Ariel

Kapitola pětatřicátá Obchodní jednání

Pastor Kingsley triumfoval. Úspěch zázraku překonal všechno očekávání. Pastor denně sloužil díkůvzdání a neveliký kostel byl pokaždé na prasknutí. Pastor se mohl z kazatelny umluvit o moci víry, o všemohoucnosti křesťanského boha, který rázem získal naprostou převahu nad všemi pohanskými božstvy.

To se mu to teď obracelo na křesťanskou víru! Teď to šlo hromadně, po desítkách, po stovkách. A zpráva den ze dne byla skvostnější.

Je sice pravda, že návštěvníci kostela kázání zvlášť pozorně neposlouchali. Všichni bývali jak na trní, kdy už spatří divotvorce. Ariel po každém kázání vystupoval před ohromenými diváky. Novověrci dotírali na pastora otázkami, jak si co nejrychleji „zaopatřit víru“, která hory přenáší, a proč nikdo jiný než Ben zázraky nedělá. Pastor vysvětloval, jak uměl, všechny tazatele odkazoval k trpělivosti, radil, a dokonce i sesmolil cosi jako průvodce k upevňování víry. Lidé si mumlali naspěch naučené modlitby, o jejichž smyslu neměli ani ponětí, a už snili o tom, co si všechno nadělají za zázraky, až si náležitě utvrdí víru. Mimochodem řečeno, většina z nich nesnila ani o přenášení hor ani o tom, že by zastavila běh slunce, ale ten o novém domku, ta o nové sárí, ten si chtěl stvořit buvola, osla, jiný na každý den hrst rýže, jiný si chtěl zázrakem vyléčit nemoc, ale nenašel se ani jeden, který by zatoužil dostat se do království nebeského.Na předvádění zázraku, které bylo nutno přenést před kostel, kam se všichni zázrakuchtiví nevešli, začali se objevovat i Evropané; zpočátku místní sáhibové a pak i cizinci.

Pastor si všiml dvou z nich. Mluvili americkým přízvukem a pastorovi bylo nápadné, že se nezajímali o nic jiného než o Bena. „Asi žurnalisté. Z toho nekouká nic dobrého,“ řekl si Kingsley a dostal strach. A oprávněně.

Jednou se tato dvojice prodrala k Arielovi a bez ohledu na všechen ten hluk a šum kolem řekl jeden z nich Arielovi anglicky:

„Vážený pane, nemohl byste nám věnovat několik minut? Obchodně.“ A co to? Něčeho takového by se byl pastor vůbec nenadál. Ariel odpověděl nejčistší angličtinou:

„K službám, pánové!“ A prodral se s nimi davem k přepychovému americkému autu na cestě. Pastor viděl, jak všichni tři usedli do auta, ale neodjeli. Něco projednávali. A když dojednali, Ariel se s nimi rozloučil a vystoupil z auta.

„S kým jsi to mluvil?“ zeptal se pastor Ariela, když se po předvádění vrátili domů.

„Se dvěma pány, co sem přijeli.“

„To jsem viděl. Ale o čem jste mluvili?“

„Zajímali se o mne,“ odpověděl Ariel. „Asi se s vámi budu muset rozloučit, pane Kingsleyi. Dovolte mi, abych vám poděkoval za přístřeší a všechnu vaši péči.“

Pastor si v duchu řekl, že už to hlavní má za sebou, vždyť brzy sám už také odjede, a možná, že bude lépe, když Ben zmizí už předtím.

„Co se dá dělat, Bene? Jsi člověk svobodný a můžeš si dělat co chceš. Kdy míníš odjet?“

„Zítra. Ale považujete-li to za nutné, mohu ještě naposled předvést zázrak.“

„To je výborné, chlapče,“ pochválil si pastor a odběhl, aby honem oznámil dceři radostnou zprávu.

„Ben odjíždí.“„Ty mi tatínku nosíš samé nepříjemné zprávy.“ Otec se nechápavě zahleděl na dceru a pomyslil si: „Člověk se v ženské nikdy nevyzná, i když je to vlastní dcera!“