Bouře přichází

33 Rozhovor s Drakem

„Tohle,“ prohlásil Rand, „by mělo být vážně důležité.“ Nyneiva se otočila a spatřila Draka Znovuzrozeného, jak stojí ve dveřích obývacího pokoje. Na sobě měl tmavě rudý župan s černými draky, vyšitými na rukávech. Pahýl měl ukrytý v záhybech levého rukávu. Přestože měl vlasy rozcuchané spánkem, jeho oči byly bdělé.

Vešel do obývacího pokoje, královský jako vždy – dokonce i nyní, dávno po půlnoci a právě probuzený, kráčel, jako by si byl sám sebou naprosto jistý. Sloužící přinesli konvici horkého čaje a Rand si nalil šálek, zatímco za ním do pokoje vešla Min. Také na sobě měla župan; byla to jedna ze součástí domanské módy a její byl ze žlutého hedvábí, mnohem tenčího než Randův. Aielské Děvy zaujaly postavení u dveří, kde postávaly svým zvláštně nebezpečným způsobem.

Rand se napil ze šálku. Bylo stále těžší a těžší vidět v něm chlapce, kterého Nyneiva znávala v Dvouříčí. Měl vždycky tak rozhodnou bradu? Kdy získal tak jistý krok a sebevědomé držení těla? Ten muž vypadal skoro jako… zpodobnení Randa, jehož kdysi znávala. Jako socha, vytesaná z kamene, aby se mu podobala, ale se zdůrazněnými hrdinskými rysy.

„No?“ naléhal Rand. „Kdo je to?“

Mladý učedník Kerb seděl svázaný vzduchem na jedné z čalouněných lavic v pokoji. Nyneiva na něj pohlédla, uchopila zdroj a utkala ochranu proti odposlechu. Rand se na ni ostře podíval. „Usměrnila jsi?“ zeptal se. Dokázal vycítit, když to udělala bez předběžných opatření; podle toho, co Egwain a Elain zjistily, mu z toho naskakovala husí kůže.

„Ochranu,“ řekla a odmítla se nechat zastrašit. „Když jsem se dívala naposledy, nepotřebovala jsem tvoje svolení, abych mohla usměrňovat. Stal se z tebe velký a mocný muž, Randa al’Thore, ale nezapomínej, že jsem ti nasekala na zadek, když jsi dospělému muži sahal sotva po holeně.“

Kdysi by to v něm vyvolalo nějakou reakci, i kdyby jen rozmrzelé odfouknutí. Teď se na ni jen podíval. Občas se zdálo, že právě jeho oči se na něm změnily nejvíc.

Vzdychl. „Proč jsi mě probudila, Nyneivo? Kdo je tenhle vyčouhlý vyděšený mladík? Kdyby mi poslal takhle v noci zprávu kdokoli jiný, poslal bych ho Bašeremu, aby ho dal zmrskat.“

Nyneiva kývla na Kerba. „Myslím, že tenhle ,vyčouhlý vyděšený mladík’ ví, kde je král.“

To si získalo Randovu pozornost, stejně jako Mininu. Ta si nalila šálek čaje a opírala se o zeď. Proč se ti dva nevzali?

„Král?“ zeptal se Rand. „Takže i Graendal. Jak to víš, Nyneivo? Kde jsi ho našla?“

„V žaláři, kam jsi poslal Milisair Čadmar,“ upřela na něj Nyneiva pohled. „Je to tam hrozné, Rande al’Thore. Nemáš právo s člověkem takhle zacházet.“

Na tu poznámku taky nezareagoval. Místo toho prostě přešel ke Kerbovi. „Zaslechl něco při výslechu?“

„Ne,“ řekla Nyneiva. „Ale myslím si, že posla zabil. Vím jistě, že se pokusil otrávit Milisair. Kdybych ji nevyléčila, koncem týdne by byla mrtvá.“

Rand se na ni podíval a ona téměř cítila, jak si spojuje jednotlivé poznámky, aby pochopil, co dělala. „Uvědomil jsem si, že vy Aes Sedai,“ řekl nakonec, „máte hodně společného s krysami. Vždycky jste tam, kde o vás nikdo nestojí.“

Nyneiva si odfřkla. „Kdybych se držela dál, pak by Milisair umírala a Kerb by byl volný.“

„Předpokládám, že ses ho zeptala, kdo mu nařídil posla zabít.“

„Ještě ne,“ řekla Nyneiva. „Ale našla jsem v jeho věcech jed a potvrdila si, že připravoval jídlo pro Milisair i posla.“ Než pokračovala, na okamžik zaváhala. „Rande, nejsem si jistá, že bude schopný na naše otázky odpovědět. Použila jsem na něj rytí, a i když není fyzicky nemocný, něco… tam je. V jeho mysli.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Rand tiše.

„Nějaká zábrana,“ odpověděla Nyneiva. „Vypadá to, že žalářníka zklamalo – dokonce překvapilo – že byl posel schopný jeho ,výslechu’ odolat. Myslím, že na tom muži taky musel být nějaký blok, něco, co mu bránilo prozradit příliš mnoho.“

„Nátlak,“ řekl Rand. Promluvil nenuceně, zatímco zvedal čaj ke rtům.

Nátlak byl temný, zlý. Sama jej pocítila; když pomyslela na to, co jí udělala Moghedien, rozechvěla se. A to byla jen maličkost, odstranění nějakých vzpomínek.

„Jen málokdo to s nátlakem umí tak dobře jako Graendal,“ řekl Rand zadumaně. „Možná že tohle je to potvrzení, které jsem hledal. Ano… tohle by skutečně mohl být velký objev, Nyneivo. Tak velký, že bych mohl zapomenout, jak jsi k němu přišla.“

Rand obešel lavici a sklonil se, aby mladíkovi pohlédl do očí.

„Pusť ho,“ přikázal jí.

Vyhověla mu.

„Pověz mi,“ řekl Rand Kerbovi, „kdo ti řekl, ať ty lidi otrávíš?“

„Já nic nevím!“ vypískl kluk. „Já jenom…“

„Přestaň,“ řekl Rand tiše. „Věříš, že tě dokážu zabít?“

Chlapec zmlkl a – přestože by to Nyneiva nepovažovala za možné – ještě víc vytřeštil oči.

„Věříš, že kdybych prostě jenom pronesl slovo,“ pokračoval Rand děsivým tichým hlasem, „zastavilo by se ti srdce? Já jsem Drak Znovuzrozený. Věříš, že tě můžu připravit o život nebo o samotnou duši, když si to jen budu přát?“

Nyneiva to opět spatřila, patinu temnoty kolem Randa, auru, o níž si nebyla itplně jistá, že tam skutečně je. Zvedla čaj ke rtům – a zjistila, že náhle zhořkl a zvětral, jako kdyby stál v konvici příliš dlouho.

Kerb se nahrbil a rozbrečel.

„Mluv,“ přikázal mu Rand.

Mladík otevřel ústa, ale vyšlo z nich jen zasténání. Byl z Randa tak vyděšený, že se ani nesnažil – nebo nemohl – dostat mrkáním pot z očí.

„Ano,“ řekl Rand zamyšleně. „Je to nátlak, Nyneivo. Je tady! Měl jsem pravdu.“ Podíval se na Nyneivu. „Budeš muset tu síť nátlaku rozplést a vymazat mu ji z mysli, než nám dokáže říct, co ví.“

„Cože?“ zeptala se nevěřícně.

„Tenhle druh tkaní mi moc nejde,“ mávl Rand rukou. „Řekl bych, že když to zkusíš, dokážeš nátlak odstranit. Svým způsobem se to podobá léčení. Použij stejné tkanivo, které nátlak vytváří, ale převrať ho.“

Svraštila čelo. Vyléčit toho ubohého chlapce znělo jako dobrý nápad – koneckonců, každé zranění by se mělo vyléčit. Ale představa, že se pokouší o něco, co nikdy předtím nedělala, a ještě k tomu před Randem, ji právě nelákala. Co když to zkazí a nějak klukovi ublíží?

Rand se posadil na polstrovanou lavici naproti mladíkovi. Min přišla k němu a posadila se vedle. S úšklebkem si prohlížela svůj čaj; zjevně se zkazil stejně nečekaně jako Nyneivin.

Rand sledoval Nyneivu a čekal.

„Rande, já…“

„Prostě to zkus,“ řekl Rand. „Nemůžu ti říct, jak přesně se to dělá, když jsi žena, ale jsi chytrá. Jsem si jistý, že si poradíš.“

Jeho neúmyslně blahosklonný tón ji znovu rozzuřil. Její únava také nepomohla. Zaťala zuby, obrátila se ke Kerbovi a spředla všech pět sil. Mladík těkal očima sem a tam, přestože nemohl tkanivo vidět.

Nyneiva na něj položila velmi jemné tkanivo léčení a on ztuhl. Utkala oddělenou linku ducha a zaryla se mu do hlavy tak jemně, jak to šlo, a šťouchala do chomáče tkaniva v jeho mysli. Ano, nyní to viděla, složitou síť tvořenou vlákny ducha, vzduchu a vody. Bylo hrozné, sledovat v mysli, jak to křižuje mladíkův mozek. Kousky tkaniva se místy dotýkaly, jako drobounké háky, zaražené hluboko do samotného mozku.

„Převrať tkanivo,“ řekl Rand. To nebylo ani zdaleka snadné. Musela by pavučinu nátlaku snímat vrstvu po vrstvě, a kdyby udělala chybu, snadno by ho mohla zabít. Málem ucouvla.

Ale kdo jiný tu byl? Nátlak byl zakázané tkanivo a Nyneiva pochybovala, že s ním má Korele nebo ostatní nějaké zkušenosti. Kdyby se teď Nyneiva zastavila, Rand by prostě poslal pro další a požádal je, aby to udělaly. Poslechly by ho a za zády se Nyneivě smály, přijaté, které se považuje za plnoprávnou Aes Sedai.

Nu, ona objevila nové způsoby léčení! Pomohla očistit poskvrnění samotné jediné síly! Vyléčila utišení a zkrocení!

Dokáže to.

Rychle se pustila do práce a setkala zrcadlový obraz první vrstvy nátlaku. Každé použití síly bylo přesné, ale opačné než ve vzoru již vpředeném do chlapcovy mysli. Nyneiva opatrně a váhavě položila tkanivo, a jak Rand říkal, obojí s pufnutím zmizelo.

Jak to věděl? Zachvěla se, když si vzpomněla, co o něm říkala Semirhage. Vzpomínky z jiného života, vzpomínky, na které neměl právo. Byl důvod, proč jim Stvořitel dovolil zapomenout na minulé životy. Žádný muž by neměl být nucen pamatovat si selhání Luise Therina Telamona.

Pokračovala, vrstvu za vrstvou, svlékala tkaniva nátlaku jako pokoutní felčar, který sundává obvazy z poraněné nohy. Byla to vyčerpávající práce, ale naplňující. Každá vrstva něco napravila, chlapce o trochu víc vyléčila a něco na světě o vlásek spravila.

Trvalo to téměř hodinu a byla to vyčerpávající zkušenost. Ale dokázala to. Když zmizela poslední vrstva nátlaku, Nyneiva unaveně vydechla a uvolnila jedinou sílu, přesvědčená, že by nedokázala utkat o jediné vlákno víc, i kdyby jí to mělo zachránit život. Odpotácela se ke křeslu a klesla do něj. Všimla si, že Min se schoulila na lavici vedle Randa a usnula.

On ale nespal. Drak Znovuzrozený hleděl, jako by viděl věci, které Nyneiva vidět nemůže. Vstal a došel ke Kerbovi. Omámená Nyneiva si nevšimla tváře mladého svíčkaře. Byla podivně prázdná, jako obličej člověka omráčeného silným úderem do hlavy.

Rand poklekl na jedno koleno, vzal chlapce za bradu a pohlédl mu do očí. „Kde?“ zeptal se jemně. „Kde je?“

Mladík otevřel ústa a z koutku mu vytekl čůrek slin.

Kde je? “ zopakoval Rand.

S očima stále prázdnýma Kerb zasténal a nepatrně pootevřel rty a vystrčil jazyk.

„Rande!“ ozvala se Nyneiva. „Přestaň! Co mu to děláš?“

„Nic jsem neudělal,“ řekl Rand tiše, aniž se na ni podíval. „To jsi udělala ty, Nyneivo, když jsi odstranila ta tkaniva. Graendalin nátlak je mocný – ale v určitém směru hrubý. Naplní mysl nátlakem do takové míry, aby vymazala osobnost a rozum a nechala jen loutku, která odpovídá pouze na její přímé příkazy.“

„Ale ještě před chvílí byl schopný reagovat!“

Rand zavrtěl hlavou. „Když se zeptáš mužů z žaláře, řeknou ti, že byl tenhle kluk pomalý a málokdy s nima mluvil. V téhle hlavě nebyla žádná skutečná osoba, jen vrstvy nátlaku. Příkazy chytře vytvořené tak, aby smazaly jakoukoli osobnost, kterou tenhle chudák měl, a nahradily ji stvořením, které se bude chovat přesně tak, jak si Graendal přeje. Viděl jsem to tucetkrát.“

Tucetkrát? pomyslela si Nyneiva a otřásla se. Viděl jsi to ty, nebo Luis Therin? Které vzpomínky u tebe teď převažují?

Se staženým žaludkem pohlédla na Kerba. Neměl prázdné oči kvůli omámení, jak si myslela; byly ještě prázdnější. Když byla Nyneiva mladší a postavení vědmy pro ni bylo nové, přivedli k ní ženu, která spadla z vozu. Žena spala celé dny, a když se konečně probudila, měla přesně stejný pohled. Žádný náznak, že někoho poznává, žádná stopa po duši, která snad zůstala ve skořápce, jež byla jejím tělem.

Zemřela asi o týden později.

Rand znovu promluvil na Kerba. „Potřebuju místo,“ řekl Rand. „Něco. Jestli v tobě zůstalo něco, co odolávalo, jediný útržek, který s ní bojoval, slibuju ti pomstu. Místo. Kde je?“

Z chlapcových rtů kapaly sliny. Zdálo se, že se rty chvějí. Rand vstal, tyčil se nad chlapcem a stále mu zíral do očí. Kerb se zachvěl a zašeptal dvě slova.

„Natrinova mohyla.“

Rand potichu vydechl a pak Kerba téměř uctivě pustil. Mladík sklouzl z lavice na podlahu a z úst mu vytékaly sliny na koberec. Nyneiva zaklela; vyskočila z křesílka a pak se slabě zapotácela, jak se pokoj kolem ní roztočil. Světlo, byla tak vyčerpaná! Nabrala rovnováhu, zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Pak si klekla vedle chlapce.

„Nemusíš se namáhat,“ řekl Rand. „Je mrtvý.“

Nyneiva si tu smrt potvrdila sama. Pak prudce zvedla hlavu a pohlédla na Randa. Jaké měl právo vypadat tak vyčerpaně, jak se ona cítila? Neudělal skoro nic! „Co jsi…“

„Nic jsem neudělal, Nyneivo. Myslím, že jakmile jsi odstranila nátlak, to jediné, co ho drželo naživu, byl hluboko pohřbený hněv na Graendal. Jakkoli malá část z něj zůstala, věděla, že jediné, čím může pomoct, jsou ta dvě slova. Potom to prostě vzdal. Nic víc jsme pro něj udělat nemohli.“

„To nehodlám přijmout,“ řekla Nyneiva s pocitem zmaru. „Mohla jsem ho vyléčit!“ Měla být schopná mu pomoct! Odstraňování Graendalina nátlaku jí připadalo tak dobré, tak správné. Nemělo to skončit takhle!

Otřásla se a cítila se špinavá. Zneužitá. Oč byla lepší než žalářník, který kvůli získávání informací dělal ty strašné věci? Upřela na Randa zuřivý pohled. Mohl jí říct, co odstranění nátlaku způsobí!

„Nedívej se na mě tak, Nyneivo.“ Přešel ke dveřím a pokynul tam stojícím Děvám, aby vzaly Kerbovo tělo. Udělaly to a odnesly ho pryč, zatímco Rand klidně požádal o další konvici s čajem.

Vrátil se a posadil se na lavici vedle spící Min; strčila si pod hlavu jednu z podušek na lavici. Jedna ze dvou lamp v místnosti dohořívala, a jeho tvář tak byla napůl stíněná. „Jinak se to nemohlo stát,“ pokračoval. „Kolo tká, jak si kolo přeje. Jsi Aes Sedai. Není to jedno z vašich učení?“

„Nevím, co to je,“ obořila se na něj Nyneiva, „ale není to omluva pro tvý činy.“

„Jaké činy?“ zeptal se. „Tys mi toho muže přivedla. Graendal na něj použila nátlak. Já ji teď za to zabiju – jen za tenhle čin budu odpovědný. A teď mě nech být. Zkusím zase usnout.“

„Copak necítíš vůbec žádnou vinu?“ naléhala.

Upírali na sebe pohledy, Nyneiva rozčarovaný a bezmocný, Rand… Kdo měl poznat, jak se Rand v těchto dnech cítí!

„Měl bych trpět za všechny, Nyneivo?“ zeptal se tiše a vstal, tvář stále napůl zahalenou tmou. „Přičti mi tu smrt, jestli chceš. Bude jen jedna z mnoha. Kolik kamenů můžeš na člověka navršit, než váha přestane mít význam? Jak dlouho můžeš pálit maso, než se horko stane nepodstatným? Kdybych si dovolil cítit vinu za tohohle kluka, musel bych cítit vinu i za ostatní. A to by mě rozdrtilo.“

V polosvětle si jej prohlížela. Zaručeně král. Voják, ačkoli bojoval jen občas. Potlačila hněv. Nešlo v tomhle všem o to, aby mu dokázala, že jí může věřit?

„Ach, Rande,“ řekla, odvracejíc se. „To, čím ses stal, to srdce, ve kterém není jiný cit než hněv. Zničí tě to.“

„Ano,“ řekl potichu.

Ohromeně se na něj podívala.

„Pořád mě překvapuje,“ řekl a zalétl pohledem dolů k Min, „proč si všichni myslíte, že jsem tak tupý, že nevidím, co vy považujete za tak očividné. Ano, Nyneivo. Ano, tahle tvrdost mě zničí. Já vím.“

„Tak proč?“ zeptala se. „Proč nás nenecháš ti pomoct?“

Vzhlédl – ne na ni, ale zíral do prázdna. Na dveře tiše zaklepala služebná v bílé a lesní zelené barvě Milisaiřina rodu. Vstoupila, položila novou konvici s čajem, vzala předchozí a zase odešla.

„Když jsem byl mnohem mladší,“ řekl Rand mírně, „Tam mi vyprávěl příběh, který slyšel, když se toulal po světě. Vyprávěl o Dračí hoře. V té době jsem nevěděl, že ji opravdu viděl ani že mě tam našel. Byl jsem jenom malý ovčák a Dračí hora, Tar Valon a Caemlyn pro mě byly téměř bájná místa.

Ale vyprávěl mi o ní, o hoře tak vysoké, že ve srovnání s ní vypadá i Dvojrožec u nás doma jako trpaslík. Tamovy příběhy tvrdily, že na vrchol Dračí hory nikdy nevystoupil žádný člověk. Ne proto, že by to bylo nemožné – ale protože dostat se na vrchol, by si vyžádalo každou špetku síly, kterou člověk má. Ta hora byla tak vysoká, že úsilí dostat se na vrchol by člověka naprosto vyčerpalo.“

Zmlkl.

„A dál?“ zeptala se nakonec Nyneiva.

Podíval se na ni. „Nechápeš? Ty příběhy tvrdily, že na horu nikdo nevyšplhal, protože už by neměl sílu k návratu. Horal by ji dokázal porazit, dostat se na vrchol, vidět, co nikdo jiný nikdy neviděl. Ale pak by zemřel. Nejsilnější a nejmoudřejší objevitelé to věděli. Takže na ni nikdy nešplhali. Vždycky chtěli, ale vyčkávali a nechávali si výstup na jindy. Protože věděli, že bude jejich poslední.“

„Ale to je jenom příběh,“ namítla Nyneiva. „Legenda.“

„A to jsem i já,“ řekl Rand. „Příběh. Legenda. Kterou budou za mnoho let vyprávět dětem a jen šeptem.“ Zavrtěl hlavou. „Někdy se nemůžeš obrátit zpátky. Musíš pokračovat vpřed. A někdy víš, že je to tvůj poslední výstup.

Všichni říkáte, že jsem moc tvrdý, že když budu pokračovat, nevyhnutelně se zlomím a roztříštím. Ale předpokládáte, že je třeba, aby ze mě zůstalo něco, co bude pokračovat. Že až vyšplhám na vrchol hory, budu muset slézt zpátky.

To je klíčové, Nyneivo. Teď to chápu. Já tohle nepřežiju, a proto si nemusím dělat starosti s tim, co by se mi mohlo stát po Poslední bitvě. Nemusím se držet zpátky, nemusím zachraňovat nic ze svojí potlučené duše. Vím, že musím umřít. Ti, kteří si přejou, abych byl měkčí, ochotný se sklonit, jsou ti, kteří nedokážou přijmout, co se mi stane.“ Znovu sklopil pohled k Min. Mnohokrát předtím, když Min pozoroval, viděla Nyneiva v jeho očích cit, ale tentokrát byly prázdné. Zasazené ve stejně bezcitné tváři.

„Můžeme najít způsob, Rande,“ řekla Nyneiva. „Určitě existuje způsob, jak vyhrát a zároveň tě udržet naživu.“

„Ne,“ zavrčel tiše. „Nepokoušej mě, abych se zase vydal touhle stezkou. Vede jen k bolesti, Nyneivo. Já… dřív jsem myslíval na to, že po sobě nechám něco, co světu po mojí smrti pomůže přežít, ale to by bylo příliš namáhavé. Nemůžu si dopřávat. Vyšplhám na tu zatracenou horu a obrátím se ke slunci. Vy všichni se vypořádáte s tím, co přijde pak. Tak to musí být.“

Otevřela pusu, aby opět něco namítla, ale on po ní vrhl ostrý pohled. „Tak to musí být, Nyneivo.“

Zavřela pusu.

„Dnes v noci sis vedla dobře,“ řekl Rand. „Všem jsi nám ušetřila spoustu potíží.“

„Udělala jsem to, protože chci, abys mi věřil,“ řekla Nyneiva a pak si okamžitě vynadala. Proč to řekla? Byla opravdu tak unavená, že vybreptne první věc, co jí napadne?

Rand jen přikývl. „Já ti věřím, Nyneivo. Tak moc, jak jen někomu dokážu věřit; víc než většině ostatních. Ty si myslíš, že víš, co je pro mě nejlepší, dokonce i když je to v rozporu s tím, co si přeju já, ale s tím se dokážu smířit. Rozdíl mezi tebou a Kadsuane je v tom, že tobě opravdu záleží na mně. Jí záleží jen na mém místě v jejích plánech. Chce, abych byl součástí Poslední bitvy. Ty chceš, abych přežil. Za to máš moje díky. Sni za mě, Nyneivo. Sni o věcech, o kterých já už nemůžu.“

Sklonil se, aby zvedl Min; navzdory chybějící ruce se mu to podařilo, když pod ni podsunul jednu paži, a když Min zvedal, sevřel ji rukou. Zavrtěla se a pak se přitiskla víc k němu, probudila se a mumlavě si postěžovala, že může jít. Nepostavil ji; snad kvůli vyčerpání, které znělo v jejím hlase. Nyneiva věděla, že většinu nocí tráví nad knihami a dře se téměř stejně tvrdě jako Rand.

S Min v náručí zamířil ke dveřím. „Nejprve se vypořádáme se Seančany,“ řekl. „Dobře se na to setkání připrav. Brzy poté se postarám o Graendal.“

Pak odešel. Mihotavý plamen lampy konečně zhasl a zbyla jen lampa na stole.

Rand ji opět překvapil. Pořád to byl trouba s prázdnou hlavou, ale překvapivě si uvědomoval, co se s ním děje. Jak mohl člověk rozumět tolika věcem, a přitom být tak neznalý?

A proč nedokázala přijít s argumentem proti tomu, co řekl? Proč se nedokázala přinutit na něj ječet, že se plete? Vždycky existovala naděje. Tím, že se vzdal této nejdůležitější emoce, se možná posílil – ale riskoval, že ztratí všechny důvody, které by mohl mít, aby mu záleželo na výsledku jeho bitev.

Z nějakého důvodu pro diskusi nedokázala najít slova.