Ariel šel a šel. Ani nepozoroval, že v zamyšlení vyšel z lesa ke břehu jezera a dal se cestou k palácům. Ba ani jejich oslnivou krásou se nekochal.
Ze zamyšlení ho vytrhl hysterický ženský křik.
Ariel se zarazil. Rozhlédl se.
Vlevo se táhla nízká kamenná zeď, oddělující rádžův park od cesty. Polonahý, snědolící člověk metl cestu. Za zdí v parku studna. U studny žena, „pravověrná“, v zelené hedvábné sari. Nakloněna nad studní rvala si rozcuchané vlasy a zoufale křičela:
„Můj syn! Mé dítě! Pomoc! Zachraňte mi syna! Spadl do studně!“ Metař odhodil koště, přeskočil zídku a běžel ke studni.
Jakmile však žena metaře uviděla, vrhla se proti němu jako zběsilá saň a roztáhla ruce.
„Neopovažuj se!“ ječela. „Nepřibližuj se! Tvůj dech poskvrňuje!“
„Volala jsi přece o pomoc,“ namítl zaraženě metař.
„Ať raději utone, ať raději zemře, než abys ho dotekem poskvrnil!“ křičela fanaticky. Pária z rodu dědičných metařů sklonil hlavu jako spráskaný pes a odcouval k zídce, přeskočil ji, sebral koště a nechápavě pokyvoval hlavou.
Zena se znovu rozkřičela.
„Pomoc! Pomoc!“ Z paláce vyběhli sluhové. Ale všichni páriové. Viděli, jak žena zahnala metaře, zastavili se ve vzdálenosti, jakou obyčej předpisuje, a nevěděli, co počít. Někteří z nich odběhli zpátky do paláce. Asi zavolat na pomoc někoho z vyšší kasty, kdo by dítě zachránil, aniž je poskvrnil. Žena ochraptěla, přestala křičet. Už jenom ztrnule civěla do studně. Skličující ticho. Ariel zaslechl přidušený dětský nářek, jako když zoufale beká jehňátko. V tom okamžiku na všechno zapomněl. Vznesl se obloukem z cesty ke studni, nad studní zpomalil let, a do studně. Diváci vykřikli a strnuli, matka dítěte se skácela v mrákotách. Ariela zamrazilo. Studně byla hluboká. Sluneční jas vystřídala úplná tma. Za okamžik se však Ariel trochu rozkoukal, na dně se zaleskla voda. Rozpoznal černou skvrnku. Děcko ve vodě! Od černé skvrnky blysknavá kola. Ariel zavadil o něco rukou. Provaz.
Zvolna se snesl až ke dnu. Na provaze viselo vědro. Plavalo na hladině, nakloněno, napůl plné vody. Ve vědru asi tří nebo čtyřleté děcko. Do vědra pomalu natékala voda. Ještě chvíli, a děcko se utopí.
Ariel vzal chlapce a pomalu se vznášel vzhůru. Voda crčela z dětských šatů. Na kamenných zelených stěnách studně visely těžké krůpěje vody.
Sluneční jas a zář. Ariel mhouřil oči. Pootevřel je, kam položit chlapce. Přeletěl roubení studně a snesl se k ženě. Někdo mu vytrhl dítě z rukou. A v tom okamžiku pocítil, že ho uchopilo několikero rukou.
Vytřeštil oči a spatřil lidi oděné v přepychových hedvábných šatech, vyšívaných zlatem. Na něčím malinovém rouše se duhově třpytil drahokam.
„Odvažte provaz od vědra,“ velel člověk s drahokamem.
Několik sluhů se vrhlo ke studni, vzali vědro a odvázali provaz. Ariela předali sluhům, a ti ho pevně svázali. Lidé v přepychových oděvech couvli, aby se neposkvrnili.
„Do paláce!“ dál velel člověk s drahokamem.A než se zmatený Ariel zmohl na slovo, vedli ho k paláci svázaného, uprostřed houfu sluhů. Pevně drželi provaz.
„Teď neuletím!“ pomyslil si Ariel.
Zaslechl, jak matka zachráněného děcka řekla nějaké staré ženě: Damino! Vezmi Anata a odnes ho ke mně do zenanu. Nesmím se ho dotknout. Kdoví, může být poskvrněn.“