Bouře přichází

22 To poslední, co se dalo udělat

Semirhage seděla sama v malé místnosti. Sebrali jí židli a nedali žádnou lucernu či svíčku.

Kletba na tenhle zatracený věk a jeho zatracené lidi! Co by dala za světelné baňky na stěnách. V jejích dobách se vězňům neupíralo světlo. Samozřejmě zavřela několik svých pokusů v naprosté tmě, ale to bylo něco jiného. Bylo důležité zjistit, jaký účinek na ně nedostatek světla bude mít. Tyhle takzvané Aes Sedai, které ji věznily, neměly žádný rozumný důvod nechat ji v temnotě. Udělaly to jen proto, aby ji ponížily.

Přitáhla si paže k tělu a schoulila se u dřevěné stěny. Nebrečela. Byla jednou z Vyvolených! Tak co z toho, že ji donutily se pokořit? Nezlomily ji.

Ale… ty hloupé Aes Sedai na ni už nehleděly tak jako předtím. Semirhage se nezměnila, ale ony ano. Ta prokletá ženská se síťkou paralis ve vlasech nějak jediným úderem roztrhala veškerou autoritu, kterou u nich Semirhage měla.

Jak? Jak se jí podařilo tak rychle ztratit kontrolu? Zachvěla se, když si vzpomněla, jak si ji ta ženská přehnula přes koleno a nasekala jí. A s jakou nenuceností. Jedinou emocí v ženině hlase byla lehká rozmrzelost. Zacházela se Semirhage -jednou z Vyvolených! – jako by jí stěží stála za pozornost. To Semirhage trýznilo víc než rány.

To už se znovu nestane. Příště bude Semirhage na rány připravená a nebude jim přikládat žádný význam. Ano, to bude fungovat. Že ano?

Znovu se zachvěla. Ve jménu pochopení a rozumu mučila stovky, ne-li tisíce. Mučení dávalo smysl. Když jste člověka začali porcovat, opravdu jste ve více než jednom směru poznali jeho podstatu. Tuto frázi použila nesčetněkrát. Obvykle se při tom usmála.

Tentokrát ne.

Proč jí nemohli dát bolest? Zlomené prsty, zářezy do masa, žhavé uhlíky do loketních jamek. Na každou z těch věcí se připravila a obrnila proti nim svou mysl. Jedna její malá dychtivá část se na ně těšila.

Ale tohle? Být nucena jíst z podlahy? Před těmi, kdo na ni hleděli s takovou bázní, se sebou nechat zacházet jako s děckem?

Zabiju ji, pomyslela si, nikoli poprvé. Odstraním jí šlachy, jednu po druhé, a pomocí síly ji uzdravím, aby si zažila tu bolest. Ne. Ne, udělám jí něco nového. Ukážu jí muka, jaká nepoznal nikdo v jakémkoli věku!

„Semirhage.“ Šepot.

Ztuhla a v temnotě pohlédla vzhůru. Hlas byl tichý, jako mrazivý vítr, přesto však ostrý a pronikavý. Byl to jen výplod její fantazie? On tady být nemohl, že ne?

„Neuvěřitelně jsi selhala, Semirhage,“ pokračoval hlas, tak tichý. Pod dveřmi zářilo slabé světlo, ale hlas přišel zevnitř její cely. Světlo vypadalo stále jasněji a žhnulo sytou červení, osvětlujíc lem postavy v černém plášti, která stála před ní. Semirhage vzhlédla. Narudlé světlo odhalovalo bílou tvář, bílou jako mrtvá kůže. Ve tváři nebyly oči.

Okamžitě poklekla na podlahu a přitiskla se tváří k letitému dřevu. Přestože postava před ní vypadala jako myrddraal, byla mnohem vyšší a mnohem, mnohem důležitější. Zachvěla se, když si vzpomněla na hlas samotného Velikého pána, když k ní mluvil.

Když uposlechneš Šaidara Harana, poslechneš mne. Když neuposlechneš Šaidara Harana…

„Mělas toho kluka zajmout, ne zabít,“ syčivě zašeptala postava, jako když zpod víka hrnce uniká pára. „Připravila jsi ho o ruku a málem o život. Odhalila ses a ztratila cenné pěšáky. Naši nepřátelé tě zajali a teď i zlomili.“ Slyšela, jak se jeho rty roztáhly v úsměvu. Šaidar Haran byl jediný myrddraal, kterého kdy viděla se usmívat. Ale ona si vlastně nemyslela, že je tahle věc skutečně myrddraal.

Na jeho výpady neodpověděla. Této postavě nikdo nelhal ani se nevymlouval.

Štít, který ji blokoval, náhle zmizel. Zatajila dech. Saidar se vrátil! Sladká síla. Když se po něm však natáhla, zaváhala. Kdyby usměrnila, ty napodobeniny Aes Sedai venku by to vycítily.

Její brady se dotkla studená ruka s dlouhými nehty. Byla cítit jako mrtvá kůže. Ruka stočila její hlavu vzhůru, aby pohlédla do bezoké tváře. „Dostaneš poslední šanci,“ zašeptaly červům podobné rty. „Už. Znovu. Neselži.“

Světlo vybledlo. Ruka na její bradě se stáhla. Semirhage dál klečela a snažila se potlačit děs. Poslední šance. Veliký pán vždy odměňoval selhání velmi… nápaditým způsobem. Už sejí takových odměn dostalo a nijak po nich netoužila. Jakékoli mučení nebo trest, které by si tyhle Aes Sedai dokázaly vymyslet, proti nim vypadaly dětinsky.

Přinutila se vstát a po hmatu se vydala kolem místnosti. Došla ke dveřím a se zatajeným dechem je zkusila.

Dveře se otevřely. Vyklouzla z místnosti, aniž panty zaskřípaly. Venku na podlaze ležely tři mrtvoly, které se zhroutily z křesel. Ženy, které udržovaly její štít. Byl tam ještě někdo, klečící na zemi před těmi třemi. Jedna z Aes Sedai. Žena v zeleném, s hnědými vlasy staženými do copu a sklopenou hlavou.

„Žiju, abych sloužila, veliká paní,“ zašeptala žena. „Dostala jsem příkaz ti říct, že v mé mysli je nátlak, který máš odstranit.“

Semirhage zvedla obočí; neuvědomila si, že mezi zdejšími Aes Sedai je nějaká černá. Odstranění nátlaku mohlo mít na člověka velmi… ošklivý účinek. Dokonce i když byl nátlak velmi slabý nebo jemný, při jeho odstranění mohlo dojít k vážnému poškození mozku. Byl-li nátlak silný… nu, bylo docela zajímavé to pozorovat.

„Také,“ pokračovala žena a podávala jí cosi, zabaleného v kusu látky, „ti mám dát tohle.“ Odstranila látku a odhalila matně zbarvený kovový obojek a dva náramky. Pouto nadvlády. Vyrobené v průběhu Rozbití, tak nápadně podobné a’dámu, s nímž Semirhage tak dlouho pracovala.

S timto ter’angrialem bylo možné ovládat usměrňujícího muže. Semirhaginým strachem konečně pronikl úsměv.

Rand navštívil Mornu pouze jedenkrát, přestože si matně pamatoval, jak do této oblasti zavítal několikrát, než Moma zemi nakazila. Vzpomínky Luise Therina. Ne jeho.

Zatímco projížděli křovinami zarostlým saldejským územím, šílenec se uchýlil k syčení a rozzlobenému mumlání. Jak se pohybovali na sever, dokonce i Tai’daišar byl stále jankovitější.

Saldeiu tvořila hnědá, křovím porostlá krajina a tmavá půda, zdaleka ne tak neplodná jako Aielská pustina. Zemědělské usedlosti se vyskytovaly běžně, ale vypadaly téměř jako pevnosti, a malé děti se chovaly jako vycvičení válečníci. Lan mu kdysi řekl, že mezi Hraničáři se chlapec stává mužem, když si vyslouží právo nosit meč.

„Napadlo tě,“ řekl Ituralde, který jel po Randově levici, „že to, co tady děláme, by mohlo být považováno za invazi?“

Rand kývl k Bašeremu, který projížděl porostem vpravo od Randa. „Mám s sebou jednotky jejich vlastní krve,“ řekl. „Saldejci jsou moji spojenci.“

Bašere se zasmál. „Pochybuju, že to královna uvidí takhle, příteli. Už je to mnoho měsíců, co jsem ji naposledy žádal o rozkazy. Nepřekvapilo by mě, kdybych zjistil, že si už žádá moji hlavu.“

Rand se zahleděl vpřed. „Já jsem Drak Znovuzrozený. Pochodovat proti silám Temného není invaze.“ Před nimi se zvedalo předhůří Dhúmských hor. Hory měly tmavý nádech, jako by byly pokryté sazemi.

Co by udělal on sám, kdyby jiný vládce pomocí brány vysadil na jeho území téměř padesát tisíc vojáků? Byl to válečný akt, ale vojska Hraničářů byla někde pryč a dělala Světlo ví co, a on tyto země neponechá bez ochrany. Jen hodinu jízdy na jih Ituraldeho Domanci rozbili opevněný tábor vedle řeky, která pramenila v horách Konce světa. Rand provedl inspekci tábora a mužstva. Poté Bašere navrhl, aby Rand vyjel na obhlídku Momy. Zvědy překvapilo, jak rychle Moma postupuje, a Bašere pokládal za důležité, aby to Ituralde a Rand viděli na vlastní oči. Rand souhlasil. Mapy někdy nedokázaly vyjádřit pravdu, která byla očím zřejmá.

Slunce klesalo k obzoru jako zavírající se oko, toužící po spánku. Tai’daišar zadupal a pohodil hlavou. Rand zvednutím ruky zastavil oddíl – dva generály, padesát vojáků a stejný počet Děv a na konci Narišma, aby splétal průchody.

Na severu, na nízkém svahu, se ve větru vlnila tráva se širokými stébly a zakrslé křoví. Neexistovala žádná určitá hranice, kde Moma začínala. Skvrna na stéblu tady, nezdravě vyhlížející kmínek támhle. Každá jednotlivá skvrna byla sama o sobě nevinná, ale bylo jich mnoho, příliš mnoho. Na vrcholu úbočí už jediná rostlina nebyla prostá skvrn. Moma jako by se šířila dokonce i během toho, co se dívali.

Nad Momou se vznášel olejnatý pocit zkázy, představa sotva přežívajících stromů, udržovaných naživu jako vězni, vyhladovělých až na samotný okraj smrti. Kdyby Rand kdysi viděl něco takového na poli v Dvouříčí, spálil by celou úrodu a překvapilo by ho, že se tak už nestalo.

Vedle něj si Bašere kotníkem prstu přejel dlouhý tmavý knír. „Pamatuju si, že nezačínala ještě několik lig,“ poznamenal. „Není to tak dávno.“

„Už jsem poslal hlídky, které projíždějí podél hranice,“ řekl Ituralde. Zíral na nezdravě vyhlížející krajinu. „Všechna hlášení říkají totéž. Je tam klid.“

„To by mělo stačit jako varování, že něco není v pořádku,“ řekl Bašere. „Vždycky se tady dá bojovat s hlídkami nebo nájezdy trolloků. A když ne s nimi, je tady něco horšího, co je zastraší. Červi nebo krvavíce.“

Ituralde se jednou rukou opíral o sedlo a vrtěl hlavou, zatímco dál upíral pohled na Mornu. „S bojem s takovými věcmi nemám žádné zkušenosti. Vím, jak myslí lidé, ale trolločtí nájezdníci nemají žádné zásobovací cesty a o tom, co dokážou červi, jsem jenom slyšel povídat.”

„Nechám ti pár Bašereho důstojníků jako poradce,“ řekl Rand.

„To by pomohlo,“ přikývl Ituralde, „ale přemýšlím, jestli by nebylo lepší prostě tady nechat jeho. Jeho vojáci by mohli hlídkovat tady a ty bys mohl využít v Arad Domanu moje jednotky. Bez urážky, můj pane, ale nemyslíš, že je divné, když oba působíme v království toho druhého?“

„Ne,“ řekl Rand. Nebylo to divné, dávalo to trpký smysl. Bašeremu věřil a Saldejci Randovi sloužili dobře, ale bylo by nebezpečné nechávat je v domovině. Bašere byl strýc samotné královny, a co jeho muži? Jak by reagovali, kdyby se jich vlastní lidé zeptali, proč se stali Dračími spřísahanci? Přestože to bylo zvláštní, Rand věděl, že nechat na saldejské půdě cizince vyvolá mnohem menší požár.

Jeho úvahy ohledně Ituraldeho byly stejně drsné. Ten muž mu přísahal, ale věrnost se může změnit. Tady v blízkosti Momy budou mít Ituralde a jeho jednotky mnohem méně příležitostí obrátit se proti Randovi. Byli na nepřátelském území a Randovi aša’manové pro ně budou představovat jediný rychlý způsob, jak se dostat zpátky do Arad Domanu. Pokud by ho však nechal na domácí půdě, mohl by Ituralde shromáždit vojáky a třeba usoudit, že ochranu Draka Znovuzrozeného nepotřebuje.

Bylo mnohem bezpečnější držet armády na nepřátelském území. Rand si takové úvahy ošklivil, ale toto byl jeden z mnoha rozdílů mezi mužem, kterým býval, a mužem, kterým se stal. Pouze jeden z těchto mužů mohl udělat, co bylo nutné, bez ohledu na to, že to nenáviděl.

„Narišmo,“ zavolal Rand. „Průchod.“

Nemusel se otáčet, aby cítil, jak Narišma uchopil jedinou sílu a začal tkát. Ten pocit Randa svůdně zasvědil, ale on ho zahnal pryč. Bylo pro něj stále těžší a těžší uchopit sílu, aniž by vyprázdnil žaludek, a neměl v úmyslu před Ituraldem zvracet.

„Koncem týdne budeš mít stovku aša’manů,“ řekl Rand Ituraldemu. „Řekl bych, že pro ně najdeš dobré využití.“

„Ano, myslím, že to tak bude.“

„Chci každodenní hlášení, i kdyby se nic nedělo,“ odvětil Rand. „Posílej posly průchodem. Za čtyři dny zruším tábor a vydám se do Bandar Ebanu.“

Bašere zabručel; bylo to poprvé, kdy se Rand zmínil o přesunu. Rand obrátil koně k velkému otevřenému průchodu za nimi. Některé z Děv už projely skrz, první jako vždy. Narišma stál stranou, vlasy ve dvou tmavých copech zdobené zvonečky. Než se z něj stal asa’man, také byl Hraničář. Příliš mnoho mlhavé věrnosti. Co je pro Narišmu nejdůležitější? Jeho rodná země? Rand? Aes Sedai, jejímž strážcem je? Rand si byl docela jistý, že je mu muž věrný; byl jedním z těch, kteří za ním přišli u Dumajských studní. Nejnebezpečnější nepřátelé však byli ti, kterým jste si mysleli, že můžete věřit.

Nikomu z nich se nedá věřit! řekl Luis Therin. Nikdy jsme jim neměli dovolit dostat se k nám tak blízko. Obrátí se proti nám!

Šílenec měl vždy problémy s jinými muži, kteří uměli usměrňovat. Rand pobídl Tai’daišara vpřed a žvanění Luise Therina si nevšímal, přestože ho zvuk toho hlasu přenášel zpátky do oné noci. Té noci, kdy se mu zdálo o Moridinovi a v jeho mysli nebyl žádný Luis Therin. Při pomyšlení, že jeho sny už nejsou bezpečné, se Randovi svíral žaludek. Zvykl si spoléhat se na nějako na útočiště. Pravda, mohl mít noční můry, ale byly to jeho noční můry.

Proč přišel Moridin Randovi v Šadar Logotu při boji se Sammaelem na pomoc? Jaké spletité sítě to spřádal? Tvrdil, že Rand pronikl do jeho snu, ale nebyla to jen další lež?

Musím je zničit, pomyslel si. Všechny Zaprodance, a tentokrát to musím udělat nadobro. Musím být tvrdý.

Až na to, že Min nechtěla, aby byl tvrdý. Právě ji ze všech lidí nechtěl děsit. S Min nehrál žádné hry; možná ho nazývala hlupákem, ale nelhala mu; a to ho nutilo, aby chtěl být mužem, jakým si ona přála, aby byl. Ale troufal si na to? Mohl být muž, který se směje, zároveň mužem, který dokáže v Šajol Ghúlu čelit tomu, co bude třeba vykonat?

Abys žil, musíš zemřít. Odpověď na jednu z jeho tří otázek. Jestliže uspěje, jeho památka – jeho odkaz – bude po jeho smrti žít dál. Nebyla to příliš velká útěcha. Nechtěl zemřít. Kdo ano? Aielové tvrdili, že smrt nevyhledávají, přesto, když přijde, přijímají ji.

Vstoupil do průchodu a odcestoval zpátky do panského sídla v Arad Domanu, kde kruh borovic obklopoval podupanou hnědou zem a dlouhé řady stanů. Čelit vlastní smrti, bojovat s Temným, zatímco se jeho krev rozleje po kamenech… bude to vyžadovat tvrdého muže. Kdo by se smál tváří v tvář něčemu takovému?

Zavrtěl hlavou. Mít v ní Luise Therina nepomáhalo.

Ona má pravdu, řekl náhle Luis Therin.

Ona? zeptal se Rand.

Ta hezká. S krátkými vlasy. Říká, že musíme rozbít zámky. Má pravdu.

Rand ztuhl a zarazil Tai’daišara, nevšímaje si pacholka, který si pro koně přišel. Slyšet, že Luis Therin souhlasí…

Co uděláme potom? zeptal se Rand.

Zemřeme. Slíbil jsi, že můžeme zemřít!

Jenom když porazíme Temného, řekl Rand. Víš, že pokud vyhraje, nic nám nezbude. Dokonce ani smrt.

Ano… nic, odpověděl Luis Therin. To by bylo hezké. Žádná bolest, žádná lítost. Nic.

Randa zamrazilo. Pokud Luis Therin začínal uvažovat takto… Ne, řekl Rand, nebylo by to nic. Měl by naši duši. Bolest by byla horší, mnohem horší.

Luis Therin se rozplakal.

Luisi Therine! obořil se na něj v duchu Rand. Co uděláme? Jak jsi minule uzavřel Vrt?

Nefungovalo to, zašeptal Luis Therin. Použiti jsme saidín, ale dotkli jsme se jím Temného. Jinak to nešlo! Něco se ho muselo dotknout, něco muselo uzavřít trhlinu, ale on to dokázal poskvrnit. Zámek byl slabý!

Ano, ale co uděláme jinak? pomyslel si Rand.

Ticho. Rand chvíli seděl, pak z Tai’daišara sklouzl a nechal nervózního pacholka, aby koně odvedl. Velkým průchodem procházel zbytek Děv a celý průvod uzavírali Bašere a Narišma. Rand na ně nečekal, i když si všiml Deiry Bašere – manželky Davrama Bašereho – která stála vedle místa určeného pro cestování. Vysoká sošná žena měla tmavé vlasy s bílými prameny na spáncích. Změřila si Randa pohledem. Co by udělala, kdyby Bašere v Randových službách zemřel? Dál by ho následovala, nebo by své vojáky odvedla zpátky do Saldeie? Měla stejně silnou vůli jako její manžel. Možná silnější.

Rand ji pozdravil kývnutím hlavy a úsměvem a vydal se večerním táborem k panskému sídlu. Takže Luis Therin nevěděl, jak věznici Temného uzavřít. K čemu pak ten hlas byl? Ať shoří, byl jednou z mála Randových nadějí!

Většina zdejších lidí byla dostatečně moudrá, aby se mu vyhnula, když kráčel ležením. Rand si vzpomínal na dobu, kdy takovéto nálady neměl, kdy býval prostým ovčákem. Rand Drak Znovuzrozený byl zcela jiný muž. Byl to muž s odpovědností a povinností. Musel být.

Povinnost. Povinnost byla jako hora. Tedy, Rand si připadal, jako by byl polapený mezi dobrým tuctem hor, které se všechny pohybovaly s úmyslem ho zničit. Zdálo se, že pod tlakem těchto sil jeho emoce doslova vřou. Bylo se čemu divit, že vyrazily na povrch?

S vrtěním hlavy se přiblížil k domu. Na východě se tyčilo pohoří Oparů. Slunce už se sklánělo k západu a hory zalévalo rudé světlo. Za nimi a na jih, tak podivně blízko, ležely Emondova Role a Dvouříčí. Domov, který už nikdy neuvidí, neboť by to jeho nepřátele jen upozornilo, jak ho má rád. Tvrdě pracoval na tom, aby je přiměl si myslet, že nemá rád nic a nikoho. Občas se obával, že se tato lest stala skutečností.

Hory. Hory jako povinnost. V tomto případě povinnost osamělosti, protože někde na jihu těch příliš blízkých hor žil jeho otec. Tam. Rand ho už tak dlouho neviděl. Tam byl jeho otec. V tomhle se Rand rozhodl jasně. Svého rodného otce, aielského kmenového náčelníka jménem Janduin, nikdy nepoznal, a i když to byl očividně čestný muž, Rand ho nijak netoužil nazývat otcem.

Občas Rand toužil po Tamově hlase, po jeho moudrosti. To byly okamžiky, kdy Rand věděl, že musí být nejtvrdší, neboť chvilka slabosti – když by se za otcem rozběhl pro pomoc – by zničila téměř vše, o co usiloval. A pravděpodobně by to znamenalo i konec Tamova života.

Rand vstoupil vypálenou dírou v průčelí do domu, odsunul těžký závěs, který nyní tvořil vchod, a obrátil se k pohoří Oparů zády. Byl sám. Potřeboval být sám. Spoléhat se na někoho znamenalo riskovat, že až dosáhne Šajol Ghúlu, bude slabý. V Poslední bitvě se nebude moct spoléhat na nikoho jiného než na sebe.

Povinnost. Kolik hor musí jeden člověk nést?

Uvnitř domu byl stále cítit kouř. Urozený pán Tellaen si na oheň váhavě – přesto však vytrvale – stěžoval, dokud Rand nenařídil, aby mu poskytli náhradu, přestože ona bublina zla nebyla Randova vina. Nebo ano? Být ta’veren mělo mnoho zvláštních účinků, od toho, že nutil lidi říkat věci, které by za běžných okolností neřekli, až po to, že mu to přinášelo věrnost váhavých. Soustředily se na něj potíže včetně bublin zla. Nebyla to jeho volba, ale rozhodl se zůstat v panském sídle.

Každopádně se Tellaenovi dostalo náhrady. Byla to jen almužna ve srovnání se sumou, kterou Rand vynakládal na udržování armády, a dokonce i to bylo málo v porovnání s penězi, které dával na zajištění dodávek jídla do Arad Domanu a jiných problémových oblastí. Jeho správci se obávali, že při této rychlosti brzy svůj majetek v Illianu, Team a Cairhienu brzy zcela vyčerpá. Rand jim neřekl, že je mu to jedno.

Dovede svět až k Poslední bitvě.

A žádný jiný odkaz po tobě nezbude? zašeptal hlas vzadu v jeho mysli. Ne hlas Luise Therina, ale jeho vlastní myšlenky, tichý hlas, ta jeho část, které ho pobízela založit školy v Cairhienu a Andoru. Chceš žít poté, co zemřeš? Necháš všechny své následovníky napospas válce, hladomoru a chaosu? Bude ta zkáza představovat to, jak budeš žít dál?

Rand zavrtěl hlavou. Nemohl napravit všechno! Byl jen jeden člověk. Hledět za Poslední bitvu bylo bláhové. Nemohl se starat, co se se světem stane potom, nemohl. To by znamenalo, že se nevěnuje svému cíli.

A jaký je ten cíl? jako by říkal hlas. Je to přežít, nebo prospívat? Položíš základy dalšímu Rozbití, nebo pro další věk pověstí?

Neměl odpovědi. Luis Therin se částečně probral a nesouvisle blábolil. Rand vyšel po schodech na druhé podlaží domu. Světlo, byl tak unavený.

Co to ten šílenec říkal? Když uzavřel Vrt do věznice Temného, použil saidín. Důvodem bylo, že se tolik tehdejších Aes Sedai obrátilo proti němu a jemu zůstala jen stovka rytířů – nejmocnější mužští Aes Sedai své doby. Žádné ženy. Ženy Aes Sedai tvrdily, že je jeho plán příliš riskantní.

Rand měl strašidelný pocit, jako by si ty události téměř pamatoval – ne co se stalo, ale hněv, zoufalství, rozhodnutí. Bylo tedy chybou, že nepoužil ženskou polovinu síly stejně jako mužskou? Byla to příčina, která Temnému umožnila jim úder oplatit a poskvrnit saidín, což Luise Therina a zbývající muže ze stovky rytířů dohnalo k šílenství?

Mohlo by to být tak prosté? Kolik Aes Sedai by potřeboval? Potřeboval by vůbec nějaké? Spousta moudrých dokázala usměrňovat. Určitě v tom bylo něco víc.

Existovala jedna dětská hra, hadi a lišky. Říkalo se, že jediný způsob, jak vyhrát, je porušit pravidla. Co tedy jeho druhý plán? Mohl porušit pravidla tím, že Temného zabije? Bylo to něco, o čem se odváží uvažovat dokonce i on, samotný Drak Znovuzrozený?

Prošel po skřípající dřevěné podlaze chodby a otevřel dveře svého pokoje. Min ležela na dlouhé posteli, podepřená polštáři a oblečená ve vyšívaných zelených kalhotách a lněné košili, a ve světle lampy listovala další knihou. Kolem pobíhala postarší služebná a sbírala talíře po Minině večeři. Rand shodil kabát, v duchu si povzdechl a protáhl si ruku.

Posadil se na kraj postele, zatímco Min odložila knihu s názvem Zevrubné pojednání o relikviích z doby před Rozbitím. Sedla si a jednou rukou mu promnula šíji. Misky při sbírání zařinčely a služebná se omluvně uklonila a obzvlášť rychle naskládala nádobí do košíku.

„Zase se příliš dřeš, ovčáku,“ řekla Min.

„Musím.“

Pořádně ho štípla do krku, až sebou se zabručením škubl. „Ne, nemusíš,“ prohlásila a její hlas se nyní ozýval blíž jeho ucha. „Copak jsi mě neposlouchal? K čemu bude, když se vyčerpáš dřív, než dojde k Poslední bitvě? Světlo, Rande, už měsíce jsem tě neslyšela se smát!“

„Opravdu je teď čas na smích?“ zeptal se. „Chtěla bys, abych byl šťastný, zatímco děti hladovějí a muži se navzájem zabíjejí? Měl bych se smát, když slyším, že trolloci stále pronikají Cestami? Měl bych být šťastný, že většina Zaprodanců pořád pobíhá někde tam venku a plánuje, jak mě co nejlíp zabít?“

„No to ne,“ řekla Min. „Samozřejmě že ne. Ale nemůžeme dovolit, aby nás potíže světa zničily. Kadsuane říká, že…“

„Počkej,“ obořil se na ni a otočil se tak, aby jí viděl do tváře. Klečela na posteli a krátké kudrnaté tmavé vlasy jí sahaly pod bradu. Zdálo se, že ji jeho tón šokoval.

„Co s tím má Kadsuane společného?“ zeptal se.

Min se zamračila. „Nic.“

„Vykládá ti, co máš říkat,“ řekl Rand. „Využívá tě, aby se ke mně dostala!“

„Nebuď pitomec,“ řekla Min.

„Co o mně říkala?“

Min pokrčila rameny. „Dělá si starosti s tím, jak nelítostný muž se s tebe stal. Rande, o co jde?“

„Snaží se ke mně dostat, manipulovat se mnou,“ řekl. „Využívá tě. Co jsi jí řekla, Min?“

Min ho znovu silně štípla. „Tvůj tón se mi nelíbí, nemotoro. Myslela jsem, že Kadsuane je tvoje poradkyně. Proč bych si před ní měla dávat pozor na jazyk?“

Služebná stále řinčela nádobím. Proč prostě nemohla odejít! Tohle nebyl rozhovor, který chtěl vést před někým cizím.

Min nemohla spolupracovat s Kadsuane, nebo ano? Rand Kadsuane ani trochu nevěřil. Jestli se dostala k Min…

Rand cítil, jak se mu svírá srdce. Nepodezříval Min, že ne? Ona byla vždy tím, u koho mohl hledat poctivost, tím, kdo s ním nehrál žádné hry. Co by dělal, kdyby ji ztratil? Ať shořím! pomyslel si. Má pravdu. Začínám být příliš nelítostný. Co se mnou bude, když začnu podezírat ty, o kterých vím, že mě milujou? Nebudu o nic lepší než šílený Luis Therin.

„Min,“ řekl klidnějším hlasem. „Možná máš pravdu. Snad jsem zašel příliš daleko.“

Uvolněně se k němu obrátila. Pak ztuhla a ohromeně vytřeštila oči.

Kolem Randova krku zaklaplo něco studeného.

Rand okamžitě zvedl ke krku ruku a prudce se otočil. Služka stála za ním, ale její postava se mihotala. Zmizela a vystřídala ji žena s tmavou kůží, černýma očima a triumfálním výrazem v kruté tváři. Semirhage.

Randova ruka se dotkla kovu. Chladný kov byl na dotek jako led, lpící na kůži. Zuřivě se pokusil tasit meč z černé, obrázkem draka pomalované pochvy, ale zjistil, že to nedokáže. Jeho nohy se napínaly jako proti nějaké neviditelné tíze. Zaškrábal nehty na obojku – prsty stále dokázal pohybovat – ale kov vypadal jako jediný celistvý kus. V tu chvíli pocítil Rand hrůzu. Přesto se Semirhage podíval do očí a ona se zářivě usmála. „Dost dlouho jsem čekala, než ti nasadím pouto nadvlády, Luisi Therine. Je zvláštní, jak se události seběhly, není…“

Něco se zablesklo a Semirhage měla sotva čas vykřiknout, než čepel něco stěží odrazilo – Rand se mohl jen dohadovat, že tkanivo vzduchu, přestože nedokázal tkanivo spletené ze saidaru vidět. Minin nůž ale i tak zanechal na straně Semirhaginy tváře šrám, než prolétl kolem a zabořil se do dřeva dveří.

„Stráže!“ vykřikla Min. „Děvy, do zbraně! Kar’a’karn je v nebezpečí!“

Semirhage zaklela, mávla Rukou a Min zmlkla. Rand se vyděšeně otočil a neúspěšně se pokusil sevřít saidín. Něco mu bránilo. Tkanivo vzduchu smetlo Min z postele a zacpalo jí ústa. Rand se k ní pokusil rozběhnout, ale opět zjistil, že nemůže. Jeho nohy se prostě odmítly hýbat. V tu chvíli se dveře pokoje otevřely. Dovnitř rychlým krokem vešla další žena. Vyhlédla ze dveří, jako by něco hledala, a pak je za sebou zavřela. Elza. Rand pocítil příval naděje, ale pak se malá žena prostě jen připojila k Semirhage a vzala si druhý náramek, který ovládal a’dam na Randově krku. Vzhlédla k Randovi, oči červené a nějak zastřené – jako by ji něco pořádně praštilo do hlavy. Avšak když ho spatřila klečet, usmála se. „Takže konečně se tvůj osud vyplní, Rande al’Thore. Budeš čelit Velikému pánovi. A prohraješ.“

Elza. Elza patřila k černým, ať shoří! Randa zasvědila kůže, když cítil, jak vedle své paní objímá saidar. Obě stály čelem k němu, každá měla náramek a Semirhage vypadala nanejvýš sebejistě.

Rand zavrčel a obrátil se k ní. Nenechá se takhle polapit!

Zaprodankyně se dotkla krvácejícího šrámu na tváři a tiše zamlaskala. Na sobě měla bezvýrazné hnědé šaty. Jak unikla ze zajetí? A kde vzala ten prokletý obojek? Rand ho dal Kadsuane, aby ho střežila. Přísahala, že bude v bezpečí!

„Žádné stráže nepřijdou, Luisi Therine,“ řekla Semirhage nepřítomně a zvedla ruku s náramkem; náramek odpovídal obojku, který měl Rand na krku. „Vztyčila jsem kolem pokoje ochranu proti odposlouchávání. Zjistíš, že se bez mého svolení ani nepohneš. Už jsi to zkusil a určitě vidíš, jak je to marné.“

Zoufalý Rand se opět natáhl po saidínu, ale nic nenašel. Luis Therin začal v jeho hlavě vrčet a brečet a Rand měl skoro pocit, že by s k němu měl připojit. Min! Musí se k ní dostat. Musí být dost silný!

Nutil se vydat k Semirhage a Elze, ale bylo to, jako by se pokoušel přimět k pohybu cizí nohy. Byl polapený ve vlastní hlavě, jako Luis Therin. Otevřel pusu, aby zaklel, ale ven se vydralo jen zaskřehotání.

„Ano,“ řekla Semirhage, „bez dovolení nemůžeš ani mluvit. A navrhuju, aby ses znovu nenatahoval po saidínu. Zjistíš, že je to nepříjemná zkušenost. Když jsem předtím pouto nadvlády testovala, zjistila jsem, že je to mnohem elegantnější nástroj než ty seančanské a’damy. A’dam umožňuje určitou malou míru svobody a spoléhá se na účinky nevolnosti. Pouto nadvlády vyžaduje mnohem větší poslušnost. Uděláš přesně to, co chci. Například…“

Randovy nohy se proti jeho vůli pohnuly a on sestoupil z postele. Pak jeho vlastní ruka vylétla vzhůru a začala mu svírat krk těsně nad obojkem. Lapal po dechu a klopýtal. Horečnatě se opět natáhl po saidínu.

Našel bolest. Bylo to, jako by sáhl do kádě s vroucím olejem a pak ohnivou tekutinu nasál do žil. Zaječel v šoku a agónii a zhroutil se na dřevěnou podlahu. Svíjel se bolestí a před očima mu vše zčernalo.

„Vidíš.“ Semirhagin hlas zněl vzdáleně. „Ach, zapomněla jsem, jak je to uspokojivé.“

Bolest byla jako milion mravenců, zavrtávajících se mu do kůže a kostí. Kroutil se a svaly se mu křečovitě stahovaly.

Zase jsme v truhle! brečel Luis Therin.

Anáhle byl. Viděl ji, ěemé desky, které jej drtí. Tělo, rozbolavělé z opakovaných bití, mysl, která se zoufale pokouší zachovat si příčetnost. Jeho jediným společníkem byl Luis Therin. Byl to jeden z prvních případů, kdy si Rand vzpomínal, že s tím šílencem komunikoval; Luis Therin mu začal odpovídat jen krátce předtím.

Rand nebyl ochoten chápat Luise Therina jako součást sebe sama. Tu šílenou součást, tu, která se dokázala vypořádat s mučením, i kdyby jen proto, že už byla tak zmučená. Další bolest a utrpení byly bezvýznamné. Nemohli jste naplnit pohár, který už přetékal.

Přestal vřískat. Bolest zde stále byla a vháněla mu slzy do očí, ale výkřiky nepřicházely. Všechno ztichlo.

Semirhage se na něj zamračeně podívala a z brady jí kapala krev. Převalila se přes něj další vlna bolesti. Ať už byl kdokoli.

Zíral vzhůru na ni. Mlčky.

„Co to děláš?“ zeptala se, nutíc ho. „Mluv.“

„Už mi není co udělat,“ zašeptal.

Další vlna bolesti. Ochromila ho a něco v jeho nitru zafňukalo, ale navenek neprojevil nic. Ne proto, že jekot zadržoval, ale proto, že nic necítil. Truhla, dvě zranění na boku, která mu kazila krev, bití, ponížení, smutek a vlastní sebevražda. Zabil se. Náhle si to jasně uvědomoval. Po všem tomhle, co víc mu mohla Semirhage udělat?

„Veliká paní,“ řekla Elza a s očima stále čímsi slabě omámenýma se obrátila k Semirhage. „Možná bychom teď měly…“

„Ticho, červe,“ zaprskala Semirhage a utřela si krev z brady. Podívala se na ni. „To už je podruhé, co tyhle nože ochutnaly moji krev.“ Zavrtěla hlavou, pak se otočila a usmála se na Randa. „Říkáš, že už ti není co udělat? Zapomínáš, Luisi Therine, s kým mluvíš. Bolest je moje specializace a ty jsi pořád stěží víc než kluk. Zlomila jsem muže desetkrát silnější než ty. Vstaň.“

Vstal. Bolest nezmizela. Očividně měla v úmyslu ji na něj používat, dokud z něj nedostane nějakou reakci.

Poslechl její mlčky udělený rozkaz, obrátil se a spatřil Min, jak visí nad podlahou, svázaná neviditelnými provazy vzduchu. Oči měla šílené strachem, ruce spoutané za zády, ústa ucpaná roubíkem spředeným ze vzduchu.

Semirhage se zasmála. „Už ti nemůžu nic víc udělat, říkáš?“

Rand uchopil saidín - nebyla to jeho volba, ale její. Udeřila ho řvoucí síla a přinesla s sebou tu podivnou nevolnost, kterou nikdy nedokázal vysvětlit. Padl na všechny čtyři a se sténáním se vyzvracel, zatímco pokoj se třásl a otáčel kolem něj.

„Jak zvláštní,“ slyšel Semirhage říkat, jakoby odněkud zdálky. Zatřásl hlavou, přičemž stále držel jedinou sílu – zápasil s ní, jak se saidínem vždycky musel, aby mocný, kroutící se proud podřídil své vůli. Bylo to, jako by se pokoušel změnit vichřici… a bylo to těžké i tehdy, když byl silný a zdravý. Nyní to bylo téměř nemožné.

Použij ho, zašeptal Luis Therin. Zabij ji, dokud můžeme!

Nezabiju ženu, pomyslel si paličatě Rand, výplod vzpomínek někde na pozadí jeho mysli. To je hranice, kterou nepřekročím…

Luis Therin zařval a neúspěšně se pokusil Randovi saidín vyrvat. Ve skutečnosti Rand vlastně zjistil, že nemůže záměrně usměrňovat o nic víc, než bez Semirhagina svolení chodit.

Na její rozkaz se napřímil, místnost se přestala otáčet a nevolnost ustoupila. A pak začal vytvářet tkaniva, složitá tkaniva z ducha a ohně.

„Ano,“ řekla Semirhage téměř sama pro sebe. „A teď, jestli si vzpomínám… mužský způsob usměrňování je někdy tak divný.“

Rand vytvořil tkaniva a vyslal je směrem k Min. „Ne!“ zaječel přitom. „To ne!“

„Ach, takže to chápeš,“ řekla Semirhage. „Nakonec nebylo tak těžké tě zlomit.“

Tkaniva se dotkla Min a ta se zazmítala bolestí. Rand dál usměrňoval a oči se mu zalily slzami, když byl nucen posílat složitá tkaniva jejím tělem. Přinášely pouze utrpení, ale to dělaly dobře. Semirhage musela uvolnit Minin roubík, protože Min začala s pláčem ječet.

„Prosím, Rande!“ žadonila. „Prosím!“

Rand vztekle zaburácel, pokoušeje se to neúspěšně zastavit. Skrz pouto cítil Mininu bolest, cítil, když ji působil.

„Přestaň s tím!“ zařval.

„Popros,“ řekla Semirhage.

„Prosím,“ řekl s pláčem, „Prosím, moc tě prosím.“

Náhle přestal a trýznivá tkaniva se rozpletla. Min s fňukáním visela ve vzduchu, oči omámené šokem z bolesti. Rand se obrátil čelem k Semirhage a menší Elze vedle ní. Černá vypadala vyděšeně, jako by se dostala do něčeho, na co nebyla připravená.

„Teď,“ řekla Zaprodankyně, „vidíš, že tvým účelem vždy bylo sloužit Velikému pánovi. Odejdeme z tohoto pokoje a vypořádáme se s těmi takzvanými Aes Sedai, které mě uvěznily. Pocestujeme do Šajol Ghúlu a předvedeme tě Velikému pánovi a pak tohle všechno může skončit.“

Sklopil hlavu. Musela z toho existovat cesta ven! Představil si, jak ho použije, aby se prorvala řadami jeho vlastních lidí. Představil si, jak se budou bát zaútočit, aby mu neublížili. Viděl krev, smrt a zkázu, kterou způsobí. A z toho jej mrazilo a jeho vnitřnosti měnilo na led.

Zvítězili.

Semirhage pohlédla na dveře, pak se obrátila zpátky k němu a usmála se. „Ale obávám se, že nejdřív se musíme vypořádat s ní. Tak se do toho dejme.“

Rand se obrátil a vyrazil k Min. „Ne!“ řekl. „Slíbilas, že když poprosím…“

„Neslíbila jsem nic,“ zasmála se Semirhage. „Prosil jsi docela roztomile, Luisi Therine, ale já jsem se rozhodla tvé prosby ignorovat. Nicméně saidín můžeš pustit. Tohle musí být o něco osobnější.“

Saidín zmizel a Rand s lítostí ucítil, jak se síla stahuje. Svět kolem něj se zdál být matnější. Přistoupil k Min a její prosebný pohled se setkal s jeho. Pak jí přitiskl ruku k hrdlu, sevřel ho a začal mačkat.

„Ne…“ zašeptal v děsu, jak ji jeho ruka proti jeho vůli odřízla od vzduchu. Min klopýtla a on ji sám sobě navzdory přinutil klesnout na podlahu, bez obtíží překonávaje její odpor. Tyčil se nad ní, tiskl jí ruku k hrdlu, svíral ho a škrtil ji. Hleděla na něj a začínala poulit oči.

Tohle se nemůže dít.

Semirhage se zasmála.

Ilieno! zakvílel Luis Therin. Ach, Světlo! Zabil jsem ji!

Rand zesílil sevření, sklonil se, aby měl lepší páku, prsty tiskl Mininu kůži a svíral jí krk. Bylo to, jako by svíral vlastní srdce, a svět kolem něj zčernal, všechno se setmělo, s výjimkou Min. Cítil, jak mu pod prsty buší její tep.

Ty její nádherné tmavé oči ho pozorovaly a milovaly dokonce i ve chvíli, kdy ji zabíjel.

Tohle se nemůže dít!

Zabil jsem ji!

Jsem sílený!

Ilieno!

Musel existovat způsob, jak z toho ven! Musel! Rand chtěl zavřít oči, ale nemohl. Nedovolila mu to – ne Semirhage, ale Min. Držela jeho pohled svým, po tvářích jí stékaly slzy, kudrnaté vlasy měla rozcuchané. Tak nádherná.

Dral se za saidínem, ale nedokázal ho uchopit. Každičkou špetkou vůle se pokusil uvolnit prsty, ale ty jen dál svíraly. Cítil hrůzu, cítil její bolest. Minina tvář dostala nachovou barvu a oči těkaly sem a tam.

Rand zakvílel. TOHLE SE NEMŮŽE DÍT! ZNOVU TO NEUDĚLÁM!

Něco uvnitř něj se zlomilo. Pocítil chlad; ten pak zmizel a už necítil nic. Žádnou emoci. Žádný hněv.

V tu chvíli si uvědomil neznámou sílu. Bylo to jako vodní nádrž, vroucí a pěnící těsně mimo jeho zorné pole. Myslí se k ní natáhl.

Před Randovou tváří se mihla jiná, zastřená, jejíž rysy nedokázal zcela rozeznat. Vzápětí byla pryč.

A Rand cítil, jak ho naplňuje neznámá síla. Ne saidín, ne saidar, ale něco jiného. Něco, co nikdy předtím necítil.

Světlo, zavřeštěl náhle Luis Therin. To není možné. To nemůžeme použít! Zahoď to! To držíme smrt, smrt a zradu. To je ON.

Rand zavřel oči, zatímco klečel nad Min, a pak tu zvláštní neznámou sílu usměrnil. Prohnaly se jím energie a život, proud síly jako saidín, jenže desetkrát sladší a stokrát divočejší. Oživil ho, přinutil ho si uvědomit, že až dosud živý nebyl. Dalo mu to takovou sílu, jakou si nikdy nedokázal představit. Dokonce se to mohlo rovnat síle, kterou držel, když čerpal z Choedan Kal.

Zaječel, zároveň nadšením i vzteky, a spletl obrovská kopí ohně a vzduchu. Mrštil tkanivo proti obojku, který měl na krku, a pokoj vybuchl plameny a kousky roztaveného kovu, z nichž každý dokázal Rand jasně rozlišit. Cítil každičký kousek kovu, jak je odmrštěn od jeho krku, ohýbá vzduch svým žárem a po nárazu o stěnu nebo podlahu se za ním táhne kouř. Otevřel oči a pustil Min. Lapala po dechu a vzlykala.

Rand vstal a obrátil se, do bělá rozžhavené magma v žilách – jako když jej Semirhage mučila, ale přesto nějak opačně. Jakkoli to bylo bolestivé, zároveň prožíval čistou extázi.

Semirhage vypadala naprosto ohromeně. „Ale… to není možné…“ řekla. „Nic jsem necítila. Nemůžeš…“ Vzhlédla a upřela na něj vytřeštěný pohled. „Pravá síla. Proč jsi mě zradil, Veliký pane? Proč?“

Rand zvedl ruku a – naplněný silou, kterou nechápal – spředl jediné tkanivo. Z jeho ruky vytryskl proud čistého bílého světla a udeřil Semirhage do hrudi. Zazářila a zmizela a zanechala po sobě v Randově očích slabý přetrvávající vjem. Její náramek spadl na podlahu.

Elza se rozběhla ke dveřím. Zmizela v dalším paprsku světla, když se celá její postava na okamžik stala světlem. Její náramek také dopadl na zem a ženy, které náramky nosily, byly zcela vypáleny ze vzoru.

Co jsi to udělal? zeptal se Luis Therin. Ach, Světlo. Lepší zase zabít než udělat tohle… Ach, Světlo. Jsme odsouzeni kzáhubě.

Rand si tu sílu ještě okamžik vychutnával a pak ji s lítostí pustil. Držel by ji dál, ale byl prostě příliš vyčerpaný. Když zmizela, zůstal znecitlivělý.

Nebo… ne. Otupění nemělo nic společného se silou, kterou držel. Obrátil se a podíval se na Min, která tiše kašlala a mnula si krk. Zvedla k němu pohled a vypadalo to, že se bojí. Pochyboval, že na něj ještě někdy pohlédne stejnýma očima.

Mýlil se; skutečně existovalo něco dalšího, co mu Semirhage mohla udělat. Cítil, jak zabíjí tu, kterou nade vše miloval. Předtím, když to udělal jako Luis Therin, byl šílený a nedokázal se ovládat. Na vraždu Ilieny si stěží vzpomínal, jako kdyby to byl zamlžený sen. Co provedl, si uvědomil až poté, co ho Išamael probudil.

Nyní konečně přesně věděl, jaké to je, sledovat, když zabíjí ty, co miluje.

„Je po všem,“ zašeptal Rand.

„Co?“ zeptala se Min a znovu se rozkašlala.

„To poslední, co mi bylo možné udělat,“ řekl překvapený vlastním klidem. „Už mi vzali všechno.“

„Co to vykládáš, Rande?“ zeptala se Min. Znovu si promnula krk. Začínaly se ukazovat modřiny.

Zavrtěl hlavou, když – konečně – venku na chodbě zazněly hlasy. Možná aša’manové ucítili, jak usměrňuje, když mučil Min.

„Rozhodl jsem se, Min,“ řekl, když se obracel ke dveřím. „Chtěla jsi po mně ohebnost a smích, ale takové věci už nedokážu dát. Je mi líto.“

Kdysi, před mnoha týdny, se rozhodl, že musí zesílit – kde byl železem, rozhodl se stát ocelí. Vypadalo to, že ocel je příliš slabá.

Teď bude tvrdší. Už věděl jak. Tam, kde dřív býval ocelí, se stal něčím jiným. Od této chvíle je cuendillar. Vstoupil na místo, jako byla prázdnota, kterou ho kdysi dávno učil hledat Tam. Ale v prázdnotě necítil emoce. Vůbec žádné.

Nemohli ho zlomit nebo ohnout.

Bylo po všem.