo být úplně zataženo; pak, v jediném okamžiku, se zcela rozjasnilo. Tentokrát temné bouřkové mraky přetrvávaly. Vřely, vířily a mezi jednotlivými mračny prolétaly blesky. Přesto však blesky nikdy nezasáhly zemi a neozývalo se žádné hřmění.

Pláň byla nezvykle tichá. Zlověstná mračna halila celou oblohu. A nemizela.

Poslední lov se blíží. Hopsal zvedl hlavu k obloze. Pak poběžíme spolu. Ledaže bychom místo toho spali.

„Spali?“ řekl Perrin. „A co Poslední lov?“

Přichází, souhlasil Hopsal. Jestli se Stínobijce zmocní bouře, všichni navždy usnou. Když budeme žít, pak budeme společně lovit. Ty a my.

Perrin si promnul bradu ve snaze roztřídit obrazy, pachy, zvuky, pocity. Moc velký smysl mu to nedávalo.

Nu ale teď byl tady. Chtěl sem přijít a rozhodl se, že bude-li to možné, získá od Hopsala pár odpovědí. Bylo příjemné Hopsala znovu vidět.

Běž, vyslal Hopsal. Neznělo to znepokojeně. Byla to nabídka. Poběžme společně.

Perrin přikývl a rozběhl se trávou. Hopsal klusal vedle něj a vysílal pobavení. Dvě nohy, Mladý býku? Dvě nohy jsou pomalé! Toto vyslání vypadalo jako obraz navzájem o sebe zakopávajících lidí, klopýtajících o vlastní prodloužené slabé nohy.

Perrin zaváhal. „Musím si udržet kontrolu, Hopsale,“ řekl. „Když nechám převzít kontrolu vlka… no, dělám nebezpečné věci.“

Vlk naklonil hlavu a dál klusal travnatým polem po Perrinově boku. Stébla křupala a škrábala, jak jimi oba procházeli, a když našli stopu drobné zvěře, vydali se po ní.

Běž, pobízel ho Hopsal, očividně zmatený Perrinovým zdráháním.

„Nemůžu,“ řekl Perrin a zastavil se. Hopsal se obrátil a několika skoky se k němu vrátil. Páchl zmatkem.

„Hopsale, když ztrácím kontrolu,“ vysvětlil Perrin, „děsím sám sebe. Poprvé se mi to stalo těsně potom, co jsem se potkal s vlky. Musíš mi pomoct to pochopit.“

Hopsal na něj prostě jen dál zíral a z pootevřené tlamy mu vyčníval kousek jazyka.

Proč to dělám? pomyslel si Perrin a zavrtěl hlavou. Vlci nemysleli jako lidé. Co záleželo na tom, co si o tom všem Hopsal myslí?

Budeme lovit společně, vyslal Hopsal.

„Co když s tebou nechci lovit?“ řekl Perrin. Když ta slova vyslovil, sevřelo se mu srdce. Měl tohle místo rád, vlčí sen, třebaže dokázal být nebezpečný. Od té doby, co odešel z Dvouříčí, se mu tady přihodila spousta podivuhodných věcí.

Nemohl však dále ztrácet kontrolu. Musel najít rovnováhu. Zahodit sekeru znamenalo rozdíl. Sekera a kladivo byly různé zbraně – jedna se dala použít pouze k zabíjení, zatímco druhá mu dávala na vybranou.

Ale musel tu volbu uskutečnit. Musel se ovládat. A zdálo se, že prvním krokem je naučit se ovládat vlka ve svém nitru.

Poběž se mnou, Mladý býku, vyslal Hopsal. Zapomeň na ty myšlenky. Poběž jako vlk.

„Nemůžu,“ odpověděl Perrin. Obrátil se a prohlížel si pláň. „ale potřebuju tohle místo poznat, Hopsale. Musím se naučit, jak ho používat, jak ho ovládat.“

Lidé, pomyslel si Hopsal a vyslal pachy pohrdáni a hněvu. Ovládání. Vždycky ovládání.

„Chci, abys mě to naučil,“ řekl Perrin, který se obrátil zpátky k vlkovi. „Chci tohle místo ovládnout. Ukážeš mi jak?“

Hopsal se posadil.

„Fajn,“ řekl Perrin. „Najdu si jiné vlky, kteří mi to ukážou.“

Otočil se a rozběhl se po zvířecí stopě. Toto místo nepoznával, ale naučil se, že vlčí sen je nepředvídatelný. Tahle louka s po pás vysokou trávou a tisovými remízky mohla být kdekoli. Kde najde vlky? Vyslal mysl na průzkum a zjistil, že je to tady mnohem těžší.

Nechceš běhat. Ale hledáš vlky. Proč děláš takové potíže, vlče? Hopsal seděl ve trávě před ním.

Perrin zavrčel a vyskočil, až prolétl vzduchem sto kroků. Při dopadu položil nohu do trávy, jako by šlo o obyčejný krok.

A pak byl Hopsal před nim. Perrin vlka neviděl skákat. Byl na jednom místě, a teď na jiném. Perrin zaťal zuby a znovu vyslal mysl. Pátrat po jiných vlcích. Něco vzdáleného cítil. Musel se víc snažit. Soustředil se, nějak do sebe natáhl víc síly a podařilo se mu dotlačit mysl dál.

Tohle je nebezpečné, Mladý býku, vyslal Hopsal. Přišel jsi sem příliš silně. Zemřeš.

„Vždycky to říkáš,“ odpověděl Perrin. „Pověz mi, co chci vědět. Ukaž mi, jak se to naučit.“

Paličaté štěně, vyslal Hopsal. Vrať se, až nebudeš rozhodnutý strkat čumák do zmijího hnízda.

S těmi slovy do Perrina něco narazilo, tíha proti jeho mysli. Všechno zmizelo a jeho to vyhodilo – jako list před bouří – z vlčího snu ven.

Faile cítila, jak se její muž vedle ní ve spánku převaluje. V temnotě stanu na něj vrhla rychlý pohled; ačkoli ležela na lůžku vedle něj, nespala. Čekala a poslouchala, jak dýchá. Převrátil se na záda a rozespale něco zamumlal.

Ze všech nocí. kdy může neklidně spát… pomyslela si mrzutě.

Malden opustili před týdnem. Uprchlíci rozbili tábor – nu, nebo tábory – poblíž říčního toku, který vedl přímo k Jehannahské silnici, ležící nedaleko.

Posledních pár dní šlo všechno hladce, ačkoli Perrin usoudil, že jsou ašahnanové stále příliš unavení, než aby otevírali průchody. Strávila se svým manželem večer a připomněla mu několik důležitých důvodů, proč si ji vůbec vzal. Rozhodně byl nadšený, ačkoli v očích měl to nezvyklé ostří. Ne nebezpečné, pouze usoužené. Zatímco byli rozděleni, něco ho stále víc sužovalo. Chápala to. Sama měla pár vlastních přízraků. Člověk nemohl čekat, že vše zůstane stejné, a poznala, že ji stále miluje – vášnivě miluje. To stačilo, takže si s tím dál nedělala starosti.

Ale plánovala hádku, která z něj jeho tajemství vytáhne. Ještě pár dní s tím počká. Bylo dobré manželovi připomenout, že žena se spokojeně nesmíří se vším, co dělá, ale nechtěla, aby si myslel, že není ráda, že ho má zpátky.

Právě naopak. Usmála se, převalila se a položila mu ruku na zarostlou hruď a hlavu na holé rameno. Tohoto statného muže, podobného valící se lavině, milovala. Být zase zpátky s ním byl dokonce sladší pocit než její vítězný útěk Šaidům.

S chvěním víček otevřel oči a Faile vzdychla. Láska nebo ne, přála si, aby dnes v noci spal! Copak ho dost neutahala?

Podíval se na ni; jeho zlaté oči jako by ve tmě slabě žhnuly, i když věděla, zeje to jen hra světla. Pak šiji přitáhl kousek blíž. „Já jsem s Berelain nespal,“ řekl nevrle. „Je fúk, co se povídá.“

Drahý, roztomilý, nechápavý Perrin. „Já vím, že ne,“ řekla chlácholivě. Ty řeči se k ní donesly. Prakticky každá žena, s níž v táboře mluvila, Aes Sedai počínaje a služkou konče, předstírala, že se snaží držet jazyk za zuby, ale přesto vyklopila tutéž novinu. Perrin, který strávil noc ve stanu první z Mayene.

„Ne, vážně,“ řekl Perrin a do hlasu se mu vloudil prosebný tón. „Nespal, Faile. Prosím.“

„Řekla jsem, že ti věřím.“

„Znělas… nevím. Světlo to spal, ženská, zněla jsi žárlivě.“

Copak se nikdy nepoučí? „Perrine,“ řekla rozhodně. „Trvalo mi skoro rok- nemluvě o značných potížích – tě svést, a i pak to fungovalo jen proto, že se do toho vložilo i manželství! Berelain není tak obratná, aby tě zvládla.“

Zvedl pravou ruku a se zmateným výrazem se poškrábal ve vousech. Pak se usmál.

„Kromě toho,“ dodala a přitiskla se blíž k němu, , jsi pronesl slova. A já ti věřím.“

„Takže nežárlíš?“

„Samozřejmě, že žárlím,“ řekla a pleskla ho do hrudi. „Perrine, copak jsem ti to nevysvětlovala? Manžel musí vědět, že jeho žena žárlí, jinak si neuvědomí, jak moc ho miluje. To, co je ti nejdražší, si střežíš. Vážně, jestli mě budeš nutit takhle věci vysvětlovat, pak mi nezůstanou žádné tajemství.“

Při poslední poznámce si tiše odfrkl. „Pochybuju, že je to možné.“

Ztichl a Faile zavřela oči v naději, že Perrin zase usne. Venku slyšela vzdálené hlasy strážných, hovořících na hlídce, a zvuk jednoho z podkovám – Jerasida, Aemina nebo Faltona – pracujícího dlouho do noci, vytloukajícího podkovu nebo hřeb, aby připravil koně na zítřejší pochod. Bylo příjemné ten zvuk zase slyšet. Pokud šlo o koně, nebyli Aielové k ničemu, a Šaidové chycené koně buď pouštěli, nebo z nich udělali pracovní zvířata. Během pobytu v Maldenu viděla spoustu dobrých jezdeckých klisen tahat vozíky.

Měla by mít divný pocit z toho, že je zpátky? Strávila v zajetí necelé dva měsíce, ale připadalo jí to jako roky. Roky, během nichž dělala Sevanně poslíčka a trestali ji, jak se jim zachtělo. Ale nezlomilo ji to. Kupodivu se v té době cítila jako šlechtična víc, než kdy předtím.

Bylo to, jako by až do Maldenu tak úplně nechápala, co to znamená být urozená paní. Ó ano, dostala svůj díl vítězství. Ča Faile, lidé z Dvouříěí, Alliandre a vojáci z Perrinova tábora. Využila svůj výcvik a pomohla Perrinovi stát se vůdcem. Všechno to bylo důležité a vyžadovalo se od ní, aby využila to, čím ji matka a otec naučili být.

Avšak Malden jí otevřel oči. Tam našla lidi, kteří ji potřebovali víc, než kdy kdo předtím. Pod Sevanninou krutovládou nebyl čas na hry ani prostor na chyby. Ponižovali ji, tloukli a málem zabili. A to ji přimělo skutečně pochopit, co to znamená být lenní paní. Dokonce cítila vinu za ty časy, kdy Perrina ovládala a snažila se ho – nebo ostatní – přinutit, aby se podvolili její vůli. Být šlechtična znamenalo jít v čele. Znamenalo to nechat se zbít, aby ostatní nemuseli. Znamenalo to obětovat se, riskovat smrt, abyste ochránili ty, kdo na vás závisí.

Ne, nebylo divné být zpátky, protože si Malden – části, které byly důležité – vzala s sebou. Stovky gai’šainů jí přísahaly věrnost a ona je zachránila. Provedla to Perrinovým prostřednictvím, ale připravila plány a tak či onak by unikla a vrátila se s armádou, aby osvobodila ty, kdo jí přísahali.

Něco to stálo. Ale s tím se vypořádá dnes v noci, dá-li Světlo. Otevřela oko a koukla na Perrina. Zdálo se, že spí, ale oddechoval klidně? Vyprostila paži.

„Je mi jedno co se ti stalo,“ řekl.

Vzdychla. Ne, nespí. „Co se mi stalo?“ zeptala se zmateně.

Otevřel oči a hleděl na stan nad sebou. „Ten Šaido, ten muž, který byl s tebou, když jsem tě zachránil. Ať udělal cokoli… cokoli jsi udělala pro svoje přežití. Je to v pořádku.“

Takže tohle ho trápilo? Světlo! „Ty jeden velký vole,“ řekla a udeřila ho pěstí do hrudi, až vyhekl. „Co to vykládáš? Že by bylo v pořádku, kdybych ti byla nevěrná? Hned poté, co jsi mi tak starostlivě vysvětlil, že ty jsi nebyli“

„Co? Ne, to je něco jiného, Faile. Ty jsi byla vězeň a…“

„A já se o sebe neumím postarat? Ty jsi vůl. Nikdo se mě nedotkl. Jsou to Aielové. Víš, že by si nedovolili ublížit gai’sainovi.“ Nebyla to tak úplně pravda; ženy byly v šaidském táboře často zneužívány, protože Šaidové se přestali chovat jako Aielové.

V táboře však byli i jini, Aielové, kteří nepatřili k Šaidům. Lidé, kteří odmítli přijmout Randa za svého Kar’a’karna, ale kteří měli rovněž problém s přijetím autority Šaidů. Bezbratří byli čestní muži; přestože se nazývali vyvrženci, byli jediní v Maldenu, kdo zachovával staré způsoby. Když gai’šainky začaly být v nebezpečí, Bezbratří si vybírali a chránili ty, které mohli. Za své úsilí nic nežádali.

Tedy… nebyla to pravda. Žádali mnoho, ale nic nevymáhali. Když už ne slovy, tak činy se k ní Rolan vždy choval jako Aiel. Ale stejně jako Masemova smrt, byl i její vztah s Rolanem něco, co Perrin nepotřeboval vědět. Nikdy Rolana ani nepolíbila, ale využila jeho touhy po ní. A měla podezření, že věděl, co ona dělá.

Perrin Rolana zabil. To byl další důvod, proč její muž nemusel vědět o Bezbratrého laskavosti. Kdyby Perrin věděl, co udělal, vnitřně by jej to rozervalo.

Perrin se uvolnil a zavřel oči. Za ty dva měsíce se změnil, možná tolik co ona. To bylo dobře. V Hraničních státech měli její lidé rčení: „Pouze Temný se nemění.“ Lidé rostli a vyvíjeli se; Stín prostě zůstával stále stejný. Zlý.

„Zítra budeme muset trochu plánovat,“ zívl Perrin. „Jakmile budeme mít k dispozici průchody, budeme se muset rozhodnout, jestli nutit lidi odejít… a kdo půjde první. Zjistil někdo, co se stalo s Masemou?“

„O tom nic nevím,“ řekla opatrně. „Ale vzhledem k tomu, kolik z jeho stanu zmizelo věcí…“

„Masema se o majetek nestará,“ zamumlal tiše Perrin s očima stále zavřenýma. „I když by si ho asi vzal s sebou, aby mohl všechno vybudovat znovu. Myslím, že možná utekl, ačkoli je zvláštní, že nikdo neví kam nebo jak.“

„Nejspíš vyklouzl ve zmatku po bitvě.“

„Pravděpodobně,“ souhlasil Perrin. „Jsem zvědavý…“ Zívl. „Jsem zvědavý, co řekne Rand. Masema byl důvod celýho tohohle výletu. Měl jsem ho sebrat a dovést zpátky a řekl bych, že jsme neuspěli.“

„Zničil jsi muže, kteří v Drakově jménu vraždili a loupili,“ řekla Faile, „a vyřízls srdce šaidského vedení, nemluvě o tom, cos všechno zjistil o Seančanech. Myslím, že Drak usoudí, že to, čeho jsi tady dosáhl, je mnohem významnější než to, že Masemu nepřivedeš zpátky.“

„Možná máš pravdu,“ zamumlal Perrin ospale. „Zatracený barvy… nechci se dívat, jak spíš, Rande. Co se ti stalo s rukou? Světlem zaslepený blázne, lip se o sebe starej… Jsi všechno, co máme… Poslední lov se blíží…“

Té poslední části stěží porozuměla. Proč mluvil o Randově ruce, která jde na lov? Že by tentokrát skutečně usínal?

Opravdu, brzy začal tiše chrápat. Usmála se a s láskou zavrtěla hlavou. Občas to vážně byl vůl. Ale byl to její vůl. Slezla z lůžka, prošla stanem a navlékla si šaty a opasek. Následovaly sandály a pak vyklouzla chlopněmi stanu ven. Tam stály na stráži Arrela a Lacile, společně se dvěma Děvami. Děvy na ni kývly; zachovají její tajemství.

Faile nechala Děvy na stráži, ale Arrelu a Lacile vzala s sebou a vydala se do tmy. Arrela byla tmavovlasá Tairenka vyšší než většina Děv a s příkrými způsoby. Lacile byla malá, bledá a velmi štíhlá a při chůzi se půvabně pohupovala. Možná byly tak různé, jak jen ženy mohou být, ale jejich zajetí je všechny sjednotilo. Obě členky Ča Faile byly zajaty spolu s ní a odešly do Maldenu jako gai’šainky.

Poté, co urazily krátkou vzdálenost, vyzvedly další dvě Děvy – Bain s Čiad s nimi nejspíš mluvily. Vyšly z tábora a zamířily na místo, kde vedle sebe rostly dvě vrby. Tam se s Faile setkaly dvě ženy, které na sobě stále měly gai’šainskou bílou. Bain a Čiad také patřily k Děvám, byly to první sestry a Faile byly velice drahé. Byly dokonce ještě věrnější než ti, kdo jí přísahali. Věrné, a přesto nespoutané přísahami. S takovým protikladem si poradili jen Aielové.

Na rozdíl od Faile a ostatních Bain a Čiad neodhodí bílou jen proto, že jejich věznitelé byli poraženi. Budou bílý šat nosit rok a den. Ve skutečnosti to, že sem dnes v noci přišly – čímž uznaly svůj život před zajetím – jejich čest napjalo, jak to jen šlo. Nicméně přiznávaly, že být gai’šainem v ležení Šaidů bylo vše jen ne obvyklé.

Faile je přivítala úsměvem, ale nezahanbilaje tím, že by je oslovila jménem nebo použila znakovou řeč Děv. Když od Čiad přebírala malý balík, nedokázala se však ubránit otázce: „Jste v pořádku?“

Čiad byla překrásná žena s šedýma očima a krátkými nazrzlými blond vlasy, ukrytými pod kápí jejího roucha gaťšainky. Nad tou otázkou se zašklebila. „Gaul prohledal celé šaidské ležení, aby mě našel, a hlášení tvrdí, že oštěpem porazil dvanáct algai’d’siswai. Možná pro něj nakonec přece jen budu muset uplést svatební věneček, až tohle všechno skončí.“

Faile se usmála.

Čiad jí úsměv oplatila. „Nečekal, že se ukáže, že jeden z mužů, které zabil, je ten, komu byla Bain gai’šainkou. Nemyslím, že má Gaul radost, že mu sloužíme obě.“

„Hlupák,“ řekla Bain, vyšší z obou Děv. „To je mu podobné, nekoukat se, kam bodá. Nemohl zabít správného muže, aniž by náhodou pobil i pár dalších.“ Obě ženy se zachichotaly.

Faile se usmála a přikývla; aielský humor nechápala. „Mockrát děkuju, že jste to přinesly,“ řekla a zvedla malý balík zabalený v plátně.

„To nic nebylo,“ řekla Čiad. „Toho dne pracovalo příliš mnoho rukou, takže to bylo snadné. Alliandre Maritha Kigarin už na tebe čeká u stromů. Měly bychom se vrátit do tábora.“

„Ano,“ dodala Bain. „Možná bude Gaul zase chtít poškrábat na zádech nebo donést vodu. Vždycky se tak zlobí, když se ptáme, ale gai’šainové získávají svou čest jen skrze službu. Co jiného máme dělat?“

Ženy se opět zasmály a Faile zavrtěla hlavou, zatímco sledovala, jak běží zpátky k ležení a bílá roucha za nimi vlají. Při představě, že by měla znovu obléct takový oděv, se přikrčila, i kdyby jen proto, že si tak vzpomněla na dobu strávenou ve službě u Sevanny.

Vytáhlá Arrela a půvabná Lacile se k ní připojily u dvou vrb. Děvy zůstaly opodál, odkud je sledovaly. K oběma se připojila ještě třetí Děva, která se vynořila ze stínů a nejspíš ji poslaly Bain s Čiad, aby chránila Alliandre. Faile tmavovlasou královnu našla stát u stromů. V honosné rudé róbě a se zlatými řetízky ve vlasech opět vypadala jako urozená paní. Přemrštěně se předváděla, jako by byla odhodlaná vyvrátit dobu, kterou strávila jako služka. Alliandřina róba Faile připomněla, jaké má sama prosté šaty. Ale s tím toho nemohla víc udělat, aniž by vzbudila Perrina. Arrela a Lacile na sobě měly jen vyšívané spodky a košile, jak bylo u členů Ča Faile obvyklé.

Alliandre nesla malou zakrytou lucernu, z níž pronikal jen proužek světla, který ozařoval její mladistvou tvář, korunovanou tmavými vlasy. „Našly něco?“ zeptala se. „Prosím řekni mi, že ano.“ Na královnu byla vždy působivě rozumná, i když poněkud náročná. Vypadalo to, že čas strávený v Maldenu ten druhý rys poněkud utlumil.

„Ano.“ Faile zvedla balík. Když si klekla na zem, čtyři ženy se shlukly kolem. Špičky krátkých stébel zalévalo světlo lucerny a zářily jako jazyky plamenů. Faile rozbalila uzel. Obsah nebyl nijak výjimečný. Malý kapesník ze žlutého hedvábí. Opasek ze zdobené kůže, na jehož stranách byl vytlačen vzor ptačího peří. Černý závoj. A tenký kožený pásek s kamenem uvázaným uprostřed.

„Ten opasek patřil Kinhuinovi,“ řekla Alliandre a ukázala na něj. „Viděla jsem, jak ho nosí, než…“ Hlas sejí vytratil, pak si klekla a opasek zvedla.

„Závoj patří Děvě,“ řekla Arrela.

„Ony se liší?“ zeptala se překvapeně Alliandre.

„Samozřejmě,“ řekla Arrela, zvedajíc závoj. Faile se nikdy nesetkala s Děvou, která se stala Arrelinou ochránkyni, ale ta žena padla v bitvě, třebaže ne tak dramaticky jako Rolan a ostatní.

Kousek hedvábí patřil Žoradinovi; Lacile zaváhala, pak ho vzala do rukou, obrátila a odhalila krvavou skvrnu. Zbývala jen kožená šňůrka. Rolan ji občas nosil kolem krku, pod cadin’sorem. Faile by ráda věděla, co pro něj znamenala, a jestli měl ten kámen, hrubě řezaný kus tyrkysu, nějaký zvláštní význam. Zvedla šňůrku, pak pohlédla na Lacile. S překvapením si uvědomila, že štíhlá žena vypadá, jako když pláče. Protože Lacile skončila v posteli statného Bezbratrého tak rychle, Faile předpokládala, že jejich vztah byl z nutnosti, nikoli náklonnosti.

„Čtyři lidé jsou mrtví,“ řekla Faile a náhleji vyschlo v ústech. Flovořila formálně, protože tak nejlépe bránila emocím pronikat do hlasu. „Chránili nás, dokonce se o nás starali. Přestože byli nepřátelé, truchlíme pro ně. Pamatujte však, že to byli Aielové. Pro Aiely jsou mnohem horší konce, než je smrt v boji.“

Ostatní přikývly, ale Lacile pohlédla Faile do oči. Pro ně dvě to bylo jiné. Když se Perrin vyřítil z té uličky – se vzteklým řevem, neboť viděl Faile a Lacile, zdánlivě týrané Šaidem – hodně věcí se seběhlo strašně rychle. V šarvátce Faile Rolana ve správný okamžik rozptýlila a přiměla zaváhat. Udělal to, protože měl o ni starost, ale to zaváhání Perrinovi umožnilo jej zabít.

Udělala to Faile úmyslně? Stále nevěděla. Tolik jí toho táhlo hlavou, tolik emoci vyvolaných pohledem na Perrina. Vykřikla a… nedokázala se rozhodnout, jestli se pokoušela odvést Rolanovu pozornost, aby zemřel Perrinovou rukou.

Lacile o ničem takovém uvažovat nemohla. Žoradin skočil před ni, odstrčil ji za sebe a zvedl zbraň proti vetřelci. Vrazila mu nůž do zad a poprvé v životě zabila člověka. A byl to člověk, s nímž sdílela lože.

Faile zabila Kinhuina, dalšího Bezbratrého, který je chránil. Nebyl to první muž, kterého připravila o život – ani první, kterého zabila zezadu. Ale byl to první muž, kterého zabila a který ji považoval za přítele.

Nic jiného se nedalo dělat. Perrin viděl pouze Šaidy a Bezbratří jen útočícího nepřítele. Takové střetnutí nemohlo skončit, aniž by nezemřel Perrin nebo Bezbratří. Jakékoliv vřískání by žádného z mužů nezastavilo.

O to to však bylo tragičtější. Faile se obrnila, aby se nerozplakala jako Lacile. Rolana nemilovala a byla ráda, že to byl Perrin, kdo boj přežil. Avšak Rolan byl čestný muž a ona si připadala… pošpiněná, jako by jeho smrt byla její vina.

Tohle se nemělo stát. Ale stalo. Její otec často mluvil o podobných situacích, kdy jste museli zabít lidi, které jste měli rádi, jen proto, že jste je potkali na špatné straně bojiště. Nikdy to nechápala. Kdyby se musela vrátit a udělat to znovu, jednala by přesně stejně. Nedokázala by ohrozit Perrina. Rolan musel zemřít.

Ale kvůli tomu, co bylo nezbytněji teď svět připadal jako smutnější místo.

Lacile se odvrátila a tiše popotahovala. Faile poklekla a vytáhla z balíku, který zde nechala Čiad, lahvičku oleje. Vzala kožený řemínek, vytáhla z něj kámen a pak řemínek položila doprostřed baliku látky. Nalila na něj olej a pomocí troudu, zapáleného o plamen lucerny, řemínek podpálila.

Sledovala, jak hoří, drobounké modré a zelené plamínky, korunované oranžovou. Pach pálící se kůže se otřesně podobal zápachu páleného lidského masa. Noc byla klidná a do plamenů se neopíral vítr, takže svobodně tančily.

Alliandre opasek položila na miniaturní oheň. Arrela udělala totéž se závojem. Nakonec Lacile přidala kapesník. Pořád ještě brečela.

Víc udělat nemohly. Ve zmatku, který vládl při opouštění Maldenu, nebylo jak se o těla postarat. Čiad říkala, že opustit je nebylo nečestné, ale Faile musela něco udělat. Nějak Rolana a ostatní alespoň trochu uctít.

„Mrtví naší rukou,“ řekla Faile, „nebo prostě jen padlí v bitvě, ti čtyři nám ukázali, co je čest. Jak by řekli Aielové, máme vůči nim velké /»/;. Myslím, že není možné ho splatit. Ale můžeme na ně vzpomínat. Bezbratří a jedna Děva k nám byli laskaví, ačkoli nemuseli. Zachovali si čest, když ji ostatní opustili. Jestli se pro ně a pro nás dá najít nějaké vykoupení, ať to tak je.“

„V Perrinově táboře je Bezbratrý,“ řekla Lacile, v jejíchž očích se odrážely plameny pohřební hranice. „Jmenuje se Niagen; gaťšainem Sulin, jedné z děv. Šla jsem za nim a pověděla mu o tom, co pro nás ostatní udělali. Je to laskavý muž.“

Faile zavřela oči. Lacile měla pravděpodobně na mysli, že šla s tímhle Niagenem do postele. To nebylo s gai’sainy zakázáno. „Nemůžeš Žoradina takhle nahradit,“ řekla a otevřela oči. „Nebo odčinit, co jsi udělala.“

„Já vím,“ bránila se Lacile. „Ale oni navzdory té strašné situaci byli tak veselí. Něco na nich bylo. Žoradin mě chtěl vzít zpátky do Trojí země a oženit se se mnou.“

A ty bys to nikdy neudělala, pomyslela si Faile. Vím, že bys to neudělala. Ale teď, když je mrtvý, si uvědomuješ, o jakou příležitost jsi přišla.

Nu, kdo byla ona, aby někoho kárala? Ať si Lacile dělá, co chce. Jestli byl tenhle Niagen alespoň z poloviny takový muž jako Rolan či ostatní, pak se s ním možná Lacile povede dobře.

„Kinhuin se o mě sotva začal zajímat,“ řekla Alliandre. „Vím, co si přál, ale nikdy se toho nedomáhal. Myslím, že měl v úmyslu Šaidy opustit a byl by nám pomohl utéct. Dokonce i kdybych ho odmítla, byl by nám pomohl.“

„Marthei se ošklivilo, co ostatní Šaidové dělají,“ řekla Arrela. „Ale zůstávala s nimi kvůli svému kmeni. Kvůli té věrnosti zemřela. Jsou horší věci, pro které se umírá.“

Faile sledovala, jak poslední uhlíky miniaturní pohřební hranice uhasínají. „Myslím, že mě Rolan skutečně miloval,“ řekla. A to bylo vše.

Čtveřice vstala a vrátila se do ležení. Staré saldejské přísloví říkalo, že minulost je pole uhlíků a popela, pozůstatky ohně, který je přítomností. Tyto uhlíky za ní rozfoukal vítr. Ponechala si však Rolanův tyrkysový kámen. Ne z lítosti, ale na památku.

Perrin ležel vzhůru v tiché noci a cítil plachtovinu stanu a jedinečnou vůni Faile. Nebyla tady, přestože nedávno ano. Zdříml si a nyní byla pryč. Možná šla na latrínu.

Zíral do tmy a pokoušel se porozumět Hopsalovi a vlčímu snu. Čím víc na ně myslel, tím odhodlanější byl. Vydá se do Poslední bitvy – a až to udělá, chce být schopen ovládat vlka ve svém nitru. Chtěl se buď osvobodit od všech těch lidí, kteří ho následují, nebo se naučit, jak přijímat jejich věrnost.

Musel učinit nějaká rozhodnutí. Nebudou snadná, ale udělá je. Muž musel dělat těžké věci. Takový byl život. To bylo špatně na způsobu, jakým zvládal Faileino zajetí. Místo aby činil rozhodnutí, vyhýbal se jim. Pantáta Luhhan by byl zklamaný.

A to Perrina přivedlo k dalšímu rozhodnutí, nejtěžšímu ze všech. Bude muset nechat Faile jet do nebezpečí a možná riskovat, že ji znovu ztratí. Bylo to rozhodnutí? Mohl udělat takové rozhodnutí? Jen z pouhého pomyšlení na to, že je Faile v nebezpečí, se mu chtělo zvracet. Ale musí něco udělat.

Tři problémy. Postaví se jim a rozhodne se. Ale nejprve se nad nimi zamyslí, protože tak to dělá. Muž, který činil rozhodnutí, aniž by se nejdřív zamyslel, byl hlupák.

Avšak rozhodnutí čelit svým problémům mu přineslo určitý klid, a on se převalil a znovu upadl do spánku.