Ariel

Kapitola dvaatřicátá Novokřtěnec

Pastor Edwin Kingsley sundal brýle, povzdechl si, zvrátil se do křesla a zahleděl se před sebe. Na stěně naproti visela podobizna krále, s protáhlým anglosaským obličejem a velikýma, trochu vyvalenýma očima, jak už to je v anglické královské rodině, a vedle ní podobizny indického místokrále, nerudného šlechtice s úzkými rty, a hlavy anglikánské církve, arcibiskupa canterburského, v církevním šatě. Král a místokrál se dívali někam stranou, jako by se jim na pastora ani dívat nechtělo, kdežto arcibiskup mu hleděl do očí přímo a vyčítavě, jak alespoň se zdálo Kingsleyovi, misionáři, který těžce zklamal arcibiskupovy naděje.

Co jen ta jeho eminence, doposavad pastorovi tolik nakloněná, co jenom řekne, až si tuhle poslední zprávu přečte?

Už tři neděle vyseděl nad ní pastor, a ne a ne vylíčit situaci tak, aby zpráva vyzněla pro něho alespoň trochu příznivě.

Zpočátku to s obracením obyvatel Indie na křesťanskou víru klapalo, a Kingsley ve svých hlášeních nikdy neopomněl zdůraznit, že příčinou dosti velikých úspěchů je jeho misionářská horlivost a kazatelský talent.

Ve skutečnosti však byla příčina úplně jiná. Pastor rozmnožoval stádo křesťanských oveček o pohany z nejnižších a nejopovrhovanějších kast. Pro ty mělo přijetí křesťanství jisté výhody, protože poněkud mírnilo jejich bezprávné postavení. Nemalou úlohu přitom hrály i stříbrné křížky a laciné dárky, které novověrci při křtu dostávali. Najednou se však všechno změnilo. Některé indické náboženské společnosti, znepokojeny růstem počtu novověrců, vymyslily si zvláštní obřad k očišťování páriů, čímž si páriové v právním ohledu poněkud polepšili. A třebaže tato novota u nejkonzervativnějších společností pravověrných“ narazila na značný odpor, měla úspěch. Mnoho páriů se teď raději dávalo očistit než pokřtít. A rázem měl Kingsley po misionářských úspěších. Ještě obtížnější však bylo novověrce udržet. I ti odpadali.

Kingsley nevěděl kudy kam. Už mu ani jíst ani spát nechutnalo. Celé dni v potu tváři smolil zprávu a celé noci si lámal hlavu, jak věc napravit. Skládal překrásná kázání, podnikal misionářské výpravy do nejzapadlejších osad svého obvodu, ale nic nepomáhalo. Na tyhle proklaté pohany platí jen zázrak, který by dokázal, že křesťanský bůh je lepší než ti jejich. Ale kde zázrak vzít?

„Jonesi! Snídaní panu Kingsleyovi!“ zaslechl pastor hlas své sestry, staré panny, slečny Florencie Kingsleyové.

Do pastorovy pracovny přiběhl indický chlapec s podnosem. Na podnosu stála kouřící konvice kávy, koflík, talířek míchaných vajíček a topinky.

Chlapec byl kmotřenec „tetičky Florencie“ (tak se v domě říkalo pastorově sestře), jmenoval se Páreš a při křtu dostal jméno Jones. Měl na sobě stříbrný pás, který dostal při křtu a kvůli kterému se vlastně dal pokřtít, a na krku křížek a stříbrný amulet po zemřelých rodičích. S amuletem se Páreš-Jones ani za nic nechtěl rozloučit. Pastor pohlédl na křížek a amulet, povzdechl si a pomyslil: „Všichni jsou na jedno brdo. Na srdci křížek i amulet, ale v srdci.“

„Pan pastor je, myslím, zaneprázdněn,“ uslyšel pastor z druhého pokoje hlas své dcery Zuzany. Mluvila s někým hindustánsky.

Kingsley nastražil uši. Co když je to přece jenom nějaký Ind, který poslouchal jeho kázání a zatoužil dát se pokřtít? Pastor nechal snídani snídaní, hodil na pyžamo župan a do haly. Stál před ním urostlý snědý mladík s hezkým obličejem a dlouhými poustevnickými vlasy. Na sobě měl jenom košili a nějaký podivný bílý plášť bez rukávů. Jak se tihle domorodci dokážou nahastrošit!„Jdeš ke mně?“ zeptal se pastor.

„Ano/' odpověděl nevtíravě mladík a sklopil zraky. „Chtěl jsem si s vámi promluvit. Ale zřejmě přicházím nevhod?“

Zuzana, asi dvacetiletá dívka v plátěných šatech a s hlavou olysalou po tyfu, se mračila hned na otce a hned zas na mladíka.

Pastor viděl, že si mládenec s ním přišel docela vážně pohovořit, a pozval ho tedy dál do pracovny.

Nenadálý host o sobě řekl, že se jmenuje Binoj. Je prý Ind, sirotek. Studoval bráhmanismus, buddhismus a korán, ale tahle náboženství ho neuspokojují. O křesťanství ví, ale rád by důkladněji poznal křesťanskou věrouku. Cože se mu na náboženství jeho vlasti nelíbí? Nejhorší je, že se jejich bozi neprojevují viditelně, hmatatelně, že nepomáhají lidem.

Pastor se zamračil a pomyslil si: „Na domorodce je dost vzdělaný a má praktický důvtip. Tohle ďábelské plemeno si žádá znamení, zázraků. S takovými je těžká práce. Ale nicméně mu lze dokázat, že bytí boha se neprojevuje jen zázraky — tyhle zázraky jim ale udělaly! Hlavně však nepustit ho, pokřtít ho stůj co stůj, i kdyby bylo třeba něčeho dražšího než nějaký ten stříbrný křížek. Musím přece ve zprávě vykázat nějaký obrat!“

„Příteli, o tom všem si s tebou promluvím,“ řekl vlídně pastor. „Ale budeme se muset často scházet. Kde bydlíš?“

„Jsem poutník, hledající pravého boha,“ odpověděl host.

Pastor se zamyslil a za okamžik slavnostně prohlásil:

„Zůstaneš u mne, Binoji! Ano, ano! To by bylo, aby se u mne nenašel kout a hrst rýže pro člověka, hledajícího boha! Florencie!“ vykřikl. Přišla šedivá, suchá žena v černých šatech a pastor jí řekl: „Tohle je Binoj. Doufám, tvůj budoucí kmotřenec. Bude bydlit u nás. Zaveď ho do podkroví!“ Tetička Florencie si mladíka zvědavě okoukla a přikývla.

„Pojďme!“

Sotva odešli, přiběhla do pracovny Zuzana.

„Ty, otče,“ hubovala, „ty to s tou svou misionářskou horlivostí přeháníš. Copak to nešlo, aby tenhle tulák bydlel u kostelníka? Vždyť tihle špinaví cikáni jen šíří nákazu. Nestačí, že jsem teď prodělala tyfus, to abych ještě chytla choleru nebo mor!“ Ani vlas nespadne z hlavy člověka bez vůle boží,“ kazatelsky namítl pastor Kingsley, aby skryl rozpaky. Ani jediný vlas! Stejně mám hlavu jako koleno. To si můžeš vykládat z kazatelny. Ale já nechci do domu žebráky!“

Nelze jinak, dceruško, co se dá dělat? Každé zaměstnání má své riziko. Co kdybych byl lékařem? A chodím přece zaopatřovat umírající.

Kingsley jakživ dělal dceři, co jí na očích viděl, ale tentokrát neustoupil a Binoj zůstal. Ariel si už dlouho promýšlel plán. Už v Dandaratu, když z něho udělali létajícího člověka, nejasně vytušil, co s ním asi zamýšlejí. Zřejmě mě chtějí předvádět jako zázrak, aby upevnili víru, náboženství. Ale proč by nemohl této úlohy využít pro sebe? Musí si najít nějaké přístřeší, porozhlédnout se, poznat lidi, možná i sehnat nějaké peníze, aby mohl žít po svém. Další plány už byly úplně nejasné, neustále se měnily, ale vždycky v nich byla Lolita, Šarad a Nizmat. A když pak jednou v noci letěl Ariel nad nevelikým městečkem a uviděl vysokou zvonici, uzrál v něm plán prvního kroku do společenství lidí.

Brzy vycítil, že ho Zuzana nemá ráda. Vyhýbala se mu, na pozdrav neodpovídala. Zato tetička Florencie, které Zuzana přezdívala „misionář v sukni“, držela nad Binojem ochrannou ruku. Každého večera pastor s mladíkem dlouho do noci rozprávěl. Aby bylo podle dcerušky, nezval Binoje k sobě do pracovny a chodil za ním do podkroví, kde Binoj žil po poustevnicku. Neuvěřitelně málo jedl a celé dny proseděl nad Starým a Novým zákonem.

Binojova horlivost a rychlé pokroky pastora velmi těšily a zároveň ohromovaly. Neměl ani tušení, že jeho žák už se dějinám náboženství učil. Byla to takřka jediná věc, kterou ho učili v Dandaratu. Zakrátko Binoje v celé slávě pokřtili a dali mu druhé jméno Benjamin, nebo, jak si to zkracoval pastor a podle něho tetička Florencie, Ben. Nicméně však i po křtu Ben u pastora zůstal, aby se upevňoval u víře a víru upevnil tak, že svého učitele div nepřivedl do hrobu.