Ariel

Kapitola třiatřicátá Zázrak

Stalo se jedné neděle.

Pastor kázal v poloprázdném kostele o víře, zázracích a o zasahování ruky boží do věcí lidských.

„Bůh je všemohoucí, a nepřichází-li na pomoc lidem, pak jenom proto, že jejich víra není sdostatek pevná, když se k bohu o pomoc modlí. Neboť, zajisté, pravím vám, jak stojí v evangeliu, budete-li mít víru jako zrno hořčičné, díte hoře této: Přejdi odsud tam, i přejde, a nebudeť vám nic nemožného.“

Při těchto slovech Ben-Ariel, sedící v první lavici, znenadání vstal, postavil se doprostřed kostela, pevně sevřel v ruce modlitební knihu, vzhlédl k nebesům a zvolal:

„Věřím, Hospodine, že učiníš, jak věřím! Dej, abych se vznesl!“ A tu všichni spatřili, jak se tělo mladíka zachvělo a vzneslo asi na dvě stopy nad podlahu. V této výši zůstal na chvilku viset a pak se opět zvolna snášel, přičemž děkoval bohu. Pastor se chytil zábradlí kazatelny, aby nespadl. Zsinal, brada se mu třásla. V kostele všechno ztichlo, že bylo slyšet, jak za oknem poletují vlaštovky. Pak se stalo, co svět neviděl. Stěny kostela rozchvěla hysterická, šílená vřava. Přítomní vyskákali z lavic, v šílené panice a s kvílením se jeden přes druhého hrnuli ke dveřím, někteří padli Benovi k nohám,vztahovali k němu ruce, jiní se bili pěstmi do prsou, smáli se a plakali zároveň a křičeli:

„Bůh jest! Bůh jest! Jest!“

Tohle měl vidět Pears! Ani on ani londýnské ústředí si od létajícího člověka zbůhdarma tolik neslibovali!

Ariel stál a rozpačitě se usmíval, jako by si ani neuvědomoval, co se vlastně děje. Pastor zvedl ruku, aby udělal pořádek, ale sám byl bez sebe jako ostatní. Křečovitě mávl rukou, slezl s kazatelny, ale tu mu nohy vypověděly službu a sedl si na zem. V řasnaté sukni a černém čepečku vracela se Zuzana na plavém koníku z ranní projížďky. Zatímco se lidé v kostele modlili a poslouchali kázání jej ího otce, proháněla se pastorova dcera po polích. Paličatá a rozmarná Zuzana nadělala Kingsleyovi mnoho starostí. Domácnost jí nevoněla, nejraději by jen jezdila na lov a neslezla s koně, nebo ochotničila v kroužku Angličanů a pobíhala s fotoaparátem. Z lidumilné tetičky Florencie si tropila jen posměch a říkala věci, že z toho šel mráz po zádech. Indii nenáviděla a toužila po návratu do Londýna. Pastor si vysvětloval rozmary své dcery indickým podnebím, které Evropané tak těžce snášejí, a jejím věkem. „Provdá se, a všechny ty vrtochy ji přejdou,“ utěšoval se pastor.

Ještě neskončila bohoslužba a ze dveří se vyhrnul dav lidí. Pokřikovali a rozkládali rukama. Proboha, snad tam nehoří? Zuzana pobodla koníka a rozhlédla se. Zahlédla Páreše-Jonese. Bydlil u nich, aby se upevňoval u víře Kristově, což asi vyžadovalo, aby v domě dělal všechny hrubé práce —

zřejmě k rozvinutí křesťanského ducha smířlivosti a pokory.

Přitáhla koni uzdu a zavolala, jako by volala psíka: „Hej, cikáně!“ Podle Zuzany tahleta opička vůbec nebyla hodna zvát se jménem Jones. Takové jméno je přece jen pro sáhiby! Proto chlapci říkala cikáne. Všechny Indy měla za cikány, a když se otec kvůli tomu zlobíval, říkala: „Copak není dokázáno, že Indové jsou nižší rasa?“ Jones přihopkal k Zuzaně.

„Co se tam stalo?“ zeptala se a ukázala bičíkem na kostel.

„Ach! Slečno! Tam! Slečno! Stalo se, že, slečno!.“

Zuzana netrpělivě švihla bičíkem Jonesovi těsně nad hlavou.

„Ben. Binoj, slečno, vyskočil, nahoru, slečno, a všichni se strašně vylekali,“ dostal ze sebe chlapec.

„Nežvaň nesmysly!“

„Je to pravda! Slečno! Takhle.“ A Jones vyskočil. „A šlo mu to. Jako by na lavici stál, a žádná lavice pod ním!“ Jones znovu poskočil, aby byl raději z dosahu Zuzanina bičíku. Z kostela se vypotácel pastor, kostelník ho podpíral.

„Otče, co se to stalo?“ zeptala se Zuzana. Tohle už nebylo po dobrém. Měla ráda svého otce, jen ji trochu mrzelo, že není dost energický.

Pastor se mlčky vlekl domů. Zuzana jela vedle něho a poháněla koníka bičíkem.

„Tak mi to konečně pověz!“

„Až pak, dítě,“ zasípěl pastor. „Musím. se trochu vzpamatovat.Kdo chce vědět, co se děje v kostele, ať tam chodí,“ zamumlal kostelník a nevrle se podíval na přistřižený ocas koníka. Zuzana švihla bičíkem a křikla:

„Cikáně!“

Seskočila s koně.

Jones se skutečně podobal cikáněti. Vyběhl z kuchyně s utěrkou v ruce.

„Odveď koně,“ poručila dívka a rovnala si záhyby sukně.

„Tady vás mám, tetičko Florencie! Konečně se přece jen dovím, co se stalo. Vy pláčete? Co se vám přihodilo?“

„Z radosti, Zuzko! Hospodin mi seslal milost, abych spatřila zázrak.“

„Zázrak?“ zazpívala Zuzana. „To jak ten Binoj vyskočil — zázrak?“ Tetička se zamračila, a dokonce o poznání zbledla.

„Nemluv tak, nebo tě pánbůh potrestá. Vždyť jsi to neviděla. Ben je veliký světec!

Nevyskočil, vznesl se! Všichni to viděli! Bůh udělal zázrak, to pro jeho velikou víru!“

„Tohle mě od tebe vůbec nepřekvapuje!“ povzdechla si Zuzana. „Už jsem si kolikrát myslela, že to tetička Florencie nemá v hlavě v pořádku, a nic dobrého z toho nekouká.“

„Bezbožnice!“ pohoršené vykřikla stará panna, ale hned řekla na usmířenou: „Nesuďte, a nebudete souzeni! Ať tobě i mně, nám hříšným, nejmilostivější bůh odpustí!“ A tetička odběhla domů.

Zuzana zůstala v zamyšlení stát na stezce v zahrádce před domem. Blížil se sem houf lidí.

„Svatý! Saniasi! Požehnej mi! Dotkni se svého syna! Dovol, ať políbím šlépěje tvoje!“ bylo slyšet z houfu.

Několik desítek kroků od plotu zahrádky se venkované zarazili, netroufali si jít dál. Z houfu vyšel Ben-Ariel. Lidé se mu klaněli, pak se začali vracet a dál pohnutě rozkládali. Ariel s nachýlenou hlavou vkročil do zahrádky a namířil si to k verandě.

“Ty, Binoji, Bene, nebo jak vlastně. poslyš!“ zavolala dívka. Ariel se zastavil.„Cos to tam v kostele provedl?“

„Babu. pan pastor Kingsley řekl, že když člověk pevně věří, všechno dokáže. Tak mocný je křesťanský bůh. A já požádal Hospodina, ať mi pomůže se vznést, a bůh mne vyslyšel. Řekl j sem mu, že věřím, a to je všechno.“

„A sám bůh tě vyzdvihl? To tě popad podpaží nebo za vlasy?“

Ariel mlčel. Odmlčela se i Zuzana, pak se křečovitě zasmála a skoro vykřikla:

„Nesmysl! Nevěřím! Tak mi ten trik předved, nebo ti řeknu, že jsi lhář!“ Ariel si povzdechl, ohlédl se k brance, podíval se na záhon karafiátů a zlehounka stoupl na kvítka. Karafiáty se ani nepohnuly. Pak po květech přešel záhon a zůstal stát na stezičce. A jako by se nic nestalo, díval se na Zuzanu.

„Originální trik!“ řekla Zuzana a snažila se skrýt rozpaky. „Ale nemysli si, nepřesvědčil jsi mne, že dovedeš dělat zázraky!“

„Udělal jsem jen to, co jste si přála,“ odpověděl skromně Ariel.

„Ano. prima! A jak chceš těchhle triků využít?“

„Bůh už mi cestu ukáže.“

Zuzana si dupla.

„Nesnáším pokrytectví!“ vykřikla, ale pak vlastně už jen nahlas přemýšlela: „Připusťme, že jsi nějak přišel na to, jak to dělat, že to není hypnóza. Ano, ale co z toho? To chceš všechny tyhle triky dělat, jen abys děsil báby a dědky v kostele nebo omračoval děvčátka poletováním po záhonech jako motýlek? Nebo chceš za to vybírat měďáky na bazarech? Chlap musí dělat chlapskou práci! Já být tebou, tak se dám k hasičům. Ano, k hasičům! Zachraňovala bych lidi z hořících domů, z nejvyšších poschodí, kam nestačí žebřík. Nebo se přihlásím do spolku zachránců tonoucích a nedělala bych ze sebe divotvorce a nežila v tomhle zapadákově na cizí účet!“

„Možná, že to udělám,“ odpověděl Ariel, poklonil se a odešel do domu.

„Mazaný podvodník!“ pomyslila si Zuzana a nemohla odtrhnout zraky od záhonu karafiátů.