Rozvaliny Gorlanu

Sedmnáct

Zem pokrývala tlustá vrstva prvního zimního sněhu a Will s Haltem zvolna jeli domů z lesa.

Od dožínek uplynulo šest týdnů a situace s Horácem zůstávala nedořešená. Hoši měli málo příležitostí pokračovat ve sporu, protože oba jejich mistři je plně zaměstnávali a jejich cesty se zřídkakdy zkřížily.

Will tu a tam bojovnického učně zahlédl, ale vždy jen z dálky. Nepromluvili spolu a neměli ani příležitost vzít jeden druhého na vědomí. Ale nepříjemný pocit přetrvával a Willovi bylo jasné, že jednoho dne bude zle.

Kupodivu zjistil, že taková vyhlídka mu vlastně tolik nevadí, ačkoli ještě před pár měsíci by z ní měl pořádně nahnáno. Nebylo to tak, že by se na další kolo souboje s Horácem těšil, zjistil však, že na něj myslí s jistou vyrovnaností. Dělalo mu moc dobře, když si připomněl tu pěknou, poctivou ránu, kterou vyšil Horácovi na nos. Lehce překvapeně si rovněž uvědomoval, že vzpomínka na celou událost je ještě příjemnější díky tomu, že k ní došlo v přítomnosti Jenny a — odtud pramenilo to překvapení — Alyss. I když celá záležitost nebyla jednoznačně uzavřená, bylo toho hodně, o čem mohl Will přemýšlet a nač mohl vzpomínat.

Jenže ne teď, jak mu došlo, když ho Haltův podrážděný hlas přitáhl zpět do současnosti.

„Můžeme třeba pokračovat se stopováním, nebo máš něco důležitějšího na práci?“ ptal se kousavě. Will neprodleně zapátral v okolí a pokoušel se objevit, na co Halt ukazuje. Jeli měkkým, bílým sněhem, kopyta koní jen tiše dusala a Halt ukazoval na místa, kde byla hladká bílá pokrývka porušená. Byly to stopy nějakých zvířat a Willovým úkolem bylo určit je. Pro takový úkol měl ostrý zrak a dobrou paměť. Hodiny stopování ho zpravidla bavily, teď ale byly jeho myšlenky roztoulané a on neměl ani páru, na co by se měl soustředit.

„Tamhle,“ řekl Halt tónem, který nenechával na pochybách, že ho ani ve snu nenapadlo, že bude takovou věc muset opakovat dvakrát, a ukázal doleva. Will se nadzvedl v třmenech, aby na příslušná místa ve sněhu líp uviděl.

„Králík,“ hlásil okamžitě. Halt se otočil a nevěřícně se na něj podíval.

„Králík?“ zapochyboval a Will se podíval pořádně a hned se opravil.

„Králíci,“ prohlásil s důrazem na poslední slabiku. Halt si potrpěl na přesnost.

„No to bych řekl,“ zabručel. „Protože kdyby tohle byly stopy Skandijců, potřeboval bys vědět přesně, kolik jich bylo.“

„To asi ano,“ zkormouceně souhlasil Will.

„Prý asi ano!“ zopakoval Halt ironicky. „Věř mi, Wille, je velký rozdíl vědět, jestli je někde poblíž jeden Skandijec, nebo jestli jich je půl tuctu.“

Will kajícně přikyvoval. Jednou změnou, která v jejich vztahu nedávno nastala, bylo, že Halt už mu skoro vůbec neříkal „chlapče“ ani „hochu“. Teď byl pořád „Will“. Willovi se to líbilo. Dávalo mu to pocit, že nepřístupný hraničář si ho docela oblíbil. Ale stejně si moc přál, aby se Halt tu a tam usmál, když to říkal.

Nebo alespoň jedinkrát.

Haltův tichý hlas ho vyrušil ze snění.

„Takže… králíci. To je všechno?“

Will se znovu rozhlédl. Bylo těžké to rozeznat, ale teď, když mu Halt napověděl, objevil ve sněhu další řadu stop.

„Lasička!“ prohlásil vítězně a Halt opět kývl.

„Lasička,“ přitakal. „Ale měl by sis všimnout ještě něčeho jiného, Wille. Podívej se, jak jsou ty králičí stopy hluboké. Je zřejmé, že je něco polekalo. Když něco takového uvidíš, je to signál, že bys měl hledat něco mimořádného.“

„Chápu,“ řekl Will. Ale Halt zavrtěl hlavou.

„Ne. Často se stává, že nechápeš, protože se nedokážeš dostatečně dlouho soustředit. Musíš na tom pracovat.“

Will nic nenamítal. Tu výtku bral. Už zjistil, že Halt mu nic nevytýká bez důvodu. A když důvod měl, nespasila by ho žádná omluva.

Jeli beze slova dál. Will napínal zrak, sledoval okolní terén a hledal další stopy, další známky po zvířatech. Ujeli ještě asi tři čtvrtě míle a před jejich zraky se začaly objevovat známé orientační body, což napovídalo, že jejich chata už je blízko. Vtom něco spatřil.

„Podívejte!“ vyhrkl a ukazoval na rozrytý sníh hned u stezky. „Co je to?“

Halt se otočil, aby se podíval. Stopy, pokud to byly stopy, se nepodobaly žádným, které Will dosud viděl. Hraničář přijel blíž ke kraji stezky a prohlížel si je zblízka.

„Hmmm,“ zabručel zamyšleně. „Tyhle jsem ti ještě neukazoval. Dneska se už moc často nevidí, tak si je dobře prohlédni, Wille.“

Lehce se zhoupl ze sedla a brodil se po kolena hlubokým sněhem k tomu místu. Will ho následoval.

„Co je to?“ zeptal se chlapec.

„Divočák,“ stručně oznámil Halt. „A pořádný kus.“

Will se nervózně rozhlížel. Sice nevěděl, jak vypadají kančí stopy ve sněhu, ale věděl o těch zvířatech dost na to, aby mu bylo jasné, že jsou hodně, hodně nebezpečná.

Halt si jeho nervozity všiml a zvedl ruku v uklidňujícím gestu.

„Klid,“ řekl. „Teď tady nikde není.“

„To poznáte z těch stop?“ zeptal se Will. Užasle zíral na sníh. Hluboké rýhy a brázdy muselo udělat hodně velké zvíře. A podle všeho to bylo hodně velké a hodně zlé zvíře.

„Ne,“ klidně řekl Halt. „To poznám podle koní. Kdyby tu někde byl takhle velký divočák, ti dva by větřili, podupávali a řehtali tak nahlas, že bychom neslyšeli vlastního slova.“

„Aha,“ pochopil Will a připadal si trochu hloupě. Také přestal svírat luk. Ale přes hraničářovo ujišťování si nemohl pomoct a ještě jednou se rozhlédl. A když to udělal, srdce se mu rozbušilo.

Hustý podrost na opačné straně, než byla stopa, se pohnul, i když jen malinko. Před pár měsíci by takový pohyb přičetl větru a víc by se jím nezabýval, ale výcvik s Haltem jeho uvažování a pozorování zdokonalil. Žádný vítr zrovna nefoukal. Ani slabý závan.

Křoví se ale pořád hýbalo.

Willova ruka se pomalu sunula k toulci. Pomalinku, aby nevyplašil toho tvora ve křoví, vytáhl šíp a vložil ho do tětivy luku.

„Halte?“ Snažil se mluvit tiše, ale nedokázal zabránit, aby se mu hlas trošičku nechvěl. Zajímalo by ho, jestli se lukem dá zastavit útočící kanec. Bál se, že ne.

Halt se ohlédl, přejel pohledem šíp založený do drážky Willova luku a zaznamenal směr, kterým se Will dívá.

„Doufám, že nehodláš střílet po tom staříkovi, co se schovává za tím roštím,“ řekl naprosto vážně. Nicméně zvýšil hlas, takže to muselo být zřetelně slyšet i v hustém houští na opačné straně od stopy.

Z křoví se okamžitě ozvalo praskání a Will zaslechl vyděšené volání: „Nestřílejte, milý pane! Prosím, nestřílejte! To jsem jenom já!“

Křoví se rozhrnulo a z něj se jako o zlomkrk vyřítil uválený a ustrašený stařík. Spěch mu ale neposloužil, protože nohy se mu zapletly do podrostu a on sebou plácl do sněhu. Nemotorně se vyhrabal na nohy, ruce držel nahoře dlaněmi otočenými k nim, aby viděli, že nemá žádnou zbraň. Když se přibližoval, pořád mlel jako kolovrátek: „Jenom já, pane! Nemusíte střílet, pane! Jenom já, přísahám. Já nejsem nebezpečný pro takové, jako jste vy!“

Přihrnul se doprostřed stopy, oči upíral na luk ve Willově ruce a na lesklý, ostrý hrot šípu. Když si Will prohlédl vetřelce zblízka, pomalu uvolnil napětí tětivy a sklonil luk. Muž byl hrozně vychrtlý. Byl oblečený v rozedraných a špinavých pracovních šatech, jaké nosí rolníci, měl dlouhé, neohrabané ruce a nohy a sukovitá kolena a lokty. Vousy měl šedivé a zcuchané, hlavu na temeni plešatou.

Zastavil se pár kroků od nich a bázlivě se usmíval na dvě postavy v pláštěnkách.

„Jenom já,“ zopakoval ještě jednou.