Ariel

Kapitola dvacátá Opět mír

Mochita dal vést spoutaného a sluhy obklopeného Ariela do paláce chodbou pro služebnictvo kolem kuchyně hemžící se černými, čokoládově hnědými a šafránově žlutými polonahými kuchaři v bílých čepicích. Úzkým schodištěm vystoupili do prvního poschodí, minuli ženskou polovinu paláce, zenan, kde si hlučně pod dozorem sluhů hrály děti. V jedné místnosti nějaká starší žena pohlédla na Ariela přes brýle, jejich jednu obroučku měla přivázánu k uchu červenou nitkou. Podlaha dalších místností byla pokryta modrými a bílými běhouny a koberci, na kterých byly rozházeny podušky z pestře vybarveného hedvábí. Na nizounkém divanu seděla dívka s bleděmodrou šálou, přehozenou přes hlavu. Křečovitě vzlykala. Veliké slzy jí padaly do klína. U dívky stál stařec v bílém šatě se znamínkem z červené a žluté hlíny na čele, vyznačujícím kastu. Krutě plísnil dívku, asi stejného zajatce, jako byl Ariel.

Krytou galerií s lehounkými, jemně pracovanými sloupky, za nimiž bylo vidět zrcadlově klidnou hladinu jezera, přešli do rádžovy poloviny paláce. Obrovské síně s klenbami ozdobenými modelovanými ornamenty, se sloupovím a výklenky, vyzdobenými arabeskami, fantastickými květinami, zvířaty a ptáky, se střídaly jako v zázračném kaleidoskopu. Chvílemi Arielovi připadalo, že se mu to všechno jenom zdá. Všude to pronikavě vonělo attarem — aromatickým olejem s přísadou růžového oleje — a kořennou vůní kvetoucích oleandrů ve velikých vázách s oslnivě lesklou barevnou glazurou. Ze všech těch vůní a barev se Arielovi točila hlava.

Zde stůjte!“ velel Mochita sluhům střežícím Ariela, když došli k purpurovému závěsu se zlatým třásněním.

Za závěsem se kdosi na někoho zle obořil. Sluha trhl koncem provazu, svazujícího Arielovi ruce. Ariel zůstal stát.

Mochita, celý v rozpacích, zmizel za závěsem.

S hlubokými úklonami vykročil k rádžovi. Rádža se tvářil stále chmurněji. Krom této rozezlené tváře Mochita nic neviděl. Nevolal jsem tě, Mochito! Proč přicházíš?“ zabouřil rádža. Mochita se jen a jen klaněl a kroutil, až se dosvíjel k vladaři a něco mu zašeptal do ucha. Na tváři rádžově se objevil výraz překvapení, nedůvěry, zvědavosti, opět překvapení a opět nedůvěry. Ani jediná z těchto proměn neušla Mochitovi.

„Jen aby mne nevyhodil!“ — to byla Mochitova jediná myšlenka. „Dobře. Přiveď ho! Ale klameš-li mne, měj na paměti, že tvoje ženy dnes ovdoví!“ Mochita už rádžu neposlouchal, odběhl za závěs a velel, aby Ariela předvedli rádžovi. Ariel vstoupil do komnaty a v prvním okamžiku oslepl. Odněkud shora sem padaly jasné sluneční paprsky a odrážely se v pozlacených stěnách a sloupoví, třpytily se v drahokamech, našitých na oděvech lidí, stojících u vzdušných, kroucených sloupů. Na malinově červených kobercích a poduškách, pod modrým baldachýnem, ležela obrovská, duhově se blyštící hrouda zlata. Když se Ariel vzpamatoval, uvědomil si, že to, co měl za obrovskou hroudu zlata, je sám rádža, oděný v zlatem vyšívaném šatě. Brilianty a drahokamy na jeho oděvu musely obnášet milióny, a na čele se mu třpytil obrovský briliant, tak obrovský, že jeho cenu nebylo možno ani odhadnout. Rádža měl tmavou pleť, poněkud ploský nos a tlusté, téměř černošské rty. Podle svědectví rodových zápisů proudila v jeho žilách ta nej čistší indická krev. Rádža beze slova upřel na Ariela své černé, pichlavé zraky. Jenom Dandarat naučil Ariela vydržet takový pohled.Potom se rádža rozhlédl po lidech kolem, jejichž obleky si co do pestrosti a lesku nic nezadaly s opeřením pávů a rajek.

Rádža velel Arielovi, ať přistoupí blíž. Sluhové Ariela postrčili. „Kdo jsi?“ zeptal se rádža.

Ariel stále ještě nevěděl, jak si má počínat a mlčel.

„Kdo jsi?“ opakoval rádža svou otázku anglicky. Řekl si v duchu, že Ariel asi nerozumí hindustánsky.

Mladík mlčel.

Mochita zopakoval touž otázku bengálsky, maratchitsky, pak přešel od árijských jazyků k drávidským — telužštině, tamilštině a nakonec k tibetsko-barmánským nářečím. Ale stejně marně. Rádža se zamračil a řekl:

„Buď je hluchý, nebo si postavil hlavu. Ale donutím ho mluvit!“ V očích mu blesklo. „Dovedeš létat?“ zeptal se rádža zase hindustánsky.

Mochita se nezdržel, přiskočil k Arielovi a udeřil ho do zátylku.

„Tak mluv, ty osle, nechceš-li přijít o jazyk!“

Arielovi se zachvěly rty, ale neřekl nic. Co když bude dělat hluchého a neukáže, že může létat, možná, že ho propustí.

Rádža vyrval sluhovi z ruky vějíř, hodil jím po Mochitovi, zadupal a zařval: „Ničemo! Přivedl jsi nějakého idiota!“

„Milost, vládče můj! Milost! Daruj mi život!“ zaúpěl Mochita a vrhl se rádžovi k nohám. „Nelžu!

Jen se zeptej,“ ukázal na sluhy, „zeptej se mé ženy Rinťjabysini. Všichni viděli, jak tento člověk nebo vtělený duch létal! Poruč, ať ho zmrskaj í, však on promluví a ukáže, že dovede létat.“

„Toho dám zmrskat potom, na to můžeš vzít jed, ale napřed dostaneš ty!“ Rádža zatleskal. Závěs vpravo od trůnu se rozhrnul. U rádži se objevil člověk obrovské postavy, kudrnatý, černý jako ebenové dřevo, se sedmiocasou kočkou v ruce, a stál tu připraven plnit vladařovy rozkazy. Rádža mlčky ukázal na Mochitu. Kat zdvihl důtky, zasvištěly řemínky, úder. Mochita, zoufale zaúpěl, zkroutil se do kozelce.

Ariel se vzpřímil a řekl:“Přestaňte s tím! Ano, umím létat!“. Katova napřažená ruka zůstala trčet ve vzduchu, rádža se ulekaně zvrátil do podušek, pak se na sluhy osopil:

Držte pevně provaz! Jestli uletí, zurážím vám hlavy!“ Ariel sklopil oči. Mochita naříkal, ale jeho obličej zářil. Je po bouřce! Popolezl po čtyřech a usedl na podlahu. Kdo jsi?“ znovu se zeptal rádža. Bylo vidět, že má strach. Ze všeho nejvíc se Ariel bál, aby ho neposlali do Dandaratu, a proto řekl:

„Nevím, kdo jsem a odkud jsem přišel.

Rádža nevěděl kudy kam.

„Jak to, že nevíš? Vždyť jsi přiletěl do mého parku z cesty. A kde jsi byl před tím?“

„Vím tolik, co novorozeně. Uvědomil jsem si, že jsem, až teprve tam na cestě, odkud jsem přiletěl.“

Ariel řekl, co mu slina na jazyk přinesla.

„Ale jak to, že víš o novorozeňatech?“ zeptal se rádža.

Ariel upadl do rozpaků, nevěděl, co odpovědět.

„Zdá se, že nás vodíš za nos,“ řekl rádža. Ale v hlase už nebylo zloby. Létající člověk! Ta senzace!

S tímhle zázračným člověkem nelze nějak zhurta. Ta vymoženost! Ani faraónové ani císaři a králové nikdy neměli takovou hračku! Tak ochočit si tohohle dvounohého ptáka.

„Jak ti říkají?“

Ariel se zamyslil a odpověděl:

„Siddcha.“

Řekl jméno ducha z indického bájesloví.

„Siddcha! Buď si tedy, Siddcha,“ řekl po odmlce rádža.

„Nejmilostivější vladaři,“ ozval se Mochita. Už se úplně vzpamatoval. Rádža naň blahosklonně pohlédl a řekl:

„Správce pokladu ti dá kror rupií. a sedm set láků rupií. za těch sedm šlehů, cos dostal.“ Mochita udeřil čelem o zemi. Tolik tisíc rupií mu samozřejmě rádža nedá, ale určitě už to bez odměny nebude.„Poslyš, Siddcho, zůstaň u mne, a nebudeš litovat.“ Do komnaty vešla rádžova žena Šjáma.

Byla v národním šatě. Zlatá, jemně cizelovaná čelenka se skvěla na čele, připevněna na havraní vlasy jehlicí s obrovskými smaragdy a krvavými rubíny, těžká kuta z tepaného zlata se třpytila na jej í šíji, na nohou měla platinové náramky s rolničkami. Byla v šťavnatě zelené sárí, jak se sluší na pravověrnou, a paže od ramenou po zápěstí měla ověšeny zlatými náramky svázanými hedvábnými šňůrkami, nesoucími skleněné obroučky, splývající až přes konečky prstů. Mezi všemi těmito šperky domácí práce bylo několik brilianty osázených náramků, výtvorů nejlepší ch pařížských klenotníků. Při pohledu na ni si člověk ani nedovedl představit, že tato žena, připomínající královnu z pohádek, se docela dobře cítí i v evropských toaletách a na vysokých podpatcích.

„Poslyš, Šjámo.“ řekl rádža. „Mochita mi sehnal nový zázrak.“ Při těchto slovech se Mochita pousmál a začal se klanět. Ano, rádža už je zase v dobré náladě a rád by zahladil výbuch hněvu pochvalou v přítomnosti své ženy.

„Podívej, tenhle mladík dovede létat,“ pokračoval a ukázal na Ariela rukou se spoustou prstenů.

„Tak to je on! Však už jsem slyšela, že zachránil Anata. Musíme ho za to odměnit,“ řekla Šjáma a přistoupila k Arielovi. „Proč ten provaz? Chudáček! A jak je hezký! Rozvažte mu ruce!“ poručila sluhům.

„Ruce rozvažte, ale uvažte provaz kolem pasu,“ honem dodal rádža a poplašeně se zavrtěl v poduškách. „A držte pevněji konec provazu!. Nu, a teď nám Siddcho ukaž, co dovedeš.“ V tu chvíli se Ariel začal vznášet. Sluhové pomalu popouštěli provaz, jako když vypouštějí přivázaný balón. Ariel vzlétl vysoko, až ke stropu, začal tam kroužit a prohlížel si ornamenty Rádža zvědavě a pln obav vzhlížel na Ariela, Šjáma poodešla, aby lépe viděla a pobledlá vzrušením sledovala létajícího člověka.

„Úžasné!“ vykřikla.

„Stačí. Siddcho, dolů!“

Ariel se snesl na podlahu.Co tohle všechno znamená?“ zeptala se Šjáma. „Kdo je to, bůh nebo člověk?“

Siddcha nám to nechce říci,“ odpověděl rádža. „Ale on nám to poví a zůstane tady u nás. Že ano, Siddcho? Že nám neuletíš? Buď si bůh nebo člověk, ale ani na nebi ti nebude tak dobře jako u mne. Neuletíš?“

„Ne.“

„To je opravdu skvělé! Ale přece jen se nehněvej, když si tě prozatím budeme střežit.“

„Ty, Siddcho, jistě máš hlad?“ vlídně se zeptala Šjáma.

Ariel s povděkem na ni pohlédl. Na to mohla pomyslit jen žena.

Ale Ariel se tak trochu spletl. Šjáma byla žena dobrá, ale než se ho zeptala, zda nemá hlad, blesklo jí hlavou: „Bozi nemusejí jíst.“ Podle odpovědi poznám, zda je Siddcha bůh nebo člověk.

„Mám,“ odpověděl prostě Ariel a pousmál se.

Šjáma si řekla: „Tak přece jen to není bůh!'

Mezitím rádža dal Mochitovi nejpodrobnější a nejpřísnější instrukce, jak má Siddchu střežit a jak se má o něho postarat.

Nakonec sundal rádža dva prsteny a hodil je Mochitovi.

Opět nastal mír.