Ariel

Kapitola patnáctá Může prach z cesty snít o slunci?

„Moc ho miluješ, sestro?“ zeptal se Šarad Lolity.

Zaléval květiny v květináčích, rozestavěných na obrubě verandy. Lolita seděla nad venkovním ohništěm a míchala zeleninu ve vroucím oleji.

„Koho, Šarade?“

„Svého ženicha, Išvara.“

Lolita se zasmušila a neodpověděla.

„Co mlčíš?“

„Ani nevím, Šarade, zda ho miluji,“ odpověděla nakonec.

„Ale proč ses tak zaradovala, když ti Ariel řekl, že vám pomůže, abyste se mohli vzít? Viděl jsem, jak ti zasvítily oči.“

Lolita opět zmlkla. Ruce se jí znatelně rozechvěly.

“Jsi ještě malý, Šarade. Těžko to můžeš pochopit. Išvar je dobrý člověk. A vím, miluje mne, třebaže jsme spolu ještě slůvko nepromluvili.“

„A proč?“

„Matka mu nedovolí k nám chodit, mluvit se mnou, ani podívat se na mne, aby se neposkvrnil. Ale on přece jen tu a tam na mne pohlédne, a vidím, že mne miluje, ač se neodvažuje o tom mluvit.“

„Copak on není také pária?“„Ano, je pária, asi o stupínek nebo dva rodem nad námi. Zůstat vdovou, a celý život — je velmi, velmi těžké, Šarade. A k tomu se dědeček Nizmat tolik rmoutí, že uhasne jeho rod. A stárne. Už se mu velmi těžko pracuje. A zemře-li, co se mnou bude. Abych pak do vody skočila, jako tak mnoho vdov.“

Šarád se zamyslil.

„A Ariela miluješ?“

„Mlč, Šarade!“ polekala se Lolita. Zbledla, zamračila se. „Ani pomyšlení.“

„Proč?“ naléhal Šarad.

„Copak prach z cesty, po němž všichni šlapou, může snít o slunci a nebi?“

„Slunce svítí na všechny stejně. Na lotosový květ jako na prach z cesty,“ zamudroval si Šarad a hned na to tak trochu šibalsky: „Kdepak, Ariel to není žádné slunce, je to docela obyčejný člověk jako já. Jenomže já neumím létat, ale jeho to naučili.“

Přišel Nizmat. Šarad se vytratil z verandy a zaběhl do lesa. Jako slídící psík pobíhal v bambusových porostech, až našel Ariela ležícího pod stromem a pohrouženého v myšlenkách.

„Chci ti něco říci, bratře!“ Šarad poklekl k Arielovi a vyprávěl, o čem všem mluvil s Lolitou. Dandarat naučil Ariela skrývat všechny city, ale přesto si Šarad všiml, že jeho vyprávění přítele vzrušilo.

„Teď pojďme posnídat, dado, Nizmat už se vrátil z práce.“

„Pojďme Šarade!“ A Ariel láskyplně pohladil Šarada po vlasech. Oba vykročili k chýši.

„Stařec pracuje, Lolita pracuje, a já se povaluji v trávě,“ řekl Ariel Šaradovi. „Ale co si s ním mám počít? Tolikrát už jsem se nabízel, že pomohu, ale Nizmat ani slyšet.“ Stařec přivítal Ariela jako obvykle. S radostí a pokorou. Teď měl plnou hlavu svatby své vnučky. Ať je sebechudší, svatbu musí vystrojit jako u lidí. Bez svatebních píšťal, bez naříkaček, jako úplní chudáci, bez baldachýnu venku na bambusových tyčích, ověšeného květinovými girlandami, kdepak, to by se neobešlo. Místo svícnů bude stačit víc loučí. A kdyby tak mohl pozvat nějaký sbor zpěváků, ale na to není. Girlandy navijí Lolita s Šaradem, o ty nouze nebude. Ale už aby se řeklo, kdy přesně, v který den svatba bude.

„Snad počkáme až na svátek pudži,“ řekl Ariel.

„Až do podzimka?“ namítl Nizmat. „Čím dřív, tím líp. S Tarou jsi ještě nemluvil, pane?“

„Ne. Až zítra,“ odpověděl Ariel. Poslouchal jen na půl ucha, téměř nejedl, ale zato tím častěji kradí pohlédl na Lolitu. Ta však upřeně hleděla do země.

Po snídaní Ariel znovu odešel do lesa. Na svých toulkách se stále víc vzdaloval od chýše. Nedávno zašel až na konec lesa, a tu se zarazil, jako přikovaný, překvapen nečekanou podívanou. Před ním se oslnivě třpytila hladina velikého čtvercového jezera s bílou kamennou obrubou. Na protěj ší straně se tyčily bílé paláce, obrovské jako hory, zdobené jako tepané zlaté šperkoví a lehounké jako krajka. Jeden z paláců se bělostnou zdí hroužil do vody jezera a odrážel se v ní se všemi svými galeriemi nejumnější řezbářské práce, se všemi svými věžičkami, vysokými a nízkými, všemožných tvarů, připomínajícími nejroztodivnější květy, se všemi svými balkónky, loggiemi a podivnými stříškami.

Vprostřed paláce obrovská klenba vybíhala k malinkaté útlé vyřezávané zvoničce s vej čitou makůvkou. Všechno to od shora dolů bylo pokryto řezbami, arabeskami, živoucím pohybem vrtošivých čar. Ani ne jako ve skutečnosti, spíš jako ve snu.

Ariel vyprávěl o svém objevu Nizmatovi. Ten se velmi podivil.

„Ta dálka, pane! To jsou paláce našeho rádži Rádžkumára.“

Od těch dob kouzelný obraz paláců přitahoval Ariela jako magnet. Prvně v životě poznal krásu stavitelského umění.

A od těch dob nezřídka chodíval za les a ukryt v křovinách kochal se pohledem na paláce jako na živoucí bytosti. Stávalo se, že někdy zaslechl něžný zvuk gongu, lidské hlasy. Tajemný, zakázaný svět!

Také tentokrát, zmítán rozčeřenou změtí myšlenek, nevědomky se prodíral k palácům, rukama rozhrnoval větvoví a ani neslyšel mnohohlasý pokřik ptactva a varovné vřeštění opic.

„Miluje mne? Nemiluje Išvara, ale mne?“ přemýšlel Ariel. Srdce se mu sladce svíralo, dech se úžil. Zůstat u těchto laskavých, prostých milých lidí, vzít si Lolitu za ženu, vzdělávat půdu. Ale dokáže se prach z cesty vznést k slunci? Proč ne? Láska to dokáže!. Išvar bude nešťastný. Ale tak jako tak je nešťastný. Tara nechtěla svolit k jeho sňatku s Lolitou, a možná, že nesvolí, ani až jí domluví Ariel. Slepí lidé jsou nedůvěřiví. Prokletý dar! Jaké neštěstí, není-li člověk jako všichni ostatní! Snad se mu i podaří přesvědčit Lolitu. Ale co Pears? Pears, který nedá pokoj, dokud nebude mít Ariela v hrsti. Ten Pears, jako zlověstný stín pohlcuje všechno světlo jeho života. Ne, on, Ariel, odsouzený k věčnému vyhnanství, ne, nemůže snít o lidském štěstí. Pryč odtud?. Opustit Lolitu. Švitoření ptactva mu připadalo jako zvuk náramků na snědých Lolitiných rukou a nohou, sluneční paprsky jako třpyt jejích očí, všechna vůně kolem jako vůně jejího dechu. Jako by se Lolita rozplynula v celé té přírodě vůkol, obklopovala ho, objímala, jako vzduch. Arielovi se točila hlava.