Ariel

Kapitola pětadvacátá Vladař je jako počasí

Sluhové strčili Ariela do pytle, pytel zavázali a někam nesli. Mochitův náměstek všecek ochraptěl, než se mu podařilo přimět sluhy, aby provedli všechny jeho rozkazy. Nový pytel nesehnali, a nakonec se náměstek musel spokojit se starým a ne dvakrát pevným. Vyjasnilo se. Ariel ucítil čerstvý vzduch. Nesou ho přes nádvoří. Pak se zatmělo, vzduch byl zatuchlý, a mnohem chladnější. Nesli ho dlouhými chodbami, pak sestupovali po strmých schodech. Opět chodby, zase schodiště. Nakonec ho položili na studené dlaždice. Zasvitlo žluté světlo svítilny. Rozvázali pytel a mlčky do něho vložili dva těžké kameny. Ariel si všiml, že se v očích jednoho sluhy zaleskla slza. Na tvářích ostatních mlčelivý soucit. Ale Mochitův náměstek jako ostříž hlídal každý jejich pohyb. Ariel spatřil roubení kamenné studně. Vida, kde končí svůj život létající člověk! pomyslil si.

Dva sluhové pytel zavázali, zdvihli Ariela, zanaříkali a vhodili do hluboké studně. V paláci v Šjámině komnatě svíjel se Mochita u nohou svého pána, bil se do čela pěstí a ječel.

“Smiluj se, pane!“

Rádža zběsile pobíhal po místnosti, odkopával Mochitu a křičel: “Ty, jenom ty, ty sám jsi vším tím vinen! Prokletý, hnusný hade!

O nejlepší okrasu mého paláce jsi mne připravil! O největší mé potěšení, o létajícího člověka!

Pomluvil jsi ho a pomluvil jsi nejpočestnější ze všech žen! Zemře-li Šjáma, a určitě zemře.“

„Bohové ji zachovají, pane! Lékař řekl.“

„Zákeřníku! Jak se jen mohl tvůj jedovatý jazyk opovážit pomluvit ženu nejlepší na světě!

Proč mor neschvátil tvůj hadí jazyk? Lháři, tys mne donutil, abych spáchal zločin. Před smrtí člověk nelže, a ona zvolala. “

„Ona nezemře, pane!“

„Že se ničím neprovinila a že ty, bídáku, že tys ji pomluvil. A já prohlédl!“ Rádža zatleskal.

„Milost, vladaři! Vyslyš mne!“

„Milost? Hade!. Odvlečte tuto stvůru!“ poručil rádža sluhům. „Do tygří klece s ním! To bude podívaná!“

Sluhové se chopili Mochity. Zaúpěl jako by ho už do tygří klece uvrhli.Sotva však ho vynesli do sousední místnosti, hned přestal křičet a žadonil:

,Neházejte mne tygrům dnes! Počkejte do zítřka. Tisíc rupií vám dám každému. Zítra rádžu hněv přejde, a sám vás dá popravit, když mne hned hodíte do klece. Ještě mu budu dobrý! A vám také budu dobrý! Slyšíš, Bánkime, slyšíš Ganendro?. Každému tisíc rupií! Zítra se rádža zeptá:,Kde je můj milý Mochita?' a nebude-li Mochity,Kdo se opovážil ho uvrhnout do tygří klece? Připravit ho o hlavu?.'A neuvrhnete-li mne tam, řekne:,Dobře jste udělali, že jste ušetřili mého dobrého Mochitu!'

a štědře se vám odmění. A pro jistotu honem nakrmte tygry, ať se přežerou. Aby jim kusy masa z krku lezly. Aby se bestie ani podívat na mne nemohly!“

Všechno tohle se sběhlo v předvečer dne, kdy Bowden, Pears, Dotaller a Jana navštívili rádžu.