Rozvaliny Gorlanu

Dvacet devět

Během toho dlouhého odpoledne měl Will pocit, že tráví celý život v sedle a jedinými přestávkami jsou střídání koní každou hodinu.

Krátká pauza, kdy je třeba sesednout, uvolnit přezky sedlových popruhů u koně, na kterém jel, tytéž přitáhnout koni, který jede za ním, na něj pak nasednout a ujíždět dál. Znovu a znovu žasl nad obdivuhodnou vytrvalostí, kterou prokazovali Cuk a Blaze, když bez potíží udržovali rovnoměrný klus. Dokonce je musel trochu brzdit, aby držel krok s bojovými koňmi, na kterých jeli oba rytíři. I když byli tito koně velcí, silní a vycvičení k boji, nedokázali se vytrvalostí vyrovnat hraničářským koním, a to i přesto, že když skupinka opouštěla hrad Redmont, byli čerství a odpočatí.

Jeli mlčky. Na plané řeči nebyl čas, a i kdyby byl, těžko by jeden druhého slyšeli přes dunivé údery kopyt čtyř těžkých bojových koní, lehčí dusot kopyt Cukových a Blazových a neustálé řinčení výstroje a zbraní, protože to všechno jejich jízdu doprovázelo.

Oba rytíři vezli dlouhá kopí — tyče z tvrdého jasanu přesahující délku deseti stop, zakončené masivním železným hrotem. Kromě toho měl každý k sedlu připnutý široký meč — velkou obouruční zbraň, hotového obra oproti mečům, které běžně nosili každý den — a Rodney měl vpravo na zadní rozsoše sedla zavěšenou mohutnou válečnou sekeru. Nejvíce však spoléhali právě na kopí. Hodlali si udržet odstup od kalkarů a omezit tak možnost, že by je ty šelmy mohly svým strašlivým pohledem znehybnit. Hypnotický pohled podle všeho účinkoval jen na krátkou vzdálenost. Když člověk nedokázal jejich oči zřetelně rozeznat, nemohly ho svým upřeným pohledem ochromit.

Slunce jim za zády rychle klesalo k obzoru a jejich vlastní stíny se natahovaly před nimi, dlouhé a pokřivené ve světle dopadajícím v ostrém úhlu. Arald se ohlédl přes rameno na polohu slunce a zavolal na Willa.

„Kolik ještě zbývá do západu slunce, Wille?“

Will se v sedle obrátil, přimhouřil oči proti klesajícímu slunečnímu kotouči a pak odpověděl: „Necelá hodina, můj pane.“

Baron pochybovačně zavrtěl hlavou. „Kdoví jestli se tam dostaneme dřív, než padne úplná tma,“ prohlásil. Pobídl válečného oře kupředu a mírně zrychlil. Cuk a Blaze se snadno přizpůsobili. Nikdo z nich se nechtěl hnát za kalkary potmě.

Hodinový odpočinek na hradě udělal s Willem divy. Teď měl ale dojem, že to bylo v nějakém jiném životě. Přemýšlel o krátkém poučení, které mu Arald dal, když nasedali na koně a opouštěli Redmont. Jestli v rozvalinách Gorlanu narazí na kalkary, Will se má držet stranou, a na obludy zaútočí baron a sir Rodney. Nešlo o nějakou složitou taktiku, spíš přímý útok, který by ty dva zabijáky dokázal zaskočit.

„Jestli je tam Halt, určitě můžeme počítat i s ním. Ale přeji si, aby ses ty držel mimo nebezpečí, Wille. Ten tvůj luk by na kalkary neudělal žádný dojem.“

„Ano, pane,“ odpověděl na to Will. Nijak netoužil po tom, přiblížit se ke kalkarům. Byl víc než spokojený, že může všechno nechat na dvou rytířích chráněných štíty, helmicemi a poloviční zbrojí skládající se z drátěné košile a kalhot. Araldova další slova ho ovšem rychle připravila o přehnanou důvěru, kterou by snad v jejich schopnosti vypořádat se s těmi netvory mohl vkládat.

„Jestli nás ty proklaté šelmy dostanou, chci, abys jel pro další pomoc. Karel a ostatní budou na cestě. Najdi je a pak se pusť za kalkary s nimi. Vystopujte ty dva neřády a zabte je.“

Will na to neřekl nic. Skutečnost, že Arald dokonce uvažoval o neúspěchu, když on a Rodney byli dva nejlepší rytíři v okolí nějakých dvou set mil, jasně ukazovala, že má z kalkarů obavy. Will si poprvé naplno uvědomil, že v tomhle boji jsou šance spíše na druhé straně.

Slunce se mihotalo za obzorem, stíny byly teď nejdelší, a jim zbývalo urazit ještě několik mil. Baron Arald zvedl ruku a výpravu zastavil. Podíval se na Rodneyho a palcem ukázal za sebe na svazek smolných pochodní, který každý z nich vezl vzadu za sedlem.

„Rodney, pochodně,“ řekl stručně. Bojový mistr byl na pochybách.

„Jste si jistý, můj pane? Kalkarové uvidí světlo a prozradíme se.“

Arald pokrčil rameny. „Stejně nás uslyší, že se blížíme. A bez světla pojedeme mezi stromy moc pomalu. Zkusíme to.“

A už škrtal křesacím kamenem o ocílku, zažehl jiskru, od které se vznítil a pak rozhořel troud. Přidržel pochodeň k plameni a lepkavá borová smůla, kterou byla pochodeň napuštěná, rázem vzplála žlutým ohněm. Rodney se k němu naklonil s další pochodní a zapálil ji od baronova plamene. S pochodněmi zvednutými do výše a s kopím připevněným koženým řemínkem k pravému zápěstí se znovu dali do cvalu. Brzy opustili širokou silnici, po které ujížděli od samého poledne, a vjeli do temného lesa.

Po nějaké chvíli uslyšeli řev.

Byl to nelidský ryk, při kterém se jim vnitřnosti svíraly strachem a krev stydla v žilách. Baron a sir Rodney zastavili. Jejich koně se vzpínali. Ryk přicházel z místa přímo před nimi, sílil a slábl. Hrůzou se chvěl i večerní vzduch.

„Bože na nebi!“ zvolal baron. „Co to je?“ Obličej mu zpopelavěl, když se ten pekelný řev nesl vzduchem k nim a okamžitě mu odpovídal další, úplně stejný řev.

Ale Will ten děsivý řev slyšel už předtím. Krve by se v něm nedořezal, když si uvědomil, že jeho obavy se potvrdily.

„To jsou kalkarové,“ řekl. „Jsou na lovu.“

A věděl, že je tam jen jedna osoba, po které mohli jít. Vrátili se a loví Halta.

„Podívejte, můj pane!“ Rodney ukazoval na rychle černající večerní oblohu. Mezerou v korunách stromů zahlédli náhlý záblesk světla šířící se do dáli. Znamenalo to, že někde blízko je oheň.

„To je Halt!“ vykřikl baron. „Musí to být on. A bude potřebovat pomoc!“

Zaryl ostruhy do slabin unaveného bojového koně a popohnal zvíře do nemotorného cvalu. Pochodeň v jeho ruce jasně plála a sršely z ní jiskry. V patách mu cválali sir Rodney s Willem.

Byl to strašidelný pocit, ujíždět mezi stromy za plápolajícími, oheň plivajícími pochodněmi, jejichž dlouhé plameny za jezdci vlály a vrhaly podivné a hrozivé stíny mezi stromy. S každým skokem vpřed se zároveň zvětšovala a přibližovala zář velkého ohně, který pravděpodobně zapálil Halt.

Vyrazili z lesa dřív, než si to uvědomili, a naskytl se jim výjev jako z nejhrůznějších snů.

Spatřili travnatý palouček. Prostor za ním pokrývala změť rozlámaných skal a balvanů. Všude kolem se povalovaly obří kusy zdiva dosud spojeného maltou, občas napůl pohřbené v měkké travnaté půdě. Zřícené zdi hradu Gorlanu obklopovaly to místo ze tří stran a nikde nedosahovaly větší výšky než patnáct stop. Království hrad zničilo a pobořilo poté, co byl Morgarath vyhnán na jih do Deštných a temných hor.

Výsledná směsice kusů skal a zborcených hradeb vypadala, jako by si tam hrálo nějaké obří dítě. Kamení bylo roztroušené úplně všude, náhodně navršené na sebe a mezi jednotlivými kusy se nedalo vůbec projít.

Celé to místo bylo ozářené poskakujícími, pokroucenými plameny velké hranice, která hořela nějakých čtyřicet kroků před nimi. A vedle ohně se svíjela hrůzostrašná postava, ryčela zlobou a nenávistí a marně si drásala hrudník, kde měla smrtelné zranění, které ji konečně srazilo k zemi.

Kalkara měřil přes osm stop, jeho srst byla huňatá a plstnatá a celé tělo kryla jako šupiny. Přední končetiny, sahající až pod kolena, měl dlouhé a opatřené drápy. Poměrně krátké, silné zadní nohy umožňovaly kalkarovi vyvinout nečekaně velkou rychlost. Takový obraz spatřili tři jezdci, když se vynořili z lesa. Co ale přitahovalo pozornost nejvíc, byla tlama — divoká a jakoby opičí, s obrovskými žlutými tesáky a rudýma, žhnoucíma očima, jež byly plné nenávisti a zběsilé touhy zabíjet. Teď se obrátily k nim a bestie divoce zařvala. Pokusila se vstát, zavrávorala, a zase se zlomila v křeči.

„Co se té bestii stalo?“ divil se Rodney a zadržel koně. Will ukazoval na trs šípů, které zvířeti vězely v hrudi. Muselo jich být nejméně osm a byly zabodnuté na dva prsty jeden od druhého.

„Podívejte!“ volal. „Podívejte na ty šípy!“ Halt, se svou nadpřirozenou schopností mířit a střílet jako blesk, musel vypálit šípy v rychlém sledu. Tvrdě práskaly do slepené srsti, tuhé jako brnění, a každý z nich udělal díru do netvorovy ochrany, až se poslední šíp konečně zapíchl hluboko do masa. Prameny černé krve stékaly kalkarovi po trupu a on na ně znovu vyřvával svůj nepříčetný vztek.

„Rodney!“ křičel baron Arald. „Za mnou! Rychle!“ Pustil otěže druhého koně, odhodil hořící pochodeň, zapřel kopí a rozjel se do útoku. Půl vteřinky po něm vyrazil Rodney. Kopyta bojových koní duněla na prostranství. Kalkarova krev se vpíjela do země u jeho nohou, ale zvedl se proti nim. Vtom ho zasáhly hroty dvou kopí, jeden po druhém, přímo do prsou.

Nestvůra musela být skoro mrtvá. Přesto její váha a síla zbrzdila pádící bojové koně. Když se oba jezdci zapřeli v třmenech, aby vytáhli bodce kopí, koně se vzepjali na zadních. Ostré železo prorazilo zplstnatělou srst. Síla útoku kalkaru přímo smetla, mrštila jím vzad, rovnou do plamenů ohně.

Chvilku se nedělo nic. Pak uviděli oslepující záblesk a do výše třiceti stop vyšlehl k nočnímu nebi sloup rudého ohně. A v něm prostě kalkara zmizel.

Bojoví koně se v hrůze vzpínali, Rodney a baron se jen taktak udrželi v sedle. Couvali od ohně. Vzduch se naplnil strašlivým zápachem spálené srsti a masa. Will si matně vzpomínal, co Halt říkal o způsobu, jak si poradit s kalkary. Zmínil tehdy, že podle lidových povídaček se kalkarové bojí ohně. Prý povídačky, pomyslel si a klusal na Cukovi za oběma rytíři.

Rodney si mnul oči, stále oslepený nesmírným žárem.

„Jak se to k čertu stalo?“ nechápal. Baron opatrně vyprostil svoje kopí z ohně. Dřevo bylo zuhelnatělé, hrot zčernalý.

„Musí to být ta voskovitá hmota, která jim slepuje srst do tvrdé skořápky,“ odpověděl užasle. „Musí být silně hořlavá.“

„Nu, ať je to co chce, dostali jsme ho,“ prohlásil s jistým uspokojením Rodney. Baron zavrtěl hlavou.

„Dostal ho Halt,“ opravil svého bojového mistra. „My jsme ho jen dorazili.“

Rodney přikývl, opravu přijímal. Baron se zadíval na oheň — sice z něj stále sršel gejzír jisker, ale rudé plameny už nešlehaly tak vysoko.

„Určitě ten oheň rozdělal, když poznal, že ho obkličují. Osvětlil okolí, aby mohl střílet z luku.“

„A střílel přesně,“ podotkl Rodney. „Všechny šípy musely zasáhnout plochu menší než lidská dlaň.“

Rozhlíželi se kolem, pátrali po nějakých stopách po hraničáři. Pak Will pod zřícenými hradbami zahlédl předmět, který se mu zdál povědomý. Seskočil z koně a běžel k němu. Srdce se mu málem zastavilo, když spatřil Haltův dlouhý luk, rozdrcený a rozlomený na dva kusy.

„Určitě střílel tam odtud,“ ukazoval k místu u rozbořené zdi, kde našel luk. Podívali se tam a zkoušeli si to představit. Will nasedl na Cuka a baron si od něj vzal zlomený luk.

„A druhý kalkara k němu dorazil, když mu zabil bratra,“ řekl. „Otázka zní, kde je Halt teď? A kde je druhý kalkara?“

Přesně v tu chvíli znovu uslyšeli zvířecký řev.