Rozvaliny Gorlanu

Šest

Will vyjeveně zíral na slova na papíře a byl dočista zmatený.

První reakcí byla úleva. Neodsoudí ho k celoživotní práci na farmě. A zřejmě ho nepotrestají za průšvih v baronově pracovně. Jenže počáteční pocit úlevy vzápětí nahradila trýznivá pochybnost. Kromě mýtů a pověr nevěděl o hraničářích nic. Nevěděl nic o Haltovi — až na to, že pokaždé, když byla tahle ponurá postava v šedivé pláštěnce nablízku, znervózněl.

A teď se podle všeho jedná o tom, že s ním bude trávit veškerý svůj čas. A Will nevěděl, jestli se mu taková představa vlastně vůbec zamlouvá.

Zadíval se na oba muže. Viděl barona, jak se nedočkavě usmívá. Zjevně si myslel, že Will by měl jeho rozhodnutí uvítat jako skvělou zprávu. Haltovi do obličeje tak dobře neviděl. Hluboká kapuce pláštěnky mu ukrývala tvář ve stínu. Baronův úsměv lehce povadl. Willova reakce na tu novinu, nebo spíš nepřítomnost jakékoli viditelné Willovy reakce, ho zřejmě uváděla do rozpaků.

„Tak co říkáš, Wille?“ zeptal se povzbudivě. Will se zhluboka nadechl.

„Děkuji vám pane… můj pane,“ řekl nejistě. Co když baronovo vtipkování o dopisu, který naznačuje jeho potrestání, bylo vážnější, než si myslí? Možná že stát se Haltovým učněm je ten nejhorší trest, jaký mohl dostat. Baron ale rozhodně nevypadal, že by si něco takového myslel. Ten nápad ho očividně velmi těšil a Will věděl, že baron není zlý člověk. Baron si ulehčeně oddechl a uvelebil se v křesle. Podíval se na hraničáře a pokynul směrem ke dveřím.

„Mohl bys nás na chvíli nechat o samotě, Halte? Rád bych si s Willem promluvil mezi čtyřma očima,“ požádal. Hraničář se prkenně uklonil.

„Zajisté, můj pane,“ ozval se z hloubi kápě jeho hlas. Tiše proplul kolem Willa a vyšel na chodbu. Dveře se za ním téměř nehlučně zavřely a Willa přitom zamrazilo. Ten člověk byl opravdu divný!

„Posaď se, Wille,“ ukázal baron na jedno z nízkých křesel, které stálo naproti němu. Will nervózně usedl na krajíček sedadla, jako kdyby se každou chvíli měl dát na útěk. Baron si to správně vyložil a povzdechl.

„Moje rozhodnutí tě, zdá se, moc nepotěšilo,“ poznamenal a znělo to zklamaně. Ta reakce Willa zmátla. Nenapadlo ho, že člověk tak mocný jako baron by se vůbec nějak staral o to, co si bezvýznamný sirotek myslí o jeho rozhodnutí. Nevěděl, jak odpovědět, a tak tiše seděl a vyčkával, až bude baron pokračovat.

„Chtěl bys raději pracovat na poli?“ zeptal se po chvíli baron. Nechtělo se mu věřit, že by snad nějaký kluk, živý a čilý jako tenhle, dal přednost nudnému a jednotvárnému životu, ale co když se plete? Will se okamžitě projevil.

„Ne, pane!“ vyhrkl. Baron v tázavém gestu rozhodil ruce.

„No tak, chtěl bys raději, abych tě nějak potrestal za to, cos provedl?“

Will se chystal promluvit, ale pak si uvědomil, že jeho odpověď by mohla znít urážlivě, a tak zase zmlkl. Baron ho gestem vybídl, ať pokračuje.

„Je to prostě tak, že… já nevím, jestli byste neměl, pane,“ řekl. Pak si všiml, jak se baron po těch slovech zachmuřil, a rychle pokračoval: „Já… já o hraničářích moc nevím, pane. A povídá se, že…“

Další slova raději spolkl. Bylo zjevné, že baron si Halta váží, a Willovi se nezdálo chytré zdůrazňovat, že obyčejní lidé se hraničářů bojí a mají je za čaroděje. Viděl, že baron přikyvuje a předchozí nechápavý výraz vystřídalo pochopení.

„Samozřejmě. Povídá se, že jsou to černí mágové, že?“ řekl a Will kýval, aniž by vůbec vnímal, že to dělá. „Řekni mi, Wille, myslíš si, že Halt je člověk, kterého je třeba se bát?“

„Ne, pane!“ vyhrkl Will a pak, když se baron na něj dál upřeně díval, neochotně připustil: „Tedy… možná trochu ano.“

Baron se opřel v křesle a složil ruce špičkami prstů k sobě. Když nyní poznal příčinu chlapcova váhání, zlobil se v duchu sám na sebe, že s něčím takovým nepočítal. Konec konců znal hraničářský sbor líp, než se dalo čekat od chlapce, kterému bylo sotva patnáct a který byl ovlivněný obvyklým pověrčivým tlacháním hradního služebnictva.

„Hraničáři jsou tajemná skupina lidí,“ řekl. „Ale není na nich nic, čeho by bylo třeba se bát — pokud zrovna nejsi nepřítel království.“

Viděl, že chlapec hltá každé jeho slovo, a tak v žertu dodal: „Ty nejsi nepřítel království, Wille, že ne?“

„Ne, pane!“ vyhrkl polekaně Will a baron si zase jednou povzdechl. Neměl rád, když lidé nechápali, že vtipkuje. Jenže byl nejvyšší vládce hradu a jeho slova skoro všichni bohužel brali jen velmi vážně.

„Dobrá, dobrá,“ řekl chlácholivě. „Já vím, že nejsi. Ale věř mi, myslel jsem, že tě takové učení potěší — podnikavý mládenec jako ty by si měl na život hraničáře zvyknout raz dva. Je to pro tebe velká příležitost, Wille.“ Udělal pauzu a bedlivě chlapce sledoval. Bylo zřejmé, že ještě pořád nemá docela jasno. „Víš, za učně k hraničářům se vybere moc málo chlapců. Taková příležitost se naskytne jen velmi zřídka.“

Will přikývl. Ale ještě nebyl tak úplně přesvědčený. Domníval se, že svému snu dluží ještě jeden poslední pokus o bojovou školu. A když se to tak vezme, baron má dnes večer opravdu nezvykle dobrou náladu, i přesto, že se mu Will vloupal do pracovny.

„Chtěl bych se stát bojovníkem, pane,“ pípl nesměle, jenže baron okamžitě zavrtěl hlavou.

„Bojím se, že tvoje nadání je v něčem jiném. Halt to poznal hned, když tě poprvé uviděl. Proto o tebe požádal.“

„Aha,“ hlesl Will. Nic jiného se snad ani říct nedalo. Měl pocit, že všechno, co mu baron pověděl, by ho mělo uklidnit, a do jisté míry už byl opravdu klidnější. Pořád ale zůstávalo tolik nejistoty.

„Já jen že Halt vypadá pořád tak strašidelně,“ namítl.

„Rozhodně nemá můj jiskřivý smysl pro humor,“ souhlasil baron a pak, když se na něj Will nechápavě podíval, si něco zamumlal pod vousy.

Will netušil, co pokazil, a tak usoudil, že nejlepší bude změnit téma. „Ale… co vlastně takový hraničář dělá, můj pane?“ zeptal se. Baron zase jednou zavrtěl hlavou.

„To ti musí říct Halt sám. Oni jsou taková zvláštní jednotka a nelíbí se jim, když o nich moc mluví někdo jiný. Teď by ses asi měl vrátit k vám do ložnice a zkusit se trochu vyspat. V šest hodin ráno se máš hlásit u Halta v chatě.“

„Ano, můj pane,“ řekl Will a zvedl se z nepohodlného posezu na krajíčku křesla. Nebyl si jistý, jestli se mu život hraničářova učně bude zamlouvat, ale zdálo se, že stejně nemá na vybranou. Uklonil se baronovi, který mu pokynul hlavou na rozloučenou, a otočil se ke dveřím. Zastavil ho baronův hlas.

„Wille? Tentokrát jdi po schodech.“

„Ano, můj pane,“ odpověděl vážně a trochu zmateně sledoval, jak baron obrátil oči ke stropu a mumlal si něco pro sebe. Tentokrát dokázal Will pár slov pochytit. Bylo to pravděpodobně něco o „legraci“.

Vyšel dveřmi ven. Stráž byla pořád ve službě na odpočívadle u schodů, ale Halt byl pryč.

Nebo to přinejmenším tak vypadalo. U hraničáře jste si nikdy nemohli být jistí.