Ariel

Kapitola šestá Do neznáma

Ariel vyšel z Hydovy laboratoře a dal se do koleje stezičkou parkem. Našlapoval opatrně, jako by se teprve učil chodit a došlapoval podešvemi sandálů tak důkladně, že písek pod nohama pronikavě skřípěl. Byl si jist, že ho sledují.

Pořád ještě byl cele v zajetí bezprostředních dojmů z laboratoře. Může létat! Tato myšlenka ho naplňovala slastným vzrušením. Ale měl strach si uvědomit jeho příčiny hned zde, v parku, za slunečního světla, provázen pohledem Bcharavy, který v zádech cítil. Ariel se bránil, nepřipustil, aby na povrch vědomí vystoupily myšlenky, které se v jeho srdci rozj ásaly jak jitřní píseň. Svoboda!

Volnost! Zpíjel se jenom melodií této písně.

Až teprve za rohem, velmi opatrně, aby myšlenka nepřešla v čin, si pomyslil: „Stačilo by, abych si řekl chci, a mohu se vznést a uletět z této nenáviděné školy, pryč od těchto strašných lidí.“ A tím úporněji, tím důkladněji našlapoval po skřípajících oblázcích.

Nikdy, celá ta dlouhá léta pobytu ve škole, neopouštěla Ariela myšlenka uprchnout a na svobodě vyzvědět svou minulost a vypátrat své příbuzné.

Přes všechny zápovědí a zákazy, přes všechny domluvy utvrzované hypnózou, když býval v noci o samotě, snažil se vyvolat si v paměti vzpomínky z raného dětství, z doby, než ho odvezli do Dandaratu.

Někdy se mu obrázky z této minulosti, pouhé úryvky, jež uchovala jeho paměť, zjevovaly i ve snu, a tyto sny bývaly dokonce jasnější než vědomě přivolávané vzpomínky. Vídal úplně jinou zemi, olověnou oblohu, uliční lampy, matně probleskující hustou, šedivě rezatou mlhou, obrovské, v mlhách a deštích zbobtnalé budovy, lidi, kteří se náhle zjevovali a stejně náhle mizeli v ponurých chuchvalcích dýmu.

Sedí v autu a vyhlíží do tohoto učmouděného, sychravého, rozmáčeného světa. Náhle se obraz mění.

Veliký pokoj. Ohromný krb, polena v něm plápolají. Ariel na koberci a staví si domek z kostek. Vedle na hedvábné podušce světlovlasé děvčátko, a podává mu kostky. V měkké lenošce, u krbu, s otevřenou knihou na klíně, stařenka v černém krajkovém čepečku přísně shlíží přes brýle.

Do pokoje vchází člověk v černém. Má zlé, jako výr kulaté oči a odporně falešný úsměv na rtech. Tohohle člověka se Ariel tolik, tolik bojí a k smrti ho nenávidí! Člověk v černém jde po koberci, úsměv se mění v úškleb, oči jiskří zlobou. Rozšlapává domek z kostek. Ariel pláče, a.

probouzí se. Za oknem obrysy palmových listů, na obloze třpytné veliké hvězdy. Každou chvilku se kolem okna mihne netopýr. Dusná noc, Indie. Dandarat.

Někdy se Arielovi zdává, že je v malém, dusném, rozkolébaném pokojíku. Za kulatým oknem se vzdouvají obrovské, strašné, zelené vlny. A proti Arielovi na divaně člověk v černém, ještě strašněj ší než vlny, týž, co mu ve snu nebo ve skutečnosti rozdupal domek z kostek.

Jiné vzpomínky z nejranějšího dětství Arielova paměť “neuchovala. Peklo Dandaratu v ní vyhladilo minulost. Ale nicméně v Arielově srdci tyto zlomky vzpomínek žijí jako několik stébélek trávy v písečné poušti.

Osamělost, smutné dětství, neradostné mládí. Bez příbuzných, bez přátel. Jenom tady Šarad.

Chudák Šarad! Teprve na prvním stupínku všech těchto útrap, všech těchto muk. Vyrvat ho tak z tohoto pekla!Mohu létat!.“ Ale Ariel vůlí zahání tuto myšlenku a pevně došlapuje na zemi. Arieli! Bratře!“ radostně šeptá Šarad, jen přítel otevřel dveře, ale okamžitě umlká při pohledu na přísný výraz tváře. Zřejmě není čas na rozprávku.

Zazněl gong, volající k snídaní a přátelé jdou do jídelny mlčky, ani pohledem nedávají znát své přátelství.

Ten den vychovatelé několikrát pokárali Šarada pro nepozornost. Byl to ale den bez konce!

Před západem slunce přišel do Arielova pokojíku Bcharava a přikázal Arielovi, aby si nezapomněl u školního hospodáře vyžádat nový oblek.

„Zítra v pět ráno přijdu pro tebe. Buď připraven. Umyj se a oblékni se do nových šatů.“ Ariel pokorně přikývl.

„Jak pokračuje Šarad?“ zeptal se už na odchodu Bcharava.

„Spatně se soustřeďuje,“ odpověděl Ariel.

„Větší přísnost, víc trestat,“ řekl Bcharava, zlostně pohlédl na chlapce a odešel. Jako každý den, než se směli uložit k spánku, uložil Ariel Šaradovi, aby přečetl nahlas několik úryvků z posvátných knih. Přikázal mu to klidně, přísně, ať jen Šarad čte hlasitě, s přednesem jak náleží.

Přesto však Šaradovi neuniklo, že se Ariel při poslechu několikrát chvatně podíval z okna a pokaždé se mu přitom stín neklidu mihl v tváři. Stromy v parku šuměly v prudkých závanech větru věštícího déšť. Z dálky bylo slyšet slabé dunění hromu, ale na obloze se stále ještě třpytily hvězdy. Až teprve když pravý okraj širokého pruhu mléčné dráhy začal temnět od vylézajícího mraku, vydechl si Ariel s úlevou. Za chvilku se ozval šelest prvních těžkých krůpějí deště. V temnotě příjemně zazněl gong, oznamující, že nastal čas, aby se chovanci uložili k spánku. Šarad zavřel tlustý svazek. Ariel sfoukl lampičku. Seděli zády k sobě na rohoži, potichu, potmě.

Chlapec zaslechl, že Ariel vstal. Sám také vstal. Ariel ho objal a potěžkal.„Jako pírko!“ šeptl Ariel a něčemu se potichu zasmál. „Chceš, abych tě zdvihl ještě výš?“ Šarád pocítil, že ho Ariel vyzdvihl vysoko, velmi vysoko, až někam ke stropu, chvíli ho podržel nahoře a spustil. Jak tohleto je možné? Copak ten Ariel má tak dlouhaté ruce?

„Ulehni, Šarade!“ zašeptal Ariel.

Oba ulehli na rohožku a Ariel zašeptal chlapci do ucha.

„Poslyš, Šarade! Hyde ze mne udělal létajícího člověka. Rozuměj, mohu teď létat jako pták.“

„Ale vždyť nemáš křídla, bratře?“ zeptal se Šarad a šmátral Arielovi po zádech.

„Dovedu létat bez křídel. Jako létáváme ve snu. Asi mne chtějí ukazovat lidem jako zázrak. Ale já. já chci uletět z Dandaratu.“

„Co si tu bez tebe počnu?“ rozplakal se Šarad.

„Pst, neplač! Chci tě vzít s sebou. Jsi jako pírko, a myslím, že dokážu uletět i s tebou.“

„Vezmi mne, vezmi odtud, dado! Je tu tak zle, taková hrůza je to tady! Zemřu tu bez tebe!“ šeptal chlapec.

„Však tě vezmu. Slyšíš, rozpršelo se. To se hodí. Potmě nás nikdo neuvidí. Okno je otevřeno.

Pst. Někdo jde. Mlč!“

Vrzly dveře.

„Arieli, spíš?“ uslyšeli Bcharavův hlas. „Arieli!“

Ariel sebou na lůžku škubl, zhluboka si vydechl, a pak, jako by se znenadání probudil, vyhrkl:

„Ach, to jste vy, učitel, otec Bcharava!“

„Proč sis nezavřel okno, Arieli? Podívej, co je na podlaze vody!“ Bcharava zavřel okno, stáhl roletu a mlčky odešel.

Ariel pochopil. Bcharava ho hlídá, nevěří. Okno se dá otevřít, to je pravda, ale Bcharava určitě dal okno střežit zvenku. Stačí vytáhnout roletu a hlídky všechno zalarmují.

Šarad vedle na rohoži se celý roztřásl jako v záchvatu zimnice. Venku už lije jako z konve. Bouřka se blíží, rachot hromu je stále častější, hlasitější. Blesky se množí a průsvitnou roletou osvěcují pokojík modravým světlem. Ariel stojí u okna, mračí se. Pak sundává z dřevěného věšáku ručník a šeptá Šaradovi:

„Za mnou!“

Poodhrnují rákosovou stěnu. Vstupují do vedlejší místnosti. Tichounce, tiše se kradou na chodbu. Úplná tma. Ariel jde napřed. Za ním Šarad. Křečovitě svírá konec ručníku. Všechno spí. Kolem dokola naprosté ticho. Sestupují a vystupují po schodištích, neslyšně procházejí dlouhými chodbami, nakonec vystupuj í po dřevěných točitých schodech.

Ariel otvírá průlez na střechu. Oslepil je blesk, ohlušil rachot hromu, Pohltil lijavec. Vylézají na rovnou střechu..

„Na záda, Šarade!“ šeptá Ariel.

Šarad vyšplhal Arielovi na záda, Ariel si ho přivázal ručníkem a vzpřímil se. Rozhlíží se. Zablesklo se a Ariel spatřil pod sebou široké nádvoří, zatopené vodou a blyštící se jako jezero. Budovy Dandaratu, vysoká zeď kolem dokola. Tam v dálce světla Madrasu, za Madrasem oceán. Ariel cítí na zádech, jak se Šarad třese.

“Už poletíme?“ šeptl Arielovi do ucha.Ariela se zmocňuje vzrušení. Doopravdy se vznese? V

místnosti, tam se to snadno létalo, ale teď, v bouřce, lijáku, s Šaradem na zádech. Co když spadnou na nádvoří?

Zařinčel gong. Na tuto dobu něco úplně nezvyklého. Poplach! V tu chvíli Ariel v duchu spatřil Bcharavovu rozlícenou tvář, vzpomněl si, jak vyhrožoval. Ariel se vznesl nad střechu. Hlava se mu zatočila, myšlenky se zakalily.

Jako letoun, který zakroužil nad letištěm, než se vydá určeným směrem, zakroužil Ariel nad střechou. Nádvoří už se naplnilo výkřiky, zazněl výstřel, rozžehla se světla venkovních lamp, v oknech se rozblikaly lampičky.

Proudem tropického lijáku se Ariel pustil nazdařbůh, a aby se mu snáz letělo, dal se po větru, dujícím od jihozápadu.

Dole se mihlo nádvoří, rovné střechy, park, zdi.

Vítr unáší Ariela k oceánu. Po levici, ve světle blesků, vidí Ariel pohoří, vpředu madraská světla. V

pevnosti sv. Jiří září ohnivé oko majáku.

Ted letí Ariel nad písečnou planinou tak nízko, že vidí rýžová pole. A opět písčiny. Déšť bičuje tělo, vítr sviští v uších, cuchá vlasy.

Dole se plazí vlak, svítící had. Po vlnách oceánu pluje parník. Blíží se k přístavu, sirény houkají. Madras. Rmutná říčka Kubana se vylila z břehů. Úzké, křivolaké uličky „Černého města“, změť nízkých cihlových domků a bambusových chýší, klaxony aut, zvonění tramvají. Nad střechami města ční kupole observatoře, nabobův palác.

Ted přeletují botanickou zahradu. Ve světle uličních lamp a v záři blesků lze rozpoznat kokosovníky a datlovníky, indické smokvoně s kořáním spuštěným z větví, bambusové háje, kávovníky.

Z cestičky v parku je slyšet výkřiky. Až teď si Ariel uvědomuje, jak neopatrně si počíná, že letí nad městem. Ale let ho tak ohromil, že není pánem svých myšlenek. Chvílemi mu to všechno připadá jako sen. Šarad něco volá, ale v šustotu lijáku a svištění větru mu Ariel nerozumí. Nakonec Šarad vykřikl Arielovi přímo do ucha:

„Lidé nás vidí!“

Místo odpovědi Ariel prudce odbočil na západ k horám. Cítí, že slábne. Celé tělo jako by bylo v parní lázni, těžko se dýchá. Ale musí uletět co nejdál od Dandaratu, pryč od Madrasu. Dunění hromu začíná utichat, liják slábnout, ale vítr nepřestává. Opět je unáší k oceánu. Ten je může zahubit. A Arielovi ubývá sil. Šarad se drží jako klíště. Ariel cítí na zádech teplo svého chráněnce.

Letí a letí, v bouři a temnotě, do neznáma.