Ariel

Kapitola jednatřicátá V džungli

Ariel procitl pod stropem polozbořeného chrámu a hodně dlouho mu trvalo, než se rozpomněl, kde vlastně je. Brzy však si vzpomněl na mrtvou, zaplavenou pustinu a hvězdy, co se v ní odrážely. Letěl nad ní dlouho, velmi dlouho, skoro celou noc nad ní letěl. Na obzoru nad třpytnou tmavomodrou hladinou vody se ukázal černý proužek lesa. Břeh! Tam si odpočinu! Ariel ještě víc zrychlil.

Když doletěl nad kraj lesa, byl tak unaven, že ani nehledal suché místo, snesl se k velikému košatému stromu a usadil se v něm jako v hnízdě. Hlavu si opřel o větev a v tu chvíli usnul. Když ho probudily první sluneční paprsky, s údivem zjistil, že visí ve vzduchu opodál stromu. Zřejmě se ve spánku nevědomky snesl a vzdálil od opory, avšak když usínal, nevrátil svému tělu tíži, a proto nespadl na zem a zůstal ve vzduchu. Věru užitečný objev! Může spát ve vzduchu. A tato možnost se mu velmi hodila.

Všecičko vůkol halil hustý opar prozářený nachově oranžovými paprsky vycházejícího slunce. Ve větvích už švitořilo ptactvo a vřískaly opice. A dole, u tlustých rozsochatých kořenů stromů se slunila obrovská kobra. Tak spadnout ve spánku na zem, zle bylo s ním!

Kobra se napila vody z kaluže, zdvihla hlavu do výšky třetiny délky těla, kývala hlavou, rozhlížela se a zahlédla v trávě pestré ptáče.

Arielovi svitlo, co opeřenci hrozí, a chtěl ptáče vyplašit. Kobra se však jako blesk vrhla na svou oběť a pozřela ji. Ptáče ani nepísklo.Takhle mě chtěl dostat Pears,“ pomyslil si Ariel. „Ale kobra má hlad, proč však Pears?“

Avšak také Ariel měl hlad. I on se musel ohlížet po něčem k snědku. Znovu se vznesl nad vrcholky stromů a zjistil, že je na okraji divoké džungle. Kam oko dohlédlo, jako vlny na zeleném moři bylo vidět jen a jen shluky obrovských stromů. Ariel zaletěl nad toto moře zeleni. Vprostřed lesní holiny spatřil rozvaliny chrámu s hrubě vytesaným sloupovím, obrostlým liánami. Všude kolem hustá křoviska.

Nebylo by špatné se tu usadit. Ariel se snesl otvorem v polozbořené střeše. Vlahý, zatuchlý vzduch. Střecha ještě úplně nespadla. Zde se může ukrýt před nepohodou a lijáky. V koutě, v nezbořené části chrámu stála černá socha Indry, sedícího v křesle. Bůh, vytesaný z kamene, asi trojnásobné velikosti dospělého člověka, seděl zde s dlaněmi na kolenou, jednu nohu na zemi, druhou pod sebou. Oči přimhouřeny. Na hlavě kuželovitá mitra, na krku náhrdelník. Po obou stranách bůžci velikosti člověka.

Na klíně Indry si může ustlat z chrastí, listí a mechu.

Socha byla v úzké, dlouhé chrámové lodi. Po pravé straně stála dlouhá řada sloupů, oddělujících sousední chrámovou loď s nízkým klenutým stropem, kdežto pravá strana byla téměř úplně otevřena, klenbu podpíraly jen čtyři čtverhranné sloupy. Tudy sem může divoká zvěř. Ale což ho všude neobklopuje divoká zvěř?

Ariel vyletěl z chrámu a začal poletovat ze stromu na strom jako včela, hledající medonosné květy. S radosti zjistil, že celý les oplývá jedlými plody všeho druhu. I pramen našel nablízku. Chrám zde nepostavili zbůhdarma! Břehy říčky byly rozdupány divokou zvěří. Zřejmě sem chodí pít. K večeru se Ariel nastěhoval do nového obydlí. Snesl si i nevelikou zásobu ovoce pro případ nepohody, a dokonce už měl i ustláno na klíně Indry. Ale ještě se ani nezačalo stmívat a Ariel poznal, že není jediným obyvatelem tohoto chrámu. Krom spousty škorpiónů, ještěrek a netopýrů, které tu zpozoroval už během dne, měli v těchto troskách své obydlí i hadi. Slézali se sem po denním lovu a svíjeli se tu v klubka,aby jim nebylo zima. Zakrátko celá podlaha byla samé klubko. Hadi syčeli, ukládali se k nočnímu odpočinku. Rezati netopýři, živící se plody, poletovali tu v mračnech a nemálo z nich přivítalo nového obyvatele úderem křídel. Někteří sletovali až nad podlahu a plašili hady. To bylo sykotu. V tak nebezpečném sousedství bezpočtu hadů to nebude zvlášť bezpečné ani na klíně Indry. I vzpomněl si Ariel na svůj ranní objev a rozhodl se, že bude spávat na stropě, nad hlavou boha. Zpočátku ho probouzel řev šelem a skřek nočních ptáků, ale brzy přivykl. Arielovi začal v džungli nový život. V prvních dnech žil jenom radosti, že svým pronásledovatelům uprchl tak daleko. Oč lépe je žít s divou zvěří a hady! Jenom pokaždé zvečera, když usínal, padal naň pocit osamělosti, osiřelosti, a vzpomínal na své nemnohé přátele, na Lolitu, Nizmata, na Šarada. Ale pomýšlet na návrat k nim je ještě brzy. Musil vyčkat, až se Pears vzdá všech pokusů Ariela vyslídit, až se přesvědčí, že tentokrát zmizel beze stopy.

Až teprve tady, bez obav z přítomnosti lidí, mohl se oddávat radosti z létání. Dosud musel jen prchat nebo bavit ostatní svou dovedností. V džungli si mohl poletovat jen a jen pro vlastní potěšení. Při prvních paprscích slunce Ariel prudce vyletoval k blankytné obloze z vlhkého, těžkého ovzduší džungle do občerstvujícího prostranství, a v mnohohlasém sboru raného ptactva zpíval svou jitřní píseň.

Občas zalétal hodně daleko. V rozkochání hrou světel v oblacích a v okouzlení z měsíčných nocí vychutnával slastný pocit svobody, prostoru a lehkosti.

A létával celé hodiny, dokud mu tělo nepřipomnělo, že přece jen je zajatcem země, dokud se neohlásila únava, žízeň nebo hlad, dokud nezatoužil po spánku. Tehdy se vracíval do svého obydlí. Jednou, za jasné hvězdné noci se Ariel pokusil spát vysoko nad lesem. Ale když se probudil, zjistil, že ho vítr odvál daleko, velmi daleko, že ztěží našel cestu zpátky. Od těch dob už se nikdy neodhodlal spát na nebi.

Dny utíkaly a Ariel se stále důvěrněji sžíval s džunglí. Poznával návyky a obyčeje ptáků a zvířat, s některými žil v trvalém nepřátelství s jinými se přátelil. Stalo se, že si ho jednou u potoka vyčíhal tygr a skočil po něm. Ariel sotva stačil vzlétnout. Tygr znovu vyskočil po člověku visícím ve vzduchu. Ariel se vznesl ještě výš. Rozkacený tygr začal zběsile vyskakovat po kořisti. Ariel se nezdržel, aby šelmu nepozlobil, až tygr, zběsilý nezdarem, zmizel v džungli. A létající člověk ho ještě hezkou chvíli pronásledoval křikem. Opice a papoušci mu ochotně pomáhali v tomto výsměchu králi a postrachu džungle.

I přátelé se tu našli. Několik opic, které se dlouho držely v uctivé vzdálenosti od Ariela a zuřivě po něm házely, co jim přišlo pod ruku, se nakonec s ním sblížilo. Pak docela prostě k němu přicházely a on létal za nimi a častoval je vybranými plody. Dva papoušci ho často provázeli, když poletoval lesem, a nakonec se naučili ráčkovat: „Ar-riel! Ar-riel!“

Naučil je volat: „Lolito! Nizmate! Šarade!“ a připadalo mu, že rozpráví s kamarády. Býval tu svědkem hrůzných zápasů slonů a buvolů s tygry a vídal obrovská stáda divokých slonů. S

výšky mu sloni připomínali myšky s tlustými ocásky, narostlými na hlavách. A snesl-li se níž, slýchal dunění jejich mohutných nohou, praskot zpřelamovaných stromů, nárazy klů, suchý šelest záhybů kůže a ohýbajících se chobotů, troubení a řev. Vídal stovky plandajících se uší, zdvižených nozder a neustále se vrtících oháněk. Vídal obrovské staré slony s bílými kly, pokryté listím a větvičkami, zarostlými ve vrásnění a záhybech kůže, slony s jediným klem, s jizvami na krku, se stopami sterých utkání. Vídal rozpustilá černá slůňata, všeho všudy dvě nebo tři stopy vysoká, pletoucí se pod nohama slonic, a vídal mladé slony s nepatrnými výhonky klů.

Aniž Ariel sám pozoroval, rychle se měnil v divocha. Vlasy mu vzrostly, chodil a létal úplně nahý, jen s listem ovázaným přes bedra. Košili a prostěradlo pečlivě uschoval pod kameny. Celé dny, ve společnosti ptáků a opic, přeletoval ze stromu na strom a sháněl jídlo, a kdykoliv tušil sebemenší nebezpečí, vyletoval vysoko nad lesy. Snad by byl zdivočel úplně, a už nikdy džungli neopustil. Ale nestalo se tak. Zasloužili se o to ochočení papoušci.“Lolito! Nizmate! Šarade!“ pokřikovali od rána do večera, a tyto výkřiky mu nejen působily radost, ale zároveň jeho srdci zněly jako těžká výčitka, která ho nutila přemýšlet o budoucnosti.

Všechno, co prožil v rádžově paláci a setkání s Pearsem se hluboko vrylo do Arielovy duše. Jako by z dětinství, které mu tak dlouho vtloukali naráz vyspěl v zralého člověka, třebaže si sám tuto změnu ani dobře neuvědomoval.

Do té doby byl pouze trpným nástrojem v rukou ostatních. V Dandaratu se naučil jen předstírat a skrývat co si myslí a co cítí. Když uletěl z Dandaratu, žil neustále v hrůze, aby znovu nepadl do drápů Pearsovi. Ochromen touto hrůzou ani nepomyslil, že by mohl činně bojovat, že by mohl hájit své právo žít tak, jak by si přál a ne tak, jak chtějí ostatní.

Strach ho vyhnal do těchto zřícenin, oloupil o společnost lidí, mezi nimiž jsou i dobří lidé, strach mu vnutil osamělost. A náhle se v něm probudila lidská hrdost, lidský odpor. Ne, nezůstane v džungli!

Vrátí se k lidem a vybojuje si své právo žít mezi nimi!

A proč by nevyužil své neobyčejné výhody? Létající člověk přece dokáže tolik věcí! Co dokáže, to si ještě nedovedl představit. Na to ještě příliš málo znal lidský život. „Ale sám čas ukáže, co je třeba dělat,“ řekl si Ariel a začal se chystat na cestu.

Našel si ořech, jehož šťáva skořicově vybarvovala kůži. S takovým odstínem pleti ho mohou považovat za Inda nebo za Evropana silně osmahlého. Po koupání tento odstín poněkud vyhledal, ale nicméně zůstával. Ariel vyndal zpod kamene košili a prostěradlo, obojí pečlivě vypral, a dokonce se i pokusil oba kusy oděvu vyžehlit kameny vyhřátými na slunci. A s nevelikou zásobou ovoce se jednoho krásného dne časně zrána vydal na cestu.