Rozvaliny Gorlanu

Epilog

Později toho odpoledne, když všechno povykování a slavení odeznělo, seděl Will sám na maličké verandě Haltovy chaty. V ruce držel bronzový amulet ve tvaru dubového listu s úzkým očkem, kterým byl provlečený ocelový řetízek.

„To je nás znak,“ vysvětloval mistr, když mu podával amulet po audienci na hradě. „U hraničářů totéž co erb.“

Pak si zašátral rukou pod límcem a vytáhl řetízek, který nosil kolem krku a na jehož konci byl stejně tvarovaný dubový list. Tvar byl shodný, ale barva jiná. List, který nosil Halt, byl stříbrný.

„Bronzová je barva učňů,“ poučil Willa Halt. „Až skončíš s výcvikem, dostaneš stříbrný list, jako je tenhle. V hraničářském sboru je nosíme všichni, buď stříbrný, nebo bronzový.“ Na chvilku se zahleděl kamsi mimo a pak trochu nabručeně dodal: „Přísně vzato bys ho neměl dostat, dokud nesložíš první zkoušku. Ale pochybuju, že by někdo byl proti, po tom všem.“

Zvláštně tvarovaný kus kovu se teď tupě leskl ve Willově dlani a on přemýšlel o rozhodnutí, které udělal. Přišlo mu tak divné, že se dobrovolně vzdal jediné věci, kterou si po většinu svého života tolik přál: dostat příležitost učit se v bojové škole a stát se rytířem v armádě hradu Redmontu.

Kroužil bronzovým dubovým lístkem na řetízku kolem ukazováčku, střídavě ho na prst spirálovitě namotával a pak zase rozmotával. Hlasitě si povzdechl. Život je někdy tak složitý. V hloubi duše cítil, že se rozhodl správně. A přece kdesi ještě hlouběji zůstával stín pochybnosti.

Trhl sebou, když si uvědomil, že za ním někdo stojí. Rychle se otočil a zjistil, že je to Halt. Hraničář se sehnul a posadil se vedle chlapce na hrubé borové plaňky kolem úzké verandy. Nízké slunce pozdního odpoledne pronikalo zářivě zeleným listím stromů v lese před nimi. Listí se v slabém vánku pohupovalo a světlo jako by tančilo a vířilo.

„Byl to velký den,“ řekl Halt mírně a Will přikývl.

„A udělal jsi velké rozhodnutí,“ prohlásil hraničář po chvíli úplného ticha. Tentokrát se Will otočil a podíval se na něj.

„Halte, rozhodl jsem se správně?“ zeptal se konečně a znělo to utrápeně. Halt si opřel lokty o kolena, trochu se předklonil a mžoural do třpytivých skvrn světla mezi stromy.

„Co se mě týče, tak ano. Já si tě vybral za učně a vím, že máš všechny předpoklady k tomu, aby ses stal dobrým hraničářem. Dospěl jsem dokonce tak daleko, že mám skoro radost, že jsi tady a pleteš se mi tu pod nohy,“ dodal s nepatrným náznakem úsměvu. „Jenže moje pocity a moje přání jsou vedlejší. Správné rozhodnutí je to, co si nejvíc přeješ ty sám.“

„Já se vždycky chtěl stát rytířem,“ přiznal se Will a s překvapením si uvědomil, že v té větě použil minulý čas. Ale přesto věděl, že se s tím pořád ještě nevyrovnal.

„To je samozřejmě možné,“ řekl tiše Halt, „chtít dělat dvě různé věci najednou. Pak jde jen o to, vybrat si, kterou z nich chceš dělat víc.“

Nebylo to poprvé, co měl Will pocit, že Halt nějakým způsobem přečetl jeho myšlenky.

„Uměl bys shrnout do jedné věty, co je hlavním důvodem, proč tě trochu mrzí, že jsi odmítl baronovu nabídku?“ pokračoval Halt.

Will o té otázce přemýšlel. „Já myslím…,“ začal pomalu, „mám pocit, že když jsem odmítl bojovou školu, tak jsem nějak zklamal svého otce.“

Haltovi překvapením vyjelo obočí vzhůru. „Otce?“ opáčil a Will přikývl.

„Byl to skvělý bojovník,“ vyprávěl hraničářovi. „Rytíř. Padl na Hackhamské pláni v boji s wargaly. Byl to hrdina.“

„Tohle všechno víš?“ zeptal se Halt a Will přikyvoval. Byl to sen, který ho držel nad vodou po celé ty dlouhé osamělé roky, kdy vůbec nevěděl, kdo je a proč je na světě. Ten sen se teď pro něj stal skutečností.

„Byl to muž, na kterého by mohl být hrdý každý syn,“ prohlásil nakonec. Halt přikyvoval.

„To je jistě pravda.“

V Haltově hlase zaznělo něco, co Willa přimělo, aby se zamyslel. Halt určitě nesouhlasil jen tak ze zdvořilosti. Když si Will plně uvědomil, co Haltova slova znamenají, rychle se k němu otočil.

„Halte, vy jste ho znal? Znal jste mého otce?“

V chlapcových očích zasvítila naděje, která se dožadovala pravdy, a hraničář vážně přitakal.

„Ano. Znal. Znal jsem ho jen krátce. Ale myslím, že můžu říct, že jsem ho znal dobře. A ty máš pravdu. Můžeš na něj být velmi hrdý.“

„Byl to vynikající válečník, že ano?“ ptal se Will.

„Byl voják,“ souhlasil Halt, „a statečný bojovník.“

„Já to věděl!“ radoval se Will. „Byl to velký rytíř!“

„Seržant,“ opravil ho Halt jemně a vlídně.

Will na něj zíral s otevřenou pusou. Slova, která se mu drala na jazyk, se najednou zadrhla v krku. Konečně se zmohl na rozpačité: „Seržant?“

Halt kývl. Viděl zklamání v chlapcových očích a rukou ho objal kolem ramen.

„Neposuzuj kvalitu člověka podle jeho postavení ve světě, Wille. Tvůj otec Daniel byl poctivý voják a hrdina. Neměl možnost dostat se do bojové školy, protože se narodil jako rolník. Ale kdyby tu možnost měl, byl by to jeden z nejlepších rytířů.“

„Jenže on…,“ začal chlapec smutně. Hraničář ho přerušil a pokračoval stále tím mírným, konejšivým hlasem.

„Protože i když nesložil žádnou slavnostní přísahu a neměl ani zvláštní výcvik, jako mají rytíři, řídil se nejvyššími ctnostmi rytířství a šlechetnosti a chrabrosti. Stalo se to vlastně několik dní po bitvě na Hackhamské pláni, když se Morgarath a jeho wargalové probíjeli zpátky do průsmyku Tří stupňů. Nečekaný protiútok nás zaskočil a tvůj otec viděl, jak jednoho z našich mužů obklopil houf wargalů. Ten muž byl sražený k zemi, a kdyby mu tvůj otec nepřispěchal na pomoc, během vteřiny by ho rozsekali na kusy.“

Willovi se oči znovu rozzářily.

„Vážně?“ hlesl a Halt kývl hlavou.

„Ano. Opustil bezpečnější bojovou linii a vrhl se vpřed, ozbrojený jenom kopím. Stoupl si nad zraněného druha a bránil ho před wargaly. Jednoho probodl kopím, pak mu ale jiný wargal hrot kopí zlomil, a Danielovi zůstalo jen ratiště. Tak ho použil jako palici a srazil k zemi další dva — nalevo, napravo! Přesně takhle!“

Máchl rukou doleva a doprava, aby to předvedl. Will na něm teď visel očima a v duchu si představoval si boj, který hraničář líčil.

„Při dalším výpadu se ale násada kopí zlomila a pak byl tvůj otec raněn. Byla to rána, kterou by většina lidí nepřežila. Ale on si jen vzal meč jednoho z wargalů, které zabil, a skolil ještě tři další, a to celou dobu krvácel z velké rány v boku.“

„Ještě tři další?“ přál si znovu slyšet Will.

„Tři. Byl rychlý jako levhart. A uvědom si, že jako kopiník se s mečem vlastně nikdy neučil zacházet.“

Halt se odmlčel a vzpomínal na ten den před dávnými lety.

„Ty přece víš, že není skoro nic, čeho by se wargalové báli. Říká se, že se chovají jako rozumu zbavení, a jakmile jednou začnou bojovat, skoro vždycky bojují zuřivě až do konce.

Skoro vždycky. Tohle byl jeden z těch vzácných případů, kdy jsem viděl, že wargalové mají strach. Jak se tvůj otec rozháněl kolem sebe a pořád neochvějně stál nad zraněným druhem, začali ustupovat. Nejdřív pomalu. Potom utíkali. Prostě se otočili a prchali.

Nikdy jsem neviděl žádného jiného muže, ani rytíře, ani slavného válečníka, který by wargaly donutil k bezhlavému útěku. Tvůj otec to dokázal. Třebaže byl jen seržant, Wille, byl to ten nejlepší bojovník, jakého jsem kdy viděl. Když potom wargalové ustoupili, poklekl na koleno k tomu muži, kterého bránil, a pořád se ho pokoušel zachránit, i když věděl, že sám umírá.

Utržil půl tuctu ran. Smrtelná byla ale nejspíš hned ta první.“

„A jeho přítel se zachránil?“ zeptal se tiše Will.

Halt vypadal trochu zmateně. „Jeho přítel?“ nechápal.

„Ten muž, kterého bránil,“ upřesnil Will. „Zůstal naživu?“

Pomyslel si, že by to byla hrozná tragédie, kdyby byl hrdinský pokus jeho otce zachránit člověka marný.

„Nebyli přátelé,“ řekl Halt. „Nikdy předtím toho druhého muže nespatřil.“ Odmlčel se a pak dodal: „Ani já jeho.“

Význam těch posledních tří slov se Willovi hluboce zaryl do vědomí.

„Vy?“ šeptl. „Vy jste byl ten muž, kterého zachránil?“

Halt přikývl. „Jak jsem řekl, znal jsem ho jen pár chvil. Ale udělal pro mě víc než kdokoli jiný, předtím i potom. Když umíral, pověděl mi o své ženě, že zůstala sama na jejich statku a že se jí má každou chvíli narodit dítě. Prosil mě, abych se o ni postaral.“

Will se díval do nepřístupné, vousaté tváře, kterou se naučil tak dobře znát. Halt měl při vzpomínání na ten den v očích hluboký smutek.

„Přišel jsem moc pozdě, tvou matku jsem už zachránit nemohl. Byl to těžký porod a zemřela krátce potom, co jsi přišel na svět. Ale tebe jsem vzal sem a baron Arald svolil, že budeš vyrůstat v opatrovně — dokud nebudeš dost velký, aby ses stal mým učněm.“

„Ale všechny ty roky, proč jste nikdy…“ Will nemohl dál, došla mu slova. Halt se na něj smutně usmál.

„Proč jsem nikdy neprozradil, že jsem tě dal do opatrovny já? Ne. Uvažuj, Wille. Lidi jsou… dívají se na hraničáře divně. Jak by se asi k tobě chovali, když jsi vyrůstal? Byli by zvědaví, co jsi za zvláštní stvoření? Rozhodli jsme se, že bude lepší, když nikdo o mém zájmu o tebe nebude vědět.“

Will pokyvoval hlavou. Halt měl samozřejmě pravdu. Život chráněnce byl beztak dost těžký. A on by ho měl ještě mnohem těžší, kdyby se vědělo, že je nějak spojený s Haltem.

„Takže jste mě vzal za učně kvůli mému otci?“ zeptal se Will. Tentokrát ale Halt zavrtěl hlavou.

„Ne. Kvůli tvému otci jsem zařídil, aby o tebe bylo postaráno. Vybral jsem si tě, protože jsi prokázal, že máš schopnosti a dovednosti, které jsou potřeba. A podle všeho jsi zdědil něco z odvahy svého otce.“

Zavládlo mezi nimi dlouhé, předlouhé ticho. Will přemýšlel o úžasném boji svého otce. Pravda byla ještě zajímavější, ještě povzbudivější než všechny představy, které si za ta léta vysnil, aby si dodával síly. Halt se nakonec zvedl a chystal se odejít. Will se šťastně usmál na prošedivělou postavu, která se teď v pohasínajícím denním světle rýsovala proti obloze.

„Myslím, že můj otec by byl rád, že jsem si vybral takhle,“ prohlásil a navlékl si přes hlavu řetízek s bronzovým dubovým lístkem. Halt jen kývl hlavou, pak se otočil a vešel do chaty. Svého učně ponechal jeho vlastním myšlenkám.

Will několik minut tiše seděl. Skoro bezděčně zvedl ruku a dotkl se bronzového lístku zavěšeného na krku. Večerní větřík přivál vzdálený ruch ze cvičiště bojové školy a neutuchající ťukání kladiv a řinčení kovu ze zbrojnice, které se ve dne v noci ozývalo už celý týden. Ty zvuky znamenaly, že Redmont se připravuje na blížící se válku.

Ale Will kupodivu poprvé ve svém životě cítil v duši mír.