Ariel

Kapitola první Peklo

Ariel seděl na podlaze u nevysoko položeného okna svého pokojíku, připomínajícího mnišskou celu. Nikde nic než stůl, sedačka, lůžko a rohožka v koutě.

Z okna bylo vidět na nádvoří, smutné a tiché. Ani keříček, ani stébélko trávy. Jen a jen písek s drobnými oblázky, jako by ses díval na kousek pouště, ohrazený čtyřmi stěnami věznice s řadami malých oken. Nad rovnými střechami čouhaly vrcholky palem hustě zarostlého parku kolem školy. Vysoká zeď uzavírala park a školní budovy vnějšímu světu.

Jen chvatné kroky učitelů a vychovatelů po skřípajících oblázcích rušily hluboké ticho. Stejně nuzné pokojíky, v jakém bydlil Ariel, obývali všichni chovanci. Svezli je sem do madráské školy Dandarat ze všech konců světa. Byli tu chlapci a děvčátka od osmi let a mezi nimi už odrostlí mládenci a dospělé dívky. Žili zde pospolu jako jedna rodina, ale v jejich tlumených a skoupých slovech a plachých očích nebylo ani stopy po lásce, přátelství nebo příchylnosti, ani záblesku radosti, když se setkávali, a ani stín zármutku, když se rozcházeli.

Všechny tyto pocity od samého vstupu do školy v nich všemi prostředky vyhlazovali jejich učitelé, indičtí bráhmani, hypnotizéři a evropští, většinou angličtí okultisté nového ražení. Ariel byl v tunice, hrubé plátěné košili s dlouhými rukávci. Na nohou neměl ani sandály.

Byl to urostlý, světlovlasý mládenec, asi osmnáctiletý. Podle výrazu obličeje mu však někdy mohl člověk hádat i méně. Světle šedé oči se dívaly do světa s dětskou prostoduchostí, třebaže na vysokém čele se mu už slabounce rýsovaly vrásky jako u člověka, který dost prožil a hodně se napřemýšlel. Podle barvy očí a světlosti vlasů se dalo soudit na evropský původ. Arielova tvář s pravidelnými anglosaskými rysy se ani nepohnula, jako maska. Vyhlížel oknem lhostejně jako člověk cele pohroužený v hluboké rozjímání.

Však také byl. Vychovatel Čaraka Ariela nutil, aby večer co večer prováděl bilanci uplynulého dne, aby se rozpomínal, co všechno se událo od východu do západu slunce, aby si prověřoval svůj postoj ke každé události, jak o ní smýšlel, co by si byl přál, jak si v té které situaci počínal. A z toho všeho, než se směl uložit k spánku, musel Ariel Čarakovi skládat účty, musel se mu vyzpovídat. Zapadající slunce ozařovalo koruny palem a oblaka prohánějící se po obloze. Zrovna přestalo pršet a z nádvoří do cely vál horký, vlahý vítr.

Co všechno se za ten den sběhlo?

Jako vždy se Ariel probudil za úsvitu. Umývání, modlitba, snídaně ve společné jídelně. Na hrubém dřevěném podnose jim přinášeli luče. — placky z mouky — tvrdé, skoro nepoživatelné pražené podzemnicové ořechy a vodu v hliněných nádobách.

A jako vždy vychovatel Saťa vemlouval chovancům, že snídají banány, chutné rýžové cukrované koláčky a všechno to zapíjejí smetanou, a jako vždy stísňujícím pohledem shlížel z jednoho chovance na druhého. A ti pod vlivem sugesce s chutí poj ídali všechno, co se jim předkládalo. Jen jeden z nich, nováček, dosud nenavyklý masové hypnóze, se udiveně zeptal: „Ale kdeže jsou ty banány? Kdeže jsou jaké rýžové koláčky?“

Saťa k chlapci přiskočil, uchopil ho za bradu, zdvihl mu hlavu, přísně se mu zadíval do očí a poručil: „Spi!“

Pak znovu všechny ujistil, co za dobroty snídají, a i tento chlapec s chutí začal chřoupat tvrdé ořechy úplně přesvědčen, že pojídá banány.

„Jak to, že máš na sobě šálu?“ zeptal se stroze devítiletého děvčátka jiný vychovatel, vychrtlý Ind s černým plnovousem a vyholenou hlavou.

„Je mi zima,“ odpovědělo děvčátko a otřáslo se. Zřejmě je mrazilo. „Horko je ti! Odlož tu šálu!“

„Je to ale vedro!“ Děvčátko odhazuje šálu a sahá si na čelo, jako by si chtělo setřít krůpěje potu. A hned nato zpěvavým hlasem začíná Saťa kázat, že chovanci nesmějí cítit ani teplo ani zimu ani bolest. Duch musí neustále vítězit nad tělem. Děti sedí tiše, snídají mdle, bez zájmu.

A tu zčistajasna chlapec, co se na začátku snídaně dožadoval banánů, vzal sousedovi zlomek luče, rozesmál se na celé kolo — a do úst s ním.

Skokem byl u provinilce Saťa a dal mu pohlavek. Chlapec se rozplakal. Všechny děti jako by zněměly hrůzou. Takhle porušit kázeň! To je něco neslýchaného! Proti smíchu a slzám se v této škole bojuje nemilosrdně. Saťa uchopil jednou rukou provinilce a druhou popadl velikou nádobu. Chlapec úplně ztuhl, jenom ruce a nohy se mu roztřásly.

Arielovi přišlo nováčka líto. Aby nedal znát, co cítí, sklonil hlavu. Ano, velmi litoval tohoto osmiletého děcka. Ale Ariel věděl, jak těžce se provinil tímto soucitem a že se k takovému provinění bude muset Čarakovi kajícně přiznat.

„Má se mu přiznat?“ problesklo Arielovi hlavou, ale ihned tuto myšlenku potlačil. I v myšlenkách si přivykl ostražitosti a tajnůstkářství.

Saťa narazil nováčkovi nádobu na hlavu a přikázal sluhovi, aby výtržníka vyvedl z jídelny. Snídaně skončila v naprostém mlčení.

Ten den opouštělo školu několik chovanců, mládenců a dívek. Právě ukončili studium. Mezi odcházej ícími byl mládenec s tmavou pletí a velikýma očima a dívka — taková milá byla. Tohoto mládence a tuto dívku měl Ariel v skrytu doopravdy rád a věděl, že i oni ho mají rádi. Několik let společného pobytu v Dandaratu je spoutalo přátelstvím. Ale všichni tři pečlivě skrývali své vzájemné city pod maskou chladu a lhostejnosti. Pouze v těch vzácných okamžicích, kdy po nich neslídily pichlavé zraky dozorců a vychovatelů, pohladili se tito tajní přátelé jedinkým letmým výmluvným pohledem a někdy, nestřeženi, si kradí stiskli ruce. To bylo všechno. A všichni tři střežili svá tajná přátelství, jediný poklad oblažující jejich mladá srdce, střežili je jako květinku, která se jenom zázrakem udržela v mrtvé poušti.

Jaká hrůza, kdyby se vychovatelé doslídili jejich tajemství. Jak zuřivě a krutě by tento kvítek rozšlapali a rozdupali! Hypnózou by je přinutili, aby se ke všemu přiznali, sugescí by zavraždili tento horoucí cit a nahradili by jej mrazivou lhostejností.

Tajní přátelé se rozloučili na nádvoří u železných vrat. Ani na sebe na rozloučenou nepohlédli a odjíždějící řekli mrazivě: „Sbohem, Arieli.“

„Sbohem. Sbohem.“ A rozešli se, aniž si ruce stiskli.

Se schýlenou hlavou se Ariel vrací do školy a snaží se nemyslet na přátele, potlačit pocit zármutku — na tajné myšlenky a pocity bude čas až vprostřed nejtišší noci. Ne, tyhle myšlenky a city neprozradí nikomu! Ani zhypnotizován! A právě v tom tkvělo to nejskrytější, nejtajnější Arielovo tajemství, o němž neměl sebemenší tušení ani mazaný Čaraka ani ředitel školy Bcharava. Potom hodina náboženství, okultismu a theosofie. Pak oběd s takzvanými banány, hodina angličtiny, hindustánštiny, bengálštiny, maratchitštiny, sánskrtu… Pak hladová večeře.

„Najedli jste se, že už ani nemůžete!“ vemlouvá chovancům Saťa. Po večeři to, čemu se zde říká seance. Ariel už má za sebou celé toto putování dandaratským peklem, ale musí pomáhat při „praktických cvičeních“ nováčkům. Úzká, tmavá chodba, osvětlená všeho všudy chabým, blikavým plamínkem kahance s čadícím knotem z odpadu bavlny, vede do veliké síně bez oken, osvětlené stejně bezútěšně. Uprostřed je veliký stůl, na podlaze několik rákosových rohoží.

Ariel se skupinkou starších chovanců bez pohnutí a bez hlesu stojí v koutě na kamenné podlaze. Sluha přivádí čtrnáctiletého chlapce.

„Pij!“ poroučí vychovatel a podává chlapci konvici.

Chlapec poslušně loká ostře páchnoucí natrpklou tekutinu a všemožně se snaží nedat znát, jak odporný je mu nápoj. Sluha chvatně svléká chlapci košili a natírá mu tělo těkavými oleji. Chlapce se zmocňuje neklid, smrtelná úzkost. Pak prudké vzrušení. Dech se zrychlil, těžkne, zornice se rozšiřují, ruce a nohy sebou škubou, jako u papírového panáka.

Učitel zdvihá z podlahy kahanec s blikajícím plamínkem a ptá se:

„Co vidíš?“

„Oslepující slunce,“ odpovídá chlapec a mhouří oči.

Všechny jeho smysly jsou do krajnosti zjitřeny. Slabounký šepot mu připadá jako burácení hromu, slyší, jak domácí ještěrky pobíhají po stěnách, rozpoznává dech každého z přítomných, bušení jejich srdcí, slyší, jak někde v podkroví poděšeně poletují netopýři. Vidí, slyší a cítí, co žádný normální člověk nevnímá.

U některých chovanců končívá tento stav horečným blouzněním,jiní se nervově zhroutí. Některé z nich po takových nervových otřesech Ariel už nikdy nespatřil, buď zemřeli, nebo zešíleli. Sám Ariel měl odolný organismus. Jeho zdraví všechny ty zkoušky nepodlomily. Na obloze se zaskvěly první hvězdy. Dveře Arielovy kobky se otevřely. Vstoupil Čaraka a přivedl vyděšeného chlapce.

„Posaď se!“ poručil.

Jako stroj usedl chlapec na podlahu. Ariel přistoupil k Čarakovi a hluboko se poklonil.

„Nováček. Jmenuje se Šarad. Dnes ho budeš mít na starosti. Sám se sebou jsi spokojen?“

„Ano, otče,“ odpověděl Ariel.

„Nemáš z čeho se vyzpovídat?“ zeptal se Čaraka podezřívavě. „Jen ten může dosáhnout dokonalosti, kdo nikdy není sám sebou spokojen!“ Čaraka se zkoumavě zahleděl Arielovi do očí a zeptal se: „A o minulosti jsi nepřemýšlel?“

„Ne,“ odpověděl Ariel odhodlaně.

V této škole měli chovanci přísně zakázáno přemýšlet o svém životě před vstupem do školy, nesměli vzpomínat na rané dětství a na rodiče, vyptávat se na svou minulost nebo vyzvídat, co s nimi bude. Žádný z nich nesměl mít tušení, co ho čeká, k čemu ho zde vlastně připravuj í. A skoro žádný z nich si ze své minulosti ani nic nepamatoval. Hypnóza pomáhala zapomenout všechno i těm, jejichž vzpomínky byly stále ještě dost čerstvé nebo měli dobrou paměť. Čaraka se ještě jednou naposled pátravě podíval Arielovi do očí a odešel. Šarad dál nehnutě seděl jako malinkatý bronzový bůžek.

Ariel se vposlouchal do vzdalujících se Čarakových kroků a pousmál se. Poprvé za celý den. Jen dvojí cestu měli před sebou chovanci Dandaratu. Valná většina úplnou, absolutní ztrátu vůle a při nejmenším úplný rozvrat nervové soustavy, a pranepatrná menšina, ti duševně a tělesně nejodolnější, trvalé, nejrafinovanější pokrytectví, nejmazanější chytračení, nejprotřelejší předstírání. K této mizivé menšině náležel Ariel. I hypnóze se mu dařilo odolávat, i stavy, do jakých upadá člověk při hypnotickém spánku, dovedl předstírat. Ale takových chovanců bylo pramálo. Sebenepatrnější omyl stačil, a usvědčili ho že klame. Vychovatelé byli svrchovanými pány duší a těl svých svěřenců. Ariel neslyšně přistoupil k Šaradovi a pošeptal mu:

„Budou ti nahánět hrůzu, ale neboj se, ať uvidíš cokoliv. To všechno schválně.“ Chlapce to překvapilo. Nedůvěřivě se na Ariela podíval. Takhle s ním v této škole dosud nepromluvil nikdo.

„A hlavně neplač a nekřič, nechceš-li, aby tě bili!“

Šarad přestal plakat. Venku neslyšně poletovali netopýři a každou chvíli některý vletěl do pokoje oknem. Po stěnách pobíhaly malé domácí ještěrky a lovily hmyz. Tato podívaná chlapce uklidnila. Ariel rozžehl olejovou lampičku. Červený jazýček plamene matně osvětlil pokojík. Ve větru, vanoucím oknem, rozkolébal se plamínek a na stěnách tančil Arielův stín. Chabounké světlo lampičky nedokázalo vyhnat tmu z černých koutů.

V koutě naproti Šaradovi se něco nepatrně pohnulo. Chlapec zbystřil zrak a strnul hrůzou.

Z černé škvíry se vysouval žlutý plaz s krátkou tlustou hlavou, rozdutým krkem, placatým břichem a světlými, černě lemovanými pruhy, svinutými v podobu brýlí. Nai!

A hned za první nai — brýlovcem — vylézá další, černohnědá nai, a za ní černá, docela černá, pak šedá, a další a další. Rozlézají se po celém pokoji, obkličují chlapce.

„Seď! Ani hnout! Mlč!“ šeptá Ariel, lhostejný jako vždycky, sám jako zkamenělý. Hadi už se slezli docela, docela blízko. Vysoko zdvihaj í přední části trupů, víc a víc rozdouvaj í krky, teď už se podobají plochým štítům, upřeně hledí chlapci do očí, jako by se v tu chvíli chtěli naň vrhnout.

Sotva slyšitelně zahvízdal Ariel smutnou, táhlou, jednotvárnou melodii, všeho všudy tři tóny, stále se opakující.

Hadi ztuhli, zaposlouchali se, svěsili hlavy a zplihlí se odplazili k rozsedlině v podlaze. Šarad seděl dál, bez pohnutí. Krůpěje studeného potu se mu slévaly na tváři'. „Chlapík!“ zašeptal Ariel. Ale tato pochvala nebyla po zásluze. Jen ze smrtelné hrůzy chlapec ani nevykřikl ani se nepohnul.

Do pokojíku prudce zavál vítr a naplnil ho sladkou vůní jasmínu. Hvězdy na obloze zmizely, černé mraky je zahalily. Zaburácel hrom a zakrátko spustil šustivý tropický liják. Vzduch okamžitě zčerstvěl. Nesčetné blesky ozařovaly stěny proti oknu a odrážely se ve vodě, která rychle zatopila celé nádvoří a proměnila je v jediné jezero.

Chlapec si s úlevou povzdechl a jako by obživl. Ale další zkoušky ho ještě čekaly. Náhle se prudce zdvihá rákosová stěna, oddělující od sebe jednotlivé pokoje, a chlapec vidí před sebou oslnivě osvětlený sál s podlahou, potaženou bílým voskovaným plátnem. Vprostřed sálu. stojí obrovský tygr. Do očí mu padá prudké světlo a zlatistá, pruhovaná šelma je mhouří, rozmrzele potřásá hlavou a mohutným pružným ohonem bije do podlahy.

Ale co to? Tygří oči pomalu začínají přivykat ostrému světlu. Přimhouřeny se vbodají do Šarada. Šelma hluše, kratičce zařvala, spouští se na přední tlapy, napíná se, chystá se skočit. Šarád se chytil za hlavu a zoufale vykřikl.

Něco se dotklo jeho ramene. „Zakousne!“ v smrtelné úzkosti pomyslil Šarad. Ale dotek je příliš lehounký na tygří tlapu.

„Proč jsi vykřikl?“ slyší Šarad Arielův hlas. „Učitel tě za to potrestá. Pojďme!“ Ariel uchopil Šarada za ruku a takřka násilím ho postavil na nohy.

Až teprve teď si Šarad troufá otevřít oči. Rákosová stěna je tam, kde byla. V pokoji je pološero. Venku šumí utichající liják. Z dálky je slyšet vzdalující se rachot hromu. Šarád vrávorá Arielovi v patách, téměř bez sebe.

Procházejí dlouhou, zpola tmavou chodbou a vstupují do úzkých dveří. Ariel vpouští Šarada napřed a obořuje se naň:

„Jdi! Schody! Nespadni!“ A hned mu šeptá: „Pozor! Zticha! Děj se co děj! Neboj se! Nahánějí ti hrůzu, aby sis navykl ničeho se nebát.“

Ariel vzpomíná, jak kdysi on poprvé tohle všechno zakoušel. Tehdy byl sám. Nikdo ho nevaroval ani nechlácholil.

Šarad, roztřesený hrůzou, sestupuje po polozbořených stupních schodiště. Pod ním že je podzemí. Ztuchlinou odtamtud páchne. Vzduch je zde těžký, nehnutý. Podlaha kamenná. Bosé nohy čvachtají v řídkém, mrazivém blátě. Shora dopadají na hlavu těžké kapky vody. Tam někde jako by řeka hučela. Chlapec neví kudy kam, natahuje kupředu ruku, aby nenarazil na neviditelnou zeď.

„Jen jdi! Jdi!“ strká ho kupředu Ariel.

Šarád vykračuje do neproniknutelné tmy. Odněkud sem doléhá přiškrcené sténání, divoké vytí, bláznivý chechtot. Teď ale nastalo hrozivé ticho. Ale i tak jako by všechna ta temnota byla plná, plničká živoucích bytostí. Šarad cítí něčí studené doteky. Náhle ho ohlušuje příšerný rachot, půda pod nohama se zatřásla.

„Jdi! Jen jdi!“

Chlapec nahmatal jednou rukou slizkou stěnu. Za okamžik i druhá ruka ucítila blízkost stěny. Ano, chodba se úží. Teď už se Šarad prodírá kupředu jen velmi těžko.

„Jen jdi! Jen jdi!“ stroze přikazuje Ariel. A šeptá: „Neboj se, teď.“ Ale nestačil domluvit. Šarad ucítil, že ztrácí půdu pod nohama a řítí se do propasti. Dopadá na něco měkkého a mokrého. Shora se na něho sesouvá těžká klenba a k zemi ho tiskne. Chlapec popadá dech, sténá.

„Mlč!“ šeptá mu Ariel.

Ale už se klenba zase zdvihá. Stále táž tma kolem dokola. Náhle však z ní vystupuje světlý oblak a rychle nabývá podoby obřího starce s bílými, dlouhými vousy. A z rubáše, bělajícího se jak mračno mlhy při svitu luny, vztahuje se k Šaradovi hnát kostlivce. Šarad slyší hluboký hlas:

„Chceš-li žít, pak vstaň, jdi a neohlížej se!“

Šarad uposlechl. Propukává v tichounký vzlykot, vstává a potácí se chodbou. Stěny podzemí začínají světélkovat matným, narudlým světlem. Je tu čím dál tím tepleji, teď však už nesnesitelné vedro. Stěny rudnou a rudnou a sbíhají se. Štěrbinou na konci vyšlehuje plamen. Stále jasnější, blíží se, blíží. Ještě pár kroků a chytnou od něho vlasy, vznítí se od něho šaty. Šaradovi se nedostává vzduchu, ztrácí vědomí. Někdo ho zachytil a poslední, co slyší, je Arielův šepot:

„Chudák Šarad!“.