Rozvaliny Gorlanu

Devět

Horác shodil tornu na podlahu světnice, svalil se na postel a vyhekl úlevou.

Bolely ho všechny svaly v těle. Až dosud netušil, že je možné být tak rozlámaný, tak vyřízený. Neměl ponětí, že v lidském těle je tolik svalů, které mohou takhle bolet. Napadlo ho, a ne poprvé, jestli vůbec ty tři roky výcviku v bojové škole vydrží. Byl kadetem necelý týden a už byl fyzicky úplně na dně.

Když se ucházel o místo v bojové škole, měl Horác neurčitou představu o skvělých rytířích v brnění, jak svádějí bitvu, které v obdivu a bázni přihlíží bezvýznamný lid. Slušná řádka z těch bezvýznamných človíčků byly hezké holky — na předním místě mezi nimi Jenny, jeho kamarádka z opatrovny. Bojová škola pro něj byla okouzlující a dobrodružné místo a její kadeti lidé, ke kterým ostatní vzhlíželi a záviděli jim.

Skutečnost byla jaksi jiná. Zatím byli kadeti bojové školy jen lidé, kteří vstávali ještě za tmy a celou hodinu před snídaní věnovali náročné fyzické přípravě: běhali, vzpírali a v řadě po deseti nebo i více učňů zvedali a drželi nad hlavou těžké klády. Utahaní z toho všeho se pak vrátili do kasáren, kde se mohli rychle umýt — voda byla studená — a potom uklízeli, dokud blok světnic a umýváren nebyl čistý bez jediného smítka. Pak přišla kontrola, a byla důkladná. Sir Karel, vychytralý starý rytíř, který prohlídku prováděl, znal kdejakou fintu užívanou při šizení úklidu světnice, stlaní postelí a ukládání výstroje. Sebemenší přestupek jednoho z dvaceti kluků na světnici znamenal, že veškerá jejich výstroj se vysypala na podlahu, postele se rozházely, odpadkové koše se obrátily dnem vzhůru a oni se do toho museli pustit znovu — v době, která byla jinak vyhrazena snídani.

Z toho důvodu se noví kadeti pokusili sira Karla oklamat pouze jedinkrát. Snídaně nebyla nic zvláštního. Vlastně byla podle Horáce vysloveně bídná. Jenže když jste o ni přišli, čekalo vás dlouhé těžké dopoledne, než nastal čas oběda, na který, v souladu se spartánským životem v bojové škole, bylo vyhrazeno pouhých dvacet minut.

Po snídani následovaly dvě vyučovací hodiny vojenské historie a bojové taktiky a pak měli kadeti obvykle před sebou překážkovou dráhu — soubor překážek, které byly určené k nácviku rychlosti, pohybových dovedností, rovnováhy a síly. Dráha měla stanovený minimální časový limit. Museli ji zvládnout do pěti minut a každý kadet, kterému se to nepodařilo, se musel okamžitě odebrat zpátky na start a zkoušet to znovu. Jen málokdo dráhu pokaždé zvládl v limitu a trať byla samá blátivá kaluž, výmol a jáma plná těžko pojmenovatelného neřádu, o jehož původu Horác ani nehodlal přemýšlet.

Po překážkové dráze přišel oběd, jenže když jste při běhu upadli, museli jste se před vstupem do jídelny umýt — znovu ve studené vodě —, což obvykle spolykalo polovinu času vyhrazeného na polední pauzu. Asi proto měl Horác z prvního týdne v bojové škole dva hlavní dojmy — rozlámané tělo a ukrutánský hlad.

Po obědě byly další vyučovací hodiny, pak tělesná cvičení na hlavním nádvoří pod dozorem některého z kadetů z vyššího ročníku. Nato se třída odebírala na pořadová cvičení, která trvala až do konce vyučovacího dne, kdy mívali dvě hodiny pro sebe, aby si mohli vyčistit a dát do pořádku výstroj a vypracovat úkoly na příští školní den.

Tedy pochopitelně za předpokladu, že někdo během dne neporušil kázeň nebo nějak nerozhněval někoho z instruktorů či vychovatelů. V tom případě byli všichni vyzváni, aby si naplnili torny kamením a vyrazili na osmimílový běh po stanovené trase. Ta vedla okolní krajinou a zaručeně se nikdy ani nepřiblížila k nějaké rovné cestě nebo stezce. Obnášelo to běh členitým terénem, do kopců a přes potoky, hustými houštinami, kde po člověku ustavičně chňapaly dlouhé šlahouny i vysoký podrost a snažily se ho strhnout k zemi.

Horác měl takový běh právě za sebou. Jeden z jeho spolužáků byl při hodině taktiky I přistižen, jak posílá kamarádovi lístek. Ten bohužel neobsahoval písmena, ale nepříliš lichotivou karikaturu nosatého instruktora, který hodinu vedl. K dovršení vší smůly byl spolužák jako kreslíř docela zdatný a dotyčný se na jeho kresbě okamžitě poznal.

Výsledkem bylo, že Horác a jeho třída dostali povel naplnit ty zatracené torny kamením a vyběhnout.

Když běželi nahoru do prvního kopce, začal zjišťovat, že se ostatním klukům pomalu vzdaluje. Přísný režim bojové školy přinášel u Horáce výsledky hned po několika dnech. Byl v lepší kondici než kdy předtím. Fakt, že byl od přírody zdatný sportovec, tomu jen napomáhal. Postupně získal velký náskok před ostatními. Dusal dál, hlavu držel vzhůru a vzduch nabíral pouze nosem. Zatím neměl moc příležitosti seznámit se s novými spolužáky. Jistěže některé z nich vídal řadu let na hradě nebo ve vesnici, ale pobyt v opatrovně ho od běžného každodenního života hradu a vesnice spíš izoloval. Děti z opatrovny si nevyhnutelně připadaly jiné než ostatní. A kluci a holky, jejichž rodiče byli dosud naživu, tenhle pocit sdíleli.

Ceremoniál vybírání platil jen pro svěřence opatrovny. Horác byl jedním z dvaceti nových letošních rekrutů, těch zbývajících devatenáct se do školy dostalo vcelku běžným postupem — rodičovský vliv, protekce nebo doporučení od učitelů. Proto Horáce považovali za jakousi bílou vránu a ostatní chlapci zatím neprojevili ani náznak chuti skamarádit se s ním. A přece, pomyslel si se smutným uspokojením, je všechny v běhu porazil. Nikdo z ostatních se ještě nevrátil. Slušně jim to natřel.

Dveře na konci světnice zapraštěly v pantech a na holých prknech podlahy zaduněly těžké vysoké boty. Horác se zvedl na lokti a v duchu zaúpěl.

Mezi úhlednými řadami dokonale ustlaných postelí k němu rázovali Bryn, Alda a Jerome. Byli to kadeti z druhého ročníku a podle všeho se rozhodli, že budou Horácovi ztrpčovat život. Chvatně přehodil nohy přes okraj postele a vstal, jenže ne dost rychle.

„Jak to, že se povaluješ v posteli?“ zaječel na něj Alda. „Kdo ti řekl, že je večerka?“

Bryn a Jerome se šklebili. Aldovy hlášky se jim líbily. Sami nikdy nebyli tak originální. Nedostatek slovní obratnosti si ale úspěšně vynahrazovali spoléháním na fyzickou sílu.

„Dvacet kliků,“ poroučel Bryn. „Dělej!“

Horác se chvíli rozmýšlel. Byl větší než oni. Kdyby došlo na rvačku, určitě by každého z nich přepral. Jenže byli tři. A kromě toho za nimi stála autorita tradice. Pokud věděl, kadeti z druhého ročníku běžně zacházeli s prváky takhle, a dovedl si představit, jak by se mu jeho spolužáci posmívali, kdyby šel žalovat. Nikdo nemá rád ufňukance, říkal si pro sebe, když se ohýbal k zemi. Jenže Bryn si Horácova zaváhání všiml a možná že i záblesku vzpurnosti v jeho očích.

„Třicet kliků!“ zařval. „A makej!“

Svaly zaprotestovaly. Horác se natáhl na zem a začal dělat kliky. Když se pokoušel zdvihnout, ihned ucítil, že mu kříž stlačuje k zemi něčí noha.

„No tak, bobánku!“ ozval se Jerome. „Dej do toho trochu života!“

Horác s velkou námahou udělal klik. Jeromovi se dařilo vyvíjet přesně to správné množství tlaku. O trochu víc, a Horác by klik nikdy nedokončil. Jenže kadet z druhého ročníku na Horáce tlačil, i když klesal dolů. Tím bylo cvičení ještě horší. Když klesal dolů, musel stejnou silou působit směrem nahoru, jinak by tvrdě narazil obličejem na podlahu. S hekáním dokončil první klik a začal s dalším.

„Přestaň bulet, bobánku!“ ječel na něj Alda a přešel k Horácově posteli.

„Ty sis tu postel ráno neustlal?“ řval. Horác právě bojoval s tlakem Jeromovy nohy a dokázal odpovědět jen zamručením.

„Cože? Cože?“ Alda se ohnul, takže jeho obličej byl vzdálený jen malý kousek od Horácovy tváře. „Cos to říkal, bobánku? Mluv pořádně!“

„Ano… pane,“ dostal ze sebe Horác polohlasně. Alda strojeně zavrtěl hlavou.

„Myslím, že ne, pane!“ prohlásil a opět se narovnal. „Podívej na tu postel. Je jako prasečí chlívek!“

Prostěradlo se pochopitelně trochu nakrčilo v místě, kam se Horác svalil. Narovnat ho by zabralo nanejvýš vteřinu nebo dvě. Bryn s úšklebkem pochopil, kam Alda míří. Přikročil k posteli, kopnutím ji převrátil na bok a matrace, prostěradlo, polštář i deka se sesypaly na podlahu. Alda se přidal a odkopl prostěradlo přes celou světnici.

„Ustel znovu tu postel!“ řval. Pak mu blýsklo v očích, obrátil se k vedlejší posteli, taky ji kopancem převrátil a rozházel ložní prádlo i matrace podobně jako u Horáce.

„Všechno to znova ustel!“ ječel, pobavený vlastním nápadem. Bryn se k němu přidal a cenil se od ucha k uchu, když převraceli dvacet postelí a rozmetávali deky, polštáře a matrace po světnici. Horác pořád zápolil se třiceti kliky a jen skřípal zuby. Do očí mu stékal štiplavý pot a všechno viděl rozmazaně.

„Brečíš bobánku, co?“ slyšel vyřvávat Jeroma. „Tak táhni domů a vybul se u svý mámy!“

Jeho bota surově nakopla Horáce do zadku a poslala ho celého zkrouceného k zemi.

„Bobánek žádnou mámu nemá,“ zaryl si Alda. „Bobánek je parchant z nalezince. Jeho máma utekla s nějakým lodníkem.“

Jerome se k němu zase sklonil. „Je to pravda, bobánku?“ zasyčel. „Tvoje máma utekla a nechala tě plavat?“

„Moje matka zemřela,“ ucedil Horác. Naštvaně se začal zvedat, ale Jerome mu stále šlapal na zátylek a tiskl mu obličej na tvrdá prkna. Horác ten pokus vzdal.

„Velice smutné,“ řekl Alda, a druzí dva se zachechtali. „Teď ukliď ten binec, bobánku, nebo půjdeš běhat dráhu.“

Horác zničeně padl na podlahu. Tři starší kluci nafoukaně odcházeli ze světnice a cestou ještě převraceli kufříky a vysypávali z nich věci jeho spolubydlících. Zavřel oči, protože mu do nich znovu natekl palčivý pot.

„Já to tady nenávidím,“ procedil mezi zuby. Jeho slova pohltila drsná prkna podlahy.