Ariel

Kapitola dvaadvacátá Nová hračka

Nebylo možno ubránit se dojmu, že se rádža, posedlý touhou po zábavách, úplně zbláznil do Siddchy-Ariela. Nejenže se přestal zajímat o všechny své záležitosti, ale zanechal i svých oblíbených kratochvílí, zápasů gladiátorů a lovu. Od samého rána do večera trávil všechen čas s Arielem, nutil ho, aby prováděl všelijaké kousky a sám vymýšlel nové a nové. Ariel poslušně, ba rád dělal všechno, co si rádža přál.

V největší a nejvyšší ze svých dvoran shromažďoval rádža veškeré své dvořanstvo, ukládal se do podušek a velel:

„Ke stropu, Arieli! Zakruž! Ve stoje! Vleže! Rychleji! Ještě rychleji! Přemet! Sem, ke mně, Arieli!

Chyť tam tu opici a leť s ní!“

Ariel chytil opici, a vzhůru. Opice zoufale vřeštěla strachy a rvala se z rukou. Diváci se svíjeli smíchy, ze všech nejvíc se smál rádža. Jednou opice Ariela škrábla, vyrvala se mu z rukou a spadla. Naštěstí spadla do podušek, ale přesto se hodně potloukla a dlouho vřeštěla. Ariel vzlétal i s ochočenými holuby a papoušky, vypouštěl je pod stropem a proháněl je, a sám přitom metal kozelce jako kotrčák.

I s děvčátky a chlapci musíval létat. Chlapcům se to líbilo, děvčátka vřískala jako opičky. Vyletoval i s mísami plnými lahůdek nebo květin, květiny rozhazoval divákům, nebo je opět chytal v letu. Když byl rádža v koncích s vynalézáním nových a nových domácích zábav, přešlo se do parku. Jedno číslo si rádža obzvlášť oblíbil. Ariel se musel zvolna vznést se země na samý vrchol makůvky palácové vížky, odtamtud se střemhlav vrhnout do jezera, nad samou hladinou zůstat viset ve, vzduchu, postavit se na hladinu a vrátit se, jako by kráčel po vodní hladině k rádžovi. Samotnému Arielovi se tato zábava líbila. Vznášel se podél stěn, kochal se ornamenty, reliéfy, prohlížel skuliny, nahlížel do vlaštovčích hnízd. Poschodí za poschodím, sloupoví, galerie, balkóny.

rozdával úsměvy lidem vyhlížejícím z oken. Jednou v letu zachytil růži. Sama rádžova žena Šjáma mu ji podala z okna. Poděkoval jí kývnutím hlavy a růži si ponechal.

A výš a výš.

A tu stojí na vrcholu vejčité makůvky, v paprscích jasného slunce, s hrudí nastavenou větru. Nad hlavou modrá obloha, vůkol bezhraničný prostor. Kolem něho poletují vlašťovky. Hluboko dole se lesknou hladiny jezer a rybníků, zelenají se shluky stromů, nádherné parky. V takových okamžicích mu bývalo do zpěvu. Tak uletět odtud! Kam?. K Lolitině chýši! Ale to nelze. Ne teď. dole je rádža, malinkatý jako brouček, dívá se, vyhlíží. Očekává skok. Je na čase skočit. Divná věc! Vzhůru to šlo tak klidně, zvesela, ale před seskokem z veliké výšky něco jako bázeň, něco jako úzkost mu svírá hruď, asi jako u parašutisty před seskokem, stínek strachu, že padák najednou selže a nerozevře se. Co kdyby, co kdyby najednou selhala jeho neobyčejná schopnost létat?

Ariel pokaždé potlačil pud sebezáchovy, vrhl se střemhlav dolů, několik okamžiků padal, pak zdržoval pád. Dařilo se to. Ano, všechno je v pořádku. Pak padal už docela klidně.

„Zlatem vyvážit je málo,“ volával rádža u vytržení. A už zase vymýšlel novou zábavu. Musíme zavést Ariela do opičince — tak se říkalo troskám starého paláce, kde zdomácněly opice. Přivykly lidem tak, že žraly z ruky, ale nicméně se žádná chytit nedala. Ariel by mohl nachytat opičí ch mláďat. To bude vřava, a toho smíchu!

Nebo co se tak vypravit s Arielem na tygry? A rádža už se v duchu vidí, jak sedí na slonu, tygr se vrhá na sloní šíji, a v tom okamžiku Ariel ze vzduchu vráží tygrovi do zátylku nůž. A co, ptáky v lese může Ariel lovit. Proletovat květinovými věnci. V noci se svítilnou vylétat vysoko do závratných výšin a rozhazovat odtamtud květiny. A proč by nešlo, aby si on sám zalétal, proč by mu Ariel i v tom nemohl nějak pomoci?

Rádža spokojeně mhouřil oči a v představách už viděl nekonečné řady úchvatných kratochvílí, ke kterým bude moci zvát význačné sáhiby a bohaté sousedy. Sami bohové se dali do služeb velikému rádžovi Rádžkumárovi!.

Ale nejen rádža, nýbrž i ostatní obyvatelé paláce byli nad Arielem-Siddchou u vytržení. Všude se o něm mluvilo. „Víte co Siddcha včera udělal? A jak chodil hlavou dolů po stropě?. A jak v noci nad jezerem rozsvěcoval světla!.“ Historka střídala historku. Všichni žasli, mnozí záviděli, a někteří i litovali: „A přece jen je v kleci, i když je pozlacená! Já, na jeho místě,“ šeptali si navzájem do ucha, „vezmu pytel briliantů, co bych unesl, a frnk!“

Pověsti, že rádža Rádžkumár má létajícího člověka se roznesly po okolí. Doslechl se to Nizmat, doslechla se o tom jeho vnučka, a dověděl se o tom i advokát Dotaller.