Ariel

Kapitola sedmá Bowden a Huzzlon

Advokáti Bowden a Huzzlon, Londýn, City, King-William Street, měli kancelář těsně u kostela. Z okna kanceláře bylo vidět ve výklenku sochu Panny Marie, začernalou od londýnských mlh a sazí, a bití orloje na věži kostela přehlušovalo i sípot a chrapot starodávných kancelářských hodin v černé červotočivé skříni, tak ohromné, že by se do ní snadno vešli Bowden i s Huzzlonem — vyzáblí vyholení starci v staromódních šatech, jeden druhému jako by z oka vypadl. Třicet let už sedí proti sobě u psacích stolků, které by se spíš hodily do muzea, odděleni od svých koncipistů a písařů skleněnou stěnou. Sklem mohou mít stále na očích všech svůj personál a přitom projednávat tajné záležitosti své firmy bez obav, že by něco mohlo dolehnout k uším zaměstnanců. Ostatně však spolu mluvívají jen velmi zřídka, rozumějí si na půl slova. A třicet let už stále stejně úřaduj í. Bowden otvírá korespondenci, každý dopis pozorně přečte, dole v rohu přičiní záhadnou značku a podá dopis Huzzlonovi. Ten znovu dopis přečte, prohlédne si klikyhák, kývne hlavou a připíše, jak a kdo ze zaměstnanců má dopis vyřídit. Jen málokdy se jejich názory rozcházej í, a když už se to i stane, stačí pár slov nebo několik nesouvislých vět, a jsou zajedno. Bowden a Huzzlon je stará známá firma, specializovaná na záležitosti týkající se dědictví, závětí a opatrovnictví. A nezahazuje se ledajakými klienty. Je k službám jen doopravdy bohatým lidem. A není tedy divu, že si za ta léta oba majitelé advokátní kanceláře pomohli k velmi značnému jmění, jehož rozměry značně převyšují zákonné sazby honorářů. Tato stránka věci je však firemním tajemstvím, pečlivě střeženým v hlavních knihách za pancéřovými stěnami ohnivzdorných pokladen. Toho slunného rána, jaká jsou v Londýně věru vzácná, jako vždycky Bowden otvíral korespondenci a přečtené dopisy, opatřené záhadnou značkou, odkládal naproti na psací stůl svého společníka.

V pravém rohu tlusté, šedomodré obálky bylo poštovní razítko Madrasu. Bowden chvatně obálku rozřízl a pohroužil se do čtení dopisu. A čím dál četl, tím více stiskal uzounké vyschlé rty. Dočetl dopis a zapjal rádio. Hlásilo burzovní zprávy, ale Bowden neposlouchal. Zapjal rádio jenom proto, aby personál za skleněnou stěnou nemohl zaslechnout ani slůvko z toho, o čem si promluví s Huzzlonem. Muselo j ít o poradu velmi důležitou, protože se Huzzlon podíval na Bowdena tak upřeně a vyvalil oči tak, jako se dívá výr.

Hlasatel však dělal zvukovou clonu zbytečně. Bowden nic. Mlčky předal Huzzlonovi dopis, ten ho pozorně pročetl, a vklál bělavé zraky do očí svého společníka. Hezkou chvíli tak seděli, jako by spolu mlčky rozprávěli.

A opravdu. Za těch několik minut si toho museli hodně povědět, nebo správněji, oba si jistě touž věc důkladně promyslili, zopakovali si všechny okolnosti jednoho ze svých nejvýnosnějších, ale zároveň nejkomplikovanějších případů — záležitosti Halton.

Před několika lety zemřel starý klient firmy Bowden a Huzzlon, bohatý majitel pozemků a továrník, baronet sir Thomas Halton. Zanechal po sobě dvě nezletilé děti, Aurelia a Janu. Podle závěti celé obrovské nemovité a velká část movitého jmění Thomase Haltona připadla jeho synu Aureliovi. Na dobu, než dědic dosáhne plnoletosti, ustanovila závěť za opatrovníky celého tohoto obrovského jmění Bowdena a Huzzlona. Pro ty znamenalo poručnictví opravdový zlatý důl. Ruku v ruce s ostatními členy opatrovnického sboru používali svěřeného majetku tak obratně, že rok od roku velmi podstatně rostlo jejich vlastní jmění. Přesto však se nemohli smířit s tím, že až dědici dosáhnou plnoletosti, musí tento zdroj příjmů vyschnout a Aurelius převezme značně zkrácené, ale nicméně stále ještě velmi veliké jmění. Kdyby se stalo a Aurelius zemřel, dříve než dosáhne plnoletosti, zdědila by po něm majetek jeho sestra Jana, ale ta je starší než jej í bratr, a tehdy by opatrovnictví skončilo ještě dříve, jakmile ta dosáhne plnoletosti. Proto pro mazané opatrovníky bylo ze všeho nejvýhodnější, aby Aurelius sice zůstal naživu, ale ani po dosažení plnoletosti se neobešel bez opatrovníků, čili nenabyl svéprávnosti. Podle zákona něco takového bylo možné jen tehdy, kdyby se dokázalo, že Aurelius není duševně zdráv.

A o to právě Bowden a Huzzlon stůj co stůj usilovali. A nebylo to poprvé, co své opatrovance dostali do ústavu pro choromyslné, kde podplacení lékaři dělaj í z normálních dětí lidi duševně choré. To však byla věc, která stála hodně peněz. A v tomto směru madraská škola Dandarat velmi vyhovovala, tam se s lidmi dalo mnohem líp mluvit, protože jim o úplatu tolik nešlo, a Bowden a Huzzlon dobře věděli, že výsledky jsou stejné. A navíc ještě měla madraská škola tu výhodu, že Indie je daleko, a proto dohlédací orgány, s nimiž, mimochodem řečeno, Bowden a Huzzlon byli jedna ruka, ale hlavně dospívající chráněnka Jana nemohly dost důkladně kontrolovat Aureliovy osudy. Ze všech těchto příčin sám Bowden odvezl Aurelia, ještě úplné děcko, do Dandaratu. Ale protože se úřady k této škole nehlásily, dělaly, jako by o ní nevěděly, v poručnických zprávách, předkládaných dohlédacím úřadům, figurovala smyšlená škola pro výchovu a léčení nervově chorých dětí. Tiskopisy, podpisy a zprávy této školy padělal Dandarat.

Když pan Bowden malého Aurelia do Dandaratu přivezl, velmi důkladně projednal celou záležitost s ředitelem školy Pearsem-Bcharavou a dal mu podrobné pokyny. Život a tělesné zdraví Aureliovo je nutno stůj co stůj uchovat, ale pokud jde o nervovou soustavu a vůbec o duševní stav, ať se jen škola snaží, aby je co nejvíc rozvrátila. O nějakém vzdělání, jaké dostávají děti v Evropě, o něčem takovém nesmí být ani řeči. Škola se musí postarat, aby Aurelius rozumově úplně zaostal. A co se praktických znalostí týče, ty škola v Aureliovi vůbec nesmí rozvíjet a s praktickým životem nesmí Aurelia seznamovat. Nepodaří-li se škole Aurelia zcela zbavit rozumu, musí dokázat alespoň tolik, aby ho udržela na dětském stupni duševního vývoje.

Pears okamžitě pochopil, co se od něho chce a slíbil, že z Aurelia udělá úplného idiota. Už ne tak rychle, ale nakonec přece jen se dohodli i o penězích.

Úplně spokojený Bowden se vrátil do Londýna. Na celou zprávu o obchodní cestě do Madrasu, jak ji Bowden podal svému společníkovi, stačila dvě slova: „V pořádku“. A Huzzlon se už dál nevyptával.

Dvakrát do roka podával Pears Bowdenovi a Huzzlonovi úřední hlášení pro opatrovnický sbor a soukromou zprávu, jak se věc s Aureliem daří.

Zpočátku byla tato soukromá sdělení pro opatrovníky velmi povzbudivá. Ale později se ve zprávách začaly množit věty tohoto rázu: „S výchovou Aurelia-Ariela je bohužel těžká práce,“ a společníci velmi dobře věděli, co to znamená.

Nicméně však se naděje nevzdávali. I když to dopadne nejhůř a Aurelia se nepodaří zbavit rozumu úplně, nebude určitě zatěžko dosáhnout, aby soud prohlásil Aurelia za nesvéprávného. Ve všech zprávách opatrovnickému sboru Bowden a Huzzlon zdůrazňovali, jak jejich svěřenec rozumově zaostává, že je to s jeho duševním vývojem velmi špatné. Byli úplně klidní. Vždyť přece až jednou úplný dětina s ochmýřenou bradou předstoupí před lékařskou posudkovou komisi, opatrovnický sbor a soud, a až nebude schopen zodpovědět ty nejobyčejnější otázky: Který je dnes den, který je teď měsíc, kolik je vám let, jaké jste národnosti a jakého vyznání? — a na každou z těchto otázek odpoví: Nevím! všem bude jasné, jak je na tom duševně uboze. A ostatní, to už obstarají přátelské vztahy se soudními znalci a lékaři a se členy opatrovnického sboru.

Tak plynula léta. Aureliovi už zbývalo do plnoletosti všeho všudy jen několik měsíců, když přišel dopis, který přinutil Bowdena, aby zapjal rádio.

Pears psal, že Aurelius už Dandarat absolvoval, ale že do plnoletosti samozřejmě může v Dandaratu zůstat.

A protože prý „duševní stav Aurelia-Ariela Haltona bohužel není takový, jak by si bylo přáti“, musel Pears Aurelia nechat podrobit zvláštnímu léčení metodou profesora Hyda, o kterém pp. Bowden a Huzzlon „ví, jaký je to zkušený lékař a znamenitý vědec. Ale, stokrát bohužel, ani zákrok profesora Hyda neměl znatelný kýžený účinek na Arielovy duševní schopnosti, přičemž však nicméně nebyl bezvýsledný. Nečekaně pro všechny i pro profesora Hyda samého nabyl Aurelius neobyčejné a vskutku zázračné schopnosti, které těžko uvěří, kdo se na vlastní oči nepřesvědčil, a to schopnosti létat v povětří bez jakéhokoliv přístroje. A tento božský dar činí z Aurelia člověka užitečného pro ony veliké cíle, které si vytyčuje naše společnost pro upevňování náboženství“.

Když Pears psal dopis na nečisto, napsal zprvu „neocenitelného“, ale potom přece jenom z opatrnosti toto slovo škrtl a nahradil slovem „užitečného“.

„A nemají-li velevážení pp. Bowden a Huzzlon nic proti tomu, jsou TS a SOV (tj. Theosofická společnost a Společnost okultních věd)ochotny využít Ariela k svým cílům, samozřejmě až teprve po té, když byl prohlášen za nesvéprávného.“

Nakonec se přece jen halasné hlášení tlampače hodilo. Bowden se naklonil k Huzzlonovi a řekl: Nezbláznil se ten Pears?“

Stává se to, když někdo má věčně co dělat jenom s blázny,“ přikývl Huzzlon. Ale pro všechny případy.“ Bowden nedomluvil a začal něco rychle psát na telegrafní tiskopis. Načmáral několik vět a podal Huzzlonovi tiskopis, na němž stálo:

„Nic nepodnikat bez našich pokynů. Učiňte všechna opatření potřebná k ochraně. Bowden, Huzzlon“.

Huzzlon přikývl, doplnil na tiskopise adresu a okénkem předal telegram k odeslání.

„Jeden z nás tam asi bude muset zajet,“ řekl Huzzlon.

„Ano,“ odpověděl Bowden.

Společníci se na sebe zadívali. Hodnotili novou situaci.

„Jana,“ po delší odmlce řekl Bowden, čímž udal nový směr myšlení svému společníkovi.

„Ano,“ odpověděl Huzzlon.

A oba se pohroužili v přemýšlení, jehož hlubokost jim mohli závidět všichni jógové.