Rozvaliny Gorlanu

Čtyři

„Will? A jak dál?“ nevrle reptal Martin a hrabal se v papírech, v nichž byly napsané údaje o uchazečích. Baronovým tajemníkem byl teprve pět let, takže o Willově minulosti nevěděl nic. Zjistil, že v chlapcových papírech žádné příjmení není, a protože předpokládal, že ta chyba mu musela uniknout, zlobil se sám na sebe.

„Jaké máš příjmení, hochu?“ zeptal se přísně. Will se na něj podíval, mlčel a nenáviděl tuhle chvíli.

„Já… nemám…“ spustil, ale naštěstí zasáhl baron.

„Will je zvláštní případ, Martine,“ řekl klidně a jeho pohled tajemníkovi sděloval, ať to nechá být. Otočil se k Willovi a povzbudivě se usmál.

„O kterou školu bys chtěl požádat, Wille?“ zeptal se.

„O bojovou školu, můj pane, prosím,“ odpověděl Will a snažil se, aby jeho volba vyzněla sebejistě. Baronovi se na chvíli udělala na čele kolmá vráska a Will cítil, jak jeho naděje pohasínají.

„Bojová škola, Wille? Nemyslíš, že jsi… spíš menšího vzrůstu?“ zeptal se mírně baron. Will skousl ret. Sám sebe už skoro přesvědčil, že kdyby hrozně moc chtěl, kdyby si dostatečně věřil, vzali by ho — i přes jeho očividné nedostatky.

„Já ještě vyrostu, pane,“ namítl zoufale. „Všichni to říkají.“

Baron si palcem a ukazovákem mnul vousatou bradu a zkoumal chlapce před sebou. Pohlédl na bojového mistra.

„Rodney?“ řekl.

Vysoký rytíř přistoupil, pár okamžiků si Willa prohlížel a pak pomalu zavrtěl hlavou.

„Myslím, že je na to moc malý, pane,“ řekl. Will ucítil, jak mu srdce svírá ledová ruka.

„Jsem silnější, než vypadám, pane,“ řekl. Námitka však mistra nezviklala. Pohlédl na barona. Zjevně mu to nedělalo radost, ale zavrtěl hlavou.

„Nějaká další volba, Wille?“ zeptal se baron. Jeho hlas byl milý, dokonce starostlivý.

Will dlouho váhal. O žádné jiné možnosti nikdy neuvažoval.

„Škola chovu koní, pane?“ zeptal se konečně.

Tato škola cvičila a chovala mohutné bojové koně, na nichž jezdili hradní rytíři. Will to bral tak, že s bojovou školou alespoň souvisí. Jenže Ulf, mistr chovu koní, už vrtěl hlavou, dokonce ještě dřív, než se ho baron zeptal na názor.

„Potřebuju učně, můj pane,“ řekl, „ale tenhle je moc malý. Nikdy by žádného z našich bojových koní nezvládl. Zadupali by ho do země, hned jak by ho uviděli.“

Teď už Will zíral na barona skrz clonu slz. Zoufale se snažil, aby jim zabránil sklouznout po tvářích. To by bylo úplné ponížení: být odmítnut v bojové škole a pak se sesypat a před baronem, všemi mistry a svými kamarády bulit jako malé děcko.

„Co ti jde nejlíp, Wille?“ ptal se baron. Will horečně přemýšlel. Neměl hlavu na učení ani na jazyky jako Alyss. Nedokázal vykroužit elegantní, dokonalá písmena, jako to uměl George. Neměl ani Jennin zájem o vaření.

A určitě neměl Horácovy svaly a sílu.

„Umím dobře šplhat, pane,“ hlesl nakonec, protože se zdálo, že baron chce od něj něco slyšet. Byla to chyba, což mu hned došlo. Kuchař Chubb po něm rozzlobeně loupl očima.

„Šplhat dovede, jen co je pravda. Vzpomínám si, že jednou vyšplhal po okapu do mojí kuchyně a ukradl tam tác koláčů, které jsme nechali vychladnout na okně.“

Willovi překvapením nad tou ránou pod pás spadla čelist. To se stalo před dvěma roky! Chtělo se mu křičet, že tehdy byl ještě dítě a že to byla jen dětská lumpárna. Teď se ale přidal i mistr písař.

„A zrovna letos na jaře vyšplhal až k nám do třetího poschodí a během jedné z našich právnických debat pustil do místnosti dva králíky. Velice nás to vyrušilo. To rozhodně!“

„Říkáte králíky, mistře písaři?“ ujišťoval se baron a Nigel důrazně přikývl.

„Samce a samici, můj pane, jestli mohu upřesnit,“ dodal Nigel. „Vskutku nanejvýš nepříjemné!“

Will nemohl vidět, že jinak velmi vážná lady Paulina zvedla jemnou ručku k ústům. Možná skrývala zívání. Ale když ruku oddálila, byly koutky jejích úst ještě trochu zdvižené nahoru.

„Ach, ano,“ přisvědčil baron. „Všichni známe králíky.“

„A jak jsem řekl, můj pane, bylo jaro,“ pokračoval Nigel, aby se ujistil, že baron si jeho slova správně vyloží. Lady Paulina zakašlala způsobem, který nebyl právě dámský. Baron se na ni překvapeně podíval.

„Myslím, že to všichni chápeme docela dobře, mistře písaři,“ prohlásil a pak svůj pohled upřel k ubohé postavičce, která stála před ním. Will držel bradu vzhůru a hleděl přímo před sebe. Baronovi ho v tu chvíli bylo líto. Viděl slzy, jež se hrnuly do těch živých hnědých očí a byly zadržované jen díky nesmírnému odhodlání. Silná vůle, pomyslel si. Netěšilo ho, že chlapec musí tímhle vším projít, ale jinak to nešlo. V duchu si povzdechl.

„Je tu mezi vámi někdo, komu by se hodil tento chlapec?“ zeptal se.

Will proti své vůli dopustil, aby se jeho hlava otočila ke sboru mistrů, a prosebným pohledem žadonil, aby se někdo z nich slitoval a vzal ho. Jeden po druhém beze slova zavrtěli hlavou.

Kupodivu to byl hraničář, kdo přerušil děsivé ticho.

„Můj pane, je tu něco, co byste o tom chlapci měl vědět,“ řekl. Will nikdy předtím neslyšel Halta promluvit. Měl hluboký a příjemný hlas s drobným náznakem hybernského přízvuku.

Přistoupil k baronovi a podal mu složený list papíru. Arald ho rozložil, zkoumal a vraštil přitom čelo.

„Jste si tím jistý, Halte?“ zeptal se.

„Samozřejmě, můj pane.“

Baron papír opět pečlivě složil. Zamyšleně zabubnoval prsty na desce stolu a pak řekl: „Musím si to přes noc promyslet.“

Halt kývl a stáhl se zpět. Zdálo se, jako by dočista splynul s pozadím. Will na něj ustrašeně zíral. Zajímalo ho, jaké sdělení ta záhadná postava baronovi předala. Jako většina lidí vyrůstal Will v přesvědčení, že hraničářům je nejlépe se vyhnout. Byla to záhadná skupina lidí obklopená tajemstvím a nejistotou a z nejistoty pramenil strach.

Willovi byla proti srsti představa, že Halt o něm něco ví — něco, co bylo podle všeho dost důležité, aby na to dnes barona upozornil, právě dnes. Ten list papíru ležel tady, tak trýznivě blízko, a přece tak nekonečně nedosažitelný.

Uvědomil si, že kolem se něco děje a baron mluví k ostatním lidem v místnosti.

„Blahopřeji všem, kteří byli dnes vybráni. Je to pro vás pro všechny velký den, a tak máte pro dnešek volno a užijte si to. Kuchyně vám připraví slavnostní oběd v opatrovně a celý dnešní den se můžete volně pohybovat po hradě i vesnici.

Hned zítra ráno se budete hlásit u svých mistrů. A jestli vám můžu poradit, dejte si záležet, abyste přišli včas.“ Usmál se na šťastnou čtveřici a potom oslovil Willa a v hlase mu slabě zazníval soucit.

„Wille, zítra ti dám vědět, jak jsem rozhodl v tvém případě.“ Obrátil se k Martinovi a pokynul mu, aby nové učně vyprovodil ven. „Děkuji vám všem,“ rozloučil se a opustil místnost dveřmi za psacím stolem.

Mistři ho následovali a Martin pak odváděl bývalé chráněnce k hlavním dveřím. Napětí z nich spadlo, překřikovali jeden druhého a byli šťastní, že si je mistři vybrali tak, jak si oni sami přáli.

Will se loudal za nimi, váhavě procházel kolem stolu, kde dosud ležel ten papír. Chvilku na něj zíral a pokoušel se prohlédnout skrz něj na slova napsaná na vnitřní straně. Pak ho přepadl stejný pocit jako předtím, že ho někdo sleduje. Zvedl hlavu a zjistil, že zírá do tmavých očí hraničáře, který dosud stál za baronovým křeslem. V té své zvláštní pláštěnce byl skoro neviditelný.

Willovi náhle přeběhl mráz po zádech a rychle vyběhl z místnosti.