Rozvaliny Gorlanu

Šestnáct

Zakrátko dorazili Jenny, Alyss a George. Jak Jenny slíbila, přinesla hromádku čerstvě upečených koláčů zabalených v červené utěrce. Položila je opatrně na zem pod jabloní. Ostatní se tlačili kolem. Dokonce ani Alyss, obvykle tak vyrovnaná a důstojná, se nemohla dočkat, až dostane do ruky jeden z Jennyiných mistrovských výtvorů.

„Sem s tím!“ volal George. „Umírám hlady!“

Jenny zavrtěla hlavou. „Měli bychom počkat na Horáce,“ řekla a rozhlížela se po něm. V davu lidí, který procházel okolo, ho ale nikde neviděla.

„Ále, sem s tím,“ přemlouval ji George. „Dřel jsem celé dopoledne na strašně důležité petici pro barona!“

Alyss obrátila oči v sloup. „Možná bychom měli začít,“ řekla. „Jinak spustí právnickou přednášku a bude žvanit celý den. Vždyť jich přece můžeme Horácovi pár schovat.“

Will se zubil. George byl jako vyměněný. Ani v nejmenším nepřipomínal toho uťápnutého, koktavého nekňubu ze Dne vybírání. V písařské škole očividně rozkvetl. Jenny dala každému dva koláče a dva nechala stranou pro Horáce.

„Tak se do toho pustíme,“ řekla. Ostatní se nedočkavě vrhli na koláče a brzy spustili sborový chvalozpěv, který jen potvrzoval Jennyinu pověst.

„Tohle,“ prohlásil George a stál nad nimi s široce rozmáchnutýma rukama, jako kdyby mluvil k nějakému imaginárnímu soudu, „se nedá označit za pouhý koláč, slavný soude. Říkat tomuto koláč by bylo hrubým justičním omylem, jaký tento soud ještě nikdy nezažil!“

Will se obrátil k Alyss. „Jak dlouho už ho tohle drží?“

Zasmála se. „Všichni to dostanou po pár měsících právnické výuky. Teď je u George největší problém přimět ho, aby zavřel pusu.“

„Hele, Georgi, nech toho,“ bránila se Jenny, po té chvále celá zrudlá, ale stejně tak potěšená. „Ty jsi dokonalej trouba.“

„Možná jsem, má spanilá slečno. Ale tak na můj mozek působí čarovná moc těchto uměleckých výtvorů. To nejsou koláče, to je rajská hudba!“ Pozvedl nakousnutý koláč k ostatním jako k přípitku.

„Představuji vám… koláčovou rajskou hudbu slečny Jenny!“

Alyss s Willem se usmáli jeden na druhého i na George a pozvednutím koláčů přípitek opětovali. Pak se všichni čtyři učni rozesmáli.

Byla smůla, že Horác dorazil přesně v tu chvíli. Byl mezi nimi jediný, koho nové prostředí strašně ničilo. Učení bylo tvrdé a nijak se to nelepšilo a disciplíně se nedalo uniknout. Myslel si, že za normálních okolností by se s tím dokázal vypořádat. Jenže se stal cílem Brynových, Aldových a Jeromových záludností a to jeho život proměňovalo doslova v noční můru. Tři kadeti z druhého ročníku ho tahali z postele v kteroukoli noční hodinu, vyvlékali ho ven a nutili ho provádět věci, kterými ho chtěli co nejvíc ponížit a vyčerpat.

Kvůli nedostatku spánku a ustavičnému strachu, kdy se zase objeví a budou ho mučit, začal zaostávat ve škole. Chlapci na světnici vycítili, že kdyby se ho nějak zastali, mohlo by je potkat to samé, takže ho nechali napospas a Horác se svým neštěstím zůstal úplně sám. Jediná věc, o kterou kdy usiloval, mu rychle zhořkla. Nenáviděl bojovou školu a neviděl žádné východisko z té bídy, které by mu nepřineslo jen další utrpení a ponížení.

A teď, v jediný den, kdy mohl vypadnout z úmorného prostředí bojové školy, přišel sem a viděl, jak jeho bývalí kamarádi z opatrovny už naplno slaví. Měl zlost a byl uražený, že se ani nenamáhali na něj počkat. Netušil, že Jenny pro něj schovala koláče. Předpokládal, že už je všechny rozdělila, a to se ho dotklo víc než všechno ostatní dohromady. Právě Jenny mu byla ze všech bývalých svěřenců nejbližší. Jenny byla vždycky veselá, vždycky přátelská, vždycky ochotná naslouchat trápení druhých. Uvědomil si, jak se těšil, že ji o dožínkách zase uvidí, a teď měl pocit, že jí na něm nezáleží ani za mák.

Horác měl sklon myslet si o druhých hlavně to špatné. Připadalo mu, že Alyss se od něj vždycky držela dál, jako by pro ni nebyl dost dobrý, a Will si z něj pořád jen utahoval a pak utekl na vysoký strom, kam za ním Horác nemohl. Aspoň tak se všechno ublíženému Horácovi jevilo teď. Nějak pozapomněl na doby, kdy Willa pohlavkoval nebo mu nasadil kravatu a nepustil ho dřív, dokud ho nepřinutil vykřiknout: „Vzdávám se!“

George si Horác nikdy moc nevšímal. Hubeňour, který věčně ležel v knížkách, připadal Horácovi nudný a nezajímavý. Teď se tu před nimi předváděl a oni se smáli, cpali se koláči a jemu nic nenechali. Najednou je všechny nenáviděl.

„No to je bezva, co?“ řekl kousavě. Všichni se k němu otočili a úsměvy se jim vytratily ze tváří. Jako první se samozřejmě vzpamatovala Jenny.

„Horáci! Konečně jsi tady!“ zvolala. Vyrazila k němu, ale jeho kamenný výraz ji zastavil.

„Konečně?“ řekl vyčítavě. „Mám pár minut zpoždění a najednou jsem ‚konečně‘ tady? A taky moc pozdě, protože vy už jste všechny koláče sežrali.“

Což nebylo k chudákovi Jenny ani trochu fér. Podobně jako většina kuchařů, když jídlo připravila, neměla na ně chuť. Skutečnou radost ze své práce měla, když mohla sledovat ostatní, jak si pochutnávají — a slyšet jejich chválu. Proto žádný koláč ani nesnědla. Teď se otočila pro ty dva, co přikryla ubrouskem a nechala pro něj.

„Ne, ne,“ vyhrkla. „Nějaké ještě zbyly! Podívej!“

Jenže Horác se vařil vzteky a to mu bránilo jednat nebo mluvit rozumně. „No,“ ucedil a hlas mu přetékal vztekem, „tak to jsem měl přijít ještě o trochu později, abyste měli čas sníst je taky.“

„Horáci!“ Jenny vhrkly do očí slzy. Vůbec nechápala, co se s Horácem stalo. Poznala jen, že její plán na hezké setkání se starými kamarády se mění v trosky.

George popošel dopředu a zvědavě si Horáce prohlížel. Vytáhlý, hubený George, s hlavou důležitě nachýlenou, zkoumal zblízka učně bojové školy — jako by to byl nějaký doličný předmět nebo důkazní materiál u soudu.

„Nemusíš hned mluvit tak nepřátelsky,“ upozornil mírně. Jenže mírnost teď na Horáce neplatila. Naštvaně George odstrčil.

„Drž se ode mě radši dál,“ varoval ho. „A dej si pozor na to, jak mluvíš s bojovníkem.“

„Ty ještě nejsi bojovník,“ neodpustil si Will. „Zatím jsi jen učeň jako my ostatní.“

Jenny Willovi nenápadně naznačovala, aby toho nechal. Horác si právě chtěl posloužit zbývajícími koláči, ale rychle vzhlédl. Několik vteřin si Willa měřil od hlavy k patě.

„Hohó!“ zvolal. „Koukám, že dneska je tu s námi taky zvěd začátečník!“ Podíval se, jestli se ostatní jeho vtipu smějí. Nesmáli, což ho přimělo k ještě větší jedovatosti.

„Řek bych, že Halt tě zaučuje, jak slídit po okolí a všechny šmírovat, co?“ Horác nečekal na odpověď, přistoupil k Willovi a s pohrdavým výrazem vzal do prstů jeho šedozelenou pláštěnku.

„Co je tohle? Tos neměl na celý ten hadr dost jedný barvy?“

„To je hraničářská pláštěnka,“ tiše odpověděl Will. Zlostí to v něm vřelo, ale přemáhal se.

Horác posměšně odfrkl a nacpal si do pusy celou půlku koláče, až mu přitom odletovaly drobečky od rtů.

„Nebuď tak protivný,“ ozval se George. Horác se prudce otočil k písařskému učni, v obličeji celý rudý.

„Dávej si pozor na jazyk, hochu!“ vyštěkl. „Mluvíš s bojovníkem, jasný?“

„S bojovnickým učněm,“ tvrdošíjně zopakoval Will a zdůraznil slovo „učněm“.

Horác zrudl ještě víc a zlostně si oba chlapce měřil. Will byl ve střehu. Vycítil, že velký kluk se chystá k útoku. Ale něco ve Willových očích a v jeho postoji přimělo Horáce ještě jednou se zamyslet. Nikdy předtím u něj nespatřil tak zarputilý výraz. Dřív, když si Willa podával, pokaždé v jeho očích viděl strach. Tahle nová sebedůvěra ho trochu mátla.

A tak se raději obrátil zpátky k Georgovi a pořádně ho šťouchl do prsou.

„Jak protivný je tohle?“ zeptal se jízlivě. George zavrávoral, hrabal kolem sebe rukama a snažil se neupadnout. Jednou rukou přitom zavadil o Cukův bok. Pokojně se pasoucí malý pony se začal plašit.

„Klid, Cuku,“ uklidňoval ho Will, a Cuk se ihned upokojil. Jenže teď si ho poprvé všiml Horác. Přešel k huňatému poníkovi a zblízka si ho prohlížel.

„Co je tohle?“ předstíral údiv. „Někdo si vzal s sebou na slezinu velký ošklivý psisko?“

Will zatínal pěsti. „To je můj kůň,“ pronesl tiše. Nechal si líbit Horácovy pošklebky, když mířily na něj, nehodlal mu ale dovolit, aby urážel jeho koně.

Horác se hýkavě rozchechtal.

„Kůň?“ vyrazil ze sebe. „Tohle není kůň! V bojový škole se jezdí na opravdických koních! Ne na chlupatých psech! Taky mi připadá, že potřebuje pořádně vykoupat!“ Nakrčil nos a tvářil se, že k Cukovi přičichává.

Poník se kradmo podíval na Willa. Co je zač tenhle protivný trouba? říkaly jeho oči. Will pečlivě skryl potutelný úsměv, který se mu už málem objevil ve tváři, a lhostejně prohodil: „To je hraničářský kůň. Na tom může jezdit jen hraničář.“

Horác se znovu zachechtal. „Na takovým chlupatým psovi by uměla rajtovat i moje babička!“

„Ona by možná uměla,“ řekl Will, „ale vsadím se, že ty ne.“

Ještě než tu výzvu dořekl, Horác už odvazoval uzdu. Cuk se koukl po Willovi a ten by přísahal, že koník mírně kývl hlavou.

Horác se lehce vyhoupl Cukovi na hřbet. Poník stál, ani se nehnul.

„Nic na tom není!“ chvástal se Horác. A patami kopl Cuka do boků. „Do toho, pejsku! Proběhneme se.“

Will poznal to známé napnutí svalů na Cukově těle a nohou. Pak poník náhle vyskočil, divoce se prohnul do strany, dopadl na přední nohy a zadní nohy vystřelil vzhůru.

Horác několik vteřin plachtil jako pták. Pak tvrdě přistál v prachu, rozplácnutý na zádech. George a Alyss s pobaveným úžasem sledovali, jak tam ten neurvalec vteřinu nebo dvě leží a překvapeně lapá po dechu. Jenny se pohnula, chtěla zjistit, jestli je v pořádku. Potom ale zarputile sevřela rty a zůstala stát. Horác si o to koledoval, řekla si.

Byla tu možnost, pouhá naděje, že tím bude celá ta věc uzavřena. Jenomže Will zase jednou nedokázal odolat pokušení a potřeboval mít poslední slovo.

„Měl bys poprosit babičku, aby tě naučila jezdit na koni,“ řekl s vážnou tváří. George a Alyss se ovládli, byla to ale bohužel právě Jenny, která vyprskla smíchy.

Horác se v mžiku vyhrabal na nohy. Tvář měl brunátnou zuřivostí. Rozhlédl se kolem, uviděl ulomenou větev z jabloně, hrábl po ní, zamával s ní nad hlavou a řítil se na Cuka.

„Já ti ukážu, ty jeden koni!“ řval vztekle a divoce máchal klackem proti Cukovi. Poník odtančil stranou do bezpečí, a než Horác stačil znovu zaútočit, už po něm skočil Will.

Přistál Horácovi na zádech a jeho váha spolu s prudkostí skoku je strhla k zemi. Váleli se po sobě, svírali jeden druhého a oba se snažili získat nějakou výhodu. Cuk se polekal, když viděl svého pána v nebezpečí, a vyděšeně řehtal a vzpínal se.

Horác divoce mlátil rukama a Will dostal pořádnou ránu do tváře. Pak se Willovi podařilo uvolnit pravou ruku a udeřil Horáce do nosu.

Velkému chlapci tekla po obličeji krev. Will měl po tříměsíčním tréninku s Haltem paže vypracované a svalnaté. Jenže i Horác měl za sebou tvrdou školu. Vrazil Willovi jednu pěstí do žaludku, až Will zalapal po dechu.

Horác se vyškrábal na nohy, ale Will mu je svýma nohama sevřel do nůžek a podtrhl chvatem, který znal od Halta, a znovu Horáce povalil.

Vždycky udeř jako první, vtloukal mu do hlavy Halt při hodinách, které trávili při nácviku boje beze zbraně. Když se teď Horác zase složil k zemi, Will na něj skočil a snažil se mu koleny přimáčknout ruce k zemi.

Pak Will ucítil zezadu železné sevření a něco ho táhlo za límec vzhůru jako rybu na háčku, ačkoli se vzpíral a mrskal sebou.

„Co se to tady děje, vy dva darebáci?“ řval mu do ucha rozzlobený hlas.

Will se otočil a zjistil, že ho drží sir Rodney, bojový mistr. A ten velký voják byl zlostí rozžhavený do běla. Horác byl v okamžiku na nohou a postavil se do pozoru. Sir Rodney pustil Willův límec a hraničářský učeň žuchl na zem jako pytel brambor. Pak se i on postavil do pozoru.

„Dva učni,“ dopáleně křičel sir Rodney, „a perou se jak pouliční rváči a kazí sváteční den! A jako by to nestačilo, jeden z nich je dokonce můj učeň!“

Will a Horác rozpačitě přešlapovali a klopili oči, aby se vyhnuli rozzuřenému pohledu bojového mistra.

„No tak, Horáci, co se to tady děje?“

Horác jen zašoupal nohama a zrudl. Nevydal hlásku. Sir Rodney se podíval na Willa.

„Tak tedy ty, hraničářský kluku! Co má tohle znamenat?“

Will zaváhal. „My jsme jenom zápasili, pane,“ zamumlal.

„To jsem viděl sám!“ křičel bojový mistr. „Nejsem přece pitomec!“ Na chvíli se odmlčel, čekal, jestli z jednoho nebo druhého kluka ještě něco vypadne. Oba byli zticha. Sir Rodney si rozčileně povzdechl. Kluci! Když se vám nepletou pod nohy, tak se perou. A kdyby se neprali, tak by kradli nebo někde něco rozbíjeli.

„Tak dobře,“ řekl nakonec. „Zápas skončil. Teď si podejte ruce a hotovo.“ Vyčkával, a když se k tomu ani jeden z nich neměl, zařval jako na cvičišti: „Tak bude to!“

Will s Horácem si neochotně potřásli rukama. Ale když se Will podíval Horácovi do očí, viděl, že tím tahle záležitost zdaleka není odbytá.

Dokončíme to někdy jindy, říkal zlostný pohled Horácových očí.

Kdykoli si budeš přát, odpovídaly oči hraničářského učně.