Ariel

Kapitola devatenáctá Vladař se hněvá

Anat, kterého Ariel vynesl ze studně, byl synek člověka s briliantem, Mochity, rádžova prvního rádce a oblíbence.

Být oblíbencem rádži je velmi výhodné. Rádžkumár byl rádža tak bohatý, že ani sám dobře nevěděl, co všechno vlastní. Málokterý Evropan ví, že někteří indičtí rádžové jsou největší boháči na světě, takoví boháči, že proslulí miliardáři — Rotschildové, Morganové, Rockefellerové a Wanderbiltové — jsou proti nim chudáci. Celá století, od pokolení k pokolení rozmnožovali rádžové své jmění, pozůstávající převážně z drahého kamení a zlatých předmětů. O veškerém tomto bohatství se málo ví jen proto, že rádžové nemusej í své brilianty prodávat, a i kdyby museli, často dobře ani nemohou. Na světě se těžko najde kupec na takové brilianty, jako je „Černý mogul“ nebo „Regent“. Pokud jde o jejich nemovité majetky, paláce a pozemky, jsou také obrovské, ale cenou se ani zdaleka nevyrovnaj í těmto hromadám obrovských briliantů a drahokamů. I není tedy divu, že rádžové mohou odměňovat své oblíbence tak, jak nikdy nemohli své milce odměnit ani ti nejmocnější a nejbohatší evropští císaři.

Avšak přízeň a lásku rádži musí si oblíbenec zasloužit, musí svému vladaři dělat, co mu na očích vidí. A jako každý člověk, trávící život v zahálce a v uzavřeném světě, ve světě „bez obzorů“, jak psal Voltaire, také náš rádža se ze všeho nejvíc bál nudy, ačkoliv to nebyl člověk bez zdělání a dobře uměl anglicky. Jeho žena Šjáma mluvila francouzsky jako rozená Pařížanka. Oba, rádža se svou ženou, několikrát navštívili Evropu — byli v Londýně, Paříži, Berlíně. Ale všelijaké ty fraky a smokingy v porovnání s lehkým národním šatem, přerozličná divadla a plesy, a vůbec celý evropský způsob života, to všechno rádžu tísnilo a všechny evropské způsoby zaneprázdnění mu byly cizí. I nedbal tedy nikdy, že se jeho ženě cestování líbí, a pokaždé honem honem spěchal zase domů. Doma, jakmile vykonal všechny obřady, aby se očistil ode všeho, co ho v Evropě poskvrnilo a shodil se sebe evropský škrtivý oblek, Rádžkumár si pokaždé s úlevou vydechl a cítil se šťasten. V

lehkém, hedvábném úboru celé hodiny líhával na tachtě, a sluha, ještě docela maličký chlapec, ho ovíval palmovým věj ířem. Nic nedělal, jen se probíral knihami a časopisy nakoupenými v Evropě, vybíral si „něco lehčího“ a hroužil se v četbu. Po evropsku lze žít i v Indii!

Byl to po svém „osvícený absolutista“. Náležel k liberální náboženské společnosti „Brahmo-Samadž“, neuctíval modly, všelijaké namáhavé náboženské obřady zvlášť horlivě neprováděl, jedl zvěřinu, kterou mu připravoval muslimský kuchař, sledoval, co nového vyšlo na knižním trhu, a tu a tam čítal i filosofická díla, přičemž byl zajedno s Rousseauem stejně jako s Nietzschem. Měl rád společnost sáhibů a přátelil se s nimi.

Ale dva tři dny proležené nad novou knížkou stačily, a znovu začínal cítit, že se mu do duše vkrádá nuda.

A tu se na scéně objevoval Mochita, který už dávno svého vladaře znal až do morku kostí.

„Co máš nového, Mochito?“ ptával se rádža a odhodil knihu.

Mochita políbil „prach šlépějí svého vladaře“, vybraně ho přivítal a stručně informoval o hospodářských záležitostech, o nových ujednáních se sáhiby a rolníky, kolik se vybralo na pachtovném a jak bylo naloženo s těmi, kdo nepořádně platí.

Ale tentokrát rádža zřejmě poslouchal jen na půl ucha a opakoval několikrát otázku:

„Co máš nového, Mochito?“

„Sbor chlapců a děvčat připravil nové tance.“ Rádžovi to připomnělo Paříž a ušklíbl se:

„Nic nového, ale ukaž je.“

Mochita zatleskal, porozhrnul se nachový závěs na vysokém výklenku u dveří, a do komnaty, za zvuků náramků, bubínků a zvonečků vběhly dívky v lehounkých mušelínových šatečkách v doprovodu pestře přistrojených chlapců. Zazněly flétny a děti začaly tančit. Tančily půvabně, na ustrašených tvářičkách ztuhl úsměv.

„Nic nového,“ opakoval rádža a mávl pohrdavě rukou.

Flétny rázem ztichly, děti přestaly tančit a srazily se do houfu.

„Co ještě máš?“

„Tanec hrbáčů, mrzáků a slepců.“

To bylo opravdu něco nového.

„Ukaž!“

Děti odběhly. Netajily se radostí, že všechno tak dobře dopadlo. Žádné nedostane bití, žádné nezavřou do sklepa jen o chlebě a vodě. Málokdy to tak dobře končí. Ozvalo se dunivé víření bubnů a do komnaty se vpotácel houf vrávorajících, kulhajících, padajících a těžce oddychujících lidí neobyčejného vzezření, v ohyzdných cárech z pestrobarevných záplat. Mochita neztrácel čas za nepřítomnosti svého vládce.

Rádža se smál na celé kolo. Mochita zářil.

Rádža sundal s prstu prsten s ohromným briliantem a hodil ho Mochitovi. Ten zachytil třpytící se dárek v letu a hluboce se poklonil.

Jeden ze slepců, kterého srazil k zemi hrbáč, upadl na záda. Uhodil se hlavou o podnoží sloupu a docela nelíčené zaúpěl:

„Zprobodat vás, proklatci!“

Rádža se zamračil. Také Mochita se zamračil. Jako když mrak zahalí slunce, země se zahalí v stín.

„To neplatilo vám, pane, to hrbáčům!“ chvatně vysvětloval Mochita. Ale rádža se odvrátil a zlostně zavrčel: „Sto ran holí! A chci být sám!“ Všichni se vzdálili. Ještě dobře, že Mochita už dostal prsten. Ale vladař se rozhněval. Mochita přikázal sluhům, aby slepci přidali ještě sto ran. To úplně stačilo, aby nešťastníka zbavili veškerých muk, které mu život ještě mohl přinést.

Mochita se rmoutil. Měl pro rádžu v zásobě ještě několik čísel. Nahé otroky, ozbrojené železnými tyčemi s kovanými drápy na koncích. Na tuhle kratochvíli si rádža zvlášť potrpěl. Když se začali otroci navzájem drásat okovanými tyčemi a krev crčela proudem z jejich osmahlých těl, jako by Rousseauova ctitele běsi posedli. Oči se mu rozjiskřily, chřípí nadouvalo.

„Víc! Víc! Pořádně! Tak! Tak!“. povzbuzoval své gladiátory a býval velmi pobouřen, když některý padl mrtev a bylo po zápase.

Mochita měl v zásobě také lov na tygry. Měl připraveného velkolepého slona s obrovskými kly, s přibroušenými okovanými hroty. Ale rádža už dnes Mochitu k sobě nezavolal a oblíbenec už klesal na mysli. Věru nevěděl, čím si znovu vysloužit milost svého pána.

A zrovna v tu dobu spadl jeho synek do studny. Když sluha Mochitovi oznámil, co se stalo, Mochita přiběhl ke studni a na vlastní oči viděl, jak Ariel přeletěl přes zídku, snesl se do studně a vytáhl chlapce.

Synek, jaképak starosti. Bylo to dítě jeho první ženy, a ta už se mu znelíbila. Měl tři. Zato létající člověk, to bylo něco.

Mochita nepřemýšlel, jak to s létajícím člověkem vlastně je, zda je to nadpřirozená bytost, nebo nějaký nový trik. Hlavně, že to bylo něco neobyčejného, nevídaného, že to bylo nové číslo. S. létajícím člověkem, ať je to kdokoliv, s tím se nemusí bát na oči strašnému vladaři. Až rádža tenhle zázrak spatří, určitě na všechno zapomene a bude po nemilosti.

Proto Mochita přikázal, aby létajícího mladíka spoutali, i kdyby to byl třeba sám převtělený Krišna.