Ariel

Kapitola třetí Pokusy Charlesa Hyda

„Čili, povídáte, muší člověk? Inu, to jsou mi věci! Doposavad dovedli lidi udělat z mouchy slona, a vy chcete udělat z mouchy člověka.“

„Kdepak z mouchy člověka.“

„Tak tedy z člověka mouchu? Tím hůř pro vás! To jsou mi věci!“ Takhle se rozprávělo v laboratoři Charlesa Hyda, velikého, ale světem zneuznaného vědce, kterého osud zavál do Dandaratu. Místo to bylo pro něho jako stvořené. Jeho vědečtí soupeři už dávno tvrdili, že ho patří zavřít do blázince. A mezi blázincem a Dandaratem byl jen ten rozdíl, že blázince jsou na to, aby blázny léčily, kdežto Dandarat vyráběl z lidí duševně zdravých lidi duševně choré.

Mezi vychovateli a „vědeckými spolupracovníky“ Dandaratu byli lidé duševně nenormální, ale zároveň někteří i svým způsobem mimořádně nadaní. A k takovým patřil také Hyde. Otevřená okna laboratoře, protáhlé spíš jako chodba, byla zakryta rákosovými rohožemi proti žhoucím slunečním paprskům. V pološeru se tu rýsovaly stoly, zastavěné složitými přístroji všemožných geometrických tvarů. Krychle, koule, válce a kotouče z mědi, skla a pryže v husté spleti drátů, jako by to všechno obrůstaly liány. Úplná džungle vědeckých přístrojů, pro nezasvěcence těžko proniknutelná. Ale nikde ani knížka. Celá obrovská knihovna o tisícerých svazcích z nejrůznějších vědeckých oborů zde byla uložena pod neobvykle velikou, úplně holou lebkou, rudou jak zralé raj če. Odtud majitel fenomenální paměti jako z rukávu soukal všechny potřebné vědecké informace. Za celá léta pobytu v Indii Hyde ztloustl, zlenivěl, zarostl ryšavým plnovousem a přešly mu do krve místní návyky.

Celé hodiny se povaloval na rohoži jen v bílých šortkách a stále měl po ruce džber ledu a citróny, plechovku s betelem a jinou plechovku s tabákem. Rty měl jako zkrvavělé od rozžvýkaného betelu. V

jedné ruce měl věj íř a nikdy se nepřestal ovívat, v druhé pak dýmku, žvýkal betel a kouřil a přemýšlel, a čas od času přikázal svým dvěma pomocníkům, Bengálci a Angličanovi, ať zaznamenaj í myšlenku, která ho zrovna napadla, nebo provedou ten a ten pokus. Když pomocníci neudělali něco přesně, jak si přál, Hyde zuřil a pokřikoval, ale nikdy nevstal. A za chvíli se už zase dobrácky pochechtával. U jeho nohou, na nízké bambusové stoličce seděl jeho dandaratský kolega, také zneuznaný vědec, Oskar Fox, člověk kost a kůže, jako asketa, s vyholenou tváří zažloutlou od malárie. Na jeho zamračeném obličeji s vpadlými lícními kostmi se zračila zatrpklost muže, kterému osud nikdy nedopřál úspěch. Mluvil tónem ukřivděnce, nespouštěl oči z ciferníku náramkových hodinek a na puntík každých patnáct minut vzal z plechové krabičky a polkl pilulku. Už déle než rok na objednávku Dandaratu řešili Hyde a Fox problém létajícího člověka — najít prostředek umožňující člověku létat bez jakéhokoliv přístroje, jako létáváme někdy ve snu. Udrží-li se takový prostředek v tajnosti, získají theosofové a okultisté mohutný nástroj k propagandě svých myšlenek. S létajícím člověkem bude možno provádět nemálo zázraků, zahnat oficiální vědu do slepé uličky. To byl úkol věru jako ušitý pro vědce Hydova a Foxova typu, tak trochu dobrodruhy a šarlatány, tak trochu fantasty a zároveň lidi bezesporu nadané. V Dandaratu tito lidé našli, co nikde jinde najít nemohli, našli zde hmotné prostředky k uskutečňování těch nejfantastičtějších plánů. A vskutku také už pro Dandarat vynalezli nemálo „zázraků bílé a černé magie“. Ale všechno to byly dosud jen a jen velmi důmyslné triky. S létajícím člověkem to bylo složitější. Hyde a Fox postupovali každý svou vlastní cestou. Fox byl inženýr a fyzik, kdežto Hyde biofyzik. Fox byl z vědců, kteří tvoří velmi pracně, vynakládají na svou tvorbu obrovské úsilí a přitom se věčně zmítají v pochybnostech o úspěchu své práce. Fox se nikdy neodhodlal vzít vědecký problém přímým útokem, vždycky předem prováděl bezpočet přípravných pokusů, chodil okolo problému jako kolem horké kaše, neustále znovu začínal a začaté zavrhoval. Nevěřil si, a proto se často Hydovi svěřoval. A stačilo, aby Hyde o něčem zapochyboval nebo se nad něčím pousmál, a Fox okamžitě svůj plán zahodil a pustil se do vymýšlení nového.

S Hydem, s tím to bylo úplně obráceně. Věřil si, šel do všeho rovnou. Nevykládal Foxovi, jak chce udělat létajícího člověka. Jen tolik Foxovi svěřil, že jeho řešení „vychází z fyziky, fyziologie a biofyziky“. I tentokrát začal Fox prohlášením:

“Myslím, že už to mám. Problém létajícího člověka je problém mušího letu.“ Když se Hyde konečně dosyta vysmál, začal Fox uraženě vysvětlovat a snažil se dokázat, že jeho myšlenka vůbec není tak směšná a hloupá, jak se jeho veleváženému kolegovi zdá. Rozhovořil se zeširoka o výsledcích vědeckého pozorování mušího letu, jak je tato na pohled docela jednoduchá věc ve skutečnosti komplikovaná. Mluvil o „zvláštních svalech v muší hrudi“, o svalech, které vědecká literatura rozeznává dvojí, a to svaly účinkující „přímo“ a svaly účinkující „nepřímo“. Za letu opisují křídla dráhu tvaru osmičky. A pro všechny tyto zvláštnosti je moucha s to létat s poměrně malým vynaložením sil o neveliké nosné ploše křídel, nesoucích poměrně velikou váhu mušího těla. A co, stačí tedy zkonstruovat podobný přístroj, a člověk pak dokáže létat pomocí nevelikých křídel bez jakýchkoliv motorů, pouhou silou svalstva. „Věc ohromná!. Kouzelná!. Úžasná!. Inu krása!. Hotový zázrak!“ Hyde se při každém slově zalykal smíchem a nepřestával si ovívat obličej vějířem.

Fox ještě víc zežloutl a uraženě se zeptal:

„Co je na tom všem k smíchu? Nebo jste mě vůbec nepochopil, nebo.“

„Nebo. jste vy vůbec nic nepochopil,“ nedal mu domluvit Hyde. „Baže, zřejmě jste vůbec nepochopil podstatu úkolu. Co to proboha navrhujete! Nový letecký přístroj. Nic víc! Jen přístroj!

Mechanismus, který se dá přilepit na hřbet každému ťulpasovi.“

„Proč ťulpasovi?“

„Přístroj, který se dá hromadně vyrábět! Vyrobíme stovky a tisícovky muších lidí! To není návrh pro Dandarat, s tím tak na ministerstvo války! Létající vojáci, průzkumníci, odstřelovači, bombometčíci — samozřejmě, to by nebylo zrovna špatné. Ne, vůbec nic špatného by to nebylo!

Jakápak schodiště, na co potom výtahy, co s pohyblivými chodníky! Jako včeličky z úlů si z mrakodrapů vyletují lidé a rojí se po ulicích. Ne, vždyť to je doopravdy skvělé! A alpinisté, ti si budou panečku lebedit! Muší křídla, a klidně si vyletí na Mont Everest nebo Montblank, jako opravdové mouchy na homoli cukru!. Vidíte, sám jsem z vašeho návrhu celý bez sebe. Ale, vážený pane, tady u nás, tady potřebujeme něco docela jinačího! Musíme udělat věc jedinečnou, člověka, který může létat vůbec bez přístroje, tak, prostě fuč, a kde nic tu nic. “Ale jestli je to vůbec možné, pak takových lidí stejně můžete nadělat sta a tisíce,“ namítl Fox.

„Jakpak by ne!“ A v čem je potom nějaký rozdíl?“.

V tom, že stačí chytit jednoho mušího člověka a každý inženýr, který si přístroj okoukne, dokáže si jich pak už snadno vyrobit na tisíce. Ale chytí-li někdo mého létajícího člověka, na nic nepřijde a nic nepochopí. Jen já znám své tajemství. A můj létající člověk bude jediný na světě. Vyrobit druhého, třetího, desátého, to dokážu jen j á— a jenom na zvláštní objednávku Dandaratu! Jasno?“ Foxovi spadlo srdce do kalhot. Polkl pilulku a připadala mu tentokrát zvlášť hořká. Dlouho se nezmohl na slovo, ale pak přece jen řekl:

„Ale to, o čem mluvíte, to považuji za holou nemožnost. Připomíná to dosavadní povídačky o létajících fakírech. Ne, že by se o tom málo napsalo a namluvilo. Ale my vědci, my přece nevěříme na pohádky. Už jsem tu v Indii devět let a případ člověka, který se prostě, beze všeho dokáže vznést, jak se učeně říká případ levitace, to jsem ještě neviděl. A kdyby mi náhodou o něm vyprávěl očitý svědek a k tomu člověk, kterému cele důvěřuji, řekl bych mu:,Hochu, naletěls na nějaký mazaný trik nebo tě zhypnotizovali'.“

„Nechme fakíry na pokoji! Williame!“ zavolal Hyde. Z vedlejší místnosti přišel mladík s bledým, unaveným obličejem. „Předveďte panu Foxovi pokus číslo jedna.“ William odešel a vrátil se s podnosem. Na něm ležela malá skříňka.

„Odemkněte skříňku klíčkem, pane Foxi, a nadzvedněte víčko.“ Fox nedůvěřivě otočil klíčkem. Ale víčko ani zdvihat nemusel, samo se zdvihlo pomocí zpružiny a ze skříňky se svisle vzhůru vznesla černá, pórovitá, asi jako pěst veliká hrouda, lehce narazila na strop a jako by se k němu přilepila.

Zaražený Fox se podrbal na hlavě a mlčky vzhlížel na hroudu, připomínající černou mycí houbu.

„Sundejte to, Williame!“ velel Hyde.

William přinesl žebřík, vzal houbu do ruky a slezl.

“Tu máte, pane Foxi, ale držte pevně, nepouštějte!“

Fox necítil váhu houby. Naopak, pórovitá hmota, ač nepatrně, drala se směrem vzhůru.

William vzal houbu Foxovi z ruky, vložil ji do skříňky, otočil klíčkem a odešel.

„Tímhle svým pokusem jsem zabrousil do vašeho oboru, Foxi,“ řekl Hyde. „Fyzika ultratenkých stěn. Pórovitá hmota s jemnými, pouhým okem nepostřehnutelnými stěnami a komůrkami naplněnými vodíkem. Neuvěřitelně lehké, nevažitelné, a nakonec létající kovy! Dovedete si představit ten převrat v stroj írenství a dopravě? Mrakodrapy vznášející se do stratosféry, létající města! Do zlata by mne za tenhle vynález zabalili! Ale odvrhli, neuznali, tím hůř pro ně! Ať si tedy mého vynálezu využije Dandarat k těm svým zázrakům! Jen si představte! Skála, přikovaná k zemi řetězy. Přichází člověk, chopí se skály, někdo řetězy uvolní, a člověk nejen skálu zdvihne, ale sám se s ní vznese do povětří. To by byla podívaná!“

„A tomu říkáte levitace?“ zeptal se Fox. „To pak je levitace i dětský balónek!“

„Kdepak! Vůbec tomu neříkám levitace,“ odpověděl Hyde. „Byla by to, kdyby se podařilo udělat z pórovité nevažitelné hmoty člověka. Pak by mu stačilo docela nenápadně se odrazit nohou, a vznesl by se vysoko do povětří. Ale na takový úkol nestačím ani já. Existuje mnohem jednodušší cesta. Williame, pokus Číslo dvě!“

Úplně jako by přinášel jídlo na stůl přinesl William dřevěný podnos. Na něm černá skříňka s pákami a na ní bílá kostka. William položil podnos na podlahu před Foxe.

„Otočte pákou!“ řekl Hyde.

Kostka se zvolna vznesla ke stropu, spočinula zde a pak, když William vrátil páku do původní polohy, stejně zvolna se vrátila na své místo.

„Zázraky elektrotechniky? Elektromagnetismus?“ zeptal se Fox.

„Uhád jste jenom napůl!“ zasmál se Hyde. „Jste přece fyzik, ne? Přemýšlejte! Hádejte!.“ Fox nechápavě civěl na kostku. Hyde se znovu rozesmál a řekl:

„Kdepak, moc tvrdý oříšek pro dnešní fyziky. Ale má práce už je předběhla tak, že něco vám přece jen mohu prozradit. Brownův molekulární pohyb. Jasno?“

Fox neodpověděl. Jen civěl, tentokrát zase na Hyda.Překvapeníčko? Aby ne! Brownův pohyb je přece neuspořádaný, zmatený. Ano, teorie pravděpodobnosti nevylučuje případ, kdy všechny molekuly současně tíhnou vzhůru. A v tom případě by se pak kámen nebo člověk docela dobře mohl vznést. Ale pravděpodobnost takového případu se vyjadřuje číslicí, která má před sebou k desetinné tečce tolik nul, že takový případ je prakticky méně možný, nežli, řekněme, srážka slunce s libovolným nebeským tělesem. Zkrátka a dobře, pravděpodobnost takového případu je rovna nule. Obyčejný případ je ten, že když daná částice narazí na jiné, má stejnou snahu pohybovat se jak vpravo, tak vlevo a vzhůru i dolů, a proto zůstává, kde je. A není tedy divu, že dnešní vědci prohlásili:,Nelze si dělat iluze, že by bylo možno Brownova pohybu využít např. k zvedání cihel při stavbě domu,' čili rovněž k překonání zemské přitažlivosti, působící na lidské tělo. Prostě udělali nad tímto problémem kříž. A víte, co já si pomyslil? Inu, vždyť myšlenka ovládnout živelnou, nezkrotnou, svévolnou sílu blesku se lidem minulých století zdála zrovna tak šílená a nemožná. A dnes tato síla poslušně proudí v našich sítích, pohání nám motory, svítí nám a hřeje nás!“

„A vy jste si vzal za úkol Brownův pohyb ovládnout, pořádat a řídit neuspořádaný pohyb molekul?“

„Nejenže jsem si takový úkol dal, ale, jak vidíte, také jsem ho vyřešil. Williame! Ukažte panu Foxovi, jak dovedou tancovat křivule!“

Na stole se objevil dlouhý, plochý podstavec a na něm řada skleněných křivulí. A tyto křivule hned začaly poskakovat, a stále výš. Jedna z nich se vznášela a klesala pomalu, kdežto ostatní si poskakovaly jako baletky. William otočil pákou na podstavci a jedna z křivulí frnk, a oknem ven.

“Tohle je jedna z etap mých prací. Naučit křivule tancovat čtverylku mi dalo hodně práce. Ani nevíte, oč je lehčí vycvičit nějakou starou tvrdou kobylu, slona nebo mouchu, než molekulu. Největší potíž je v tom, že každá z těchto tančících molekul je jinak rozverná. V baňkách jsou zataveny molekuly vodíku, dusíku a kysličníku uhličitého. Jen uvažte tu fušku, přinutit molekuly, aby tancovaly stejným tempem. Totiž. Při nula stupních Celsia se molekuly vodíku pohybují rychlostí tisíc šest set dvaadevadesát metrů za vteřinu, molekuly dusíku čtyři stačtyřiapadesát a kyseliny dusičné ještě menší—tři sta šedesát dva metry. Molekula vodíku není jen rychlejší než náboj z pušky, ale i než obyčejná dělová střela, a dokonce i rychlej ší než střela z dalekonosného kanónu. A s teplotou rychlost molekul ještě vzrůstá. Viděl jste, jak baňka s vodíkem vyletěla? A představte si náboje a střely, které by se pohybovaly vnitřními silami samých molekul!“

„A jak se vám podařilo ten neuspořádaný pohyb molekul usměrnit?“ žasl Fox.

„Dlouhá historie. Zatím postačí, když řeknu, že při zkoumání molekulárních pohybů uvažovali fyzikové dosud jen tepelné jevy, kdežto elektrických nedbali. Musel jsem důkladně proniknout v složitou hru sil až v atomech, z nichž se molekula skládá, a tuto hru ovládnout.“

„Ano, ale to pak v podstatě už není ani tak Brownův, jako spíš elektrický pohyb?“ zeptal se Fox.

„Oba tyto jevy navzájem úzce souvisí.“

Fox se zamyslil.

„Nu, dobrá, dejme tomu,“ řekl, „že se vám i podařilo zvládnout molekulární pohyb tím, že jste vzal na pomoc elektrickou přitažlivost a odpudivost, měnlivost potenciálu a samoindukci, rozumím-li správně. Ale nicméně všechno to, co mi tu předvádíte, spadá do neorganického světa.“

„A není snad lidské tělo z neorganických látek, není z molekul a atomů?“ namítl Hyde. „V tom by nebyla vůbec žádná potíž. První, skutečná potíž byla ta, uvést na společného jmenovatele pohyby molekul různých rychlostí, jinak by se lidské tělo prostě roztrhalo. Musel jsem spojit dva obory, fyziku a elektrofyziologii. Abych zvýšil elektrický potenciál, vpravil jsem do organismu umělé radioprvky, které mu dodaly zářivou energii. Výsledkem byl tenhle řetěz. Od impulzů mozku, od myšlenky k nervové soustavě, od nervové soustavy k elektrofyzikálním jevům, a od nich k molekulárním.“

„A vám se to podařilo?“

„Posuďte sám. Satiši, housenku!“

Druhý Hydův pomocník přinesl květinu v květináči. Na lupeni lezla housenka a pomocník klepl do stonku. Housenka spadla a na poloviční cestě k podlaze náhle zůstala viset ve vzduchu.

Fox několikrát vodorovně mávl rukou nad housenkou, myslel si, že housenka zůstala viset na pavučině, ale pavučina nikde. Satiš opatrně vzal housenku, položil ji na list a odnesl. Hned nato, už bez povelu, přinesl dosud neopeřené kuře a pustil je na podlahu.

Prudce zatleskal. V tom okamžiku bezkřídlé kuře vzlétlo, zapištělo, zakroužilo v místnosti a vyletělo oknem do parku. Fox přiskočil k oknu a viděl ještě, jak se kuře sneslo do trávy.

„Zůstaňte u okna, Foxi,“ řekl Hyde.

Satiš vynesl ven do parku kočku, posadil ji na strom a zavolal:

“Kude! Kude! Sem! Honem! Podívej, kočka! Kočka!“

Ozval se štěkot a ke stromu přiběhl malinkatý psík Kude.

Sotva pes uviděl kočku, zaštěkal, vyskočil, a co se nestalo. S žalostným vytím letěl vzhůru. A výš a výš.

“Kude! Kude!“ zavolal Satiš.

Psík, zatím už takových sto metrů vysoko, se začal snášet dolů. A za okamžik už byl zase u Satiše. Zvesela si poskočil, a tak tak, že zase nevzlétl, ale Satiš ho chytil.

„A teď předposlední číslo našeho programu,“ bujaře řekl Hyde. „Ještě zůstaňte u okna, pane Foxi!“

Satiš položil na cestičku velikou žábu a nohou se jí zlehka dotkl. Žába vyskočila, vznesla se nad keře a stromy, a dál vzhůru k obloze. Brzičko se ztratila Foxovi z dohledu, ale ten stále ještě vyhlížel do blankytné modři.

„Tak co, co na to říkáte?“ zeptal se Hyde.

Fox zůstal odpověď dlužen. Jako automat se podíval na náramkové hodinky, škubl sebou, chvatně si vstrčil do úst dvě pilulky najednou, a tentokrát si ani neuvědomil, jak vlastně chutnají.

„Pevně doufám, že tomuhle už lze říkat levitace?“ řekl Hyde a nepřestal se ovívat vějířem.

„Jistě jste si všiml, jak se levitanti chovali. Ta housenka, co jste viděl, měla schopnost se spouštět po pavučině. Uzavřel jsem j í vývody pavučinotvorných žláz, a nemohla tedy při pádu vypustit pavučinu a zůstat na ní viset. Ale nervová střediska pracovala jako obyčejně a vysílala příslušné impulzy. To stačilo uvést do provozu nově uspořádaný molekulární pohyb a změnit samoindukci molekul ve vztahu k náboji země, a housenka „zůstala viset ve vzduchu“. Kuře je z rodu ptáků, kteří se už takřka odnaučili létat, ale pudy nezbytné k létání si uchovali. A když kuře těchto pudů použilo, bylo s to využít schopnosti levitace úplněji, než housenka. Pes může jenom skákat. A třebaže je to mozkově vysoce vyvinutý živočich, nenadálý let ho ohromil a byl by uletěl do oblak a zahynul, kdyby mu Satišovo zavolání nedalo popud, aby se mu zachtělo se vrátit. Co se pak týče žáby, živočicha poměrně málo vyvinutého, ta zahynula, když dosáhla chladných a na kyslík chudých vrstev ovzduší. Jak pokusy ukázaly, smrtí živočicha mizí i schopnost levitace, a naše žába možná už spadla na hlavu nějakému užaslému venkovanu. Mimochodem řečeno, schopnost levitace musí rovněž zmizet poté, když v organismu skončil proces rozpadu umělých radioprvků.“

„Ze všech těchhle pokusů,“ pokračoval Hyde, „jste si vy, samozřejmě, sám už vyvodil všeobecný závěr, že využít levitace lze tím šíře,čím vyvinutější jsou vyšší nervová střediska živočicha. Úplně zvládnout levitaci může jen člověk.“

“O pokusu s žábou jste řekl, že je předposlední, ale poslední jste nepředvedl,“ řekl Fox. Snadno si domyslíte, že poslední pokus bude s člověkem,“ odpověděl Hyde. Bude. čili takový pokus jste ještě neprovedl?“ Vidíte, že půda pro takový pokus je zcela připravena,“ namítl Hyde. „Jen si vzpomeňte na pokus se psem, viděl jste přece, že jeho nervovou soustavu levitace nikterak neporušila, přestože v jeho organismu musely nastat velmi pronikavé změny jak v krevním oběhu, tak v práci nervové soustavy a podobně. Teď jenom čekám.“ V tom okamžiku někdo zaklepal na dveře a do místnosti vstoupil Bcharava-Pears.

„Vítejte, pane Pearsi! Velectihodný učiteli! Bcharavo-profesore!“ s úšklebkem řekl Hyde.

„Copak jste nám přinesl nového?“

„Pan Brownlow mne posílá. “

„Brownlow už se mnou mluvil. Koho určil?“

„Ariela. Aurelia Haltona.“

„Budiž. Prvním létajícím člověkem bude tedy Ariel,“ řekl lhostejně Hyde.

„Ruku osudu v tom spatřuji,“ zazpíval Pears a obrátil oči v sloup. „Víte, že v Dandaratu už je takový obyčej, dávat chovancům nová jména. Aureliovi jsme dali jméno Ariel, obojí podobně zní. A Ariel je družice planety Uranu. K tomu airy anglicky znamená vzdušný. A Uran je božstvo, zosobňující nebesa.“

„Ušetřte nás, pane Pearsi! Tak jste se vžil do své role světce, nebo ještě lépe sanasiho, jak se tomu tady v Indii říká, že zapomínáte, komu tady kážete své moudrosti!“

„Zvyk je druhá přirozenost,“ zasmál se Pears a už úplně jiným tónem pokračoval: „Na jednu věc jsem se vás chtěl zeptat, pane Hyde. Není ten pokus životu nebezpečný?“

“Myslím, že ne,“ odsekl Hyde. „Ale když už je vám Arielův život drahý, nechte provést první pokus na sobě. Mně je docela jedno, kým to načnu. Létající ředitel školy! To by byla díra do světa!“ Pears dělal, že tento zlý žert přeslechl a honem se ještě zeptal:

„A co rozumové schopnosti, ty nemůže pokus ohrozit?“

„Proč by ne?“

„Nu, nelze nic dělat. Pro věc tak důležitou už musíme něco riskovat,“ hlučně si povzdechl Pears.

„Vůbec nesnáším tyhle jezuitské povídačky. Vidím vám přece až na dno té vaší černé duše. Ze všeho nejvíc byste si přál, aby Ariel zůstal naživu, ale přišel o rozum, ale to zase ne tolik, aby ho nebylo možno využít pro vaše theosofické a — cha-cha-cha — okultistické podvody. Že je to tak, vy liško podšitá?“

Pears by se byl hnedle rozzlobil, ale uvědomil si, že je Hyde člověk, kterého potřebuje, ovládl se a suše odpověděl:

„Jsme povinni poslouchat příkazů vyššího předurčení. Jsem velmi rád, že jste mi vysvětlil, jak mám postupovat. Ariel přijde k vám dnes večer. Ale opatrně s ním, pane Hyde. Připravte ho na to, čím se stane. Nečekané nabytí schopnosti létat, to není maličkost. Aby si hned napoprvé nerozbil hlavu.“