Ariel

Kapitola čtyřiačtyřicátá K přátelům

„Proč tak pozdě? Kde máš věci? Proč ses tak zadýchal?“ zasypala bratra otázkami Jana.

„Už jsi připravena? Pojeďme ihned. Povím ti všechno až cestou. Tak tak, že mne nestihlo neštěstí.“

V autě, cestou do přístavu, řekl sestře smyšlenou historku. Přepadlí prý ho gangsteři, kteří ho chtěli unést, aby dostali výkupné. V Americe je to věc docela běžná. Obrovským skokem se zachránil. Ale neletěl, ne, to ne. O nic víc neskočil, než jako skákal v cirkuse. Jak je dobře, že už jsou koupeny lístky na parník.

„Sám teď vidíš, že jsem měla pravdu, když jsem tak trvala na tom, abychom co nejdříve odjeli,“ pochválila si Jana.

„Však už jsem si to také pomyslil,“ upřímně přitakal Ariel.

Jana se zatvářila blahovolně a řekla:

„Vždycky dej na mne.“

Ariel si volně vydechl, teprve když obrovský zaoceánský parník odrazil od přístavního můstku a začal se vzdalovat od pobřeží. Štěstí, že gangsteři nedovedou létat!

Stál u zábradlí na palubě a díval se, jak se v mlhavé dálce rozplývají obrysy a hasnou světla města, stejně tajemného a hrůzného, jako je daleký Madras.

Pluli dlouho. Pokaždé o půlnoci ručičky všech lodních hodin poskočily o hodinu kupředu a čas od času se otřásl vzduch hlubokým mohutným zahoukáním sirény. To když měli potkat parník, plující opačným směrem. Cestující si krátili chvíli v biografu a na tanečních parketech, ale Ariela Jana přemluvila, aby nevycházel ze své kajuty. Ze strachu, aby se na parníku nenašli lidé, kteří viděli v Americe „Div světa — Nepřemožitelného Binoje“. A Ariel se vymluvil na nemoc a celou cestu proseděl poslušně o samotě. Naplněn steskem celou tu dobu vyhlížel okrouhlým oknem v boku lodi na jednotvárnou hladinu moře.

Jedinou potěchu nalézal ve vzpomínkách na přátele v nekonečné dálce. Za nic na světě by se nezřekl těchto vzpomínek. Vzpomínek na Lolitu, Šarada a Nizmata. Nakonec, když už se blížili k Londýnu, nezdržel se Ariel, aby nepověděl sestře o své Lolitě. Jana si dala podrobně vylíčit, jakže ta dívka vypadá, zamyslila se a řekla:

„Ale to není ta žebračka, co tak vykřikla, když jsme tě našli u cesty v příkopě?“

„Nevím,“ zamyslil se Ariel. O tomhle nevěděl. Byla snad tehdy Lolita tak nablízku?

„To tě tak okouzlila, že o ní tolik přemýšlíš?“

„Já. Ano, ovšem, je velmi chudá, i když ne žebračka. Tak žijí v Indii milióny lidí. Je tak krásná, je jako sen. Rád ji mám a nikdy na ni nezapomenu.“

„Nechceš se snad ještě nakonec s tou umouněnou černotou oženit?“ krutě se rozesmála Jana.

„To tak ještě ke všemu! To je velkolepé! Sir Aurelius Halton vstupuje v zákonné manželství s lady Lokitou!“

„Lolita, a ne Lokita!“ odsekl Ariel.

Jana však brala celý ten spor na lehkou váhu a řekla:

„Musíš si dát našít pořádné obleky, Aurelie. Fraky, smokinky, převlečníky. V Americe jsi chodil jak nějaký úředníček. Barbara, moje přítelkyně, ta by se smíchy potrhala, spatřit takového hastroše.“ Ani cestou ani doma nenechala Jana svého bratra ani chvilku na pokoji. Jako by to ani sestra nebyla, ale přísná vychovatelka, které svěřenec neudělá nic na světě vhod. Tohle jsi neměl říci takhle, ale takhle, takhle to nedělej, ale takhle musíš! Musel se usmívat na lidi,které nemohl ani vidět. To přece velí dobrý tón! A těch zdvořilůstek co se mu navtloukala do hlavy. Ariel všechny tyto strázně a muka trpělivě snášel a v duchu si říkal: „Inu drezúra!“ Nejvíc ze všeho šlo Janě na nervy, jak se jej í bratr chová ke služebnictvu.

„Mluvíš s nimi jako rovný s rovnými, jako by s tebou školu vychodili!“ hartusila.

„Copak to nejsou stejní lidé, jako jsme my?“ ptal se Ariel.

Jana mu široce a dlouze vykládala, že člověk není jako člověk, že na světě musejí být páni a sluhové, že už se lidi tak rodí a že se pán k služebnictvu musí chovat s odstupem, že si je musí držet pěkně od těla. A naproti tomu k lidem ze svých kruhů musí být za všech okolností laskavý a vlídný.

„Ale co když se mi takový člověk z duše protiví?“ ptával se Ariel.

„Ty jsi ale úplně nemožný! Ani špetku vychování nemáš!“ zoufala si Jana. Stalo se, že se Ariel, Jana a Dotaller vypravili za město prohlédnout si cihelny, Haltonových majetek. Na Ariela jako by tam všechno padalo, všechno ho skličovalo. Nízké, nachýlené barabizny, všude jen hlína, strže a příkopy. Přecházeli po prknech v čvachtajícím blátě. Jana však tohle všechno neviděla. Vždyť přece z tohohle bláta, z téhle hlíny se dělaj í peníze!

Nějaká stařenka, dělnice, přecházela po prkně, uklouzla, upadla a nemohla vstát. Ariel k ní přiskočil, pomohl jí na nohy a zablátil si glazé rukavičky a svrchník ušitý na zakázku v nejdražším londýnském krejčovském závodě.

Jako by tu ani nebyl Dotaller, a před ustrnulou stařenkou se Jana do bratra zle pustila. Něco takového přece vůbec nemá Ariel zapotřebí. Ariel by se byl hanbou propadl, zarytě mlčel a utíral si kapesníkem ruce od hlíny.

Týden po příjezdu do Anglie měl Ariel dosáhnout plnoletosti. Jana se mohla ustarat. Takový veliký svátek! A věčně Arielovi opakovala, cože je to za velevýznamný den, že toho dne bude přijat do velkosvětské společnosti. Všem nejlepším aristokratickým rodinám byly rozeslány pozvánky.Ráno, v den Arielovy plnoletosti přišel opatrovník Bowden se svým společníkem Huzzlonem. A hned došlo mezi nimi a Janou k pohnuté scéně. Jana začala mluvit o vyúčtování a strhla se bouřka. Samozřejmě, že ani Jana ani opatrovníci na sebe nekřičeli a nevyhrožovali si pěstmi. Naopak, mluvilo se tlumeně a všichni se chovali na výsost zdrženlivě. Ale co slovo, to jed, co pohled, to šíp. A v podstatě to byla ta nejkramářštější tahačka. Vzájemná obvinění a urážky jen pršely. Ariela celý ten výjev sklíčil tak, že nevydržel a zamračen odešel do svého pokoje. Nervy měl na prasknutí. Zdálo se mu, že se vzduch nedá dýchat. Přestože venku bylo sychravo, otevřel okno dokořán. Pokoj se rázem naplnil mlhou a zápachem čmoudu z továrních komínů. Ariel prudce zabouchl okno a začal přecházet po pokoji. V duši se začínal vzmáhat protest, rodilo se rozhodnutí.

Závěr slavnostního dne přeplnil číši trpělivosti.

Pozvaní hosté se shromáždili a Arielovi připadalo, že je na nějaké maškarádě, že jde o nějaký hrůzný výsměch lidství. Nač se jen podíval, bylo falešné: falešné úsměvy, falešná slova, falešné vlasy, zuby, ba i ten ruměnec u dam byl falešný. Ani stopy svěžesti v žádném obličeji. Rezaté, pihaté, zubaté dívky a vychrtlí nebo zas přetloustlí, v tuku se topící a supící muži ve fracích. A všem, každému z nich musel Ariel stisknout ruku, na každého se vlídně usmát, každému říci několik přívětivých slov na uvítanou. A to všechno pod pichlavými pohledy Jany, která hlídala každičké jeho hnutí, každičké slůvko.

Při obědě seděl vedle Ariela samolibý, nadutý lord Forbes, a při dezertu začal zeširoka vykládat o Indii. Nemohl přijít Indům na jméno, jeho řeč se hemžila výrazy, jako „dobytek“, „primitivní zvěř, uctívající krávu“.

Ariel se dlouho přemáhal, ale nakonec už se neovládl a vybuchl:

„Většina těchto prostých, pracovitých a poctivých lidí si zaslouží mnohem víc úcty a vážnosti než mnozí z přítomných,'kteří když se to vezme kolem a kolem, žijí na účet právě těchto lidí!“ To bylo něco neslýchaného. Všechno rázem ztichlo. Lord Forbes se rozvztekal tak, že začal oklepávat nedokouřený doutník místo do popelníku do krabice s doutníky. Jana zbledla a s krajním vypětím sebeovládání se j í podařilo zabránit tomu nejhoršímu.

Ale zato ta bouřka, co se Arielovi snesla na hlavu, když se hosté rozešli. Jana úplně zapomněla na všechen dobrý tón, na své dobré vychování, ječela, že se takového bratra zříká, že v Arielovi není ani kapka šlechtické krve, ale jen a jen krev sprostá, že svého bratra bude muset dát na převychovám do nějakého ústavu, kde z něho udělaj í člověka, jinak se budou muset navždy rozejít. A že se postará, aby byl Ariel zbaven všeho majetku a vyhozen na ulici kde zřejmě najde společnost, ke které celým srdcem tíhne.

Ale co se nestalo. Ariel na to neřekl ani slůvko, jenom se mračil a vůbec se nenechal vyvést z míry. Janu to ohromilo, dostala strach.

To bylo podezřelé. Zatvářila se provinile, jako by litovala, že se unáhlila, a dokonce se omluvila, že se tak dala unést.

„Ty, ovšem, tím nejsi vinen. Nelze jedním skokem přeskočit z cirkusové arény do aristokratického salónu. A částečně mám vinu na tom i já. Uvést tě do společnosti, na to bylo ještě příliš brzy. Ale nakonec sám všechno pochopíš.“

„Už jsem pochopil. Už všechno chápu.“ odpověděl Ariel. „Neboj se, Jano, už ti neudělám žádnou nepříjemnost. Už je pozdě. Jsem unaven. Dobrou noc!“ A Ariel odešel do svého pokoje. Sestra zůstala v rozpacích.

Ariel se zamkl a dlouho přecházel po místnosti. Pak klidně sebral nejnutnější věci a s malým kufříkem odešel z domu.

Byla mlhavá noc. Na krok nebylo vidět. Ariel zavolal taxi a požádal řidiče, aby ho dovezl do přístavu.

Zaradoval se, když mu řekli, že za hodinu odjíždí veliký zaoceánský parník, obsluhující linku Londýn — Bombay — Madras. Koupil si lístek třetí třídy. Hrozil se pomyšlení, že by měl cestovat ve společnosti lidí, jako je sir Forbes, člen sněmovny lordů, kvůli kterému se s Janou tak nepohodli. Za hodinu obrovská zaoceánská loď odrazila od přístavního můstku k břehům daleké Indie. Lidé, stojící na pobřeží viděli, jak se v husté mlze vzdaluje tmavý, neurčitý kolos, zářící pruhy okrouhlých okének v bocích. V této předjitřní hodině jim parník připadal jako nějaká pohádková obluda, výtvor obraznosti. Potom se ještě nějakou dobu v dálce mihotala chabá světýlka, matnoucí a blednoucí. A nakonec i ta utonula v mlze.

Parník, který odvážel Ariela, zmizel jako sen.