Ariel

Kapitola druhá Dandarat

Ariel se probudil a první, co si pomyslil bylo: „Chudák Šarad!“ Šaradův první nervový otřes byl tak těžký, že musel do školní nemocnice. Na lékařův příkaz musel vypít sklenici horkého mléka s pálenkou. Hned usnul a Ariel, nedobrovolný jeho průvodce, se vrátil do svého pokojíku.

Než se Ariel umyl, vyšlo slunce. Zazněl gong. Místo do hrubé všední dlouhé košile se oblékl do plátěných šatů. Školu měli navštívit význační hosté.

Po snídani se učitelé a starší chovanci shromáždili ve velikém sále, zastavěném řadami křesel, židlí a lavic. Na konci dlouhého sálu bylo pódium, ozdobené květinovými girlandami a pokryté kobercem. Okna byla úplně zatemněna, sál osvětlen elektrickými žárovkami ve fantastických bronzových lustrech.

Zanedlouho se začali scházet hosté v nejrozmanitějších oblecích. Byli mezi nimi důstojní, osmahlí, šedovousí starci v hedvábných šatech ozdobených perlami a drahokamy, vyzáblí fakíři i zástupci různých kast se znamením kasty, nakresleným na čele hlínou z Gangy, oblečení v hrubých dhótí a staromódních krátkých kazajkách, ozdobených stužkami, v pantoflích domácí venkovské výroby, s nahoru ohnutými Píckami. Někteří dokonce měli u pasu zavěšeny malinké měděné kotlíky, jaké nosívají asketové. A byli tu i hosté, kteří byli všeho všudy zavinuti do prostěradla a na nohou měli dřevěné sandály.Poslední přišli sáhibové, bělokožci, urostlí, sebevědomí Angličané v bílých oblecích, a ti usedli na místa v první řadě.

Představenstvo školy si jich převelice hledělo.

Na pódium vystoupil běloch v anglickém obleku, ředitel školy Bcharava. Dokonalou angličtinou a nejhledanějšími výrazy přivítal hosty a požádal je, aby „prokázali škole velikou čest a ráčili zhlédnout výsledky Dandaratu ve výchově služebníků světa, pána a pravdy“. Vychovatelé začali předvádět své nejnadanější svěřence. Všechno se to podobalo seancím „profesorů magie a okultních věd“.

Jeden za druhým vystupovali na pódium žáci školy. Předváděli celé scény a pronášeli proslovy pod vlivem hypnózy, neobyčejně přesně opakovali, co kdokoliv z přítomných pronesl. Někteří chovanci měli vnímavost vytříbenu tak, že u přítomných postihovali hnutí, úplně nepozorovatelná všem ostatním lidem. Podle tvrzení učitelů byli někteří chovanci školy schopni vidět záření, vystupující z hlavy úporně přemýšlejícího člověka, ba někteří i „slyšet reflektorické pohyby zvukových orgánů, které bez účasti vědomí fixují pomocí zvuků proces myšlení“, čili netoliko vidět, ale i „slyšet“, jak pracuje mozek. A všechno to se tu „dokazovalo pokusně“ a každému z těchto kouzelnických kousků všichni hosté nadšeně tleskali.

Předváděli tu fenomenální mládence, kteří prý jsou s to vytvářet v sobě mohutné elektrické náboje, rozsvěcovat elektrickou žárovku, vydávat obrovské elektrické jiskry nebo vytvářet kolem svého těla svatozář. A jiní zase jsou prý schopni jasně vidět potmě.

Pak přišli na řadu specialisté jiného druhu. Těm stačilo vyslechnout pár slov mluvícího člověka, chvilku pozorovat jeho tvář, pohyby a jiné příznaky, a na základě toho dokázali naprosto přesně předpovědět, co se v nejbližší budoucnosti s tímto člověkem stane, co ho potká a co ho nemine. Ariel se na celé to divadlo díval a v duchu si říkal:

„Kdyby raději ukázali, co všechno tu člověk musí zkusit!“

Ariel prošel celým tímto peklem. Poslední zkouškou, které se musel podrobit, bylo „přijetí ducha“. Hnusem se otřásl při vzpomínce na tento ohavný obřad, který museli absolvovat chovanci těsně před ukončením školy. Museli být přítomni umírání člověka, držet umíraj ícího za ruce a v okamžiku smrti jej políbit na ústa a vdechnout jeho poslední vydechnutí. To bylo odporné. Ale Ariel se uměl ovládat.

Nenadálý šum mezi přítomnými vytrhl Ariela ze zamyšlení.

Ředitel školy zve hosty do sousedního sálu. Tam je pro ně uchystáno představení jiného druhu. Budou se rozdávat diplomy členům theosofické „Bílé lóže“. A bude je rozdávat sám učitel učitelů Ježíš-Mária, a vlastnoručně.

Obrovský sál tonul v záplavě zeleně a květin. Pódium, pokryté koberci, připomínalo besídku zarostlou břečťanem, růžemi a jasmínem. Otevřenými okny vál do sálu žhavý vítr. Bylo tu vedro. Příchozí sundávali s ramen šály a ovívali se palmovými vějíři. Otylý statkář si nenápadně vstrčil do úst betel.

Do první řady, do zlaceného křesla se žlutým hedvábným potahem usedl obstarožný Angličan v brýlích, s naondulovanými šedivými vousy a k němu, do stejného křesla přisedla madame-sáhib, tělnatá dáma s kulatou mladistvou tváří a přistřiženými naondulovanými šedivými vlasy, v indickém šatě — vůdčí činovníci theosofické společnosti pan Browlow a paní Draydenová. Ředitel školy jí podal kytici.

Všechno se usadilo a sbor děvčat a chlapců v blankytných řízách, ozdobených girlandami z bílých oleandrů, zazpíval hymnu. Když hymna doznívala, objevil se v besídce Maria. Všichni hosté vstali, ale mnozí hned nato poklekli.

Učitel učitelů byl také v blankytné říze. Jeho hlava s kučeravými, na ramena padajícími vlasy a nevelikým vousem připomínala Krista, jak ho malovali staří italští mistři. Na hezkém, poněkud příliš zženštilém, líbezném obličeji ustrnul božský úsměv. Maria rozpažil, žehnal. Madame-sáhib nemohla utrhnout oči od této půVabné tváře. Ani za mák náboženského citu nebylo v tomto rozkochání.

Vousatý Brownlow si všiml jejího pohledu a zachmuřil se.

Začal obřad rozdávání diplomů. Bezpočet poklon a úklon. Někteří členové lóže sundávali s prsou svá stará vyznamenání, jen aby je mohli znovu přijmout z jeho rukou, vrhali se na podlahu a učitel učitelů nad nimi roztahoval paže a rozdával květiny.

Potom začal mluvit a přivedl posluchače do takového náboženského vytržení, že se sál naplnil hysterickými výkřiky, mnoho přítomných omdlívalo a někteří posluchači se zmítali v křečích. Nakonec Maria, nové ztělesnění Buddhy, ještě jednou požehnal veškerému posluchačstvu a odešel.

Sáhib vstal a madame-sáhib se do něho zavěsila. Prošli sálem ke dveřím za pódiem jako lidé, kteří jsou tu jako doma, a vstoupili do přepychové, po evropsku zařízené pracovny. Zde nechyběl ani krb, úplná zbytečnost ve zdejším horkém podnebí.

Sáhib usedl za psací stůl ředitele školy a madame se posadila do křesla po jeho boku.

„Posaďte se, pane Pearsi, a povězte nám, jak pokračuje práce školy!“ Pears, známý ve škole pod jménem Bcharava, poprosil paní Drydenovou o dovolení, zda si může zapálit doutník, pomyslil si:

„Však ty toho o celé té naší škole víš víc než já!“

A opravdu.

Oba, Pears i sáhib, pan Brownlow, oba byli Angličané a oba pracovali ve stejném oboru. Náboženství, jeden z opěrných pilířů společenského zřízení, kterému oba sloužili, dostávalo hrozivé trhliny, ztrácelo někdejší kouzlo v lidových masách. Bylo zapotřebí podepřít nějak tento pilíř, aby se nezhroutil, najít něco, co by účinkovalo podobně, vynalézt nějakou náhražku. Bylo nutno podepřít víru v božstva, v ducha, nově roznítit náboženský fanatismus. I vystoupily tedy na scénu theosofické, spiritistické a okultistické společnosti, vydávající tisíce a tisíce knih ve všech zemích světa. A nebylo možné nevyužít k tomuto účelu Indie, země s obrovskými okultními znalostmi, země jógů a fakírů. Vždyť přece v samotné Indii náboženství odjakživa tak vydatně pomáhalo Angličanům udržet panství. Vybudovali zde obrovský chrám s kupolí tvaru polokoule. A zde také, v blízkosti Madrasu, zřídili školu Dandarat, aby rozmnožovali počet znalců a žreců tajemných věd, kde pro Asii školili budoucí „učitele učitelů“ jako je tenhle Ježíš-Mária, — „veliký učitel, jako byl '' Krišna nebo Buddha“ — a pro Evropu a Ameriku všemožná média, věštce, hypnotizéry, kouzelníky a jasnovidce. Madráská škola existuje neúředně. A úřady se k ní nehlásí, dělají, jako že o ní neví, nejen pro jej í svéráz a neobvyklé výchovné metody,nýbrž i z příčin choulostivějšího rázu. Dodávají sem žáky jen rodiče, příbuzní nebo opatrovníci, kteří se z nějakého důvodu na čas nebo navždy chtěj í zbavit dítěte. A některé z těchto dětí agenti Dandaratu rodičům prostě uloupili. Vyučuje se tu dějinám náboženství a jazykům těch zemí, ve kterých má jednou odchovanec školy působit.

Zvlášť nadaní žáci, t. j. žáci se zvlášť citlivou nervovou soustavou, zůstávají ve škole jako vychovatelé.

Nejdůležitější úlohu ve vyučovací soustavě zde hraje hypnóza. Krajní zostření vnímavosti umožňuje některým odchovancům školy vystupovat v roli takzvaných čtenářů myšlenek, protože jsou s to odpozorovat pohyby úst, očí a rozličné zvuky svého objektu, ztěží zachytitelné normálním lidem, a provádět všelijaké takzvané zázraky.

A stejnému účelu slouží i všemožné triky, např. vytváření svatozáře kolem kouzelníkova těla nebo vůní, domněle šířených tělem „světce“, triky, často velmi rafinovaně vymyšlené a prováděné. Mezi vychovateli a „vědeckými poradci“ školy je mnoho lidí nadaných, s velmi rozsáhlými a hlubokými znalostmi.

Taková byla škola Dandarat.

Pears pokuřoval doutník a podával zprávu. Brownlow a Drydenová povzbudivě přitakávali.

„Jak je to s absolventy?“ ptá se pan Brownlow.

Pears vyjmenoval několik chovanců, vylíčil, nač byli specializováni a kam je škola posílá.. „Dosud jsem se nerozhodl, co s Arielem,“ řekl Pears.

„To je ten, co s jeho výchovou bylo tolik potíží?“ zeptal se Brownlow. “Jakže se skutečně jmenuje?“

„Aurelius Halton.“

„Už si vzpomínám. To opatrovníci ho sem poslali?“

„Ano, zcela správně,“ odpověděl Pears. „Pánové Bowden a Huzzlon z Londýna. Nedávno si vyžádali o něm zprávu. Odpověděl jsem, že co se zdraví týče, je to s Arielem v nejlepším pořádku, ale.“

Brownlow se zamračil, rozmrzele luskl prsty, mrkl, kradí pohlédl na paní Drydenovou, před kterou bylo zapotřebí leccos zamlčet, a přerušil Pearse: „A co tedy míníte s ním udělat?“

„Mohu říci jen tolik, že na úlohu média, jasnovidce nebo proroka se vůbec nehodí. Na to je příliš tvrdohlavý, a co hlavního, má příliš zdravé nervy,“ dodal tak trochu pohoršené, ba poněkud provinile, jako by se omlouval. „Je s ním těžká práče. A k tomu tihle pánové Bowden a Huzzlon. “

„Vím. Však mi také psali,“ znovu přerušil Pearse Brownlow. „Charles Hyde má zajímavé novinky. Promluvte s ním o Arielovi. Možná že se mu bude hodit.“

„Kdo je to ten Charles Hyde?“ zeptala se paní Drydenová.

„Vy ho neráčíte znát?“ zeptal se Pears. „Jeden z vědeckých spolupracovníků naší školy. Velezajímavý člověk.“

„S tím tedy promluvte!“ opakoval Brownlow a vstal.