Ariel

Kapitola sedmnáctá Jablko sváru

„A kdy už se konečně vypravíme do té školy, ústavu, nebo jak se to jmenuje, pane Bowdene? Už jsme tu v Madrasu skoro týden a pořád nic nevím o svém bratrovi.“

„Strpení, Jano,“ odpověděl Bowden. Zapíjel biftek portským. Nechť kdekoliv, Angličan se neobejde bez své oblíbené anglické kuchyně, j ídel a nápoj ů. „Už jsem vám přece řekl, že je ve škole karanténa. Proklatá země! Samá epidemie. Ani se člověk nenadá, a chytí tropickou zimnici, ne-li co horšího. Kam se člověk vrtne, může se nakazit. Na nejlíp prostřeném stole vám mohou s nejlepším jídlem předložit choleru, a domorodý kolportér s čerstvým číslem novin prodat mor.“

„Copak nepřenášejí mor jenom hlodavci a jejich příživníci?“ zeptala se Jana — ve svých knihách se už o Indii leccos dověděla a odstrčila talíř s nedojedenou rybou. Nemyslete si, nejstrašnější, plicní mor, ten se přenáší i věcmi. Vy tohle nevíte? Proto vám neustále kladu na srdce, abyste nevycházela z domu a nečtla noviny.“

„Stejně jsem tu jako na samotce,“ povzdechla si Jana. „Člověk přijede do Indie a nevidí tu nic než tyhle střechy,“ mávla Jana rukou směrem k „Černému městu“, domorodé čtvrti, změti domků a chýší za říčkou Kubanou.

Seděli na rovné střeše osmiposchoďového hotelu, vybaveného největším evropským pohodlím. Oranžově a zeleně pruhovaný slunečník je chránil před žhavými paprsky slunce. Mezi stoly stály palmy v kbelících a vysoké vázy s květinami. Na stolech šuměly elektrické ventilátory. A v melchirových vědrech se v ledu chladily nápoje.

Hotel stál na břehu říčky. Okny svého pokoje pozorovala Jana pestrost a ruch „Černého města“. Úzkými křivolakými uličkami proudila mračna tmavých, čokoládových a šafránových lidí v roztodivných oděvech a Jana na základě toho, co vyčtla ve svých knihách, snažila se uhádnout, ke které rase kdo patří. Osli, buvoli, koně. Skřípění vozíků, štěkot psů. Pronikavý křik prodavačů ledu, limonád, květin, girland. Pištění píšťal, tlumené dunění bubnů, naříkavý zpěv žebráků. Saniasiové, jak se tu říká „světcům“, zpěvavě deklamují posvátné chorály, lákají posluchače. A všude, všude, jako opičky, proplítají se dospělým pod nohama polonahé děti.

Rovné střechy, rozžhavené sluncem, bývaly ve dne liduprázdné. Zato však před západem slunce, když vzduch poněkud zčerstvěl, na obloze se rozzářily veliké hvězdy a vyšel měsíc — jakýsi zvláštní, indický měsíc, zaplavující všechno fantasticky nazelenalým světlem a černými stíny — tu se pomalu ulice vylidňovaly a lidé se usazovali na rovných střechách, nadýchat se večerního a nočního chladu. Ze střechy na střechu křiklavé hlasy předávaly poslední zprávy, kde kdo zemřel, kdo onemocněl, komu se co narodilo, kdo se vdává a žení, kdo se doma pohašteřil, komu se podařilo hodně vydělat, kdo kolik ztratil. Tento bezdrátový telegraf rychle šířil po celém „Černém městě“ nejnovější zprávy. Kdyby byla Jana znala celou zdejší změť jazyků, byla by zaslechla zajímavé rozprávky i o létajícím člověku, který zde jitřil všechny mysli. Ale pro Janu to všechno byla jen a jen „hatmatilka“, drásající nervy.

Nezřídka, ba velmi často, vídala Jana pohřební průvod. Pronikavé vřeštění píšťal svíralo srdce. Těla zemřelých vynášeli za město a tam pálili. Ženy v bílých smutečních šatech naříkaly. V tomhletom „Černém městě“ snad více lidí umírá než se rodí. Jana vždycky utekla od okna, aby neviděla, jak bohatou žeň tu má smrt. I není tedy divu, že se Bowdenovi dařilo dívce nahánět hrůzu. Od příjezdu do Madrasu byla všeho všudy v botanické zahradě. Ani v Londýně tolik překrásných rostlin neroste. Cestou zpátky do hotelu viděla slona s čabrakami a jezdcem.

To asi bude slon z nějakého cirkusu,“ pomyslila si dívka.

A kam jen se ten Dotaller poděl,“ řekla a roztržitě loupala banán. Nejedla zde téměř nic než banány a vajíčka. Považovala to za nejjistější.

Pan Dotaller nezahálí stejně jako já,“ namítl Bowden. Už začal s oblíbenými koktejly a likéry.

„Doufám, že už brzičko vám přineseme dobré zprávy.“

Bowden a Dotaller vskutku nezaháleli. Alespoň velmi intenzívně přemýšleli. Cestou do Indie se jeden na druhého díval, že by ho na lžíci vody utopil. Soupeř zkoumal slabé stránky soupeře. Každý měl svůj cíl. Bowden potřeboval, aby z Ariela vyrostl člověk nenormální, ale přitom co možná nejdéle zůstal naživu. Dotallerovi by se bylo spíš hodilo, kdyby tak Ariel zemřel, protože by po něm dědila Jana. A Dotaller měl od Jany plné moci disponovat všemi jej ími záležitostmi. Nic nebránilo využívat Janiny nezkušenosti a beztrestně si plnit kapsu jejím kapitálem. Bowdenovi se tu špatně rozhodovalo. Scházely mu sůví oči společníka Huzzlona. Co má dělat? Nalít Janě čistého vína, říci jí, co má za lubem Dotaller, nebo se s ním spojit?

Neštěstí bylo v tom, že Jana nedůvěřovala Bowdenovi a Huzzlonovi do té míry, že i kdyby se s Dotallerem nakrásně rozkmotřila, určitě by správu svého majetku nevrátila těmto ctihodným společníkům. Ale nač Dotallera nachytat? Uzavřít spolek Bowden — Huzzlon — Dotaller a dělit kořist na tři díly? Ale Aureliův majetek je daleko větší než majetek jeho sestry. Na takovém trojspolku by Bowden s Huzzlonem prodělávali. Tady je nutno vymyslit nějakou jinou kombinaci. Ano, ty Huzzlonovy oči! Ty tu Bowdenovi chyběly!

Nicméně však začal Bowden zkoumat možnosti spojenectví. Dotaller si vedl vyhýbavě. A v Madrasu začal na svou pěst.

Pears, s nímž se Bowden za zády Jany denně scházel, naznačil nedávno Bowdenovi, že Dotaller už Pearsovi udělal nabídku. Najde-li se Aurelius a nepřežije-li to, dostane Pears hezkou sumu. A tenhle šejdíř Pears zároveň Bowdenovi dal znát, že Ariel zůstane, nebo nezůstane naživu podle toho, od koho Pears víc dostane.

„Především je nutno Ariela najít,“ řekl Bowden Pearsovi.

„A co s ním potom chcete dělat?“ zeptal se Pears.

„Dáme ho úředně prohlásit za nesvéprávného jako duševně chorého a pěkně si ho budeme držet doma v Londýně pod zámkem. Nezapomínejte, že jsem jeho opatrovníkem!“ odsekl Bowden. Tato odpověď nešla pod vousy obojetníkovi Pearsu-Bcharavovi. Létající člověk, nejdrahocennější vymoženost pro Theosofickou společnost, čili zároveň pro Pearse, a pustit si ho z rukou, zrovna tak jako zavraždit si ho, z toho nic nekouká. Ale raději zavraždit, než pustit. Ani hnutím brvy nedal Pears znát Bowdenovi, co má za lubem, ale v duchu rozhodl, že přece jen bude líp, až jednou přijde čas, nějak se s Bowdenem dohodnout. Ať jen si Bowden doživotní opatrovnictví Ariela vybojuje, ať si jeho majetkem disponuje, ale dá Ariela k disposici theosofům, případně i za pěknou odměnu — londýnské ústředí už se postará.

Ale především se musí Ariel najít. Pears už věděl, že Ariel s Šaradem letěli na křídle letounu do Madrasu a nedaleko od města letoun opustili. Dál stopa po uprchlících mizela.

„Určitě je někde v okolí Madrasu,“ řekl Pears. „Hlad je přinutí jít mezi lidi. Ve všech vesnicích mám své agenty.“

„Ale Ariel může uletět,“ namítl Bowden.

„S Šaradem, alespoň s tím neuletí daleko, a Šarada on neopustí,“ řekl sebejistě Pears. Ani Bowden ani Pears neměli tušení, že Ariel s Šaradem uletěli touž linkou opačným směrem na severovýchod, do Bengálska.

„Teď ještě poslední otázka,“ řekl Bowden. „Vy, Pearsi, přece jen musíte promluvit se slečnou Haltonovou. Nemohu ji zavést do školy, která neexistuje. Musíte zahrát ředitele léčebného ústavu.“ A Bowden velmi přesně Pearse poučil, jak se musí chovat a o čem má s Janou mluvit. Ještě ten den se Pears s Janou Haltonovou setkali.V evropském obleku a velikých, želvovinou obroubených brýlích vyhlížel Pears docela solidně a budil důvěru. Omluvil se j í, že ji dříve navštívit nemohl. Ve škole měli karanténu. Projevil jí hlubokou soustrast nad žalostným osudem jejího duševně chorého bratra. Škola použila všech možných léčebných prostředků, aby navrátila Aureliovi duševní zdraví. Léčili ho nejlepší psychiatři, ale všechno úsilí bylo marné. Při jednom záchvatu přes nejpřísnější dohled se Aureliovi podařilo uprchnout. Víte přece, jak lidé duševně choří bývaj í mimořádně chytří, odvážní a vynalézaví. Podařilo se mu dostat se na střechu, odtamtud přeskočil na strom a utekl. Ale ať jen je Jana klidná. Však se ho podaří vypátrat. Všechna potřebná opatření byla učiněna.

Jana se právě chystala, že se podrobně vyptá Pearse na Aureliovu nemoc, ale vtom se nečekaně vřítil do pokoje Dotaller. Už tři dny a tři noci nebylo po něm ani vidu ani slechu. Teď vypadal celý utrmácený a z míry. Ani se neoholil a byl ještě v cestovním obleku.

„Už se ví, kde je Aurelius!“ vykřikl, ani nepozdravil a svalil se do křesla.

„Kde, jak jste se to dověděl?“ pršely otázky.

„Jsem k smrti unaven, dejte mi, prosím vás, něčeho napít!“

Jana mu podala sklenici vody.

„Děkuji vám. Jak jsem ho vypátral? Hned jak jsme přijeli do Madrasu, spojil jsem se s jedním ze svých kolegů, s advokátem Bultonem. Už dvacet let žije v Indii a je tu jako doma. Ani si nedovedete představit všechna jeho spojení. A toho jsem požádal, aby mě okamžitě informoval o všem, co se doví o létajícím člověku.“

„O létajícím člověku?“ podivila se Jana.

„Ano, o Aureliovi. To je ta jeho posedlost. Copak vy nic nevíte? Usmyslil si, že může létat. A před třemi dny si mne k sobě pan Bulton pozval a sdělil mi, že byl u něho jeden klient z Udajoury. Ten slyšel od svého známého, který navštívil tamějšího rádžu, že se u rádži objevil létající člověk. Nic podrobnějšího jsem se nedověděl, ale klíč tu byl.“

„A proč jste mi o tom nic neřekl?“ zeptal se mrzutě Bowden. “Ani minutu jsem nemohl otálet, chápete přece,“ odsekl Dotaller.„Měl jste poslat telegram z cesty, byli bychom vám pomohli,“ supil se Bowden, ale Dotaller na jeho poznámku zůstal odpověď dlužen a pokračoval:

„Rovnou od Bultona jsem zajel na letiště, zaletěl do Kalkaty, odtamtud do Udajoury, tam jsem vyhledal jeho klienta, vyzvěděl, kde sídlí rádža, a k němu. O rádžovi Rádžkumárovi mi řekli, že je to typický východní despota a nadutec, a skutečně, neráčil mě přijmout. Ale podplatil jsem jednoho z jeho sluhů a dověděl jsem se, že v rádžově paláci létající člověk skutečně je. Jak se tam dostal, nevím, ale dověděl jsem se, že si rádža velmi libuje, co s ním má za vyražení. A jakmile jsem tohle všechno zjistil, hned jsem se vrátil, abych vás o tom informoval. Můžete mi snad něco vytknout, pane Bowdene?“

„Jen proto jste se vrátil, že vás rádža nepřijal, a teď se bez naší pomoci neobejdete,“ žlučovitě poznamenal Bowden.

„Třeba, a je na tom něco špatného?“ namítl Dotaller. „Kdyby mne byl rádža přijal a dal mi Aurelia, samozřejmě bych se vrátil i s Aureliem, nemyslíte?“

Bowden nepovažoval za nutné prodlužovat hádku s Dotallerem. Bowdenovi a Pearsovi bylo jasné, že se Dotaller snaží dostat do rukou všechny nitky. Naštěstí se to Dotallerovi nepodařilo. Ale Dotaller jim neřekl ani zdaleka všechno, co se dověděl, co viděl a podnikal. Opravdu se mu podařilo zjistit, kde Aurelius je. A dověděl se i to, za jakých okolností se Aurelius ocitl v rádžově paláci, i když neuvěřil, že Aurelius dokáže létat. K rádžovi samému se mazaný advokát ani nepokusil proniknout. Navázal spojení se sluhy z nejnižších a nejzhrdanějších kast. Počítal s tím, že mezi nimi najde lidi, kteří by byli ochotni uskutečnit jeho záměr. Snažil se je podplatit, aby Aurelia zavraždili. Ale sluhové se sáhibovy nabídky úplně zhrozili. Sáhibové se vždycky ze všeho dostanou a domorodý sluha neunikne nejstrašněj ším mukám, doví-li se rádža, že ho zradil nebo obelhal.

„Ani za kus zlata, jako je tento palác,“ odpověděl Dotallerovi šedovousý zahradník. A se stejnou se potázal i u ostatních sluhů.

Dotallerovi hned bylo jasné, že s těmito lidmi nic nepořídí. A co horšího. Ze strachu by mohli prozradit sáhibovy záměry. Za takových okolností bylo samozřejmě velmi nebezpečné dlouho se zdržovat v dosahu rádži.

Dostat se k rádžovi ve skutečnosti vůbec nebylo tak těžké. Jako všichni místní mocnáříčkové i on velmi rád hostil sáhiby. Ale pustí rádža Aurelia? To stále ještě není jisté. Všichni sluhové zpívali stejnou, jak velmi si rádža létajícího člověka cení. A i kdyby ho rádža propustil, co by tím Dotaller získal? Sám Dotaller, i kdyby Aurelia nakrásně dostal, sám přece ho nemůže zavraždit. Na to byl advokát příliš opatrný, než aby si vraždou špinil ruce. Zahyne-li Aurelius v rádžově paláci, bude to v pořádku. Jinak by tomu bylo, kdyby Aurelius zmizel beze stopy z rukou Dotallera. Ovšem, Dotaller by se mohl vymluvit, že Aurelius uprchl a na útěku ho stihlo neštěstí. Ale Dotaller nebyl zbůhdarma advokátem. Z vlastní praxe věděl, jak nejnepatrnější neopatrnost nebo neobezřetnost mívá pro zločince ty nejosudnější následky a jak někdy i po několika letech vycházej í najevo zločiny, zdánlivě už dávno zapomenuté. Kdepak, gentleman si přece nepotřísní ruce krví. Ať tohle za něho udělaj í jiní, jeho ruce musej í zůstat čisté!

A konec konců, když se to tak kolem a kolem vezme, proč by Aurelius nemohl zůstat naživu. Hlavně vyrvat ho z drápů Bowdenovi a Pearsovi. Už brzy bude plnoletý. A Dotaller už se postará, aby soud prohlásil Aurelia za svéprávného. Opatrovnictví bude pak zrušeno, Aurelius bude žít pod jednou střechou s Janou, a je samozřejmé, že stejně jako jeho sestra ho zplnomocní, aby se staral o všechny jeho záležitosti.

I zosnoval tedy Dotaller nový plán. Jestliže k rádžovi zajede Aureliova sestra, Aureliův opatrovník a Dotaller a sdělí mu, jaká práva mají vůči Aureliovi, a připomenou-li, že Aurelius je syn velkokapitalisty, bude rádža muset povolit. Jana už se nebude chtít odloučit od svého bratra. A všechno bude pak v pořádku.

„Už jsem řekl,“ pokračoval po kratičké chvíli, když se všichni odmlčeli, „že je rádža despota a člověk zpupný. Ale zajedete-li k němu vy, slečno Jano, a vy, pane Bowdene.“

„Už je to venku, jako bych to neříkal!“ nezdržel se Bowden. „Bez nás to nešlo!“

“Neříkám nic jiného. Vy, pane Bowdene, jak se zdá, máte chuť se hádat.“„Já také musím jet,“ prohlásil Pears.

„Podle mého není nezbytné, abyste jel,“ zamračil se Dotaller.

„Naprosto nezbytné,“ stál na svém Pears. „Jako ředitel školy a léčebného ústavu, kde byl Aurelius Halton v ošetřování, mohu rádžovi dosvědčit, že mladík není příčetný a musí tedy žít ve zvláštních podmínkách.“

Bowden uvážil situaci, a protože mu ze všech soupeřů nejnebezpečnější připadal Dotaller, řekl si, že bude dobře, bude-li mít navíc spojence, a proto podporoval Pearse. Jana nic proti tomu neměla, a Dotaller tedy musel přikývnout.

Rozhodli, že nebudou ztrácet čas a ještě ten den poletí.

Dotaller se podjal úlohy průvodce. Bez zvláštních příhod se dostali do pohádkového rádžova paláce.