Ariel

Kapitola jedenadvacátá Ano

Ariela odvedli do komnaty hned vedle rádžovy ložnice. Rádža chtěl mít Siddchu stále po ruce. Létajícímu člověku dali tucet sluhů, jako by to byl čistokrevný princ. Ostatně však všichni sluhové měli zároveň nejpřísnější rozkaz sledovat každý zajatcův pohyb.

S hlubokými poklonami nabídli panu Siddchovi koupel s voňavými esencemi, oděli ho v drahocenný šat a přinesli mu bohatý a chutný oběd.

Mezi ovocem bylo i mnoho vzácných plodů a mezi jiným i barmské mangustány. Ty Ariel jakživ neviděl a nevěděl, jak do nich. Vzal plod, pokusil se ho rozloupnout, zahryzl se do něho, ale ne a ne si s ním poradit.

Obsluhoval ho u stolu ctihodný šedivý Ind, vznešený jako bráhman. Potlačil úsměv nad jeho marným počínáním a řekl:

„Rozřízni plod nožem a ochutnej dužinu!“

„Na boha toho moc neví,“ pomyslil si sluha.

Po obědě se Ariel pohodlně uložil na tachtu. Už věru toužil po odpočinku. Snědý chlapec se nad něho naklonil a ovíval ho věj ířem. Venku, za vysokým, úzkým, zamřížovaným oknem poletovaly vlaštovky a Ariel jim záviděl.

Je tady líp než v Dandaratu, ale kdepak nějaký klid. Už tak dalece rádžu poznal, že věděl, jak je to s jeho vlídností, co je to za náladového člověka. Teď je Arielovi dobře, to je pravda, ale co bude zítra?. Jak rád by tuto pozlacenou klec vyměnil za chudobnou Nizmatovu chýši. Co si asi tak o něm stařec myslí, a Lolita, Šarad? Zmizel tak znenadání. Je odsouzen na celý život jen z klece do klece?

Proč nemá volnost jako ty vlašťovky. Nebýt téhle železné mříže, uletěl by k nim, tam, do nebeské modři.

Během dne rádža několikrát zašel do Arielovy komnaty, vlídně se zeptal, jak se mu daří, je-li spokojen s jídlem a obsluhou.

Rád by si byl už honem honem pohrál s novou hračkou, ale Šjáma naléhala, ať Siddchu nechá odpočinout. A rádža přes všechen svůj despotismus v mnohém se podvoloval své milované ženě. Měla pověst jedné z nejkrásnějších žen Indie a velmi mu pomáhala v jednání se sáhiby. Čeho by se byl od sáhibů sám vůbec nedomohl, na to stačilo jeho ženě pár slov a okouzlující úsměv. V noci Ariela několikrát probudil lehounký šramot. Spatřil vedle sebe rádžu v pantoflích s nahoru zahnutými špičkami.

Ráno se otevřely dveře a vstoupil do jeho komnaty rádža, stále ještě v spacím úboru, ale s kupou novin v hrsti. Usedl k Arielovi' a řekl:

„Tak jsme se o tobě už přece jen něco dověděli, Siddcho! Sám nečtu noviny, ale sekretář mě upozornil na zprávu o létajícím člověku. A je to samozřejmě o tobě. A samozřejmě ani včera ani tady na cestě z paláce jsi nepřišel na tento svět. Poslyš, Siddcho, buď si kdokoliv,“ laskavě a něžně cukroval rádža jako hrdlička, „ale svěř se mi, a neprohloupíš. Pojďme, něco ti ukážu. Ale, jak už jsem tě upozornil, nehněvej se, že si tě budu pěkně držet na řetízku, dokud se spolu nedomluvíme a nespřátelíme. Moji kovotepci a klenotníci dnes v noci oko nezamhouřili a vyrobili zlatý řetěz. Ale je příliš těžký a ani ne valně pevný. Museli tedy vyrobit železný, se zlatým pásem. Pareši!“ vykřikl rádža. Přiběhl sluha s řinčícím řetězem, navlékl Arielovi zlatou obruč kotem pasu, uzamkl přezku klíčem a podal rádžovi konec řetězu.

“Pojďme,“ opakoval rádža a pevně držel řetěz v ruce.

Vedl Ariela nekonečnou řadou síní vyzdobených zlatem, mramorem, slonovou kostí a majolikou. Všude mozaiky, reliéfy, inkrustace, vázy, sochy, květiny. Stěny jedné síně byly celičké osázeny jantarem, jiné křišťálem, jiné destičkami ze slonové kosti. Nade dveřmi visely obrovské sloní kly zdobené zlatem a jemně vyřezávané.

Ze slonovinové síně vedlo schodiště někam dolů.

Sestupovali po schodech dlouho, až se dostali do podzemí. Rádža vzal svítilnu a dal se chodbou. Svítil na cestu. Další schodiště, ještě hlubší sklepení. Nakonec došli k železným dveřím, s reliéfy zpodobňuj ícími přerozličné hady a draky.

„Jsme pod jezerem, které znáš,“ řekl rádža a otevřel těžké dveře.

„Jdi!“

„Zřejmě mě tu chce rádža zavřít,“ pomyslil si Ariel, když vstupoval do tmavého podzemí. Najednou něco cvaklo. Oslnivé světlo.

Podél stěn pod nízkou kamennou klenbou řada truhlic s víky s měděným kováním. Víka se vymrštila a Ariel užasl. Takovou podívanou často člověk nevidí. Jedny truhlice, jako by přetékaly krví, byly vrchovatě naplněny velikými rubíny, jiné smaragdy, vybarvenými jako mořská voda, v jiných duhově zářily diamanty a brilianty. Dále pak bezpočet truhlic plných topasů, chryzolitů, perel, tyrkysů, achátů, safírů, granátů, chryzoprasů, akvamarínů, turmalínů.

Červené, azurově modré, černé, zelené, žluté, jiskřivé a matné drahé kamení.

A ještě dál truhly napěchované zlatými pruty, zlatým pískem, stříbrem a platinou. K neuvěření, že v jediném paláci jediný člověk může mít tolik pokladů.

„Chápeš, Siddcho, co všechno znamenají tyhle hezké kamínky, co všechno tenhle žlutý kov znamená? Moc nad lidmi. Jediný kamínek, a kterýkoliv sáhib, zastávající vysoký úřad, udělá všechno, co se mi zachce. Už jsem jim rozdal hezkou hromádku takových kamínků. A stačí trošičku větší kamínek, a udělá pro mne všechno indický místokrál, a ještě trošičku větší a sám král Velké Británie mi udělí šlechtický titul i s přelaskavými věnovacími listinami, kde mě do nebe vychválí. Ukážu ti je, Siddcho. Buď si kdokoliv, měj si jakoukoliv minulost, dokážu tě ochránit, budeš-li si přát. A dostaneš u mne, co nikde nenajdeš. Rozmysli si to. Nemusíš odpovědět hned. Přijdu po snídaní.“ Vrátili se do paláce.

Ariel osaměl. Smrtelně se bál, aby nepadl do rukou Pearsovi. A nikdo, kromě rádži, ho nedokáže ochránit, vyslídí-li ho Pears. Tím si byl Ariel jist. Dosud je mu rádža nakloněn. Proč se nesvěřit jeho ochraně? Lolita je blízko, nějak už to dokáže zařídit, aby se spolu setkali. A upadne-li u rádži v nemilost, rozhněvá-li se na něho. Ariel se pousmál a vyletěl si ke stropu. Určitě by se mu podařilo uletět!

A když za ním po snídaní rádža přišel, Ariel mu popravdě vypověděl všechno, co věděl o sobě a Dandaratu.

Rádža hltal Arielovo vyprávění a ze všeho nejvíc ho zaujala škola.

„A nemají tam ještě nějaké zázračné lidi, asi jako jsi ty?“ zeptal se.

„Jsou tam takoví, jejichž tělo může svítit nebo šířit kolem sebe vůni, jsou tam hadači myšlenek, věštci.“

„O tom všem musíme říci Mochitovi. Ale ty, chlapče, jsi stejně zázrak všech zázraků. Tak pověz, zůstaneš u mne dobrovolně? Když ano, odstraníme mříž z okna a tenhle řetěz zahodíme do vody/'

„A nesvolím-li, hodíš do jezera mne,“ řekl si v duchu Ariel a odpověděl:

„Ano. Ale jak tobě říkají, a kdo ty jsi?“

Rádža se rozesmál.

„Tys opravdu spadl z nebe! Jsem rádža Rádžkumár. Můžeš mi říkat prostě Rádžkumár. Stejně jsi člověk neobyčejný, i když člověk, Arieli. Od nynějška máš úplnou volnost zde v mém paláci a v mých parcích. Ale ne dál! Dáváš mi slovo?“

Ariel si vzpomněl na Lolitu — o té rádžovi nic nepověděl — už měl na jazyku, aby mu rádža dovolil létat i po okolí, ale rozmyslil si to. Řekl si, že na takovou prosbu je ještě příliš brzy a odpověděl:

„Dávám ti slovo.“

Rádža byl nadmíru spokojen. Létající člověk bez řetězu, s tím si lze vymyslit mnohem víc kratochvílí. A to bylo pro něho to hlavní.

Ještě téhož dne odstranili mříž z okna a řetěz zahodili do j ezera.